SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Daito 1 - netěší mě

UPOZORNĚNÍ: Text obsahuje vulgární výrazy. Tímto se omlouvám čtenářům i adminům, ale opravdu bych tohle jinak nenapsala. Děkuji
Dále: Text je SCHVÁLNĚ psaný hodně nespisovně (vážně umím psát) XD

Když mi zazvonil mobil, byl jsem rozhodnutý ho za žádnou cenu nezvednout. Pochyboval sem, že bych ve svém stavu dokonce zmáčkl to správný tlačítko. Už jen pohled na displej mi jakoby přikazoval, abych si vzal další dávku. Volal můj nadřízený a zároveň přítel. Byl jako dobře vycvičený pes, neustále mě hlídal, což už mi začalo připadat otravné. Nakonec jsem se přeci jen odhodlal pokusit se stisknout to zelené tlačítko. Bohužel – úspěšně.
„No, co je?“ Zahlásil jsem do telefonu.
„Daito?“
„Jo, sem to já. Co zase chceš?“ Bože, proč mi jen nedal pokoj? Podle toho, co jsem si matně vzpomínal, by měla být sobota a já do práce nemusel. Úžasný pocit, sjet se hned po ránu.
„Kde jsi?“
„Je víkend Ito, kde si myslíš, že asi sem, hm? Co chceš?“ Štvalo mě, že měl kolem všeho spoustu otázek. Proč prostě neřek, co měl na tom svým srdíčku a jednoduše nezavěsil? Nutil sem se po něm nekřičet.
„Jsi v pořádku, Daito? Máš zvláštní hlas. Hele, nevzal sis nic, že ne?“ Měl sem sto chutí jeho i s tou starostlivostí poslat do háje.
„No jasně, že ne. Slíbil sem Ti to, ne?“ Dnes jsem vstal dřív, abych si to pořádně užil. V žilách mi kolovala už druhá dávka toho nádherného pocitu a to eště nebylo ani devět ráno.
„Tak to jsem rád, vážně. Můžu přijet? Napadlo mě, že bych byl dneska s Tebou.“ Ne, ne, ne… jako bysme se neviděli každý den v práci, nedá mi svátek ani o víkendu. Nestojím o jeho společnost. Krom toho, poznal by na mně, že v tom zase lítám. Kdepak, kamaráde, dneska se šukat nebude. Sorráč.
„Promiň Ito, nějak se mi to dnes nehodí. Chtěl sem jet domů, znáš to. Ukážu se rodičům, jako hodnej synáček. Snad jindy jo? Nezlob se.“ Kdybych nebyl ve lhaní tak dobrej, ani bych se o to nepokoušel. Rodiče mě jako feťáka odvrhli už v šestnácti. Od tý doby sem nikoho z nich neviděl. Možná líp
„Ne, to nic, jen… ale nic. Je mi líto, že nemáš čas. Určitě, rodina je důležitější. Užij si to.“ Zněl dost zklamaně. Pche, jako bychom se nemohli vidět jindy. Vždycky to strašně prožíval, ale konečně povolil. Mám volno.
„Jo, jo, neboj. Měj se.“ Už sem se chystal to típnout, když se Ito ještě rozhodl, že mě bude otravovat dýl. Jen klid, chlape, vydrž to, říkal jsem si.
„A Daito?“ Ozval se nějak naléhavě, to mě přimělo zpozornět.
„Hm? Co ještě?“ Už to sakra vypni.
„Přeju krásné narozeniny. Všechno nejlepší. Miluju Tě.“ Zavěsil. A do pr*ele.

Jak ste už asi pochopili, sem děsnej d***l. Netěší mě – Daito.
S Item sme se poznali už dřív, před nějakou dobou. Řekl bych Vám přesně, ale poslední dobou mi dost vynechává paměť. Zkrátka už to bude asi rok, ale začali sme spolu chodit před pár měsícema. Kdo o tom rozhodl vezmi čert, ale na mě nekoukejte. Kdybych byl býval věděl, že to bude brát tak vážně, nikdy bych ho neopil, neodvezl do svého bytu pod záminkou nevinného přespání a potom ho neobrátil na břicho. Ten chudák nejspíš nic netušil. Tedy jen do chvíle, kdy začal ječet, že ho to bolí. Nakonec sem mu to udělal jak nejjemněji jsem uměl, i když sem se musel přemáhat, ale fakt to stálo za to.
Ito byl tělesně opravdu hodně drobnej kluk, měl velký hnědý oči a jen on se na mě mohl dívat tím pohledem: „Prosím, tak už mi ho tam strč.“ Těžko věřit, že přede mnou nikdy s mužem nebyl, co? Cítil sem se tak nějak odpovědnej za to, co jsem mu provedl a vlastně i za to, že sem mu nevěrnej. Podvádím ho s drogama.
Fet, miluju ten požitek, nikdy sem nevěřil slovům jako „návykový, závislý a může způsobovat.“ Byla to hra, zkoušet pořád něco novýho, testovat tělo, co vydrží. Byla to nádhera. Život se plavil na stejný vlně jako já a já se plavil na životě. Nikdy nebylo těžký si něco sehnat. V tom sem jednička, malej génius. Všechno bylo bezchybný, než mě Ito našel jednou na posteli, uslintanýho, pochcanýho a totálně netušícího o vlastní existenci. Popisoval to, jakoby prý potom svlékal nemluvně, okoupal ho a uložil do postele, kam ho ještě musel přivázat. Nedovolil mi se hnout celý čtyři dny, kdy sem měl absťák a řval na něj, že ho zabiju, nenávidím a až mě pustí, že z něj vyjebu duši. Byl sem nepříčetnej, úplnej magor, scházela mi dávka. Nedokážu si představit, co si se mnou musel vytrpět, chtěl jsem umřít a chtěl sem, aby umřel on. Vzal si v práci volno a omluvil i mě, aby moh bejt se mnou a zbavovat se toho svinstva.
Když to všechno skončilo a já byl konečně v pohodě, spojovalo nás víc bohužel víc, než jenom pravda, že věděl o mé závislosti. Fakt sem ho měl rád. A v tom byl právě ten problém – zároveň sem ho nemohl ani vidět.

Ještě ten večer, po tom, co odezněla většina účinků drogy, sem nastartoval auto a jel za Item. Ráno sem to fakt podělal, ani sem netušil, že nám narozeniny. Ale on nezapomněl, jako jediný, protože od nikoho jsem už přání nedostal. Neměl sem páru, co mu řeknu, ale jedno sem věděl, přiznám se, že v tom zas jedu. Možná mě nechá, jo i to sem bral jako variantu, ale jestli se to vážně stane, asi se s tím budu muset smířit. Co se dá dělat, no ne?
Zazvonil jsem na zvonek.
„Ano?“
„Brej večír, to sem já, Daito. Můžu dál?“ Zahlásil sem do kecafonu.
„Dai… Daito? Já myslel, že jsi u rodičů.“
„Lhal sem. Tak pustíš mě dovnitř, nebo si budem povídat přes mikrofon?“ Zase ty jeho otázky, grrrr.
„No já… teď to nejde, Daito. Promiň.“ Teď to nejde? Promiň? Ten kluk si ze mě snad dělá blázny, ne? A pak mě to trklo, sem to ale vůl. Bože, vždyť on tam…tomu se mi nechtělo věřit.
„Ito, ty tam někoho máš?“ Zeptal sem se opatrně a čekal, co mi řekne. Chvíli bylo ticho. Proklínal sem ty vteřiny, kdy váhal. Takže je to pravda. To ne!
„Neblázni, jasně že nemám. Jen to teď nejde, vážně, omlouvám se.“ Jen kdybys nelhal ty dě*ko. Poznám Ti to i z hlasu, šukáš tam s někým jiným. Já sem takovej idiot. Mohlo mi dojít, že když sem ho ráno odmítnul, najde si náhradu.
„No jasně, ovšem, že to chápu. Sorry, že sem kazišuk, Ito. Di do háje. Nazdar.“ Ještě sem praštil pěstí do zvonku a naštvaně zaklel. Bezva, krásný narozeniny, Daito, užij si je. Doufal jsem, že to s náma urovnám, že budu s ním a dokážu mu, že k němu fakt něco cítím. Nechtěl sem, aby si myslel, že sem ho jen využil, dal bych mu první poslední, skutečně. Měl to rád pomalu, pomiloval bych ho něžně, hladil bych ho, líbal. Ku*va, co to žvaním, právě sem ho asi poslal k vodě. Ale proč mě to tak bolí?
Co jsem jel domů, každou chvíli mi zvonil mobil. ITO. Okamžitě sem to vypínal. Měl sem nutkavou potřebu si to pořádně pustit do žíly a sjet se na mraky. Musel jsem. Hajzl, jak mi to mohl udělat? A to mi furt opakoval, jak mě miluje, jo, to zrovna. Kecy. Fajn, Ito, jen si běž. Nepotřebuju Tě, jasný? Beztak seš nikdo, myslíš si, že sem s Tebou byl šťastnej? Kdybych byl spokojenej, nezačal bych znova brát drogy, rozumíš? Byl si jenom výplň volnýho času, jenom zábava na chvíli. Chlapeček na sex. Snad sis nemyslel, že bych s Tebou zůstal, že ne? Nebuď naivní, Ito. Zatraceně!
Zasranej bastard…sakra…sakra…sakra. Ito, ty kreténe. Proč? Copak sem byl tak špatnej milenec? Netrávil sem s Tebou dost času? To sem byl fakt tak nesnesitelnej?
Než sem si uvědomil, že brečím jako dítě, vyřítilo se proti mně auto. Omyl, to já vjel do protisměru. No neměl sem to já smůlu? Ani nevím, jak se to stalo. Stane se, ale asi Vás zklamu. Smyk. Neroztřískal sem se, stihnul sem to stočit stranou v poslední chvíli a skončil sem na krajnici mimo dosah projíždějících vozů. Vypnul jsem motor. Tupě sem zíral před sebe a snažil se to rozdýchat. To bylo těsný, mohl jsem být už po smrti. Tomu řikám: Hodně štěstí k narozkám, Daito. Znovu mi zazvonil mobil. Zvedl sem ho, aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám. Neohlásil jsem se.
„Daito?“
Itův hlas, ale já měl prázdno, neodpověděl jsem.
„Daito, slyšíš mě? Jsi tam?“
Nic
„Daito! Halo!“
Proč sem ze sebe nemohl dostat ani slovo?
„Fajn, nemluv se mnou, ale aspoň poslouchej! Já nikoho jinýho než Tebe nemám. Nemohl sem Tě pustit nahoru, protože to tu stěhuju, jasný? Mělo to být překvapení. Ruším, pracovnu, abys tady mohl mít svůj pokoj. Chtěl jsem Ti nabídnout, jestli se mnou nechceš bydlet. Do zítřka bych to stihl. Byl by to můj dárek pro Tebe, nečekal jsem, že přijedeš. Je mi to líto. Miluju Tě, Daito.“
Viděli ste někdy většího idiota, než mě? Stěží.
„Nic mi neřekneš?“
Stydím se, nemůžu mluvit. Je mi ze sebe zle.
„Tak nic, asi to zas nastěhuju zpátky, jak to bylo. Tak promiň, že sem obtěžoval. Dobrou noc, Daito.“ Konec.

Když sem odložil mobil, srdce mi už nestíhalo. Kolem projížděli auta, ale ani jedno nezastavilo. Kdybych tady umíral, komu by to vadilo? Samozřejmě jako vždy z toho udělám příběh o sobě. Přiznejte se, lituje mě někdo? Jestli jo, tak ste blázni. Nastartoval jsem, otočil to a jel. Netušil jsem kam, domů ne, tam mne čeká jenom samota a vzpomínky na tenhle zatracenej rozhovor, kterej dokazoval, jaká sem to vlastně nula. Halo, vidíte mě? To jsem já, Daito, neschopnej ubožák. Ach jo.
Cestou jsem si představoval, jaký by to asi bylo, kdybych bydlel s Item. Měli bysme společnou ložnici, velkou postel, z který bysme nevytáhli paty. On by mi dělal snídaně a já na něj vždycky večer zase počkal s večeří, protože chodil z práce později než já. Nastěhoval bych si svoje oblečení do jeho skříní a měl boty u jeho dveří. Na zvonku by stály naše jména. Hned vedle sebe. Koupil bych mu kočku, měl je rád, ale nikdy si jí nepořídil. Prý by na ni neměl čas. Ale já bych mu ji dal, kotě. Společně bysme se o něj starali, brali ho sebou do peřin a hráli si s ním. Jasně, časem by to asi začínala být nuda a o nervy, ale snažil bych se si ho udržet. Rozmazloval bych je oba. Víte, co bylo na představách na ho**o? Že to byly jenom představy.
Nad ránem, kdy jsem projel skoro celý město, sem se vrátil domů a spláchl všechen svůj fet do záchodu. Pá pá drogy, rozcházíme se. Nadobro. Zalehl jsem do postele a nechtěl na nic myslet. Bylo mi špatně, potřeboval jsem si odpočinout, jen na chvíli. Ještě, že byla neděle. Zaplať PánBůh. Povedlo se mi usnout.
A teď schválně, co byste řekli, že mě asi tak probudilo? Správně, byl to on. Stepoval před dveřmi a zvonil asi už po sté, od doby, kdy sem se vyhrabal z přikrývek. Očividně byl netrpělivý, kdo ví, proč. Beze spěchu sem se doplahočil ke dveřím, nakoukl kukátkem, jestli se nemýlím, ale on tam opravdu stál. Otevřel jsem.
„Ahoj Daito.“ Čekal bych, že se usměje, ale ne. Vypadal úžasně, ostatně jako vždycky. Proč jsem si nikdy dřív nevšiml, jak je vlastně krásnej? K sežrání.
„Ehm…ahoj,“ duchaplná odpověď, že? A co byste čekali, když jsem měl ještě zalepený oči a na sobě jen pyžamový tepláky. No ten musel bejt uchvácenej, divím se, že neutekl.
„Nepozveš mě dál?“ Ou, sakra. Daito prober se, mysli!
„Jo, jasně, promiň. Pojď dál, nezouvej se.“ Ale on si boty vyzul, jakoby se předpokládalo, že se zdrží dlouho. Zavřel jsem za ním a následoval ho do kuchyně. Můj byt znal, přece sme to tady dělali poprvé.
„Dáš si něco? Kafe? Zrovna jsem vstával, promiň, jak vypadám,“ snažil jsem se vypadat zdvořile, ale on mě měl vážně pod palcem. Ví, že mě vzbudil, ale nijak zvlášť mu to zřejmě nevadilo.
„Nic nechci, díky. Přišel jsem si s Tebou promluvit.“ Jako bych to nevěděl. A je to tady. Co budu dělat? Nemohl bych třeba předstírat, že musím naléhavě odejít? Ale kam bych šel v neděli brzy ráno? Leda na hřbitov.
„Myslel jsem si to. Posaď se. Prosím Tě, vydrž chvíli, jen se obléknu.“ Pokýval hlavou a usadil se u stolu v kuchyni. Připadal mi tak maličký a křehký. A teď mi vysvětlete, jak někdo takovej může stěhovat nábytek. K nevíře. Já tak dostal aspoň několik drahocenejch minut na to, abych si rozmyslel odpovědi na jeho otázky, o kterých sem si myslel, že přijdou. Zaplul jsem do ložnice a hledal džíny a košili. Ito košile miloval, já měl raději trika. Tak proč jsem prokrista hledal košili? Pod hromadou hadrů ve skříni se mi povedlo jednu zmačkanou najít. No co, knoflíčky to má. Oblékl jsem si jí. S kalhotami to bylo těžší, všechny rifle bohužel byly našpiněné, tak jsem nakonec popadl oblekové kalhoty do práce. Ubožátko, co si o mě jen pomyslí? Šel jsem zpět za ním.
Vypadal utrápeně, pod hnědýma očima měl nenápadné kruhy od nevyspání a určitě by přijel už dřív, kdyby si byl jistej, že nespím. Posadil sem se za stůl a čekal, až Ito spustí.
„Rozejdeme se, Daito.“ Když to říkal, nedíval se mi do očí, ale bylo čistě slyšet, jak se mi láme srdce. Prosím, zabijte mě rychle.
„Cože?!“
„Asi to tak bude nejlepší. Je evidentní, že se mnou nejsi šťastný.“ A to poznal z čeho? Jak mohl takhle bezohledně rozhodovat i za mě? Nečekal sem, že bude takhle přímej, spíš sem si myslel, že bude…to je jedno, nechtěl jsem, aby prosil.
„Počkej, počkej, rozejít? To jako, že mě opouštíš? Jako, že už nebudeme spolu?“ Já vím, vypadal sem jako blbeček. Co taky jiného mohl znamenat rozchod, že jo. Ito, to nemůžeš myslet vážně, k***a, potřebuju Tě. On se na mě za celou dobu ani nepodíval a hlas se mu třásl.
„Jo, asi tak nějak. Zkrátka rozchod. Víš, včera po tom, cos odjel a já Ti volal, sem si uvědomil, že Tě možná nutím do vztahu, který sám nechceš. Rozhodně nechci, aby ses trápil, Daito. Na to Tě mám moc rád, ale takhle to jít…“
„Moment! Brzdi, Ito, jasný? Myslíš, že je vhodný použít v tak krátkým proslovu slovo „rozchod“ a hned na to „mám Tě moc rád“? Ujasni si, sakra, co vlastně chceš, než začneš takhle plkat o tak důležitý věci, jako náš vztah, rozumíš? Kdo Ti dovolil rozhodnout za mě? Tak to teda ne, já se rozcházet nechci!“ Úplně sem na něj vyjel, ani nevim, kde to ve mně vzalo. Ale on najednou ztuhl a konečně ke mně zvedl oči.
„Nechceš?“ Jakoby nechápal, o čem tady mluvím.
„Ovšem, že ne! Miluju Tě. Jak Tě napadlo, že s Tebou nejsem šťastný?“ Prostě sem to na něj vybalil, byla to premiéra. Nikdy dřív sem mu neřekl, že ho miluju. Jeho to očividně zasáhlo, zvlhly mu oči. Bylo ticho, asi to potřeboval vstřebat. Otřel si slzu rukávem mikiny a já ho pak vzal za ruku a stisknul mu ji. To sem bourák, co? Nechápete.
„Ito,“ oslovil sem ho tiše, protože on nevypadal, že eště něco řekne. Vstal sem, stoupl si za něj a objal ho rukama kolem krku. Opřel se o mě. „Ito, ty můj blázínku, dělej, řekni to. Vím, že mě taky nechceš nechat, tak to řekni, Ito.“ Pousmál sem se. Přiznám se, že sem měl trochu nahnáno. Co bych dělal, kdyby se sebral a vypadl? Běžel bych za ním, co jiného.
„Miluju Tě, Daito,“ šeptl a přitáhl si mě k sobě. Nikoho citlivějšího sem neznal, asi se každou chvíli rozpláče. To je štěně. Děsně se mi ulevilo, bez něj bych byl ztracenej. Až teď sem poznal, kolik pro mě ten kluk znamenal. Pozdě, ale přece, ne? Pevně sem ho objal a potom políbil. Pořádně, aby poznal, že to myslim setsakramensky vážně. Nešetřil sem ho a vklouzl jazykem do jeho úst. Bože, ta chuť! Ito, ty šílenče, už se mě nezbavíš, nenechám Tě jít. Nikdy Tě nenechám jít. Koupím Ti tu zatracenou kočku.
„Ito?“ Trochu sem pořád netušil, na čem sem a co mám čekat. Nenávidím nejistotu.
„Hm?“
„Ten… víš ten pokoj u Tebe, je ještě…“
„Už je to přestěhované, čeká jen na Tebe.“ A pak se usmál. Jestli někdy umřu, to poslední co chci vidět je ten úsměv. Neskutečně mě to potěšilo, myslel na mě. Kriste pane, chci ho. Tolik ho chci. Je tak nádhernej, je přímo kouzelnej a je můj.
„Pomůžeš mi se sbalit?“

Neděle. Večer. Přesněji noc. Mám novou adresu.
Ležíme vedle sebe, absolutně udýchaní, pořád se hladíme, abychom se ujistli, že tu ten druhej je. Už sme to spolu děla\li několikrát, ale určitě to nejni naposledy. Ito chtěl, abychom to tady nějak pokřtili, tak sem mu to udělal v každý místnosti. Na botníku, ve kterým už byly uložený moje boty. Opřel sem ho o skříň, do který sme nedávno naskládali moje oblečení. Krásně vzdychal, když jsem si ho bral. Ta skříň roztomile vrzala. Znovu jsem do něho pronikl, jakmile sem si ho vysadil na kuchyňskou linku. Shodili sme spoustu drahého nádobí. Když nás potom čekala sprcha, udělal sem ho i tam. Tekoucí voda tlumila mé jméno na jeho rtech. A tak sme se dopracovali až do ložnice.
„Už nemůžu, Daito.“ Nedivím se mu, na jeho místě bych už dávno odpadl. Držel se dobře. Zasmál jsem se.
„Ještě jednou, Ito. Nějak se Tě nemůžu nabažit.“ Miluju Tě, Ito. Dovol mi to.
„Tak naposledy, ráno vstáváme do prá…“ Začal jsem ho líbat. Dost bylo řečí. Konečně sem se cítil někým milovanej, měl sem toho kluka rád. Já, Daito. No věříte tomu? Tragédie. Skandál. Jak sem řekl, nikdy Tě nenechám jít, Ito. Nikdy!
Jo, a abych nezapoměl, nevstáváme do práce. To mu budu muset ještě oznámit. Jedeme si pro naše kotě. Bude s náma bydlet, spát s námi s peřinách a společně se o něj postaráme. Oba dva. Tady. V tomhle bytě, kde jsou na zvonku naše jména: Ito a Daito. Vedle sebe.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Zdravím....
Tak.... tahe povídka je vytvořená na pobídku slečny rada.lenc, která si přála něco podobného mé povídce "Prvák"
Musím říct: "Bohužel, nepovedlo se."
Je to sprostré, drzé, neskutečně sarakastické, ironické, děsivé, ale v závěru to má něco do sebe...
Snad tomu nedáte červenou a dočtete to...
Předem se omlouvám, protože že je tam na mé poměry vážně hodně sprostých slov, hlavní hrdina je kritik jak hov*do! XD
A Vy mě taky skritizujte...není to taková sranda, jako v Prvákovi, ale bezpochyby to vtipné momenty má (je jich fakt málo)
Díky Smile

5
Průměr: 5 (31 hlas)