Démonické lázně – Pramen 19 – Kořeny nenávisti

Tři dny jsme se horečně připravovali na Seokův příchod. Všichni démoničtí zaměstnanci na sebe vzali lidskou podobu, buď vlastními silami nebo pomocí náramků. Když jsem ho hledal u sebe v šuplíku, narazil jsem na kovový náramek od kněze.

'Co asi dělá?'
Nasadil jsem si ho na druhou ruku a podíval se na děcka. Seok se tu měl zdržet dva dny a přijet den po novu. Lord by měl v té době být v dostatečně dobré kondici. Všem děckům jsem několikrát opakoval, že musejí zůstat v této budově a pokud se tu Seok objeví, nesmí se hýbat. Vždycky mi přikývly, ale tušil jsem, že na Seoka budou něco zkoušet. Tak jsem jim to znovu připomněl, dokud jsem neměl pocit, že to budou akceptovat a držet se zkrátka. Stejně jsem však tušil své.
Tohle byl poslední večer před novem. Opět jsem měl lorda doprovázet do osamělého domku v lese. Povzdechl jsem si a vzpomněl si na náš poslední větší rozhovor.

***

„A nešlo by pana Seoka nějak … odmítnout?“ zkusil jsem to.
„Ne, to nejde. Znáš příběhy o skřítcích, kteří nemohou vstoupit do lidského sídla, pokud nejsou pozváni?“
Přikývl jsem.
„U démonů to funguje podobně. Pokud démon pozve člověka do svého sídla, musí ho přijmout. Navíc mu nemůže nijak ublížit. Jestli však démon nedodrží své slovo a odmítne pozvanému člověku vstup do domu, vznikne mezi nimi pouto a démon se stane jeho sluhou.“
„To je … “
„ … Víc než nepříjemné.“ Lord se zakousl do palce a okusoval ho. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl to dělat. Muselo to znamenat, že je opravdu nervózní.
„Máme však dvě výhody.“ Ukázal mi V.
„Seok netuší, že jsme démoni a za druhé to byly lišky, které ho pozvaly. Tedy přímá vazba vzniká jen mezi nimi.“
„Ale … ony nejsou součástí domu, ne?“
„Kdo vstoupí do tohoto domu, stává se jeho součástí a může tedy pozvat i člověka. Proto se tomu všichni 'rozumní' démoni snaží vyhnout.“

***

Konečně nadešla noc novu. Čekal jsem na lorda u zadního východu. Kryl se dlouhým pláštěm a nečekal na mě. V ruce jsem nesl košík s jídlem a pitím. Cesta přešla ve zvířecí pěšinku, až se úplně ztratila v křoviskách. Před vstupem do domku jsem si zavázal šátek přes oči a v místnosti jsem uchopil lorda kolem pasu. Nic nenamítal.
Jeho bolesti a křeče se brzo dostavily. Držel jsem ho pevně a nepouštěl. Mluvil jsem na něj, myslím, že mu to pomáhalo se uklidnit. Brzo třes ustal a lord si mohl lehnout. Chvíli to vypadalo, že spí, ale pak se probudil a vyžadoval svoji kiseru.
Celkem nerad jsem mu ji dával, ale tohle se očividně dělo periodicky. Zastrčil si vlasy na pravé straně za ucho. Trochu jsem se naklonil do strany, jelikož jsem ze svého místa po jeho levici na ni neviděl.
'Vážně je na lordovi něco zvláštního, jen pořád nevím co.'
Vypadal pořád stejně, a přesto působil jako jiný člověk … démon.
„Měl bys jít spát, ani ne za 14 hodin jdeš pro toho člověka,“ řekl lord, aniž by se na mě podíval.
„To je v pořádku, jsem zvyklý nespat.“

***

Samuel překročil ochranou bariéru naší hory. Zahleděl se na nebe, ale měsíc nikde nebyl. Ušklíbl se.
'Nebude to trvat dlouho a rodinné prokletí zmizí.'
Ve váčku mu zacinkaly dlouhé pečetní hřebíky a v rukou zase prokleté houjou. Poslední dny strávil intenzivním tréninkem, který ho posunul na nevídanou úroveň. Cítil, že ho teď nic nemůže zastavit. Ne, že se ničím nenechá zastavit.

***

Pan Seok znovu kontroloval svá zavazadla. Celý den se prakticky věnoval jen jim. Z nějakého důvodu byl nervózní a to ho štvalo. Je pravda, že se na setkání s lordem Yongem velmi těšil, ale netušil, že z toho bude až tak nesvůj.
'Co to se mnou je?' Sedl si do křesla a nalil si trochu vína.
'Je to obyčejná schůzka, ale z nějakého důvodu si připadám, jako bych šel do jámy lvové.'
Proháněl víno ve sklenici.
'Doufám, že tam zase potkám ty tři krásné dámy.' Usmál se. Nedokázal se rozhodnout, která se mu líbila víc. Být s jednou bylo v pořádku, ale být se všemi třemi … to už bylo jiné kafe. Zvedl se a přešel ke stolu s počítačem. Zapnul ho a začal si vyhledávat neobvyklé informace. Týkaly se démonů, duchů a jiných mystických stvořeních.
Stále ho však mátlo, že o lordových lázních nikde nebylo na internetu ani zmínka.
'Jak může získávat klientelu?
Proč jsem o nich nikdy předtím neslyšel?
Kdy ty lázně vytvořil?
Přece tu musela být nějaká stavební firma?
Proč nejsou nikde na mapě?'
Všechny tyhle otázky si už zaznamenal na papír a ještě měl mnoho dalších. Energeticky se postavil a začal po pokoji přecházet jako nadopovaný křeček.

***

Malá postava se kradla vysokou trávou a pozorovala člověka. Její oči žlutě svítily do tmy, ale člověk o ní nevěděl. Pozorně ho pozorovala. Zastavil se u dvou mohutných stromů a na jeden přiložil velikou papírovou postavičku, která držela, aniž by použil jakékoliv lepidlo. Celé místo uzavřel do speciální bariéry a oddělil ho od okolního světa.
Postava však nebyla kouzlem odrážena. Dívala se na něj. Cítila z něj velikou nenávist a zlobu. Trochu se zachvěla, za svůj dlouhý život se s takovou nenávistí ještě nesetkala. Máchla svým dlouhým a na konci chlupatým ocasem a muž si ji možná všiml.
Jenže, když se otočil, ona už byla pryč. Znovu pokračoval ve svém díle.

***

Lord mi ukazoval jak hrát šachy. Měl tu schovanou menší a méně okázalou verzi, než ji měl pan Seok. Základ jsem jakž takž pochopil, ale měl jsem problém vůbec udělat tah. Lord si se mnou o tom povídal a trochu mě tím uklidňoval, ale na druhou stranu jsem ho nemohl ničím pořádným překvapit. Na to jsem stejně ještě neměl nárok a nejspíš nikdy ani mít nebudu. Hrál jsem to jak amatér … vlastně jsem jím byl.
„Kruci,“ řekl jsem, když jsem po hře prohraboval košík.
„Co se děje?“
„Zapomněl jsem asi přibalit saké, ale jsem si jistý, že jsem ho bral.“ Zamyšleně jsem se podrbal ve vlasech.
„Asi jsem ho nechal na kuchyňské lince, hned pro něj dojdu.“
Vyběhl jsem ven. Lord si zapálil svoji dýmku a sedl si na terasu. Vítr mu jemně čechral vlasy a hlavou mu proběhly dávné vzpomínky na jednu ženu. Zakryl si pravou část tváře rukou a zahleděl se do země. Na zem spadl růžový okvětní lístek.
'Sa … Sakura!' Prudce se zvedl a vítr zesílil. Z lesa se linul proud okvětních lístků okrasné třešně, známé v Japonsku po jménem sakura. Z ruky mu vypadla kiseru. Udělal několik nejistých kroků a pak se prudce rozběhl, jako by se snažil chytnout stín něčeho dávného.

***

Lázně tentokrát byly tiché. Obyvatelé respektovali příchod člověka a přizpůsobili se lidskému režimu dne. Démonům slunce nevadí, ale jejich moc není tak veliká jako v noci. Tiše jsem prošel až do kuchyně a opravdu jsem saké našel na kuchyňské lince. Vzal jsem ho do ruky a vyrazil zpátky.
Z nějakého důvodu jsem měl velmi nepříjemný pocit. Slovy nevím, jak bych ho popsal, ale asi jako kámen na zádech, který s každým krokem těžkne.
'Prosím, ať se nic špatného nestane.'

***

Byl jsem na cestě už nějakou chvíli, ale pořád jsem se k domku neblížil.
'Co je? To jsem někde špatně odbočil?'
Rozhlédl jsem se kolem. Bylo to opravdu zvláštní. Už bych tam měl být. Za sebou jsem zaslechl capkání. Otočil jsem se a spatřil Bai a Zoi. Divoce skákaly, jako by se mi snažily něco říct.
„Holky, co tu děláte? Máte být v posteli!“ Sedl jsem si na zem.
Začaly kolem mě běhat, sem a tam, jako by mě lákaly.
„Ale tamtudy se…!“
Prudká bolest v hlavě mě na chvilku oslepila.
'Co se to děje? Tam tudy se přece… nejde, ne?'
Bakézori byly však jiného názoru. Vydal jsem se pomalu za nimi. Nohy mi ztěžkly, ale všiml jsem si něčeho divného. Prostor, les, vzduch … vše se kolem mě vlnilo.
„Co tohle … To je bariéra?“
Postavily se přede mně.
„Mám … si vás nazout?“ zeptal jsem se trochu nechápavě.
„Karan!“
„Nebude vás to bolet?“
„Koron!“
„Tak dobře.“
Přezul jsem se. Nevědět, že to je démonická obuv, tak bych si jistě ničeho nevšiml. Udělal jsem krok. Vůbec nic mě netížilo. Všechna tíha byla pryč. Najednou jsem věděl, kam přesně mám jít. Bariéra se kolem mě rozprskla.
„Tak tu přeci jen něco bylo! Ale kdo to udělal?“
Srdce mi chytla ledová ruka.
'Něco je špatně!'
Vize zničených lázní a mrtvol jejich obyvatel se mi navrátila na mysl.
'To ne!'

***

„Nechť zasedne starší rada draků!“ Zvolal veliký bílý drak.
V kruhu veliké jeskyně seděli další draci, ale nejspíše nebyli všichni, byly mezi nimi volné prostory.
„Lorde Richarde, jaké je vaše obžalování?“
Hnědý drak vystoupil z kruhu a posadil se doprostřed. Jeho obrovské tělo vzbuzovalo oproti nejstaršímu drakovi jen nepatrný dojem.
„Jak už jsem řekl dříve. Lady Hydra byla na území lorda Yonga zavražděna neznámým člověkem, aniž by o tom vládce území věděl a něco s tím dělal. Požaduji pro něj nejvyšší trest.“
„Kdo další byl ještě svědkem této ohavné události?“
„Já,“ řekl Kilian a vstoupil do světla ve své lidské podobě.
„Zdá se, že pořád sympatizuješ s těmi lidskými červy,“ utrousil jedovatě Richard.
„Cožpak tu už není dost narváno?“
„Ticho!“ zavelel nejstarší drak dřív, než se mohla strhnout hádka.
„Mluvte jen k věci.“
Kilian pokrčil rameny. Rada se konečně sešla, ale stejně to k ničemu nebude. Než se obvykle došlo k řešení, uběhlo několik desítek let.

„Ano, je pravda, že lady Hydra byla na jeho území zabita rukou člověka. Proto se nemůže jednat o vraždu, to by musel její život ukončit dračí spár.“ Hodil po Richardovi postranní pohled, protože začal vrčet.
„Navíc je známá pro svůj koníček vytváření nepřátel v lidských řadách. Může se tomu tedy někdo divit? Já osobně toho člověka obdivuji, že se mu to podařilo. Ano, zabil jednu z nás, ale patří mu nesporně uznání za jeho ukázku síly.
Stejně jako patří mnoha jiným lidem v minulosti, kteří dokázali porazit draky v dávných dobách. Šlo o férový boj, kde každý využíval své schopnosti, jak nejlépe dokázal. Kněz, jak se předpokládá, byl prostě tentokrát lepší.
Takové rozepře se v minulosti děli přece běžně. Jejich boj byl 'zabij, nebo budeš zabit'. Z mého pohledu to byla jen další rvačka mezi naším druhem a lidmi.“
„Takže máme její smrt kompletně ignorovat?“ zavrčel Richard.
„To je na každém z nás.“
„Avšak lord Yong za tento incident zodpovídá, jelikož se tak stalo na jeho území,“ pronesl bílý drak.

„Je pravda, že se to stalo na území jeho hory a lázních a to je dosti nešťastné. Víme však dobře, jak na tom lord Yong je a nemůžeme tedy od něj očekávat tak veliké činy. Navíc ten člověk byl velmi dobrý, když uvážíte, že porazil skoro nesmrtelnou hydru, nemůžeme od nižších tříd očekávat úspěch. Byla by to jen další a navíc i zbytečná smrt.“
Draci si mezi sebou mumlali. Na Kilianových slovech něco bylo.
'Yongu … tohle tě bude stát pěkných pár let horkých pramenů.'
„Dobře,“ promluvil bílý drak.
„Lord Yong nebude potrestán, avšak člověk musí být nalezen a identifikován.“
„Ale…!“
„Mistře Richarde, jste stále ještě velmi mladý duchem, i když jste již velmi starý tělem. Lord Kilian má pravdu, ten člověk si zaslouží naše uznání a pozornost, ale také poznání našeho hněvu.“
Po těch slovech se i další draci dali do diskuze, ale k tomuto tématu se už žádné detaily nerozebíraly.

***

Utíkal jsem k lordu Yongovi. Bakezóri na nohou mě nesly jako sedmimílové boty.
„Lorde Yongu!“ Prudce jsem otevřel dveře. Nikdo v místnosti nebyl. Utíkal jsem k zadnímu prameni. Lord tam však také nebyl.
'Kde jen může být?' Panika mi stahovala žaludek. Vrátil jsem se k domku.
„Lordova dýmka?“
Není možné, aby někam šel bez ní a už vůbec by ji neupustil na zem. Bodlo mě u srdce.

Ta vize …

… se nesmí naplnit.

Zóri zavrněly. Podíval jsem se na ně a pak směrem k lesu. Udělal jsem pár kroků. Na zemi ležel růžový okvětní lístek.
'Tenhle strom tu přece není.'
Rozběhl jsem se dopředu.
„Baii, Zoii … veďte mě!“

***

Lord vykřikl bolestí. Samuel zatloukl další hřebík do stromu s postavičkou. Lord visel ukřižován na vedlejším stromu a těžce oddechoval.
„Věř mi, tvé utrpení není nic proti tomu, které cítila moje rodina. Všechno to byla jen tvoje vina!“
Prudce udeřil do hlavičky vysokého hřebíku. Yong znovu křičel a cukal sebou. Samuel trošku odstoupil a zahleděl se na své dílo. Už zatloukl třicet hřebíků. Z drakova těla trčelo třicet spirituálních hřebů – odrazy těch reálných.
Kněz byl též unavený. Zatlouct všech sto osm bude pořádná fuška, ale jemu to za to bude stát.
„Je tvoje vina, že moje rodina byla zničena. Kvůli tobě museli všichni trpět. Nebylo dne, kdy bych netoužil po tvé smrti. To prokletí je tvoje vina. Její smrt je tvoje vina!“
Širokým rozmachem udeřil do hřebíku. Ostrá bolest a šok znemožnily lordovi vykřiknout. Přestával toho být schopen.

***

„Bráško?“ Raghu se kroutil na posteli a držel se za srdce.
„Taky to… cítíš?“ Ani Ranghu na tom nebyl nejlépe.
Oba už nějakou chvíli sužovala ostrá bolest.
„Jako by mě někdo propichoval.“
„To mi povídej.“
Za současného podpírání se vyklátili z pokoje na terasu a zkoumali noční les. Možná nebyli zvyklí spát přes noc, ale tahle změna nemohla být důvodem jejich bolesti.
Raghu klesl na zem a začal se soustředit. Z rukou mu za doprovodu jemné záře pluly kruhy. Postupně se rozprostíraly po celém území hory jako radarové vlny na spirituální bázi. Ač však hledal, jak hledal, nedokázal najít zdroj jejich bolesti. Bylo víc než jisté, že to pochází z lesa. Ranghu se posadil vedle něho.
„Tohle není dobré.“
„Nemá cenu budit ostatní, dokud nezjistíme přesnou příčinu. Běhali by jen v kruhu.“
„Souhlasím. Radši ještě jednou zkontrolujeme bariéru kolem domu.“
Bratr souhlasně přikývl. Bude to ale pěkně bolestivá kontrola.

***

Zase ten divný pocit. Blížil jsem se k bariéře a pak jsem do ní narazil. Vzduchem zavoněly spálené šupiny a vlasy. Korálky proměňujícího náramku se rozletěly do trávy. Znovu jsem byl démonem. Bakezóri mi seskákaly z nohou a snažily se uhasit své hořící podrážky. Rychle jsem jim pomohl, ale pak jen bolestivě kňučely.
„Bastarde!“
Ať už za tím stojí kdokoliv, tvrdě zaplatí. Opatrně jsem se jí dotkl rukou. Dostal jsem do prstu elektrickou ránu. Chvilinku jsem si prst cucal, než jsem prudce vrazil do bariéry. Stejně prudce mě však odkopla. Bolelo mě celé tělo. Sevřel jsem pěsti a postavil se. Zkřížil jsem ruce, dal si je před obličej a pomalu šel.
Možná jsem už nebyl odhozen, ale každý krok mě stál veliké úsilí. Před ostrým světlem ze záblesků jsem přivíral oči. Okolí zahalila hustá mlha. Z praskotu elektřiny mi hučelo v uších. Najednou vše ztichlo a mlha se pomalu rozestoupila. Ocitl jsem se před velikým kamenem se svitky po obvodu.
Černý les, palouk, zabodnutý meč a veliký kámen. Tady jsem už jednou byl.
Vrčení.
Syčení.
Prskání.
Ten hrozivý kluk pořád žil.

„Jsem rád, že žiješ,“ pronesl jsem tiše a sedl si před něj mimo dosah jeho drápů.
„Hele, víš, že vypadáš jako tygr? Úplně jako ta maska.“
Tygří kluk sebou cukl, jako by se mě lekl.
„Ty jsi z masky?“
Házel sebou ještě víc. Rukama šátral po kamenech a ty po mě mrskal. Většina však dopadla mimo.
„Jsi to ty, že jo?“
Z tygrovy bílé tváře začala stoupat pára, až mu odpadl vlastní obličej. Vzal jsem ho do ruky a opravdu to byla moje maska z rokle. Klukova tvář se nezměnila, pokud nepočítám úpěnlivou prosbu v jeho očích. Tu masku chtěl zoufale zpátky. Musela pro něj hodně znamenat.
„Chceš ji zpátky?“
Polkl a přikývl.
„Pomůžeš mi, když ti ji vrátím? Tak jako předtím?“
Pomalu jsem si uvědomoval a rozpomínal na minulost. Již tehdy jsem měl jeho masku v ruce. Tam s hydrou. Tam mi půjčil své síly. I když netuším jak.
Přikývl.
„Dobře.“
Zvedl jsem se. Vyděšeně mě sledoval. Prohlížel jsem si svitky. Pomalu a lehce jsem se jednoho dotkl, ale nic se nedělo. Vzal jsem ho do ruky a strhl. Samovolně se vznítil a s ním i zbytek. Tygr mohl konečně shodit kámen ze svých zad. Vyskočil z díry a bedlivě si mě prohlížel. Vnímal jsem ho jen koutkem oka.
„Nedávej mu tu masku.“

Vyděšeně jsem se otočil. Za zády mi stála ta krásná žena.
„Nasaď si ji sám.“ Její stříbrné vlasy byly opravdu krásné.
Tygr přidušeně mňoukl a přitiskl se víc k zemi.
„Když mu ji vrátíš, roztrhá tě na kusy.“
„A když si ji nasadím?“ optal jsem se.
„Jeho síla bude tvá.“
Podíval jsem se na masku.
„Vy jste ta liška?“
S něžným úsměvem přikývla.
„Nasaď si ji, dokud je jeho osud v tvých rukou.“
Kluk se ještě víc přikrčil k zemi. Byl rozpolcen mezi touhou zaútočit, touhou utéct a panikou. Přišel jsem k němu a nasadil mu masku na tvář. Trošku to zasyčelo, ale jeho maska-tvář se vrátila na své místo.
Žena mě chytla za rameno a zatáhla za sebe. Do rukou mi hodila svoji masku.
„Rychle nasaď si ji! Mé vlastní síly tě nemohou ochránit!“
„Uááááh!“ zakřičel jsem a strkal ji masku před tvář.
„Je to vaše síla!“ Vrátil jsem ji na své místo.
„Nemůžu jen tak mít najednou obrovskou sílu! Co bych s ní dělal?“
„Ale … “
„Žádné ale! To vy víte, jak ji ovládat!“ Otočil jsem se k tygrovi, který se mezitím postavil.
„Já vím, že jsem slabý a k ničemu, ale teď … potřebuji někoho zachránit. Musím to udělat. Tak, prosím, můžeš … “ ohlédl jsem se na ženu „můžete mi pomoci?“ Znovu jsem se podíval na tygra.

„Jsi šílený? Roztrhá tě na kusy! Nezná žádné slitování!“ Žena vytáhla štětec.
„Jak to můžete vědět? Zkoušela jste ho někdy pochopit?“
„Ale … “
„Když jsem ho poprvé uviděl, byl na řetězu. Úplně sám ve tmě. Musel být osamělý. Napadl mě a já se bránil. Jeho tvář mě vyděsila. Je hodně děsivá. I teď se bojím. Bojím se umřít. Kdysi mi to nevadilo.
Ale teď … se bojím umřít. Ne, já nechci umřít, protože jsem našel něco, co chci chránit! To proto se chci stát silným. Chci se od tebe … od vás naučit být silným.“
Otočil jsem se na lišku.
„Chci se naučit, jak lámat mocné pečetě a silné bariéry. Musím se to naučit vlastní silou, vlastním způsobem, musím tu sílu poznat vlastníma rukama.“
Pevně jsem sevřel pěsti.
„Jedině tak budu moct druhé ochránit.“
„Ale naše síla existuje k tomu, aby byla dána,“ řekla žena v bílém kimonu.
„Takže to chcete všechno jen tak zahodit?“
„Zahodit?“
Zahleděl jsem se jí do očí.
„Říkala jste 'Jeho síla bude tvá.', co to znamená?“
„Získal bys naše znalosti a síly.“
„A co by se stalo vám?“

„Přešli bychom do hluboké tmy, kde bychom čekali, až náš současný nositel zemře. Po jeho smrti bychom byli ze tmy vyzvednuti, abychom získali jeho nabyté zkušenosti a přenesli je dál.“
Žena si znovu sundala masu a nabídla mi ji.
„Proto jsme byli stvořeni. Jsi náš další vyvolený. Až si nasadíš naše masky, získáš obrovské vědomosti.“
Zvedl jsem hlavu a široce se usmál.
„To nemůžu, je mi to líto, ale nemůžu to udělat.“
Zhoupl jsem se na patách.
„Už se nedivím, že na mě zaútočil. Já bych taky nerad trčel v temnotě.“
Popoběhl jsem.
„Rád jsem vás poznal, ale nechci takhle získat sílu.“ Zamával jsem ji a utíkal do mlhy.
Ať už tenhle černý les byl kdekoliv, zase jsem se z něj dostal a mohl se ploužit bariérou.
'Kolik času vlastně uteklo?'

***

Samuel zpozorněl. Zrovna zatloukl stý hřebík. Lord už ani nekřičel. Jeho kůže zešedla a oblečení zestárlo o mnoho století.
'Někdo prochází mojí bariérou?'
Zadíval se do mlhy.
Ušklíbl se.

***

'Už tam budu. Už jen kousek.'
Povzbuzoval jsem se v myšlenkách, pokud bych se zastavil, nedokázal bych pokračovat. Napětí začalo pomalu ustupovat, až jsem mohl zase volně dýchat.
Svěsil jsem ruce.
Zastavilo se mi srdce.
„Lorde … “
Nedokázal jsem věřit vlastním očím.
Ukřižován na stromě.
Krvácející.
Zraněný.
„Lorde Yongu!“
Běžel jsem k němu a chytil ho za oblečení. Snažil jsem se ho strhnout, ale nešlo to. Nepřestával jsem. Brečel jsem.
„Kdo tohle mohl udělat?!“
„Je to pouze spravedlivý trest za jeho hřích,“ řekl ledový hlas.
Za zády mi stál on.
„Vy jste … ten kněz.“
„Znovu se setkáváme.“
Spolkl jsem slzy a hořkost.
„Proč tohle děláte? Lord nikdy nikomu neublížil! Cožpak jste už nezískal svoji pomstu?!“
Rozkročil jsem se.
„To byla jen nepatrná záležitost.“
Na zápěstí jsem ucítil kovový náramek.

„Tenhle démon je velmi starý. V minulosti kdysi spáchal velmi závažný zločin a já jsem přišel vykonat jeho trest.“
„Ale proč? Tak udělal kdysi něco špatného. Co na tom záleží! Teď žije dobrý život a pomáhá ostatním!“
Nečekaně mě udeřil holí houjou do tváře. Křičel jsem bolestí. Spálil mi kůži.
„Mě na tom velmi záleží! Někdo jako ty nemůže pochopit moje prokletí.“
Zamával tyčí a seslal na mě hřebíky. Zaryly se mi do končetin a znehybnily. Křičel jsem bolestí.
„Lež a dívej se, jak vykonám svoji pomstu. Starý osud bude konečně naplněn.“
„Ne!“ Zacloumal jsem sebou, ale nepohnul jsem se ani o píď.
„Nemusíš se bát, hned ho budeš následovat tak jako démoni této hory.“
„Nechte je být, nikomu neubližují!“
„Démon je démon, to je dostatečný důvod k jejich likvidaci.“
Přiložil nad papírovou figurku hřebík a udeřil. Do lordova těla se zabodl další paprsek energie. Tiše zachrčel. Ježily se mi vlasy. Mlátil jsem ocasem do země a snažil se vyprostit.
„Plýtváš jen svojí silou.“
Vrčel jsem.
Zatloukl další hřebík.
„Už jen šest.“
Zaryl jsem prsty do hlíny.
'Ne! … Tohle ne! …'

V hlavě jsem viděl naše společné vzpomínky.
Poprvé mě děsil, ale přijal mě k nim. Měli jsme své rozepře. Dělal jsem chyby a problémy. Chránil mě. Chtěl jsem zůstat po jeho boku. Chtěl jsem … Chtěl jsem znovu vidět a slyšet jeho smích.
Cukl jsem ušima.
'Lordův hlas … sotva ho slyším.'
„To je v pořádku… Má pravdu… Udělal jsem něco, co ani má smrt nemůže odčinit… Musím za to zaplatit… Takhle to má být…“
Z očí mi tryskaly slzy.
„O čem to mluvíte?“
Kněz se na mě otočil, ale očividně lorda neslyšel.
„Už jen tři.“
„Jestli umřete, co se stane lázním? Co se stane jim? Co tahle hora?! Co já? Co vy?“
Zakřičel jsem: „My vás potřebujeme!“
Zatáhl jsem za hřebíky.
„Je jedno jak moc se budeš snažit, už je pozdě!“ zakřičel Samuel a napřáhl se k poslednímu úderu. Napřažené ruky se však někdo jemně dotkl. Ztuhl a otočil se.
'Ten dotek … ' Byla to pravda, nebo jen iluze? Ten dotek však velmi dobře znal a byla to hydra, jenž mu ho vzala.
Jak jsem se snažil, prskala kolem mě elektřina a vznikal ozon. Nutil jsem své tělo do extrému. Kolíky se nezvedaly.
Samuel zakroutil hlavou a znovu se napřáhl.
„Grááágh!“
Rozbil jsem svá pouta.
Kněz od stromu uskočil, dřív než jsem mu usekl ruku.
„To není možné! Neměl se umět proměnit! Mistr Ning to tak říkal!“
Houjou mu sama vlétla do ruky a ochránila ho před mým dalším útokem.

***

„Volal jste mě, mistře Ningu?“
„Samueli, dříve než se vydáš na svoji cestu, je něco, co musíš vědět.“
„Ano.“ Jeho hlas se v prázdné místnosti rozléhal.
„Aby mohl dědic plně využívat svoji sílu, musí si nasadit jisté masky.“
„Masky?“
„Ano, existuje několik druhů a každá dává jinou sílu. Pokud se s ním střetneš, musíš ty masky zničit dřív, než si je nasadí. Pokud tak neučiníš, obávám se, že tvůj život skončí.“
„Masky … ? Myslím, že jsem něco podobného viděl, když jsem bojoval s hydrou. To už si je nasadil?“
„Vzhledem k tomu, že se démonova krev v té chvíli probudila, dovoluji si o tom pochybovat. Spíše to byla instinktivní reakce. Jeho krev ho jen chránila a nuceně z masky vysávala její energii. Jak vypadal, když jsi ho viděl po boji?“
„Tak jako předtím. Celožluté oči, tělo pokryté zelenými šupinami, dlouhé černé vlasy … Počkat! Měl navíc ocas!“
„Navíc? Tedy jej před bojem neměl. To není dobré znamení.“
„Mistře.“
„Jeho tělo se pomalu připravuje na přijmutí jeho krve. Pokud by si masku skutečně nasadil, připomínal by spíše podobu masky. Jinými slovy s maskou tygra bude působit jako tygr. I když nebude sílu masky využívat.“
„Takže sílu masky ještě neovládal.“
„I přesto bude lepší se mu vyhnout.“
„Dokud u sebe nemá masky, nemůže jejich sílu využít, ne?“
„Není to soupeř, kterého lze podceňovat.“

***

'Jeho krev … Musí využívat sílu své krve. Ještě pořád si kompletně nenasadil masku. A nemá sebou ani bambusový výhonek.'
Měl co dělat, aby se ubránil. Srazili jsme se a pak od sebe odskočili. Oba jsme oddechovali.
Bílý obličej s tygřími pruhy, bílo-červeno-černé vlasy, ostré drápy a nově chundelatý ocas tarbíka. Být to všechno dotaženo do konce, vypadal bych opravdu jako tygr.
'Tygří maska.' Samuel si odplivl. Chyběl mu už jen jeden hřebík. Na mé ruce spatřil náramek jeho sestry.
'Rachel.'
Zatočil tyčí. Vzduchem se neslo rytmické zacinkání.
'Jestli tohle nedokončím, nebude moci tvoje duše v klidu odpočívat.'
Z náprsní kapsy vytáhl papírové figurky a hodil je do vzduchu.
„Proměna!“
Ve vzduchu se objevili shikigami. Rudý pes, béžová dvouocasá kočka, hnědá liška a veliké divoké prase. Všichni na mě zaútočili. Samuel vyběhl, popadl kladivo a poslední hřebík.
„Je konec!“
Napnutý okamžik rozřízl bolestivý skřek.
Kladivo se zastavilo pár centimetrů nad hlavičkou.
„Ty…!“
Držel jsem knězovu ruku a nedovolil se mu pohnout ani o milimetr.
Bodl mě hřebíkem do břicha. Z rány se kouřilo, ale nevykřikl jsem, ani se nepohnul. Jen jsem Samuela probodával očima. Ostří hřebíku mi proniklo ještě hlouběji do těla.
Vysmekl se mi, znovu zaútočil s houjou, jenže já jeho úder vykryl a uchopil tyč oběma rukama.
Kůže na rukou se mi pálila.

Přetlačovali jsme se, jak fyzicky, tak na poli vnitřní energie.
„Jak můžeš používat sílu masky, když sis jí nenasadil?“
Zatlačoval mě.
Hůl obklopovala temná aura.
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Odmítl jsem ji. Kdybych ji přijal, museli by jít do temnoty. To nemůžu dopustit!“
„Oni?“
„Být osamělý. Být všem ukradený. Vědět, že nikomu na vás nezáleží, že vás nikdo nechce, že jste úplně zbyteční.“
Probořil jsem se po kotníky do země.
„Prožívat peklo, zatímco žijete. Takovou bolest … Znám ji dobře, moc dobře. A právě pro to … “
Zatlačil jsem.
„… udělám všechno, abych je toho ušetřil!“
Síla se ve mně vzpouzela. Nepatřila mi, a přesto jsem ji měl. Cítil jsem, jak tygr trpí a bere vše na svá ramena.
'Přestože mě nenávidíš, přišel jsi mi pomoct. Najdu způsob, jak vás osvobodit od vašeho prokletí. Prosím, vydrž ještě chvíli!'
Naše aury se přetlačovaly a blesky létaly do všech stran. Jenže hůl i Samuel byli mocní a znovu mě tlačili k zemi. Klesl jsem na koleno.

„Možná jsi dědic, ale zabiju tě tady a teď!“ zakřičel kněz.
Z těla mi tryskala krev v malých pramínkách, jak jsem namáhal tělo do extrémů.
'Musím … musím to zvládnout!' Tlačil jsem zpátky, ale nehýbal jsem se.
Tygrova síla začala slábnout.
Měl jsem pocit, že vše pohltila tma a nechal jen nás dva.
'Tygře! Tygře!' Jeho obraz se rozplýval.
'Nemůžeme to vzdát! Nemůžeme!'
Seděl za mnou jak hromádka neštěstí. Vzdaloval se.
Pomalu zvedl hlavu.
'Společně to zvládneme!'
Nabídl mi svoji masku.
'Neblbni! Cožpak by tě to neposlalo do temnoty? Cožpak jsem to neříkal, vím, jaké to je žít v bolesti! Nechci nic takového působit druhým!'
Tělem mi prošla ostrá bolest. Sklonil jsem hlavu. Třásl jsem se po celém těle.
'Musí být jiný způsob. Vždycky je víc možností. Když budeme spolupracovat, tak to zvládneme.'
Tygr se zvedl a přešel mi těsně za záda.

Zatnul jsem zuby a trošku se zvedl ze země.
'Tady nemůžu prohrát!'
Tygr zavrněl takovým tygrovským způsobem.
'Proč nesmím prohrát? Mám rodinu, kterou chci chránit. Tahle rodina je sice plná příšer, démonů a přízraků, ale … přijali mě jako svého člena. Nemůžu se k nim jen tak postavit zády. Ty jsi taky součást mojí rodiny, tak jako liška.'
Mrou…
Položil mi ruku na rameno. Z toho místa vycházelo teplo. Cítil jsem , jak jeho tělo vstupuje do toho mého. Dal mi svoji masku před obličej.
'Počkej … !'
Nasadil mi ji.

„Uargh!“ Kněze jsem odhodil před sebe a sám se postavil na nohy.
„Co se stalo?!“ Zvedal se na nohy a třásl se.
Stál jsem před ním v plné tygří kráse, jen bez té podivné zbraně.
„Tygře!“ zakřičel jsem a na rameni ucítil chlupaté tlapy. Seděl mi na rameni jako poloprůhledný přízrak. Veliký rudý tygr s bílým obličejem.
„To je nemožné! Jak sis mohl nasadit masku?!“ křičel Samuel.
Sevřel jsem pěsti a ignoroval jeho otázky. Sám jsem neznal odpovědi. Kněz udeřil holí do země a z ní vyrazily řetězy s bodci a svázaly mě.
„Zmiz zlý duchu!“ Z kruhu na holi vyrazil světelný vír a pohltil mě. Sekal mě do kůže, ale víc mi neublížil. Řetězy se ještě víc utáhly.
'Tygře … '
Vrrr…
'Prosím, půjč mi svoji sílu.'
Tygr zařval a mnichovo kouzlo se rozpadlo.
„Aach!“ Samuel byl donucen znovu ustoupit.
Zvednutý prach se pomalu usadil. Po těle mi přeběhlo pár elektrických výbojů.
„Takže budeš bojovat o svůj život,“ řekl Samuel s nenávistí.
„Třebaže tvůj život znamená smrt jiných!“
Cukl jsem sebou a on toho využil. Udeřil mě holí do břicha. Bolest jsem skoro necítil, ale odlétlo několik jisker.

„Co tím myslíte?“ Uskočil jsem.
„Jsi dědicem prokleté krve! Jestli nezemřeš, všichni budou odsouzeni do záhuby!“ Hodil po mě ofudy. Dvě mě zasáhly, ale rozprskly se bez valného efektu. Cítil jsem slabé pálení.
„O jaké krvi to mluvíte?“
Uchopil jsem tyč oběma rukama.
„Narodil ses proto, abys ničil. Čím dřív zemřeš, dím lépe pro všechny!“
Hůl se rozzářila červeným světlem a ruce mě začaly víc pálit.
„Zemři a všichni budou moci žít!“
„Zemřít! Zemřít! Zemřít! To je všechno, co mi řeknete?!“ Kousek jsem ho zatlačil.
„Je mi fuk, jakou mám krev. Budu bojovat a nevzdám se! Nenechám si od nikoho poroučet! Pokud někdo ublíží mojí rodině, budu bojovat, abych ji ochránil!“
„Ty jsi ten, kdo ji zničí!“
„Pokud tu zemřu, tak ji zničíte vy!“ Odhodil jsem ho dozadu. Sotva dopadl na zem, sekl jsem po něm drápy. Vystříkla na mě krev a rozpáraný žaludek.
„Pokud je lepší, když zemřu, tak o své smrti rozhodnu sám!“ Napřáhl jsem se k úderu, ale kněze zahalila červená mlha a ta se vznesla k nebi. Vyhrál jsem. Oddechoval jsem a po chvíli se podíval na lorda.
Visel na stromě jako kříž. Došel jsem k němu a dotkl se svatých hřebů. Nic se nestalo, ale nešlo je také vytáhnout.

„Mladý lorde.“ Vedle mě se objevila stříbrná liška. Zmateně jsem se rozhlédl.
„Já?“
Přikývla.
Rozpačitě jsem se zasmál.
„Říkejte mi jen chlapče.“
„Tyto svěcené hřebíky jsou pouze odrazem reálných.“ Ukázala na druhý strom.
„Jinými slovy musím vytáhnout ty původní.“
Probodaná postavička působila uboze až skoro strašidelně. Zvedal se mi z toho žaludek. Chytil jsem první hřeb a dostal elektrickou ránu. Od dlaně se mi kouřilo.
„Mladý lorde, nemůžete se jich dotknout! Jste teď velmi oslaben! Pokud tak učiníte, můžete být očištěn!“
„Očištěn?“
„Očistění je proces, který ničí zlé duchy.“
Plivl jsem si do dlaní, chytil hřeb a tahal. Rukama mi projížděla bodavá bolest, ale neustával jsem. Vytažený hřeb jsem hodil na zem. Na lordově těle jeden zmizel. Usmál jsem se. Nic víc jsem nepotřeboval.

***

Raghu vydechl.
„Taky to cítíš?“
„Jo, jako by nám někdo z ramenou sundaval bolestivou váhu.“
Bariéra kolem lázní byla zkontrolována a posílena. Lidé mohou na území hory volně pronikat, avšak dostat se až na území domu, není tak jednoduché.
„Hej, bráško, tak mě napadá. Jak jsem vlastně pronikl chlapec?“
Druhé dvojče si unaveně sedlo.
„Nejspíš mu ukázala cestu jeho démonická krev. Když ještě připočteme paniku a strach, tak byl na paranormální vjemy v tu chvíli velmi citlivý. “
„Tak nějak doufám, že to není nic vážného. Mám pocit, jako by se svět měl v nejbližší době rozsypat.“
Ranghu se zvedl a oprášil.
„To ani nevyslovuj, mám podobný pocit.“

***

Černá mlha rotovala a nesla kněze pryč. Zasažené místo bublalo a kouřilo se z něj. Kněz zatínal zuby a škubal sebou v návalech bolesti. Mlha se snesla k zemi a rozplynula se nad paloučkem. Po ráně už nebylo památky. Samuel se jen těžko škrábal na nohy.
„Zdá se, že jsi neuspěl, Samueli.“
„Mistře Ningu!“
Mistr stál za jeho zády, aniž by ho cokoliv krylo. Světle fialové oči si ho bez jakékoliv emoce prohlížely.
„Předpokládal jsem to.“
„Vy jste věděl, že už ovládl masku! Proč jste mi to neřekl?!“
Hněv mu dodal sílu se postavit.
„Získal sílu masky, ale jinak, než tomu bylo dříve. Než jak tomu bylo u jiných dědiců.“
„Jiní dědicové? Cožpak není jen jeden?“
„Během času se démonova krev rozšířila do mnoha krevních linií. Pouze jedna je však dědicem přímé pokrevní linie. Falešní dědicové, jak říkáme dědicům z vedlejších krevních linií, i skutečný dědic mají své masky. Čerpají z nich svoji sílu a probouzejí jeho krev.“
„Nerozumím tomu. Cožpak démon nepotřebuje jen jednoho dědice na získání nového těla?“
„Ano, pravý dědic se stane tělem, zatímco probuzení falešných dědiců pomalu oslabuje jeho pečeť. V historii se těchto falešných dědiců objevilo mnoho, nedokáži však říci, zda ještě nějací v této době žijí.“
Samuel jen stál a přemýšlel.
'Proč mi to mistr už neřekl dřív?'
„Samueli, je zde cesta, kterou musíš projít.“ Světlovlasých chlapec se otočil a odcházel. Samuel ho následoval do mlhy.

***

Na zem spadl poslední hřebík. Lorda jsem chytal na ramen, protože jsem už nedokázal říct, zda mám ještě ruce. Pomalu jsem ho položil na zem. Byl pohublý. Roztrhané oblečení měl prosákle krví a potem.
„Jak to … mohl udělat?“
Dlouho zadržovaný proud slz se konečně vydral na povrch.
„Lord nikdy nikomu neublížil … Pomáhal mi … Chránil mě … “
Marně jsem zatínal černé ruce. Neposlouchaly mě.
„Mladý lorde?“
Utřel jsem si dlaněmi slzy.
„Pojďme domů.“
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem s notnou dávkou trpělivosti i řádným počtem pokusů dostal lorda na záda. Teď už jsem měl jen jeden problém. Prolomit bariéru, která ani po porážce kněze nezmizela.
„Nechte to na mě, mladý lorde.“
Stříbrná liška přistoupila blíže, vytáhla svůj štětec a napsala Break. Prostor před námi se zavlnil a pak se kouzlo rozpadlo.

***

Cesta k malému domku nebyla jednoduchá. Navzdory vydatné pomoci tygra, mě bolelo tělo, jako nikdy předtím. Cítil jsem také, jak z lorda sálá horko. Musel mít velikou horečku. V rukou jsem ještě jemně držel bakezóri. Měly zčernalé podrážky a občas tiše zakničely. Blízko sebe jsem vnímal přítomnost obou masek.
Mám na ně hodně otázek, ale ty teď budou muset počkat. Konečně jsem se dostal na malý palouček s domkem. Lordův stav se nijak nezlepšoval. Nejhorší však bylo, že na východě světlala obloha. Celá ta událost trvala víc než osm hodin. Odhadoval jsem to na pátou hodinu ranní, Seoka jsem měl vyzvednout za tři hodiny. Zakroutil jsem hlavou.
'Lord má přednost!'
Položil jsem ho na postel a sundal mu svrchní oblečení, až lord zůstal jen ve fundoshi, spodkách z pruhu bavlny. Trochu jsem se červenal. Nebylo to však poprvé, co jsme lorda viděl nahatého. Při prvním novu, jsme se koupali v horkých pramenech. Až teď jsme ho však začal vnímat intenzivněji. Lord hlasitě dýchal, občas po dechu i zalapal. Jeho horečka se nijak nezlepšila.
Dával jsem mu na čelo studené obklady a zabalil jeho tělo do namočené deky. Něco mumlal, ale nerozuměl jsem mu. Šla na mě únava. Klesala mi víčka, ale nemohl jsem si dovolit usnout.
'Možná bych mohl požádat jedno z dvojčat o pomoc?'

Ranhgu přeci zná léčivé bylinky. Zvedl jsem se, že pro něj dojdu, jenže lord sebou hodně škubl. Ve snaze ho přidržet, jsem na něj víceméně spadl. Třásl se. Je to horečka, nebo ten záchvat? Stupňovalo se to. Přidržel jsem ho pevněji. Mluvil jsem na něj. Kašlal a řval. Držel jsem ho a konejšil ho svým hlasem.
Bylo to snad horečkou, že mi přišlo, že celý záchvat trval déle? Lord se trochu uklidnil. Nadzvedl jsem se a pak jsem uviděl něco zvláštního. Na pravé tváři se lordovi objevil složitý obrazec táhnoucí se od kořene nosu, přes oko a tvář až k uchu. Mohl to být důvod jeho bolestí?
„Ma… matko… ne… choď… “
'Blouzní … '
„Zůs… taň… “
„Nebojte se, lorde Yongu, jsem tady.“
„Nechoď … “
Naklonil jsem se a … políbil ho na rty. Bylo to lehké a krátké, bolela mě hlava, nemyslel jsem, ale atmosféra kolem lorda povolila.
„Vydržte chviličku.“ Znovu jsem ho zabalil.
Utíkal jsem jak splašený zpátky do lázní.
'Tohle nemůžu zakrýt! Musím všem říct pravdu.'

***

'Kde to jsem?'
Malý černovlasý chlapec se rozhlížel po honosné zahradě, kde stál na vypouklém můstku nad malou říčkou. Ve vzduchy bylo plno cizích, a přesto povědomých pachů.
'Už jsem tu někdy byl?'
Ohlédl se za sebe. U velikého domu stály venku lidé. Zírali na něj s nenávistí a opovržením. Šeptali si:
„Míšenec … Jak se vůbec mohl narodit? … Taková potupa.“
„Yongu,“ řekla žena sedící v trávě na druhé straně zahrady. Měla na sobě krásné kimono s motivem sakur a něžný úsměv na tváři.
„Maminko.“
Chlapec se rozběhl.