Dětská nevinnost - 7. díl

Neposedné sluneční paprsky lákaly spáče z vyhřátých pelíšků. Něžně je hladily po tvářích a nezbedně se snažily dostat pod zavřená víčka. Povedlo se. Alespoň u mladšího z chlapců, který ležel na posteli. Rozespale se protáhl, dětskými dlaněmi si promnul oči a několikrát zkusmo zamrkal. Když si jeho oči přivykly světlu, rozhlédl se kolem sebe. Dva černočerné uhlíky se zarazily na dřímajícím chlapci, hned vedle. Sasuke ho němě pozoroval, než se odhodlal a natáhl k němu ruku. Zlehka se dotkl Itachiho odhalené paže, ukazováčkem po ní sjel níž až k místu, kde mizela pod dekou. Opatrně deku stáhl a svými prsty zavadil o ty bratrovy. Itachiho víčka se zachvěla a za pár okamžiků na svět vykoukly dva stejně temné body, jako měl Sasuke.
„Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Špitl Sasuke provinile a stáhl ruku podél těla.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ Optal se Itachi a skoro po slepu se natáhl pro Sasukeho ruku. Opět si s ním propletl prsty a jemně mu jí stiskl. Až chvíli potom rozevřel své oči úplně dokořán.
„Chvíli... Deset minut, možná.“ Hlesl Sasuke a než se nadál Itachi si ho přitáhl blíž.
„Díval ses jak spím...“ Syknul mu do ucha a jemně mu skousnul ušní lalůček. Nebyla to otázka, spíše konstatování a mladší Uchiha raději mlčel.
„Vypadal si tak klidně a spokojeně.“ Obhajoval se Sasuke, zatímco Itachi zasypával jeho krk drobnými, ale přesto vášnivými polibky.
„Itachi?“ Špitl Sasuke, když se jeho starší bratr neměl k žádné reakci, kromě polibků.
„Chm?“ Zamumlal nesouhlasně Itachi a jazykem Sasukemu obkroužil bradavku, jemně jí požmoulal v puse a vzápětí skousl. Mladší Uchiha sebou cukl a syknul bolestí mísící se s vzrušením. Itachi se narovnal a přiblížil se k jeho obličeji, dělilo je sotva pár milimetrů.
„Jdeme si dát něco k snídani.“ Špitl. Sasukeho ovanul jeho teplý, vlhký dech, který se mu odrážel na tváři. Mladší Uchiha zlehka přikývl, ačkoliv v něm hlodalo cosi, co připomínalo zklamání. Doteky bratra mu už zdaleka nepřišli tak nechutné, jako na začátku. Naopak. Teď po nich toužil každičkou sekundu. Chtěl, aby se ho Itachi dotýkal, aby ho líbal, uspokojoval.
„Tak pojď.“ Vytrhnul ho z myšlenek právě hlas staršího bratra, který už stál u postele a natahoval na sebe džíny. Sasuke němě přikývl a vstal.
............
Zanedlouho se chatou nesla vůně míchaných vajíček, čerstvého křupavého pečiva a osvěžujícího pomerančového džusu.
„Tak co podnikneme dneska?“ Optal se Sasuke s plnou pusu a zadíval se na Itachiho těma svýma onyxově černýma očima.
„Sasuke!“ Napomenul jeho počin káravě starší bratr a naoko se zamračil. Seděli naproti sobě u stolu plného pochutin. Občas si věnovali letmý dotek nebo krátký zamilovaný pohled.
„Tak odpovíš mi?!“ Usmál se Sasuke, když polknul sousto, které měl ještě před chvílí v puse.
„Nevím.“ Odvětil klidně Itachi a dopil džus ze sklenice, kterou následně položil před sebe.
„Nevíš? Jako, že nevíš, jestli mi odpovíš nebo nevíš, co budeme dělat?“ Zeptal se škádlivě mladší Uchiha a přitom se mu v očích objevily radostné jiskřičky. Itachi zvedl hlavu a zadíval se naprosto nečitelně jeho směrem.
„Chceš provokovat?“ Sykl tónem, v kterém se mísila vášeň a jakási hravost.
„Jen ti vracím úder.“ Špitl Sasuke a nevinně se pousmál. Itachi povytáhl jedno obočí, čímž dal najevo svůj zájem.
„Dávám ti náskok. Uteč, protože jestli se mi dostaneš do rukou, budu si s tebou dělat, co se mi zachce!“ Řekl varovně Itachi. Stále to byla jen hra, ale přesto to z jeho úst znělo až nepřirozeně vážně.
„To myslíš vážně, Itachi?“ Zasmál se Sasuke, i když uvnitř sebe bojoval s mírným napětím, které v něm Itachiho chování probouzelo.
„Pět, čtyři, tři... Být tebou hodím sebou!“ Sykl Itachi ledově, ačkoliv v očích se mu blýskala radost z té hry, kterou tu právě nadšeně rozehrával.
„Itachi?“ Sasuke si stále nechtěl přiznat tu možnost, že by na něj Itachi vytáhl něco takového. Jenže, když se starší Uchiha začal se slovy „Dva, jedna...“ zvedat, došlo mu to.
„I-Itachi!“ Vyhrknul v očekávaní. V očekávání, jako když hrajete nějakou bojovou hru, kde na vás za každým rohem čeká nepřítel a vy se v přítmí kradete tiše blíž a blíž, když tu na vás vyrazí a ve vás by se v tu chvíli krve nedořezali. Sasuke sklouznul ze židle, prosmekl se kolem Itachiho a rozeběhl se ven. Stále se ohlížel, aby mapoval, kde se přibližně pohybuje jeho starší bratr. Neustále se snažil mít ho na očích. Ať ve chvíli, kdy obíhal bazén nebo v okamžiku, kdy se kolem něho snažil prokličkovat. Nějakou dobu se mu dařilo vyhýbat se mu, když najednou po Itachim nebylo ani vidu ani slechu. Marně se Sasuke rozhlížel sem a tam. Nakonec se celý udýchaný opřel o ovocný strom a dlaněmi se zapřel o kolena. Úlevně si oddechl.
„Mám tě!“ Ozvalo se shora. Sasuke překvapeně nadskočil a zvedl hlavu, aby se v dalším okamžiku jeho oči střetly s těmi bratrovými. Už se chystal opět utéct, ale Itachi pohotově seskočil a zezadu ho objal. Jeho dlaně nezbedně kroužily po dětském hrudníčku a jako by náhodou občas zavadily o bradavky schované pod tričkem.
„Myslím, že si prohrál.“ Sykl Itachi mladšímu bratrovi do ucha a laškovně mu po něm přejel jazykem. Sasuke se roztřásl vzrušením a zvědavostí, co přijde potom.
„Myslíš?“ Zeptal se troufale Sasuke. Vzápětí se mu do jemné kůže na krku zaryly Itachiho bílé zoubky. Ne příliš silně, ale tak, aby to ten malý, nezbedný Uchiha pocítil. Sasuke sykl a ucukl, ale Itachi si ho pevně držel u sebe.
„Chceš zlobit?“ Jeho hlas žhnul vášní a vzrušením z těch malých nezbedností, které prováděl.
„Možná?“ Pokrčil pobaveně Sasuke rameny a dělal, jako by se ho to vůbec netýkalo.
„Ono tě to přejde!“ Zašeptal Itachi a než se Sasuke nadál, vyzvedl si ho do náručí. Mladší Uchiha mu instinktivně omotal nohy kolem boků a ruce obtočil kolem jeho dlouhého, štíhlého krku.
„Kam to jdeme?“ Špitl Sasuke, kterého se začínal zmocňovat strach.
„Naučím tě, že zlobit se nemá. Navíc, vyhrál jsem... Pamatuješ, co jsem ti řekl?“ Itachiho hlas se škádlivě rozléhal kolem Sasukeho hlavy a jeho dech se odrážel od dětského, nevinného kukuče.
„Nemyslíš snad to, že si semnou můžeš dělat, co chceš?!“ Sasuke se zděsil a už chtěl něco říct, když ho Itachiho rty umlčely. Jemně se třel těmi svými o jeho, dokud se neodtáhl.
„Měl jsem na mysli to, že ti nikdy neublížím. Že nikdy neudělám nic, co by tě zranilo.“ Itachi se zastavil, ale na zem ho nepustil. Zadíval se mu do těch temných očí a pak se k němu natáhl pro polibek. Škádlivě se dotkl jeho rtů, čímž ho vyprovokoval k další akci, kterou, ale vzápětí utnul, když se odtáhl a rozešel se spolu s ním v náručí zpět do chaty. Sasuke zamumlal jakási slova nesouhlasu, ale ta mu nebyla nic platná až do chvíle, kdy ho Itachi položil na prostornou manželskou postel. Než se Sasuke nadál, matrace klesla pod vahou druhého chlapce.
„Řekni, že mě chceš!“ Našeptával mu Itachi zatímco mu z jeho dětských, útlých boků stahoval džíny.
„Itachi.“ Špitlo dítě pod ním a rozrušeně se zavrtělo. Sasuke se bál. Bál se. Ale zároveň tak moc toužil po tom, aby se ho Itachi dotýkal tak, jako tehdá. Chtěl zase cítit ten pocit uspokojení, který pro něj byl tak nový. Nový a neokoukaný.
„Řekni to!“ Sykl Itachi, jako by to potřeboval slyšet. Jako by to bral jako svolení k další akci. Odevzdaně se čelem opřel o to Sasukeho a vydechl mu teplý vzduch do tváře.
„Itachi, já... Já tě chci.“ Šeptl Sasuke a lehce naklonil hlavu, aby se letmo dotkl bratrových rtů. Ten již neotálel a hladově se k nim přisál. Dobyvačně si proklestil cestu do úst mladšího Uchihy. Nevinně se hrál s jeho jazykem a hravě mu laskal patro. Jeho dlaně zatím mapovaly celé jeho tělo. Od ramen, přes hruď až k lemu trenek. Sasukeho kalhoty i tričko už se válely po zemi a nedlouho potom je následoval i Itachiho vršek.