Dar moře – 3. tření

Conor se ukázal být celkem bezva chlap a možná se držel hodně zpátky, aby proti sobě nepoštval Mura. Ten ho pořád hlídal a neustále mu dával najevo, kdo je tu šéfem. Emer ho naopak šikovně ignorovala a když před ním utíkala, schovávala se za mnou ploutví. Ne vždycky jsem byl na její straně a vyslechla si ode mě i několik kázání. To samé občas potkalo i Mura.

Seděl jsem na kameni a pozoroval své nové šupiny. Záda jsem měl už taky v pořádku. Za zády jsem cítil Mura, jak mě pozoruje. Od zvětšení skupiny se se mnou nesnažil třít, určitě je pořád uražený. Conor byl na lovu a měl za úkol přinášet ryby. Mur ho prakticky komandoval jako otroka, tedy pokud jsem nebyl poblíž.
„Hej, Mure.“ Otočil jsem se horní polovinou těla. Mur připlaval blíž.
„Proč jsi pořád tak naprdnutý?“
„Na... padnutý?“
Na tyhle neobvyklé výrazy bych si měl dávat pozor.
„Tím myslím naštvaný.“
„Nejsem naštvaný.“ Založil ruce na prsou.
„Jsi naštvaný.“
„Nejsem.“
„Tak proč se se mnou netřeš?“
Vylekaně nadzvedl hlavu a rychle se díval do písku. Povzdechl jsem si a připlaval mu za záda a opřel se o jeho široké rameno.
„Pořád jsi Conora nevzal na milost, co?“
„Proč jsi chtěl, aby se přidal? Cožpak… ?“ Svoji otázku nedokončil.
Položil jsem mu hlavu na záda.
„Byl to… impulz. Když jsem viděl Emer… prostě jsem to nedokázal… možná za to může nějaká lidská vzpomínka… která mi ještě zůstala.“
Otočil se a objal mě a já ho také držel kolem pasu.
„Já jen… “ Mur nevěděl, jak dál pokračovat. Mermani nejspíš mají ve zvyku své emoce vkládat do svých ocasů než do slov. Já také byl zmatený. Jsem merman, ale stále myslím a jednám jako člověk. Přitáhl si mě blíž a snížil hlavu. Naklonil jsem hlavu a… prudce ho odstrčil.
„Á, Emer, copak se děje?“ Rychle jsem k ní připlaval a mával rukama.
Mur si třel kořen ploutve, protože jsem ho narazil na kámen. Emer mě pozorovala a občas pohledem zavadila o vzteklého Mureinna.
„Co myslíš, kdo najde největší lasturu?“ Táhl jsem ji dál.

***

Mezi korály se válí spoustu škeblí a zpoza velkého korálu nás pozoroval Conor. Rukou si přejel po ploutvi.
'Proč jsem si nevšiml jeho krásy? Neměl jsem být tak hrubý.'
Náhle ho Mur popadl za vlasy a zatáhl dozadu. Tělem ho přimáčkl do písku.
„Ještě pořád si potřebuješ ověřit svoji pozici?!“ Vztekle na něj vrčel.
Jen se skousl do rtu a zakroutil hlavou.
„Mě se zdálo, že to potřebuješ připomenout,“ vrčel ještě víc.
„Ne… Znám svoji pozici,“ řekl až skoro mechanickým tónem.
„Trpím tě tu jen kvůli Cianovi, být to na mě, už ti dávno prokousnu krk.“
Jen přikývl.
„Ups… Pardon, nebudu rušit.“
Mur se otočil, uviděl mě, jak já se dívám k nebi.
„Ještě je poledne, tak že by už nadešlo třecí období?“
Zmizel jsem za korálem.
„Pojď, Emur, začíná tu být horko, přesuneme se do chladnějších vod.“
Mur se prudce zvedl, ale já už mizel. Zařval a vymlátil svůj vztek na korálu. Conor se radši ani nehýbal.

***

Uložil jsem Emer ke spánku a chvíli ji pozoroval. Byla nádherná, jak spala stočená v klubíčku. To já se rozvaloval, kam se dalo. Conor mě obeplul širokým obloukem.
„Mur hodně štěká, ale tolik nekouše.“
Zastavil se. Sice je s námi ve skupině, ale příliš často jsme spolu nemluvili. Uklonil se mi.
„Mur je jen pořád naštvaný, ale to ho za chvíli přejde.“
„Jen si hledím své role.“
„Zase ti vyhrožoval, viď?“
Sedli jsme si před jeskyňku, kde jsme měli dočasné útočiště.
„Nerozumím tomu… “
„Tak to jsme tři. Já taky nechápu, proč jsem udělal to, co jsem udělal.“
„Nějaký důvod jste musel mít.“
„Možná a možná taky ne.“ Opřel jsem se rukama dozadu a zaklonil hlavu
„Prostě jsem cítil, že to musím udělat. V hlavě jsem věděl, že to není zrovna správné, ale prostě jsem to musel udělat. Hlava nám říká spoustu věcí, ale ne vždy je moudré ji poslouchat.“ Vrátil jsem se zpátky do sedu.
„Kdybys neměl prcka, asi bych tě nezachránil.“
„Kdybych zemřel, mohl jste si ji vzít a přidat do skupiny.“
„Jako ukrást?“
„To je přeci normální, ne? Mnohé skupiny kradou pro své přežití. Já také kradl… “
„Radši se snažím se svým okolím vycházet.“
Conor se prudce zvedl, byl tu Mur. Modrý merman se přikrčil a zmizel v jeskyni. Mureinn si mě jen přísně a dotčeně prohlížel. Chytil jsem ho za ruku a táhl dál od jeskyně.

„Jak jsi to mohl říct?“ začal hned Mur vylévat své srdce.
„Ber to jako vyrovnání skóre.“
„S-kó-re?“
„Něco jako – Ty praštíš mě, já praštím tebe, a tím vyrovnáme skóre.“
„Aha.… A co se vyrovnávalo?“
„No, říkal jsi, že se s ním chci třít jen proto, že jsi nás viděl spolu. Tak jsem ti to oplatil.“
„Jak sis vůbec mohl myslet, že… ?!“
Přivřenýma očima jsem si ho přeměřil.
„Tak jako ty.“
Zakroutil hlavou a otočil se ke mně zády. Objal jsem ho kolem pasu a položil mu hlavu na záda.
„Mure… můžeš ho přijmout? Já mu už odpustil… Dokážeš to taky?“
„Jak mu mohu odpustit… tu bolest, co ti způsobil… A jak to mohu udělat, když tě pořád chce.“
„Chce?“
„Viděl jsem ho… “
Podplul jsem mu pod rukou a opřel se o jeho hruď. Hleděli jsme si přímo do očí.
„Dlouho jsi byl jediný, koho jsem znal. Učil jsi mě, staral ses o mě, když jsem byl zraněný, ukazoval jsi mi různé věci… Není možné, abych k tobě nic necítil. Ale jak poznáváš nové a nové lidi, získáváš k nim také určité pocity.
Ve svém srdci mám místo pro tebe, Conora i Emer a bude tam i místo pro další a další mořské lidi, které určitě jednoho dne potkáme. Každý pro mě bude něčím zvláštní. Ale teď můžu říct, že jsi pro mě ty ten nejdůležitější.
Nechci tím však nikoho vyhánět ze svého srdce.“

„Takže mě nikdy neopustíš?“ Mur teď vypadal tak smutně, jako by se opravdu bál být sám.
„Nedokážu vidět budoucnost, ale vím, že teď tě opustit nechci.“
Jemně jsem ho políbil na rty a naše milostná hra začala. Položil mě do písku a přejel rukou po hrudi. Držel jsem se jeho ramen a odpovídal jeho jazykové hře. Trošku se třásl. Cítil jsem, jak moc chce tu předehru přeskočit a jít se rovnou třít. Myslím, že jsem mu způsobil dost trápení.
„Nikdo neříká, že musíme jít popořadě,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Zarazil se, přemýšlel a pak kolem mě ovinul ocas. Jenže jsem se mu vymanil a nalákal ho ke kameni, kde jsem se opřel rukama. Tentokrát mě ovinul pevněji. Ucítil jsem horko. Šupiny se po sobě posouvaly a vydávaly jemný škrábavý zvuk. Olízl mě na krku a jemně stiskl špičku ucha. Zachvěl jsem se. Rukou mě chytil kolem boku a jemně hladil prsty.
Prohnul jsem záda a jemně zakmital hřbetní dvojicí ploutví. Hned jim věnoval pozornost.
„Ah… Mure… “
Posázel mi krk mnoha malými polibky. Víc utáhl ocas a o něco zrychlil. Ruce mi povolovaly a dech se zrychloval. Murův dotek mi chyběl. Nechtěl jsem to říct, ale byla to pravda. Nejspíš jsem Mura miloval, byl jsem však rozpolcen mezi mermanem a starým člověkem, který ve mně ještě nezemřel. Emoce každého druhu byly jiné a jinak vyjadřované.

Mur ležel vedle mě a já pozoroval jeho spící tvář. Vypadal jako dítě, které muselo rychle vyrůst, ale zapomnělo změnit svoji tvář.
'Zajímalo by mě, proč jsi byl sám. Vyhnali tě? Nebo jsi opustil rodnou skupinu sám?'
Jeho odpověď musela nést spoustu bolesti. Před chvílí jsem to viděl v jeho očích. Panický strach ze samoty. Jak bych na to mohl zapomenout? Chvíli než jsem ho vypustil do moře, viděl jsem tu nejhlubší bolest v jeho očích.

***

Přišlo ráno a Conor s Murem vyrazili na lov.
'Cožpak ho nemůže na chvíli spustit z očí?'
Mur dokázal být neuvěřitelně dětinský. Emer hledala škeble a dobývala se na jejich nájemníky. Já natrhal několik chaluh a postupně je ochutnal. Hledal jsem mladé rostliny. Ani ne za půlhodinu se dvojice vrátila s parádním úlovkem. Conor od hromádky ryb ustoupil a čekal, až na něj přijde řada.
Dle obvyklých zákonů stál až vespodu žebříčku a měl tedy jíst jen zbytky ze společného lovu, nebo si lovit sám a muset většinu kořisti odevzdat skupině. Obalil jsem rybu do chaluhy a podal ji Emiře. Ta jako samička měla s vůdčím párem přednostní právo na rybu.
„Co to je?“ zeptal se podezíravě Mur.
„Suši bez rýže.“ Široce jsem se usmál a podával každému zabalenou rybu.
Conor se po Murovi vyděšeně koukal. Ten si vzal svoji rybu, otočil se k němu zády a žvýkal. Dal mu tím najevo, že nic nevidí. Vzal si tedy nabízenou rybu a ukousl jí hlavu. Já se taky zakousl do své.

***

„Conore, ukaž!“ Přitáhl jsem ho k sobě a prohlédl si jeho ránu na rameni. Musel se při lovu zranit. Sedřel si kůži až na maso, ale krvácení už muselo přestat. Přiložil jsem mu na to chaluhu. Nehýbal se a hleděl do písku.
„Uvolni se trošku. Mur tě už pomalu bere na milost.“ Snažil jsem se ho povzbudit.
Pohladil rukou obvázané zranění a stále nechával hlavu skloněnou. Nevěděl jsem, jak ho povzbudit.
„Conore, necítím vůči tobě žádnou zášť a není to kvůli Emer.“
Pozvedl hlavu, ale pak ji zase rychle sklonil.
„Co se stalo, stalo se, pojďme se hnout z místa. Nemůžeme pořád žít minulostí, nikdo nemůže. A já ji taky musím zahodit za hlavu.“
Nechápavě si mě prohlížel.
„Já vím, já vím, nedává to moc smysl, ale tak to je!“
Najednou po mě vystartoval a přimáčkl k zemi. Vnikl mi do úst a jednu ruchy pevně chytil.
'Hej! Co to?!'
Zuřivě a divoce mě líbal. Ocasem jsem vířil prach.
'Conore, přestaň!'
Nemohl slyšet mé myšlenky. Chytil jsem ho za vlasy a trhl. Bolest ho konečně přivedla zpátky k rozumu.
„Conore!“ Utíral jsem si pusu a v ruce držel jeho vlasy.
Vznášel se přede mnou a oči mu zaplavila panika a strach. Mávl ploutví a rychle utíkal.
„Conore!“

'„Jak mu mohu odpustit… tu bolest, co ti způsobil… A jak to mohu udělat, když tě pořád chce.“
„Chce?“
'„Viděl jsem ho… “'

Je možné, že se do mě Conor zamiloval?
„Conore!“
Rychle jsem plaval za ním.
'Musí být strachy šílený z toho, co mu provede Mur, jestli se to dozví.'
„Je to v pohodě! Nic se nestalo! Vrať se!!“
Neposlouchal mě a bezhlavě mířil dopředu.
„Conore! Zastav! Neplav tam!“
Bylo ale pozdě. Conor vlítl do hejna ryb, které bylo chytáno rybářskou lodí.
„Conore!!“
Ještě jsem zrychlil, ale nedosáhl jsem ho včas. Vytáhli ho na palubu.
„Zastavte loď! Spustit kotvu! Něco je v síti!“

„U všech mořských štik, co je tohle!?“ křičel první člověk, který nalezl slova.
Conor se pral se sítí a mačkal se se spoustou ryb.
„Boháči! Budeme boháči!“ křičel další.
„Prodáme ho do akvária!“
„Ne, půjde do vodního parku! Bude tam skákat skrz obruče!“
„Miliardáři světa nás budou prosit, abychom jim ho vůbec ukázali.“
„Tohle je zlatý úlovek!!“
Conor prostrčil skrz síť ruku a sekl po prvním člověku. Roztrhl mu svetr.
„Zklidni rybo!“ Praštil ho dřevěným obuškem.
Conora to však ještě víc rozzuřilo. Rozhoupal síť a pořád vrčel. Kapitán dal položit síť na zem a několikrát mermana přetáhl obuškem.
„Neblbni, vždyť ho poničíš!“
„Žádná blbá ryba na mě nebude cenit zuby!!“

Vyšplhal jsem se na záď menší lodě. Dvakrát jsem mrskl nohama, abych si na ně zvykl. Zatím si mě nevšimli. Musím Conora vysvobodit, nebo ho fakt prodají. Cítil by stejnou beznaděj jako Mur. To jsem nemohl dopustit. Vyrazil jsem do útoku a prvního jsem srazil pěstí. Obličejem narazil do kajuty.
„Conore, rychle uteč! Já je zdržím!“
Druhého jsem sekl drápy. Chvilku jim trvalo, než se rozpohybovali, ale pořád jich tu byla jasná přesila.
„Další mořská zrůda! Chyťte ji!“ řval kapitán. Možná jsem měl nějakou větší sílu, ale na ostřílené námořníky jsem neměl. Chytli mi ruce a tlačili k zemi. Kapitán vytáhl pistoli a namířil na mě.
'Pistole? To jsou piráti?'
„Zklidni, sardinko, než ti něco ustřelím!“
Conor najednou vyrazil a kousl ho do lýtka. Kapitán ztratil rovnováhu a začal střílet. Vystřílel celý zásobník automatické pistole. Čtyři kulky si našly svůj cíl v Conorovi. Vykroutil jsem se z jejich sevření a klekl si k němu. Oči měl vytřeštěné a mohutně krvácel.
„Conore! Conore!“ Zatřásl jsem s ním.
Lehce se na mě usmál a pak jeho oči vyhasly.
Třásl jsem s ním ještě víc.
Křičel jsem.
Třásl jsem s ním ještě víc.
Kapitán se zvedl a nadával.
Ostatní lidé na mě mířili také pistolemi.
Tohle nebyli rybáři, ale piráti.
Nelegální lov ryb.
Srdce mi divoce bušilo a z očí mi tekly slzy proudem.
'Conore!'
Ztrácel jsem sílu a už jen na jeho zádech držel ruce.
Zvedl jsem je a třásly se mi.
Byla červené.
Byly rudé.
Byly od jeho krve.
Krev začala pěnit.
Tělo začalo pěnit.
Mizelo v pěně.
Nezůstalo nic.
Celý svět najednou zmodral a já křičel a křičel.
Bolela mě hlava.
Pískalo mi v uších.
Něco spadlo do vody.
Třásl jsem se.
Zíral jsem na nebe a nehýbal se.
Voda šplouchla.
Něco vyskočilo z vody.
Vydrápalo se to na palubu.
Třáslo to se mnou.
„Ciane!! Ciane!!“
„Mure… “ zašeptal jsem a pak se mu zhroutil do náručí.

***

Prohlížel jsem si spoušť kolem sebe. Lidé leželi kolem mě a byli mrtví. Zabil jsem je svým hlasem. Nebyl to seilg, to už bych asi taky byl mrtvý. Mur z vody lovil spadlé námořníky. Seděl jsem v jejich kabině a dal vysílat opakované S.O.S. . Z vysílačky se ozýval hlas z blízké lodi, co ho zachytila, ale já neodpovídal. Jen jsem tam seděl.
Na palubu spadlo poslední tělo. Mur přišel ke mně a nabídl mi rybu. Usmál jsem se, ale zavrtěl jsem hlavou. Neměl jsem chuť jíst.
„Pěnu jsem stáhl do vody,“ řekl tiše.
Přikývl jsem.
Vyšli jsme ven a skočili do vody. Emer na nás čekala u dna.
„Po-počkej chvilku,“ řekl jsem a zamířil k našemu nedávnému domovu. Natahal jsem tam menší kameny a jeden větší, se kterým mi pomohl Mur.
„Co to děláš?“
„Hrob pro Conora.“
„Hrob?“
„Lidé je dělají pro ty, co tu už s nimi nemohou být. Je to jejich památník. Vzpomínka.“
„Ale Conor se vrátil do moře, jak… “
„Ano, lidé vzešli ze země a také se do ní vrátí. Mermani se rodí z moře a také se do něj vrací.“
Hrob byl jednoduchý, veliký kámen jako náhrobek a malé kamínky jako místo poledního odpočinku. Klečel jsem před ním a měl sepnuté ruce a zavřené oči. Mur mě nemotorně napodobil. Emer mě jen pozorovala, ale také se o to pokusila.
„Pomodlil jsem se za jeho duši,“ řekl jsem, když jsem otevřel oči.
„Slíbil jsem mu, že se postaráme o jeho dceru a budeme ji chránit, tak jak by ji chránil on.“
Položil jsem před náhrobní kámen kus korálu. Mur najednou zmizel a za chvilku se vrátil s velikou mušlí.
„Takhle… to lidé dělají… ne?“
Mur se nejspíše částečně vinil za Conorovu smrt. Kdyby mu tolik nevyhrožoval a netlačil na něj, možná by nikdy v panice neutíkal. Vedle obou darů spočinula malá stočená mušle.
„Emer, proč vlastně nepláčeš?“
Mur se zvedl a poodplul.
„Mermani neumějí plakat.“
Objal jsem Emer kolem ramen. Její zamyšlený pohled se měnil jen málo. Nikdy jsem ji vlastně ani neslyšel mluvit. Tak málo jsem o ní věděl.
„Když nemůžeš plakat, tak já budu plakat za tebe.“
Lidé pláčí slzy z vody, já plakal slzy z malých bublinek.