JJ
Bylo již pozdě a tma, kdy jsem se v pátek vrátila domů z nákupu. Will byl na služební cestě, takže jsem Henryho nechala na hlídání Spencimu. Čekala jsem, že jakmile zaštrachám klíčemi v zámku, oba se na mě vrhnou, nestalo se však. Všude bylo zhasnuto a ticho. Okamžitě jsem se v duchu začala plašit. Potom, co byl Hotch Foyetem napaden ve svém vlastním domě, nepřipadala jsem si nikde v bezpečí. Naštěstí mí dva muži leželi stočení na kanapi v obýváku a spokojeně podřimovali.
Položila jsem nákup na kuchyňskou linku a přešla k nim. Pomalu jsem Henryho vyprostila z Spencerova obětí, tak abych ani jednoho neprobudila, což se mi samozřejmě nepovedlo, protože Spencer okamžitě zaregistroval, že Henry je pryč. Pomalu rozespale zamžoural na mě a protřel si oči.
„JJ,“ vyhrknul překvapeně. Okamžitě jsem si položila prst na ústa v gestu, aby byl sticha. Byl vzhůru, ale Henry ještě ne, tak ho nemusel probudit. Odnesla jsem Henryho nahoru do jeho pokoje a uložila ho ke spánku. Trochu se přeci vzbudil a mumlal něco o tom, že strýček Spenci má dvě srdce. Taková hloupost! Co ty dva zase vyváděli, když jsem byla pryč? No, počkat, Reid si to ještě schytá!
Sešla jsem dolů, kde Spenci už vykládal nákup a vypadal o poznání čilejší. „Ty jsi Henrymu zase pustil nějaké to svoje oblíbené sci-fíčko?!“ obvinila jsem ho a přísně si dala ruce v bok se spíše více předstíraným, než skutečným hněvem.
Spenci překvapeně na mě zamrkal. Vypadalo to skutečně upřímně. „Ne, proč?“
„Protože mumlal teď, když jsem ho ukládala ke spánku, že máš dvě srdce! Takže co jste to hráli?!“ vyptávala jsem se.
„Aha, tak o to jde. Ne JJ, jsem v tom nevině, jen jsem Henrymu ukazoval nějaká kouzla a pak jsme se bavili o tom, jak vás mám oba moc rád,“ hodil na mě Spenci nevinný pohled.
„Jo, jasně Reide, tak jak nás máš rád?“ zeptala jsem se smíchem.
„JJ,“ zašeptal a vzal mě za ruce, které si přitiskl na svou hruď. To bylo zvláštní, Spenci většinou nevyhledával fyzický kontakt, nesnášel to, a tohle bylo tak důvěrné gesto. „Myslel jsem, že víš, že oba, jak ty tak Henry, máte v obou mých srdcích naprosto speciální místo.“ Obou tvých srcí! Praštila jsem ho. Taková dojemná chvilka a on ji pokazí hloupým vtípkem. „Au! Za co to bylo?“
„Ty jsi! V takovém okamžiku si dělat srandu!“
„Nedělal jsem si, miluji vás,“ bránil se a pohlédl mi vážně do očí. V tu chvíli to nebylo nic důležitého a byla jsem mu ochotná odpustit úplně vše, byl to koneckonců náš malý genius Dr. Spencer Reid, můj Spenci.