Bříško

Nemohl zaostřit. Svět se zdál tak rozmazaný a nesouvislý se všemi těmi stíny, co se objevovaly a zase mizely. Nikdy to nebylo celistvé. A podlaha pod ním tolik studila, ačkoliv on sám byl rozpálený uvnitř a přece ten chlad vnímal. Nahá kůže s jemnými chloupky na nohou dávala vědět, že opravdu je zima. Bosá chodidla ve střepech z žárovky lampičky, co rozmáčkl v dlani jen proto, aby zahnal ty stíny, co jej strašily. Po předloktí stékala kapka krve, když se přitom pořezal, ovšem nevypadal, že by registroval více, než prázdný pokoj před sebou. Nic. Odcizení od lidskosti a civilizovanost mu byla tak vzdálená jen v pomočeném spodním prádle ze strachu. Pouze prázdný pokoj, nic víc. Pro něho však byl až příliš živý, přeplněný pohybem šedi, šmouhami při nepatrném pohybu hlavy, v níž chvílemi se šeptalo a jindy křičelo tak, že chomáče černých vlasů zůstávaly vytržené v dlani, než se mladík opět uklidnil. Tak těžké rozpoznat, co je skutečné a co výplod mysli nemající hranice. Tělo natisknuté na stěně, třesoucí se, zranitelné a bez naděje na útěk samo před sebou, se zoufale pokoušelo ještě více se stulit, ještě více ubrat si dechu, aby se žebra stáhla a vpustila blíže k hrudníku nohy pokrčené v kolenou. Vyhublými pažemi objímal své vlastní pozůstatky, přičemž již očima netěkal po místnosti, ale v jakémsi smíření s uvědoměním, že ony stíny jej nepřestanou pronásledovat, jen resignovaně hleděl před sebe, zlehka se pohupujíc. Dech byl sotva znatelný, spíše nebyl, než naopak. Minuta hodinově se vlekla a v hodině se ukrývalo dní stejně, co jich bylo v týdnu, možná i víc. Čas neplynul. Jeden obraz za druhým promítaný v hlavě a netuše, zda vůbec kdy co z toho bylo reálné. Prsty jedné ruky, jakoby na okamžik zapomněly, že mají držet bytost pohromadě, aby se nerozpadla, tak zabloudily ve velice pomalém pohybu, snad ve váhavosti, k pohmožděné pokožce na břiše, aby se jen dotkly a hned se stáhly zpět. Jakoby chlapec zjišťoval, zda ona část těla mu stále patří a je jeho součástí. Zda ještě stíny mu neoddělily duši od děla a hmotu od vědomí. Zřejmě by ani nepoznal rozdíl. Opatrně se vším soustředěním pomalu se znovu přiblížil k sobě a opakoval to celé, dokud se neodvážil paži nestáhnout a ponechat prst na bříšku déle. Zakrváceným prostředníčkem obkroužil pupík jednou, po druhé, vyhýbaje je zčernalým modřinám, přičemž prst sledoval pohledem. Plně vnímal měkkost kůže na kůži, ucukl, když se jej dotkl nehet. Lekl se toho nezvyklého a hrubě ostrého. Rychlý nádech.

„Benji, ne! Prosím Tě… ne… nedělej mi to… prosím…,“ žadonil chlapec v hysterickém pláči, kdy stěží bylo slovo rozeznatelné od vzlyku. Kdysi pečlivě nanesené oční linky teď v slzách se rozpíjely po propadlých tvářích a ruce natažené před sebou ve snaze se bránit úderu byly chabou překážkou pro toho, co nedávno nechal se zvát přítelem.
„Zavři už hubu!“ Okřikl jej starší, v hněvu ho srazil na postel a bez ohledu na mladíkovu křehkost, přiklekl mu boky k matraci, zatímco silně uchopil mu obě zápěstí a taktéž je přitlačil do prostěradla. Absolutní kontrola, ten pocit jej těšil. Skláněl se nad černovlasým a když vnímal sílu kladeného odporu, ještě více na koleno přenesl váhu, aby dokázal chlapci svou nadřazenost a že nemá v úmyslu váhat s ublížením. Tělo pod ním bolestně zakňučelo, přestože se nepřestávalo pokoušet vysvobodit, ač o marnosti snažení vědělo. I motýl se v pavučině bránil, dokud dravec nekousl.
„Benji,… já Tě pro…“
„Prosíš?! Pozdě, Billy, podělal sis to sám. Kdybys jenom…,“ zatnul Benji zuby, při představě nutnosti vyslovit to, co se mu tolik hnusilo a špatně šlo přes jazyk. Vydechl. Zamračený pohled bestie. „Kdybys jenom… zatraceně, byli sme nejlepší kámoši, Williame, jak´s mi to moh udělat! Věřil sem Ti ve všem, rozumíš? Ve všem, a tys… Ježiši, ani to nemůžu říct, jak je mi z toho blbě,“ přiznal se Benjamin, přidržel si mladíkova zápěstí jen jednou paží a druhou přiměl stiskem na tvářích mladšího se na něj podívat. Billyho dech byl trhaný, nikdy ne dost dlouhý, aby naplnil plíce a všechna ta slova tolik bolela. Cítil se odporný. Odporný a zbytečný. Usedavost pláče nepřestávala polevovat, jakmile pootevřel slzami zakalené oči, co jen mžouraly nad sebe a v nejasné siluetě člověka poznávaly tvář, o níž se chlapci i zdálo. Rty zkroucené ve šklebu týraného a zuby spodní čelisti drkotaly o horní.
„Já Tě miluju,“ zašeptal mezi vzlyky a příliš vysokým tónem, který zanikl v pokusu o nádech. Na úder do tváře nestihl nijak reagovat, jen obličej částečně skryly delší černé vlasy, když prudkost rány odmrštila chlapcův zrak na stranu. Oční víčka nedokázala zadržet další příval slz. A přece Billy necítil nic jinak, než řekl. Srdce stálo si pevně za vlastním názorem, nehledě na krutost prováděnou tělu. Byl silnější, než se zdál.
„S tím jdi do hajzlu! Se*u Ti na ty Tvoje výlevy, já nejsem zasranej teplouš, jasný! Co sis k***a myslel, že se stane, když… seš tak blbej, měl sis to nechat pro sebe, ale ty ne, tys musel… Do pr**le, Billy, proč? Proč´s mi to musel řikat, cos do háje čekal, hm?“ Snad tohle byla první otázka, co starší měl, jinak se neptal. Byl rozzuřený, zklamaný, zdivočelý vším tím násilím, bezohledně páchaném na druhém, jakoby postrádal jakýkoliv náznak pochopení pro jednání přítele, co po letech rozhodl se mu vyznat, možná již sám dostatečně frustrovaný vlastními emocemi. Neměl ponětí o tíze tajemství, které si mladík den za dnem vláčel na ramenou, když za úsměvy ukrýval slova, jimiž by staršímu dokázal povědět o tom, co jej trápí. A vždy, když jej oslovil, tak chtěl, jen netušil, jak správně to podat, aby Benji rozuměl, tak raději odložil své pocity na později. Později, později, později až nakonec z později se staly roky a nést ta slova bylo stále obtížnější. Mezi těmihle kluky v tomhle světě chlapských frází se homosexualita nenosí. Nehodí se to nikomu, on to věděl. Tenkrát ještě se Benjamin se starostlivostí nejlepšího přítele zajímal, co se děje, když všichni se bavili, jen Billy na baru alkoholem mrzačil svou střízlivost a občas drogou posilnil se k souloži se ženou, aby žádný neměl otázky. Sedm let, dokud mohl. Sedm let, než v sobě nedokázal potlačit toho, kým byl. Zasranej teplouš.
„Já sem… si nic, nemyslel, nic sem… nechtěl, Benji,“ dostal ze sebe s námahou černovlasý, pokoušeje se zkrotit vlastní hlas, co jej neustále zrazoval, když padal do pisklavých výšek, jak probrečený byl z té hysterie. Snažil se druhého uklidnit, přestože sám byl více, než vyděšený z té prudké násilnosti, kterou u Benjiho neznal. Třásl se strachem. „Jsme přece… přátelé, Benj, tak…“
„Byli sme! Byli! Dokud s´to tak nepodělal!“ Rozkřikl se znovu silnější muž, v očích šílenství a rázně zatlačil koleno do chlapcových slabin, nehledě na to, jak náhle bolestí vypískl, pokoušeje se nalézt polohu, v níž by toliko netrpěl. Nemohl nikam, bez pohybu, nemožnost uprchnout. Pak najednou mu starší pustil zápěstí, jakoby Billyho paže nepovažoval za hrozbu a popadl ho u krku za spodní čelist, prsty zarývaje do vystouplých lícních kostí, tak typických pro mladíkův obličej. Mladší vytřeštil oči, stisk byl pevný a on v prvotním šoku, že bude škrcen, snažil se oběma rukama zabránit Benjimu, aby mu ubral kyslík. Sevřel dlaně kol jeho předloktí, neměl však potřebnou sílu ve svém stavu, aby mu v čemkoliv zamezil. A ač muž mohl, nebránil Billymu v dechu, jen si jej přidržel, aby se mohl nad něho sklonit a zadívat se pozorně do krví podlitých očí od pláče. Už jen tím, jak slabý byl, jak uboze se snažil osvobodit, tím pro něj ztrácel na hodnotě. „Co bych na Tobě viděl, Billy,“ ušklíbl se, když druhou rukou vyhrnoval černovlasému triko, aby se dostal na holou kůži. Při sebemenším jeho pohybu, přitlačil mu nohu na rozkrok, maříce úsilí o uprchnutí před bolestí.
„Benji, ne… ne, ne…,“ zakňoural mladší, co nemohl ani odvrátit zrak pro těsnost stisku a jen vnímal pomalé drcení vlastního mužství s tím, jak dobyvačné prsty poškrábaly ho nedbale na kůži, když se jim nedařilo vykasat látku uvězněnou pod tělem, tak musel použít více síly. Billy hlasitě vzlykl, když se mu triko zařezávalo do zad, jak jej druhý z něho strhával, hrnouce ho ke krku. Když nehet zavadil o bradavku, zabolelo to. „Bolí to, přestaň… přestaň!“ Zvýšil hlas a v tom slově se netřásl. Billy už jen nechtěl víc ponížení, víc bolesti, kterou si nezasloužil. Možná v tom okamžiku zapomněl na svou situaci, kdy spíše bylo vhodnější neprotestovat, avšak on byl přece také lidskou bytostí, co cítila, dýchala a vnímala všechny rány. Benji se pro tak hlasitý odpor neudržel.
„Dě*ko!“ Doufal, že úder hřbetem ruky do tváře navrátí mu respekt a nadřazenost v této vyhrocené situaci. „Nepřestanu! Nepřestanu, proč? Chceš to tak, ne? Kdyby ses viděl, jak seš ubohej, a nemáš ani co nabídnout, když mě tolik chceš, Billy!“ Přejel starší kritickým pohledem po nahém, hubeném těle pod sebou, co zuřivě střídalo nádech s výdechem a pod tenkou kůží zřetelně vystupovala žebra. Benji odmítavě přivřel oči, hnusila se mu představa čehokoliv intimního s tímhle tolik kostnatým člověkem, ačkoliv věděl, že v této poloze na zádech chlapec vyhublý vypadá, než že by byl vážně tak vyzáblý. Obrátil tvář k Billymu, čekajícímu, zda i když bude mlčet, bez pohybu, bude mu dovoleno odejít. Tiše snášel své pokoření, hanba byla tolik zdrcující, jakmile si uvědomil, že ten zkoumavý zrak bloudící po svém trupu jen hledá nedokonalosti, jimiž by jej zastudil. Nemýlil se. Druhý jej uchopil drsně za bok a zmáčkl. „Tak tohle je to, co mi chceš dát? O todle mám stát?“ Výsměch. „Si děláš srandu, seš jenom hromada ničeho, nic rajcovního, nic sexy. Ani ty bys do něčeho takovýho nestrčil péro, Billy, tak mi ku*va řekni, proč já bych měl!“ Ubližoval vědomě, cílená nařčení plival mladíkovi do tváře bez váhání, užívaje si slz v koutcích očí, když je mladší zavíral studem.
„Nejsem…,“ zašeptal tichounce druhý, jakoby nutkavě potřeboval svůj vzhled ospravedlnit, než byl přerušen popotažením a nutností k nádechu. Dlaně stále na mužově předloktí, ačkoliv kontrolu nad intenzitou stisku hrdla neměl. Chabá náhražka pocitu řízení okolnosti. „Nejsem, jako… jako ty, Benji. Nevypadám tak…dobře, já…,“
„Ne, Williame, to já nejsem jako ty!“ Přesunul z boku dlaň na mladíkovo propadlé břicho a trochu zatlačil. „Nejsem buze*ant, proto se mi nelíbíš, protože seš chlap. Ne, ne, ne… ty nejseš chlap, ty seš jenom uknučenej kus hovna, zatraceně!“ Vyjel na něho vulgárně, než polkl a znovu promluvil. „Cejtíš tohle?“ Víc přenesl váhu na ruku spočívající chlapci na bříšku, ten však stěží vnímal cokoliv víc, než vlastní strach. Nereagoval. „Odpověz, cejtíš to?!“ A do očí staršího se vrátil vztek, když Billy nespolupracoval.
„Ano,“ pokusil se přikývnout, tlak v místě byl již znatelný. „Ano, ano… cítím to.“
„Co myslíš, že pod tim je?“ Zapřel do pokožky břicha. „Co mi tady to může dát, Billy? I kdybych tě šukal desetkrát denně, i kdybych tě šukal znova a znova, tohle se nezmění! Bude to pořád stejný, jasný? Pořád stejně plochý, pořád stejně k ničemu! Nic – pod – tim – není!“ S každým z posledních slov, co hláskoval, tvrdě zmáčkl chlapcovo bříško, až se zdálo, že mladší bude zvracet náporem na orgány. „Tak už to chápeš! Už rozumíš, co?“ Paže, co tak dlouho si přivlastňovala mladíkovo hrdlo, upustila a s novým cílem vjela do černých vlasů nad čelem, aby opět převzala kontrolu očního kontaktu obou z nich. Benji chtěl, aby se mu mladší díval do očí, když s ním mluvil, chtěl přímost, ačkoliv stále Billy přes slzy sotva viděl a neustále se zalykal slinami v ústech, jak nemohl polykat. Promluvil k němu znovu, jakoby nikdy neměl dost týrání už tak jím zohavené osobnosti. Pak ve své zvrácenosti jej napadlo, že by mohl za své přiznání mladík trpět více a dokázat mu tak, jak málo pro něj znamená teď, tak ponížený a jako ten jiné orientace, i méněcenný. A Billy dobře věděl, nač druhý naráží, neb on nikdy potomka nikomu nedá, když nemá to správné uvnitř sebe, aby mohl. Jeho tělo se nikdy nezmění, byl muž, nikdy to nemohl zvrátit. Benji se výhružně sklonil až k jeho uchu, aby šeptal. „Možná sem to nevyjádřil dost jasně, Billy. Možná si to chceš zkusit, abys chápal. Možná Ti kvůli tomu budu muset natrhnout zadek, ale pak budeš vědět, věř mi, budeš vědět!“ I kdyby v první chvíli černovlasý nerozuměl, k čemu se Benji chystal, ale jakmile měl uvolněné tělo a byl hrubou silou přetáčen na břicho, pochopil. Ovšem jedna ruka stále vězela ve vlasech a tahala za ně, aby hlavu zvrátila dozadu, tak neměl prostor vymanit se ani v těch vteřinách, co ho druhý tak nedržel. Tělo sebou na matraci házelo, smýkalo se a paže se pokoušely odstrčit od sebe staršího z nich, avšak v tomto souboji vždy vyhrával silnější. Billy nikdy neměl tak stavěnou postavu, aby mohl odolávat svalům. Srdce se prudce rozbušilo s tím, jak ucítil znovu tíhu kolene, tentokrát na páteři, když jej Benji zaklekl, aby se nehýbal, přičemž se pod mladším snažil nalézt sponu pásku na kalhotách.
„Já nechci! Benji… nechci, nedělej to… prosím… prosím Tě, prosím… nedělej mi to…“
„Ale no tak, Billy! Kolik jich bylo přede mnou, co tě měli, řekni… Dva, čtyři, deset jich bylo, co Tě šoustali, hm!?“ Konečně se Benjimu podařilo uvolnit přezku, avšak jednou rukou knoflík a zip bylo obtížnější zvládnout, když se mladší tolik bránil. Jemu však docházela trpělivost. „Myslel´s při tom na mě? Že sem to já, kdo Ti to dělá? Tak kolik, Billy!“
„Nikdo!“ Přiznal se černovlasý, co měl více potíží s dýcháním, než myslet na to, jak by zabránil vlastnímu znásilnění. Namáčknutý mezi muže a matraci ve vlastní bázni uvězněný a tolik na pokraji sebezhroucení, že bylo divu, kde berou se ještě slzy. V pěstech sevřel prostěradlo. „Nikdo, Benji! Přísahám, že nikdo… nikdo…“ Znovu ten hysterický pláč, v němž zanikala slova. „S nikým sem nebyl… nikdy sem s nikým… Benji, musíš mi, musíš mi věřit, nikdy sem tohle s nikým nedělal, prosím…,“ pevně k sobě stiskl víčka, když mu starší začal stahovat džíny přes úzké boky. Prosil, přestože věděl, že nic nezmění, tak zoufalý byl. Tváře mu hořely a všude, kdy byl bit, cítil palčivou bolest, která se však nemohla rovnat té, co rozbujela se v jeho nitru. Hořkost a její pachuť na jazyku z toho, jak se mu prve zvedl žaludek. Nepřipadal si teď o mnoho lépe, avšak když se Benjamin natahoval, aby stáhl jeho kalhoty alespoň ke kolenům, váha na zádech nebyla taková, aby nestihl si ukrást několik hlubokých nádechů. V tom okamžiku mu prolétlo myslí, že i kdyby měl možnost vrátit čas a nevyzradit pravdu o sobě, ani tak… ani po tom, co věděl, co si nyní prožil a prožije… nejednal by jinak. Cit byl v něm zakořeněný více, než pud sebezáchovy. Tolik miloval.
„Myslim si, že seš prolhaná dě*ka! Malá, ulhaná běhna, Billy, co podrží každýmu.“
„To není… pravda. Benji, ne, já Tě… přece znám. Ty znáš mě… víš že, víš, že já…“
„Já Tě neznám!“ Ohradil se znovu křikem, než se napřáhl a tentokrát to byla holá stehna, co utrpěla. Muž se otočil a již na druhém neklečel, neb si byl jistý, že v mladším mnoho vzdoru nezbylo. Vedle něho na posteli a přece Benjiho úsudek byl správný, když Billy už přestal se vzpírat, z větší části rozhalený, vulgární nahotou provokoval k ublížení. Nikdy se necítil tak ponížený, nikdy více nikým zneuctěný, než nyní, když už ani muži nedalo tolik práce stáhnout z něho spodní prádlo a prohlédnout si jej tak, jako nikdo jiný si jej neprohlížel. Billy v mysli odolával těžce rezignaci ke všemu, měl by zkusit utéct, jen již nebylo vrátit se k čemu. Neměl již důvod k životu. Nedal se žádnému, jen on to věděl, sám sobě byl svědkem, ale pokud druhý k tomu chtěl být hluchý, tak bude. Bez smyslu přesvědčovat. Několik dlouhých vteřin jen nehybně ležel, beze slova, tvář otočenou na Benjiho, oddechujícího rychleji, když třel si přes kalhoty rozkrok a druhou se sám rozepínal. Vzpomněl, že takto jej chtěl vidět, takto krásného s přivřenými víčky pro nedočkavost ze společné rozkoše, jen… sám sebe nedovedl pochopit, že nenachází v sobě odhodlání uniknout budoucímu. Nebude to takové, jak doufal, nebude to nijak, neb když už si starší stahoval nohavice jen pod zadek i se spodním prádlem, samotného jej rozčílila vlastní nevzrušenost. Mezi stehny úd visel naprosto nezasažen jakýmikoliv míněními o přivlastnění si chlapce a i Billyho z neznámého důvodu zamrzela svá fyzická nepřitažlivost. Tiše plakal do prostěradla, znechucen sebou, i situací v níž se ocitl. Celému bylo líto, jak to mezi nimi bylo a že takto měly souzeno jeho sny o snad opětovaných citech zahynout. Ať by předtím Benji nemluvil pravdu, tak tělo reakcemi neklame. Ničím pro něho nebyl, žádný kladný cit k mladíkovi nechoval, a přestože vážně chtěl si jej vzít, byť násilně, tak neuměl přimět sebe, aby v tom shledával cokoliv příjemného. Odporná představa, jen chtěl co nejvíce ublížit. Povzdychl si, prsty jedné ruky promnul si kořen nosu, druhou ledabyle natáhl své prádlo přes klín. „Ani se mi z Tebe nepostaví… vidiš to? Ani šukat Tě nemůžu! Ku*va! Ku*va… ku*va, do háje s Tebou, Billy…,“ vydechl Benji možná až zklamaně z momentální neschopnosti. „Do háje s Tebou,“ zopakoval tiše, než se znovu naklonil k druhému a za vlasy přinutil jej se na něho podívat. Už to bylo pouhé hraní si s živou pannou, ačkoliv Billy vnímal, tak něco v něm se zlomilo. To křehké bylo zmačkáno a odhozeno, uvědomovali si to oba a o nenapravitelnosti činů nikdo nepochyboval. Mladší konečně neslzel, zdál se naprosto odevzdaný všemu, pravidelně oddechoval, tělo se chvělo stále znatelně, a co starší vidět nemohl, tak rozlévající se teplo od chlapcových slabin, vpíjející se do matrace. Absolutní ztráta sebe sama v prozření pravdy. Benjamin se zarazil při pohledu do tak prázdného výrazu, kde scházela jakákoliv emoce i jiskra k životu. Pomalu pustil černé vlasy, když došlo mu, že již dávno překročil hranici lidskosti a tresty ve všech podobách již postrádaly by účinek. Na okamžik zavřel oči, ztěžka vydechl s jakýmsi zadostiučiněním a položil vedle mladíka, o němž věděl, že neuteče. Pozdě pro oba. „Už Tě nechci nikdy vidět, Williame, už nikdy. Je mi jedno jestli se zabalíš a táhneš někam do hajzlu, nebo tady chcípneš, ale hlavně už ať Tě nevidim…,“ řekl, nečekaje na reakci, co by beztak od polomrtvého nepřišla, a zvedl se. Čtyři kroky ke dveřím, ani jediné ohlédnutí a byl pryč. Zavřel za sebou s takovou fatálností, jako nechal černovlasého ležet na posteli bez ohledu na to, co mu provedl. Brutální znetvoření nevinného citu, co se projevil tomu, kdo o něj nestál. Hřích mluvit, hřích milovat a jakoby to zbité, špinavé tělo na posteli mohlo být očištěno od chyb, nechal jej své světskosti, když zaplatilo si cestu k nápravě. Dýchal, avšak nehýbal se a při každém stahu plic byl slyšitelný sípot k smrti vyděšeného. Dobrými skutky dlážděny jsou cesty do pekla, Billy již nepochyboval. Jen rty se sotva pohybovaly, když stále opakoval; miluju Tě, jakoby se zasekl v časové smyčce, z níž úniku nebylo. Zůstal ležet lhostejně ke světu, k lidem, k povinnostem i k životu. Umíral sám.

Prst, co hledal si místo, kudy po kůži dále, aby vyhnul se všemu bolestivému a tmavě zbarvenému, veden jen chorou myslí a náhodou, zastavil se pak jen několik milimetrů od lemu spodního prádla a jakoby tam již bylo zakázáno cokoliv cítit, byť vlastní dotek, prst se stáhl po vlastní cestě zpět. Děsivě pomalé vše, pohyb bez důvodu, dech bez rozmyšlení, oči mrkaly jen s vlastní váhavostí, zda nebylo by smysluplnější nechat víčka zavřít, když toto zacházení k sobě není k životu. Chlapec lehce pohnul hlavou, zadívaje se pozorně na pohmožděnou pokožku bříška, kam kreslil ornamenty a vlasy zakryly by komukoliv pohled do jeho tváře, jen kdyby některý se díval. Žádný. Jen on a stíny, všechna ta vinna ukazující na místo, kde spočívala ruka, jakoby ono samo bylo příčinou momentálního neštěstí. Nic pod tím není. Nic pod tím není, křičel hlas neznámého v hlavě, jehož jméno by si mladík nevybavil, neb zdálo se tak dávno, když naposledy někdo skutečný k němu promluvil. Nepoznával hlas a stěží bylo znatelné, zda tón myslí to vyčítavě, nebo jen poukazuje na fakt. Nerozuměl ničemu, nepozastavoval se nad významem řečeného a skoro okamžitě zapomínal na to, snad i to bylo nedůležité. Žil, protože dýchal, dýchal, protože žil. V sotva znatelné vteřině, kdy ono v hlavě opět se zlobilo, tak se pousmál. Jen slabě, jen tichounce, jak nechtěl přestat se soustředit na vlastní dotek. Kreslil, čmáral si po kůži obrazce, co právě dostávaly význam a znovu jej ztrácely. Mrtvé oči s modrou, kde jiskra dávno nebyla, s láskou prsty vyprovázely dál, ač nikdy neopustil pomyslné hranice místa, pod kterým že nic nebylo, tvrdil hlas. Nebylo… nebylo… nebylo… nic. Nic. Věřil tomu, i když nevěřil ničemu. Chybou nebyl on celý, jen jeho součást, jenom to, co je prázdné je zbytečné. A neprovinil se ničím, než že pod kůží tam nic nebylo a nikdy nic být nemohlo. Ono za vše mohlo, ono bylo vinno, jen ono… bříško. Bříško…