SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dětská nevinnost - 2. díl

Jako by zdálky k němu doléhalo tiché šustění, které záhy na to následoval tlumený zvuk, který se opakoval. Kroky. Vzápětí ucítil dech na svém krku. Sen?
„Spíš?“ Optalo se dítko stojící nad ním. Tvářilo se vyděšeně a unaveně. Mělo na sobě bledě modré kalhoty od pyžama a k holé hrudi si tisklo plyšového medvídka. Po spáncích mu stékaly drobné kapičky potu. Tázaný se přetočil na druhý bok a zamžoural do tmy, avšak všiml se blikajícího údaje na hodinách. Půl druhé...
„Co se děje?“ Šeptl do ticha, které doteď protínal jen neklidný dech dítěte.
„Nemůžu spát. Snažil jsem se, ale nejde to.“ Opáčilo dítě a sklonilo provinile hlavu.
„Zkus si znovu lehnout, donesu ti něco k pití, třeba to pak bude lepš.í“ Pousmál se Itachi a už se chystal zvednou, když ho dítko zastavilo svými slovy.
„Můžu spát s tebou, prosím?“ Žadonilo a upíralo na bratra své tmavé oči, které se ve tmě skoro ztrácely.
„Sasuke, takhle se nevyspí ani jeden z nás.“ Namítl Itachi. Už tolikrát spal s bratrem v jedné posteli, ale od jisté chvíle to bylo jiné. Musel by se ho dotýkat. Toužil po tom, tak moc ho chtěl políbit. Ale zařekl se, že tohle už bratrovi nikdy neudělá.
„Prosím.“ Zašeptalo dítě. Sasuke si stále na hrudi držel medvídka, kterého kropily slzy stékající z chlapcovy tváře. Itachi se ho chystal, znovu odmítnou. Ale pohled na to, jak mu opět ubližuje, byl spalující. Srdce jako by mu vynechalo tempo. Tak či onak, svým jednáním mu ublíží. Co mám dělat? V hlavě měl zmatek, ale nakonec natáhl ruku a vzal do ní tu bratrovu.
„Tak pojď ke mě.“ Vydechl a stáhl Sasukeho k sobě. Itachi se posunul blíže ke zdi, aby bráškovi uvolnil nějaké to místo. Ten se k němu i přesto všechno přitulil. Zadečkem se namáčkl na Itachiho podbříško a v pažích semknul svého plyšového medvídka. Zavřel oči a jeho dech se postupně zklidnil. Za to Itachimu pomalu, ale jistě docházel. A ve chvíli kdy mladší bráška vyhledal jeho ruku a přetáhl si jí přes sebe, přestal dýchat úplně. Co mám dělat? Stále tatáž otázka na kterou neznal nikdo odpověď. Přál si brášku chránit a neublížit mu. Jenže tím zabíjel sám sebe. Udělám jen to, co mi sám dovolí! Jednoduché rozhodnutí. Stiskl bratrovu ruku, propletl si s ním prsty a hlavu zabořil do jeho havraních vlasů, vonících šamponem. Dýchal tu vůni a něžně přejížděl palcem po ruce, kterou svíral, dokud nezavřel oči stejně tak, jako jeho bratr.
..........
Škvírou mezi závěsy se do pokoje dostaly sluneční paprsky, které příjemně hřály. Polechtaly na tváři chlapce s dlouhými černými vlasy a usadily se na zavřených očních víčkách, pod kterými se schovávaly uhlově černé oči, které po nějaké chvíli vykoukly ven. Zamžoural do světla a volnou rukou si promnul oči. Sasuke ještě stále spal vedle něj, svíraje jeho ruku. Itachi ho nějakou chvíli pozoroval, nakonec se však velmi opatrně vymanil z jeho sevření a vstal. Pohladil ho po temně zbarvených vlasech až k tváři. Palcem mu přejel po dokonale tvarovaných rtech. Dítě se zachvělo a Itachi sebou cukl. Spal. Spal klidně dál, stiskl medvídka a spokojeně vydechnul. Starší Uchiha si oddechl a natáhl se pro kalhoty, které si následně oblékl. Vlasy stáhl do ohonu a vydal se chodbou ke kuchyni. Kolik je asi hodin? Prolétlo mu hlavou, když vstával ani se nevšiml. Asi už bylo celkem pozdě, neboť z kuchyně se ozývaly hlasy matky i otce.
„Nemůžeme je tu nechat samotné, budeme se muset vrátit.“ Mluvila matka.
„Jeden den to tu přežijí, ty se hned ráno vrátíš a já dorazím hned, jak to půjde...“ Namítl vzápětí otec, o stůl cinkl příbor. Itachi právě vešel do kuchyně.
„Dobré.. Co se tu řeší?“ Optal se chlapec, který měl na sobě jen tmavé kalhoty. Od pasu výš byl nahý a světu tak ukazoval svojí mladistvou, vytrénovanou, ale i přesto drobnou postavu. Zraky obou rodičů se na něj upnuly.
„Itachi, dneska... Před chvílí volali, že se babičce opět přitížilo. Navíc mi volali i z práce, že se objevil neodkladný případ, který se musí vyřešit.“ Odpovídal Uchiha a tvářil se ztrápeně. Práce policisty byla náročná, to už všichni z rodiny věděli, ale doufali, že aspoň o dovolené budou mít chvíli klidu.
„Takže.. Chcete, aby jsme se vrátili?“ vydechl Itachi a zadíval se na otce.
„Oba musíme jet zpátky a říkali jsme si, že vy byste tu mohli zůstat. Matka by se hned zítra vrátila“ Vysvětloval otec situaci.
„No a v čem je tedy problém. Vždyť jde jen o jeden den... To se Sasukem zvládneme.“ Usmál se povzbudivě Itachi, ačkoliv se k tomu musel hodně přemáhat. Přece jenom, teď svou touhu krotil, kvůli rodičům, kteří tu s nimi byli, ale co bude dělat pak? Sám netušil.
„Vidíš, říkal jsem ti, že to tu přežijí.“ Usmál se otec na matku a vstal.
„Tak za hodinu vyrazíme.“ Zavelel nejstarší Uchiha a jak řekl, tak se taky stalo. Skoro na minutu přesně se auto rozjelo po příjezdové cestě a během okamžiku zmizelo v dálce.
..........
Itachi si v kuchyni připravil snídani v podobě míchaných vajíček s rohlíkem a přidal sklenici čerstvého pomerančového džusu. Zrovna si dával do úst asi páté sousto, když ho ze zadu přes židli objaly něčí ruce. Lekl se a zakuckal se, neboť sousto měl stále v puse. Málem by i prudce vstal, kdyby ho ty malé ručky nedržely.
„Lekl ses bráško?“ Zeptal se dětský hlásek a ruce se spustily zpátky podél těla. Bůh ví jak, najednou seděl Sasuke na židli vedle Itachiho.
„Vůbec ne.“ Zavrtěl hlavou Itachi a otřel si džus z brady. Jak se totiž lekl, vyplivl skoro všechno, co měl v puse.
„Bráško.. Já tě mám prokouknutého...“ Smálo se dítko, které už si zajalo Itachiho vidličku a začalo se ládovat jeho snídaní. Itachi jen nevěřícně kroutil hlavou a snažil se nevybuchnout smíchy.
„Kde je taťka a mamka?“ Optal se Sasuke, když dojedl poslední sousto kradené snídaně.
„Na to bych úplně zapomněl. Před chvílí odjeli. Tátovi volali z práce, navíc babičce je nějak zle... Takže museli odjet domů. Matka by se měla zítra vrátit a otec až dojedná případ, který dostal na starost.“ Vysvětlil Itachi zběžně situaci a sklidil použité nádobí ze stolu. Dítko jen chápavě přikývlo jako by o nic nešlo.
„Tak co tedy podnikneme?“ Vyšší z chlapců se opět posadil na židli vedle brášky. Ten měl na sobě stále jen kalhoty od pyžama a v ruce svíral méďu. Podíval se na bratra těma obrovskýma očima, v kterých mu zajiskřilo.
„Půjdeme na višně, zaplaveme si v jezeru, svezeme se na loďce a přecpeme se zmrzlinou.“ Výskalo dítko a smálo se. Itachi ho jen překvapeně pozoroval.
„Tak si skoč pro plavky a půjdeme, venku je stejně zase vedro... Voda bude snad teplá.“ Než to, ale stačil doříct Sasuke už na židli neseděl. Itachi se zasmál sám pro sebe a šel si vyčistit zuby. Po chvilce už se zase vracel do jejich společného pokoje, chytl kliku a otevřel dveře. Sakra! Jako by mu řvalo v hlavě, když před sebou spatřil nahého brášku, který si právě oblékal šortkové plavky.
„Itachi, zavážeš mi prosím tu šňůrku?“ Optal se Sasuke, když už hodnou chvíli zápasil s tkaničkou v pase. Itachi stále stál mezi dveřmi, skoro nedýchal.
„Itachi.“ Zašeptal Sasuke a chytil brášku za ruku. Ten sebou jen prudce trhnul a překvapeně zamrkal.
„Zavážeš mi to?“ Zopakoval Sasuke svojí otázku a Itachi jen mlčky přikývl. Sehnul se k jeho dětským bokům a pustil se do zavazování. Ne, ne, ne! Hlava mu skoro praskala. Stačilo Sasukeho povalit na zem, stáhnout z něj plavky a vzít si ho. Líbat jeho tělo, sát jeho bradavky, lízat jeho úd, udělat se do něj. Ne! Řvalo co si v něm, ale jeho rozkrok mluvil v přesném opaku.
„Počkej na mě v zahradě.“ Zavelel, prudce vstal a ztratil se v koupelně. Studená voda se rozprskla o jeho horké tváře. Kapičky pomalu stékaly níž a zanechávaly vlhká místečka na tričku.
„Do hajzlu!“ Polykal nadávky, když se převlékal do plavek. Netrvalo dlouho a i on se dostavil ven do zahrady. Celou cestu k jezeru koukal zamyšleně do země, bráška kolem něj poskakoval a něco si zpíval. Cesta, která obvykle trvá jen několik minut, se mu zdála nekonečná.
„Můžu do vody?“ Z myšlenek ho vytrhnul hlad Sasukeho.
„Můžeš, ale nechoď daleko od břehu... Já si tu na chvíli sednu a pak přídu za tebou.“ Oznámil Itachi a díval se jak Sasuke leze do vody, pak se sám položil na dřevěné molo, aby se na něj občas mohl podívat. Lehl si, zavřel oči a tvář vystavil slunečním paprskům. Vzduch protínalo cákání vody, občasný smích a zpěv ptáků.

4.88889
Průměr: 4.9 (18 hlasů)