Démonické lázně – Pramen 5 – Co přinesl déšť (část první)

Další den se ke mně lord choval neutrálně. Bylo mi jasné, že včerejšek nechce rozebírat. Bolelo mě však to, že se ke mně tak chová. Myslel jsem si, že bychom se mohli stát …
'Čím bychom se mohli stát?'
Uběhlo několik dní a já dokonce nic neprovedl. V lázních nebylo kupodivu mnoho hostů. Většina pokojů byla prázdná. Byl tu jen pan Drákula Pátý a Banshee s Baobhan Sith, které však brzy z rána odjely. Sunbae si mě v těchto dnech také lépe hlídal. Můj ne zrovna nejlépe vysvětlený výlet ho pořád šimral na zobáku. Chápal jsem ho, a tak jsem se snažil udělat co nejvíc práce.
Dostal jsem i konečně příležitost lépe poznat Axe, býčího démona, který mě první den málem zmrzačil.
„Pane Axi.“ oslovil jsem ho, když jsem k němu přišel.
Jako vždy sekal dříví. Narovnal se, setřel si pot a řekl:
„Stačí jenom Axi. Není potřeba být tak formální a co tě sem přivádí?“ Zarazil sekeru do špalku.
„Přišel jsem vám pomoci s dřívím.“
„Dobře. Malá pomoc by se mi hodila.“
Přešel jsem ke špalku a chtěl vytáhnout sekeru. Nehnula se. Zatáhl jsem víc. Nic. Zatnul jsem zuby a zatáhl ještě víc. Podklouzly mi nohy.
„Uah!“
Sedl jsem si přímo na nějaký špičatý kámen.
„Au.“ Zaskuhral jsem tiše.
Býčí démon se smíchy v pase lámal. Já měl slzy na krajíčku a on se mi prostě sprostě smál.
„Tu sekeru ani neuzvedneš.“ Vzal ji jednou rukou a lehce ji vytáhl.
Jeho smích měl bučivý nádech. Místo „Hahaha“ či „Chachacha“, to spíš vypadalo jako „Hůhaha“ a „Chůchaha“. Znělo to dost legračně.
Takže jsem sbíral a rovnal polena.
„To vždycky sekáte dříví?“
„Jo, taková je má práce.“
„To nejste třeba občas unavený?“ Sebral jsem polena a šel je narovnat k ostatním, která byla postavena okolo domu.

„Ani trošku. Jsem rád, že mám tuhle práci.“ Zasekl sekeru do špalku.
„Víš, chlapče, když jsem ještě tady nepracoval, proháněl jsem se po Baskicku, které je součástí Pyrenejí.“
Přikývl jsem a sedl si do trávy. Do nohou mě zastudily zbytky ranní rosy.
„Tehdy jsem byl silný, volný a … nebezpečný.“
„Nebezpečný? Vy? Podle mě byste nedokázal ublížit ani mouše, a že jich vás otravuje.“
Mé poznámce se srdečně zasmál.
„Máš dobré srdce, za to dám oháňku do ohně.“ Zadíval se na hvězdy.
„Tam doma jsem pobíhal všude, kde se mi zlíbilo a když mi do cesty přišla nějaká překážka, zničil jsem ji. V té době jsem zabil i mnoho lidí.“
„Cože?!“
Nemohl jsem tomu uvěřit, ten usměvavý Ax že by někomu dokázal ublížit?
„Byl jsem divoký a namyšlený. Běhal jsem a ničil vše v cestě. Vše však musí jednou skončit. Lidská civilizace se rozrostla a tam, kde jsem žil, byla postavena elektrárna. My démoni … nemáme moc rádi kov, já sám mám vůči kovu určitou odolnost, ale tohle … bylo to moc … Ten kov na mě a na ostatní démony působil jako … slunce na upíry.“
Přejel mi mráz po zádech.
„Rychle mi ubývalo sil a já se snažil dostat pryč. Běh brzo přešel v krok a pak jsem se už jen ploužil. Cestou jsem viděl démony, kteří nestačili utéct a jejich těla se pomalu rozkládala. Ten den … jsem si myslel, že zemřu … Plakal jsem … prosil … proklínal …“
Jeho tvář, doteď ztrápená smutkem, se rozzářila.
„Můj hlas byl vyslyšen. Lord Yong mě vyslyšel.“
„Lord Yong?!“

„Ano, lord Yong. Pořád si na ten den pamatuji, jako by to bylo včera. Slunce ten den žhnulo víc než obvykle a na nebi nebylo ani mráčku. Najednou na mě dopadl stín a já uslyšel hlas. 'Chceš žít? Chceš mít místo, které můžeš nazvat domovem?' Myslel jsem si, že je to přelud, ale chtěl jsem tomu věřit. Chtěl jsem věřit, že mohu znovu žít.“
Zadíval se mi do očí.
Skoro jsem tomu nemohl věřit. Bylo mi líto lidí, které zabil, ale bylo mi líto i jeho. Lidé jej vyhnali z jeho domova a málem ho i zabili, aniž by si to uvědomovali.
'Kolik životů jsme takto zničili?'
Bylo mi do pláče. Jako by věděl, na co myslím, rychle mi rukou rozčepýřil vlasy.
„Zpátky do práce.“
S dřívím jsem mu ještě přes hodinu pomáhal, pak mě k sobě zavolal Sunbae.
„Chlapče, lord mě poslal do města koupit tabák. Tyto záležitosti většinou obstarávají Raghu a Ranghu, ale jak sis asi všiml, žádný tu momentálně není. Oba se museli vrátit do Dračího paláce a budou tu až zítra. A lord už žádný tabák nemá a bude velmi rozezlený, jestli mu žádný nebude donesen.“ Přišlo mi, že začíná panikařit.
„Dobře, už nic víc neříkej. Já pro to skočím.“
Udělal psí oči na kappí způsob.
„Opravdu?“
„J-Jo.“
Objal mě.
„Jsi můj zachránce a já tvým dlužníkem! Přísahám, že ti to splatím!“
Pustil mě a já mohl zase dýchat.
„Lordova oblíbená značka je Tokaro, zásadně bere balení 200 gramů a cena je okolo 38 tisíc wonů. … “
„Cože?! Třicet osm tisíc?“ Tolik peněz jsem nikdy neviděl.
„Pšššš! Děláš moc povyku.“
„Ah, omlouvám se.“
Dal mi ještě několik málo instrukcí a pak jsem už mohl sejít z hory.

***

Lázně se mi ztratily z dohledu, ale tíživý pocit mě neustále svíral. Přede mnou byl bambusový háj a skrz něj cesta. Byl jsem si jistý, že jsem po ní běžel, ale když jsem se ohlédl za muži, byla pryč. Všechny ty vzpomínky se vracely.
Skučely.
Ječely.
Pištěly.
Křičely.
Bál jsem se. Byl jsem mezi démony a přesto jsem se teď bál obyčejného bambusového háje? Hýbal se, šeptal, nakláněl se, přibližoval se. Byl živý. Věděl jsem to, věděl jsem, že ten háj je živý. Šeptal tichým hlasem mnohá tajemství. Nerozeznával jsem slova.
Polkl jsem.
'Přeci mě nezastaví hloupý háj bambusu?'
Pomalu jsem se vydal po cestě dolů. Vzduchem začalo padat bambusové listí. Pluly jako lodě … okolo mě?! Zastavil jsem se. Lístky se také zastavily. Po tváři mi stekla kapka potu. Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nelíbilo. Měl jsem strach. Očima jsem přejel z jedné strany na druhou. Nikdo tu nebyl, nikoho jsem neslyšel.
Dal jsem se do chůze. Lístky okolo mě začaly zase plout. Strach pomalu mizel. Nikdo mě nechtěl zranit, nikdo mě nechtěl sníst. Bambusový háj se chýlil ke konci. Měl jsem co dělat, abych se nedal do zběsilého běhu.
Už jen několik metrů.
Už jen několik kroků.
Byl jsem venku.
Lístky spadly na okraji háje. Ohlédl jsem se. Cítil jsem smutek. Nechápal jsem proč. Před chvílí jsme se bál a teď jsem byl smutný? Ještě chvíli jsem pozoroval les a pak se znovu vydal na cestu do města. Přede mnou byla ještě ta horší část cesty.
Rokle masek.
Už jen pomyšlení na to místo mi nahánělo hrůzu. Bambusový háj mi pak připadal jako procházka růžovým sadem. Cesta mi přišla dlouhá, ale to se mi mohlo jen zdát, protože předtím jsem utíkal pološílený strachy.
Cesta se začala prudce snižovat a já na zvlhlé trávě uklouzl. Zastavil jsem se až dole.
„Vhůůůů....“ Vítr skučel skrz roklinu.
Masky tam pořád byly. Víc jsem objal tašku, kterou mi dal Sunbae. Několikrát jsem polkl, než jsem se odhodlal projít. Snažil jsem se na masky nekoukat. Očima jsem k nim pořád těkal, jako by se mi měly každým okamžikem zakousnout do krku.
Mlčely.

Jejich němé tváře jen sledovaly jedna druhou.
'Zdálo se mi to?'
Rokli jsem opustil, aniž by se něco stalo. Hluboce jsem si oddechl. Cesta k úpatí pak proběhla bez jakékoliv události. Skrz spleť stromů jsem se zadíval na nebe, kde se začaly shromažďovat mraky.
'Snad nebude pršet, nemám deštník.'
Území hory bylo označeno kamennými pomníky po celém jejím obvodu. Stálo na nich varování, že horu obývají démoni, že je to posvátné území bohů. Kameny už byly po letech bičování větrem a bušením kapek ohlazené a nápis byl špatně vidět. V dnešní době by tomu stejně nikdo nevěnoval pozornost. Démoni, duchové, přízraky … to vše bylo minulostí.
Sáhl jsem do tašky a vytáhl přívěšek s několika zuby, korálky a plochými kamínky s dírkou uprostřed. Když si tento náhrdelník nasadím, obnovím své lidské tělo a zruším kouzlo, které mě k tomuto místu váže. Proměna však bude trvat jen do východu slunce. Měl jsem tedy zhruba šest hodin čas.
Nasadil jsem si ho. Nic se nedělo, protože vlastní síla hory a lordova moc znemožňovaly používání démonické energie na tomto území. Bylo tak vyloučeno, že by nějaký démon mohl s její pomocí ublížit člověku, pokud by se sem zatoulal. Jediný, kdo mohl své síly používat, byl lord Yong a jeho dva bratři.
Opět jsem polkl.
Potily se mi ruce, připadalo mi, že stojím na okraji skály, pod níž hučí rozbouřené moře a já se chystám udělat ten jediný krok, který mě dělí od smrti. Nadechl jsem se a zavřel oči. Lehce jsem sevřel ruku a ucítil lordův dotek.

Krok.
Krok.
Krok.
Tráva šustila.
Kamínky ťukaly o sebe.
Krok
Krok
Krok.
Ucítil jsem rovný a tvrdý povrch. Otevřel jsem oči. Stál jsem na silnici. Zamrkal jsem a podíval se na ruce. Byly lidské. Sáhl jsem si na tvář, kde jsem nenahmatal žádnou šupinu. Byl to divný pocit. Před týdnem jsem byl ještě člověkem, ale přitom mi připadalo, že tohle tělo není moje. Měl jsem obyčejné oranžové tričko a modré džíny. Slaměné sandály tiše šustily.
Zhoupl jsem se na patách a dal se do běhu. Měl jsem úkol, který jsem musel splnit. Světla města se přibližovala a oslňovala mě. Přišlo mi nesmyslné, jak v tom mohli lidé žít. Jak jsem v tom mohl žít já? Ulicemi občas prošel chodec, sem tam projelo auto. Do ticha města svítily lampy a zastiňovaly většinu hvězd nade mnou, které už tak kryly mraky.
Rozhlížel jsem se a naslouchal okolí, jako bych byl na nepřátelském území. Našel jsem městskou mapu blízko informačního centra a pořádně si ji prohlédl. Od non-stop obchodního centra mě dělilo asi pět kilometrů. Na kus papíru jsem si poznamenal cestu. Byl jsem nervózní, bál jsem se otce, že mě uvidí.
Zatím však vše probíhalo klidně. Obchodní centrum bylo blízko centra města. Tyčilo se do výšky a ozařovalo široké okolí jako veliký diamant. Stěny byly celé prosklené a v nižších patrech se hemžilo dost lidí.
Přišel jsem ke vchodu, kde se otevřely automatické dveře. Ochranka mě přejela rychlým pohledem. Nijak jsem jim pozornost nevěnoval, spíš jsem zíral na lustr, který visel uprostřed druhého patra. Přízemí, kde jsem zrovna byl, mělo nad sebou dvě patra ve tvaru kruhů s dírou uprostřed.

Kruhová patra byla podepřena řadou sloupů a obehnána vysokým zábradlím. Byly v nich kavárny, čajovny, dětské koutky, sázkové kanceláře, realitka a dokonce i bar. Mým cílem byl právě ten bar v druhém patře. Vyjel jsem nahoru po automatických schodech, byť jsem se na nich cítil nesvůj. V tomhle centru jsem byl poprvé. Vyšší patra poskytovaly luxusní a drahé zboží, které jsem si sám nedokázal představit.
Moc lidí tu ani nebylo, všiml jsem si možná nějakých turistů, ochranky a pijáků u baru. Místnost byla zakouřená a po pohybu na čerstvém horském vzduchu jsem měl co dělat, abych nezačal zvracet.
'Zažil jsi už horší věci než začouzenou putyku.' Oklepal jsem se a přešel k baru. Za ním stál starší chlapík s krátkým plnovousem.
„Mladým nenalejvám.“ odbyl mě stroze, aniž bych něco řekl.
Zamračil jsem se a sáhl do tašky.
„Poslali mě sem koupit tabák a mám vám dát tohle.“ Na pult jsem postavil lahvičku s rýžovým alkoholem. Muž hned přestal leštit sklenici, položil ji a pořádně si prohlédl pečeť na alkoholu.
„Ah, tak ty jsi od Sunbaeho. Tak to jo. Ten chlapík mi posílá své domácí soju už pěknou řádku let.“ Sehnul se pod pult. „Co že dneska nepřišel? Většinou sem teda chodí taková legrační dvojčata, ale i on tu párkrát byl.“ Položil na pult plechovou krabičku a já mu předal peníze.
„Má nějakou práci a nemůže přijít, tak mě požádal, abych ho koupil já a pan Raghu a Ranghu jsou zrovna mimo město.“

S mužem jsem se rozloučil, vzal si účet a odešel. Rád jsem z toho místa vypadl. Sice to tam vypadalo jako v paláci, ale připadal jsem si tam spíš jako ve vězení. Protáhl jsem se. Pořád jsem měl aspoň čtyři hodiny času. Od města k úpatí hory to byla asi hodina chůze.
'Možná se trošku projdu, kdo ví, kdy se sem zase dostanu.'
Neměl jsem na tohle místo hezké vzpomínky, ale byla to moje jediná jistota, kterou jsem dřív měl. Kráčel jsem ulicemi, až jsem došel ke škole. Určitě mě už dávno vyškrtli ze seznamu studentů. Moji trýznitelé si už jistě našli novou oběť pro své kruté žerty. A spolužáci … ti si mého odchodu možná ani nevšimli. Stejně jsem přeskočil zeď a šel si ji prohlédnout zblízka. Hodiny blízko střechy hlavní budovy tiše tikaly vteřiny.
Běžel jsem okolo. Poznával jsem stromy, kde mě mlátili, dokonce jsem poznal i ten kus stěny, kde jsem dostal fakt velkou nakládačku. Zaslechl jsem tříštění skla.
'Někdo tu je!'
Rychle jsem mířil ke zdroji zvuku. I přes svůj lidský vzhled jsem měl pořád vnímání démona. Přikrčil jsem se za strom.
'Jsou tři.'
U rozbitého okna stál jen jeden, ostatní jsem slyšel uvnitř. Čekal jsem, co budou dělat. Za několik desítek minut se vrátili.
„Máš to?“
„Jo.“
„Zítřejší testy máme v kapse!“ smál se třetí.
'Chtějí podvádět!' Zatnul jsem pěsti. 'To jim nedovolím! Spousta lidí se na ten test musela dřít a učit se! Jestli jim ho neseberu, pošlapou tím snahu všech okolo!'
Vyskočil jsem zpoza stromu a zakřičel jsem: „Okamžitě ty testy vraťte!“
Pořádně jsem je vyděsil.
„Hej, hej … Co ty ses zač?!“ zeptal se mě jeden naštvaně.
„Okamžitě ty testy vraťte!“
„Tak hele, ty šmejde!“
Prostřední kluk ke mně přišel. Měl na sobě modrou mikinu s kapucí a odřené kalhoty. Smrděl z něj cigaretový kouř.

„Jo, máš nějakej problém?“ Zbytek se k němu přidal.
Ten blonďák v modré mikině si mě začal pořádně prohlížet. Nakrucoval se přitom jako had a dělal různé grimasy.
„Ty v**e, čumte, kdo to je!“
Ten tlustý kluk s prasečím výrazem se ke mně dokolébal a vypadal, že každou chvíli usne ve stoje.
„No jo, to je Hwan Young Han.“
Při zaslechnutí toho jména jsem sebou vyděšeně cukl.
'Tohle … bylo mé jméno?' Skutečně jsem si na něj nepamatoval. 'Takže … lord mi skutečně sebral mé jméno!' Třetí do mě strčil.
„Kde ses flákal? Neměli jsme si s kým povyrazit.“
Smáli se.
Díval jsem se jim do tváře.
„Možná nám ho někdo přebral.“
Nebál jsem se.
Dřív mě děsili, ale teď mi připomínali jen nemotorné šašky.
'Můj starý život už neexistuje … Už není … Nemám se čeho bát. Nemůžu se bát toho, co neexistuje.'
Usmál jsem se.
„Omlouvám se, ale nejsem ten, za koho mě máte.“
„Héh?“ Naklonil se ke mně a z úst mu páchl alkohol. „Praštil ses do hlavy, nebo co?“
„Si děláš srandu, čéče? Tvůj blbej ksicht bychom nikdy nezapomněli.“ Přidal se druhý, který měl černé triko s lebkou.
„Jasně, vždyť jsme ho s láskou vymodelovali.“
Dali se do smíchu.
Jen jsem se usmíval.
„Co si rozpomenout na staré dobré časy?“ Navrhl blonďák a procvičil si klouby na rukou.
„Jo, jsem pro. Na naše přátelství.“
Ušklíbl se a vrazil mi jednu do obličeje. Neuhýbal jsem. Hlavu jsem otočil dozadu, ale to bylo všechno.

'To … To byl vždycky tak slabý?'
Nebolelo to. Vůbec nic jsem necítil.
„Co je?“ Nevěřícně se díval na svoji pěst.
„Vážně byste měli ty testy vrátit.“
„Nějak ti to leze do hlavy, Young Hane!“ Znovu mě praštil.
Opět jsem nic necítil.
„Už jsem vám přeci říkal, že to nejsem já. Musíte si mě s někým plést.“
„Tak kdo seš? Rambo?“
„Tarzan?“
Smáli se mi.
Usmál jsem se a s hrdostí jsem řekl:
„Jsem chlapec.“
Nejdřív na mě koukali a pak se dali do hlasitého smíchu.
„Co je to za kravinu?“
„Ty máš vážně něco s mozkem!“
„To je ale d***l.“
„To je ale pěkně pitomý jméno.“
Úsměv mi zmizel za mračením. Pevně jsem stiskl rty.
„Hele, hele, on se nám mračí.“
„Možná se nám rozpláče. Bůůů bůůů …. Chlapeček se bojí!“ Parodoval dětský pláč.
„Jdem … testy máme.“ zavelela modrá mikina a šli.
Chytil jsem ho za ruku.
„Vážně si koleduješ o průser.“ syčel na mě.
„Vraťte ty testy.“
„A to jako proč?“ Mračil se na mě.
Cítil jsem z něj nervozitu. Dvakrát mě udeřil, ale nic mi to neudělalo. Přestával si být jistý.
„Protože nechci, abyste šlapali po snaze druhých. Celé dny studovali, aby měli dobré výsledky. Jestli si ty výsledky jen tak opíšete … “
„A co má bejt! Je to jejich chyba, že nemají odvahu je ukrást!“
„To není správné!“
Zaskřípal zuby.

„Řek sis o to!“ Napřáhl ruku k ráně, ale já ho pevně stiskl. Zakřičel bolestí a snažil se mi vykroutit, ale mé sevření bylo příliš pevné.
„Hele, ty!“ Ti dva se ke mně obrátili a rozhodli se najednou zaútočit. Dostal jsem dvě rány do břicha, ale ani to se mnou nepohnulo. Akorát si mnuli zápěstí.
„Co s ním je? Je jak ze skály!“
„Ty testy!“ Zle jsem se zamračil.
Vzdoroval a snažil se mi vykroutit, ale já ho nepouštěl. Nakonec to nevydržel a hodil mi je k nohám.
„Sežer si je!“
Pustil jsem ho. Rychle se dali na ústup.
„Tohle si odskáčeš!“ Vyhrožoval mi, ale já si z toho nic nedělal.
Testy jsem oprášil od hlíny a vrátil se k rozbitému oknu. Nemělo cenu je honit. Testy byly zachráněny, víc jsem nepotřeboval.
Opatrně jsem dovnitř vlezl. Pod nohama mi zakřupalo sklo.
'Hmmm... Sborovna. Sborovna.' Opakoval jsem si v duchu, jak jsem přemýšlel, kde ta místnost byla.
'Aha. Druhé patro.'
Vyšel jsem pomalu po schodech. Kráčel jsem okolo nástěnky.
'Hmm … budou tu mít festival k výročí založení školy. Někdo potřebuje doučování matematiky. Hele, někdo si tu dal i inzerát na prodej staré kytary.' Přistihl jsem se, jak se chichotám. Obyčejné zprávy, plakáty, vyhlášení, špendlíky … co všechno mi připomínaly.
Dorazil jsem ke sborovně. Nejdřív jsem nervozně přešlapoval. Přece jen jsem tu strávil mnoho nepříjemných chvil. Dveře jsem se šoupavým zvukem otevřel. Všude panovalo ticho. Ve tmě, která tu panovala, jsem pořád viděl dobře.
'Kde tak mohly být?' Rozhlížel jsem se kolem.
'Ha, tady!'
Testy jsem položil panu matikáři na stůl. Vzpomínám si, že byl vždycky přísný, ale se mnou jedna jako s každým jiným studentem jeho třídy. 'Vzpomínám si, jak mě pochválil před celou třídou.' Povzdechl jsem si. 'Ten den mě taky pořádně zmlátili.'
Tenhle život byl pryč.
Šel jsem zpátky.
V uších mi znělo zvonění zvonku, šum hovorů, křik, smích, kroky, běh, tlačenice v kantýně, uklízení třídy. Když jsem prolezl oknem, uvědomil jsem si, že pláču a pochopil jsem, co jsem vlastně ztratil.

Celý můj život se obrátil vzhůru nohama, přišel o jistotu zítřku a získal nejistou budoucnost, kde ani zítřek nemusel nadejít. V těch lázních jsem cítil temné stíny nejistoty, nikdy jsem nevěděl, co se stane. Někdy jsem se smál, jindy jsem se třásl strachy. Hleděl jsem do tváře smrti, propadal se do temných hlubin. Viděl jsem nepoznanou tvář toho, koho jsem se tolik bál a přitom jsem k němu cítil úctu.
Sevřel jsem pěsti a usmál se.
Byl jsem šťastný. Neměl jsem jistoty, ale měl jsem naděje. Naděje na to, že zítřek přinese něco nového, a proto jsem chtěl jít dopředu a neohlížet se. Tíživý pocit mě opustil. Tohle město jsem už mohl nechat za sebou.
Přeskočil jsem zeď a radši se už vydal na cestu zpátky. Neměl jsem důvod se zdržovat. Nohy mě však zanesly k mému starému domovu. I tomu jsem chtěl dát sbohem. Byt se nacházel ve špinavé uličce, kde všechno bylo pomalováno spreji, lampy nesvítily, nebo jen poblikávaly. V užších postranních uličkách spali bezdomovci, některé budovy byly obyvatelné jen dole, protože horní patra už neměla strop.
Oproti centru města to tu vypadalo jako chudinská čtvrť a také jí byla. Kdesi zamňoukala kočka. Vítr hnal po chodníku kusy novin. Držel jsem se stínů. Přepadení se tu mohlo stát kdykoliv. Zamířil jsem k té nejluxusnější budově ve čtvrti. Což znamenalo, že ve všech patrech se dalo bydlet a mělo to většinu své omítky. Starý břečťan si pak vzal roli zateplení.
Slyšel jsem sousedy, jak se opět hádají. O patro výš si další soused pouštěl dechovku. Očima jsem zabloudil k prostřednímu oknu ve třetím patře. Tam byl náš obývací pokoj a svítilo se. Muž, jemuž jsem vždy říkal otče, byl doma. Zaslechl jsem třeskot skla, to určitě hodil flaškou proti zdi. Denně jsem to musel uklízet. Nebylo mi toho muže líto a nestýskalo se mi po něm. Celé dětství mě mlátil, nadával mi a psychicky mě deptal.
Bylo mi divné, jak to, že jsem si uchoval zdravý rozum. Smutně jsem se usmál a zakroutil jsem hlavou.

'Nemá cenu o tom teď přemýšlet. Tenhle život už neexistuje.'
Zahřmělo.
'Eh?! To musí být bouřka zrovna teď? Radši přidám do kroku, než vážně zmoknu.'
Těžké mraky se převalovaly a vyhrožovaly velikým deštěm. Taška se mi houpala a poskakovala u boku, jak jsem pomalu běžel. Koutkem oka jsem něco zahlédl v postranní uličce.
'Co je to?' Přišel jsem blíž a zvedl to ze země.
'To je deštník!' Vypadal pěkně staře a pocházel z nějaké asijské země a možná dokonce z Japonska, protože jsem podobné deštníky viděl kdysi na obrázcích. Většina materiálu byla ještě z bambusu. Opatrně jsem ho roztáhl, kus látky byl sice utržen, ale všechna ramena byla v dobrém stavu a měl tradiční červenou barvu. Na zem začaly padat kapky.
'Já mám takové štěstí.'
Brzo se dalo do slejváku a voda tekla po zemi proudem. Radši jsem si sundal zóri sandály, v tomhle dešti bych je akorát zničil a jít bosý mi nevadilo. Během roku jsem většinu cest do i ze školy absolvoval bosky.
Pobrukoval jsem si jednoduchou melodii. Měl jsem přes dvě krásné hodinky času na cestu domů. Takže jsem si rozhodl udělat si malou procházku skrz město. Trošku jsem si sice zašel, ale chtěl jsem ještě naposledy vidět park, kde jsem se často schovával. Měl jsem tam několik schovek a ani v jedné mě nikdy nenašli. Byl jsem na sebe pyšný.
Nejdřív jsem navštívil svoji nejoblíbenější, tu pod dřevěným altánkem. Stačilo odstranit pár prken u dolního podstavce a hned jsem měl svůj bunkr. Zem se pod ním také částečně propadla, takže jsem si tam mohl i docela pohodlně sednout. Měl jsem tam ukrytou baterku a často i své učebnice.

Prkna jsem odsunul a podíval se dovnitř. Vše tam bylo tak, jak jsem to tam naposledy nechal.
'Neměl bych si s sebou něco vzít?'
Učebnice byly zbytečné, neměl jsem na to ani čas, ani využití. Baterka by se však už mohla hodit, penál a ještě čisté sešity jsem si chtěl vzít s sebou na poznámky.
'Kdo ví, jak se můj démonický deník rozroste.'
Opatrně jsem dovnitř zacouval, složil deštník a vzal ho dovnitř. Penál, sešity a baterku sem nacpal do tašky. Najednou jsem se zarazil. Tady v bunkru byla ještě jedna věc, ještě jeden důvod, proč jsem sem nejspíš zamířil. Fotka mojí mámy. Byla tam spolu se mnou, když jsem byl ještě miminko a byla to jediná fotka, kterou jsem s ní měl. Tehdy se ještě usmívala a vypadala šťastně. Fotka už byla sešlá časem a umazaná. Dýchl jsem na ni a trošku ji očistil a pak si ji dal do zadní kapsy kalhot.
Vylezl jsem a vrátil prkna na své místo. Otočil jsem se a nestačil se divit. Přede mnou stálo pět mužů v pršipláštích. Bodlo mě u srdce.
'Oni.'
„Ty seš ta malá krysa, co nám před týdnem zdrhla.“
Všichni měli černé brýle.
„Náš informátor měl pravdu. Vrátil ses do města.“
„Určitě nám rád řekneš, co se stalo s těmi, co tě předtím honili. Náš šéf se tě už nemůže dočkat.“
'Kruci. Úplně jsem na ně zapomněl.'
Pevněji jsem sevřel rukojeť deštníku.
Jeden na mě vytáhl pistoli a zamířil mi s ní do obličeje.
„Buď s námi půjdeš dobrovolně po svých, nebo ti je prostřelím.“
Nic jsem neřekl a oni to vzali jako němou volbu první možnosti. Ten nalevo toho s pistolí šel ke mně. Zakryl mi na něj výhled a když byl jen pár kroků daleko, přišla moje šance.
'Teď nebo nikdy!'
Vyrazil jsem dopředu a zvedl deštík do úrovni jeho břicha. Tupá špice se do něj zabořila a on bolestně vykřikl. S proměnou těla jsem i získal větší sílu a mrštnost. Muže jsem před sebou pár kroků tlačil a pak ho přibodl k zemi. Rukou jsem se do rukojeti pořádně opřel a udělal akrobatický přemet.

Jednoho jsem pro dnešek vyřídil. Ostatní mě jen sledovali, neschopni dostatečně reagovat.
„Stůj!“ křičeli a konečně se za mnou rozběhli. Kapky deště do mě bušily a vítr mě zpomaloval. Utíkal jsem a snažil se jim ztratit mezi stromy a místy hustým podrostem, ale to v parku bylo nemožné. Levou rukou jsem odstrčil větve a bolestně si uvědomil, že jsem svoje sandály nechal pod altánkem.
'Nemůžu je tam nechat! Dal mi je Sunbae!'
Zahnul jsem doleva a utíkal ke staré fontáně, kde jsem měl svoji druhou schovku a zároveň i malé hřiště.
„Támhle je!“
Z nebe sjel blesk.
V boku mi zaškubalo, ale neměl jsem čas se tím zabývat. Fontána byla veliká a krásná, ale před několika lety ji vypnuly. Byla obehnána malým akvaduktem, uprostřed bylo několik vysokých nesoustředných kruhových nádob, které se postupně plnily vodou tryskající ze středového potrubí. Z každé části pak voda tekla v několika malých vodopádech do nižších pater. Z vrchní části pak vedla ještě skluzavka, která plnila akvadukt. Ta procházela skrz vysokou kamennou stěnu, pomalovanou bambusy, jeřáby a cedrem na břehu jezera, která ze tří čtvrtin obklopovala celý vodní komplex. Volný prostor fontány byl dřív malým jezírkem, kde rostly lekníny a rákosí.
Rychle jsem nahoru šplhal a nechal jich pár šplhat i za mnou.
„Teď nám neutečeš!“
Všichni se dostali do zadního prostoru fontány. Přesně jak jsem doufal. Skočil jsem na vyhlazenou vodní skluzavku a projel skrz otvor dřív, než si toho vůbec všimli.
„Ten zas … “ Kamenná stěna tlumila jejich nadávky. Jejich mohutná těla se do otvoru nemohla vejít a navíc byl dva metry vysoko. Za stěnou se skluzavka stáčela do akvaduktu. Měl jsem asi pět vteřin, než sem první muži můžou doběhnou. Víc času jsem nepotřeboval.

Přesně za pět a půl vteřiny první muž fontánu oběhl.
„Běžel támhle! Upustil cestou deštník!“ Ten trčel ze křoví asi sedm metrů od fontány.
Kroky rychle mizely.
„Rozdělíme se!“
Čekal jsem.
Opatrně jsem ze své skrýše za druhým vnitřním prstencem fontány vykoukl. Měl převis a vidět se do něj dalo jen z malého úhlu.
'Perfektní!'
Vylezl jsem ze své skrýše a rychle si vzal deštník zpátky.
'Zachránil jsi mě před víc než deštěm.'
Rychle jsem utíkal zpátky k altánku, než si všimnou, že jsem je převezl. V boku mě nepříjemně bodalo, ale neměl jsem čas si odpočinout.
Muž u altánku se pomalu zvedal.
„Hej, strejdo!“
Zvedl hlavu a já ho kopl do brady, až spadl zpátky na záda. Škubal sebou bolestí, ale nijak jsem ho nelitoval. Kolika lidem on ublížil? Prkna jsem vytrhl, sebral sandály a rychle utíkal pryč. Déšť houstl a vítr polevoval jen na krátké okamžiky.
Konečně jsem viděl konec parku, vběhl jsem na silnici a ani se nerozhlédl. Měl jsem to však udělat, jinak bych se tomu černému autu vyhnul. Brzdy zaskřípaly, ale nesrazilo mě. Bohužel však patřilo těm mužům.
„Ten malej fakan! Jen co se mi dostane do rukou!“
Mokrý povrch mi pod nohami klouzal a začalo se mi špatně dýchat.
'K hoře … Musím se dostat k hoře.'
Tam byla moje záchrana. Nemohl jsem však běžet přímo, jinak by mě v autě snadno chytili. Určitě si už volali pro posily. Jednoho jsem vyřídil, vodil je za nos … za žádnou cenu mě nesměli chytit. Rychle jsem uskočil do úzké uličky. Brzdy křičely a jeden z mužů rychle vyskočil, aby mě mohl honit osobně.

Vzal jsem si deštník do zubů a rychle šplhal po zábradlí požárního schodiště nahoru, jelikož mi druhým autem zablokovali únikovou cestu. Získal jsem tím trošku náskok, ale ne moc. Docházel mi dech, ale nemohl jsem přestat, musel jsem běžet dál. Přeskakoval jsem ze střechy na střechu. V téhle části města byly domy na sebe víc nalepené a zhruba stejně vysoké.
Blesky začaly křižovat oblohu a oslepovaly mě. Nohy jsem měl promrzlé tak, že jsem nevěděl, jestli ještě vůbec šlapu na zem. Nová ulice přede mnou byla na skok moc široká a na střechu o několik pater vyšší budovy bych stejně nedoskočil. Muži byli jen o dům pozadu.
Utíkal jsem doleva.
'Jestli … jestli si dobře pamatuji … ! Můžu jim utéct!'
Auto mě po široké silnici pořád sledovalo.
'Kolik času?!'
Očima jsem zabloudil k východu, tam kde ještě nebyly mraky a … obloha tam byla o něco málo světlejší než okolí.
'Ne!'
Ucítil jsem prudkou bolest v noze. Klopýtal jsem, až jsem upadl.
'Střelil mě do nohy.'
Viděl jsem, jak už sotva běží. Nemohli mi už ani nadávat.
'Už jen kousek! Ještě kousek!' Zvedl jsem se a znovu utíkal. Dostal jsem se ke kraji a jen několik metrů přede mnou tekla řeka. Teď už byla vlivem prudké bouře pořádně rozbouřená, ale byla to moje jediná naděje na to, jak jim uniknout. Řeka se rychle stáčela od města a nevedla kolem ní silnice. A když si dám pozor, nedostanu se ani daleko od hory.
Stoupl jsem si nezraněnou nohou na okraj, napnul svaly a skočil jsem. Deštník se mi náhle otevřel a zavál tak mocný vítr, že mě to vzalo sebou.
„Aaaaaa!!“ křičel jsem, ale vítr mě nesl dál. Svět se okolo mě točil a bylo mi špatně. Chtěl jsem se pustit, ale bál jsem se. Vichřice konečně polevila a já se zřítil na zem. Přistál jsem mezi stromy. Rychle, jak mi to má kondice dovolila, jsem deštník, který se ještě víc poničil, složil.
'Musím!'

Zvedl jsem se a využil ho jako podpěrné hole. K hoře to byl pořád kus cesty. Kulhal jsem, bylo mi špatně, chtěl jsem zvracet a bok mě bolel ještě víc než předtím. Celé moje tělo hořelo.
'Tabák … '
'Musím … '
'Lordův tabák … '
Neustále jsem si ta slova opakoval jako svoji tichou modlitbu. Okolí se rozplývalo v jednu zelenošedivou stěnu a šumění deště byl jediný zvuk, který jsem slyšel.
'Lord … '
Zakopl jsem a spadl do bláta. Do pusy mi stékaly dešťové kapky, ale nedokázal jsem polknout.
'Lord … '
Zatnul jsem zuby a přiměl se zvednout. Šlo to pomalu, žalostně pomalu. Sevřel jsem deštník a donutil se postavit. Musel jsem pokračovat. V ústech jsem měl z neustálého dýchání sucho. Každý nádech studeného vzduchu mi drásal hrdlo.
Zabořil jsem špičku deštníku do bahna a ta se zlomila. Znovu jsem upadl. Znovu jsem se zvedl a pokračoval dál. Deštník jsem otočil, pořád měl ještě druhý konec.
Pořád dál.
Pořád dál.
Nezastavovat se.
Neustávat.
Přestával jsem vidět.
Celé tělo mi pohlcovalo spalující horko.
Nohy jsem měl těžší než ocel.
Už jsem nevěděl, jestli vůbec jdu.
'Lorde … '
Mé tělo se sesunulo a už jsem se nepohnul.

***

Měl jsem sen. Ošklivý sen. Muži mě v něm honili, ale ať jsem utíkal, jak jsem utíkal, byl jsem pořád na jednom místě. Chtěl jsem volat lorda, ale nemohl jsem křičet. Chytli mě za ruce a strašlivě se smáli. Podíval jsem se jim do tváří a měli v nich jen děsivé úšklebky. Táhli mě do tmy. Bojoval jsem, ale neměl jsem žádnou sílu.
Křičel jsem.
Mraky nad námi se rozestoupily a vyšlehl z nich blesk. Všechny muže sežehl na prach. Byl jsem volný, až moc … padal jsem a nebylo nic, čeho bych se mohl zachytit. Křičel jsem lordovo jméno.
„Lorde Yongu! Lorde Yongu!“
Deštník. Rudý deštík se začal šklebit a vyplazovat jazyk. Skákal a na ohnuté rukojeti, která vypadala jako noha, měl getu, dřevěnou botu na dvou podpatcích s odděleným palcem.
Oheň, pode mnou byl oheň. Pálil mě do kůže. Zavřel jsem oči. Proletěl jsem skrz něj a propadl jsem se do temné vody.
Pršelo. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na ulici a slyšel pleskavý zvuk sandálů utíkajících po chodníku. Nade mnou byla pavučina a na ní veliký pavouk. Jeho červené oči svítily do tmy, přibližoval se, syčel. Z pavouka se vyklubala monstrózní holka s dlouhými vlasy, které tvořily mohutnou pavučinu. Horní polovinu obličeje zabíralo těch osm očí, z velikých úst jí trčela ostrá kusadla, ze kterých odkapával jed. Byla oblečená v kimonu s mnoha rukávy, ze kterých vycházely pavoučí nohy.
Monstum se začalo zmenšovat a mizet v dáli. Déšť ztichl a všude nastala tma. Zvedl jsem ruku a tiše vyslovil: „Lorde Yongu.“
V otevřené dlani mi začalo svítit malé světlo. Postupně ozářilo několik stínů okolo. Někdo se ke mně přibližoval a volal mě. Slyšel jsem jeho hlas.
„Lorde Yongu … “
Tma ustupovala světlu, světlu, které ten hlas přinášel. Hřál mě, odháněl smutek i žal. Usmál jsem se a svět začal nabývat barev, zvuků a tvarů.
Černá, béžová, tmavě modrá, pach kouře, jemný dotek …

„Lorde Yongu.“ Sotva jsem svůj hlas slyšel.
Ležel jsem v jeho pokoji, což jsem vzdáleně poznal podle tikotu nástěnných hodin. Ruku jsem měl před sebou nataženou a on ji jemně držel. V očích jsem mu viděl strach, nejistotu a těžko kontrolovatelný vztek.
„Váš tabák … “
Pevněji mi sevřel ruku. Sevřel rty, ale nic neřekl.
„Nařizuji ti odpočinek.“ řekl nakonec a já se jen tiše usmál a propadl se do bezesného spánku.

***

Lord moji ruku pustil, až když si byl jistý, že tvrdě spím. Tiše zavřel. Řada Dokkaebiů s Domem mi zůstali po mém spícím boku. Lord odešel do kuchyně, kde na něj už zbytek čekal.
„Jak mu je.“ zeptala se tiše Futachi.
„Horečka ustoupila a teď usnul.“
Všichni si viditelně oddechli.
V místnosti už seděli i dvojčata Raghu a Ranghu, která se vrátila o něco dřív.
Kappa se třásla a neustále si mumlala: „Všechno je to moje vina! Moje vina! Do konce života si to nikdy neodpustím!“
„Sunbae!“ oslovil ho lord jeho přijatým jménem. Démon sebou cukl a narovnal se.
„Poslal jsi ho pro tabák, ne pro smrt. Nikdo nemohl tušit, že se něco takového může stát, tak se přestaň vinit.“
Sunbae jen smutně svěsil hlavu.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se ženský démon.
„Je jen jedna možnost.“ řekl Drákula Pátý. „Jít jim pít krev!“
„Raghu, Ranghu!“ Lord se podíval na své dva bratry, kteří seděli na kuchyňské lince.
„Neboj, bratře, … “ Začalo první.
„ … už jsme se zeptali … “ řeklo druhé.
„ … svých Kanko.“ řekli naráz.
Lord přikývl. Bratři měli několik bambusových trubek, kde Kanka přebývala. Byli to malý liščí duchové, kteří vzhledem připomínali lasičku. Měli krátkou béžovou srst, několik bílých chomáčů na hlavě a úzké oči. Tlapky byly malé a jejich tělo mělo dlouhý tvar. Vidět je mohli jen lidé s větší duševní energií a ostatní démoni.
„Odpovědi se nám dostane velmi brzy.“ řekli oba ledovým hlasem.

Démoni:
Kanka neboli Kuda-gitsune (Japonsko)

Použité pojmy:
Geto – Tradiční japonské dřeváky s odděleným palcem. Jsou známé pro svůj charakteristický klapavý zvuk karankoron a malé děti mohou mít ještě přidělány rolničky. Patří k neformální obuvi.
Zóri – Tradiční japonské sandály s odděleným palcem. Vyrábějí se z rostlinné slámy (tradičně se vyrábí z rýžové slámy). V Japonsku je to jedna z nejpohodlnější a neuniverzálnější obuvi.