Dětská nevinnost - 3. díl

Itachi ležel na příjemně rozehřátém dřevěném molu. Onyxově černé oči ukrýval pod víčky, neboť mu do nich svítilo neposedné sluníčko. Sem tam, když se sluníčko ztratilo za mrakem, otevřel oči, aby zkontroloval, že Sasuke ještě stále žije. Plácal sebou ve vodě jak vorvaň a občas schválně cáknul na Itachiho rozpálené tělo. To však Itachimu nebránilo, aby úplně vypustil. Zakázal si na cokoliv myslet a naprosto svobodně si užíval klidu. Přestal vnímat svět okolo. Toho samozřejmě musel využít Sasuke. Potichoučku jak nejlépe uměl, a že to sakra uměl, se vyplížil z vody. Přešel až k Itachimu, chvíli si ho prohlížel a přemýšlel nad tím, že si nikdy nevšiml, že by měl jeho bráška tak jemnou a světlounkou kůži. Nakonec v něm ale stejně převládlo dítě. Popošel ještě blíž, sehnul se a nakonec plnou vahou dopadl na Itachiho. Obkročmo na něm seděl v místech, kde byl Itachi nejcitlivější.
„Co?“ Vypískl dlouhovlásek a bývat by se i zvedl, kdyby na něm někdo neseděl. Ten někdo byl Sasuke. Seděl na Itachim a smál se, ruce měl opřené o jeho nahou hruď. Sedí na mě? Zhrozil se Itachi a teprve teď si uvědomil, že jeho rozkrok se začíná nebezpečně hlásit o pozornost.
„Zase si se lekl.“ Smál se Sasuke nadšeně, že mu plán vyšel a šil sebou sem a tam, čímž akorát docílil toho, že se jeho a Itachiho rozkrok o sebe třely.
„Sa..Sasuke, slez hned ze mě!“ Zaúpěl Itachi, jeden by řekl, že skoro sténal. Sasuke se na něj, ale jen dál usmíval.
„Neslezu, až přiznáš, že ses lekl.“ Dobíral si ho Sasuke. To už ale, Itachi ztrácel nervy. Nebo spíš jeho kraťasy, v kterých začalo být až příliš těsno.
„Fajn lekl jsem se, ale teď ze mě koukej slézt, sakra!“ Rozkřikl se Itachi a prudce ze sebe Sasukeho shodil. Ten na něj jen vyjukaně zíral, do očí se mu draly slzy. Itachi celý rudý se na něj po očku podíval. Co jsem to zase udělal? Zděsil se, při pohledu do těch onyxových očí, které se teď topily v slzách.
„Sas...“ Ani to nestačil doříct a dítko se prudce zvedlo ze země, udělalo pár rychlých kroků po molu směrem pryč, pak se ale zastavilo a otočilo se na Itachiho.
„Proč se ke mě v poslední době chováš takhle? Už si spolu ani nemůžeme normálně hrát, aniž by si vždycky vypěnil. Co jsem ti udělal?“ Sasukemu stékaly po tvářích chladné slané kapičky a skapávaly mu na nahou hruď. Nečekal na odpověď, jen se rozeběhl cestou zpět k chatě. Itachi se vyřítil za ním.
„Sasuke, no tak Sasuke!“ Křičel, když ho konečně dohonil a chytl ho za ruku, aby ho zastavil. Jenže Sasuke se mu jen prudce vyškubl. Musel na to vynaložit celkem dost síly, přece jenom proti Itachimu byl tintítko...
„To mě tak strašně moc nenávidíš?..Proč?“ Rozkřikl se Sasuke stojící necelá dva kroky od Itachiho. Upíral na něj svoje temně černé oči zalité slzami.
„Sasuke...“ Zašeptal Itachi a udělal krok k němu, ten však naopak o krok ustoupil a sklopil hlavu k zemi.
„Nenávidíš mě...“ Šeptal Sasuke stále dokola. Itachi ho překvapeně pozoroval. Nechápal, kde se to v něm vzalo a už vůbec nechápal, že si myslí zrovna tohle. Musím mu říct pravdu! Rozhodl se nakonec.
„Sasuke, teď mě dobře poslouchej.“ Řekl avšak Sasuke jen dál němě zíral do země a tiše vzlykal. Itachimu to nedalo, udělal dva dlouhé kroky, aby překonal vzdálenost mezi nimi a uzamkl si Sasukeho ve svém objetí. Jednou rukou ho držel kolem pasu a druhou ho donutil podívat se mu do očí.
„Sasuke! Já... Miluju tě!“ řekl, přitom z něj nespouštěl oči. Sasuke jen překvapeně zamrkal.
„Tak proč se ke mě chováš tak hrozně? Před tím si to nedělal..“ bědovalo dítě.
„Pako! Já tě miluju.“ Sasuke stále nechápal.
„Vždyť já tě, ale taky bráško.“ Opáčil dotčeně.
„Sasuke! Já tě ale miluju víc než jen jako brášku. Ne jen jako svého sourozence.“ Vyhrkl Itachi, skoro už mu docházela slova.
„Ale..Tak jak tedy?“ Nechápal Sasuke.
„Víš, co jsem minule udělal? Políbil jsem tě... To sourozenci nedělají, ale já si nemůžu pomoct. Miluju tě tak, jako se milují naši rodičové. Tak jako miluje muž ženu, tak já miluju tebe. Proto jsem tě políbil. Chci tě líbat, dotýkat se tě. Ale si můj bratr a já ti nechci ublížit. Proto jsem tě od sebe v poslední době odháněl, protože jsem se nedokázal ovládnout.“ Itachi zhluboka vydechl, chvíli se bráškovi díval do očí, pak se sehnul a opřel se čelem o jeho.
„Promiň.“ Zašeptal. Sasuke chvíli mlčel, ale pak se nadechl, jako by chtěl něco říct.
„Itachi...“ Řekl Sasuke, ale vzápětí se odmlčel. Ani nevěděl, co má říct. Ale věděl, že pokud by Itachiho ztratil, kdyby řekl ne, litoval by toho do konce života. Jen tam mlčky stál a opíral se o jeho čelo, lehce naklonil hlavu a mazlivě se nosem otřel o ten jeho. Itachi jako by v momentě dostal povolení. Spojil jejich rty v něžné, ale hravém polibku. Jemně se třel o ty Sasukeho, žmoulal mu ve svých ústech spodní ret a zlehka mu po něm přejížděl jazykem. Odpovědí mu byli chlapcovo tiché sténání. Když se však pokusil proklestit si cestu jazykem do jeho úst, Sasuke se vzepřel rukama o jeho hruď. Podíval se mu do očí, kde se sklil omluvný výraz. Po chvíli se mu však do očí vrátila jeho dětská bezstarostnost a brášku objal. Hlavou se mu opřel o hruď, neboť tam díky své výšce dosahoval a spokojeně si oddechl. Pokud stačilo tohle, aby měl zpátky Itachiho, kterého tolik miloval, pak nebyl problém udělat to. Itachi byl pro něj vším a pokud se mohl stát ještě něčím víc, byl za to Sasuke jedině rád. Oba tam stáli ve společném objetí, dokud na jejich těla nezačaly dopadat chladné kapky vody. Začalo pršet. Itachi zvedl hlavu k nebi a jedna z kapek se mu roztříštila o tvář.
„Pojď, vrátíme se do chaty.“ Hlesl a chytl Sasukeho za ruku, ten jen přikývl a poslušně šel s ním. Sotva za sebou zavřeli dveře, nebe protnul blesk a vzápětí na to se ozvalo hlasité zahřmění. Sasuke se spolu s medvídkem posadil na pohovku.
„Ale no tak Sasuke... jsi si sundat ty mokré plavky.“ Napomenul ho Itachi. Sasuke se otráveně zvedl a zamířil do pokoje. Ještě se ale otočil.
„To se i přesto teď pořád budeš chovat jako starší bráška?“ Zasmál se škodolibě, ale jakmile viděl Itachiho výraz, vzal nohy na ramena a zmizel. Po pár minutách, co Itachi posedával v kuchyni, zazvonil jeho mobil válející se na lince. Spěšně vstal a stiskl zelené tlačítko.
„Itachi... Babičce je vážně zle, budu tu muset zůstat. Večer se pro Vás stavím tak si sbalte.“ Rozkazoval matčin hlas v telefonu.
„Ale mami, vždyť jsme sotva dorazili.“ Namítl Itachi.
„Já vím, taky jsem to nečekala, ale nedá se nic dělat. Jak to zatím zvládáte?“ Ptala se.
„V pohodě, není to poprvé, co jsme někde sami.“ Sykl Itachi.
„Pravda.. Tak mě čekejte kolem sedmé.“ Už se chystala uzavřít rozhovor.
„A nemůžeme tady zůstat? Doma budeme stejně sami, když budeš s babičkou. Tady se aspoň můžeme koupat a chodit na višně, ale co tam...“ Přemýšlel Itachi co ještě říct, protože teď se mu v žádném případě domů nechtělo.
„Ale Itachi.“ Chtěla něco namítnout, ale Itachi ji předběhl.
„Mami, slibuju, že se vůbec nic nestane a až budete moct, dorazíte nebo nás tu prostě vyzvednete. Když se bude něco dít, tak ti zavolám nebo se stavím u sousedky.. Mami?!“ Itachi sotva popadal dech, jak to ze sebe vychrlil.
„Itachi, běda jestli se něco stane.“ Vydechla po dlouhé odmlce matka.
„Nestane, to slibuju.“ S těmito slovy se Itachi s matkou rozloučil. Celý vyčerpaný položil mobil zpátky na linku, když v tom momentě se mu kolem boků obtočily dětské ručky.
„Co se stalo?“ Ptal se Sasuke a bořil hlavu do Itachiho zad. Itachi jen překvapeně mrkal, nechápal, kde se to v jeho bratrovi bere. Opatrně uvolnil jeho sevření a otočil se k němu čelem.
„Volala máma.. Nastaly nějaké problémy a ona se nemůže vrátit. Zatím tu teda budeme sami a pak se uvidí.“ Uvedl stručně situaci na pravou míru a podíval se na Sasukeho.
„Aha.. tak jo, to bude fajn.“ Usmálo se dítko a znovu se naklonilo k Itachimu. Ten ale Sasukeho chytil v pase a vyhoupl ho na linku. Vtěsnal se mezi jeho nohy a sklonil se k němu. Hlavu si opřel o jeho rameno a vdechl jeho vůni. Chvíli oba mlčeli.
„Itachi.. Já mám hlad.“ Zašeptal Sasuke, jako by se bál, že naruší tu klidnou chvilku.
„To ti nestačím já.“ Optal se naoko vážně Itachi, ale když viděl Sasukeho pohled, raději ztichnul. Pustil jeho drobné tělo a popošel k lednici.
„Dáme si pizzu, v mrazáku nějaká byla.“ Přemítal a už jí hledal. Než se nadáli, chatou se nesla vůně pizzy. Oba se vedle sebe usadili na gauči a pustili se do jídla. Po očku sledovali film, který právě běžel v televizi. Bylo něco kolem osmé večer, když dojedli poslední kousek. Venku se opět schylovalo k bouřce. Byla to jen chvíle, co přestalo pršet a hned na to se objevil nový příval vody. Sasuke značně znavený z celého dne se položil na gauč, hlavou spočinul v Itachiho klíně. Ten se nejdřív trošku polekal, ale pak začal v klidném rytmu hladit Sasukeho tmavé vlasy, dokud malý chlapec nesunul. Itachi ho mlčky pozoroval. Sasuke klidně oddechoval, skoro to vypadalo, že se usmívá. Víčka obehnána dlouhými černými rasami se mu občas zachvěla. Jednu ruku měl složenou pod sebou a druhou držel Itachiho stehno. Starší chlapec ho hodnou dobu pozoroval, nakonec se i s ním v náručí zvedl a odnesl ho do ložnice, která patřila rodičů. Položil ho na manželskou postel a lehl si vedle něj. Pažemi ho objal, vtiskl mu polibek do vlasů. Do pokoje procházelo měsíční světlo. Mezi závěsy bylo rozpoznat, že nebe je plné hvězd. Občas se zdálky ozvalo tlumené zahřmění a oblohou projel zářivý blesk. Na posteli vedle sebe oddychovali dva mladí chlapci. Dva bratři. Dva milenci.