Dar moře – 2. tření

Uplynul víc než týden a mé plavecké schopnosti zaznamenaly další pokroky. Minimálně jsem se už nekroutil jako mořská řasa v křeči. S lovem to bylo pořád stejné. Seilg, tedy echolokaci, mi Mur zakázal. Po bolesti hlavy jsem také netoužil, takže jsem mu to nerozmlouval. Myslím, že jsme už proplavaly docela veliký kus moře i oceánu, ale žádné jiné víly jsme nepotkali. Byl jsem zvědavý jací asi budou.

Liší se nějak ploutvemi? Co vlasy? Jaké mají barvy? Jsou to samotáři, nebo žijí v hejnech? Mají nějakou kulturu? V hlavě jsem měl mnoho otázek, ale žádné odpovědi.
'Musím se na to Mura zeptat, jen co se vrátím.' Mrskl jsem dvakrát ploutví a zarazil se.
„Kde to jsem?“ Zacukalo mi v oku. Plaval jsem sem a tam, že jsem si nevšiml, kam až jsem se to dostal.
'To-To chce klid. Hlavně nepanikařit!' Vyplaval jsem víš, abych se rozhlédl.
'Určitě nejsem daleko.' Jenže jsem nikde nic povědomého neviděl. Do téhle oblasti jsme dorazili teprve včera. Mohl jsem vůbec nějaký povědomý bod najít.
'Dobře … Nic nevidím, ale to nic neznamená. Prostě poplavu zpátky.'
Vrátil jsem se ke dnu a zkusil hledat svoje stopy.
'Jo, tamhle ten korál okolo něj jsem určitě plul.' Zamířil jsem si to ke žlutým stromečkům. Točil jsem se na místě jako káča.
'Dobře, dalším bodem je … je?'
Nikde nic nebylo. Sevřel jsem pěsti a skrčil se napůl do klubíčka.
'Klid! Klid!'
Ucítil jsem za sebou pohyb, vyděšeně jsem ucukl. Za mnou se vznášel merman. Zamrkal jsem. Měl dlouhé tmavě modré vlasy, dlouhé uši, tmavě modrý ocas, ocasní ploutev byla veliká, ale ne tak vlnitá jako Murova a na zádech mu chyběly hřbetní ploutve.
'Záchrana!'
„Promiňte, můžete mi … “ nedořekl jsem. Ucítil jsem v hlavě bzučení a svět se rozprskl na barevné kuličky.
'Seilg … ?'

***

Bolela mě lebka.
'Co se stalo?'
Jemně jsem s hlavou zakroutil.
Slyšel jsem hlasy.
Několik hlasů.
'Kdo je to?'
Pohnul jsem rukou.
Nadzvedl jsem se.
Hlasy zesílily.
'Kde to jsem?'
Pootevřel jsem oči.
Pode mnou byl písek.
Zvedl jsem hlavu.
Hleděl jsem do tváří třem mermanům. Byly asi normálního zbarvení, protože všichni měli krátké vlasy, hnědozelené šupiny a hnědé vlasy.
„Konečně se vzbudil.“
„Musí to být zmetek.“
„Nějakým zázrakem přežil.“
Vůbec jsem nevěděl, o čem se to baví. Hlava mi pořád třeštila. Ještě víc jsem se zvedl a postavil se.
„Kdo jste?“ vypravil jsem ze sebe otázku.
Jen se ušklíbli a nepříjemně zasmáli. Cítil jsem nebezpečí. Trochu jsem ucouvl. Někdo mě chytil za ruku. Otočil jsem se a zadíval se do tmavě modrých očí mermana, který mě očividně unesl.
„To nemusíš vědět, pulče.“
„Eh?“

Povalil mě na břicho a obtočil ocasem.
'On se chce třít?!'
„Počkejte! Co to děláte?!“ Rukou mě zatlačil do písku. Pohnul ocasem. Bolestivě jsem vykřikl. Jeho šupiny byly ostré. Pokud mi Mur někdy připadal jako otrokář, on byl hotový tyran. Jeho šupiny mě řezaly a odlamovaly moje vlastní.
Špičatými drápy mi drásal kůži. Olizoval čerstvou krev a kousal mě do ramen a uší. Nejhorší však bylo, když zjistil, že jsem u hřbetních ploutví citlivý. Slyšel jsem jeho zlovolné uchechtnutí.
„Prosím, ne! Tam ne!“
Kousl mě do nich. Zařval jsem a cukl sebou tak, že jsem mu málem unikl ze sevření. Znovu mě přitlačil k zemi a tentokrát mě držel pevněji. Brzo okolo nás plavala moje krev. Snažil jsem se ho setřást, hrabal jsem rukama do písku, ale jeho pohůnci mi je brzy chytly. Mačkali mně, drtili a tlačili.
Neustále jsem je prosil, ať mě nechají být. Bylo to k ničemu. Brzo se mi zlomil hlas.
'Mure, pomoz mi!'
Nevím jak dlouho to trvalo, ale přísahal bych, že jsem přišel o polovinu šupin. Když se konečně zvedl, slyšel jsem, jak si potěšeně vzdychl. Bylo mi do pláče. Chtěl jsem taky zvracet.
„ … k ničemu … “
„ Hoď ho … “
„ … později.“
Jen úryvky vět se dostaly do mého mozku. Jeden z hnědých mermanů mě zvedl, někam kus odnesl a pak hodil na zem. Přistál jsem na tvrdé ploše. Byl jsem v jeskyni. Bylo tu ticho. Nikdo sem nepřiplul.
Ticho.
Zavřel jsem oči a usnul. Nespal jsem klidně. Bolelo mě celé tělo a maso pod strženými šupinami mě neustále svědilo a štípalo. Rány se už zavřely, ale šupiny mi porostou aspoň týden. Probudil jsem se a byl jsem ještě unavenější než předtím. V jeskyni se mnou ještě někdo byl. Nadzvedl jsem hlavu a zadíval se před sebe.

Tam byly jen šutry, ale pokud jsem hlavu naklonil víc doprava, uviděl jsem ocas. Na kameni seděl další merman … tedy mořská víla. Bez většího zájmu mě pozorovala. Zvedl jsem se a pokusil se posadit. Bylo to jako jít po rozžhaveném uhlí. Bodavá bolest v ocasu, svědění a ztuhlost mi společnými silami bránily v plynulém pohybu.
Dívka byla také hnědě zbarvená. Byla ještě menší než já a působila drobně. Poprsí … o tolik větší než u mužů nebylo. Spíš její tvář mi řekla, že je to dívka. Zahleděl jsem se jí na ocas, vypadal zuboženě. Musela si projít tím samým co já, a to víckrát.
„Ahoj.“ pozdravil jsem ji. Nijak nereagovala.
„Já jsem Cian. Jak se jmenuješ?“ Pořád nic neříkala.
'Možná se mě bojí.'
„Pokud máš dost síly mluvit, využij ji na dělání bezvědomého.“ Její hlas byl ostrý a ledový, jako by neměla žádné emoce.
„P-proč?“
„Nemyslím si, že máš rád trhání šupin.“ Rukou přejela po čerstvě narostlých šupinách. Byly o něco menší a světlejší než ostatní. Sevřel se mi žaludek. Něco takového už nikdy zažít nechci.
„Proč to udělal … ?“ OK, bylo to mezi dvěma mermany. Fajn, dělal jsem to s Murem. Přišlo mi to tak nějak … přirozené. Poprvé na mě šel celkem pomalu, hned mě tolik netřel. Tohle přišlo tak náhle, že jsem to nechápal. Vážně šlo o znásilnění jen tak pro zábavu?
„To jsi nikdy neviděl samičí vílu, že na mě tak civíš?“
Jen jsem zakroutil hlavou.
„Hmm … Opuštěnec.“
Náplň slova jsem částečně chápal, ale neptal jsem se na něj. Čekal jsem na její vyprávění.
„V mořském lidu se vždycky rodilo málo víl, ale mnohem více vílů. Žijeme ve skupinkách a v každé je jedna až dvě víly. Zajišťujeme rozmnožování skupiny.“
Přikývl jsem.

„K úspěšnému tření může dojít jednou za padesát let. Děje se to mezi nejsilnějším samcem a mezi vílou či vílami. Málokdy má druhý víl ve skupině povoleno se třít. Každá skupina si tedy své samičky dobře chrání, na rozdíl od samců se dožíváme jen zhruba dvě stě padesáti let.“
Cukl jsem sebou.
„Cože?! … Takže … Víla může mít potomky zhruba pětkrát.“
„Spíš jen třikrát. Víly dospívají ve sto letech, samci mezi padesátým a osmdesátým rokem života.“
„Aha. A to tření mezi … samci … “
„Pro zábavu, učení, předvádění se a pro ukojení svého vlastního instinktu. Pokud se víle nelíbí, jak se víl tře, může ho odmítnout, i když je to vůdčí samec. V takovém případě ztrácí svoje postavení.“
„Ale pak … “
Mávla vztekle rukou. Musel jsem ji už unavovat.
„Tohle jsou odpadlíci. Opustili své skupiny, nebo byli vyhnáni. Jednotlivci pak vytvářejí skupiny, kde vládne jen síla a ne standardní zákony skupiny.“
Dál jsem se už na nic neptal.
'Takže to jsou vyvrhelové a kradou druhým skupinám samičky … ' Teď jsem si toho všiml.
„Proč jsi už neutekla? Nic ti v tom nebrání, ne?“ Vchod jeskyně nebyl ničím zatarasený, ani jsem nikoho neviděl na stráži. Vycenila na mně vzteky zuby.
„To už jsem zkoušela, ale jsou mnohem rychlejší než já.“
To dávalo smysl, byla ještě menší než já a s těmi poničenými ploutvemi nešlo nejspíš dost dobře plavat. Cukl jsem sebou, jak se ozvala bolest v ocase. K pozornosti se začínal hlásit hlad. Kdo ví, kdy naposledy jsem jedl. Pořád jsem východ jeskyně pozoroval. Myšlenka na útěk mě lákala. Bolest v ocase mi to rozmlouvala.
I kdybych ji překonal, moje plavecké schopnosti byly pořád mizerné. Chytli by mě raz dva a … Jen jsem polkl.
'Mureinne.'
Zvenčí se najednou ozval křik. Před jeskyní se mihl stín mermana.
„Co se to-?“
Víla však svižně připlula k ústí jeskyně.
„Máme šanci!“ a byla venku.

„Hej … !“ S námahou jsem hýbal ploutví. Venku plaval veliký žralok a jako svoji oběť si vyhlídl právě vůdce zlodějské skupiny. Ten kroužil kolem skalnatého výběžku a neustále žraloka pozoroval. Žádný jiný víl nebyl v dohledu. Víla mě chytla za ruku a táhla za sebou.
„Pojď, vezmu tě do své skupiny. Jsi slabý, ale potřebujeme ji zvětšit.“
„Počkej! Co to dělá?! Proč neplave pryč?!“ Otáčel jsem se dozadu.
„Asi tam je vajíčko. Brzo by se mělo narodit nové mládě.“
„Cože?“
„Od tření to trvá tři měsíce, než se potomek narodí. Do té doby je mládě ve vajíčku a samec, který se třel, ho chrání.“
Žralok vyrazil do útoku, ale mrštného víla minul.
„Co když ho ten žralok zabije? Co se s tím mrnětem stane?“ Zatáhla mě ještě dál.
„Když ho žralok objeví, sežere ho, když ne, tak ho sežere něco později.“
„To je ti ukradené vlastní dítě? Vždyť jsi jeho matka!“
„A co jako? Ukradl mě mé skupině, jejich osud mě nezajímá.“ Mrskla ocasem a táhla mě ještě dál.
'Nenarozené dítě…'
Vytrhl jsem se jí a zamířil zpátky.
„Co to děláš?! Vrať se!“ ignoroval jsem ji. V hlavě jsem myslel na jediné. Zachránit dítě!

Žralok už mermana zranil a ten krvácel z ramene. Držel v ruce špičatý kámen a žralok měl na sobě pár řezných ran. Od místa s mládětem se vzdálili asi na desítku metrů. V ploutvi mě bodalo a před očima mi vyskakovaly barevné konfety. Byl jsem tady, ale žádný plán po ruce. Žralok začínal být vydrážděný krví ve vodě. Neměl jsem čas. Vzal jsem veliký kámen a vyplul.
'Všechno, nebo nic!'
Zaútočil jsem zezadu a udeřil žraloka do hlavy. Prudce sebou zamrskal. Písek se kolem nás zvířil. Nepřestával jsem do něj bušit. Z hlavy mu stoupala krev, až jeho pohyb nakonec ustal. Kámen mi vypadl z rukou. Prudce jsem oddechoval.
Držel si rameno a díval se na mě. Ani jeden z nás nevěřil tomu, co vidí. Otočil jsem se a zamířil k malé skalce. On sebou také hodil, ale já ho předběhl. Zahleděl jsem se do prohlubně, ve které leželo malé dítě. Sevřené pěstičky, stočené v klubíčku s krátkými vlasy a v oranžovém poloprůhledném vajíčku. Nad bříškem měl svůj „žloutek“ s potravou. Zacukal ručičkami. Byl v pořádku.
Úlevou jsem vydechl. Nic mu nebylo. Podíval jsem se na víla. Vznášel se jen pět metrů ode mě, ale neodvažoval se pohnout. Byl jsem příliš blízko jeho dítěte. Zraněný a zoufalý se snažil najít východisko.
„Nevykládej si to špatně. Kdybych si mohl vybrat, nejraději bych tě tomu žralokovi naservíroval na stříbrném podnosu s jablkem v hubě, ale … to by znamenalo, že tohle dítě bude muset trpět.“
Sevřel jsem pěsti.
„Žádné dítě nenese vinu za chování svých rodičů. Žádné dítě se nechce narodit samo.“ Mračil jsem se na něj.
„Je mi jedno, jestli to chápeš, nebo ne.“ Bolestivě jsem mrskl ploutví.

***

Nechal jsem je oba za sebou. Ztracenější víc než předtím, jsem se motal skrz sasanky, chaluhy, korály a kameny. Cestou jsem si dal několik škeblí, ale to mi nestačilo. Potřeboval jsem rybu. Menší školku jsem nakonec našel a vrhl se mezi ně jako kočka. Do pusy jsem chytl jednu a další do ruky. Hned jsem jim zlomil vaz a zhltal je. Pořád to bylo málo.
Utrhl jsem kus korálu a opatrně ho mezi zuby drtil. Nebylo to nejchutnější, ale aspoň mi to zasytilo žaludek.
„Ciane!“ Mur mě objal kolem krku, až mi zaskočilo.
„Mureinne!“
Obejmout, měl bych ho obejmout.
„Rybu! Máš rybu?“
Mur mě hned pustil a na nic se neptal. Vyrazil na lov a jen se po mně ohlédl, zda jsem nezmizel. Za chvíli jsem měl před sebou deset ryb. Ještě rychleji ve mně všechny skončily. Mureinn si mě celou dobu prohlížel. Bylo by pitomé myslet si, že si těch chybějících šupin nevšimne. Žvýkal jsem poslední rybu, abych se vyhnul odpovědím.
„Proč jsi zmizel?“
Muselo to přijít.
„Ztratil jsem se.“
„Co se stalo?“
„Nic moc.“ Tím, že mě někdo zetřel, jsem se chlubit nechtěl. Mur by toho víla zabil a kdo by se postaral o toho prcka? Nechtěl jsem nikomu brát otce. Pevně mě uchopil za rameno. Cukl jsem bolestí. Jeho stiskl nezesiloval, ale nabíral na naléhavosti. Chtěl to vědět. Chtěl vědět, kdo mi to udělal a chtěl ho na místě vykuchat.
„Vlítl jsem do jeskyně.“ řekl jsem bez zájmu.
„To není pravda.“
Máchl jsem po něm rukou a zařval:

„Nechci o tom mluvit! Dej mi pokoj!!“
Navzdory bolesti v ocasu, jsem plaval, kam nejdále jsem mohl. Schoval jsem se pod kamenitý výběžek a stulil se do klubíčka. Při pohybu jsem si vytrhl další slabě držící šupiny. Skrz zaťaté tuby jsem klel. Ocas mě navíc neustále svědil a obnažené maso pod šupinami bylo citlivé.
Dlouhý den, stres, zmatek a únava mě nakonec ukolébaly ke spánku. Byl to opravdu podivný sen. Moře bylo tmavě modré až černé, nemohl jsem se pořádně hýbat, někdo mě pevně držel a mačkal a z oslnivého světla se ke mně natahovala malá ručička. S trhnutím jsem se probudil a vrazil hlavou do kamene nade mnou.
S dalšími nadávkami jsem se stulil do klubíčka. V ocase mi škubalo. Žaludek mě tížil. Bolela mě hlava. Vyplazil jsem z úkrytu. Nikdy v životě mi nebylo tak blbě od žaludku. Měl jsem já vůbec někdy kocovinu? Tohle bylo snad ještě horší. Zkusmo jsem pohnul ocasem a rychle toho litoval. Bolel ještě víc než předtím.
'Tohle bude den … '

***

Dny mě míjely milimetrovou rychlostí, hlavně ty první a pak i ty další. Mureinna jsem celou tu dobu neviděl. Musel na mě být naštvaný. Vyčítat jsem mu to nechtěl. Měl na to právo. Ocas se mi už zahojil a nové šupiny pomalu nabíraly tmavší barvu. Brzo už nebudu vědět, kde jsem o ně přišel.

Konečně uplynul měsíc a Mur byl pořád v nedohlednu. Na druhou stranu mě to donutilo naučit se lovit. Od svého místa jsem se nevzdaloval více, než to bylo nutné, ale začínal jsem se pekelně nudit. Prozkoumal jsem i ty nejmenší díry, prošmejdil každou píď mého malého území, ale nic jiného se tu dělat nedalo. Nebyla tu žádná veliká jeskyně k odvážným výletům.
Začínala tu být fakt nuda. Chyběli mi chvíle, kdy jsme spolu plavali bok po boku. Při prvním plavání mě musel vymotávat z mořských řas, jindy se mi ocas chytil mezi dva kameny, dokonce jsem i párkrát skončil v kotrmelcích, když jsem moc mávl ocasem. Tiše jsem se zasmál. Mur mi vážně chyběl. Možná proto, že byl jediný, koho jsem znal a kdo mi neubližuje (v rámci možností).
Začal jsem sbírat malé kameny, stavět z nich kopečky a různě je zdobit korály, řasami a mušlemi. Už jsem jich postavil snad desítku a už to mě to taky začalo nudit. Vydal jsem se tedy na lov. Hlad jsem neměl, ale cvičení dělá mistra. Mé šance na úspěch se z pouhých deseti procent zvedly už na velmi dobrých šedesát procent.
Většinou jsem tedy skončil s rybou, pokud se mi do cesty nepřipletl kámen. Tenhle lov dopadl úspěšně, ale rybu jsem nechal plavat. Rozhlédl jsem se kolem, nikdo nikde nebyl, jen pár ryb, chaluhy, písek, kameny, korály …
„ÁRGH!“ zařval jsem a rozhodil rukama. „Jestli chce tak moc trucovat, tak ať! Já si jdu plavat po svým!“ Už jsem měl dost toho čekání, až se uráčí vrátit. Ocas byl úplně zdraví, nic mě nebolelo a plavání mi zase šlo lépe. Tak proč bych se tu zbytečně zdržoval?
Poučen z minulé zkušenosti, jsem přeci jen byl při cestě opatrnější. Plaval jsem nízko u dna a skrýval se za kameny. Přišlo mi to trošku hloupé, ale rozhodně opodstatněné. Ve vodě jsem po nějaké hodince cesty zaznamenal chuť krve. Možná tu byl poblíž žralok. Radši jsem zamířil jiným směrem. Nechtěl jsem se dostat do potíží.

U jedné z mnoha malých jeskyněk jsem uviděl mermaňátko. Na výšku mohlo být veliké jako má paže. Dívalo se z poza okraje jeskyně a někoho vyhlíželo. Opatrně jsem připlul a pozdravil ho:
„Ahoj.“
Dítě se vyděsilo a zmizelo v jeskyňce.
„Neboj, já ti neublížím.“
Přiblížil jsem se k ústí a vysloužil si kousanec do ruky. Mládě bylo agresivní.
„Jaúúú!“
Sice mě hned pustilo, ale rána bodala. Zuby má jak jehličky. Ránu jsem si lízal a prohlížel si ho. Někoho mi připomínal. Tmavě modré vlasy a oči, zelenomodré šupiny na ocase a zamračený pohled.
„Snad to není … !“

***

Plaval jsem, jak nejrychleji to šlo. Stopa krve byla čerstvá. Nakonec jsem je oba zahlédl. Voda okolo nich byla načervenalá. Jeden do druhého naráželi, kousali se, škrábali a švihali ocasy. Kroužili kolem sebe jako supy nad zdechlinou a pak vyrazili do útoku. Tmavovlasý merman na tom byl špatně. Většina krve patřila jemu. Předtím jsem si toho nevšiml, ale byl menší než Mur, pokud tedy vidím správně.
Mur neustále vrčel. Vážně ho chtěl zabít. Druhý merman věděl, že nemůže vyhrát, ale přesto neutíkal. Mureinn vyrazil do prudkého útoku.
„Dost!“
Objal jsem druhého víla kolem krku a tlačil ho pryč. Murův útok si našel nový cíl, mě. Jeho drápy se mi zaryly do masa a sedřely mi nové šupiny. Rána se táhla od zad až k polovině ocasu. Zase mě bude svědit zadek. Oba mermani ztuhli překvapením a úlekem. Pustil jsem ho a kryl vlastním tělem.
„A dost!“
„Co to děláš, Ciane?!“
„Zabraňuji ti dělat velkou chybu!“
„O čem to mluvíš?“ Mur rozhodil rukama.
Modrovlásek zatím jen vyčkával a hodnotil své šance a možnosti.
„Prostě s tím přestaň!“
Světlovlasý Mur sevřel pěsti a pak je povolil.
„Takže sis nakonec vybral jeho.“ řekl to s hořkostí v hlase. Otočil se chtěl plavat pryč. To už jsem řval na celý kolo.

„Uááárgh! Já se z tebe zblázním! O čem to sakra mluvíš?! Ničemu nerozumím!“ Mrskal jsem sebou jak ryba na suchu. Mur se zastavil.
„Jeho tření se ti líbilo víc, proč bys ho jinak chránil?“
Mávl jsem ocasem a dal Murovi facku, až se otočil.
„Blbečku! O tohle tu vůbec nejde! Víš vůbec jak to bolelo?“
„Tak proč?“ Mur by možná zmatenější než já sám teď. Zatřásl jsem hlavou, abych si ji pročistil, když se najednou pod námi něco prořítilo ke zraněnému mermanovi.
„Okamžitě se schovej!“ Tentokrát jeho hlas nebyl ledový, ale ustaraný. Dítě ho uchopilo kolem pasu a pořád se na nás mračilo. Muž jen svíral pěsti.
Mur se ode mě znovu otočil.
„Už to chápu. Hodně štěstí s tvojí skupinou.“ Zase plaval pryč. Mrskl jsem sebou a praštil ho pěstí do hlavy.
„Vypusť už ty pitomosti z hlavy!“
Třel si zasažené místo.
„Fajn, tak ze mě sedřel polovinu šupin, to je toho. Už jsem to hodil za hlavu! Jenže zrovna se mu měl narodit prcek a kdybych ho nechal se stát žraločí svačinkou, ten prcek by nemusel přežít!“
„Žralok?“
„Jo, umlátil jsem ho kamenem.“ Dal jsem si ruce za hlavu a jen očkem hodil po řezné ráně. Ta se zacelila a přestala krvácet, ale ještě bude chvíli citlivá.

„Kdyby umřel, zůstal by úplně sám, pokud by ho ten žralok nesežral ještě ve vajíčku.“ Otočil jsem se. „Nikdo se nechce narodit sám.“ S těmi slovy jsem připlaval ke dvojici. Oba ode mě ucouvli.
„Kdybych chtěl, aby ti natrhl řitní ploutev, tak se do toho nebudu vměšovat, jasné?“
S mermany je fakt občas těžká práce.
„Proč ty rány pořád krvácí?“
„Protože je to vyvrhel.“ odpověděl Mur silně podrážděně. „Žádná samička by se s nim nepářila a své skupině byl jen na obtíž. Každé jeho zranění by lákalo lovce. To je jasný znak zmetka. Takže může jen krást druhým.“
Rány jsem zakrýval řasami a měl jsem chuť se ho zeptat na to, proč on je tedy sám. Nechal jsem to tedy být, tohle nebylo žhavé železo, ale bomba před odpálením. Tmavomodrý merman držel. Nechápal, proč se dostal do mojí milosti, ale jeho dítě bylo díky tomu v bezpečí, o nic víc mu nejspíše nešlo.
Dítě mě pořád bedlivě sledovalo. Zarputilý výraz, velké oči, našpulená pusa a velké odhodlání bránit otce do poslední šupiny. Usmál jsem se na něj.
„Neboj, já nekoušu.“
Nadzvedlo překvapením hlavu, rozzářilo se a objalo mě kolem krku.
„Uááh!“ Jeho skok mě poslal k zemi a Mur málem přešel do vojenské pohotovosti. Chvíli mě mačkal a pak mě pustil a plaval okolo mně.
„Nejdřív mi chce ukousnout hlavu a teď by mě radostí uškrtil?“
„Musela si vzpomenout, že jste ji i mě zachránil před žralokem.“ promluvil potřetí modrovlasý.
„Ahá, tak to je šikovná holka.“ Dal jsem si ruce v bok.
Ticho.
„Holka?!“ tohle zjištění mnou otřáslo.

Děvče se urazilo a našpulilo.
„Šíš, tohle je poprvé co vidím mermaně, nemusíš se hned škaredit, že jsem to nepoznal.“
Chvíli se ještě nafukovala, pak splaskla, zamrkala, usmála se a dala mi na čelo pusu. Než jsem stačil zareagovat, přitáhl mě k sobě Mur. Přitiskl si mě k hrudi a nemínil pustit.
„Fajn, žije, tak můžeme jít!“
„P-Počkej!“
„Co ještě?!“
Vysmekl jsem se mu a připlaval k nim.
„Vy … asi nemáte kam moc jít, co? Tak … můžete jít s námi, jestli chcete.“
„Cože?!“ Mur zařval tak, až způsobil proudění vody.
„Nemusíš tak řvát!“
Okamžitě mi byl za zády a vrčel.
„To … myslíte vážně … ?“
„Jo, dost vážně.“
Mur se nade mě jen naklonil a podezíravě prohlížel.
„Mě to vadit nebude, ale Mur je ten velký šéf.“ Podíval jsem se nahoru.
Nadzvedl obočí. Oba mermani se na sebe zahleděli. Druhý po chvíli sklopil oči a sedl si na zem. Jednoznačně tím naznačoval svoji podřazenost. Dcerka však byla jiného názoru, zakousla se Murovi do hlavy.
„Aúú!“
Mrně mu proklouzlo mezi rukama a schovalo se za mě.
„Skvělá práce, holka! Jen ukaž, že tebe o šupiny nikdo šulit nebude!“ Na Mura jsem se culil. Třel si hlavu a jen vrčel.
Otočil jsem se na naše nové členy.
„Nazdar, já jsem Cian. Jak se jmenujete vy?“
„J-jmenuji se Conor (výslovnost Kahnr) a má dcera Emer (výslovnost Émer).“ Hodně hluboce se mi uklonil.
„Rád vás poznávám.“

***

Emer pořád plavala kolem mě nebo svého otce. Mur plaval ve předu a tvářil se naštvaně. Nijak jsem se nad tím zatím nepozastavoval. Celou moji pozornost zabírala Emer a její skotačení. Ale vážně by mně zajímalo … pokud bych … byl znásilněn jako člověk, dokázal bych udělat stejné rozhodnutí? Člověk a merman, jako moc se lišíme, jak moc jsi jsme podobní? Proč jsem se tak rozhodl? Kdybych tehdy neměl ten divný skličující pocit, opustil bych ji? Proč jsem chtěl, aby to dítě a on žili? Začínala mě z toho bolet hlava. Jak moc moje proměna změnilo moje myšlení a chování?
Tyhle otázky si nechám na později, nebo mi praskne hlava.