Démonické lázně – Pramen 20 – Staré vzpomínky

„Mistře Kaguya, volal jste mě, pane?“ zeptal se pokorný sluha domu.
Mistr seděl za nízkým stolkem a věnoval se cvičení kaligrafie.
„Jak je mojí ženě Sakuře?“ Položil otázku, aniž by od svitku vzhlédl.
„Příznaky její nemoci ustoupily, pane. Momentálně je v zahradě, pane.“
„A ON?“ V hlase měl nenávist.

„On … je s ní, pane.“ Sluha se trochu přikrčil. Klidně mohl na jeho hlavu padnout pánův hněv.
„Jdi,“ řekl a sluha milerád uposlechl.
Mistr byl ve středních letech a před pár roky si vzal svoji novou krásnou ženu Sakuru. Měl též schopného mladšího bratra, syna z prvního manželství a veliký dům s mnoha sluhy. Jeho rod Kaguya se staral o hašení požárů, pouliční potyčka a půjčoval peníze. Zlatý věk však hyzdila jedna maličkost v podobě tříletého dítěte.
'Ten zatracený démonický spratek!'
Kdysi se těšil, že to bude jeho druhý potomek, když se však dítě dostalo na svět, hned poznal, že není jeho. Sakura ho však prosila, ať ho nezabíjí. Jeho otcem byl mocný dračí démon, skoro polobůh. Přivést na jeho rod dračí hněv by znamenalo okamžitou zkázu. Jen z toho důvodu trpěl jeho přítomnost a existenci.
'On sám je už zkáza!'
Zahleděl se na nově postavené křídlo. Nebýt jeho náhlého zničení jeho rukou, nemuselo by se nikdy stavět.

'To dítě je příliš nebezpečné!'
Rod však měl ve svém velikém neštěstí také štěstí. Lady Sakura byla mocná exorcistka a na svého syna seslala silnou pečeť, která chrání jak jeho okolí, tak jeho samotného.
Teď lady seděla na trávě a hladila svého černovlasého synka po zádech a vlasech. Tiše mu broukala starou písničku.
„Matko?“
„Copak je, můj maličký?“
„Co je to parchant?“ Dítě zvedlo hlavu a podívalo se ženě do očí.
„Proč pláčeš?“
„To je v pořádku, můj maličký.“ Víc ho k sobě přitiskla.
„To je v pořádku.“
Chlapec zamumlal do kimona souhlas. Žena se trošku otřásla a pak se dusivě rozkašlala.
„Maminko!! Co se děje?!“ Chlapec ji tahal za kimono, ale to už se seběhli další lidé a jeho prudce odstrčili. Málem spadl do vody. Rychle jeho matku vzali do domu a jeho tam nechali. V tomhle domě poznal jen lásku své matky.

***

„Neměla se snad má žena už uzdravit?!“ řval na celý dům jeho mistr.
Kněží, lékaři a mniši se krčili.
„Udělali jsme vše, co bylo v našich silách i možnostech.“
„Tak se víc snažte!“ zahřměl.
„Je vůbec zázrak, že stále žije,“ řekl starý mnich.
Kagyua si ho velmi přísně přeměřil.
„Porodila démonické dítě a přesto je stále na tomto světě. Vaše žena má velmi silné spirituální schopnosti. Je obecně známo, že takové ženy po porodu velmi brzo umírají, jelikož jim jejich vlastní dítě vysaje život.“
„Vrrr.“ Kaguya mohl jen vrčet, ale taková byla krutá pravda.
Dítě lidské a démonické krve bylo velmi vzácné, už jen proto, že ta šance byla velmi nízká a s mocnějšími démony se ještě snižovala. Pokud se tak však stalo, aby krev dítěte zajistila jeho bezpečí a co největší množství síly, vysaje z rodičky její životní energii, a tím ji zahubí. I když dítě přežije, bude vyhnancem v obou společnostech. Ani člověk, ani démon, navíc démonická krev je značně nevyzpytatelná a může začít divočet, pokud je její nositel v nebezpečí, či prožívá silné negativní emoce.
Mistr Kagua všechny mávnutím ruky propustil. Jeho krásná žena pomalu umírala a on s tím nemohl nic dělat.

***

Později ten den se chlapec proplížil do jejího pokoje. Ležela a vůbec se nehýbala. Musela spát. Už ji takhle několikrát viděl a její kašel také zažil, ale nikdy to neznělo tak silně.
„Maminko … “
Ženě se zachvěla víčka.
„Yongu … ?“
„Maminko … “ Přisedl si blíže a uchopil ji za ruku.
„Je mi to líto,“ zašeptala žena.
„O čem to mluvíš?“
„Kvůli mě je tvá tvář pořád tak prázdná. Jsem špatná matka.“ Její tvář byla plná únavy, ale přesto se usmívala avšak s nádechem smutku.
„Ty jsi nic špatného neudělala.“
„Tolik se podobáš svému otci.“
„Otec? To je mistr Kaguya, ne?“
„Ne, tvůj otec je mocný dračí démon. Už to bude skoro pět let, co jsem jej potkala.“

***

„Lady Sakuro,“ řekl starý vesničan, prosící o její pomoc. Celá vesnice prosila o její pomoc a ona ji vyslyšela. Blízké jezero obydlil strašlivý démon a požíral každého, kdo se k vodě přiblížil.
„Nebojte se, pomůžu vám.“
Lady Sakura vyrazila na cestu, k jezeru to bylo jen čtvrt dne cesty. Navzdory jemnému větříku a čistému nebi byl vzduch kolem jezera zatuchlý a prolezlý pachem smrti. Žádná z blízkých rostlin nebyla živá. Žena na sobě měla jen bílé kimono a červené hakami. V ruce svírala houjou a v druhé pár ofud. Přistoupila k jezeru a vhodila do něj tři malé papírové postavičky.
Postavičky se potopily a za pár okamžiků vybuchly. Voda se v mnoha kapkách snesla zpátky, než se však hladina stačila uklidnit, vynořilo se obrovské hadí tělo. Na hlavě mělo mnoho očí a z tlamy vysel rozeklaný jazyk.
„Kdo se mě opovažuje rušit!“ zvolal démon hromovým hlasem.
„Démone, tvá přítomnost tráví vodu a hubí veškerou zeleň, přináší zkázu a strach. Opusť toto jezero, které je pro mnohé důležité, najdi si jiné místo,“ vyzvala jej, ale démon se jí jen vysmál.
„Já, veliký Koikoikoru, neposlouchám ničí rozkazy, a už vůbec ne malého člověka! Připrav se na setkání s hlupáky, kteří přišli před tebou!“
Rozevřel tlamu a zaútočil. Země byla rvána na kusy a voda se vzdouvala do výšin. Démon však ženu minul. Ta teď seděla na hřbetě dvouocasé světle modré kočky, okolo které kroužilo devět modrých plamenů.
„Přede mnou nemůžeš utéct!“ Mohutný démonický had se vznesl do výšky. Táhl za sebou vodní vír.
„Rikaro!“ zavolala na svého kočičího shikigamiho. Ten vysokým hlasem zavřeštěl a obletěl hada. Sakura přilepila na šupinatou kůži malý svitek. Nic se však nestalo.
„Něco tak malého nemůže porazit lorda Koikoikorua!“ Chňapal po nich, ale vždy mu o vlásek vždy unikli. Had byl sice rychlý, ale kočka ještě rychlejší.

„K čertu s tebou!“ křičel had. Žena však neztrácela klidu, naopak se jemně usmívala.
„Rozdrtím ten tvůj úsměv mezi svými zuby, hloupý člověče!“
„To ty jsi hloupý, démone.“
„Cože?!“
„Zatímco ses kroutil sem a tam, zpečetila jsem tvůj osud.“
„Drzý člověku!“ Prudce proti ní vyrazil do vzduchu.
„Zmiz, zlý přízraku!“ Zamávala houjou. Hůl se rozzářila a devět plamenů, které okolo nich neustále plápolaly, se rozhořely ještě víc. Nabraly podoby malých koček a rozletěly se proti hadovy. Každá zasekla své zuby do jednoho svitku.
„Co se to děje?!“ Hadovým tělem proletěly blesky a roztrhaly ho na kousky. Vzduchem se nesl kouř, pára a voda.
„Je konec,“ řekla a na okamžik zavřela oči.
„Proklínám tě!“ Hadova poškozená hlava vyletěla z kouře a zakousla se jí do těla. Vykřikla a spadla i s ní na zem. Rikara hlavu trhala na kusy, až se rozpadla na prach. Kněžka hodně krvácela.
„Byla jsem neopatrná. Jeho jed mi koluje v těle.“
Dvouocasá kočka zakňučela.
„Rikaro, odnes mě k vodě.“
Udělala, jak ji požádala.
„Démonova krev i nenávist znečistila vodu. Musím ji očistit. Nedívej se na mě tak, my obě víme, že je pro mě už příliš pozdě, ale alespoň vesničané … “
Ponořila ruce do vody a ta se začala postupně čistit. Na ženu dopadl zezadu stín a kočka hlasitě vrčela.

***

„Kde to jsem?“ Kněžka stále žila, ale neznala důvod. Démon ji smrtelně zranil. Rozhlédla se kolem. Byl to jistě starý dům, dřevo páchlo hnilobou a všude visely pavučiny. O obličej se jí otřel chlupatý kočičí ocas.
„Takže jsi přežila.“
Otočila se za hlasem a spatřila muže v brnění, kterého nikdy předtím neviděla. Její zkušenosti jí řekly, že je to démon a velmi starý i mocný. Vlasy měl černé jako uhel, dva přední prameny mu ležely přes ramena, zatímco zbytek vlasů měl vyčesané a chycené do vysokého ohonu. Jeho vrchní oblečení vypadalo jako japonské kimono, avšak mělo kompletně volné rukávy, barva byla tmavě modrá a v polovině přerušená pruhy bílé a červené.
Jako erb sloužil občasný obrázek draka zakrouceného do spirály. Z brnění měl pouze chrániče na ramenou se zuby a dlouhý meč u pasu, držený dlouhým páskem, jehož volné konce vysely na opačném boku a barevně ladil s kimonem. Zrakem sklouzla k neméně neobvyklým kalhotám, nebýt nohavice nacpané do plných vysokých bot a nevypadat jako balóny, mohly to být bílé hakami.
„Je normální zírat na toho, kdo ušetřil tvůj život?“ zeptal se hlasem postrádající emoce, ale překypující chladem. Jemně přivřel fialové oči.
„Omlouvám se, ale nikdy jsem nikoho neviděla v tak zvláštních šatech.“ Pomalu se zvedla na kolena.
„Přežila jsi, ale tvá zranění se stále nezahojila.“
„Pravda, jsem sice obdařena velikou spirituální mocí, ale nedokáži se léčit tak rychle jako démoni.“

„Takže bez ohledu na to, jak moc se lidé snaží, pořád budou jen podřadnými tvory.“
„Co může veliký démon chtít od malého člověka?“
„Chceš pokoušet své štěstí, ženo?“ Uniklo mu zavrčení, tak jako kočce.
„A co vy? Snažíte se získat ještě větší slávu, tím že mě zabijete sám?“
„Tvoje smrt pro mě nic neznamená.“
„A můj život?“
Démon se víc zamračil. Ta žena byla o dobrou hlavu menší, ale neprokazovala mu patřičnou úctu. Byla oslabená, zraněná a její život byl v jeho rukou. Cožpak necítí žádný strach?
„A když řeknu, že čerstvé maso chutná lépe než mrtvé?“
„Takže jste lidožravý démon?“
„Možná, nebo jsem možná dostal na lidské maso jen chuť. Jeden nemusí být lidožravý, aby mohl ochutnat lidské maso.“ Ušklíbl se. Rikara vrčela ještě víc. Démon se na ni hodně zamračil.
„Rikaro!“ řekla Sakura hlasitěji. Kočka trochu ustoupila, z démona však nespouštěla oči.
„Pokud mě chceš sníst, sněz mě, pokud ne, odcházím,“ řekla pevným hlasem a udělala několik váhavých kroků.
Obešla démona, jako by byl jen sochou a ne její největší nepřítel.
„Myslíš si, že můžeš opustit tento dům živá?“ zeptal se znovu tím chladným hlasem.
Lady Sakura se na okamžik zastavila.
„Je-li to můj osud.“

***

Od toho podivného setkání uteklo několik měsíců. Zranění se zahojilo a kněžka pomohla lidem na několika dalších místech. Něco však bylo jiné, neustále blízko sebe cítila něčí přítomnost a někteří démoni, který unikli jejím svitkům, našla později rozetnuté v půli.
O pár měsíců později cestovala lady Sakura lesem. Byl hluboký a plný malých démonů, ale ti byli příliš vyděšení, než aby ji napadli. Došla až do úzké rokle vedoucí skrz. V dáli zahlédla postavu. Věděla, kdo to je. Byl to ten démon, který ji jednou zachránil život. Zastavila se před ním na bezpečnou vzdálenost.
„Takže ses rozhodl mě sníst, démone?“
On se jen usmál. Sakura vytáhla papírovou postavičku kočky.
„Zjev se, Rikaro!“
S pufnutím a kouřem se objevila kočka o velikosti většího býka. Naježila se a vrčela. Démon se jen usmíval. Lady vyskočila na její hřbet a vyrazila do útoku. Houjou však proťalo jen vzduch. Démon jí byl za zády.
„Jestli nechceš, abych tě snědl, budeš se muset víc snažit,“ zašeptal ji do ucha.
Otočila se, ale po démonovi zůstala už jen mlžná iluze.
'Je rychlý. Je tak rychlý, že za sebou nechává stíny.'
Pevněji sevřela tyč.
'I když je rychlý, mohu ho pořád očistit!'
Jeho rychlost byla však pořád problém. Nikdy jej nezasáhla a jemu na tváři hrál potěšený úšklebek. Nebral tento boj vážně, nebral ji vážně, pro něj to byla jen hra. Sakura se snažila zůstat klidná, ale přesto začínala mít své pochybnosti.
'Nesmím to příliš protahovat!'

Démon přistál uprostřed cesty. Žena seskočila z hřbetu kočky, hodila na zem svitek a zabodla do něj hůl. Ze svitku vyrazily blesky a zasáhly devět různých míst rokle.
„Spoutat!“
Z míst, kam předtím položila svitky, vyrazily řetězy s bodci. Prorazily démonovo tělo a obtočily se kolem něj. Zavrávoral.
„Tak to nebylo jen obyčejné máchání holí. Zatímco jsem si s tebou hrál, jsi připravila důmyslnou past. Už se nedivím, že tě chci sníst.“ Zašklebil se a vycenil přitom své špičaté tesáky.
„Tohle je tvůj konec, démone!“
Vzala do ruky dalších devět svitků a hodila je. Opsaly ve vzduchu spirálu a přistály na démonově hrudi do kruhu okolo jeho srdce. Kněžka sepnula ruce a její tělo pohltilo modré plápolavé světlo.
„Ty… !“
„Zmiz, zlý přízraku!“
Modré plameny kolem kočky se rozhořely, změnily v kočky a letěly proti démonovi. Sakuřina spirituální síla jim dala ještě větší moc a spojila je do jedné veliké šavlozubé kočky. Roklí otřásl mohutný výbuch, který ji shodil na zem. Rikara ji chránila vlastním tělem. Do okolí se rozletěla sprška kamení.
Žena kašlala, ale zvedla se. Prach se usazoval zvolna, ale nakonec odkryl spálený kráter. Po démonovi nebylo ani stopy. Pohladila svoji kočku po hlavě.
„Už je to za námi.“
Krk jí zezadu uchopila ruka.

„Ano, je konec a prohrála jsi,“ zašeptal jí ledový hlas do ucha.
Kněžka ztuhla. Kočka vrčela, ale neodvažovala se zaútočit.
„Odvolej svého shikigamiho, nebo ji zabiji. V tvém těle stejně už není dost síly.“
Zavál vítr.
„Vrať se, Rikaro.“
Místo kočky se na zem snesla papírová postavička.
„Ty mě nebudeš prosit?“
„Démoni nedodržují své sliby.“
Uchechtl se.
„Ale já svůj slib dodržím, sním tě, tak jak jsem řekl.“ Olízl jí krk.
Podívala se pod sebe. Na zem kapala jeho krev z ruky. Byl zraněný, ale pořád měl dost sil.
„To byl slib daný sám sobě, slib daný člověku pro démony nemá žádný význam.“
Druhou rukou jí sjel na ňadra a jemně ji stiskl zuby tvář.
„Hezky voníš,“ řekl.
Trochu oddálil ruku od jejího krku a to byla její šance. Prudce se otočila, přitiskla mu ofudu na čelo, složila prsty pravé ruky do jednoduché pečetě a zakřičela:
„Kai!“
Z ofudy vyrazil proud duševní energie. Démon se ocitl v modrém plameni. Žena dopadla na zem a nedokázala se už pohnout, její duševní síla byla už opravdu pryč. Z kouře se vynořily ruce a pak i hlava. Přistál nad ní. Vlasy mu trčely na všechny světové strany a byl trochu začouzený, ale nic jiného. Stiskla zuby.
„Neodvolala jsi svého skihigamiho kvůli mému rozkazu, ale protože jsi chtěla načerpat trochu duševní energie pro svůj poslední útok.“

Olízl se.
„Líbil se mi.“
Přiblížil se a políbil ji na rty.
„Seiryuu … “ řekla, když se oddálil.
Cukl sebou dozadu. Překvapením rozšířil oči, ale rychle nabyl znovu svého klidu.
„Jak znám vaše pravé jméno? Když jste mě nechal opustit dům, vyslala jsem kanko, aby mi o vás našli informace.“
„A?“
„Dozvěděla jsem se ho až před chvílí. Nejste z této země, proto jim to trvalo tak dlouho.“
„V tom případě mám štěstí, protože jsem tě chytil dřív, než sis mohla připravit spoutávající svitek.“ Trošku se ušklíbl.
„To nebylo nutné.“
Zadívali se jeden druhému do očí.

***

„… Bylo to velmi zvláštní setkání. Vždycky mě ze stínů sledoval a nenápadně mi pomáhal v mých úkolech.“
Stará vzpomínka přinášela ženě radost.
„Brzy mě však opustil. Nedlouho potom jsem byla donucena si vzít Kaguyu. Když jsi však začal růst v mém břiše, věděla jsem že jsi jeho dítě.“
Zvedla slabou ruku a položila ji svému synovi na tvář. Ten ji uchopil do malých rukou a snažil se uklidnit její třes.
„Maminko … “
Ženin obličej se zkroutil bolestí.
„Prosím, nikdy … nezapomeň … že … “
Její kašel ještě posílil.
„Maminko!“
Do pokoje se vřítili sluhové a násilím chlapce táhli pryč. Neustále křičel a jen sledoval ústa své matky, která mu němě předala zprávu. Odtáhli ho až do jeho pokoje, kde ho hodili na podlahu. Uběhlo několik dní a dítě se dožadovalo své matky, nikdo ho k ní však nepouštěl. Navíc nemohl do pokoje ani proniknout, mniši kolem postavili bariéru. Jako poloviční démon nemohl vstoupit.
Uběhly dny a týdny, až nakonec mohl chlapec do místnosti vstoupit. Jeho matka tam však nebyla. Ptal se, kam zmizela, kdy se vrátí, kam šla, proč je pryč. Nikdo mu však neodpověděl, zůstávaly jen chladné a nenávistné pohledy.
„Všechno je to tvoje vina!

To ty jsi ji zabil!

Vrahu!

Zrůdo!“

„Je to moje vina?“
Chlapec byl najednou dospělý a stál uprostřed starého domu.
„Matko?“
Za ním zavrzala podlaha, otočil a spatřil člověka v pokročilém stádiu rozkladu. Vyděšeně ustoupil.
„Proklatče … Je to tvoje vina … “
„Ne, já … Já to nechtěl … “ Lordův hlas se třásl.
Ze stínů vystupovaly další postavy se známými tvářemi obyvatel domu Kaguya.
„Naše zkáza … Všechno jsi zničil … “
„Ne … Ne … “ Lord se třásl po celém těle.
„Ne!“ Otočil se a utíkal.
Stěny domu se rozpouštěly a braly na sebe podobu lidských obličejů v agónii. Šeptaly slova nenávisti, pohrdání, prokletí a obviňování.
„Tvoje vina …

Za všechno můžeš ty …

Proč ses narodil?

Měl jsi zemřít …

Bylo by lepší, kdybys byl mrtvý …

Bolí to … Jak jsi to mohl udělat?“

Lord zatřásl hlavou, ale hlasy nemizely, byly pořád hlasitější. Zahlédl povědomé dveře, prudce je otevřel, vběhl dovnitř a zase za sebou dveře zabouchl. Najednou bylo ticho. Uprostřed pokoje ležela žena. Udělal k ní několik kroků. Znal ji, ale ležela obličejem od něj. Pomalu se otočila a její tvář byla úplně seschlá. Natáhla k němu ruku a pronášela tichá slova.
„Matko … ?“
Také k ní natáhl ruku. Byli od sebe jen kousek, když pokoj pohltily rudé plameny.
„Matko!!“
Navzdory bolesti se ještě víc natáhl, ale ani se její ruky nedotkl, a už se rozpadla v prach.
„Matko!!“
Nedokázal se pohnout, něco ho tížilo. Podíval se pod sebe. Ovinuly ho mrtvá těla.
„Jak jsi nám to mohl udělat?“
Lord se je snažil setřást.
„Ne! Jděte pryč! Nechte mě být!“
Neustále se však propadal do hlubin. Ze zoufalství natáhl ruku ke světlu, které se nad ním objevilo. Natahoval se po podané ruce, která ho uchopila, aby vzápětí zjistil, že ho škrtí. Za světlem byly další chladné oči. Jedny obzvlášť byly plné nenávisti, nepatřily však člověku. Ruka ho pustila a on se znovu propadal. Obklopila ho tma a z prokletého světla nezůstala ani jiskřička.
Vznášel se v tichu a cítil, jak se kolem měj shlukují hořící šlahouny. Stahovaly ho dál dolů do hlubin, ze kterých se nikdo ještě nevrátil.
„Jak jsi to mohl udělat?

Její smrt je tvoje vina!

To ty jsi jí zabil!

Nikdo tě nepotřebuje!

Byla by šťastnější bez tebe!“

Lordovým tělem lomcovala bolest s horkem.
„Ne!“
Kroutil se a snažil se vymanit ze sevření. Sil mu však ubývalo, nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Byl ztracený. Zkroucené obličeje se přibližovaly a jejich hlasy neutichaly. Jejich řady však rozpáral něčí spár. Nebyl to člověk, postava halená oparem krve natáhla k lordovi ruku. Yong též natáhl ruku. Jemný, ale pevný dotek ho táhl nahoru.
Šlahouny táhnoucí ho do hlubin povolovaly a praskaly. Hlasy utichaly a tváře mizely.
Mladý drak pootevřel oči. Viděl dřevěnou stěnu, kterou znal, ale nemohl si vzpomenout odkud. Odpočíval na něčím rameny, ale nemohl si vzpomenout, komu patří. Objímaly jej ruce, ale nevzpomínal si, komu patří. Cítil známou vůni, ale proč byla tak jiná? Do ucha mu šeptal hlas, který znal …

„Rudý ptáček usedl na západě.
Velký pastýř ovečky své hnal.
Pobíhaly, pobíhaly, až se rozutekly.
Hou, hou … ovečky se na modré trávě pasou.
Kam až doběhnou, kam až?
Za hory, za louky, za obzor.
Pastýři, pastýři, kam to jdeš?
Kam své ovečky povedeš?
Tam, tam … tam za rudým ptáčkem.

Rudý ptáčku vylétni ze svého hnízda.
Tam, tam … tam na východě sedáváš.
Počkám na tebe s ranní rosou.
Pastýři, pastýři, zažeň své ovečky.
Pojďte ovečky, pojďte zase domů.
Pojďte spát, pojďte spát …“

Drak pomalu zavíral oči …
'Kdo jsi?'
Pomalu usnul, ale tato otázka jeho mysl neopustila.

***

Utíkal jsem k lázním. O tomhle všichni musí vědět. Celá hora je v nebezpečí. Síla tygra pomalu opouštěla mé tělo a já se vracel do své šupinaté podoby. S tím mi i těžkly nohy.
„Nesmím se zastavit!“
Hnal jsem se dál, ale najednou mě něco bodlo u srdce. Ohlédl jsem se zpátky.
'Co se to?!'
Rozšířil jsem oči.
'Snad se nevrátil … !'
Znovu jsem utíkal k lordovi.

Z domku jsem slyšel jeho hlas.
„Matko!

Ne!

To jsem nechtěl!

Dost!“

Znovu jsem rozrazil dveře a uviděl ho, jak se zmítá na podlaze. Třásl se zimou a horečka se musela ještě zhoršit. Objal jsem ho. Pořád se zmítal. Nepoznával mě. Houpal jsem ho ve své náručí. Trochu mu to pomohlo. Přestal sebou cukat. Pořád opakoval ta stejná slova. Hladil jsem ho po vlasech a začal mu tiše zpívat starou ukolébavku.
Matka mi ji kdysi zpívala před spaním. Vždycky při tom vypadala tak šťastně. Lord se po chvíli přestal třást. Jeho dech se zklidnil. Pořád jsem ho jemně houpal.
„Bráško?“ řekli dvojčata jedním dechem. Ohlédl jsem se na ně. V obličeji byli bledí a unavení. Ani jejich noc nebyla klidná.
„Co se stalo?“
Oba bratři pomalu přišli. Společně jsme lorda uložili zpátky do postele a já jim vše v krátkosti vysvětlil.
„Ten zatracený kněz!“
„A to jsme ho ještě kryli!“
„Jak se mohl opovážit … !“ Raghu udeřil pěstí do podlahy.
„Na tom teď nezáleží,“ řekl jsem.
Dvojčata ke mně vzhlédla. Má tvář postrádala jakékoliv emoce, možná jsem na ně byl příliš unavený.
„Lordovo zdraví je teď přednější. Prosím, postarejte se o něj, já zatím dojdu vyzvednout pana Seoka.“
Ranghu se zvedl, až se mu zavlnily zelené vlasy.
„Ne, já pro něj dojdu. Ty si odpočiň, musíš mít za sebou pernou noc.“
„Ne,“ zarazil jsem ho pevným hlasem.
„Nemám chuť se hádat. Potřebuji přemýšlet a les mi udělá dobře.“ Zvedl jsem se, uklonil a odešel.

„Ranghu?“
„Uh?“
„Máš taky pocit, že se tu ochladilo?“
„Jo.“ Kousl se do spodního rtu.
„Vypadá jako by v něm něco zemřelo.“
„Jako by to už nebyl náš chlapec.“
„Ať už se stalo cokoliv, ani jeden z nich nebude už stejný.“

***

Pan Seok se rozhlédl kolem sebe. Zavazadla byla už v autě, chod domu v době jeho nepřítomnosti byl též zajistě, tak proč mu najednou přeběhl mráz po zádech?
'Špatné znamení?'
Navzdory slibovanému teplému ránu, vanul studený vítr.

Cesta k úpatí hory netrvala dlouho, dokonce jsme dorazili s předstihem. Nebyl však sám, kdo měl stejný nápad. Už jsem ho očekával. Stál jsem nehybně jako socha. Krátké vlasy, které však o dobrých deset centimetrů povyrostly, jsem si vzadu stáhl do culíku a uchytil je bílou stuhou. Její volné konce vlály ve větru. Jen bílé oblečení vystřídalo něco formálnějšího a vznešenějšího, ve skutečnosti to ale lépe odpovídalo mé náladě.
Bílé kimono s potiskem divoké červené řeky valící se skrz černé kameny a červené hakami, nebylo zrovna uklidňující znamení.
„Vítám vás, pane Seoku,“ řekl jsem klidným hlasem. Oplatil mi pozdrav i lehkou úklonu.
„Lord mě sem poslal, abych vás doprovodil k lázním a byl vaším průvodcem.“
'Co s tím klukem je?' pomyslel si Seok.
'Vypadá úplně jinak.'
Muži za ním vytáhli jeho zavazadlo a přišli ke mně blíže.
„Pouze pan Seok smí vstoupit.“
„Co tím jako myslíš, spratku?“ obořil se na mě jeho bodyguard.
„Pouze pan Seok byl pozván, pouze on smí vstoupit.“
„Ty … !“
„A dost!“ zavelel jejich šéf.
„Ale, pane Seoku?“
„To je v pořádku. V jeho lázních mi žádné nebezpečí nehrozí.“ Ze saka vytáhl pistoli.
„Bude proti lázeňskému řádu vzít si s sebou zbraň? Cítím se s ní mnohem uvolněněji a nemám v úmyslu ji proti nikomu použít.“
„To je v pořádku. Můžete si s sebou vzít třeba tank, pokud zajistíte, že nebudete parkovat na trávníku.“
Seok se tiše zasmál, avšak cítil, že to bylo myšleno vážně a ne vtipem. Ochranka chvilku brblala, ale jinak už neprotestovala. Vzal jsem jeho kufr a vyzval ho, aby mě následoval. Brzo jsme mužům zmizeli z očí.

O několik chvil později se Seok otočil.
„Prosím, nezastavujte se.“
Otočil se zpátky.
„Zvenčí ten les nevypadal tak hluboce.“
„Ano, buďte opatrný, tento les je starý, nikdy nevíte, kdy se vás pokusí pohltit.“
Okamžik jsme si hleděli do očí a pak jsme pokračovali v cestě.