Démonické lázně – Pramen 10 – Než padne drak (část druhá)

Hydra už přestala otravovat lorda Yonga a uchýlila se k pramenům. Chvilku jsem ji zpovzdálí sledoval. Měla dlouhé kaštanově hnědé vlasy a světlou pokožku. Stála ve vodě.
Pomalu jsem k ní přišel.
„Milady Hydro.“ oslovil jsem ji.
Otočila se na mě a nijak své přednosti nezakrývala. Má tvář se však nezměnila.
„Lord Yong by s vámi rád mluvil.“ Položil jsem si levou dlaň na pravou část hrudi a uklonil se.
„Oh, cožpak mě před chvílí neviděl?“
„Bylo mi jen řečeno, abych vám vyřídil vzkaz, zda se s ním nechcete soukromě setkat v lese.“
Hrála si s krátšímy vlasy na boku hlavy a přemýšlela.
„Zaveď mě tam.“ řekla a vyšla z pramene. S oblékáním se neobtěžovala. Vedl jsem ji daleko za prameny, tam, kde les houstl.
„Kam až mě hodláš zavést?!“ rozkřičela se.
„Prosím o strpení, milady, již za chvíli tam budeme.“ Znovu jsem se jí uklonil.
Podrážděně si pohodila vlasy.
Ušli jsme ještě desítku metrů, když jsem se zastavil a řekl: „Lord vás očekává dále po cestě.“
Nezatvářila se na mě moc potěšeně, ale vykročila. Počkal jsem, až bude trochu dál a pak se vracel zpátky.

***

„Tu hydru chcete zabít, ne? Jste lovec démonů, ne?“ chrlil jsem na něj jednu otázku za druhou. Trochu ustoupil. Byl připraven k útoku.
„Nechci vám ublížit! Chci vám pomoct! Ta hydra vám zabila někoho, na kom vám moc záleželo, ne? Vážně vám pomůžu!“
Začínal o mých slovech uvažovat.
„Proč by mi měl démon pomáhat zabít jiného démona?“
„Ale ona je přeci zlá, ne? Ubližuje ostatním a dobře se tím baví, ne?“
„Co to pro tebe znamená?“
„To, že musí být zastavena!“
„Proč bych měl věřit tvým slovům?“ Do ruky si vzal další korálky, do druhé ofudy.
„Jaký důvod potřebujete, abyste věřil svým rodičům?“
„Cože?“
„Žádný! Jsou to vaši rodiče, je jasné, že jim budete věřit a nebudete o jejich slovech pochybovat. Možná je to instinkt, možná v té době nevíte, co je zrada. Tak či onak jim věříte. Ale jakmile vyrostete, začnete vůči neznámým lidem cítit nedůvěru, podezíravost. Netuším, jak bych mohl získat vaši důvěru, nemám nic. Jen své slovo.
Vím, že v dnešní době to asi nic neznamená. Každý toho nakecá, ale … Nic jiného opravdu nemám. Nějaký návrh nebo osvědčené řešení byste neměl?“
Jeho pohled na mě se změnil. Váhal, přemýšlel, uvažoval. Musel jsem se vymykat všem zaběhnutým zvyklostem.

„A když tvoji nabídku přijmu?“
Štěstím jsem se zasmál.
„No, už tady v hlavě mám plán.“ Lehce jsem se do ní praštil pěstí. „Napadlo mě ji vylákat na nějaké osamělé místo dost daleko od lázní. Vy jste kněz, mnich nebo tak něco, takže byste mohl okolo toho místa udělat bariéru, která by tu oblast odřízla od vnějšího světa. Nikdo by si tedy ničeho nevšiml. Mohl byste ji tam nerušeně zabít.“
Třáslo mnou vzrušení i vztek, který mě neopouštěl. Nemohl jsem jí odpustit.
Přemýšlel.
„Dobře. Veď mě.“
Pořád mě podezíral, ale dal tomu šanci.
„OK!“ Sebral jsem poslední svitek pěti elementů a vedl ho do lesa.

***

Zastavil jsem a ohlédl se.
'Bude ten chlapík v pořádku?' Začínal jsem být vyděšený a ustaraný. Svého rozhodnutí jsem pomalu litoval.
'Nejednal jsem moc zbrkle? Je to náš host. Co když na to lord přijde? Co se stane?' Zatřásl jsem hlavou.
'Nesmím na to myslet, musím to pustit z hlavy!'
Ovanul mě ledový vítr.
'Něco je špatně!' Utíkal jsem zpátky.

***

Monstrózní hydra se smála.
„Nevím, kdo jsi, človíčku, ale tvá snaha je marná!“ Z useknutého krku jí narostly dvě nové hlavy.
„Bylo od tebe šikovné použít shikigamiho k napodobení démona a vylákání mě ven. Sice nevím, kde jsi ty informace vzal, ale na tom nezáleží.“ Zavlnila ocasem.
Muž seděl na zemi a držel se za zakrvácenou ruku.
'Podcenil jsem ji. Sakra!' Oddechoval a na jedno oko neviděl.
„Legrační. Tohle mi něco připomíná.“ Hlavy se jí zavlnily. „Aha, jednou jsem zabila takovou kněžku, co se ti podobala. Byla to vážně legrace, skočila mi na tak průhledný trik! Lidi jsou tak primitivní.“ Smála se.
„Ty … zrůdo!“
Ještě použitelnou rukou sáhl do vnitřní kapsy na hrudi a vytáhl papírovou figurku.
„Leť!“ Hodil ji dopředu a z oblaku dýmu vyletěl okřídlený had s duhovou hlavou. Zakousl se do nejbližšího krku hydry a vstříkl jí do krve jed. Shikigami však dlouho nevydržel a brzo se na zem snesly cáry papíru.
„Jak se opovažuješ!“
„Na tenhle jed není léku!“
Zařvala a ukousla si vlastní hlavu. Kněz sevřel hlínu. Nevyšlo to. Ukousnutá hlava se pomalu rozpustila, zůstala jen ta část, kam se jed ještě nerozšířil.
„Zemři!“ všechny hlavy se na něj vrhly.
'Rachel … '
Vzduch naplnil prach a kusy hlíny.
„Uwááh!“ křičel jsem a přes rameno nesl muže.
„Ty!“
„Jo, zase já!“ řekl jsem vesele, ale moc do smíchu mi nebylo.
Hydra zuřila a vyběhla za námi.
„Mně neutečete!“ Postavila se na kořen ocasu a mohutně dupla.
Země popraskala, zlámala se a mě vyhodila do vzduchu. Svalil jsem se na zem a muž se kousek dál odkutálel.

„Proč ses vracel?“ ptal se mě a snažil se zvednout.
„Kdybych to neudělal, umřel byste, ne?“ Pomohl jsem mu na nohy. Zapřel se o strom.
„Máte ještě nějakou sílu? Já odlákám její pozornost a vy na ni zaútočíte. Určitě máte nějaká ta zaříkávadla, co potřebují čas, ne? Já vám ho získám!“
Vteřinu mě sledoval a pak přikývl.
„Dobře.“
Zazubil jsem se a přiběhl k hydře. Chvilku jsme na sebe zírali.
„Máš věrného shikigamiho, ale proti mně nic nezmůže!“
„Tvoje máma je kabelka!“
„Cože?!“
„Potřebuješ liposukci! Nelez ráno na váhu! Jsi ošklivá! Jsi tlustá! Jsi pitomá! Nadělám z tebe peněženky!“
Všechny hlavy začaly postupně vrčet.
„Ňáňa, ňáňa … jsi pomalejší než slimejš! Nechytíš mě, nechytíš! Ty úhoří zadku!“
Zavřeštěla a vrhla se na mě. Měl jsem co dělat, abych jí fakt uhnul.
'To už jsem asi přehnal!'
Pomalu se zvedala.
„Čím víc hlav, tím míň mozku pro každou!“ Provokoval jsem ji dál.
Plně na mě přesunula svoji pozornost.
Kněz složil ruce před sebe, ukazováčky mířily k nebi, mezi ně vložil papírovou figurku a odříkával slova:
„Volám zemi a nebe, dejte mi sílu porazit toto zlo …“
Papírek jemně světélkoval.
„Neměla bys radši množit oči, než hlavy?“
…
„Žížalice žížalovitá!“
…
„Volám zemi a nebe, dejte mi sílu porazit toto zlo …“
Papír se rozžehl.
„Spoutej!“
Hodil papír k hydře, která si konečně nárůstu duševní energie povšimla.
„Co se to … ?“
Z papírku vyletěly řetězy zakončené bodci. Zabodávaly se do země i hydry.
„Vy! Vy! … “
Kroutila se a řvala. Rychle jsem ji oběhl a běžel k němu.
„Povedlo se! Máme ji! Máme ji!“
Úsměv mi jen velmi lehce oplatil. Řetězy se utahovaly a stahovaly.
„Ty nejsi shikigami! Ty jsi ten démon!“ Konečně mě poznala. Udělal jsem na ni dlouhý nos a vyplázl jazyk.
„Pitomá hydro!“
Řetězy se napnuly. Trošku jsem ustoupil, vycítili jsem nebezpečí. Praskly … řetězy praskly.
„To … ne … “

Hydra mrskla svými hlavami a každého z nás odhodila na jinou stranu. Narazil jsem do stromu. Ten se nalomil. Spadl jsem na břicho.
'Ne … '
Mlhavě jsem viděl kněze, jak se snaží vstát.
Hydra šla k němu.
„Zemřeš jako první. Ale neboj, půjde to pomalu.“ Zasmála se.
'Ne … Takhle jsem to nechtěl … '
Buch … … Buch … … Buch …
Srdce mi pomalu bilo.
'Musím něco … udělat … '
Sunul jsem se dopředu.
'Rychle … '
Znecitlivěné prsty jsem zarýval do hlíny.
Pomalu jsem se přisouval.
Rukou jsem nahmatal masku.
„Aaargh!“ Mučila ho.
'Ne!'
Buch … Buch … Buch …
„Gwahahaa!“
'NE!'
Buch, buch, buch!

…

…

Měsíc.

Země.

Ruce.

Vzduch.

Všechno bylo červené …

… červené jako krev.

Hučelo, něco hučelo. Nebyl to vítr. Tak pomalé, proč všechno zpomalilo?

Čí je to hlas?

Prosí?

O co prosí?

Milost? … Nechce zemřít … Pláče …

…

Nemůže být ponechán při životě.

***

Krok.
'Kam … to jdu?'
Na zádech jsem ucítil váhu.
'Ten muž?'
'Zraněný. Musím ho odnést do bezpečí.'
Šel jsem dál.
'Ten domek … tam bude v bezpečí.'
Šlo to pomalu, ale konečně jsem svého cíle dosáhl. Na chvíli tu může zůstat.
Rozprostřel jsem postel a přivlekl ho na ni. Celé tělo mi těžklo.
'Vyčistit rány.'
Každý svůj úkol jsem si opakoval pořád dokola a nutil se zůstat vzhůru. Košili jsem roztrhal na obvazy, stejně už byla poškozená. Jen vytáhnout vědro s vodou mě stálo nepředstavitelné úsilí. Dýchal mělce, ale žil. Obvazy nakonec za moc nestály, ale bylo to lepší než nic.
„Ho … tovo … “ Svalil jsem se na bok a usnul únavou.
Nevšiml jsem si, že slunce už svítilo, nevšiml jsem si, že maska tygra byla ušpiněná, nevšiml jsem si ani toho, že jsem měl pořezané ruce.

***

S trhnutím jsem se probudil a vyděšeně se rozhlédl kolem. Pohled mi sklouzl na spícího kněze.
'Uf … byl to jen sen … ani už nevím, o čem byl.'
Zvedl jsem se na nejisté nohy a vyšel ven.
'Musím mu … sehnat něco k jídlu.'
Divně jsem se kolébal. Byl jsem ospalý i unavený, ale na odpočinek nebyl čas. Podrbal jsem se na hlavě a vyjekl bolestí.
„Co to bylo?“ Krvácející prst jsem si strčil do pusy a druhou rukou jsem kontroloval oblast hlavy. Brzo jsem něco špičatého nahmatal, ale nešlo to sundat.
„Co to je?“ Tvar to mělo jako kužel.
Ohlédl jsem se za tím, co se mi pořád mihotalo na okraji zorného pole.
„O-o-o-ocas!?!“ Mít ho chlupatý, tak by se mi naježil.
Chytil jsem ho za špičku a trhl s ním. Vyvedl jsem se z už tak narušené rovnováhy a spadl na zadek. Bodlo to.
„Já mám ocas a rohy!“
Chytil jsem se za hlavu.
„Jak je to možný?! Jak se to mohlo stát?!“ Nic jsem nechápal, na nic si nevzpomínal.
„Teď nemám čas na paniku! Postě to nějak zamaskuji!“
Zvedl jsem se a utíkal k lázním. Ve skrytu stínů jsem vplížil k sobě do pokoje a ze šuplíku jsem vytáhl náhradní košili a kalhoty. Do pravé nohavice jsem nacpal nohu i s ocasem. Byl to divný pocit, ale zakryl jsem ho tím. Košili jsem si uvázal kolem pasu, abych to ještě pojistil. Nejhorší však bylo nutkání s ním pořád mávat a švihat.
Mlátil jsem se do kořene ocasu, ale moc mi to nepomáhalo. Vlasy jsem víc rozčepýřil, abych měl maskování malých rohů jistější.
Masky jsem schoval do šuplíku a zavřel ho.
Utíkal jsem do kuchyně.
'Hlavně na sobě nic nedat znát!'

„Chlapče!“ zavolala na mě hned Futachi.
'Kruci.'
„S čím ti můžu pomoct?“ zeptal jsem se jako by nic.
„Jsi v pořádku?“
Rukama jsem chytl kořen ocasu.
„C-co by se mnou mělo být?“ Trošku jsem ustoupil.
„Včera ses choval trochu divně. Je vážně všechno v pořádku? Vážně mi připadáš nějaký jiný.“
„J-Jo, jsem naprosto v pořádku. … Čau!“ radši jsem zmizel a cestou popadl jeden krajíc chleba. Nejradši bych ho snědl, ale musel jsem něco vzít muži. Sice jsem o něm nic nevěděl, ale to mi zrovna nevadilo. Udělali jsme dobrou věc. O tom jsem nemohl pochybovat. Nesměl jsem.
„Chlapče!“
Tentokrát mě zastavil Sunbae.
'Doufám, že lord nechce soju. Teď fakt ne.'
„Neviděl jsi … Milady hydru.“ Velmi nerad jí říkal „milady“.
„Ne, proč?“
„Včera večer šla k pramenůn, ale nikdo ji neviděl se vracet. Vážně jsi ji nezahlédl?“
„Ne, vůbec jsem ji od včerejšího příjezdu neviděl.“
Nenáviděl jsem lhaní, ale musel jsem. Neměl jsem už jinou možnost. Rychle jsem utíkal pryč, než se ještě na něco zeptá.
Nejdřív sem zamířil k lázním, v ženské části jsem prozkoumal fochy a sebral tam hydří oblečení.
'Tohle nesmí najít!'

Vběhl jsem do lesa a vyhrabal tam díru, kam jsem ukryl její oblečení. Zamaskoval jsem to drny trávy i spadaným listím. Připadal jsem si jako vrah, který hledá úkryt pro vražednou zbraň. Neměl jsem jinou možnost, nešlo to jinak.
Rychle jsem zkontroloval mnicha, ale pořád spal. Převázal jsem mu obvazy, ale méně vážná zranění už byla zahojená.
'Asi se umí rychle léčit.'
Hlubší rány jsem mu ještě vymyl vodou a zase jsem utíkal k lázním.
Futachi mě poslala vydrhnout chodbu. Lítal jsem sem a tam, až bylo slyšet jen „Vzum~“. Nestačila se divit. Pak jsem uklízel nepoužívané pokoje, ani s tím jsem se nepáral a měl vše velmi rychle udělané.
„Chlapče.“
Vyděšeně jsem nadskočil a rychle si tiskl polštář k zadku. Ocas měl nutkání se ukroutit.
„D-Děje se něco, můj lorde?“ Jemu jsem vážně nechtěl lhát.
„Od rána se chováš úplně jinak. Jestli jsi zase něco provedl, můžeš mi to říct. Nebo to byla zase Kara? Ať je to jak chce, budu ti naslouchat.“
Těžko jsem mohl slovy popsat, jak mě jeho slova hřála u srdce.
'Naslouchat … ?' Ucítil jsem nutkání mu to říct, všechno to ze sebe vychrlit.
'Ne-Nemůžu.'
Donutil jsem se usmát.
„Všechno je v pořádku, jen jsem asi nervózní z těch draků.“ Protřepal jsem polštář a vrátil ho do skříně. Pomalu jsem opustil pokoj.
Lord se za mnou otočil, ale nic neřekl. Schoval jsem se k sobě do pokoje, kde jsem se rozplakal. Kara ke mně přihopsala a jazykem mi slízávala slzy. Setřel jsem si je rukou a smutně se usmál.
„Kaaa … “ Taky byla smutná. Pohladil jsem ji po papíru.

***

Den jsem prolítal mezi domkem a lázněmi. Druzí draci se začali po hydře ptát a každý začal asi tušit, že se něco stalo. Oběma jsem se vyhýbal a strávil den skoro venku. Nerad jsem od sebe Karu odháněl, ale nemohl jsem ji s sebou za knězem brát. První den se chýlil ke konci. S několika jablky jsem běžel nahoru.
„Ah, už jste vzhůru!“ radoval jsem se, když jsem ho viděl, jak sedí. „Jak se cítíte? Bolí vás něco?“
„Ne, jsem v pořádku.“ sundaval si obvaz, ale já mu ho vzal a sundaval sám.
„Šetřte se.“
Obdivně jsem mručel. Všechna zranění byla pryč a z těch nejhorších zůstávaly jen škrábance.
„Mají všichni kněží takovou regeneraci?“
Neodpověděl, jen se mračil.
„Aha, výrobní tajemství. Omlouvám se.“
Umyl jsem jablko a dal se do loupání. Během dne jsem sem přinesl trochu rýže, studenou rybu, ovoce, chleba a kus sýra.
„Moc toho není, ale snad vám to bude chutnat.“
Mlčky se pustil do jídla. Jako dezert si dal jedno jablko.
Já se pustil do druhého, za celý den jsem nic pořádného nejedl.
„Proč ses vracel?“
Pomalu jsem chroustal.
„Měl jsem nepříjemný pocit, že jste v nebezpečí.“
„A?“
„Bylo dobře, že jsem šel, zachránil jsem vám život!“
„Já jsem člověk, ty jsi démon, jsme nepřátelé.“
„Co na tom záleží? Mně je to fuk.“
Podíval se mi do očí.
„To bych měl druhé mít a nemít rád podle toho, jestli jsou tím nebo tím? To je pitomost. Za každého by měly hovořit jeho činy a ne národnost.“
„Naivní myšlení. Ty nejsi moc starý démon, co?“
„No … moc ne.“ Podrbal jsem se ve vlasech a bodl se o růžek. Cukl jsem sebou.
„Ví lord této hory, co se tu stalo?“
„ … Ne … nikomu jsem o tomhle neřekl, kdybych to udělal, určitě by mě ugriloval.“ řekl jsem se svěšenou hlavou.
„Takže se mu vzpíráš?“
Narovnal jsem se.
„Ne, to ne! Je to moc hodný lord!“
„Tak proč mu lžeš?“
„No, víte … tady jsou lázně … “
„Lázně?“
Jeho zájem mě trochu rozveselil.

„Ano, jsou tu horké prameny a chodí sem démoni z celého světa. Už jsem potkal Banshee a Baobhan Sith ze Skotska, byl tu i Grooslang a ten je až z Afriky, taky nám tu pomáhá Aatx, který je z Pyrenejí. Většina démonů je tu však z Japonska, ale malí Dokkaebiové jsou domácí … a Domovoi je až z Slovanska!“ Nadšeně jsem vyprávěl.
„Nově je tu teď Karakasa, včera ráno se narodila. Přinesl jsem si totiž z města starý deštník a ono mu už bylo skoro sto let. Unsan, což je démon oni, mi pomohl ho opravit. Byla to strašná zábava. Nejvíc mě bavilo malování obrazu na washi papír.“
„A místní lord?“
„To je drak, ale nevím z které východní země, to bych jen hádal. Ale je moc hodný, třebaže se tváří přísně a nepřístupně je hodně citlivý a na jeho zaměstnancích mu záleží. Má taky dva mladší bratry, jsou to dvojčata. Ještě jsem s nimi moc nemluvil, ale jsou taky milí.“
„A co ty? Znám spoustu démonů, ale ty mi žádného nepřipomínáš.“
„Já … no … já jsem … takový obecný démonek! Nic významného.“
'Nemůžu mu říct, že jsem člověk v rouše démoním, že?'
„Když jsme se potkali, dával jsi ofudy na ty pečetní kameny. Proč jsi to dělal?“
„Sunbaeho, což je kappa a můj nadřízený, chytly záda, tak jsem ho zastoupil při obnovování bariéry. Díky ní nemůžou démoni na našem území používat svoji kouzelnou sílu a taky je tu zakázáno zabíjet člověka.“
Pozorně mi naslouchal.
'Obecný démon?! Co se snažíš skrývat? Je sice pravda, že má bariéra ruší účinky jiné bariéry, pokud se v ní nachází, ale on … !!' pomyslel si.
Byl jsem zaujat svým povídáním, že jsem si nevšiml, že se odsunuly dveře. O okamžik později jsem ztuhl. Netroufal jsem si se otočit. Věděl jsem, kdo tam stojí, kdo na mě upírá zrak.
„Lorde … “ tiše jsem zašeptal.
Kněz sevřel pěsti a z lorda nespouštěl zrak. Jeden druhého odhadovali a hodnotili své šance, možnosti a rozhodnutí.
Přál jsem si zmizet a nikdy se už neukázat.

Použité pojmy:
Slimejš = slimák