SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Daito 2 - Ito vrací úder

Už je to nějakej ten pátek, co sme s Item spolu. Pořád žiju u něj, jednou nahoře, jednou dole, znáte to. Z kraje se to tvářilo jako to nejlepší, ale teď? Svůj strarej byt sem zatím neprodal, protože sou i chvíle, kdy mám strašnou chuť se tam vrátit. Občas tam dokonce zajedu, když už nemůžu dál. Je to ode mě hnusný, já vim, ale připadám si místama jakoby se to na mě hroutilo a já nemohl utýct. Pořád něco. Už si ani nepamatuju, kdy jsem měl klid a chvíli pro sebe. Nechci na Ita křičet, ale prostě si někdy nemůžu pomoct. Nejsem zvyklej s někym žít a on to hold odnáší nejvíc. To je furt: umyj nádobí, vyluxuj, dojeď nakoupit, nakrm Hanu. Hana je naše příšerná kočka. Děsný jméno – děsný zvíře. Sem si na sto procent jistej, že mě ta malá příšera nesnáší. A to sem si představoval, že to bude taková ta hodná, chlupatá kulička, co se Vám otře o nohy, když přijdete z práce a bude Vás bezmezně milovat. Pěkně sem si naběhl, Hana je bestie, co zbožňuje jenom Ita. Takže mi nezbejvá, než se o něj dělit. Bezva.
Až zas budeš mít, Daito nějakej úžasnej nápad, jako koupit příteli kočku, nech si ho laskavě pro sebe. Ta mrcha je můj trest.
Jo, jmenuju se Daito, ale Vy už mě asi znáte, co? Bomba, takže víte s kým máte tu čest. Jako vždy – netěší mě. Nazdar.
Víte, přestěhovat se k Itovi zase asi nebyl tak dobrej plán, jak se původně zdálo. A to teď nemluvím o tý chlupatý nestvůře, co v jednom kuse líná a já za ní chodím jako otrok a vysávám její chlupy. Takhle sem si to teda nepředstavoval. Jak sem řek minule – představy sou na ho*no.
Ne, že bych to s Item nevydržel, to ne. Miluju ho, na tom se nic nemění. Zatím. Ale tak nějak se si zvykl žít sám, měl sem soukromí a teď? Když se nekoupu s přítelem, Hana sedí na umyvadle a dívá se na mě tím pohledem: „Nechápu, co na Tobě Ito vidí. Vždyť v rozkroku nic nemáš.“ Mám chuť jí utopit! Copak takhle se dá žít? To je týrání lidí!
Prostě na palici a to se s Item vidíme ještě každej den v práci. Sme spolu pořád. Už mi dokonce připadá, že nemám jakoukoliv šanci se od něj hnout.
Nestěžuj si, Daito, cos chtěl, to máš. Amen!

Pak přišel den, kdy sme byli oba pozvaní na firemní večírek. Spíš firemní snobárna. Každej přišel v obleku a my zrovna tak. Já přemlouval Ita, abychom zůstali doma, ale on že ne, že by to bylo nezdvořilý. Nezdvořilý je ode mě tam jít i když ty lidi vědí, že je nemůžu vystát. No co, odbydu si co je nutný a pojedeme zpátky. Jo, Daito, ukážeš jim, že nejseš domácí puťka a vyjdeš si mezi lidi. Mám na to! Ale, to nejsou lidi, ale saně, co Vás sežerou za živa. Vyhlídka velice romantického večera, že? Co se dá dělat.
Jeli sme mým autem a jediná výhoda byla, že s námi nejela Hana. Konečně sem se toho zvířete zbavil. Díky Ti, Bože! Zdálo se, že Ito je nějakej nervózní, což mě překvapilo, jindy se choval přirozeně. Že by se bál, že by nás někdo viděl spolu? Náš vztah sme samozřejmě tajili. To bylo ještě romantičtější. Chce se mi z toho brečet. Upřímně.
„Hele, Ito, jsi v pořádku? Mám to otočit?“ Prosím Tě, řekni, že jo. Já tam nechci, nenuť mě. Klidně i nakrmím tu bestii doma, ale nepojedem tam.
„To nic… víš já jen, že tam asi bude hodně lidí.“ A co jako čekal? Jestli chtěl, abychom byli sami, měl to říct hned. Počkat, počkat, to se mi nezdá. Ito nemá s lidma problémy. Že by šlo o někoho určitýho? Zapni mozek, Daito.
„Jo, to asi bude. No a? Toho se bojíš?“ Trochu mě to mátlo, nesnáším když mluví v hádankách. Co se ku*va děje?
„Daito poslechni, chci Tě jen požádat, abys… prostě abys byl v klidu, ano?“ Tak to bylo na mě moc. Ito, sakra vybal na mě o co jde. Zastavil sem u krajnice.
„V klidu? Proč bych neměl být klidu? Jestli je něco, co bych měl vědět, tak mi to řekni.“ Možná bych to radši ani nevěděl, ale rozhodně je lepší vědět víc, než míň ne? Pohoda, Daito, nezvyšuj hlas, určitě to nic nebude. Ito si povzdechl a zadíval se z okýnka. Sakra, to nejni dobrý.
„Asi tam bude i Takeru. On… no poslední dobou mi dává najevo, že se mu… já nevím, asi se mu líbím, ale já jsem…“
„Líbíš? Jak jako líbíš? To nemyslíš vážně, že ne!“ To nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý. To bylo skoro špatný. Dává mu to najevo? Jak? Jestli na něj ten bastard jenom šáhne, utrhnu mu pazoury. Abyste pochopili, Takeru je na stejný pozici, jako Ito, jen v jiným oddělení. Oba sou dejme tomu moji nadřízení. No bezva, co mám asi tak dělat?
„Nerozčiluj se, Daito, nic v tom není. Nikdy mi nic neřekl nebo tak. Třeba se pletu. Pojedeme, ano? Nech to být.“ To se mi vůbec nelíbilo, nějak rychle to utnul. No nic, doufám, že máš pravdu, Ito. Nerad bych zmlátil svýho šéfa, ještě horší by bylo o Tebe přijít. Budu doufat, že máš pravdu, jinak ať si mě ten zmetek nepřeje. Dneska nemám zrovna náladu bejt milosrdnej. Zkur*enej večírek.

Měl sem pravdu, jakmile sme se objevili ve dveřích, každej za sebe, že jo, tak už sem viděl Takerua, jak se na Ita usmívá a přichází blíž. Ty hajzle, asi Ti nedám ani šanci promluvit a zmaluju Ti obličej, aby ses měl proč smát. Uplně sem z něho cítil, jak Ita svlíká očima, Bože mě bylo špatně. Hano, já už budu hodnej!!! Takeru byl ten typ člověka, co se pokouší zaujmout na první pohled, vysokej, navoněnej, s milým výrazem a vždy ochotnej pomoct. S radostí bych mu jeho ochotu oplatil a poslal ho k zemi jednu ranou. Fajn, mám být v klidu, budu v klidu.
Nečekal sem, že si mě někdo všimne, tak sem zamířil k baru. Byl to provizorní pult, do kterýho sem málem vrazil, protože sem nespouštěl ty dva z očí. Tak co máš v plánu, ty šmejde? Chtěl bys Ita, co? Ale to seš šeredně seknul, hošánku. Najdi si jinou prdelku pro svý péro, Ito je můj. Kdepak, dneska si nezašukáš, o to se postarám.
Objednal sem si pivo a pak druhý a třetí. Nikdo si mě nevšímal, paráda. Zdálo se, že Ti dva se výborně bavili, Takeru se Ita držel jako klíště a pořád se něčemu připitoměle usmíval. No jen se směj, kámo, on Tě smích brzy přejde. Musím s lítostí říct, že sem se Takeruovi nemohl rovnat. V ničem. On měl novej značkovej oblek, já to, co sem našel ve skříni. On byl bohatej, já sem byl rád, že můžu občas Itovi koupit nějakou pozornost nebo ho pozvat na večeři. On byl bejvalej model, já byl „jen“ hezkej. Sakra, svět je svině. Hoď se do pohody, Daito, to ty máš Ita, ne on. To Tobě Ito říká, že Tě miluje, ne jemu. Je pravda, že už sem to od něj nějakou dobu neslyšel. Co když už je to jinak? Blbost! On by si přece nevybral takovýho kreténa, jako je Takeru. Jasný, že ne. Miluje mě, jenom mě. Vážně? Podělaný pochybnosti, Soustřeď se Daito.
„Ehm, Daito?“ Oslovil mě najednou Ito a já se zděsil. Za zády měl toho idiota, co se tlemil i na mě. Děsný. Skoro jako postava z hororu. To snad ne, di s ním pryč. Nechci ho poznat. Bohužel.
„Daito? Tohle je Takeru. Takeru, to je Daito, můj…můj…kamarád.“ No jasně, že kamarád. Kamarád, co Ti to dělá skoro každej večer do zadku. Kamarád, kterej s Tebou bydlí, kterej Ti koupil kočku a kterej musí předstírat, že spolu nic nemáme. Nenávidím kamarádství. Přinutil sem se k úsměvu, ale ruku sem mu nepodal. On položil Itovi jednu paži přes rameno, jakoby ho znal roky. To si ze mě děláš prd*l!
„Těší mě, Daito.“ Samozřejmě, že Tě těší, Takeru. Nemůžu říct totéž. Sakra chlape, osaháváš mi přítele. Sundej z něj tu hnátu. Hned!
„Taky mě těší, ale omluvte mě, musím na toaletu.“ Jo, Takeru, už se na Tebe nemůžu dívat. A to sem Ti řekl jen devět slov. Ať skonáš na mor! Je mi zle z toho, že se Ita dotýká někdo cizí a je mi zle, že Ito s tím nic nedělá. Tváří se naprosto normálně. Copak nechápe, jak mi je? Ne, musim se uklidnit. Daito, vydejchej to, žádný scény. Tak sem šel na záchod a opláchl si obličej. Zadíval sem se na sebe do zrdcadla. Modrý oči, černý vlasy, hladce oholená tvář, postava vypracovaná. Jo, celkem sexy, ale já k sobě neuměl bejt moc kritickej. Popravdě, nechápal sem, co na mě Ito vidí, takovejch jako já sou na každým rohu mraky. Ale byl sem rád, že si vybral mě. Teď ho nikomu nedám. To si musí ten parchant uvědomit. Tak, Daito, vrať se tam a ukaž jim, že se toho nebojíš. Seber se a získej si Itovu pozornost pro sebe. Jo, to přesně udělám.
Jenže když sem se vrátil, oni tam nebyli. Co to ku*va… Nebyli ani nikde poblíž. Lidí tam bylo jak špíny v kanále, ale je sem neviděl. Ito, no tak, kde zatraceně vězíš? Snad jsi neudělal žádnou blbost. Fajn, když si nejdeš pro mě, jdu si já pro Tebe. Bylo nad Slunce jasný, že ho ten zazobanej frajer chce pro sebe, ale to se nesmělo stát, začal sem procházet kanceláře, jednu po druhý. Jako vždy, Daito, seš neviditelnej, nikoho nezajímáš. Fakt nikoho? Až před Itovým kanclem, sem zevnitř zaslechl hlasy. Bylo mi jasný o co tam de. Ten zkurzvysyn.
Ito: „Ne, co to děláš.. po.. počkej já…“
Takeru: „Ššš, už dlouho se mi líbíš, Ito. Musel sis toho všimnout. No tak, dej mi šanci.“
Ito: „To nejde.. já už… sakra, ne, počkej, nesahej tam!“
Tak to teda do hajzlu NE! Rozrazil sem dveře a všichni tři sme na sebe čučeli jak totální pitomci. Zabiju ho! Já ho zabiju, přísahám že jo! Jak si tohle mohl dovolit? Ito byl namáčknutej na zdi a měl košili vytaženou z kalhot a vyhrnutou až nad hrudník. Nad ten hrudník, na kterým měl Takeru jednu svojí nenechavou pracku, zatímco se mu tou druhou dobejval do rozkroku. Tak to teda ne, to se chlapeček přepočítal. Ubohej Ito, byl z toho uplně vyplašenej. Ta jeho nevinnost mě někdy dost srala. Copak to neviděl hned začátku? Ten chlap by ho vojel už mezi futrama. s**č!
„Ty zmrde!“ Jen mu to dej, Daito. To zatraceně hodně přehnal. Co si jako myslel? Že mu jako Ita přenechám? Lidi sou dneska tak naivní. V momentě sem přeskočil stůl, co nás dělil a odstrčil toho zmetka od svýho přítele. Takeru byl mimo, nechápal co se děje. Tak ty tomu nerozumíš, jo? A to mi děláš nadřízenýho, ty hovado, měl bys bejt vnímavější. Tak sleduj vo co tady de. Obrátil sem se k Itovi a začal ho líbat. Vášnivě a prudce, aby to tomu idiotovi došlo, že si hrál na cizím písečku. Ty, ty, ty, Takeru! Jestli budeš zlobit, dostaneš na zadek. Rukama sem Itovi zajel pod košili a hladil ho po bříšku, nechal se. Pak sem se obrátil zpátky na Takerua. Jak to, k***a, že nevypadal překvapeně? Copak to věděl?
„Už se ho nikdy nedotýkej, rozumíš? Zabiju Tě, jestli to uděláš ještě jednou.“ Snad sem použil ten správnej tón hlasu, aby mu docvaklo, že to myslim setsakramentsky vážně. Tak co? Už chápeme? Nebo chceš, aby to Itovi udělal přímo tady? Hajzle jeden. A nečum!
„Odcházíme, Ito.“ To sem se neptal, to sem oznamoval. Dívat se do ksichtu Takeruovi bylo horší než vědět, co měl s Item v plánu. Ten parchant ho snad chtěl opíchat už tam, nebo jak? Prej, dej mi šanci. To jo. Dám Ti šanci se už na Ita ani nepodívat. Bože, já ho tak nesnášel. Sahal na něj, na mýho kluka. MÝHO. Mno ty v**e, to jako ne, to je moc tohle. Nechtějte, abych to přešel. Ito se mezi tím stihl upravit, ale všichni sme mlčeli. Jen drž hubu, Takeru, cekneš a zavřu Ti jí. Během deseti minut sme zase seděli v autě.

„Co si to ten d***l dovolil? No to není možný! Měl sem mu rozbít hubu, sakra! Jo, to sem měl, zasloužil by si!“ Pěnil sem a pořádně na to šlápnul. Čím dál sme od toho vojebávače byli, tím líp. Ještě teď sem měl v hlavě živej obraz jeho ksichtu, když sem tam naběhnul.
„Můžeš se uklidnit, Daito? Sem si jistý, že to bylo jenom nedorozumění. On ve skutečnosti nechtěl…“
„Nechtěl co? Strčit Ti ho tam? Ujišťuju Tě, Ito, že to je přesně to, co chtěl! Bastard! Nedorozumění? No jasně, že jo. Jen tak mimochodem, mezi řečí, Ti nacpal ruku do kalhot, co? Řekni, kdybych nepřišel, nechal by ses opíchat?“ To už sem přeháněl. Hodně! k***a, když já měl tak nehoráznéj vztek. Litoval sem, že z toho Takeru vyváznul tak snadno. Ito, prosím, snaž se mě chápat, miluju Tě. Copak to je tak těžký, vcítit se do mý situace? Copak ty bys mě nebránil? Chci doufat že jo. Řekni, že mě miluješ Ito. No tak, řekni to.
Ita to viditelně urazilo. Tak to už překračuje všechny meze. Hééj, to já bych tady měl bejt naštvanej! No jasně, Ito, zas to moje vina, co? Začínám toho mít plný zuby. Proč to nemůže bejt jako dřív? Co sem, do pr**le, podělal? Mám chuť se na všechno vykašlat, nakonec vždycky skončím jako ten nejhorší já. Sbohem krásný vztahu!
Po zbytek cesty sme spolu nepromluvili. Tichá domácnost, zdá se. Já se na něj vlastně nezlobil, za nic nemohl, ale někdo za to přece musel bejt odpovědnej a Takeru zrovna nebyl po ruce, abych ho seřval. Hroutí se mi to. Ne, ne, musím to slepit. Ale vztah nejni rozbitá váza a já nejsem lepidlo. Proč bych to měl dávat o hromady zase já? Kdepak, to teda ne. Prokázal sem přece Itovi laskavost, když sem ho zachránil od toho blbce, nebo ne? Nebo ne? Ne????
Jakmile sme dorazili domů, Ito vzal Hanu a zavřel se s ní v ložnici. Aspoň budu mít pokoj, od obou. Možná líp, však ono ho to trucování přejde. Nevydrží to. Dal sem si sprchu a zalehnul na válendu ve svým pokoji, kde měl Ito dřív pracovnu. Ne, nebudu to já, kdo se bude omlouvat. Ne, za žádnou cenu, klidně se vyspím na gauči. Konec.
Ito?? Kde sakra seš? Přijď, dělej! Omluv se a bude to dobrý. Slibuju, ale musíš zvednou zadek a přijít za mnou. Spolkni hrdost, Ito. Zatraceně, tak co děláš? Miluješ mě ještě? Prosím, prosím Tě, Ito, přijď za mnou. Prosím….
Tak sem nakonec vstal. No skvělý, tak si říkáte, ty seš ale kre*én Daito, co? Fajn, sem kre*én, stačí?
Pomalu jsem otevřel dveře do ložnice, byla už noc, tak sem nic moc neviděl, ale Ito tam byl. Na posteli a ještě se nepřevlýkl. Seděl tam a na klíně mu odpočívala ta chlupatá mrcha. Bože, jak já jí záviděl, byla u něj tak blízko. A on ji hladil. Kdy naposledy hladil mě?
„Promiň, Ito.“ Ne, víc ze mě nedostanete. Daito, už ses pokořil dost.
Neodpovídal.
„Ito? Slyšíš? Řekl jsem, že mě to mrzí.“ Co ode mě sakra chtěl? Abych ho odprosil na kolenou? To nemůže myslet vážně, ví, že to nikdy neudělám. Sedl sem si na svou část postele a pořádně se na něj podíval. Ve světle měsíce se mu na tváři leskly slzy. Pane Bože! Daito, ty idiote, cos to provedl? Mělo mi to dojít dřív, strašně si to bere. Nemá rád když na něj křičím, myslí si pak, že za všechno může on. Grrrrr, proč já???
„Ne, ne, ne, Ito, neplakej, neplakej!“ Fakt sem to řekl. To poslední, co sem kdy chtěl, bylo, aby brečel kvůli mně. Kvůli takovýmu šmejdovi, kterej si ani jeho lásku nezaslouží. Vždycky Tě budu milovat, Ito, víš to? Myslim to vážně, udělám pro Tebe všechno, jenom přestaň brečet, prosím. Objal sem ho a přitiskl ho na sebe. Hana mi div nevyškrábala oči, když zjistila, že jí kradu páníčka. Zmiz ty bestie!
A víte, to bylo pak?
Nic. Neřekl to. Neřekl vůbec nic. Žádný, miluju Tě Daito, se nekonalo, žádnej happyend. Ještě sme nežili šťastně až do smrti. Tak fajn, ještě nepudeme domu, a to to mohlo bejt za náma. Kdepak, to hlavní teprve příde.

Asi za tejden, kdy už se všechno zdálo relativně za námi a zase v pořádku, mi Ito ráno milostivě oznámil.
„Dnes k nám přijde Takeru na večeři.“ Takeru? Kdo je sakra Take…
„Co?? Takeru? Co u nás bude dělat?Počkej, tys, tys ho pozval?“ Takhle po ránu to bylo jak rána pěstí. Asi sem se přeslechl, to nemůže bejt ten samej Takeru. To NESMÍ bejt ten samej Takeru. Zabiju ho, jen co překročí práh našich dveří. Hano, musíš ho zneškodnit.
„No, on.. on se pozval tak nějak sám. Já, fakt sem s tím nemohl nic dělat, Daito, věř mi to.“ Jo, Ito, věřím Ti. Když se na Tebe tak dívám, ten krypl to určitě udělal naschvál. Jenže si chce dát k jídlu Tebe, Ito. Ou key, jen ať přijde, já mu nechám si zajít chuť.
„V pohodě.“ Vůbec to nebylo v pohodě!
„Daito, je to můj kolega. Slib, že se budeš chovat… no, prostě, že se nic nestane. Slib mi to.“ Proč mu na tom k***a tolik záleží? Copak pro něj Takeru něco znamenal? Čím dál víc sem měl ten nepříjemnej pocit, že Ita ztrácím. Ale proč? Co dělám špatně? Co se mu sakra, furt nelíbí, že si musí do našeho bytu zvát cizí chlapy? Do psí řitě!
„Neboj se. Slibuju.“ Usmál jsem se na něj a políbil ho. Když to chce, má to mít. Budu se chovat jako bych tam ani nebyl. Nebudu propalovat Takerua pohledem. Nebudu mu dávat najevo, ať se okamžitě spakuje a táhne. A nebudu mu bránit, když se na Ita vrhne a udělá mu to. Tak jak se Ti to bude líbit, Ito? Až nad Tebou budu stát a jen se dívat, jak se do Tebe ten z**d dostává a ty budeš řvát, protože Tě to bude bolet. Jo bude, já Ti to dělám po Tvým, pomalu, ale kdo ví, co to bude hajzlíka. Určitě se s tím moc nenadře, že ne? Kdo bude mít nakonec pravdu, Ito. No? Já nebudu ten znásilněnej. Teda… no.. pokud to od něj samozřejmě nebudeš chtít sám, že jo. Bolí to, Daito viď. Víš, že Ti to neřekl. Možná už Tě nechce. Zatraceně Ito, miluj mě!

Jen sem večer slyšel zvonek, už sem věděl, že to tak snadný nebude. Nemůžu nechat Ita být jen tak. Přece mu ho nenaservíruju pod nos ne? To bych byl blbej. Ale zas nemusim dělat scény. Třeba se chce Takeru jen udobřit. Jo a třeba mi chce podříznout krk a kopnout si do mojí mrtvoly. Tak nevim, co je lepší. Mohl by se najíst a vypadnout. To by mi udělalo vůbec největší radost. Jakoby nestačilo, že se Ito s tou večeří snaží už od poledne. Zdá se mi to, nebo fakt chce, aby se u nás Takeru dobře napapal? Daito, nebuď paranoidní. Daito, nesmíš si to připouštět. Daito, je to tak, budeš tady navíc. Daito, vypadni!
Znáte to, když si něco naplánujete do detailu a ono se to nakonec pose*e? Podvědomě sem cejtil, že přesně to se stane.
Takeru se jako vždycky musel ukázat v tom nejlepším světle. Samozřejmě se kdo ví jak domáknul, že s Item bydlíme spolu a mám tušení, že tím zdrojem byl můj drahý přítel. Děkuju Ito, tos fakt vychytal. Takže Takeru přinesl lahev kvalitního vína, kterýho sem se za celej večer ani nedotknul. Určitě je v tom jed. Chce se mě zbavit. Vím to.
K minulému tématu, kdy sem Takerua přistihl, jak Ita osahává sme se už nevraceli. RADŠI! Musel bych mu tu lahev nacpat, vy víte kam. Mluvil sem co nejmíň, snad to tak bylo lepší, ale o to víc sem bohužel poslouchal jejich rozhovor. Ten vošoust s ním normálně flirtoval! Nekecám! Přímo přede mnou, jakoby se nic nedělo. No to víš že jo, jen ze mě dělej pitomce. Přímo před Item, kterej dělal jakoby se nic nedělo. Bože, v jaký to žiju realitě? Skončí to někdy? Ito, no tak, už něco dělej, k sakru! Ty to snad neslyšíš? Jeho slova Ti lezou pod spodní prádlo a ty ho necháš? Necháš ho, aby Tě takhle ojebávál? To je k pláči.
Rezignace. Omlouvám se, ale fakt sem k tomu neměl co říct. Tam mě nebylo potřeba. Už chápu, Ito, fajn, balim to. Nejsem Ti dost dobrej, viď? Promiň, že nejsem tak bohatej. Promiň, že se neumím tak smát a dělat vtipy. Promiň, že nemám ksicht jak Ken od Matella a sorry, že Tě miluju, to mě mrzí nejvíc.
„Ehm, omluvte mě. Asi mi není nějak dobře, půjdu si lehnout.“ A tak sem to udělal. Nechal sem je tam. Jen je dva, ať si to užijou. Jen do toho, Ito, řekni mu, jak to máš rád, aby mě mohl nahradit. Já to vim přesně. Znám důvěrně každou část Tvýho těla. Seš citlivej na bradavkách, takže Tě vzruší už jenom, když Ti je lížu. Máš rád, když Tě hladím po bříšku, vrníš blahem, protože sem tak blízko. A když už sem v Tobě, prosíš mě, abych byl opatrnej a já Ti řeknu, že nemusíš mít strach, protože Ti nikdy neublížím. Ne, Ito.. proč??? Bude Ti to taky říkat? Bude taky opatrnej? Bude vědět, kde Tě to vzrušuje? Jestli Ti ublíží, přísahám, že za to zaplatí. Nikomu nedovolím, aby Ti ublížil, Ito. Nikomu.. i když nebudeme spolu. Co se to děje? Co? To není opravda, já… to.. to sou slzy? Daito, ty magore, řveš jako holka. Dej se do kupy chlape!
Jenže to nešlo. Ležel sem v ložnici, na posteli. Sám. V bytě kterej mi nepatří. V peřinách, který sem nekoupil a vedle v místnosti se nechává svádět kluk, kterýho miluju. Úžasný vyhlídky do budoucna, co? Lepší už to bejt nemůže. To já sem tady ten třetí, ten nepotřebnej, ten křen, co zaclání. Co sem tam krucinál, ještě dělal? Nenechám se ponižovat, toho bylo dost. Vzdávám se. Zvedám bílej prapor. Nashle.
Když sem se zvedl, že si začnu pakovat to málo, co sem si tam přinesl, tak se z kuchyně ozvalo něco jako… já nevim, kňučení? Jakoby někdo sténal. Pécka. Jen se nenechte rušit, do toho. Brzy vypadnu, přenechám vám postel. Taky si to s nim Ito rozdáš na lince? Tak jako si to dělal se mnou? Taky se necháš vojet v každý místnosti? Budeš mu šeptat, že ho miluješ? Daito, odpověz si sám. Suchare, podivej jak se chováš. Začni balit, trosko.
„Dai…Daito! Ne, přestaň!“ Co? To byl Ito. Zastavil se mi dech. Ito!
Jak nejrychlejc to šlo, sem se dostal do kuchyně. Tentokrát tomu šmejdovi utrhnu hlavu, jestli Itovi něco provedl. Už se s nim nebudu s*át, jaký pak, co pak. Je mrtvej. A jak sem si myslel, Takeru stál u Ita a tlačil ho zádama na pracovní desku kuchyňský linky. Držel ho za boky a tisknul k němu rozkrok. Vypadal proti Itovi tak velkej, můj hoch se neměl jakoukoliv šanci ubránit. Ježíši, co by se stalo, kdybych tam nebyl? Ten chlap je prase!
„Co.. sundej z něj ty pracky! Varoval sem Tě!“ Kašlu na to, že seš můj šéf. Kašlu na to, že mě Ito nemiluje. Nenechám z*rda jako seš ty, abys na něj hrabal. Co mi asi tak uděláš? Vyhodíš mě z práce? Posluš si. Ale nejdřív si ulevim.
Než stihnul Takeru reagovat, dostal jí pěstí do ksichtu, až se zapotácel. Dobře Ti tak, ty kreaturo. Teď místo ksichtu budeš předvádět trenky. To Tě naučí, nešahat na něčí přítele. Zapamatuj si to. Už táhni, rozumíš? Vypadni z Itova života a nech ho bejt! Volal mý jméno, ne Tvoje. To já ho zachránil před Tebou, kapiš to? Tak sakra, rozumíš?
Pěst mě bolela jako sviň, byla to řádná šlupka, ale nelitoval sem toho. Jestli by se Takeru rozhodl, že mi to oplatí, musel bych se loučit se životem. Jakože fakt, silou bych na něj asi neměl. I když, kdo ví. Nechci to zkoušet. Zaplať PánBůh asi neměl potřebu se rvát, tak se jen ušklíbnul a z nosu mu tekla krev. Stál sem před Item, kterej se za mnou krčil a fňukal, jako kdyby si ho Takeru už připravoval. Teď brečíš Ito, co? Teď, najednou. Jakobych Ti to neřikal. Ale ty né, pán má svojí hlavu. To bylo taky jenom nedorozumění? No jasně, že jo. Příště si dej bacha, nemusim tady bejt, abych jí natáhnul každýmu čů*ákovi, kterej chce využít prostoru Tvý prdelky, jasný? Jestli se o sebe neumíš postarat sám, pořiď si místo tý kočičí příšery radši psa. Blbečku malej. Kdybych Tě tak nemiloval, dostal bys ránu hned po Takeruovi. Abys měl důvod k fňukání. Příště mě poslechneš! A bez řečí!
„Chápu, odcházím.“ Řekl Takeru a otočil se k odchodu. Počkat, odchází? Sám,.. Prrr, to já ho měl vyhodit. Kdo psal ten scénář, takhle to být nemělo. To já ho měl vykopnout ze dveří a zařvat na něj „Už se nikdy nevracej“ jako je to ve filmech, kde se ale padouch vždycky vrátí, aby zabil hlavního hrdinu. Pochopitelně sem byl já hlavní hrdina, ale nějak mi to všechno připadalo děsně parodický. Co chápal? Že by mu došlo, že ho Ito nechce? Pochybuju. Zůstal sem tam s Item, ale stejně to eště nějak furt nemělo konec. Ta naše malá bestie Hana se prohnala bytem, jakoby nic a když za sebou Takeru zavíral dveře, proklouzla. Do pr**le.
„Hano! Sakra, Hano!“ To je na nic, nesnáší mě.
Musim pro ní, vyběhl sem za Takeruem po schodech dolu, kde zmizela i Hana. Ito by mě zabil, kdyby mi zdrhla. Zbožňoval tu hydru.
„Hano, či či čí, ke mně! Hano, ke mně!“ K mojí smůle, Hana nebyla pes a určitě čím dál ode byla, tím byla radši. Skvělý, fakt skvělý. Až Tě najdu ty zmije, uvidíš ten cajmrsk.
Když sem se dostal dolů před barák, uviděl sem Takurua, jak nasedá do auta. A nebyl sám. To ne! Ne, Ne!!
„Vrať jí, ty hajzle! Hano! Hano!“ Mno to se mi snad zdá, kočka se uvelebila u zadního okýnka a zírala na mě, jak běžím za autem a volám jí. Přísahám, že se mi vysmívala. Grrrr, to bylo moc na událostí jednoho dne. Mě nepřechčije podělaná kočka ani její zloděj. Mě teda ne! Nenechám si s*át na hlavu.
Vrátil sem se nahoru pro klíčky. Chci tu zatracenou kočku zpátky! Paradox co? Nejradši bych mu jí nechal, ať si s ní taky užije svoje. Však on by jí rychle vrátil. O tom nepochybuju. Ale tady šlo o princip. Ta mrcha byla naše, i když to byla mrcha. Ito furt seděl na zemi, hlavu v dlaních. Jen breč! Příště si dáš pozor.
„Mám toho dost, Ito! Takže když mi neukradne přítele, vezme si aspoň kočku? To teda ne!“ Nedám mu ani jedno, chci zpátky svůj život. Sebral sem klíče od auta a odcházel.
„Daito, já.. je mi to…“
„Nech si to na potom, jo? Můžeš mi poděkovat, až přijedu. I s Hanou.“ Tím sem mu dal najevo, že se bez kočky nevrátim a taky, že nevrátim. Hanu nebo život.

Naskočil sem do vozu, nastartoval a zařadil rychlost. Měl sem štěstí, pokud se to tak dá říct, protože od nás vedla jen jedna příjezdová cesta a on mířil do centra. Kam taky jinam. Dostihl sem ho na kruháku a jel pomalu za ním. Hana se na zadním okýnku výborně bavila mytím kožichu a nezdálo se, že ji jízda autem stresuje. Jo, Hano, jen si užij vyhlídkovou jízdu. Bude to tvoje jediná v životě! Jistě seš šťastná, že ses mě zbavila, ale moc nejásej, jedu si pro Tebe.
Dával sem mu celkem náskok, nepotřebuju, aby si mě všiml. Daito seš rozenej špion. Vypadalo to, že jede celkem pomalu. Copak nespěchá? Sakra ten chlap mě ale štve, je laxní, pohoda. Vždyť jo, jakobych neměl v úmyslu ho přidusit.
Zatraceně! Červená na semaforu, ale on to stihnul. Ujede mi. Ne. Daito, šlápni na to, dělej. Nebuď srab. Jde přece o Hanu. Cože? Právě, že jde o Hanu, tak bych to měl otočit a nechat mu jí. Ale Daito, Ito jí má rád, to mu nemůžeš udělat. Já už nemůžu, tak jo, sakra. Jo, šlápnu na to. Jedem!
Nic nejelo, ale bylo to o krysí chlup. Určitě sem se blesknul na fízláckym foťáku. Brzy Ti příde pokuta, Daito! Heh.. to nic, už se tomu směju. Ženu se jak de*il za kočkou, která mě nenávidí. Za chlapem, kterej mi přebral kluka a ještě k tomu pokuta? Pche, maličkost. To víte že jo… jen mi to napařte. A pěkně mastnou!
Nakonec sem zastavil vedle jeho auta. On už byl pryč, i s Hanou. Krucipísek, kdyby jí nechal v autě, moh bych rozbít okýnko. Nevim teda čim, ale to by se domyslelo. Nad čím to zas přemejšlim, Hana v tom autě nebyla. Jeho domov byl to panelák, skvělý, takže budu eště hledat jeho jméno na zvonku. Bože, ty mě nemáš moc rád, vid že ne? Nápodobně!
No samozřejmě, na zvonku jen příjmení. Polib si pr*el, Bože!!!
Ale pak se ve čtvrtým patře rozsvítilo. Že by? Že by? Lepší než nic, takže sem vyběhl po schodech nahoru a zabušil na dveře. Jen ať mě slyší. Hano, sem tady, zachránil sem Tě. Máš radost? Určitě seš uchvácená, co? No taky z toho nemám radost, pokus se projevit trochu nadšení. Dveře se otevřeli a stál v nich Takeru.
„Pojď dál.“ Mám jít dál? No, jasně, k***a, že jdu dál, nepotřebuju pozvání. Máš mojí kočku, parchante, nebudu čekat na chodbě. Nakvartýroval sem se dovnitř a on za mnou zavřel.
„Doufal jsem, že přijedeš ty a ne Ito. Chci si s Tebou promluvit, Daito.“ Co, prosím? To nemohl myslet vážně. Takže on CHTĚL, abych za ním jel? Jo, Daito, ty seš špion jak noha. Gratulace, to se mi povedlo.
„Nechci s Tebou mluvit. Kde je Hana?“
„Hana?“ Kriste, to byl fakt tak pitomej?
„Hana je naše kočka, kterou si ukradl. Chci jí zpátky, tak kde je?“ Naval jí sem ať můžu vypadnout.
„A nechceš mi jí nechat? Určitě si s ní budu rozumět líp než ty, nemyslíš?“ Na co, zatraceně, naráží? Co o mně ten idiot ví? Sakra, Ito, cos mu řekl?
„Prosim?“
„Přece jí nesnášíš, ne? Postaral bych se o ní rozhodně líp než ty. A zrovna tak o Ita. Na co si pořád hraješ, Daito? Na velkého Pana ochránce? Ale nikdo Ti o tu Tvou snahu nestojí, Daito. Podívej se na sebe. Raději jedeš za pitomou kočkou, než že bys zůstal doma s Item a utěšil ho. Záleží Ti na něm vůbec? Znáš ho? Co o něm vlastně víš?“ Tak a dostal mě. Krvácím. Ne, kecám.
„Jsem jeho přítel, znám ho. A buď si jistej, že Ti nenechám ani tu chlupatou bestii, ani Ita, jasný? Nevim o co Ti jde, ale mě teda…“
„Věděl jsi, že vždycky, když se vrátíš do svýho bytu, aby sis dal voraz, tak Ito brečí? Bojí se, že už se nevrátíš. Má strach, že Tě ztratí. Věděl jsi to? Víš, proč tak miluje Hanu? To ona mu dělá společnost, když ty tam nejsi. Věděl jsi to? Tak věděl? Nesnáší, když na něj křičíš, protože si myslí, že udělal něco špatně. Hledá příčinu v sobě. Uvědomuješ si, jak moc mu ubližuješ?“ Co? Ne, Ne, počkat. Já byl ten zlej? Ne, ne, ne.. to sem, to sem nechtěl. Já přece… nikdy bych Itovi neublížil. Ne.. já nikdy. To sem nevěděl, sakra. Jak to, že sem to nevěděl?
„A… a ty, odkud to víš?“ Polkl sem. V hlavě chaos, proč mi to Ito nikdy neřekl? Proč? Vždyť přece, já ho miluju. Ví to? Ví to, ještě vůbec? Prosím, pomozte mi!
„Jak to vím? Od něj, jak jinak. Jsme kolegové, svěřuje se mi. Nechápu, jak mu to můžeš dělat, Daito. Jestli Ti na něm nezáleží, proč ho nenecháš? Proč ho tak trápíš? Přenech mi ho, udělám ho šťastným. Dám mu to, co ty mu nikdy nebudeš schopnej dát. Budu s ním, budu ho milovat. Přemýšlej o tom, Daito.“ A sem v hajzlu. Co to jako má bejt? Co to kecá? Mám mu dát, Ita? Mýho, Ita? Copak sem tak bezmocnej, abych to nedokázal napravit? Ito, dej mi ještě šanci, prosím. Ito, udělám všechno, jen mě v tom nenech samotnýho. Já, netušil sem, co se děje. Proč si mi neřekl, že se tak trápíš? Proč? Ty můj blázne, odpust mi. Prosím. A ty!
„Kde – je – Hana!“ Vrrrr.
„Hned Ti jí přinesu.“ To bych prosil a pospěš si, ku*va. Chci bejt už pryč.
„Tady.“ Podal mi kočku a já si jí vzal. Kupodivu se mě nesnažila roztrhat na cáry jako jindy. Hodná kočička, hezky hačej, brzy budeš doma. On pokýval hlavou, jakože sem ztracenej případ, nebo co. Tak já Ti něco povim chlapečku. Poslouchej!
„Jen pro Tvoji informaci, Ito nejni nábytek, abych Ti ho přenechal. Já ho nenutím, aby se mnou zůstal. Je to jeho svobodná vůle. A jestli bude chtít Tebe, fajn, dám si pohov a už mě neuvidíš. Ale budu se o něj rvát až do konce. Miluju ho. Miluju ho tak, jako sem nikdy nikoho nemiloval. Bude šťastnej. To ti přísahám.“ Ani nevim, proč sem mu to řekl. Zřejmě sem chtěl přesvědčit hlavně sám sebe, že to tak bude. Ale je to pravda? Dokážu se všeho vzdát, pro Ita? Mám mu dát všechno? Mám mu dát sebe? Vždycky sem si myslel, že Ito patří hlavně mně, ale nikdy sem mu nedal nic ze sebe. Nic sem mu neobětoval, zatím co on mi toho tolik nabídnul. Proč sem to neviděl? Daito, ty seš žalostnej. Politováni hodné. Kdo si na mě ukáže prstem? Všichni si ukažte! Všichni! Zasloužim si pár facek. I to je málo.
„Doufám, že to splníš. Kvůli němu.“ No, jasně. Pan chovejsekněmuslušně, co? Hele zařaď zpátečku a zajeď do svýho pruhu, brácho. Já už si poradim. Dík za info, nazdar!
„Sbohem, Takeru.“ Snad už Tě nikdy neuvidim.
„Sbohem, Daito.“ A zavřel za mnou. A co teď? Co mám dělat? Vrátit se domů a dělat, že se nic neděje? Že o ničem nevim? Je mi hrozně, sakra Hano, přestaň se vrtět, nebo Tě vrátim tomu od Armády spásy. To mi eště chybělo, ničím Itovi život. Není divu, že mi neřekne, že mě miluje. Taky bych si to neřek. Ale já se miluju. Zasraná sebeláska!
Telefon. Cože? Teď? Hodil sem Hanu do auta a sedl si za volant.
„Jo, slyšim.“
„Daito?“ Ježiš, co zase? Nejsem pryč ani půl hodiny. Vydrž.
„Ano?“ Vždyť už jedu. Teda – skoro.
„Je Hana v pořádku?“ Hana? Hey, halo? Chodíš se mnou nebo s tou kočkou?
„Jo, nic jí není, neboj. Mám jí.“
„Děkuju, Daito.“ Moment, to co slyším, to sou vzlyky? To pořád brečí? Proč?
„To je v pořádku. Už jedu domů, ano? Za chvíli sem tam.“ Už brzy budu u Tebe, Ito. Ššš, neplakej. Bude to dobrý, uvidíš. Všechno už bude dobrý. Slibuju, broučku.
„Do… dobře. Já, chtěl jsem Ti říct, že Tě moc mi…“
„Ne! Neříkej to, Ito! Ne do telefonu. Prosím. Povíš mi to, doma. Líbám Tě a… i Hana Tě líbá. Asi.“ Podíval sem se za sebe a kočka se na mě dívala s tím pohrdavým výrazem jakože: „To víš, že ho líbám, což se nedá říct o Tobě. Necito.“ Úžasný, i ta kočka věděla víc než já. Daito, otevři oči!
„Jeď opatrně. Budu na Tebe čekat. Pa.“ Vážně na mě budeš čekat? Pověz, kolikrát jsi na mě čekal a nedočkal se? Kolik bolesti sem Ti způsobil? Je mi to tak líto, musíš to vědět. Už to nikdy neudělám. Už nikdy neuteču. Už žádný bílý prapory, už žádný řvaní. Neodjedu.
„Zatím.“

Tak jsem vyjel zpátky domů. Za Item. Dal sem si na čas, musel sem přemejšlet. Jo, to sem měl už dávno. Proč se roděj tupci jako já? Aby mohli zraňovat drobečky jako byl Ito. Nebudu jeden z nich. Ste mi svědkama.
„Hele, Hano, já vim, že sem asi nebyl zrovna moc hodnej páníček a tak, ale nemohla bys mi třeba píchnout?“ Skvělý, vykecávám se z kočkou. Můj svět se zmenšuje – paranoia!!! Podíval sem se na ní, ona si přelezla na sedadlo spolujezdce a tvářila se velice nezaujatě. Nejspíš mě ani neposlouchá. Ignorace, vždyť jo. Dáváš mi to sežrat co? Jen do mě!
„Nemohla, fajn. Dík za pomoc. Víš, já se pokusim, fakt to nedělám naschvál. Mám i Ita vážně rád. Opravdu rád. A on Tě zbožňuje, to je jasný. Ale víš, my dva, asi sme to nevzali úplně za dobrej konec, co myslíš?“ Ty nemyslíš. V hlavě máš malej senzor, co vždycky bliká zeleně, když je na blízku Ito a když se blížím já, tak to přepne na ERROR. Asi zruším nastavení a pudeš na reklamaci pro poruchu v obvodech. Hana se na mě ani nepodívala.
„Ty, Hano, fakt sem si dal práci, aby byl Ito šťastnej a jak se ukázalo, uplně sem to zvoral. Dobře, přiznávám, sem vůl. Stačí? Zachraňovala si ho a já to podělával. Už jsi spoko…“ Vlezla si na mě! Pane Bože, je to možný? Lehla si mi na klín!!! Ano, Ano Ano!!! Malá kočička, či či čí… hodná. Tak co kdybych Tě pohladil, budeš vrnět jako u Ita? Zavrň, Hano. Buď hod…
„Au, sakra, Hano!“ Sekla po mně. Mrcha. Nejspíš na tom budem muset zapracovat.

Odemknul jsem domovní dveře a vešel.
„Ito! Jsem doma! Podívej, koho Ti nesu. Už se Tě nemohla doč…“Kočka jen tak tak stihla uskočit, když se ve dveřích objevil Ito a pevně mě objal kolem krku. Hey, copak je? No ták, sem to já. Ty zase pláčeš? Ale jdi ty. Pojď ke mně. Sevřel se ho v náručí rázně, ale jemně. Můj Ito, nikdy Tě nechci ztratit.
„Jsem rád, že Ti nic není.“ Bál se o mě? Vážně? To zahřeje u srdce. Fakt. Políbil sem ho do vlasů.
„Nic mi není, neboj se. Už je to pryč, už Tě mám u sebe.“ Pokusil sem se ho utěšit a tady sem potřeboval podporu hlavně já. No tak, Ito, řekni mi, že už mě nikdy nenecháš odejít. Že to bude dobrý. Chci, aby to bylo dobrý. Už mě nepouštěj, Ito.
„Je mi to líto. Měl sem Tě poslechnout, Daito. Měl jsi pravdu, chtěl mě. Omlouvám se, ani nevíš, jak mě to…“
„Už se neomlouvej. Už to stačí. Pojď, chci s Tebou něco probrat.“ Musim mu to říct. Už nechci, aby přede mnou něco tajil. Stačilo to. Mám už plný zuby všech těch tajností a brečení do polštáře. Sme snad zatraceně rozumný lidi, abychom si to vyřikali, ne? Povim Ti to, Ito, je mu fuk jak slaďácky to bude znít a je mi jedno, jestli u toho budu brečet. Ale zasloužíš si vědět všechno. Jen ať mě to srazí na kolena. Ale miluju Tě, Ito.
Hana už čekala v ložnici, jakoby snad bylo jasný, že to má taky slyšet. No bezva, eště kočka do toho. Ještě, že je to němý publikum, a nemůže mi do toho kecat. Udělala by to, kdyby mohla. Je zvrácená, ale je i moje. Posadili sme se na postel a já chytil Ita za ruce. Díval sem se mu do obličeje. Tak jo, Daito, vybal to. Neboj se toho. No tak, šup……Tak ku*va, řekneš mu to už?
„Miluju Tě, Ito. Miluju Tě a vim, že jsem Ti hodně ublížil. Že ses trápil, když jsem tu nebyl. Od všeho sem utíkal a chtěl sem, aby se mě NAŠE problémy netýkaly. Teď už to vím. A chci Ti říct, že už to tak nebude. Už nebudu utíkat, nikdy. Chci to řešit s Tebou. Nenechám Tě v tom. Slibuju. Věř mi, Ito.“ Tak, ale venku ještě nejni to hlavní. Bacha na to. Teď to příde. Držte si klobouky. Uf, sakra, sakra, sakra, já mám trému.
„Ito, chci si Tě vzít.“ Co? Fakt sem to řek? Fakt jo???? Pane, Bože, co když mě odmítne. Co když řekne, že sem se zbláznil. Co pak?
Můj chlapec na mě zíral, div mu nespadla čelist k podlaze. Zjevně ho to uplně odrovnalo, ale já to myslel vážně. Chci s ním bejt a chci ho vždycky podržet. Celou cestu, když sem zrovna nežvanil s Hanou, sem o tom přemejšlel. A jo, jestli bude souhlasit, udělám to. Je to na rychlo a možná se ani nevezmeme hned, ale vim, že toho nikdy nebudu litovat. Ito? Halo? Vnímáš mě? Sem tady!
„Po..počkej, Daito, počkej to… to nemůžeš myslet vážně.“ A proč jako ne? Smrtelně. Ito vstal a pustil moje ruce. Ne, prosím, teď mě nepouštěj, Ito. Sedni si, sakra, prosím, musíš souhlasit, nevím co udělám jestli odmítneš. Ito….
„A proč ne? Miluju Tě. Nestačí to snad? Je to málo? Řekni, co chceš a já Ti to dám. Chci, abys byl šťastný, Ito. Já… udělám cokoliv, rozumíš? Jen mě neodmítej. Prosím Tě, neodmítej mě.“ Svatá panno Marie, vidíš to? Já prosím. Já normálně prosím. Daito, di se zahrabat ano? Prokážeš tím světu službu. Danke. Taky sem se zvedl a stoupl si naproti Itovi, abych mu viděl do očí. Pochyboval snad o mě? Nemůžu se mu divit, to je fakt. Já bych si sebe nevzal, nedokázal bych se sebou žít. I když se miluju.
„Daito, brzdi, vždyť o co se snažíš? Můžeme být přece spolu, aniž bychom se brali. Chceš mě mít snad jenom pro sebe? Máš mě, na to nepotřebuješ papír.“ Ale jo, potřebuju. Všimli ste si, jo? Neodmítnul, zatím neodmítnul. Vypadá to nadějně. A teď, Daito, zatlač na něj.
„Ale já… nejde mi o papír. Nejde mi o to, abych Tě měl pro sebe. Já chci jen…no prostě… chci abys věděl, že budu vždycky s Tebou a že Tě budu milovat pořád. Chci, abychom k sobě patřili, aby všichni věděli, že máme stejný příjmení, protože to tak chceme. Nemůžu Tě do ničeho nutit a nedělám to, Ito. Nebyl sem nejlepší přítel, to vím sám. Ale dej mi šanci být skvělý manžel. Dej mi šanci, budu se snažit, vážně. Já.. uvidíš, že…“
„Tak dost, to stačí, Daito!“ Chce se mi brečet. Nestojí o mě. Neřekl mi to. Nemiluje mě. Je konec, šlus, utrum. Muselo to bejt vážně hodně špatný, když už si nezasasloužim odpuštění. Chtěl sem to zpravit, vynahradit Ti to, Ito. Je pozdě, omlouvám se, že sem byl takovej. A ještě než zmizím z Tvýho života,chci abys věděl, že…
„Vezmu si Tě, Daito.“ … tady pro Tebe vždycky budu a udělám… Cože? Počkat, počkat co? Slyšel jsem dobře? Nezdálo se mi to? Ne, ne, ne.. to nemůže být pravda. To jako fakt? Souhlasil? On souhlasil???
„Vážně?“ Dávám se mu do těch nádhernejch hnědejch očí, který se na mě smějou a vím, že každý slovo je pravda.
„Vážně. Miluju Tě, Daito. Miluju a chci být s Tebou. Za každou cenu.“ Mluvil tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet a já bych zase řval do světa, že sem ten nejšťastnější chlap na světě. Teď už vim, že to co mi stéká po tváři sou slzy. Nebojím se jich, sem za ně rád. Protože mi připomínaj, že sem získal to, jinej nemá. Tebe Ito. Svírám Tě tak pevně, snad Tě to nebolí, ale já si nemůžu pomoct. Děkuju! Děkuju Ti! Miluju Tě! Bože, Ano, díky. Bez Tebe bych umřel, Ito. Bez Tebe nemá můj život smysl, to Ty ho vedeš. Ty mě učíš, jak mám žít. Nikdy Tě neopustím. Budu tady pro Tebe navždycky. Navždycky!
„Děkuju Ti.“ A pak jsem ho políbil. Tentokrát jemně a procítěně, nespěchal sem na něj, ať si dám udává tempo, kterým mě chce. Ať mi ukáže, co má rád a já ho tak budu těšit po každý. Jo, Ito, nechám Tě, ať si se mnou děláš co chceš, protože vím, že ty mi nepatříš, to já patřím Tobě. Dávám se Ti, celej.
Brzy sme padli na postel a nemohlo to skončit jinak, než tím nejkrásnějším milováním, jaký sem do tý doby zažil. A nebylo to tim, že sem se choval tak něžně, to sem byl po každý. Nebylo to ani tim, že nás u toho pozorovala Hana. Hele kočko vykliď pole, jasný? To nejni nic pro Tvý oči.
Bylo to tim, že sem věděl, že každej díl skládanky do sebe nakonec zapadne. A najednou… Já a Ito, už jsme se jenom netočili v kruhu. Už to bylo jiný. Byli sme kompletní. Já s ním a on se mnou. Dobře, dobře, beru i tu potvoru Hanu, ale zkrátka, nějak sem věděl, že teď už to bude jenom lepší.
A bylo. Už sem na něj nikdy nekřičel. Pokusil sem se řešit všechno, co bylo před náma. Neutíkal sem, přestal sem se bát odpovědnosti. A zjistil sem, že je to mnohem lepší a snazší, než se ukrejvat a nechat pak sebe padat hromadu potíží.
Prodali sme můj starej byt a koupili si novej, větší. Pomáhal sem ho Itovi vybírat. Bude úžasnej až do něj nastěhujeme. Ještě se musej vyřídit formality, ale to půjde.
S Hanou sme uzavřeli příměří. Nic světobornýho, kámoši z nás asi nebudou, ale pořídil sem jí kočičího toho…. no.. jak se to řekne… kocoura, abych se nemusel o Ita dělit. Jenže to mi nesdělili, že za dva týdny nás čeká hromada malejch chlupatejch příšerek, do kterých se Ito jisto jistě zblázní a nedá je z ruky. Pecka! Dík, Hano, až tak velkorysá si bejt nemusela.
Za měsíc pak nastane Den D. Už je to jistý. Někdy se bojim, jestli z toho Ito nechce třeba vycouvat a nedat nám víc času, ale když se ho na to zeptám, tak mi jen řekne. „Miluju Tě a chci, aby to všichni věděli.“ Mě stačí, když ho budu moct sevřít v náručí. Ito, nemůžu Ti zaručit, že to se mnou budeš mít jednoduchý, ale věř mi, že se budu snažit. Chci Tě!
A zas musim nechat předělat jména na zvonku. Od teď bude stačit, když tam bude naše příjmení. Protože teď už nebudeme Ito a Daito, vedle sebe. Teď už budeme jeden.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Tak a je to tady. Daito po druhé Smile
Po druhé a naposledy. Neudělám z toho sérii, i když byste si to zajisté všichni přáli a nápadů mám dost a dost....
Nevím jestli jednička byla lepší, ale o to je dvojka zase delší. Nepřijdete o vtip, sarkasmus, ironii, zkrátka o nic z Daita..
TUHLE KAPITOLKU VĚNUJI SLEČNĚ: LUGNASADH, která si řekla o pokračování a nakreslila FAN ART na Daita: http://www.anime-manga.cz/daito#comment-36319
Užijte si ho a moc všem děkuju za komentáře: trhli jsme můj osobní rekord! Jste zlatí Smile
"Vzhůru do nekonečna a ještě dál" Buzz rakeťák XD

Omlouvám se za chyby i za vulgární výrazy! Smile

5
Průměr: 5 (20 hlasů)