Dean Winchester je žena jménem Piper Halliwell 01

„Nemám své schopnosti! Bože, já ztratila své schopnosti. Ten červenomodrý balonek se zakutálel do silnice a Charli od vedle za ním běžel, ale přitom ho srazilo auto… a já… já, to nemohla zamrazit… Jen jsem tam bezmocně stála a máchala rukama…“ vydala ze sebe překotně Piper a posadila se do velkého proutěného bílého křesla v obýváku.
„Cože ty jsi ztratila svoji moc?! Ale jak to? Kdo ti ji mohl ukrást, zase po nás jde nějaký démon?“ vyhrkla Phoebe sbíhajíc ze schodů dolu.
„Já nevím Phoebe, prostě ještě ráno jsem tu moc měla a teď odpoledne chci zastavit to auto a nemůžu. Nevím, kdo nebo jak to mohl udělat. Nic jsem nekupovala, a ani nedostala, žádný démon mě nehonil a za celý den jsem jen jednou políbila Lea, žádnou žábu, nebo ropuchu, či něco jiného,“ rozčilovala se Piper, což nebylo až tak obvyklé. Ona většinou byla ta klidnější, moudřejší nejstarší sestra.
Phoebe se zamračila a doběhla až ke své sestře. „Ale nějaký důvod tu musí být.“
„Phoebe a ty máš své schopnosti? Kdy naposled jsi měla své vidění, nebo ses vznesla?“ zeptala se jí její sestra a v duchu se modlila, aby to nebylo tak, jak se domnívala.
Phoebe od své sestry odstoupila a pokusila se vznést. Nic se však nestalo. Piper tázavě nadzvedla svoje jemné tenké obočí v otázce. Phoebe si skousla svůj růžový ret natřený jahodovým leskem a znovu svůj pokus opakovala, tentokrát se jí to však povedlo. Vznesla se ke stropu jako pták a poté poklidně zase přistála před svou starší sestrou. „U mne vše asi v normálu…“ pokrčila rameny.
V tom se z kuchyně ozvala ohlušující rána. Piper s Phoebe na sebe vrhly znepokojené pohledy a poté obě zamířily do kuchyně, která byla doslova vzhůru nohama. Vše ze skříněk bylo vyndané. Okno v kuchyni bylo rozbité a střepy se válely po zemi. Velký dřevěný jídelní stůl přetékal přísadami do lektvarů lahvičkami s nimi, na sporáku v hrnci se vařilo něco, co rozhodně nevypadalo jako nedělní oběd. Šla z toho zlatavá mlha a neskutečný zápach. Uprostřed veškerého toho zmatku si trůnila Paige na černé barové stoličce a nepřestávala se zubit.
„U všech svatých Paige, co tu vyvádíš?“ okřikla svojí mladší sestru Piper.
„Ale nic, jen tady zkouším takové malé kouzlo,“ pokrčila bezstarostně rameny Paige, našpulila rty a na tváři se jí zjevil onen nevinný úsměv.
Phoebe se zamračila a vzala ze stolku drobný růžový papír, který ležel vedle netopýřích křidélek. Phoebe začala nahlas číst.

„Cože, to je kouzlo k…“ vyhrkla Piper a vytrhla Phoebe papírek z ruky.

Přečetla nahlas Piper z onoho kousku růžového papíru. Rozhořčeně se zamračila, vykulila oči, zakroutila hlavou a káravě se zašklebila. „Paige, to nemůžeš myslet vážně! Tohle není osobní prospěch, a co to potom je? Co pak jsi už zapomněla na své poprsí!“ okamžitě ji seřvala.
„Ne, jasně že jsem nezapomněla. Něco takového se nezapomíná, ještě mě bolí záda. Ale tohle není pro osobní prospěch. Je to pro tvé blaho, pro blaho všech. Když budeš takhle pořád unavená, jako jsi byla, nikomu nepomůžeš. Neříkala jsi, že jsi matka a manželka-majitelka klubu-čarodějka a že těch pomlček je tam nějak o jednu víc, než by mělo?!“
„To ano,“ připustila Piper, „ale tady nejde jen o tvůj osobní prospěch. Uvědomuješ si, že tímhle bys přesunula moji moc na někoho cizího? Uvědomuješ si, co by to mohlo způsobit.“
„Jo, celkem jo, odpočinula by si,“ oponovala chladně Paige.
„I kdyby tvoje kouzlo fungovalo, což si nemyslím. Co z toho?! Mohla bys přenést moji moc na nějakého démona, a pak si ani nedokáži domýšlet důsledky. Nebo přeneseš moji schopnost na nevinného, máš právo mu kazit život?“ začala chrlit ze sebe Phoebe.
„Hele, to kouzlo jsem dlouho rozmýšlela. Proto je tam ta pasáž o dobrém srdci, o člověku, který se bojí démonům nakopat zadek, o zneužití a definuji ho, jako někoho pro tu práci stvořeného,“ snažila se usilovně Paige obhájit svoje jednání.
„No dobře, ale takhle budeme oslabené. Co když nás nějaký démon napadne. Musíme chránit malého,“ přidala se k argumentům proti také Piper.
„Hele, vymyslela jsem to dobře. Mezitím, co Piper nebude mít své schopnosti, nás nikdo napadnout díky tomuto kouzlu nemůže. Proto jsem uvedla, že si vyměníte role a že nic se nesmí vymknout kontrole,“ zahučela už naštvaně Paige. „Božínku, snažím se vám pomoci a vy dvě, co?! Jen mě kritizujete!“
„Jo, Paige. Máš naprostou pravdu měly bychom tě přestat kritizovat a začít jednat,“ pravila nesmlouvavě Piper a vrhla se po své sestře. Přesněji řečeno po bobkovém listu, který svírala v ruce a který měl uzavřít, zpečetit celé kouzlo. Obě sestry se začaly prát. Piper shodila Paige z barové židličky na zem a ta se bouchla do hlavy sice jen lehce, než se však stačila vzpamatovat, Piper jí sebrala bobkový list. To však pro Paige nebyl žádný problém. Prostě jen křikla: „bobkový list,“ a bobkový list zmizel v modrém světle z Piperrné ruky a přemístil se do ruky Paige.
„Tak dost obě dvě!“ snažila se uklidnit obě dvě své sestry Phoebe, nebylo to však moc platné. Paige přiskočila k hrnci s lektvarem, Piper však sebrala ze stolu jednu z lahviček a hodila jí po své sestře, takže Paige musela uskočit. Piper se znovu vrhla po bobkovém listu, jenže jí to na skle z roztlučené lahvičky uklouzlo, sice vytrhla Paige bobkový list, ale sama poté máchla rukama, aby nabyla zpět ztracenou rovnováhu a bobkový list přitom upustila.
Lektvar explodoval, odhodil Piper na druhý konec kuchyně, kde narazila na stěnu a svezla se na zem, a zahalil kuchyni do třpytivého zlatavého dýmu.

Dean se převalil na druhý bok a pokusil se znovu usnout. Nikdy se spánkem neměl problém. Většinou usnul dříve, než se jeho hlava dotkla polštáře. To bylo asi způsobeno tím, že většinou spal jen pár hodin. Už ani nepamatoval časy, kdy měl na spánek déle jak čtyři hodiny. Nebyl čas spát, svět se topil v čím dál větším bahně. Nejdříve honil pouze démony a především žlutookého, pak však byla otevřena brána do pekla a on musel zabránit apokalypse, následně na to unikla Matka z očistce, jeho nejlepší přítel ho zradil a do světa přišli Leviatani. Jeho boj již nebyl jen proti démonům, ale i andělům, leviatanům a hlavně stál sám proti sobě. Za celou to dobu nebyl čas si odpočinout a on byl již tak unavený, tak strašně unavený!
Toužil, zoufale si přál rodinu a to mu sice bylo dopřáno, ale jen pouze na jeden rok a stejně to bylo nějak podivné, umělé. Nebyl to onen rok, co si přál. Nebyl to život, který by ho naplňoval. Poslední dobou hodně přemýšlel. Jeden celý rok byl normální. Měl rodinu, přátelé práci a jeho jediným problémem bylo, když zapomněl zmuchlaný mokrý hadr na lince, což jeho žena naprosto nesnášela a tvrdila, že tak ten hadr zplesniví a bude smrdět. Zjistil, že ani to nebyl život pro něho. Již si chtěl odpočinout od všeho toho honění se za záchranu světa, ale zároveň nechtěl popřít sám sebe. Těžko však by mohl mít rodinu a zároveň se nepřetvařovat.
Konečně přijal to, kým je. Se vším všudy, ale tím víc ho to svazovalo a ničilo. Byl odsouzen, byl odsouzen být, kým je. Bude zachraňovat tuto zem do své smrti, která podle všeho přijde určitě brzy. Není to jeho poslání, ale nikdo jiný kromě Sama už tu nebyl. Při té myšlence ho bodlo u srdce.
Zaklel a posadil se na okraj válendy. Protřel si oči a zamžoural do tmy. Tohle nebylo fér. Měl konečně krásné čtyři hodiny, kdy mohl spát, sice by se mu mohl zdát zase jeden z těch hrozivých snů, ale co by mohl čekat, když žil jak žil? Co to s ním dnes je? Proč zahazuje jediný čas k spánku dementními úvahami?
Povzdechl si a zamířil do kuchyně, kde si z lednice vyndal chlazené pivo. Jedním nacvičeným grifem ruky ho otevřel, ani nepotřeboval otvírák či nůž, a napil se. V místnosti bylo kromě Samova chrápání a tikání hodin hrobové ticho. Skutečně jsou sami. Bobby a ostatní jsou mrtví a Cass… Ano Cass, kapitola sama pro sebe. Byly časy, kdy všechen ten hnus dokázal přecházet. Všechny ty lži, co mu předhazoval pořád Sam, přetvářku Ruby, o které věděl, že je jen dalším démonem, který je chce využít, veškeré otcovy tajnosti, i hrátky andělů. Pak ho však zradil jediný anděl, kterému věřil. Jediný z té sebranky, kterého považoval za svého přítele. Ne, Cass pro něho byl už skoro jako bratr. Nebo ne? Cass byl naživu, již dost pykal za to, co udělal. Litoval toho a napravil alespoň to, co napáchal v Samově hlavě, tak že jeho šílenství přenesl na sebe. Kdo by to pro jiného udělal? Možná Cass nebyl tak úplně ztracený… Ne, hloupost… Kdo se ho k***a o to, aby to udělal, prosil! Jasně, že se musel cítit děsně provinile a to špatné, co udělal, bylo z jeho vlastní sobeckosti, ale tentokrát by trocha sobeckosti zase neuškodila. Měl mu říct, co hodlá udělat. Copak si myslel, že bude za to rád!?
Deanovi projel záchvěv vzteku celým tělem a praštil láhví o stůl, možná až příliš prudce. Láhev se rozbila a zlatavá tekutina vyšplíchla na stůl a na zem. To však nebylo jediné, co se stalo. V tu samou chvíli se roztříštilo i okno, o které se opíral. Do místnosti však nic nespadlo. Jako by se ono okno roztříštilo samo o sobě. Dean zděšeně uskočil.
„Co, to dopr-?“ vyděšeně zachraptěl. V tom se k Deanovi hrnul i jeho bratr, kterého samozřejmě hluk probudil.
„Hej, co se děje? Někdo na nás utočí?“ vypálil na něho zmateně. 75% lidí by bylo ještě rozespalých a nepřítomných, kdyby stejně, jako Sam před několika sekundami spali, jenže Sam byl vycvičen jako voják. Každý den bojoval s démony, a podobné vpády uprostřed noci nebyly ničím zvláštním. Musel být vždy ve střehu.
„Já, já, nevím…“ zakoktal Dean a rozhlédl se po kuchyni, pátraje po sebemenší známce něčeho, co by mohlo být příčinou rozbitého okna. Jenže nikde nic. Okno se rozbilo jen tak, ale jinak byl zase klid. Dean i Sam se zamračili a Dean přistoupil k rozbitému oknu. I venku byl klid. Zmateně zakroutil hlavou.
„To okno se rozbilo, jen tak,“ zašeptal.
„Jen tak?“ nadzvedl ironicky obočí Sam.
„Jo, nemohl jsem spát, a tak jsem vstal a chtěl jsem si dát pivo. Vyndal jsem pivo z lednice a napil se. Když jsem však láhev položil na stůl, tak se okno prostě zničeno nic roztříštilo,“ začal Dean popisovat, co se stalo.
„Jo, položil na stůl,“ zasmál se Sam, když pohlédl na rozbitou láhev od piva.
„Tak jo, fajn! Měl jsem vztek, trochu jsem se neovládl, jo, ale za to okno nemůžu,“ připustil Dean a rozhodil ještě rozčíleně rukama. V tom náhle jídelní stůl explodoval.
„No, do pr**le,“ ulevili si dva bratři a zmateně se ohlédly po sobě.
„Něco tu je. Musíme na to přijít dřív než tím, to co vybouchne, budeme my,“ zahučel Dean.
„Může to být rozčílený duch?“ zeptal se Sam.
„Jo, jasně duch starého rozvztekaného moteláka,“ ušklíbl se Dean. Ozvala se další rána a jedna z kuchyňských skříní vyletěla do povětří.
„Seber sůl!“ rozkázal Dean. To, co má s ní udělat nemusel už zmiňovat.
Sam přiběhl k jedné z kuchyňských skříní a vyndal z ní balík soli a několik lahví svěcené vody. Vytvořili na zemi kruh ze soli a Dean ještě popadl několik pušek a sprai, kdyby bylo nutné nakreslit past na démony. Postavili se do kruhu a čekali, co se bude dít. Nedělo se však nic. V kruhu stáli půl hodiny, každý se dívaje na opačnou stranu, zády opřeni jeden o druhého. Připadali si dost hloupě. Už bojovali s tolika démony, duchy, anděly, leviatany a všelijakou havětí. Zabíjeli je již po desítkách a teď se ukrývají v pitomém solném kruhu, vystrašeni z několika výbuchů. Kdyby alespoň věděli, proti čemu stojí.
„To je nanic,“ pravil Sam.
„Jo, ať to bylo cokoli, myslím, že je to už pryč,“ souhlasil Dean. Oba se však mýlili. Sotva totiž to Dean dořekl, ucítil nečekanou bolest,. Nebolelo ho určité místo nebo konkrétně všechny svaly či kosti. Ona bolest prostoupila celým jeho tělem. Najednou byl slabý jako moucha, roztočila se mu hlava a nebyl schopen na nic myslet. Celý se potil, přesněji, zdálo se mu, jako by byl najednou v sauně. Do nosu mu ho najednou udeřil štiplavý zápach a celý svět se mu rozplynul v zářivé zlatavé mlze.