SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Daito 3 - strážnej anděl

Zdarčik…
Hele sorráč, fakt nemám moc náladu na to bejt vtipnej, takže mě omluvte, jestli to teď nebude nějak zvlášť o nějaký legraci. Protože to, co Vám chci říct, to se spíš rovná umělý katastrofě, nebo zhroucení někde v temný uličce. Nespíš si pamatujete na to, jak sem si chtěl Ita vzít, že jo. Fakt sem o to stál, a on taky, už dávno sme měli bejt spolu… ale nikdy na to nedošlo.
Jo, sem Daito – nazdar. To bylo jen tak mimochodem, stejně víte, že sem to já, kdo by se tady důvěrně svěřoval uplně cizejm lidem. Netěší mě.
Budu Vám to vyprávět od začátku, abychom v tom měli jasno. Vy i já, protože se v tom sám tak nějak ztrácim. Už si ani nepamatuji, kdy sem naposledy spal souvisle aspoň pár hodin. Nevzpomínám si na svoje poslední jidlo, jedl jsem vůbec něco? To je nepodstatný. Ta důležitá informace je ta, že… Ito… Ito, no on… je nemocný! k***a jo.. zatraceně je nemocnej a já nemůžu nic dělat. Vůbec nic!!! Teprv v týhle situaci si uvědomíte, jak je člověk sám o sobě vlastně bezmocnej. Modlim se za chřipku, chci, aby měl zápal plic, ať má spalničky! Ne, on má zkurvenou rakovinu!

Poprvý jsem si něčeho zvláštního všiml asi čtrnáct dní, před naší svatbou. Leželi sme v posteli, miloval sem se s ním, ale bylo to nějaký, já ani nevim, jiný. Snažil se to na sobě nedávat znát, ale bolelo ho to. Cítil sem, jak se pode mnou kroutí, ale nikdy by se nepřiznal. Ta jeho podělaná hrdost. Idiote Ito! Byl sem v něm, fakt sem se snažil bejt opatrnej, pomalu sem z něho vycházel, šeptal mu, jak ho miluju, ale problém byl v tom, když sem do něj přirazil. Vždy sykl bolestí. Jak sem už mnohokrát řikal, Ito je fakt strašně droboučkej, je to tintítko, ačkoli sem nikdy dřív neměl problém se do něj dostat. Byl na mojí délku zvykej i na to, jak sem si ho bral. Tak co je do pr*ele špatně? Nic sem neřekl a snažil se pro něj najít tu nejmíň bolestivou polohu a přirážet pod správných úhlem, kde by mě skoro necejtil. Naštěstí se zdálo, že se to zlepšilo a snáší to líp. Nakonec to bylo moc příjemný milování, ale bylo to vůbec poprvý, kdy bylo něco jinak, než jindy.
Kdybych nebyl do sebe zahleděnej d***l, řekl bych mu aspoň půl slova o tom, že se mi to nezdálo. Ale já ne, byl sem ticho. Ty seš ale k****n Daito! Tak teď trp.

Pak se nějak změnil, fakt že jo. Byl nevrlejší, podrážděnej, jakoby se něčeho bál. Často sem ho přistihl, že si drží zadeček, skoro jako by ho bolel. Trklo mě, jesi sem mu třeba nějak neublížil. To by mě zabilo! Jestli sem mu něco udělal, něco, co ho bolí, půjdu a dobrovolně se udám příslušným úřadům za neúmyslné ublížení na zdraví. Ne, Ito, řekni, že to nejni moje vina. Že sem Ti nic neudělal, viď, že ne. Nesnesl bych, kdybych Ti měl ublížit. Nicméně sem samozřejmě zase držel svojí užvaněnou tlamu zavřenou. Mohl sem se aspoň zeptat, jestli ho něco bolí, ne? Ne, Daito, ty seš poděl, lidi jako ty by měli střílet u zdi. Považuj se za škodnou mezi lidským plemenem.
Jednoho večera měl Ito horečku, poznal sem to na něm, úplně hořel. Sáhl jsem mu na čelo, ale on mojí ruku odstrčil.
„Nech toho, to přejde. Jsem nějak unavený, prosím Tě, nakrm kočky. Lehnu si.“ To bylo všechno, co mi na to řekl a já šel nasypat granule naší početné kočičí smečce. Hanu nepočítám, ta se Ita držela jako klíště víc než kdy dřív a to je co říct, protože běžně z něj nespouštěla oči. Chodila za nim jako pejsek, kam si sedl, měl ji na klíně. Nejhorší ale je, že ta bestie poznala dřív než všichni ostatní, že se něco děje. Něco zatraceně nepříjemnýho. A mlčela. Chyba byla v tom, že sem nekoupil mluvící kočku!
Tři dni před tim, než měl nastat náš velkej den, sem se s Item chtěl zase pomilovat. Což o to, když sme se poznali, dělali se to skoro pořád. Pravdou je, že sem byl nadrženej jak kdejakej vořech. Už to se mnou bylo k nevydržení, potřeboval sem se udělat. Ito se tvářil prazvláštně, ale dovolil mi si ho vzít. Zklamalo mě to, že se mu do toho nechce. Býval to i on, kdo mě v sobě chtěl, ale poslední dobou jakoby absolutně ztratil chuť po sexu. Mno já to samozřejmě vynahrazoval za nás oba…
Připravil sem si ho, nesnášel to nijak dobře, to mi bylo jasný, jen sem netušil proč? Ito, řekni mi sakra, co je jinak? Chci to vědět, ale nezeptám se, protože Tě neskutečně chci a myslim, že i kdybys protestoval, tak si Tě vezmu. Vydrž to, jo?
Byla tma, možná kdybychom měli aspoň nějaký osvětlení, zjistil bych, že mám na prstech krev. Děsný, co? Jak může bejt někdo tak bezohlednej, jako já? Ale já ho miloval, vážně. A pořád ho miluju, jen mu to nemůžu říct, protože se eště neprobudil. Ku*va, Ito!!!
Skutečně pomalu sem do něj vstoupil, dával sem mu čas, byl sem ohleduplnej, věřte mi. Ale nepomohlo to, protože za několik chvil stejně zakňučel těch několik slov, který mě utvrdily v tom, že je někde kurevsky velkej problém.
„Dai…Diato, přestaň… mě to, bolí.“ A do pr**le! Ne, tam už ne!!
„Bolí? Omlouvám se, to sem nechtěl. Odpust.“ Ještě než sem z něho vyšel, sem si ho přidržel zespoda za bříško, aby to tolik nebolelo, ale nalevo v podbřišku jsem ucítil, já nevim… malou bouli, jakoby se někde narazil, nebo uhodil. To se přece může stát, ne? Teď sem měl daleko důležitější problém. Proč – zatraceně – Ita – sex – zraňuje? Dostal sem se z něj a natáhl se k lampičce, abych rozsvítil. Daito nedělej to! Nerozsvěcuj! Ne.. počkej, Nerozsvě…
„Ježíš! Pane Bože, Ito! Krvácíš!“ Po stehnech mu jedna za druhou stékaly červené kapičky a vsakovaly se do ložního prádla. Při pohledu na sebe jsem zjistil, že sem taky dost od krve. Kriste pane, neumíte si představit, co sem v tu chvíli prožíval. Panika, strach, stres, potřeboval jsem udělat několik věcí najednou. Obejmout ho, ošetřit, odvést do nemocnice, ujistit se, že to není má vina, potřeboval sem, aby byl v pořádku! Ito tam chudák jenom tak kleček a nepohnul se… vypadal, že každou chvíli zkolabuje, jak byl bledej. Ito nesnášel krev. Ale já tu byl ten, kdo měl kolabovat!!! Potřebuju první pomoc, halo?
„Ito?“ Oslovil sem ho, protože mě nic jinýho nenapadlo. Co byste na mým místě asi tak dělali Vy? Já byl v šoku, nikdy se nic podobnýho nestalo.
„Daito? Odvezeš, odvezeš mě do nemocnice?“ Co? Nemocnice? To muselo bejt setsakramentsky vážný, když chtěl Ito do nemocnice, ale fakt se mu nedivim. On netušil co to je. Já netušil, co to je.. oba sme nechápali. Ale myslim, že už tenkrát musel vycítit, že je to zlý, když tam chtěl. Kdybych to býval věděl…
„Jo. Jo, jasně, vydrž, já… oblíknu se a postarám se o Tebe.“ Jasně, že se o Tebe postarám, dej mi chvíli. Sakra, sakra, kde mám ty podělaný kalhoty. Slezl sem z postele, rozsvítil velký světlo a natáhl na sebe první nohavice, co sem vyhrabal. Pak eště nějaký volný triko. Na Ita sem se bál podívat, vím, že se na mě díval a v těch krásnejch očích měl lítost a bolest. Bože, jak já se nenáviděl. Uslyšel sem zakňučení, plakal.
„Moc to bolí?“ Zeptal sem se a sáhl do skříně pro ručník.
„Docela ano. P-pořád… pořád to krvácí?“ Zajímal se, ale já neměl to srdce mu říct, jak zle to vypadá. Prostěradlo pod ním bylo celý nasáklý krví.
„Už je to lepší.“ Ubezpečit sem ho, přestože to tak nebylo. K*rva!!! Otřel sem mu zadeček ručníkem a oblékl ho do jedné z jeho košil. Potom sem ho zahalil do osušky, aby nebyl tak vyzývavej a vzal ho opatrně do náruče.
„Daito, že to bude v pohodě, viď?“ Doufám, Ito, doufám. Hledal u mě útěchu, sám z toho byl zmatenej. Tak strašně rád bych mu řek, že to nic není a přejde to. Daito, ty blbče, utěš ho přeci. Je to Tvůj Ito. Vzal sem klíčky od auta a šel s ním ze schodu dolů. Byla noc, nikdo nikde.
„To víš, že bude, Ito.“ Políbil sem ho do vlasů. „Všechno bude dobrý, uvidíš. Ráno už budeš doma.“ Lhal sem. Neskutečně sem lhal a za to půjdu do pekla. Jenže já přeci nevěděl, jak to dopadne. Já netušil, jak to bude. Ito, snaž se bejt silnej, budu s Tebou, věř mi.
„Mám strach.“ Přiznal se, když sem ho pokládal na zadní sedačku auta. Jo, Ito, já mám taky strach, ale společně to dáme.
„Ničeho se neboj, Ito. Budu pořád s Tebou.“ Ujistil sem ho a věděl, že to tak zůstane. Nikdy toho maličkého neopustím. Nikdy!

Celou cestu mlčel, jen rychle oddechoval. Když sem zrovna neřadil, tak sem sáhl za sebe a chytil ho za ruku, aby věděl, že sem s ním. Čert vezmi povolenou rychlost, mastil sem to aspoň stovkou přes centrum města. Srdce mi bušilo jak blázen, neustále sem se ohlížel za sebe a viděl Itovu vystrašenou tvář. Kriste byl tak křehký, jako dítě. Kdybych o něj měl přijít, dobrovolně spáchám sebevraždu. Sakra Daito, proč hned myslíš na nejhorší? Znovu sem se na něj podíval, měl zavřené oči. Mě srdce spadlo do kalhot.
„Ito?!“ Zvýšil sem hlas, abych věděl, že je živý. On se na mě podíval a nepatrně se usmál. Bože, Ito, tohle mi nedělej, chceš mě zabít?
„Neměl by ses uklidnit, Daito? Nabouráme, než se tam dostaneme.“ Byl sem mu vděčnej, že se trochu pokouší uvolnit atmosféru. Já šílel. Daito klid! Klid sakra, ty nejseš klidnej!
„Já být na Tvém místě, tak sem vyklepanej.“ Snažil sem se dostat ze sebe úsměv. Nepodařilo se. Všiml sem si, že osuška kolem jeho těla nebezpečně rychle rudne. Přidal sem plyn.
„Sám jsi říkal, ať se nebojím, že budeš pořád se mnou. Držíš mě za ruku, Daito, nemůže se mi nic stát.“ Ten jeho hlas, jakoby slábnul, mně se hrnuly slzy do očí. Od kdy sem zatraceně taková citlivka? Stiskl sem mu ruku pevněji a upřel zrak na silnici.
„To víš, že ne. Bude to dobrý.“ Jo, bude to dobrý. Bude to dobrý! Musí to bejt dobrý! Přesvědčoval sem spíš sám sebe, než jeho. Ostatně, vůbec sem se od tý doby nepokoušel přijít na to, co se vlastně Itovi stalo. Byl sem tak mimo, že mi bylo fuk, co mu je. Hlavně ať je v pohodě.

Ve špitále nás okamžitě přijali. Divíte se? Vběhl sem na ambulanci s Item v náručí, všude okolo kapala krev a lidi kolem nás dostávali infarkty. Nekecám, nějaká stará paní se tam sesypala. Ale prej přežila, jistě to nevim.
Ihned mi mýho maličkého vzali, položili ho na nějaký lehátko a to poslední, co sem z něj viděl byl jeho smutnej úsměv, když ho vezli bůh ví kam. Nemohl sem s ním. Ne! Počkejte, já to slíbil, musím za ním! Musím!! Ito, omlouvám se…
Nějaká sestra mě chytla za ruku a šli sme vyplňovat blbý papíry. Ježiš, jak já nesnáším administrativní bláboly. Nikdo mi nic neřek, byl sem od krve, v šoku a ona chtěla něco vyplňovat.. no dělá si ze mě řiť nebo jak, sakra? Hééy, já potřebuju taky pomoct! Kde ste kdo?? Jo, kde sme to skončili? Aha, papíry.
„Jméno?“
„Daito.“
„Ehm… jméno pacienta.“
„Jo, promiňte. Ito… teda Itemno.“
„Itemno?“
„Jo, je na tom snad něco divnýho? Zeptejte se jeho matky, proč mu dala tak ujetý jméno. Je mi ukradený, jak se jmenuje! Chci vědět, co s ním je.!!!“
„Uklidněte se, pane Daito! Nekřičte mi tady, děsíte pacienty!“
„Já.. omlouvám se.. sem rozrušenej. Mám o něj strach, pochopte.“
„On.. on není Váš bratr?“
„Bratr? Proboha ne! Je to můj přítel. Za tři dny se máme brát.“

Jak sem to vyslovil, tak to na mě všechno dolehlo.. Podíval sem se na svý krvavý ruce, na krev na triku, na kalhotách, na podlaze. Všichni se na mě dívali, jakobych byl vrah. Ne, lidi, já to nebyl! Točil se se mnou svět, všechno bylo takový rozmazaný. Seběhlo se to tak rychle, ještě před chvíli sme leželi v posteli. Měl sem ho v náručí. Teď byl pryč. Ito, kde jsi? Ito! Itooo!!!!

„Pane Daito? Pane Daito, probuďte se!“ Cítil sem, že mě někdo políčkuje. Byla to ta sestra. Co se sakra stalo?
„Co… co, Ito? Kde sem? Co se stalo?“
„Omdlel jste, pane Daito. Už je to dobré. Posaďte se.“ Dobré? Kruci, ty blbko, nic nejni dobrý. Rychle sem vstal ze země, pořád sem byl na tý chodbě a někdo ke mně nesl židli. Daito, seber se, nesmíš padat na hubu, Ito Tě potřebuje. Bylo mi úzko, strašně mě svíralo na prsou. Chtěl sem kňučet jak štěně.
„ Kde je Ito? Co je s ním? Prosím, musím to vědět. Bude v pořádku?“ To sem musel NUTNĚ vědět, tak proč mi někdo konečně nedá odpověď? Copak sem neviditelnej? Ne, už vim, že nejsem. Sestra mi pomohla si sednout, ale bylo strašně zle.
„Za chvíli je tady doktor, pane Daito. Ten Vám poví, jak je na tom Váš přítel. Nechcete se jít nejdřív opláchnout? Udělám Vám kávu.“ Sakra sem Japonec ženská, nechci kafe. Ale aspoň mi řekla něco pozitivního. Zkusil sem se uklidnit. Ito, můj Ito, kde teď asi seš? Co Ti tam dělají? Myslím na Tebe, miluju Tě, Ito.
„Dám si čaj, děkuji. Jdu se zatím umýt.“

Když sem vypil čaj a cítil sem se o něco líp, konečně se z nějakých lítaček na konci chodby vyštrachala postava v bílým plášti. No konečně! A teď mi řekne, že to nic není, že si akorát musim dávat pozor až se s ním budu chtít milovat. Jo, byla to jen moje neopatrnost, nic víc. Jasně, Daito bude v pohodě, můžu si ho vzít domu. Ito, už si jdu pro Tebe.
„Vy jste přítel toho chlapce?“ Doktor byl vysoký, štíhlý, o něco starší, než já.“
„Ano, ano.. to.. jsem já.“
„No, podívejte… zeptám se Vás, jak se to stalo?“ Šukal sem ho, co jinýho?
„Při sexu. Najednou mě upozornil, že ho to bolí. Já… doufám, že sem mu neublížil, pane doktore. Krvácelo to vážně hodně a…“
„Není to Vaše vina. Váš přítel má s nejvyšší pravděpodobností rakovinu konečníku. Je mladý, je to poprvé co se setkávám s….“ Neposlouchal sem. Byl sem hluchej, slepej ke všemu, moje srdce nestíhalo, vnitřnosti sem měl stažený na maximum. Jenom sem čuměl do blba. Rakovina. Rakovina. Rakovina. Ito umře. Rozklepal sem se. Potřeboval sem se něčeho chytit, nebylo čeho. V krku sem měl hořko, bořil se mi svět. Rakovina. Daito, Ito Ti umře, on umře, zůstaneš sám. Slíbil´s mu, že to bude dobrý. Lháři! Lháři! Lháři!
Slza! První, druhá, třetí, dvanáctá…. Moje srdce.. Ito!!!
Na tričku sem měl pořád jeho krev… byla tak rudá. Nikdy sem si nevšiml, jak může bejt krev rudá. Ten odstín, byla tmavá, lepila se na mě. Proč se tak lepí?
„Pane Daito, posloucháte mě?“
Ano, lepí se na mě. Štípe mě na břiše. Má zvláštní zápach, železitý. Prostě jako krev. Asi sem nikdy neviděl tolik krve dohromady. Bylo jí hodně, vážně fakt moc. Odkud se bere krev?
„Pane Daito? Halo?!“
Krev je červená, protože obsahuje hemoglobin, červené krevní barvivo. A proto je taky tak rudá. Vážně pořád lepí. Asi bych se měl převléknout. Je mi divně, to ta krev. Všude byla krev. Na povlečení, na prostěradle, na Itově kůži. Ito? Copak s ním je. Ach, jasně, má rakovinu. To nic, zas to bude v pohodě. Zítra už bude doma a za dva dny… už budeme svoji. Bude to krásný, moc se těším. Bude nádherný jako vždycky.
„Pane Daito!!!“ Doktor do mě strčil. Probralo mě to.
„Ano?“ Vzhlédl sem k němu s nepřítomným výrazem. Musel sem vypadat příšerně.
„To nic. Povím Vám to potom. Pojďte se mnou, určitě by Vás chtěl vidět.“

Dali nám chvíli o samotě. Přivedli mě před jeho pokoj a teď co. Ztuhl sem. Co mu řeknu? Co mu mám říct? Co mám dělat, Ito? Bojím se, strašně moc se bojim. Ale postavim se tomu, jo, musim. Teď potřebuje, abych byl silnej, budu silnej. Setřel sem si slzy z očí, nasadil jakž takž neutrální výraz a vešel.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Ticho!
Vypadal v tý posteli tak maličkej, skoro se v ní ztrácel. Příště bych ho tam už nemusel najít. Ne, Daito, nemysli na to, zvládnem to! Díval se na mě pohledem, který jasně křičel: „Pomoz mi, Daito!“ A já nemohl dělat nic. Přisedl sem si k němu. Byl očividně utahanej a slabej, tvář měl bledou. Bože, kde je jeho krása? Ihned mu jí někdo vraťte, chci, aby byl zdravej. Neumíte si představit, jaký to je! Nikdo neví, jak moc to bolí. Teď je tady. Za měsíc už tu bejt nemusí. Ito, nesmíš mě nikdy opustit, bez Tebe to nezvládnu, jasný?! Prosím…
„Tak už Ti to řekli?“ Zeptal se mě a chabě se usmál. Chytl sem ho za ruku a políbil ji.
„Řekli.“
„Nezlobíš se?“ Nezlobím? Jakl bych se…
„Zlobit? Jak bych se mohl zlobit? Samozřejmě, že ne, nemůžeš za to.“ Pokud si o tom nevěděl dřív a neřekl mi to. Jo, Ito, to bych se ku*evsky zlobil. Nas*alo by mě to.
„Věděl jsi o tom?“ Zeptal sem se ho napřímo, tady už nemá cenu lhát nebo předstírat.
„Tušil sem to. Už delší dobu.“ COŽE??????????
„Ito! Jak si… co, to přece… proč jsi mi něco neřekl? Vždyť já bych… mohlo se to dávno léčit, ty idiote! Co sis myslel? Tak proto si chtěl hned do nemocnice. Sakra, Ito!!! Mohl si vykrvácet, mohl´s něco říct!“ Jo, to už sem se zlobil! Fakt hodně zlobil! Daito klid! Dej si voraz, to už nezachráníš, pokus se nadechnout a pohoda. Ito mi stiskl ruku.
„Měl sem strach.“
„Z čeho? Víš, že já bych s Tebou…“
„Nevím, Daito! Nevím! Bál sem se, že když Ti to řeknu, už si mě nebudeš chtít vzít. Zničilo by nás to. Litoval bys mě, udělal bys pro mě všechno, ale nakonec by to stejně skončilo takhle. Jen bychom se trápili. Bylo lepší, když jsi nic nevěděl. Nedělal sis starosti.“ Už sem se nadechoval, že mu vynadám, ale copak sem to byl já, kdo mohl soudit? Já neměl rakovinu. Já nevim jaký to je, když máte pořád bolesti a musíte je skrejvat za úsměv. Nevim, jaký to je, vědět, že umíráte a přitom si plánovat, co bude za rok, za měsíc, zejtra. Já ho nemohl soudit. Já Ne!
„Vzal bych si Tě. Miluju Tě, Ito. Víš to, že jo.“
„Vím to. Taky Tě miluju, Daito.“ Políbili sme se. Užil sem si to setkání našich rtů, jako nikdy. Právě při tom mi došlo, jak moc ho potřebuju, jak je důležitej, jak moc pro mě znamená. Bez něj bych nemohl existovat. Já byl jen tělo, on byl srdce, který mě žene dál. A teď to srdce slábne.
„Jak se teď cítíš?“
„Unavený. Ta ztráta krve mě vyčerpala, ale zítra to prý už bude lepší.“ Usmál se.
„To je dobře, zůstanu tu.“
„Ne, to je zbytečné, Daito. Jeď domů, musíš se postarat o Hanu a o ostatní. Já teď budu spát a zítra mi udělají nějaká vyšetření. Nejspíš se ani neuvidíme. Omluv mě v práci, prosím, nevím kdy se vrátím. Ale zavolám Ti, neboj se. Tady se o mě postarají, Daito, uvidíš.“ Nikdy se nevzdával. To sem na něm miloval. Dokonce i plánoval, kdy se vrátí do práce. Je to malej šílenec. A je můj. Můj Ito! Vůbec se mi od něj nechtělo. Děsí mě představa, že by měl zůstat sám, s cizíma lidma, nemocnej a já bych s nim nebyl. No ale vim, jak by mi vynadal, kdybych ty naše bestie domácí neobstaral.
„Dobře, ale zase přijedu. Zejtra.“
„Budu rád.“

Doma. Byl to návrat do noční můru. Mezi dveřmi mě mňoukáním přivítala Hana a ihned se dívala za mě, jestli pustim dál i Ita. Zavřel sem.
„Ito nepřijde, Hano. Je nemocný, víš?“ Zkoušel sem jít na ní trpělivě, ale ona mi nechtěla rozumět, seděla u dveří až do rána.
V ložnici to bylo… já nevim.. prázdný, krvavý, prosycený bolestí. Jeho polovina matrace byla nasáklá krví, musela se vyprat stejně jako ložní prádlo. Pustil sem se do toho hned, stejně bych neusnul. Ito, broučku, kéž bys tu byl se mnou. Nemohl sem sundat z postele prostěradlo, měl sem vztek, nešlo to. Začal sem ho trhat, chytl mě amok, zuřil sem. Na sebe, na svět, na všechno. Škubal sem ho na cucky a řval jako zvíře, trhal sem si vlasy, z očí mi tekly slzy, bylo to strašný. Bylo to šílenství, nevnímal sem co dělám. Bylo mi to jedno. Chci umřít!
„Ito… Ito…“ Vzlykal sem, když sem se dostal k sobě a ležel zhroucenej na koberci. Kolem mě se motala naše hladová smečka čtyř koček – bez Hany. Stále čekala, kdy se vrátí.
„Nevrátí se, Hano, rozumíš!!“ Zařval sem z ložnice, pořád v slzách. „Nevrátí se, dneska ne! Tak vypadni od těch dveří! Táhni!!“ Nezvedl sem se, neudělal sem nic. Nenáviděl sem se. Pořád se nenávidím. Z breku sem usnul.

Druhej den sem se do nemocnice dostal až k pátý hodině. Ito už ležel na pokoji, ale nejdřív se mnou chtěl mluvit doktor. Sakra, člověče, ty počkáš, já musim za Item. No fajn no.. dám Ti pět minut, pak tam vlítnu.
„Pane Daito, Váš přítel teď spí, co kdybychom si promluvili?“
„Jo, ale… no tak dobře.“ To znělo fakt vážně. Sedli sme si do čekárny, byla prázdná.
„Pane Daito, dnes jsme udělali několik významných test, abychom se dozvěděli víc o tom nádoru.“ Nádoru? Jakým ku*va nádoru, nikdo nic takovýho neříkal. Co to má bejt?
„Prosím?“ Doufal sem, že se začne smát a řekne mi, že je to sranda. Nesmál se.
„No nádor. Itemno má rakovinu, má nádor ve střevě. Je dokonce hmatatelný. Dá se nahmatat na levé straně břicha, nevšiml jste si toho?“ Moment, moment, brzdi chlape. Jasně, že sem si toho všimnul, ale teprve včera. To je jako ono? A co to znamená? Je to vážný? Tak už se ku*va vymáčkni.
„Ano, všiml, ale měl jsem to spíš za pohmožděninu nebo tak.“
„Ne, to opravdu ne. Díky bohu není velký, a k všeobecné radosti ani zhoubný. Půjde operativně odstranit.“ Mě to ale v tu chvíli vůbec nemyslelo, cože to řekl?. Tak je to dobrý, nebo ne? Dělej, nebo se tady složím, chci za ním…
„A to znamená?“
„Váš přítel se uzdraví, pane Daito, Úplně se uzdraví.“ Cože? Fakticky???? To jakože, bude zdravej? To jakože, si ho můžu vzít domu? Neumře? Fakt ne? Nikdo na světě nemohl mít s tu chvíli větší radost, než já. Bylo to na mě poznat, chvěl sem se, široce sem se tlumil na všechny okolo. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi a v očích sem měl zase slzy, tentokrát štěstí.
„Já, já… opravdu??? Bude jako dřív?“ Potřeboval sem se skutečně ujistit jestli se mi to nezdá.
„Více méně, ano. Je sice celkem značná pravděpodobnost, že se mu rakovina objeví znovu, ale i v dalším případě by měla být léčitelná operací. Zákrok bude také velice riskantní, vzhledem k jeho tělesným dispozicím. Bohužel teď nemáme volný termín, takže si Itemno bude muset ještě počkat. Nejbližší možná doba je za tři týdny, nemělo by se do té doby nic stát a zítra bychom ho mohli pustit domů. Musí ale odpočívat.“ JOOOOOO!!!! Ito půjde domů! Bude zdravej! Dostanu ho zpátky! Daito, ty seš šťastnej chlap, važ si toho! Nemohl sem uvěřit. Bylo to jako sem. Bylo to vyplnění zbožnýho přání. Ku*va, jo! Ito, miluju Tě, neopustím Tě! Ano! Děkuji Bože, děkuju Ti moc!!!! Děkuju, žes mi ho nechal!
„Bude, bude odpočívat, slibuju!“ Vychrlil sem na doktora rychle. „Postarám se o něj, na tu operaci počkáme! Dám na něj pozor! Určitě! Spolehněte se! Můžu za ním, Prosím já musím.. musím za ním!“ Doktor se usmál nad mou radostí.
„Jen běžte. Ale spí.“
„To nevadí!“ Křikl sem na něj za běhu.

Od toho dne uplynuly tři týdny a jeden den. Teď sedim tady, vedle Ita. Všechno tady smrdí desinfekcí a octem, je to hnus. Snažim se nedívat na ty všechny hadičky, co má zavedený do těla a přístroje, co dějek přerušovaný čáry a pípaj. Čekám. Jen čekám. Držim ho za ruku, ale on to neví. Jenom spí. Operace se prej povedla, ale nevědí, kdy se vzbudí. Tak budu čekat dál. Ito, můj maličký, hlídám Tě, už se Ti nic nestane Tentokrát nadobro, přísahám.
Dívám se na jeho pohublej obličej, poslední dny už skoro nejedl, protože ho to strašně bolelo. Kvůli tomu nádoru si nemohl dojít ani na záchod. Většinu času jen ležel, četl si nebo se díval na televizi. Hodně spal, byl strašně unavenej. Všechno ho to vyčerpávalo, krmil se práškama proti bolesti, ale co to bylo platný? Stejně si občas nemohl ani sednout. Pomáhal sem mu, ale i v práci mě potřebovali, musel sem občas odejít. Společnost mu dělala Hana. Konečně byla ta mrcha taky užitečná. Vim, že kdyby se cokoliv stalo, tak by vytočila moje číslo a volala. Vsadim na to krk, že jo. Chytrá na to byla dost. Bestie
Koupat Ita bylo jako koupat dítě. Opatrně položit do vany, protože mu fakt sezení dělalo ohromný problémy a já ho nechtěl vystavovat bolestem. Smál se mi, že přece není neschopnej. Ale já ho nechtěl ponižovat, já mu chtěl pomoct jakkoli to šlo. Tvářil se tak odvážně, skrejval svý špatný dny, kdy mu bylo fakt nejhůř a radši mi řekl, abych ho nechal o samotě. Poslechl sem. Fakt sem mu to nechtěl dělat těžší.
Večer sem ho přenesl do postele, položil ho a přitulil se k němu. Vím, jak moc mu scházelo naše mazlení. Strašně rád se lísal a nechal se hladit. Dával sem mu co chtěl, objímal ho, řikal mu pořád, jak ho moc miluju a že je pro mě vším. Nelhal sem. Měl sem strach, každej den byla ta operace blíž a já se bál, že se něco podělá. Taky byste měli strach…ne, že ne. Ležel sem vedle něj a hladil ho, bylo mezi námi ticho, ale věděl sem, že nespí. Přesunul sem svojí ruku na jeho hubený bříško a fakt sem nahmatal tu bouli. V ten samej okamžik se na mě obrátil.
„Kdyby se to nepovedlo a kdybych umřel, tak chci, abys…“
„Ty neumřeš!“ Ito přemejšlel o smrti, to mě dostalo. Nikdy o ní nepřemejšlel. Nejspíš z toho byl maximálně vystresovanej. Jak dlouho se tahle užíral?
„Ale kdyby jo, chci aby sis našel někoho jinýho.“ Co? Jak jinýho? To.. nemůžeš myslet vážně, Ito.
„Neumřeš, Ito! Přestaň takhle mluvit. Miluju Tě, zůstaneš se mnou.“
„Ale nemusí to vyjít Daito. Doktor říkal, že to riskantní zákrok. Může se stát, že se prostě neprobudím, musíš s tím počítat.“
„Počítat? Zbláznil ses? Jak s tím mám jako počítat? Mám se připravit na to, že umřeš? A jak? Nechceš mi poradit? To si mám jako už někoho hledat za Tebe?! Tak jsi to myslel?! Tak mi to vysvětli, já to nechápu!!“ Vážně sem na něj vyjel, zasloužil si to. Ito nemá právo takhle mluvit, byl pořád můj přítel. JE pořád můj přítel. Tímhle mě zklamal i vyděsil zároveň. Netušil sem, proč to říká? To mi chce ublížit? Já přece vim, že je to nebezpečný, ale věřím, že se to povede. Ito, už nikdy takhle nemluv, jasný? Už nikdy.!
„Omlouvám se, tak sem to nemyslel.“ Šeptl, ale já mu to dávno odpustil. Pevně sem ho objal a políbil do vlasů.
„Já vim, to nic. Já mám taky strach, Ito, ale povede se to.“ Cítil sem, že pláče, přivinul sem si ho blíž.
„Promiň, miluju Tě, Daito. Bojím se. Tak strašně moc se bojím. Odpust mi.“ Třásl se a křečovitě mi stíral triko na spaní. Chudák, úplně se rozsypal. Jeho zranitelný tělíčko se na mě tisklo a já ho hladil.
„Ššš, neplač. Jsem s Tebou, Ito. Nic nás nemůže rozdělit. Zůstaneme spolu. Napořád.“
„Napořád.“

Bylo to pro nás těžký. To, co mi tu noc řekl, na mě dolehlo. Kdykoliv sem se na něj podíval, užíval sem si ten pohled, jakoby to bylo naposledy. Asi už chápu to motto: žij každej den, jakoby byl poslední. Chtěl sem pro Ita jenom to nejlepší, trávil sem s nim každou volnou chvíli. Dokonce sem se sblížil i s Hanou. Bylo na něm vidět, že ho to potěšilo. Udělal sem, co sem mu na očích viděl, fakticky. Nejlepší na tom ale bylo, že sem to dělal rád. Vidět jak se směje a ty jeho zářivý oči. To byl můj svět. Měl tak neodolatelnej úsměv. Nikdo na celým světě nemá ani podobnej. Vždycky když mu vlasy z čela sjely do obličeje, pohodil hlavou, aby je smetl. Začal sem si neskutečně všímat maličkostí, každýho jeho pohybu. Fascinoval mě, nesmím ho ztratit, za žádnou cenu. Ito, drž se, bojuj, prosím. A kdyby to nešlo, budu tam, chytnu Tě za ruku, abys v tom nebyl sám. Jen se prosím Tě nevzdávej. Sakra!
Člověk si může myslet, že má starosti, že ho něco trápí, že nevyjde s prachama. Ale skutečnej průser je tohle! Nemoc. To pak nepomůžou prachy, starosti jdou stranou, můžete se snažit jak chcete a přece to bude málo. Bezmoc, ten zkurvenej pocit se ničemu nevyrovná. Je to to nejhorší. Když někoho milujete a on umírá, nebo může umřít… To nepotřebuje slova. Já vim, každej den se může něco stát, nevíte dne ani hodiny, ale tohle bylo jiný. O tomhle VÍTE, že se to může stát, kdežto venku je to o náhodě. Až teď sem věděl co mám, protože sem to ztrácel. Paradoxní blbost.

Přišel den, kdy sem ho vezl do špitálu. Volali ať přijedem brzy ráno, tak sme vyrazili. Ito musel podstoupit eště nějaký testy, co já vim. Operace byla naplánovaná na odpoledne. Oba sme se báli. Tam už na nás čekali, musel se svlíknout a položili ho zas na to lehátko. To byl náš poslední okamžik.
„Daito?“
„Ano?“
„Miluju Tě.“
„Miluju Tě, Ito.“ Stiskl sem mu ruku a políbil ho. Potom si ho odvezli.
A tak sem čekal.
Čekal...
Čekal…
Čekal…
A zase čekal…

Celý to trvalo, myslim operace i s vyšetřeníma, osm dlouhejch hodin. Pořád sem na něj myslel. Pil sem jedno kafe za druhým, lidi ze mě museli bejt nervózní, já byl neskutečně. Daito no tak, uklidni se, musíš věřit. Věř! Věřím! Představoval sem si tisíc a jeden scénářů, co by se asi tak mohlo stát. Teď vyběhne z lítaček felčar a řekni mi, že se to nepovedlo, že umřel. Ne! Na to myslet nesmím. Ito, sem s Tebou.
Těch osm hodin mi proběhl před očima celej život s Item. Naše dialogy:
„Přeju krásné narozeniny, Daito. Všechno nejlepší. Miluju Tě.“
„No jasně, ovšem, že to chápu. Sorry, že sem kazišuk, Ito. Di do háje. Nazdar.“
„Rozejdeme se, Daito.“
„Ovšem, že se nechci rozejít! Miluju Tě. Jak Tě napadlo, že s Tebou nejsem šťastný?“
„Už se ho nikdy nedotýkej, rozumíš? Zabiju Tě, jestli to uděláš ještě jednou.“
„Nechtěl co? Strčit Ti ho tam? Ujišťuju Tě, Ito, že to je přesně to, co chtěl! Bastard! Nedorozumění? No jasně, že jo. Jen tak mimochodem, mezi řečí, Ti nacpal ruku do kalhot, co? Řekni, kdybych nepřišel, nechal by ses opíchat?“
„Ne, ne, ne, Ito, neplakej, neplakej!“
„Ito, chci si Tě vzít.“
„Vezmu si Tě, Daito.“
„Dai…Diato, přestaň… mě to, bolí.“
„Ježíš! Pane Bože, Ito! Krvácíš
„Neumřeš, Ito!

Jo Ito, přesně tak, ty neumřeš. Konečně se ukázal člověk v bílým plášti. Vstal sem.
„Pane Daito?“
„Ano?“
„Váš přítel už má po zákroku. Vše proběhlo bez komplikací. Teď leží na jednotce intenzivní péče, bude trvat nějakou dobu, než se probudí. Držel se moc dobře, je to statečný chlapec.“ Ze srdce mi spadl ohromný balvan. Skoro ste ho mohli slyšet, nikdy sem nedostal radostnější zprávu. Ano! Ano! Ano! Ito, seš třída! Já věděl, že to dokážeš!
„Jo, je moc statečnej. Děkuji Vám, pane doktore. Moc děkuju! Já… nevim co bych bez něj dělal. Ito je můj život, umřel bych bez něj. Děkuju Vám za všechno.“ Byl sem mu vážně hrozně vděčnej, zachránil mi Ita. Mýho Ita. Bude žít, všechno bude v pohodě. On mě poplácal po rameni a usmál se.
„Dokázal to hlavně pro Vás, pane Daito. Jsem rád, že sem pro vás oba mohl udělat maximum. Pojďte, můžete ho vidět.“

A tak tu sedím už pět hodin, sem potichu, prej to chce čas. Klidně tu budu sedět do smrti. Nezáleží mi na tom. Dívám se na něj, má klidnou tvář, naprosto vyrovnanou a takovou spokojenou. Doktor mi ukazoval pooperační jizvu. Má jí na levý straně bříška a je celkem dlouhá. Nelíbí se mi, ale zahojí se, to bude hlavní. Už mu nic nehrozí, všechno bude dobrý. Jo, Ito, vidíš? Já Ti řikal, že to zvládneme. A až se úplně uzdravíš, vezmu si Tě. Už nás nikdy nic nerozdělí, všechno bude dokonalý. Slibuju Ti to. Věříš mi?
Chytl sem ho za ruku. Bylo zvláštní, že sem necejtil jeho sevření, nemohl mě vnímat. Trvalo ještě hodinu a půl, než se pohnul. Zvedl sem hlavu a podíval se na něj, pomalu otvíral oči. Svý krásný velký hnědý oči.
„Vítám Tě.“ Zašeptal sem a on se na mě obrátil. Srdce mi bušilo jako zvon. Je zpátky a je zdravej. Z očí mi zase tekly slzy, byl sem tak šťastnej, bylo v tom tolik emocí, když mi sevřel dlaň. Krásnější pocit neznám. Lehce se usmál.
„To už sem v nebi?“ Bože, byl tak maličkej. Rozmačkal bych ho.
„Musím Tě zklamat. Nechtěli Tě tam, že prej na mě musíš ještě dávat pozor.“ Zasmál sem se a naklonil se, abych ho políbil. Moje hruď volala: Ito! Ito! Ito! S každým úderem.
„Tak to teda budu Tvůj strážný anděl, Daito.“
„Vždycky si jím byl, Ito.“ Je to tak. Já nestrážil jeho, on hlídal mě. Kým bych byl bez něj? Nikým. Feťák bez budoucnosti, on mě naučil žít, milovat, vážit si všeho okolo. On mi vdechl život, já ho potřeboval abych mohl fungovat. Já ho musel milovat.
„Jak… jak to dopadlo?“
„V pořádku. Už se uzdravíš. Nebyly žádné komplikace.“
„Pořád sem na Tebe myslel, Daito. Celou dobu. Zdálo se mi, že jsi tam se mnou.“
„Byl jsem, Ito. Pořád sem byl s Tebou.“ Brečel sem jako mimino. Bylo mi to fuk. Moje slzy padaly na Ita a možná byl díky nim i krásnější, protože to byly slzy pro něj. Nikdy Ti to, Bože nedokážu splatit, a myslím, že říct DÍKY, je strašně málo, ale já nevim, co bych měl říct. Sem ten nešťastnější člověk na světě a nemám slov, protože sou naprosto zbytečný. Stačí mi jeden pohled do jeho očí abych věděl, že nikdy nebudu nikoho milovat víc, než jeho. Nikdy nenechám nikoho, aby mi ho vzal. Choval sem k tomu drobnýmu tělíčku na posteli takovou úctu, jako nikdy k nikomu. Díval sem se a plakal. Dal mi víc, než člověk člověku může dát. A přece… já mu nabízím jen sebe. Možná je to málo, možná se jednoho dne rozhodne pro jiného, nevím. Ale v tuhle chvíli to byl můj Ito. Můj strážnej anděl.
„Miluju Tě, Daito.“
„Miluju Tě.“

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Ahoj...
... nevím co říct...

... nemám tu povídku ráda, ale nějak sem jí potřebovala...
... je smutná, ale i šťastná, je jiná než normální Daito, ale je krásná...
... vím jak Daitovi je, mám člena rodiny v nemocnici - psala sem trochu ze sebe...
... tímto chci všem oznámit, že Dasty se vrací, krize je pryč a já mám zase chuť se vypsat ze všeho...
... užijte si tenhle díl...
Dasty I. Harst

5
Průměr: 5 (17 hlasů)