SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 9 – Než padne drak (část první)

Další den jsem měl problém se vstáváním, ale pořád jsem na tom byl lépe než lord, který ještě spal. Slunce ještě na poslední chvíli ozařovalo krajinu a pak se skrylo za horizontem. Tiše jsem se z místnosti vyplížil a nechal ho být. Věděl jsem, že musí být hodně unavený z toho, jak nade mnou bděl. Nějak jsem nechápal, proč by to dělal, ale hřálo mě to u srdce.
Vzhledem k dnešnímu příchodu draků, jsem pomáhal v kuchyni, ale Futachi mě velmi brzy vyhodila k pramenům. Ta hydra je prý pěkná d***a, takže mám radši vyčistit prameny od spadaného listí a umýt kameny. Nic proti tomu. Vzal jsem si hrábě a šel pracovat. Podle odhadů se tu měli objevit okolo jedné hodiny.
Práci jsem dělal co nejrychleji, ale neubíral jí na kvalitě. Kameny jsem vydrhl do posledního kousku. Ještě chvilku a budou se moct použít jako zrcadla. Setřel jsem si pot a radši běžel zpátky. Futachi má v kuchyni jistě frmol a další pár rukou se jí jistě hodí.
Když jsem však do kuchyně dorazil, vypadala Futachi jak bohyně pomsty.
'Co se stalo?' Nikdy jsem ji takhle neviděl. Nebyla však jediná, Sunbae a domovoi se tvářili stejně.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně.
Kappa se na mě ohlédla a ukázala na dokkaebie. Krčili se k zemi a třásli strachy.
'Určitě provedli nějaký ze svých žertíků.'
„Násilím se nic nevyřeší. Určitě to špatně nemysleli, nejspíš jen chtěli uvolnit napjatou atmosféru … “
Futachi jiskřilo v očích.
„Uvolnit … ? Říkáš?“
Svých slov jsem velmi litoval.
Prudce ukázala na hromadu nádobí, jídla a dalších věcí z kuchyně, co se tyčila jak hora.
„Ví moc dobře, že nenávidím pavouky! A přitom na mě jeden obrovský a černý vypadl ze skříně! Já je nenávidím!“
V hromadě jsem zahrabal a našel slaměnou figurku velikého černého pavouka. Oči měl jen dvě a do spirály a vyplazoval jazyk. Vypadal roztomile, ale radši jsem úsměv zakryl. Futachi by mě jinak uškrtila na místě.
„Mně zase zpřeházeli etikety na mém domácím soju, vůbec nic nesedí!“
„Když jsem šel vyčistit kamna, vyskočil na mě papírový had! Všude jsou teď saze!“ vrčel Domo.

'To už jsou dost nemilé žerty.'
„Kdo mě pomaloval?!“ rozkřičel se Drákula, který vypadal jak klaun. To jsem se už musel smát a naštěstí se další přidali.
„A já bych řekla, že vám tahle červená sluší.“ provokovala ho kuchařka.
„To je od vás kruté.“ řekl schlíple.
Do místnosti vešel lord. Vypadal ospale, nejspíš se musel před chvíli vzbudit.
„Co se tu děje?“
„Dokkaebiové to se svými žerty přehánějí a zrovna dneska!“ vysvětlila rozhořčeně Futachi.
„To je dost nepříjemné.“ řekl, aniž by tomu věnoval pozornost, nejspíš se mu nedařilo se plně probudit. Vytáhl z rukávu kiseru, zapálil si ji a dal do pusy. O vteřinu později mu vybouchla. Do vzduchu se vzneslo mračno hnědočerného prachu. Lord vydal jen udivené „Eh?“, několikrát zamrkal a pak se rozeřval: „Kterej z vás mi dal do tabáku střelnej prach!!“
Za lordovými zády šlehaly plameny a já dusil smích, jak jen to šlo. Malí hnědí démonci se roztřásli a utíkali se za mě schovat. Z rukou mi vypadla loutka pavouka, jak mnou zalomcovali. Ustrašeně kňučeli. Všechny pohledy se upřely na mě, jako bych byl hlavní viník.
„Ale … no … Přeci se teď nebudeme rozčilovat. Nic tím nespravíme, jen to zhoršíme.“
Dokkaebi mě začal tahat za nohavici, podíval jsem se dolů.
„... žvat … žvat … žvatla … “
„To jste … nebyli vy?“

„Co tím myslíš? Jsou jediní, co to tady dělají!“ řekla naštvaně Futachi.
„Ale oni přeci ví, co tu dneska bude za hosty. Určitě by něco tak krutého nedělali. A už vůbec by nelhali!“ zastával jsem se jich.
„No, je pravda, že se ke svým vtípkům vždycky přiznali. Nikdy to navíc nebyly kruté žerty jako tohle“ připustil Sunbae.
„Ať to byl, kdo to byl, šeredně si to odskáče!“ vrčel lord.
Karan … koron … karan …
„Slyšíte to?“
Neslyšeli, protože se bavili mezi sebou. Napnul jsem víc uši, ale už jsem to neslyšel.
„Ticho!“ okřikl jsem je a dal si ruku k uchu. „Vy to neslyšíte?“
Začali se rozhlížet.
„A co jako … ?“
Karan … koron …
„Co to bylo?“
„Už jsem to taky slyšela.“
„Jde to ze spíže.“ řekl Drákula. Všichni jsme se ke dřevěným dveřím na konci kuchyně otočili. Ztichli jsme … Znovu se to ozvalo …
„Někdo tam je.“ zašeptala Futachi.
Dokkaebiové zavrčeli a přikrčili se k zemi.
'Opatrně.'
Futachi si vzala do ruky pánvičku a její vlasy se ozbrojily noži.
'Oj, oj.'
Domo si vzal pohrabáč a Drákula se kryl za Futachi v bezpečné vzdálenosti. Lord si utřel tvář do utěrky a přišel ke dveřím. Někdo tam skutečně byl, zevnitř se ozývaly škrábavé zvuky. Přišel jsem ke dveřím a chtěl uchopit kliku, jenže dveře se náhle otevřely a vrazily mi jednu mezi oči. Drákula ječel, Futachi mrštila všemi noži dopředu, Domo šermoval pohrabáčem a lord se radši klidil z cesty.
Dokkaebiové se mezi námi propletli a utíkali za uprchlíkem. Byl rychlý a já vedle hvězdiček, tmy a mlhoviny zahlédl jen jeho stín. Vyškrábal jsem se na nohy a z hrůzou jsem zjistil, že Futachi má velmi dobrou mušku. Nože se přesně zapíchly tak, aby nic na policích neponičily. Nechci ji nikdy potkat naštvanou.

Zvuk rvačky a křiku se ozýval zpoza domu. Vyběhli jsme ven a viděli, jak se dokkaebiové okolo někoho obalili. Chycený narušitel však sebou zmítal jak ryba na suchu a vřeštěl.
„Káááááá …. Kááára …“
Vymrštil se do vzduchu, škubl sebou a démonci létali všude okolo. Než jsem se nadál, přiskákal ke mně a za mě se také schoval. Úplně jsem cítil, jak se třese strachy.
„Deštník?“
Skutečně tak vypadal. Na plátně měl jedno veliké kulaté oko, velikou pusu, z které visel dlouhý jazyk a pohyboval se na jedné noze s dřevěným sandálem geto, který vydával ten karankoron zvuk.
„Karakasa? Co ta tady dělá?“
„Karakasa? Sunbae, vy toho démona znáte?“ zeptal jsem se.
„Jen jsem o nich slyšel, ale tohle je poprvé, co ji vidím na vlastní oči.“
„Já o nich už také slyšela, je to typ démonů, který se rodí z předmětů, pokud slouží sto let.“
„Takže jsme tu měli stoletý deštník?“ zeptal se Drákula.
„Hloupost.“ řekl lord a dodal: „Nikdo tu nikdy neměl deštník, až chlapec ho sem donesl.“
Nastalo ticho.
„Deštník!“
Jejich pohledy mě děsily víc než předtím.
„Je možné, aby to byl ten deštník, který chlapec přinesl?“ zeptala se Futachi.
„Byla by to zvláštní náhoda.“ řekl Domo.
„Souhlasím.“ Sunbae přikývl.
„Počkejte!“ zadržel jsem jejich konverzaci a ohlédl se na karakasu. Upírala na mě své smutné očičko.
„Ale vždyť jsme ho s mistrem Unsanem opravili. Takže to nemůže být stejný deštník, vždyť ten opravený nesloužil sto let, nebo to není nutné … ?“ Ztrácel jsem se ve vlastních slovech.
„To je pravda.“ řekl Unsan, který se objevil zpoza rohu. Po boku mu stála srnčí žena a tvářila se naprosto spokojeně. Vydala sladký mečivý zvuk a červený oni se začal červenat.
'Hej, hej …'

„Co tím myslíš?“ zeptal se lord Yong.
Zasmál se.
„Je pravda, že jsme ji jako deštník opravili, ale bylo to krátce před jejím narozením coby karakasa.“ Mnul si bradu. „Tudíž je možné, že se mohla přeměnit, třebaže byla z velké části opravená. Šlo však jen o plachtu, špičku a pár ramen, zbytek byl stále zachovalý. No, lhal bych, kdybych to netušil, že se to může stát.“
Lordovi na čele naběhla žíla hněvu.
„Tys něco tušil a nikomu jsi nic neřekl!“ vrčel jeho směrem.
„A?“ Pokrčil rameny.
„Díky ní tu je teď chaos a zrovna když mají přiletět západní draci i s řeckou hydrou!“ Lord byl opravdu velmi rozezlený.
„Ale ona to nevěděla! Vždyť se před chvílí narodila, ne? Tak tohle ráno, ne?“ hlavou jsem těkal k deštníkáři.
„Nikomu tím nechtěla ublížit! Jen si hrála.“
„Její hra nás může stát draho!“
„Já se o ni postarám! Naučím ji vaše pravidla! Ukážu jí, jak tu může pomáhat! Prosím, odpusťte jí! Cožpak není jako novorozené dítě, které neví nic o světě!“ Padl jsem na kolena a sklonil hlavu.
„Prosím, odpusťte jí!“
Lord se zatvářil zaraženě, překvapeně a snad se i styděl. Všichni ho pozorovali.
„Dobře, pokud se tohle už nebude opakovat.“ říkal to, jako by jen nerad přiznával porážku.
„Děkuji vám, můj lorde!“ zvolal jsem vesele. Otočil jsem se na novorozeného démona.
Popostrčil jsem jí dopředu.

„Tak, teď se všem hezky omluv a požádej je o prominutí.“
Deštník vypadal velmi schlíple a ke každému se spíš šoural.
„Kara … ka... kasa … “ Poskakovala o opakovala ta stejná slova a slabiky.
Futachi se zasmála. Sunbae a Domo se stydlivě kroutili a Drákula jí trochu zahrozil prstem, ale usmíval se. Dokkaebiové vesele žvatlali a nejspíš ji pozvali ke společné hře, protože se rozveselila. Přiskákala k lordovi a ten se na ni podíval.
„Karááá!!!“ Skákala, jen co se jí za getem prášilo. Zase se za mnou skryla a prskala.
„No tak, Karo. Musíš se všem omluvit.“ pokáral jsem ji.
Posmutněla.
„A vy, lorde, prosím, nekoukejte na ni, jako byste s ní chtěl zapálit krb. Děsíte ji tím.“
„No, špatný nápad to tedy není.“ řekl nezúčastněně, ale v očích mu jiskřilo.
Kara se zamračila, zarolovala jazyk a vystřelila ho jak frkačku.
„Blblblblbllbl~“
A ještě jednou.
Koukali jsme na ni jak opaření. Nevěděli jsme, jak reagovat. Rychle jsem ji popadl do náručí a utíkal, protože lord nám byl v patách.
„Stát!“
„Proč já?!“
„Kará!“
Utíkal jsem k přední části domu a když jsem se ohlédl za lordem, do něčeho jsem vrazil. Bylo to tvrdé a vysoké a nikdy to tam předtím nestálo. Spadl jsem na záda a Kara mi vypadla.
„Au! Kdo sem co postavil?!“ Zatřepal jsem hlavou a podíval se před sebe. Přede mnou byl šupinatý sloup.
'Kruci.'
Seshora mě ovanul teplý vzduch, který smrděl. Rychle jsme se zvedal a couval. Před vchodem do domu stál veliký hnědě zbarvený drak. Měl složená křídla, veliké a lehce zahnuté rohy, širokou a mohutnou tlamu a tmavé oči.
Díval se na mě s pohrdáním.
'Drak … ' Byl obrovský, vrchol střechy mu mohl sahat tak k ramenům, a to mám blbý odhad.
„Co je tohle za odpad?“ řekl hlubokým hlasem.
Snažil jsem se moc nemračit.
„Omlouvám se.“ řekl jsem a chtěl se klidit ze scény. Jenže Kara začala vyvádět. Poskakovala, nadávala, švihala jazykem a mračila se.
„Karo, uklidni se!“ okřikl jsem ji.
Neuklidnila se. Byla velmi rozezlená. Skákala k němu a já se ji snažil chytit dřív, než udělá nějakou pitomost. Minul jsem ji.

„Karo!“
Špičkou se mu zabodla do nohy, ale vůbec nic necítil. Zkoušela to dál.
„Ty malej hmyze!“ Drak zařval a švihl ocasem. Porazil blízké stromy a špičku ocasu kolem Kary ovinul.
„Karááásaáááá!“ Švihala vztekle jazykem kolem sebe, ale dračí šupiny byly pro ni příliš tvrdé a tak si ho jen rozdrásala do krve.
„Prosím, pusťte Karu! Je nezkušená a sotva se narodila!“ křičel jsem. Srdce mi svírala ledová ruka.
„Proč bych jako měl?!“
„Na mém území musíte poslouchat mé zákony! Okamžitě ji pusťte! Tady jste jen host!“
Odfrkl si, až mu z nozder vyšlehly plameny. Zakřičel jsem a vyděšeně couval.
„Polovičatej drak jako ty nám nemá co rozkazovat!“
'Sakra!' pomyslel si lord i já zároveň.
Krutě se usmál a víc Karu přiškrtil. Začala plakat.
„Jestli nechceš poznat můj palcát zblízka, okamžitě ji pusť!“ zahřměl Unsan. Neměl jsem čas sledovat dění za sebou, ale slyšel jsem, jak se všichni sbíhají.
Drak se dobře bavil.
„Nó, … když mi ukážeš něco, co mi ještě nikdo nikdy neukázal, pustím ji.“
„Dohodnuto.“ řekl lord.
„Tebe nemyslím!“ obořil se na něj. „Ať se předvede ten prcek.“ Zaměřil se na mě.
Sevřel jsem pěsti a pohled mu oplácel. Na okraji zorného pole jsem viděl, jak lord též svírá pěsti.
„No?“ Sevřel Karu.
„Kááá … káá …“
„Chceš něco ukázat?! Máš to mít!“ ukázal jsem mu zvednutý prostředník.
„EH?!“ Znalci gesta se zhrozili.
'Na co ten kluk myslí?!' Lord se nedokázal ani pohnout. Rychle se otočil zpátky na zírajícího draka.

'Nemám jinou možnost.'
Koutkem oka pohlédl na dvojčata, která taky byla připravena k útoku.
„Co je … to?“ zeptal se drak.
„To je polib si prdel! Vyliž si! Jdi do pr**le! Stačí si vybrat! Nabídka je široká!“ zařval jsem mu do tváře, aniž bych se třásl strachy.
Dračí tlama se pomalu začala šklebit a rozevírat. Tvorem cloumal vztek.
„Ty~!! Rvaaar!“ řval na celé okolí. Zvedl hlavu, aby vychrlil oheň.
„Ale, ale!“ Vzduchem se nesl silný a rozhodný hlas. Zpoza draka vystoupil muž v červeném plášti s vysokým límcem a červenožlutými vlasy. Kouřil cigaretu a vypadal neškodně. Stačil však jeden pohled do očí a pochopili jste, že s ním si není radno zahrávat.
Zastavil se a jeho botasky s vyšší podrážkou rozvířily prach.
„Ale, ale, takovéto je dračí slovo?“ Podíval se nahoru přímo drakovi do očí.
Ten jen vztekle vrčel.
„Co ty tady děláš?!“
„To samé co ty. Chci si užít klid a mír těchto lázní.“ Slova „klid“ a „mír“ měla v jeho podání velmi silný zvuk.

'On je taky drak?' Překvapilo mě to.
Veliký drak znovu zavrčel a povolil své sevření. Kara padala k zemi. Vrhl jsem se k ní a chytil ji těsně nad zemí. Dýchala, ale byla polámaná.
„Už je to v pořádku.“ Uklidňoval jsem ji. Zvedl jsem se a podíval se na nového draka.
Lord pokynul dvojčatům a ta přiběhla k drakovi. Prsty vytvářely různé tvary a něco odříkávaly. Okolo nohou draka se objevily světelné kruhy, jeho tělo se po chvíli rozzářilo a zmenšilo. Změnil se v člověka. Povýšeně pohodil delšími a divokými vlasy a zmizel v domě.
Obdivně jsem druhého draka pozoroval. Postavil se mu, aniž by se bál následků. To o sobě říct nemůžu, jednal jsem impulzivně a nepřemýšlel. Navíc vypadal i starší, tak něco přes třicet, pokud mohu soudit podle lidského těla.
„Dlouho jsme se neviděli, Yongu.“ Přišel k němu a podali si ruce. „Vidím, že se tvá banda rozmnožila o pár zajímavých kousků.“ Usmíval se.
„Ano, dá se to tak říct.“ neříkal to však příliš nadšeně. Nedivil jsem se mu. Málem jsem všechno zbabral.
Pustili se.
„Pojď.“ Futachi do mě strčila a já se nevzpíral. Teď bylo nejlepší se ztratit lordovi z očí.
„Hej!“ zavolal nový drak a já věděl, že to míří na mě.
Zastavil jsem se a otočil se k němu.
„Ano?“
„To co jsi udělal, bylo obdivuhodné, ale mnohem víc neuvěřitelně hloupé. Kdybych tu nebyl, nejspíš bys všechny zabil.“
Přitiskl jsem k sobě Karu, ale oči jsem neskláněl.
„Kdybych něco neudělal, ublížil by Kaře.“
„No a co? Kdyby zemřela, utišilo by to jeho hněv a vy byste žili dál. Kde máš problém? Vždyť jsi démon.“ Vyfoukl dým.
„Zdá se … že nemáte nikoho, koho milujete, nikoho, na kom vám záleží. Jinak byste takhle nemluvil.“
„Eh? Co tě k tomu vede.“
„Vědomí, že bych už Karu neviděl, mě děsilo. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, aby se něco takového stalo.“

„Takže bys radši obětoval zbytek svých přátel pro záchranu jednoho hlupáka?“
„Ne, ochránil bych je všechny!“
„Hlupáku! Když chceš něco získat, musíš něco obětovat!“
„Pokud ta věc, ten sen, potřebuje obětovat životy … Radši na něj zapomenu, než abych ho naplnil. Nestojím o sny, se kterými se nemohu podělit s ostatními!“
„Hezká, ale pěkně naivní filozofie.“ Pokrčil rameny.
„Radši budu žít život naivního hlupáka, než opuštěného chytráka!“
Zadíval se na mě.
„Hej, kluku. Chceš sílu?“
„Eh?“
„Víš, my draci můžeme druhým darovat dračí sílu. Stačí, když se napijí naší krve.“ Natáhl ruku, odhrnul rukáv a ukázal svoje svaly.
'Nic moc.' Prolétlo mi hlavou. 'Jako bych se já měl čím chlubit.' Následovalo hned za tím.
„Stačí, když se zahryzneš. Tak pojď. Jediný lok a budeš moct s tím mladým floutkem vytřít podlahu a ještě přitom jódlovat.“
Zahleděl jsem se na paži a olízl si rty. Bylo ticho.
'Sílu? Vážně bych mohl dostat sílu? Vážně bych už nebyl slabý?'
Srdce mi rychleji bušilo. Byl jsem nervózní.
'Mohl bych mu splatit to, jak ublížil Kaře. Mohl bych … Mohl … '
Usmál jsem se a zakroutil hlavou.
„Děkuji za vaši nabídku, ale nechci.“

„Oo~ A proč ne? Copak tě ani trochu neláká poznat pravou sílu?“
„To bych lhal, ale … kdybych si od vás vzal sílu, nebyla by to moje síla. Neměl bych na co být hrdý. Samozřejmě, že chci být silný, ale ne takhle. Chci se stát silným svým vlastním způsobem. Najít svůj vlastní zdroj síly. Kdybych měl stejnou sílu, jako on, nejspíš bych ji používal stejně hloupě, jako on. A navíc … “ Podíval jsem se na Karu. Jemně otevřela oko a zamžourala na mě.
„Káá~ … “
„Kara by mi to nikdy neodpustila. Sama mu chce nakopat zadek a kdybych jí ten sen vzal, jaký jiný by pak mohla snít?“
Zasmál se a strčil si napřaženou ruku do kapsy.
Uklonil jsem se.
„Jak dojemné!“ řekl ostrý ženský hlas.
Vyděšeně jsem vyskočil do vzduchu. Nad námi se tyčila několikahlavá saň.
'To … to je hydra!'
Hlav měla snad deset a každá vypadala jako hlava hada s malýma a krutýma očima. Kůži měla šedohnědou. Nohy byly jen přední, tělo vláčela po zemi a měla dlouhý hadovitý ocas.
„Á, naše milady.“ řekl opovržlivě. Západní draci asi nebyli zrovna moc společenští, ani vůči sobě přátelští.
Jedna hlava se začala dávit, znělo to, jako by chtěla zvracet.
„Krchr!“ něco delšího vyplivla. Srdce se mi zastavilo, byla to kostra ruky, na níž byl ještě kovový náramek s jemným rytím.
„No konečně, už mě to v tom krku kolik let sralo.“ ulevila si, plivla na ruku a ocasem ji švihla někam do křoví.
Dvojčata ji proměnily v člověka. Nás okolo ignorovala a přešla hned k lordovi. Ten se narovnal v bezmocném gestu se od ní oddálit.
„Pořád stejný drahoušek.“ Pohladila ho rukou po tváři. Nedržet Karu, asi bych jí tu ruku urval.
„Doufám, že si pobyt v lázních užijete, milady.“
„Pořád tak formální, vždyť víš, že u mě nemusíš.“ Pohladila ho ukazováčkem po rtech. Nehnul ani brvou. Žena s dlouhými černými vlasy a tógou se rozesmála a zmizela také v domě.
'Už chápu, proč jí lord nazval děvkou.' Nejradši bych ji uškrtil.
„Snad nebude dělat potíže.“ utrousil drak.

***

Karu jsem uložil u sebe v pokoji. Unsan mě ujistil, že bude v pořádku. Její tělo je teď jako jiných živých tvorů. Pokud si tedy něco zlomí, zase jí to po čase sroste. Za neposlouchání jsem jí vynadal a nakázal jí odpočinek. Napadlo mě, jestli si takhle občas nepřipadal i lord. Váha mého činu na mě dopadala. Ani Atlas nemohl nést tak těžkou váhu. Celý jsem se roztřásl.
Všichni teď byli zaměstnaní, takže jsem se jim radši nepletl do cesty a neptal se na práci. Chtěl jsem stejně nejdřív něco zařídit. Vyběhl jsem před dům, cestou jsem zaslechl, jak hydra otravuje lorda a dává to hlasitě najevo. Proklel jsem ji. Venku jsem začal prohledávat křoví.
'Muselo to dopadnout někam sem.' Hrabal jsem v křoví ještě několik minut.
„Ah! Tady je.“
Vybělené kosti ležely u kmene stromu. Opatrně jsem je vzal do ruky. S bodnutím v srdci jsem si uvědomil, že ruka byla menší než ta moje.
'To je kruté! Vždyť to bylo ještě dítě!' Z očí se mi valily slzy. Stíral jsem je, ale zastavit šly jen těžko. Prohlédl jsem si náramek. Byl z kovu, nebyl uzavřený a měl po obvodu jemně vyrytý text.
Nechť tě ochraňuje.
Znovu jsem ji proklel a pro jistotu ještě jednou.
'Ukýchej se k smrti, čubko!'
Pozůstatky jsem zabalil do látky a odnesl je. Místo jejich odpočinku jsem zvolil strom vedle domu sluhů. Měly tam stín, ticho a pohodu. Vykopal jsem díru a než jsem je uložil, rozbalil jsem látku a sundal náramek. Chvilku jsem si ho prohlížel a pak si ho nasadil. Trošku jsem ho potřeboval roztáhnout, ale držel.
'Já vím, že je to trošku šílené, ale … možná jednoho dne potkám toho, kdo ti ho dal, nebo kdo ho znal a budu mu moct předat tvé pozůstatky.'
Uklonil jsem se.

„Do té doby si ho půjčím.“
Zabalil jsem je a pohřbil. Na hlínu jsem položil plochý kámen. Oprášil jsem si ruce a šel do kuchyně. Cestou jsem potkal na zápraží Sunbaeho. Nesl malé ofudy a tvářil se ztrápeně.
„Děje se něco, Sunbae? Je to moje vina?“
„No, bylo by nesprávné říct, že v tom nemáš prsty.“ řekl Sunbae. „Na jednu stranu jsi mě neuvěřitelně vyděsil a na druhou … jsem k tobě cítil velikou úctu.“
„Úctu?“ Málem jsem z něj udělal grilovanou kappu.
„Na tvém místě bych nedokázal otevřít ani zobák, natož zvednout prst.“ Tiše se zasmál. „Všechny jsi nás překvapil.“
„Nejvíc jsem překvapil asi sám sebe.“ podrbal jsem se na temeni hlavy.
„Ano, také jsem netušil, že dokážeš vypustit takové výrazy z pusy.“
„Ah … ah … “ Nějak tu začínám druhým kazit charakter.
Povzdechl si a pěstí zaťukal na záda.
„Tak já jdu.“
„Můžu vám s tím nějak pomoct?“ Zastavil jsem ho v polovině kroku.
„To určitě můžeš.“ Usmál se. „Jdu dolů k úpatí zesílit bariéru. Sice je silná, ale se západními draky dvakrát měř a jednou řež.“
'V mém případě tisíckrát měř a nikdy neřež.'
Sunbae sešel ze zápraží a ruplo mu v zádech, až jsem to slyšel. Pomohl jsem mu se otočit a opřít se o dřevěnou podlahu.
„Moje záda. Sakra! Když mě chytnou, nemůžu se celý den pořádně ohýbat.“
„Zůstaňte tady, já to zařídím.“

„To budeš hodný. Je to velmi jednoduché.“ Sedl si.
„Každý svitek má svůj znak, vidíš.“ Žádný ze znaků jsem nedokázal přečíst.
„Co to znamená, vůbec to nepřečtu.“ Sedl jsem si vedle něj.
„Tohle jsou čínské znaky pro označení pěti základních elementů, ze kterých pramení síla démonů. Oheň, země, kov, voda a dřevo. Každý element není však spojen jen s danou silou, ale i ročním obdobím, náladou nebo barvou.
V zimě padá sněhová voda, na jaře se probouzí dřevo, léto žhne jako oheň, země hřeje jako babí léto a podzim nese barvy kovaného kovu.“

„Eh, takže to jsou čínské znaky, tak proto jsem je nemohl přečíst.“
„Ofudu se znakem ohně přilož na kámen se znakem ohně. Vodu k vodě, zem k zemi a tak dál.“
„To je všechno?“
„Počkáš až kámen přijme sílu ze svitku. To poznáš podle toho, že znak zmizí. Svitky nezapomeň přinést zpátky.“
Přikývl jsem a zamířil na starou známou cestu. Běžel jsem po vyšlapané cestě až k bambusovému háji. Strach z něj mě však už opustil. Přišlo mi hloupé bát se lesa, když mi nic nemůže udělat a nemá k tomu ani důvod. Vstoupil jsem a ucítil divný pocit.
'Co je zase tohle?' Rozhlížel jsem se. Přišlo mi, že je v lese napětí.
'Ale proč? Co to může způsobovat? Co to znamená?'
Zase mě les mátl. Pokaždé, když jsem sem šel, něco se dělo.
'Dělá si ze mě legraci?'
Tlak se zvyšoval.
„Co máš za problém?!“
Co máš za problém? … Co máš za problé … ?!

Ozvěna mi vracela svůj vlastní hlas, což by neměla. Zvuk se neměl od čeho odrazit, ale tlak zmizel. Uvolnil jsem se. Očima jsem však nepřestával sledovat své okolí. Nikdo tu nebyl, nikdo tu nikdy nebyl, přesto jsem něčí přítomnost cítil. Byla slabá, jako by se skrývala, jako by mě chtěla sledovat.
Prudce jsem se otočil za pohybem na okraji mého zorného pole. Rukou jsem chytil tenký bambusový výhonek. Byl tlustý jako brčko a měl dva protilehlé listy. Jeden větší, druhý menší. Zamračil jsem se na něj, povzdechl si, pokrčil rameny a dal si ho za ucho.
'Ach jo … '
Znovu jsem pokračoval a rozhlížel se, ale les mi už žádné znamení nedal, nic neříkal, jen tiše šuměl ve větru.
'Možná bych se na ten lesík měl zeptat lorda.'
Vkročil jsem do normálního lesa a mířil k rokli masek. Začal jsem si ji pořádně prohlížet. Široká mohla být jako dvouproudová silnice a po obou stranách vysely masky různých zvířat i tvorů. Všechny byly ze dřeva a pomalovány byly sytými barvami. Jednoznačně jsem poznal masku démona Tengu, démona lidské postavy s dlouhým nosem a červenou tváří, byla tu i dračí maska s rozevřenou tlamou a výhružně se mračila, maska oniho vypadala podobně a byla tu i maska ženy, která měla rozježené vlasy a taky se netvářila přátelsky.
'Že by Yama-Uba?'
Některé obličeje byly groteskní, jiné zlovolné. Podíval jsem se nad sebe, masky visely až nahoru a ztrácely se v husté mlze.
'Proč tu asi visí? A jak dlouho? Kdo je sem dal?' Měl jsem spoustu otázek. Přistoupil jsem k masce Karasa, démonické vrány, přiblížil k ní ucho a naslouchal jsem. Pořád si pamatuji na to, jak ke mně masky poprvé promlouvaly, ale nic jsem neslyšel.
'Že by se mi to jen zdálo?'

Podrbal jsem se ve vlasech. Šel jsem dál, východ jsem měl před sebou, ale na zemi jsem zahlédl dvě masky. Zvedl jsem je. Jedna patřila lišce a druhá tygrovi. Na rozdíl od ostatních masek měly bílý podklad, jednoduše naznačenou tvář a několik červených plošek. Ty u tygra znamenaly pruhy u očí a dole u malé tlamičky. Liška byla už víc vybarvená. Vnitřek uší, oblast okolo čumáčku a linie zavřených očí a tlamičky byly červené. Maska tygra byla plochá, ale liška ji měla vytvarovanou.
Střídavě jsem se na ně díval a pak sledoval skálu okolo sebe.
'Odkud asi spadly?' Blíž jsem skálu zkoumal, ale žádný záchytný bod jsem nenašel. Zkusil jsem ji namátkou přidělat ke stěně. Dal jsem ruku pryč a ona držela. To samé jsem zopakoval s druhou maskou a taky se zadařilo.
'No, nad některými věcmi je lepší moc nepřemýšlet.'
Obě masky spadly a zastavily se u mých nohou. Znovu jsem je přidělal a znovu spadly. Pokud číslo dvě selhal, pokus číslo tři taktéž selhal, pokus číslo čtyři … pokus číslo pět … pokus číslo …
„Uááááh!“ To jsem se už vážně naštval, dal jsem si každou na bok u pasu a čekal. Ani se nehnuly. Navíc jsem měl pocit, že liška zašeptala: „No že ti to trvalo.“
„Ticho!“
Radši jsem zbývající metry vzal sprintem, než mi na hlavu něco spadne. Dolů k úpatí jsem taky běžel, žádné zdržení jsem si už nemohl dovolit. Sunbae na mě spoléhal. První kámen jsem měl naštěstí hned před sebou. Označoval vodu. Přiložil jsem příslušný svitek a pohledem do něj pak vypaloval díru. Byl jsem zvědavý, s jakým efektem znak zmizí. Nic se notnou řádku minut nedělo, najednou však znak rozpil, zmizel a svitek se snesl na zem.
„To je všechno?“ Byl jsem zklamán, čekal jsem nějaký pěkný efekt.
Podle zákonů slabostí a sil musím jít tak, aby každý živel, který jsem obnovil, byl oslaben tím, který následoval.
'Teď je na řadě dřevo.'
Kameny byly uspořádány v pěticípé hvězdici a jeden druhého ovlivňovaly. Sedl jsem si před kámen a pozoroval, co se s papírkem stane. Černý inkoust po minutách zezelenal a rozletěl se jako listí unášené větrem.
'Žůžo!'

Už to nebyla nuda. Každý kámen si bral sílu podle svého.
'Teď je na řadě oheň.'
Nikdy jsem okolo hory nebyl, takže jsem si výlet i užíval. Z města jsem viděl už jen světla a několik nejvyšších budov na okraji. Přiložil jsem na kámen ofudu a radši poposedl dál. Kámen načerpal sílu a nápis shořel, ale papír zůstal úplně netknutý.

Kámen země nápis rozdrobil.

'Poslední je kámen kovu.'
Šel jsem normálním krokem a nijak se nerozhlížel. Noc byla tichá a krásná, jako bychom u nás neměli bandu potížistů.
'No, ten červenožlutý drak vypadá fajn, i když má divné otázky.'
Chtěl jsem přiložit papírek, když jsem si před sebou všiml postavy. Vyděšeně jsem si sedl na zadek.
'Sakra! Viděl mě!'
Zpoza mraků vysvitl měsíc a ozářil mu tvář. Usmíval se.
„Nepovídej, že tě taky donutili jít k hoře.“ řekl vlídně.
„Eh?“
„No, spolužáci ze školy, nebo tak.“
'Aha … on si myslí, že mě sem někdo poslal.'
„A-Ano, tak nějak. Moc jsem mluvil.“ Stoupl jsem si a nervózně se ošil.
„Taky se mi to stalo. Chceš s tím pomoci? Hora tě určitě musí děsit. Jo … a máš skvělý kostým.“
„Děkuji, ale to je v pořádku. Nebudu vás zdržovat od vaší procházky.“ Jeho úsměv se mi přestával líbit.
Muž byl zhruba vysoký jako lord a možná okolo pětadvaceti let. Vlasy měl neobvykle blonďaté, takže to byl nejspíš i cizinec, nebo míšenec.
„Vůbec mě nezdržuješ, velmi rád ti pomůžu.“ Udělal ke mně několik kroků. Cítil jsem zvláštní mrazení na zátylku. Přitiskl jsem papír rychle na kámen. Zvedl jsem hlavu, ale ten muž najednou zmizel.
'Kam?'

Podíval jsem se nahoru a uviděl, jak ke mně míří kuličky navinuté na lanku. Ovinuly se mi kolem těla a svázaly mě jak kuklu.
„Uwah!“ vykřikl jsem a spadl na zem. Každá kulička mě pálila do kůže a cítil jsem, jak slábnu.
'Co se to děje?!'
Mrštil mnou o strom. Spadl jsem na bok. Hůř se mi dýchalo, jako by mi někdo mačkal plíce.
„Tohle je sto osm Shu Zhu, ze kterých se nevymaníš. Jestli nechceš dlouho trpět, řekni mi, kde je.“ řekl chladným hlasem.
„Kde je kdo?“
Tvář se mu zkřivila do tváře démona.
„Nezahrávej si se mnou! Víš moc dobře, o kom mluvím, jsi její sluha!!“
Zvedl mě do vzduchu a několikrát praštil o zem.
„Ale já nevím, o kom mluvíte! Vážně!“
„Tak proč máš ten náramek?!“
'Náramek … ?'
Praštil se mnou, až se mi zablesklo před očima. Točila se mi hlava a svět okolo se slil do kolotoče barev.
Zpomalovaly.
Nabíraly tvar.
Promlouvaly.
Stál jsem. Viděl jsem blonďatou holku v bílém kimonu a červeném hakami. Krvácela a byla špinavá. V očích měla paniku a beznaděj. Ale aura okolo ní dávala najevo, že se nehodlá vzdát.
Země se otřásla a já nadskočil.
'Co to …? … Hydra?!' Ta hydra, která byla u nás v lázní, stála vedle mě. Její krky se vlnily a vrčela.

Koutkem oka jsem zahlédl dítě. Sedělo u velikého kamene a ani se nehnulo. Utíkal jsem k němu a uchopil ho za ruku, ale prošel jsem.
„Co se to děje?!“
Nikdo mě neviděl. Nikdo mě neslyšel. Nebyl jsem.
„Hej, holčičko. Jsi silná a jako úctu k tobě ti udělám nabídku.“ řekla hydra.
Dívka se postavila.
„Když mě necháš tě sežrat, nesežeru to dítě.“ Střední hlava se olízla.
„Sli-Slibuješ?“ Hlas se jí třásl, ale únavou.
„Slibuji.“ Potřásla hlavou.
„Přijímám.“ Podívala se na dítě a usmála se.
Hydra se dala do děsivého smíchu.
„Hlupačko!“ Zvedla ocas a jediným máchnutím rozdrtila kámen i dítě. Mým tělem proletěla hlava. Nedokázal jsem se pohnout.
„Slíbila jsi, že to dítě necháš být!“ křičela a z očí jí padaly slzy.
„Slíbila jsem, že ho nesežeru, ne že ho nezabiju! Gwahaha!“
Dívka vydala křik plný bolesti. Netruchlila nad svým osudem. Plakala nad osudem dítěte.
'Ten náramek … byl její … '
Plakal jsem.
Hněv.
Rostl ve mně hněv.
Zvětšoval se.

Zesiloval.
Prasklo, něco prasklo.
Povolovalo, praskalo, padalo … váha mizela.
Rozhodil jsem rukama a řval.
„Jak je to možné?!“ blonďák uskočil dozadu.
'Vymanil ze z mých sto osmi Shu Zhu!!'
Dýchal jsem … volně. Secvakl jsem zuby a zaskřípal jimi.
„Chceš hydru, máš ji mít!“

Démoni:
Karakasa (Japonsko)
Yama-Uba (Japonsko)
Západní drak (Evropa)
Hydra (Řecko)
Tengu (Japonsko)

Použité pojmy:
Shu Zhu („počítané korálky“ Čína) – matra kuličky/korále používané k modlení a jako počítadlo recitovaných manter. Jejich počet je dělitelný devíti a většinou mají 19, 21, 27, 54 a 108. Poslední počet je však nejčastější a vychází z víry ve 108 utrpení (občas nazývaných jako „klesa“). Lidé mají šest smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat a vědomí) a existují tři typy reakcí (pozitivní, negativní a ignorace), z čehož vzniká 18 „pocitů“. Každý z pocitů může být „pojen s radostí“ nebo „pojen se smutkem“, což dává počet 36 vášní/požitků. Každá navíc může nastat v jednom čase (minulost, přítomnost a budoucnost). Výsledný počet je tedy 108 korálků, které jsou reprezentovány v o-juzu (Japonský Budhismus - „počítané korálky“) případně nenju („myšlenkové korálky“). Mantra je opakována tolikrát, kolik je na o-juzu korálků. V případě 108 korálků se to počítá jako sto recitací, kde osm recitací navíc slouží jako oprava chyb v recitaci. Japonci na nový rok zvoní na zvon právě sto osm krát.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Edit: Přidána externí korektura Smile

No, po delší chvilce je tu další dílek Laughing out loud Můza se zase vyřádila a já si odpočinula, další část s dá očekávat o několik dní později (potřebuji si něco dohledat) a tentokrát bude akčnější a něco se tam vysvětlí a chlapec se nám předvede ... už mu pomalu plánuji minulost i budoucnost Laughing out loud Snad to bude trošku originální Wink

Tady získáme nového člena lázní a konečně přijdou na řadu draci a potkáme onu důležitou postavu (nejspíš však budou dvě) Smile Jako vždycky to končí v tom nejlepším Laughing out loud Však mě už znáte Laughing out loud

PS. Tentokrát jsem netečkovala vulgární výrazy, pokud něco systém nevyhvězdičkuje, udělám to manuálně Smile
PS2. Mám externí korekturu a začínám ji aplikovat od první kapitolky Smile, která je už opravená.

5
Průměr: 5 (21 hlas)