Dětská nevinnost - 6. díl

Do pokoje vešel vysoký, štíhlý mladík. Dlouhé lesklé vlasy měl sepnuté v hladkém ohonu a v očích se mu zračila nejistota. Kecky tlumeně klapaly o dřevěnou podlahu. Na sobě měl tmavě modré džíny a černé tričko, které nechalo vyniknout jeho štíhlé avšak pěkně vypracované postavě. Tiše za sebou zavřel dveře a popošel k posteli, na které leželo dítě, jemu tolik podobné. Bylo o něco drobnější, což by k jeho věku odpovídalo a navíc, jeho vlasy byly kratší a roztomile rozcuchané. Ten starší, Itachi, se k němu sehnul a dlaň mu položil na čelo.
„Sasuke? Není ti nic?“ Optal se starostlivě. Bylo kolem třetí odpoledne a Sasuke už od včerejšího večera nevylezl z postele. Nemluvil s ním, nic nejedl ani nepil. A teď, místo odpovědi, jen zavrtěl hlavou.
„Tak vylez z té postele, přece se tu nebudeš celý den válet...“ Namítl Itachi a dlaní se mu otřel o narůžovělou tvář.
„Nech mě!“ Vyhrklo dítě a otočilo se k němu zády. Ani sám Sasuke nevěděl, co s ním je. Cítil se tak zvláštně a navíc se styděl za to, co se včera když byli na kolech, stalo. Netušil jak se teď má na Itachiho dívat. Jako na bratra? Nebo snad milence? Momentálně zastupoval obě pozice. O to horší to bylo. Nesnesl pohled do těch uhlově černých očí. Byl bezradný.
„Sasuke... Co je?“ Nechápal Itachi. Když se vraceli z kol, všechno vypadalo v pořádku, ale když se vrátili do chaty, Sasuke byl jako vyměněný. Nenechal se pohladit, natož třeba políbit. Itachimu se pořád vyhýbal a dělal cokoliv, aby s ním nemusel mluvit nebo nedej bože se na něj třeba jen podívat.
„Nic mi není...“ Odsekl Sasuke a zabořil obličej do polštáře.
„To vidím! Tak co sakra je?!“ Itachi už začínal zuřit. Měl strach a Sasukeho chování mu vůbec nepomáhalo. Naštvaně ho chytil za paži a vytáhl ho do sedu.
„Pusť mě!“ Vykřikl Sasuke a ohnal se po starším bratrovi.
„Až mi řekneš, co se stalo! Jde o včerejšek, že jo? Udělal jsem ti něco? Zranil tě? Řekl něco, co si nechtěl slyšet? Mluv sakra Sasuke!“ Itachi skoro křičel, cítil, jak ho v očích začínají pálit slzy naprosté beznaděje. Bez mrknutí sledoval Sasukeho vyděšenou tvář. Zmateně se na sebe dívali, ale i přesto se Sasuke neměl k tomu, aby odpověděl.
„Mluv... Prosím...“ Šeptal Itachi a zničeně se opřel čelem o Sasukeho rameno.
„Nemůžu Itachi.“ Špitl Sasuke a zadíval se na protější, bílou zeď.
„Nemůžeš?“ Nechápal Itachi. Zvedl hlavu a zadíval se na mladšího brášku. Dlaní ho chytil za tváře a setřel slzičku, která mu bezděčně stékala po líčku.
„Nedělej to Itachi!“ Sykl mladší Uchiha, ale přesto setrvával v Itachiho objetí. Bylo to tak něžné a příjemné. Připadal si tolik v bezpečí, ale zároveň měl strach, že o tohle všechno přijde.
„Co se změnilo? Ublížil jsem ti? Jdu na tebe moc rychle? Sasuke, víš, že neudělám nic, co sám nebudeš chtít. Víš, že bych ti nikdy neublížil!“ Šeptal Itachi, ale přesto to znělo rázně a důvěryhodně.
„Slibuješ?“ Vyhrknul z ničeho nic Sasuke, kterému se po tváři rozkutálely slané perličky. Nemohl je zastavit, stejně tak jako vzlyky, které se mu draly z hrdla.
„Slibuju! Miluju tě a nikdy bych ti nemohl ublížit, nikdy.“ Itachi mu palcem stíral slzičky, stále ho držejíc dlaněmi za tváře. Starostlivě se mu díval do těch uslzených očí, když se k němu najednou Sasuke bezděčně natáhl a svými rty se letmo dotkl těch jeho.
„Miluju tě bráško.“ Jen tři slova, která zahrnula všechno, co cítil. Lásku, k tomu, koho miloval. Lásku k bratrovi. Pocit, když se ho jemně dotýkal po celém těle. Pocit, když se jejich rty třely o sebe. Když se vzájemně dívali do těch, tolik podobných očí. Když se laskali ve vlasech a povídali si. Všechno v těch třech slovech. Itachi se mladšímu chlapci zadíval do temných očí, lesknoucích se slzami a po chvíli ho k sobě přitiskl. Dlaní ho pomalu hladil po zádech a přitom vdechoval vůni jeho vlasů. Seděli tam spolu několik minut, dokud je z objetí nevytrhlo zazvonění telefonu. Sasuke se k Itachimu přitiskl ještě víc, jako by ho nechtěl pustit.
„Sasuke, musím to vzít. Jestli je to máma a já to nezvednu, okamžitě se sem rozjede...“ Špitl Itachi a chtíc nechtíc se vymanil ze Sasukeho sevření. Přešel vzdálenost mezi postelí a stolem, kde ležel jeho mobil. Vzal ho do ruky a stiskl tlačítko se zelenou ikonkou.
„Ahoj Itachi.“ Ozval se ženský hlas. Itachi se významně a zároveň pobaveně podíval na Sasukeho.
„Ahoj mami.“
„Tak jak se máte? Co Sasuke?“
„V pohodě, nic se neděje.“
„Máte ještě co jíst?“
„Mami, mrazák i lednice jsou narvaný k prasknutí, navíc do vesnice je to na kole kousek.“ Odvětil Itachi a protočil oči v sloup.
„Nechej si ty svoje výrazy, Itachi.“ Napomenula ho matka. Itachi jen překvapeně vytřeštil oči.
„Já nic nedělám..“ Namítl.
„Na to tě znám až moc dobře....“ Zasmála se matka do telefonu.
„Chm.. Já jsem v tom nevinně..“ Prsknul Itachi dotčeně.
„Tak hele ty neviňátko, dneska je pátek, tak v neděli se pro vás s tátou stavíme. Tak to koukejte do té doby přežít v zdraví pokud možno!“
„Už v neděli?“ Podivil se Itachi a Sasuke jeho pohled napodobil.
„Kupodivu v neděli. Tak nás kolem páté čekejte a mějte sbaleno.“
„Tak dobře“ Špitl trochu zklamaně Itachi.
„Dej za mě pusu Sasukemu, zatím se mějte, zase zavolám“ Oznámila matka a zavěsila.
„Pusu?... To si piš...“ Špitl si Itachi sám pro sebe a pohodil mobil zpět na stůl.
„Vracíme se už v neděli?“ Podivil se Sasuke, který stále seděl na posteli. Itachi se k němu otočil a přikývl.
„To nám už moc času nezbývá.“ Špitl Sasuke. Itachi si k němu přisedl a dlaní ho pohladil po tváři.
„Do neděle času dost..“ Pousmál se Itachi.
„Navíc... Mám ti dát za mámu pusu...“ Dodal.
„Pusu od mámy? Na to už jsem velkej... Nejsem malé děcko“ Vyhrknul dotčeně Sasuke a ušklíbl se.
„Ani když ti tu pusu dám já?“ Povytáhl obočí Itachi a škádlivě se usmál.
„Jenom jednu pusu?“ Špitl Sasuke a postavil se na všechny čtyři. Vyzývavě se Itachimu zadíval do očí a přitom se usmíval.
„Nemáš strach, že když mě budeš takhle provokovat, udělám něco, co se ti nebude možná líbit?“ Optal se Itachi, který se jen tak, tak držel zkrátka. Sasuke se zarazil. Chvíli to vypadalo, že nad jeho otázkou přemýšlí. Nakonec se přiblížil ještě blíž a sedl si obkročmo na Itachiho.
„Bojím se. Bojím se toho, že to bude nepříjemné, že to bude bolet. Stydím se a nevím co čekat, ale vím, že bys mi neublížil a i když to ze začátku možná nebude nejlepší... Vím, že se to pak změní. Věřím ti.“ Zašeptal Sasuke a nespouštěl z Itachiho oči. Staršího Uchihu jeho slova opět úplně vykolejila, dlouho se nezmohl na žádnou odpověď.
„Vážně nerozumím tomu, kde se to v tobě bere. Nerozumím tomu, že ve svém věku dokážeš nad tím vším takhle uvažovat..“ Podivil se Itachi. Byl rád, že to Sasuke bere takhle. Že jejich vztah v podstatě uznává. Ale zároveň byl rád i za ty chvíle, kdy je Sasuke to malé děcko co plácá hlouposti a hraje si s vojáčky. Miloval každou část jeho tolik rozpolcené osobnosti. Miloval ho jako svého bratra i jako svého milence.