Dominus - I

Na počátku bylo všechno jedním. Byl jen Bůh. Ten po tisíciletích samoty sám sebe rozdělil ve dví. Tak se zrodil Ďábel, bratr Boha a zároveň část jej samého. Společně stvořili Nebesa, Zemi a všechno ostatní, až jednoho dne Bůh stvořil člověka…
Úryvek z Wornixsových pamětí

Místo: 9. pekelný kruh
‚Soustřeď se! Dokážeš to,‘ přesvědčoval sám sebe už poněkolikáté. Pak se zhluboka nadechl, dal ruce před sebe dlaněmi téměř k sobě a s výdechem se pustil do díla. Když mu z konečků prstů vyšly první plamínky, spokojeně se usmál. „Globus Ignis!“ sotva srozumitelně zamumlal v jazyce stvořitelů, aby tím dal plamenům požadovanou formu. Hned potom hodil svým výtvorem po jedné ze soch v zahradě.
Ohnivá koule o něco málo větší, než vlašský ořech, zasáhla kopím probodnutou mileneckou dvojici uprostřed milostného aktu. Uvolněné plameny však sochu dvou nahých, do sebe propletených, těl nezničily. Slabě ožehlé umělcovo dílo tak stále mohlo těšit návštěvníky podivné zahrady, věčně utopené v temnotě pod noční oblohou, na které hvězdy, Měsíc nebo Slunce nikdy nevyšly a nevyjdou. V ní se kromě soch lidí v nesčetných bizarních momentech smrti nacházelo i několik fontán. Z nich vyvěrala láva, která rozdělovala zahradu na několik částí. Ty spojovaly úzké cestičky lemované hořícími stromy. Ve spálené zemi pak rostly jediné květiny, černé růže, překrásné, ale smrtelně nebezpečné zároveň.
Muž ve středních letech a drahém obleku přistoupil ke svému žákovi. Obě ruce schované v kapsách, ale když k němu došel, jeho pravačka se mrknutí oka ocitla na mladíkově hrdle a pevně mu ho sevřela. Ten se pokoušel osvobodit, ale učitel si ho jen přitáhl blíž k sobě a smrtelně vážným hlasem řekl: „Co to bylo?!“ Pak mu z konečků prstů levé ruky začaly vycházet plamínky. „Globus Ignis!“ pronesl s důrazem a ohnivou kouli, pětkrát větší, než byla jeho žáka, hodil po soše milenců. Tu následný výbuch rozmetal na kusy. „Takhle to má vypadat,“ dodal a znechuceně od sebe mladíka odhodil.
„Odpusťte, učiteli,“ omlouval se Tar, dnes už počtvrté, když se zvedl ze země. Hlavu přitom skláněl ještě o něco níž, než před chvílí, až se konečky jeho krvavě rudých vlasů téměř dotýkaly popelem pokryté země.
„Řeknu to naposled! Dokud se nenaučíš ovládat svou moc, vyslovuj slova v jazyce stvořitelů zřetelně a s důrazem.“
„Globus Ignis!“ vykřikla zlostně mladá žena opodál a hned na to Tarova učitele zasáhla obří ohnivá koule.
Když většina plamenů pohasla a rozvířený popel znovu usedl na spálenou zem, objevil se kráter. Uprostřed něho ležel polonahý učitel, z jehož drahého obleku zbyly jen ohořelé cáry. Jakmile jeho tělo pohltilo poslední plameny, vyskočil na nohy a celý bez sebe se rozhlížel po útočníkovi: „Kdo se … m-má paní,“ zadržel na poslední chvíli ohnivý démon výhružku, když poznal vládkyni Devátého pekelného kruhu a hned před ní poklekl na pravé koleno.
„Koupila jsem tě, abys mého bratříčka učil a ne ho napadal!“ pronesla vládkyně svůdně, ale zároveň rozzlobeně. Na konec své řeči pohodila hlavou a prameny dlouhých, krvavě rudých, vlasů se jí ovinuly kolem smyslných křivek jejího těla.
„Omlouvám se, má paní, ale on je neschopný! Je urážkou, že někdo jako on je vaším sourozencem,“ odvětil démon ve vší pokoře.
„Co mi k tomu řekneš, Tare?“
„Je to tak. Tyrael, já…“
„Jak si mi to řekl?!“ skočila bratrovi vládkyně do řeči a proklála ho nemilosrdným pohledem. V ten moment její tělo oděné jen v několika kouscích látky na pár místech obklopila ohromná aura moci.
Ohnivý démon ještě víc sklonil hlavu. Nebylo moudré v takových chvílích na sebe strhávat pozornost.
„Omlouvám se … sestři,“ poslední slovo zaznělo téměř neslyšně, ale přesto neuniklo uším Tyrael, která hned přiskočila k bratrovi a přitiskla si jeho hlavu na svou hruď. Tar si tak hezky z blízka prohlédl mateřské znaménko na jejím levém prsu. „Sestři … nech toho,“ pokusil se vymanit z láskyplného sevření. „Už nejsem malý kluk. Je mi dvaadvacet!“
Tyrael Tara pustila z objetí, ale místo něj se mu podívala zpříma do očí: „Dokud ti nebude aspoň sto, budeš pro mě pořád můj malý bratříček, který se mnou spával v jedné posteli.“
Tar se začervenal a uhnul před sestřiným pohledem, rovnou na svého učitele. Ten už neměl skloněnou hlavu, ale zíral na vládkyni Devátého pekelného kruhu, jak láskyplně objímá svého bratra, přičemž by se ho jako možnou hrozbu své vlády měla zbavit.
„Sestři, kroť se … dívá se,“ zašeptal Tar, ale chování Tyrael se nijak nezměnilo. Vládkyně se pouze letmo podívala na svého poddaného a řekla: „A to jsem si myslela, že jako démon třetí třídy budeš schopný něco Tara naučit … Hildo!“
„Má paní,“ odvětila démonka v šatech služebné, co doposud nehnutě stála za Tyrael. Na pohledné, ale přísné tváři, nosila brýle, avšak největší pozornost přitahovaly její dlouhé černé vlasy. Ty měla spletené v mohutném copu, zdobeném broží ve tvaru pavouka s velkým rubínem, přehozeném přes levé rameno rovnou na prsa.
„Ukliď tu,“ dodala Tyrael a už se o ohnivého démona víc nezajímala.
„Jak si přejete,“ opáčila Hilda a na pravý ukazováček si namotala jeden ze svých vlasů. Vyškubla si ho z hlavy a jeho kořínek pevně sevřela mezi prsty levé ruky.
„Má paní?!“ vyslovil ohnivý démon, ale když k němu služebná vykročila, pochopil. „Globus I…,“ pokusil se bojovat, ale než stačil vyslovit pouhá dvě slova, Hilda už stála za ním a její vlas měl omotaný okolo krku. Ten mu pak s lehkostí oddělil hlavu od těla.
„Je uklizeno,“ dodala Hilda, když se mrtvé tělo ohnivého démona rozpadlo v prach.
„Cos to udělala? To je tenhle měsíc už čtvrtý! Nemůžeš je zabíjet, když za nic nemůžou. Všechno je jen má vina!“
Tyrael uchopila Tarovu hlavu do dlaní a políbila ho na čelo: „Nikdo nebude beztrestně říkat, abych se svého bratříčka zbavila. Nikdo!“ řekla a ještě jednou bratra přivinula na svou hruď.
Tar neprotestoval. Nemělo to smysl. I když se cítil zahanbený a sám sebou znechucený, jak všechna jeho selhání Tyrael bezstarostně přehlížela. A to se ho chystala jmenovat Generálem Devátého pekelného kruhu, JEHO, polovičního člověka…