Double gravitation - Odhalení - část 13

„Nezvykej si na to!" nadává Peter Smith, když za mnou zavře dveře od sprchy. „Nejsem ani tvůj řidič ani tvůj budík. Už si pořiď novej a řekni laskavě šéfovi, ať ti dá to služební auto."
Pustím na sebe proud vody.
„A přestaň chlastat. Chováš se jak malej harant!" pokračuje.
„Neslyším tě," zavrčím.
Nejraději bych tu strávil pod kapkami vody celý den. Jsem si jistý, že by si ten můj malý bastard dal říct a spokojil se jen s mou rukou. Šéfa v tomhle okamžiku nechci ani vidět. Naše malá rozepře mi udělala rýhu do srdce. Nic, nic se mezi námi nezměnilo!

Seděl jsem v autě, dokud nezhasly světla v jeho oknech. Když jsem přišel domů, ani jsem se nesprchoval. Shodil jsem ze sebe všechny věci a nechal je ležet, jak byly. Spal jsem jen chvíli a měl jsem sen. Stále jsem viděl naštvaný Danielův obličej.
Ráno vstanu a narychlo se osprchuji. Ani si nedávám snídani nebo kafe. Když otevřu dveře, leží za nimi další obálka. Přečtu si to, a znovu můžu jen zatnout zuby. Jedu rovnou do práce.

V práci jsem zaujal postoj, neopustit kancelářskou židli. Neměl jsem zrovna v to ráno sebou hlavu, kterou jsem pro práci nutně potřeboval, takže jsem jen tupě zíral do jednoho místa a pil rozpuštěný aspirin.

Procházím chodbou a zdravím všechny, koho potkám. U Danielových dveří se na moment zastavím. Chvilku nahlížím dovnitř, ale nevidím ho. Pak se otočím a jdu do své kanceláře. Nemůžu ho ohrozit. Možná ten včerejšek... Bude mě nenávidět, bude v bezpečí...
„Jste nějaký nesvůj," řekne paní Thomsová, když mě vidí, "už od včerejška." Její pohled mluví za vše. Určitě ví, co k Danielovi cítím.
„To se jen zdá," odpovím s úsměvem. „Jen jsem špatně spal, potřeboval bych hodně silné kafe, prosím."
Zavřu se v kanceláři.

Kolem desáté má otupělost konečně odezní. Všichni zpracovávají mé návrhy, takže mám relativní klid. Vytáhnu ze stolu několik knih a položím je na stůl. Zběžně je prolistuji a opřu se pohodlně o opěradlo křesla.
Měl bych se připravovat. Hezky po práci. Ne chlastat.
Vezmu tužku a začnu si zatrhávat nějaké pasáže. To jsou ale kraviny. Kdo tu knihu napsal? Vůbec neví, o čem mluví. Odhodím ji rozmrzele na stůl a vezmu druhou. Taky samé sr***y. Stáhnu si notebook do klína a prsty se mi rozeběhnou po klávesnici.
Člověk, aby si pomohl sám.

Chvíli dělám, co potřebuji, ale nějak se dnes nemůžu soustředit na práci. Zapípá mi smska. Otevřu ji. Posláno s internetové brány. Přečtu si ji.
„ku**a! Do pr***e!" vstanu a začínám přecházet po kanceláři.
Paní Thomsová vběhne do kanceláře. „Děje se něco, pane Kinney? "
Snažím se uklidnit. „Ne nic. Pan Walker dorazil do práce v pořádku?" zeptám se rychle.
Paní Thomsová kývne. Oddychnu si. Zvedám telefon a volám Lauře. Musí dnes okamžitě odjet.

Vyjádření vedení mi přišlo na firmu. Přinesl ho poslíček. Chci mít radost z toho, že mi to odsouhlasili. Tři měsíce. Tak krátká doba. Tolik věcí, co bych měl zařídit.
Při pomyšlení, až se dozví šéf, se mi sevře hrdlo. Třeba mi popřeje štěstí a bude rád, že se mě konečně zbaví. Přece jen jsem nespolehlivý a nevypočitatelný blázen.
Miluje mě. Já miluji jeho. Ale nemůžeme být spolu.
Zmačkám dopis. Zatraceně. Vstanu a sjedu dolů.
„Hombre, budu tu klidně stát celej den, jestli mi něco nenamícháš," mračím se poníženě před okýnkem. Mexičan se usmívá.
„Prázdný žaludek, špatná hlava," řekne a začne na rozříznutou bagetu pokládat různé suroviny.
„Nemám hlad!" zavrčím. „Vypadá to divně."
Vrazí mi sendvič do ruky.
„Kafe došlo," stojí si za svým.
„ku**a!" štěknu, vytrhnu mu sendvič z ruky a hodím do okýnka bankovku. Sednu si na lavičku, přesně naproti dveřím do firmy a natáhnu si nohy. Chutná to dobře. Mám hlad. Moje prázdná lednička a krabice prošlých lupínků. Měl bych si něco koupit.
Jo, po včerejšku mi ve vinotéce chybí dvě flašky. Nemám rád prázdná místa.

Jsem nervózní. Hodně nervózní. Volám Jeffovi. Nedostupný. Zřejmě je na nějaké akci a nemůže volat. Do pr**le, potřebuji, aby byl teď tady. Musím s ním mluvit. Beru klíče do ruky.
„Jsem na telefonu. Musím nutně odjet. Nevím, kdy se vrátím."
Paní Thomsová ani nestačí odpovědět a jsem pryč. Rázným krokem procházím chodbou. Najednou se přede mnou všichni schovávají. Rozrazím dveře Danielovy kanceláře. Není tu. Do hajzlu.
„Kde je pan Walker," zařvu na celou chodbu. Ztrácím hlavu.
„Zřejmě si šel pro kafe," ozve se Smith. On jediný se nebál vylézt ven.
„Najděte ho, okamžitě! Má hodně práce. Dneska odsud nevytáhne paty. Jídlo ať si nechá poslat." s**u na výtah. Do garáže jdu po schodech, je to rychlejší.

Zvoní mi mobil. Ignoruji ho. Je to jen Smith. Mám přestávku na svačinu. Běžte všichni do háje. Ten sendvič je fakt skvělej. Je mi v tu chvíli jedno, že mi majonéza zasvinila kravatu a že vypadám jak prase.

Sedám do auta a jedu k Jeffovi do kanceláře. Ještě se ohlédnu k firmě. Do prčic, Dneska se tu pohybuje nějak moc lidí. Mám pocit, že zahlédnu Danielovy vlasy, ale zelená na semaforu a troubení aut za mnou, mě donutí jet.

Myslím, že bych měl udělat něco pro svět. Darovat někomu ledvinu, kdo na ni čeká celý svůj život. Nebo jet do Afriky, pomoct stavět školy. Kousek vedle stojí nějaký student a hraje na housle. Zvednu se a přistoupím k němu. Hraje hezky, ale smutně. S takovou si toho moc nevydělá. Na zemi má ještě kytaru a saxofon. Mávnu na pozdrav.
„Můžu?" natáhnu se po kytaře. „Dáme něco rychlejšího?"
Přestane hrát a nadzvedne obočí.
„Metallicu? Enter sandman? Znáš?" začnu mu přelaďovat kytaru.
Otočí několikrát šneky na houslích a ušklíbne se. „Máte na to?"

„Je tu Jeff?!" křiknu jen, co vrazím do jeho agentury. Jeho pravá ruka John mi jde na proti.
„Není. Má sledovačku. Je na blbým místě. Nemůže mít s sebou ani telefon, všechno je tam slyšet." „Jde o tohle," chytnu Johna za rukáv a táhnu ho do Jeffovy kanceláře. „Potřebuji hned teď odvézt Lauru do Denveru. Je nachystaná a musí mít s sebou nějakého profíka."
John kývne. Ví o všem, vždy to řešíme s ním. "Jde o to vyhrožování?"
Vytáhnu telefon z kapsy a ukážu mu smsku.
„Někdo se dozvěděl, že jsem přebral firmu zpátky. Vyhrožují zabitím nebo únosem, pokud nezměním názor na to, kdo bude majitel a nevrátím všechny akcie zpátky."
John bere do ruky telefon a zajišťuje Lauře odvoz.
„Ještě jedna věc, ví i o Danielovi," vytáhnu z kapsy dopis, který dneska ležel u dveří a podávám mu ho. Nechci přijít už o nikoho, na kom mi záleží.

Smith mě táhne do budovy násilím. Rozjížděli jsme zrovna třetí skladbu a on nám to překazil.
„Nejsi žádný potulný hudebník. Tady se vydělávají těžký prachy. Tady budeš celý den sedět, na této židli a ani se nehneš!"vrčí na mě. „Pan Kinney to osobně nařídil!"
Ušklíbnu se. "Pan Kinney je mi úplně ukradenej."
„Pan Kinney bude v den tvé výplaty rozhodovat o její výši. Jestli chceš vřískat na ulici, posluž si. Ale bude to znamenat konec našeho přátelství."

Zatím, co se s Johnem snažíme něco vymyslet, volám Lauře. Uklidňuji ji, že je to jenom dočasné, a že tak brzy odjíždí jen proto, že mám hodně práce a nevyjde čas, abych ji mohl odvést. Trochu se uklidnila.
„Dej na sebe pozor, Richie, miluji tě." ukončuje hovor a zavěsí telefon.
Všechno se ve mě sevře. Znovu vytáčím číslo. Volám Smithovi, musím zjistit, jak to tam vypadá.

Smith s někým telefonuje. Dívá se pořád na mě, jestli způsobně sedím na židli. Vezmu si notebook na klín a otevřu dokument, který jsem ráno rozepsal.
No jo, pracuji, vrhnu na něj úšklebek.

Nechávám Johnovi dopis a přetáhnu mu dnešní smsku. Domluvili jsme se, že hned jak se Jeff vrátí, ozve se mi.
„Jen... zatím ti nemůžu nikoho poslat, mám všechny lidi v terénu," podívá se na mě omluvně John, „a já musím být tady," ukáže na technický pult, odkud zajišťují všechny akce.
„Zkusím ho zatím pohlídat sám. Jen mám bohužel na odpoledne naplánované dvě neodkladné schůzky, tak se snad nic do té doby nic nestane."
„První bude volný Chris, ale bude to až večer, pošlu ho pak hned k Danovu baráku." Rozloučíme se a já se vracím zpět na firmu.

Ten kluk tam byl i odpoledne.
„Já se domů dopravím sám," houknu na Smithe. „Čau, " zvednu ruku na pozdrav.
„Jak jdou kšefty?"
„Bez vás je to pěkná nuda," ušklíbne se. Je hodně vysoký, hubený, s tmavými lenonkami na očích a dlouhými prsty hudebníka. Navzájem se prohlížíme. Znám ten pohled. Já svlékám jeho, on svléká mě.
„Pomůžu ti vydělat pár dolarů a ty mě pozveš na oběd," navrhnu.
Ohne se a podá mi kytaru. „Něco od AC/DC?" nadhodí.
„S takovou brzy přijdeš o všechny struny," zazubím se a vytáhnu trsátko. „Tak se předveď."

Smith mě průběžně informuje, zda je Daniel v své kanceláři. Chudák, moc se mu nechtělo, ale pohrozil jsem mu, že mu vezmu prémie.
„Pane Kinney," ozve se Peter Smith, když vyprovázím klienty z poslední schůzky. Otočím se na něj. „Daniel už dneska skončil. Jel domů." dívá se na mě omluvně, jako by měl strach, že něco provedl.
„V pořádku, děkuji vám." otočím se a odcházím zpět do kanceláře.
„Pane, děje se něco s Danielem?" zastaví mě ještě jeho otázka.
„Nic, jen má hodně rozdělané práce a potřebuji nutně, aby ji dokončil co nejdříve." Nevím, jestli mi věřil. Vejdu do kanceláře a jdu rovnou k trezoru. Vytahuji pouzdro a zbraň.
„Myslel, jsem, že už tě nebudu muset vytáhnout. Ale teď nemůžeš spát." pohladím vybouleninu pod paží a obleču si sako.
Zvedám telefon. Volám Danielovi. Je nedostupný.
Sevře se mi žaludek.

Předvedu čumilům Anguse Younga. Asi desetiletému školákovi jsem sebral šiltovku a vyhrnul si nohavice až nad kolena. Moje dokonalé image kazí lakýrky místo tenisek a mám taky hezčí nohy než kytarista AC/DC, ale neustávám v poloze na zádech mlátit do kytary a už přicházím i o své hlasivky.

Ještě jednou nahlédnu k Danielovi do kanceláře. Znovu vytáčím jeho číslo. Pořád nedostupný.
Kde je!
Jdu k autu. Vyjíždím z garáže. Zastavím se na moment na krajnici. Volá mi Laura. Cesta utíká rychle a jsou v pořádku. Až bude na místě, zas mi zavolá.
Oddychnu si.
Zaujme mě potlesk a nadšení. Ohlédnu se tím směrem. Nevěřím vlastním očím.
Daniel.
Klaní se a v ruce drží kytaru. Nevěděl jsem, že umí hrát. Vystoupím z auta a chci jít za ním, abych ho odvezl domů. Než k nim stihnu dojít, odchází i s kytarou v ruce. Jde s ním nějaký vysoký mladík.
Míří k autu. V závěsu jdou za nimi dva chlápci. Zaměřím se na ně.

„Dobrá práce. Jsem Ronie," natáhne ke mně ruku. Jeho ruka je příjemně teplá. Slabě promnu jeho prsty. Má je štíhlé a opravdu dlouhé. Moc dobře si umím představit, kde by se skvěle vyjímaly. „Daniel," odpovím. „Chceš pomoct s nástroji?"
„Dík. Mám tady auto. Aspoň nebudu muset jít nadvakrát." Vezmu do druhé ruky saxofon a pozoruji ho, jak se předklání a zavírá futrál od houslí s penězi. Snažím se odtrhnout oči od jeho zadku a myslet na něco jiného.

Než k nim stihnu dojít, Daniel i s tím týpkem s lenonkami na očích nasedají do auta. Ještě se ohlédnu po těch dvou. Nasedají do druhého a jedou za nimi.
Do pr***e.
Běžím ke svému autu. Rychle nastartuji a jedu za nimi. Snažím se k nim dostat co nejblíže. Brání mi v tom provoz. Po cestě volám Johnovi. Vysvětluji rychle situaci.

„Kde vůbec studuješ?" zeptám se, když jedeme vyložit jeho věci.
„Filozofickou univerzitu," odpoví.
„Myslel jsem, že nějakou konzervatoř, když hraješ na tolik nástrojů."
„Tím se neuživím," zasměje se. Zabočí do úzké ulice.
„Tady bydlíš?" vykouknu okýnkem ven.
„Tady jen vyhodíme věci. Na koleji je mít nemůžu. Mám pokoj s dalšími dvěma spolubydlícími a nemám tam tolik místa."
Je to slepá ulice a na konci je polorozpadlý činžák. Vytáhnu kytaru a saxofon a čekám, až najde klíče a vezme zbytek.

Ztratili se mi, když mě na křižovatce zastavil semafor. Srdce mi pumpuje tak, že mám pocit, že se rozerve na dva kusy. Projíždím pomalu ulicí, kde jsem je naposled viděl. Jsou tu asi tři odbočky. Otáčím auto. Vezmu to postupně. Znovu zkouším volat Danielovi. Pořád nedostupný. Ani ty nejhorší nadávky už nepomáhají, abych se uklidnil. Kdyby za nimi nejelo to druhé auto, byl bych klidnější. Řekl bych si, že si chce užít. Ale takhle...
Musím je najít.

Vyjdeme nahoru po pavlačovém schodišti. Zastaví se přede dveřmi a odemkne. Je to jen místnost se stolem, elektrickým vařičem a postelí. Položím věci na stůl a rozhlédnu se. Ucítím jeho ruce na bocích, jak se ke mně přitiskne.
„Ronie, tohle bys neměl dělat," zaprotestuji.
„Vidím, jak se na mě koukáš," zavrní mi do ucha a hladí mě po břiše. Vjede rukou mezi knoflíky a dotkne se mé holé kůže. „Co kdybych ti dnešek splatil jinak?"
„Omlouvám se, ale nejde to," stáhnu jeho ruce a otočím se k němu. „Jsem zadaný."
„To já ale moc dobře vím," usměje se a chytne mě kolem ramen.
„Víš?" zamračím se.
Odstrčí mě od sebe silou, až dopadnu na postel. V ruce se mu objeví pouta a rychle, aniž bych stačil zaprotestovat, mi ruku připoutá k čelu postele.
„Ronie, co to má znamenat?" vykřiknu. Chytne mě za nohu a připevní ke kotníku další pouta a natáhne je k zadnímu čelu. Vyskočí na mě a sedne si na mě obkročmo.
„Moc se mi líbíš, Danieli, ale bohužel mám zakázaný se tě dotknout," povzdechne si. „Tak rád bych si s tebou zašpásoval."

První ulice nic. Na konci se otáčím a zajíždím do druhé. Je tam odbočka. Najedu do ní a podívám se. Pokračuje dál ke křižovatce. Chvilku přemýšlím. Pak se rozhodnu zajet ještě do té třetí. Když tak se vrátím. Chci vycouvat a vrátit se. Zvoní mi telefon. Je to John.
„S tím Nowakem jsi měl pravdu. Byl to on, kdo tuhle informaci předal."
„Do haj.zlu, doufám, že jste mu zlomili aspoň i druhou ruku," vztekám se.
„Komu o tom řekl?"
„Bradleymu." odpoví opatrně John, jako by měl strach, že vyskočím z telefonu a rozmlátím mu za to hubu. Všechny možné nadávky v momentě začnou lítat po autě a já vzteky mlátím do volantu.
„Richarde!" zařve John do telefonu. „ Uklidni se!"
„ku**a, jak se mám uklidnit! Zabiju ho hajzla!" párkrát se zhluboka nadechnu a pak už o něco klidněji dodám. „Daniel se mi ztratil, musím ho najít. Jestli něco zjistíš, zavolej."

„Kdo..," vysoukám ze sebe. „Kdo by měl o mě zájem? Já nic neudělal." Polknu.
Rozepíná mi jeden knoflík po druhém. Chytnu ho volnou rukou za zápěstí.
„Nemáš se mě dotýkat," zavrčím.
„Ještě nikdo neví, že tě mám u sebe," zamává rukou s mobilem. „Můžeme si spolu ještě užít."
Skopnu ho nohou z postele. Tvrdě dopadne na zem.
„Haj.zle!" vyštěkne. „Já na tebe po dobrým…"
Rána pěstí je tak nečekaná, že ani nestihnu uhnout hlavou. Zatmí se mi před očima a já ztratím vědomí.

Ještě než stihnu vjet do poslední ulice, znovu se mi rozezvoní mobil. Jeff.
„ku**a kde jsi? Potřebuji tě!" zařvu do telefonu, než stihne cokoli říct.
„Už jedu za tebou, John mi už všechno řekl. Jsem u tebe do pěti minut, počkej tam, kde jsi," ignoruje Jeff mé nadávky.
Zavěsím. Pomalu najedu do poslední ulice. Je prázdná. Na konci barák na odpis a před ním tři auta. Okamžitě najedu na bok a zastavím. Venku stojí ti dva chlápci a očividně hlídají. Na ho.no hlídači, když ani nejdou zkontrolovat auto, které zastavilo na konci ulice.
Když se zaměřím na třetí auto, poleje mě horko. Bradley. Musel tady dojet buď před nimi anebo v momentě, kdy jsem je hledal. Nevšiml jsem si ho.
Do pr.ele Jeffe, pohni tím zadkem!

Cítím něco vlhkého na svém obličeji. Snažím se otevřít oči, ale podaří se mi otevřít jen jedno. Druhé mě zatraceně bolí a nemůžu pohnout víčkem. Chci zvednout ruku, abych se dotkl obličeje, ale jen bezradně trhnu oběma rukama, k něčemu přivázanýma. Hned se mi vybaví, co se stalo.
„Haj.zle!" vykřiknu a rozhlédnu se po pokoji.
„Danieli, Danieli," ozve se vedle mě a mokrý kapesník mi zůstane ležet na bolavém oku. „Tak hrozně jsi mě zklamal." Otočím se po hlase. Na okraji postele sedí Patrik Bradley.
„Ty?" vyhrknu. „Proč?" trhnu znovu rukama.
„Není to vůbec osobní. Nechci ti ublížit. Jen jsi moje pojistka," přejede mi dlaní po odhaleném hrudníku. „Až to vyřídím s tvým milovaným Richardem, pak se k tobě můžu vrátit a začít tam, kde jsme skončili."
Srdce mi začne rychle bít.
Richard? Co je s Richardem? Proč jsem pojistka? Na co pojistka?
Zasténám, když mi jeho ruka vjede za opasek. Mám uvázanou i druhou nohu.
„Šéf tě zabije, jestli se mě ještě jednou dotkneš!" zařvu.
„Tvůj šéf se to nikdy nedozví. Protože ty mu to ve svém vlastním zájmu nikdy neřekneš."

Jeffovo auto zatím nikde. Už otvírám dveře a chci tam jít. S těma dvěma bych si měl poradit lehce. Jsou to amatéři. Než však stačím vystoupit, zpoza toho polorozpadlého činžáku vyběhne mohutná postava a skočí po nich. Jednoho složí okamžitě. Druhý se na něho vrhne. Rychle vyběhnu z auta, ale než k nim stačím doběhnout, je i druhý mimo provoz.
„Kde jsi tak dlouho, do hajzlu!“ seřvu tiše Jeffa, abych na nás neupozornil. Rychle chytnu pouta, které mi hodí, a spoutám jednoho a nacpeme je oba do jejich auta.
„Ještě je tu jeden a..." ukážu na Patrikovo auto. Vejdeme opatrně dovnitř. Sáhnu do pouzdra. Nevím kde ten zmetek je. Na schodech uslyšíme kroky. Schováme se pod schody.
„Tak mě vyšachovat, mě vyhodí a teď si s ním sám užívá," slyšíme nadávání. Přiblíží se. Jeff chytne toho kluka z ulice za kotníky a on sletí dolů. Skočím po něm a ránou do hlavy ho uspím. Na nic nečekám a rozbíhám se nahoru.
„Počkej, idiote," snaží se mě Jeff zastavit, když poutá toho zmetka k zábradlí.

„Pamatuje si na mě," usmívá se Patrik, když mě hladí v rozkroku. „Takový jako on, nezapomínají na věci, co jim dělaly dobře."
„Dej tu ruku pryč!" řvu. „Říkals, že mě miluješ, přitom jsi chodil za Kinneyem!"
„Ale, on se ti přiznal?" podiví se Bradley a propustí mou napjatou chloubu ven.
„Normálně si mě podváděl!" do očí se mi derou slzy, nad tím ponížením. „Nedělej to, Patriku, prosím."
„Vždycky se ti to líbilo," pomalu si mě ochutnává. „Je na tebe Kinney taky tak hodný, jako já?"
Ucuknu pánví na bok a vyklouznu ze zajetí jeho vlhkých úst.
„Byli jsme tak skvělí milenci," nalehne mi na břicho, aby mi zabránil v pohybu. „Má krásný zadek, že? Aha, tobě ho asi nikdy nenabídl, že? Byl vždycky tak krásně těsný."
„Zabiju tě!" vykřiknu a snažím se ho ze sebe setřást.

Nevím, v kterém patře jsou. Ale Danielovo nadávání, slyšitelné až na chodbu, mě navede bez problémů. Opatrně drcnu do dveří. Přitisknutý na stěnu jsem chvilku čekám. Nevím, jestli tam ještě někdo není. Jeff mě dohnal.
„Kre.éne!" seřve mě šeptem a opatrně nahlédne do pootevřených dveří.
Pokyne rukou. Potichu vejdu dovnitř s Jeffem v zádech. Malá předsíňka. Další pootevřené dveře. Odtud slyšíme Patrika a Daniela. Moc nerozumím tomu, co Patrik říká. Jeff znovu nahlédne.
„Jsou sami," zašeptá a tváří se tak nějak...
Schovávám zbraň do pouzdra. Je tam Dan, nechci aby se mu něco stalo, kdyby...
Nahlédnu také dovnitř. Co v ten moment pocítím, se nedá popsat slovy.
„Ku.va, zabiju tě!" zařvu a vletím dovnitř rovnou na Patrika.

Zatnu zuby a tiše prosím, ať toho nechá. I přes můj odpor, který k Patrikovi cítím, mu můj penis podléhá a je mu úplně jedno, že mně se to nelíbí. Když se rozrazí dveře, Patrik jen zvedne hlavu a přimhouří oči.
„Richarde, jsi tu brzy," zakroutí zklamaně hlavou a přejede mi dlaní v rozkroku. „Vidíš, už skoro byl."
„Šéfe," hlesnu tiše. Kdybych raději umřel.
„Potřebuješ něco, že jsi nás poctil svou návštěvou?" zeptá se Patrik výsměšně a kousek poposedne, aby šéf viděl hlaveň pistole zabořenou do mého boku. „O něco se pokusíš a nebudeme mít o čem vyjednávat." Nahne se ke mně a přejede mi jazykem po rtech. „Přece bys neriskoval život našeho sladkého Daniela."

Zarazím se uprostřed místnosti. V hlavě si rychle projíždím všechny možnosti. Nenápadným pohledem zjistím, že Jeff zůstal schovaný. Automaticky zajedu rukou pod paží.
„Ne ne," zaboří Patrik hlaveň Danielovi víc do boku. „Hezky pomalu ji vytáhni a hoď sem."
„Proč? Proč se mi pořád pleteš pod nohy?" zeptám se, když vytahuji zbraň a udělám, co chtěl. „Protože to mělo být moje!" zavrčí vztekle Patrik. „Tam jsou papíry," ukáže ke stolu. „Pěkně to podepiš a můžete si pak v klidu souložit až do konce života." posměšně se ušklíbne a jednou rukou přejede Danovi přes nohu.
Pootočím se a pomalu jdu ke stolu. Stále sleduji, co Patrik dělá.

Zatínám zuby a celý se chvěji. Už nevím, jestli strachem o sebe, o něj, nebo vzrušením. Proč je tu Richard? Co je to za papíry?
„Jestli je to pro vás důležité, nic nepodepisujte," šeptám.

Vezmu pero, položené vedle papírů. Nepřemýšlím nad tím, co mi Daniel říká. Do spodní části napíšu tři slova. "Jdi do hajzlu." Narovnám se.
Patrik se spokojeně usmívá. „Věděl jsem, že ti na něm záleží. Poznám to." Pohlédne na Daniela. Hlaveň přesouvá po jeho odhaleném břiše až nahoru ke krku.
„V tom autě jsi měl být ty. Bylo by to všechno jednodušší." Nakloní se blíž k Danielovi. „Myslím, že se zbavíme tohohle otrapy, abychom si mohli užít. Co říkáš?" Zvedne zbraň a namíří ji proti mně.

Jen pomalu mi dochází význam těch slov.
Černá složka plná fotek a policejních zpráv. Co to má všechno znamenat?
Táhnu ruku k sobě, cítím jak se rozedírá kůže, jak si lámu palec, ale jsem vzteky bez sebe, protáhnu ruku ocelovými pouty, přitáhnu tělo k připoutané ruce, nadzvednu se a chytím Patrika kolem krku do kravaty. Stisknu a svalím se s ním zpět na postel. Heknu, jak mi loktem vrazí do břicha, ale nepouštím ho. Ruka se zbraní je stále napřažená někam do prostoru, ale nevidí kam.

Tohle Patrik určitě nečekal. Tohle jsem nečekal ani já. Jen na setinu vteřiny jsem zaváhal.
Poslepu natáhnu ruku za sebe, chytnu do ní papíry a hodím je proti Patrikovi. Danielův stisk a rozlítané papíry ho na moment ochromí. Skočím proti němu.
Uslyší ten pohyb a stiskne spoušť. Ozve se ohlušující výstřel.
Zalehne mi v uších a na moment jsem mimo. Tlak mi podrazí nohy a já dopadnu na kolena. Než se stihnu znovu zvednout, proletí kolem mne Jeff.
Ochromený Patrik už podruhé nestihne vystřelit. Jeff ho strhne na zem. Jeho zbraň odletí na druhý konec místnosti.

Nic nevidím. Mám zavřené oči a snažím se vynaložit všechny své síly na stisk kolem Patrikova krku. Nepostřehnu ani Jeffa, který sejme Patrika svými širokými rameny. Rychle dýchám, když se mi uvolní tlak na hrudníku. Ruka děsně pálí. Nevšímám si jí.
Otáčím se na bok, jak mi to připoutané nohy dovolují, a pátrám po šéfovi.

Jeff zpacifikoval Patrika, jak nejrychleji uměl. Poslal toho ha.zla do říše snů.
Daniel!
Rychle se snažím zvednout ze země. Podlomí se mi nohy. Do pr.ele. Pravá nohavice je celá od krve. Zatnu zuby, opřu se o ruce a znovu se zvednu. Teď už opatrněji udělám ty dva zbývající kroky k posteli.
„Jeffe klíče!" křiknu. „Jsi v pořádku Dane?" ptám se a pátrám, jestli není někde zraněný, zatím co Jeff přiskočí a sám mu odemkne druhou ruku. Přejde k druhé straně postele, odpoutá mu nohy a vrátí se k Patrikovi.
„Danieli!"

„Nic mi není," vrtím hlavou. „Ale vy...krvácíte...postřelil vás!"

Sednu si vedle něj. Chytnu ho za zápěstí.
„Tomu říkáš nic?"
Daniel sykne, jak ho to zabolí.
„Pane bože. Proč máš, ku.va, vypnutý telefon!" seřvu ho a pak ho k sobě přitisknu. „Bál jsem se o tebe.“

Když mě k sobě přitiskne, zaplaví mě vlna neuvěřitelného uvolnění.
„Já měl o vás taky hroznej strach," vzlykám.

Srdce mi buší, nemůžu popadnout dech. Adrenalin mi rve žíly na cucky.
Tak moc jsem se o něj bál.
Z venku se ozývá zvuk policejních sirén. No jako vždycky včas, pomyslím si. Jeff si stáhne mikinu a přistoupí ke mně. Protáhne mi ji pod stehnem a pevně stáhne. Nechávám si od něj nadávat, jaký jsem kre.tén a pořád k sobě tisknu Daniela. Jen jednou rukou ho na moment opouštím a popaměti mu upravuji kalhoty. Za chvíli tu bude plno lidí.

Nechci ho už nikdy pustit. Tisknu se k němu a mám hlavu zabořenou do jeho mohutných ramen. Slzy mě v nateklém oku hrozně štípou. Ale nevnímám to. Neslyším ani policejní sirény, ani jeho hlas. Mám ještě tělo tak ztuhlé strachem a bezmocností, že se nemůžu pohnout.

Probere mě až rána do hlavy od Jeffa.
„Tak ho už do pr.ele pusť, idi.ote, musíte do nemocnice!"
Ani nevím, kdy se tu všichni ti lidi nahrnuli. Vedle nás stojí doktor a mluví na mě a já ho nevnímal. Tak se do toho vložil Jeff.
„Děkuji," chytnu ho za ruku.
„Za málo," pousměje se, "Teď už ho ale pusť, ať se na něj může doktor podívat.“
Začíná mi být mdlo. Položím ruku na stehno. Postavím se. Doktor mě chytne, aby mi pomohl. „Počkejte na nosítka."
„To je dobrý, těch pár chodů sejdu. Jsem zvyklý," otočím hlavu na Jeffa. „Že jo?"
Udělám jeden krok a druhý už nedokončím. Moje cesta končí na podlaze.

Moc se mi nezamlouvá šéfovo hrdinství. Moc dobře vidím, jak mu noha krvácí, prosakuje látkou kalhot a pod nohavicí kopíruje lýtko a probíjí se přes vyleštěné boty na podlahu. Když se sesune na zem, přiskočím k němu. Pokládám mu dlaň na prsa a druhou na zátylek pod hlavu.
„Šéfe, šéfe, zůstaňte při mě. Víte, že vás potřebuji," Líbám ho na čelo, na nos, na víčka a na ústa. „Nesmíte omdlít, jste přece silný." Otřu si zakrvácenou rukou slzy a rozmažu je do rudých čmouh.

Zdá se mi, že na mě někdo mluví. Na chvíli otevřu oči. Nade mnou se sklání Daniel. Zvednu ruku k jeho tváři a opatrně ho pohladím.
„Vypadáš, jako by ses chystal na haloween," usměju se na něj.
Ztráta krve je asi větší, než se zdá. Hučí mi v uších a za chvíli se zase ztrácím. Už nevnímám, jak mě nakládají na nosítka a odnášejí do sanitky.

Nemám sílu se zvednout. Jakoby mi právě amputovali nohu nebo ruku. Policie si mě bere bokem. Mám hlavu plnou Richarda Kinneye.
Jestli bude v pořádku.
Je to voják. Já jsem mu teď k ničemu. Má svého Jeffa. Ten se protlačí všude. Mě by nejspíš nepustili nikam.
Můj výslech je policii k ničemu. Nic nevím, vůbec netuším, proč tu jsem. Konečně mě propustí do péče doktora. Zlomil jsem si palec a malíček. Dostávám na to speciální dlahu a na oko sáček ledu. Nemluvím, jen kývu nebo vrtím hlavou.
Mám pořád strach.
Je tohle, co se právě před několika minutami stalo to, co se přede mnou snažil utajit? Neřekl mi o hrozícím nebezpečí? To mu na mně vůbec nezáleželo, aby mě varoval? Proč se mnou o takových věcech nechce mluvit?

Ležím, poslouchám občasné zapípání přístrojů za mou hlavou. Lampička jemně osvětluje místnost. Zahledím se do stropu.
Konečně to skončilo.
Ohlédnu se po prázdné židli. Jsem tu sám.
Zavřu oči.
Nechci být sám.

Nemám tušení, do které nemocnice šéfa odvezli. Jestli by mě k němu vůbec pustili. Jestli není pod dohledem policie. Ležím na posteli a převracím mobil v ruce.
Nevím, jestli u sebe má vůbec mobil. Jestli už je po operaci. Jestli spí. Nebo je vzhůru.
Nejspíš spí pod vlivem anestetik.
Chybí mi. Doufám, že je v pořádku.
Mohl bych se zeptat paní Thomsové. Už je večer, nechci ji otravovat. Zmocní se mě zimnice.
Tolik se o něj bojím.

Celou dobu myslím na Daniela.
Ohrozil jsem ho.
Znovu se mi při té myšlence zkroutí všechny vnitřnosti v těle. Nemám žádné zprávy. Nevím, co se venku děje. Otočím se na bok a podívám se na stolek. Stojí na něm jen hrnek s čajem. Otevřu šuplík. Prázdný.
„Sakra," zasyčím do tmy. „Aspoň ten telefon, kdyby mi sem dali."

Nemám paměť na tváře. Když se ke mně někdo hlásí, usmívám se, že jsme staří přátelé, ale vůbec si nemůžu vybavit, odkud se známe. Zato mám paměť na čísla. Číslo, které jsem vytáčel, abych oznámil, že jsem šéfa uklidnil. Zvedá to hned na první zazvonění.
„Je pan Kinney v pořádku?" zeptám se opatrně Jeffa.
„Chceš ho vidět?" odpoví mi otázkou, která mě v ten okamžik překvapí.
„Nevím, kde leží..."
„Stačí ti 10 minut?"
Přemýšlím, jestli jsem vytočil to správné číslo, protože toho muže na druhé straně nepoznávám.
„Myslím, že tě právě v tuto chvíli potřebuje," a zavěsí.
Nemůžu se jednou rukou nacpat do riflí. Mám celou ruku v dlaze s napnutými prsty. Tričko nastrkám ledabyle za pásek. Jeff si mě jen zběžně prohlédne od auta a upraví mě.
Jde semnou až k pokoji, kde leží Richard Kinney. Pustí ho i v noci, má všude v nemocnici otevřené dveře. Nejde se mnou dál. Jen mi otevře dveře a zase je za mnou zavře. V pokoji je přítmí, jen světlo z ulice. Přistoupím mlčky k jeho posteli.
Chvilku tam jen tak stojím a pak se lehce dotknu jeho prstů.

Cítím dotek na ruce. Nevím, jestli se mi to nezdá. Když se dotek opakuje, otevřu oči. Chvilku trvá, než si přivyknou a začnu rozeznávat obrysy postavy. Zaměřím se na ni.
Srdce se mi zastaví.
Funguj, vynadám mu v duchu. Znovu se rozběhne a dělá co má. Pootočím ruku a chytnu do ní ty prsty, jejichž dotek mě tak hřeje. Nevím, co bych řekl. Neumím pronášet slova plné lásky. Stisknu tu ruku o něco silněji.
„Jsem rád, že jsi v pořádku," řeknu místo slov - miluji tě.

Jeho ruka hřeje. Mluví. A já konečně můžu ty slova slyšet. Protože moje srdce je otevřené a je tu jen pro něj. Položím se mu opatrně na hrudník a dotknu se jeho tváře.
„Hrozně jsem se bál," zašeptám. „Tohle mi už prosím nedělejte."
Zůstanu ústy viset těsně nad jeho, pátrajíc v jeho očích, zda smím.

Chvilku se mu dívám do očí. Vidím to v nich. Vidím tu jeho lásku. Vidím ty prosby a otázky. Zvednu volnou ruku, položím mu ji na krk a přitáhnu si ho pro polibek.

Dotýkám se jeho rtů, jako by byly z cukrové vaty a s každým dotykem vlhkých úst by se měly rozpustit. Bojím se, že je ztratím, že se jich už nikdy nebudu moct dotknout. Jsou tak teplé, jako jarní slunce. Je to moje ruka, která mu vjíždí pod záda, aby nezmizel kontakt mezi našimi těly. Svou ruku v dlaze položím vedle jeho hlavy.
„Miluji vás," zašeptám a otřu se mu vlasy o tvář. „Mrzí mě všechny ty problémy, co jsem vám způsobil."

„Nemůžeš za to," odpovím mu šeptem. Nadzvednu hlavu z polštáře a políbím ho na opuchlou tvář. „Bál jsem se o tebe." Přitáhnu si ho k sobě ještě blíž, až na mě skoro celý zalehne.
„A když jsem viděl Patrika, jak na tebe..." spolknu to, co jsem chtěl říct. Pořád vidím, jak ho osahává, měl jsem ho zabít. Přejedu mu rukou po zádech až na krk. Zajedu mu prsty do vlasů, prohrábnu je a nechám v těch pramenech ruku uvězněnou.

„Já se snažil bránit, opravdu," cedím mezi zuby. „Všechno tohle je jenom vaše."

„Nevyčítám ti to, spíš mám chuť zabít jeho."
Rukou ve vlasech si ho přitáhnu pro další polibek, abych umlčel další námitky. Trochu se nadzvednu a opřu se o loket. Cítím jeho srdce. Cítím jeho tělo.
Tak moc ho chci. Pokouším se posadit, abych ho mohl lépe obejmout a vzít do náruče.

Posadím se na okraj postele, abych mu byl blíž. Zkoumám rukou jeho břicho, přejedu mu po slabinách, ponořím se pod prostěradlo, až se moje prsty zastaví o hrubé obvazy. Dotýkám se jeho rány.
„Bolí to?" zeptám se provinile. „Je to kvůli mně. Kdybych zůstal v práci, kdybych zase nevyváděl... Nenechal se zblbnout..."

„Neobviňuj se pořád. Jsem na to zvyklý, podobných zranění jsem už měl víc," odpovím tiše a padám zpět na záda, protože nedokážu ustát ten pocit, kdy jsem cítil Danielovu dlaň na svých citlivých místech. Položím ruku na Danielovu nohu a pohladím vnitřní stranu stehna. Přivřu oči a vybavuji si v mysli jeho hebkou kůži.

„Povíte mi někdy, jak jste ke všem těm zraněním přišel?" zeptám se tiše a kopíruji část jeho jizvy na boku.

„Jsou to vzpomínky z válek, mám strach, že by tě to děsilo." Snažím se rozdýchat to napětí, které mi Daniel způsobuje svým dotykem.

„Takže budete pořád pan tajemný," posmutním. „Ani o téhle mi nic neřeknete? Je taky z války?" je nepatrná, cítím ji mezi prsty schovanou v jeho jemných chloupcích, ztrácející se někde v tříslech.

Natáhnu vzduch mezi zuby, až to vypadá jako by syčel had. Zajedu pod deku a přitisknu Danielovu ruku na své tělo v místě, kde právě leží. Druhou ruku zvednu a prsty mu přejedu po obvodu ucha.
„Řeknu. Ale teď ne," zajedu mu do vlasů a znovu si ho přitáhnu pro polibek.

Oplatím mu jeho polibek. Jeho prsty tak blízko mého ucha, až se zachvěji. Přenesu své chvění do ruky, a prohrábnu se těmi chloupky chtivě a nenasytně.
„Skrýváte ještě někde nějaká tajemství?" zeptám se roztouženě. „Jak moc je vážné vaše zranění? Snesete trochu bolesti navíc?"
Moje dlaň neustává v pátrání, tam dole to tak málo zná, tak málo měla příležitosti zkoumat. Vyjde mi vstříc.
„Tohle už znám," zašeptám. „Ale i přesto mě to stále zajímá."

„Snesu hodně," odpovím. Pouštím jeho ruku a začnu mu vytahovat triko. Tak moc se chci přitisknout na jeho hebkou kůži. Tak moc miluji tyhle dotyky.

Opustím to horké místo pod peřinou a stáhnu si tričko přes hlavu. Natáhnu se k vypínači na lampičce, rozsvítím ji a natočím ji na jeho hrudník.
„Nikdy jsem si nevšiml, kolik máte jizev na těle," přimhouřím oči. „Tahle vypadá čerstvě. Poznávám ji a moc se za ni omlouvám."
Můj krvavý škrábanec, těsně vedle růžového dvorce. Přitisknu na něj rty a pak ji olíznu. Zavadím jen letmo o bradavku, kterou to nenechá v klidu. Vracím se zpět po škrábanci. Odbočím z cesty a prozkoumávám okolí. Polaskám ústy jeho nerovnost uprostřed prsního svalu. Moje druhá ruka se sevře v pěst a jen s propuštěným ukazováčkem tvořím rýhu v chloupcích kolem druhé bradavky.
„Oh, nevšiml jsem si, tady je taky jedna," a přemístím se jazykem, aniž bych opustil jeho kůži k druhému hrbolku.

Vše co se teď děje mě zcela zatlačí do tvrdé nemocniční matrace. Buší mi srdce a dech se mi výrazně zkrátil. Pnutí v tříslech je čím dál intenzívnější a přesto, že jsem ztratil docela dost krve, ten malý zmetek dole, si stejně ještě nějakou našel a nechává se jí plnit, aby mohl nabrat svou tvrdost.
Nikdy jsem o tom nikomu neřekl.
Nikdy jsem nikomu neřekl o mých citlivých místech.
Nechtěl jsem mít nikdy pocit, že někdo zná mé slabiny.
Ale teď jsem v koncích. Ruku z Danielova stehna hlazením přesunu na jeho záda a posouvám ji níž. Schovám ji za kalhoty, abych mohl pocítit tu hebkost kůže v místě, které je tak lákavá.

Jeho teplá dlaň na mém zadku mi zmrazí ústa a já dlouze vydechnu na jeho vlhkou bradavku. Nechtěně se prohnu a otřu se o jeho hrudník, a tím donutím reagovat na tření i moje bradavky. Brní mě ruka v sádře, jak bych ji potřeboval zarýt do prostěradla a nahrnout si ho do hrsti. Přesednu si, abych seděl druhým bokem blíž k němu. Nechám ruku pohrávat si s jeho pravou bradavkou a jazykem sjíždím středem hrudníku, přes břicho, aniž bych zkoumal další podrobnosti, dolů, pod peřinu.

Zajedu mu rukou do vlasů, protože lépe tyhle pocity neumím zpracovávat. Sevřu je v hrsti a snažím se oddychovat tak, aby mě nebylo slyšet až na chodbu. Rukou v kalhotách několikrát promnu jeho svalstvo a pak ji přesunu přes bok dopředu. Otřu se dlaní o jeho penis, aspoň tolik co mi těsnost jeho riflí dovolí.

Jeho doteky na mé chloubě mi opět vzaly vzduch z plic.
„Kam až jste, pane, dnes večer ochoten zajít?" postavím se vedle postele a provokativně rozepnu knoflík u riflí.

Na vteřinu se zamyslím, jak to vlastně myslel, ale moje ruka neváhá. Natáhne se k němu, jako by měla svůj vlastní rozum. Hrábnu Danielovi za okraj kalhot a přitáhnu ho blíž k sobě.
„Nemůžu stát, nemůžu klečet, doktor by mě zabil, kdybych si potrhal stehy."
Moje vzrušení je už těžko zvladatelné. Hrábnu mu do kalhot ještě víc.

„V tom případě můžu buďto odejít nebo vás aspoň zahřát vlastním tělem," nechávám si škrtnout zipem dolů. „Chápu to tak, že jste pro druhou variantu."
Odkopnu pod postel boty a stáhnu si rifle dolů. Kleknu si na okraj postele a oživím bradavky jazykem. Zapátrám rukou pod peřinou a ujistím se, že po mě šéf neustále touží.
Jsem v koncích, nevím, co si můžu dovolit, abych ho neporanil či mu nezpůsobil bolest.
Okraj postele mě tlačí do lýtek. Vynechávám líbání na břiše a odhrnu prostěradlo nosem, kterým se zároveň třu o jeho pokožku, jazykem vezmu jen cestu od kořene nahoru a hned jeho miláčka uvězním ve svých ústech, dychtivých, nekompromisních, vycházející mu vstříc, tou největší hloubkou.

Jednu ruku dám za hlavu a chytnu se rámu postele. Pěvně ho sevřu, když se Daniel přesouvá svými ústy níž. Když vydýchám ten první pocit, znovu volnou ruku opět položím Danielovi na jeho napnutý zadek. Jemně pohladím obě půlky a pak po stehně celou nohu až dolů ke kotníku. Chci si zapamatovat každý kousek jeho těla. Když ucítím tu intenzitu, s jakou si mě vychutnává, v návalu rozkoše stisknu jeho kotník.

I když se chci soustředit jen na něho, nenechávají mě jeho doteky klidnými. Několikrát se zachvěji, jak mi zkoumá každý milimetr kůže a stisknu ho silně u kořene. Nadechnu se a oplácím mu jeho zkoumání na povrchu penisu a jsem si jist, že tady je citlivé úplně vše.

Jestli ho hned nepustím, zlomím mu kotník. Raději se soustředím na ničení rámu postele a veškerou sílu se snažím přesunout jen do té jedné ruky. Povolím sevření jeho kotníku. Jemně přes něj několikrát přejedu prsty a pak je táhnu zpět nahoru. Pohladím vnitřní stranu jeho stehna a promnu v ruce jeho váček. Na moment se zastavím, když mnou projede touha, kterou Daniel přivolává laskáním mé erekce

Zkroutím se pod vlnou náhlého vzrušení, když se mě dotkne na stejném místě jako já jeho, zaskuhrám. Otočím hlavu k němu a prosím ho pohledem.
„Chci...mohl bych... si vás osedlat?" zeptám se zkroušeně. „Hrozně vás chci v sobě cítit."
„Budu opatrný."

Pustím postel a chytnu Daniela. Natočím ho k sobě a oběma rukama si ho přitáhnu na svou hruď. Chytnu ho za vnitřní stranu stehna jedné nohy a opatrně mu ji přetáhnu přes sebe. Daniel na mě dolehne celou váhou a mezi sebou sevřeme naše penisy, jako při seznamovací párty. Jednou rukou ho obejmu a druhou navštívím jeho ústa. Jemně mu prsty zatlačím mezi rty.

Jeho gesto mě naplní ještě větší touhou po něm. Chci ho hned. Tolik mi chybí. Otírám se mu rytmicky o břicho a dychtivě mu olizuji prsty.

Ruku ze zad přesunu na jeho zadek a silně stisknu jednu jeho půlku. Nasliněnými prsty také zamířím tím směrem. Jemným tlakem obkroužím jeho vstup a pak nekompromisně zajedu dvěma prsty dovnitř.

Jen se rychle vydýchávám. Dopadnu na jeho hrudník a jemně okousávám jeho klíční kost.

Otáčivými pohyby třu jeho otvor. Několikrát prsty povytáhnu, abych je vzápětí vsunul zpátky. Jen jemně, abych ho ještě víc rozdráždil, přejedu několikrát bříšky prstů po jeho citlivém místě. Cítím na kůži jeho horký dech, jak se mi zakusuje do klíční kosti. Vzdechy už nejsou tak tiché, mírně sténá a já pod všemi těmi vjemy začínám ztrácet soudnost.

Být na místech, kde je zakázané křičet, mě tak ubíjí. I když mu tvořím na krku krvavou podlitinu, neudržím v sobě hlasité výkřiky. Prohýbám se pod jeho prsty, jak s nimi protáčí je nesnesitelné. Nakonec neudržím v sobě ten nápor slasti, zapřu se rukama o jeho hrudník, prohnu se táhle proti jeho prstům, zakloním hlavu a táhle vydechnu do stropu.

Vidět a slyšet takhle Daniela je pro mne poslední kapkou. Vytáhnu z něj prsty tak náhle, že až bolestivě zaskučí, nad jejich ztrátou. Chytnu ho oběma rukama za boky a nadzvednu ho v kolenou.
"Můžeš," řeknu jediné slovo a netrpělivě čekám. Mé vzrušení už nabralo šílené obrátky a já Daniela nutně
potřebuji cítit ještě víc.

Jeho slova mi stačí. Nemůžu to déle vydržet. Promnu několikrát jeho penis a nasměruji si ho k sobě. Odhalím jeho žalud, přejedu po něm nasliněnou dlaní a v tomhle stavu si ho vezmu. Až na samotný konec.

Dosedá.
Kousnu se do rtu, který mi už tak rozkousal Daniel předešlý den. Zatnu zuby a snažím se ustát ten první pocit při vědomí. Cítím, jak mi bokem stéká kapička krve a hledá si cestu někam na krk. Snažím se aspoň nosem natáhnout co nejvíc vzduchu a křečovitě tisknu Danielovy boky.

Zahlédnu jeho pohled plný bolesti, natáhnu se k němu a sjíždím po krvavé dráze, od koutku úst až na jeho krk. Otřu se o jeho rty a znovu se narovnám. Chytnu jeho ruce, sundám je z e svých boků, propletu se s jeho prsty a zapřu mu je o jeho prsa. Pomalu vysedávám a zatlačím mu na ruce, abych ho donutil zapřít se o moje a zajistit mi dostatečnou oporu. Pak už na nic nečekám. Zakloním hlavu a rychlými nájezdy si ho beru.

Držím se pevně jeho rukou. Pouštím svůj rozkousaný ret a otvírám pusu, abych neztratil vědomí z nedostatku kyslíku. Na chvíli přivřu oči, vychutnávám si jeho pohyby, dávající potěšení nám oběma. Prohýbání jeho páteře ještě znásobuje tření, až jsem donucen otevřít oči, abych si ten tanec mohl vychutnat plnými doušky. Všechny pocity se mi rozlévají po těle a vzápětí se vše stahuje do středu břicha.

Ve své poloze hlubokého záklonu máme oba skoro natažené ruce. Nohy mi už skoro umdlévají nad tempem, které jsem hned nasadil. Když se mi tělem začíná rozlévat orgasmus, moje výsedy se zkrátí, a už je to jen pouhá křeč a neovladatelné záškuby, jak se mi vše hrne do penisu. Naléhám celou svou vahou na jeho ruce a jsem mu vděčný za oporu. Přitáhnu si jednu jeho ruku a zakousnu se do kůstek, které pod napnutou kůží prosvítají.

Otírání jeho těla o mé slabiny, tření mého miláčka v něm, to všechno znásobuje vlnu přicházejícího vyvrcholení. Je tak intenzivní až se mi chce křičet. Když cítím jeho vnitřní stahy a vidím, že dospěl ke svému konci, urychlí to i můj orgasmus. Sevřu křečovitě jeho prsty a snažím se nepřijít ani o trochu toho, co prožívám ztrátou vědomí. Můj dech nestíhá, a přesto nadzvednu hlavu a hledám jeho ústa.

Ještě chvíli se snažím aspoň trochu pohybovat, dokud neucítím, jak mě vyplňuje svým teplem. Pak už mi nebrání nic v tom, povolit úplně ruce, uvěznit naše propojení pod sebou a dopadnout mu na hrudník. Zatlačím polibkem jeho hlavu zpátky do peřin a zbavuji ho krůpějí krve, shromažďující se v koutku.
„Miluji vás, miluji," opakuji mezi rychlými nádechy.

„Víš, jak se jmenuji..." řeknu ztěžka a ještě se snažím rychle posbírat všechny ty odeznívající pocity rozkoše. Obejmu ho a silně k sobě přitisknu, aby naše srdce chytila stejný rytmus a navzájem se uklidnila.

Vychutnávám si jeho pevné objetí. Poslouchám jeho srdce. Srovnávám si jeho slova v hlavě. Mírně se nadzvednu a dotknu se prsty jeho rtů.
„To nejde," zavrtím hlavou. „Vy jste můj šéf, nemůžu si tohle dovolit. Možná za tři měsíce..." kousnu se do rtu a položím zpět svou hlavu na hrudník.
Tři měsíce. Stisknu mu silně paži a zavřu oči.

V hlavě si přebírám, co měla jeho slova znamenat. Je tu něco, co přede mnou tají?
„Co bude za tři měsíce?" zeptám se.
Rukama sjedu na jeho boky, mírně ho nadzvednu a nechám penis vyklouznout ven. Pohladím ho znovu po zádech a prsty jedné ruky se mu začnu jemně probírat v jeho vlasech.
„Co bude za tři měsíce?" zeptám se znovu, když hned nedostanu odpověď.

Zatnu zuby.
„Nejspíš byste se to stejně brzy dověděl," řeknu tiše.
Nadzvednu se a několikrát se ještě otřu o jeho vlhký penis. Nutně to potřebuji, abych si dodal odvahy. Pak se znovu na něj položím, zapřu se rukama vedle jeho hlavy, abych mu viděl do očí a viděl jeho reakci.
„Prošel jsem přijímacími zkouškami na ekonomickou univerzitu. Na denní studium. S možností poskytovat přednášky z praxe a tím si zajistit finance na studium. Chci si udělat vysokoškolský titul, pane."

„Kde?" to je vše, co jsem teď schopen se zeptat.

„Je to jen hodina cesty," hlesnu tiše. "Podle rozvrhu bych si mohl upravit pracovní dobu a snažil se i nadále spolupracovat, pane. Jestli teda o mě ještě pořád stojíte. Nechci se vzdát ničeho. Nechci se vás vzdát... Já si podal přihlášku před tím, než jsem vás potkal...než jsem se zamiloval."

„Není možné aby jste při denním studiu ještě pracoval, zvlášť, pokud máte dělat přednášky." řeknu tichým hlasem a nasadím formální tón, aby nebylo poznat, že je mi z toho smutno.
Nebudu ho mít u sebe.
„Najdeme za vás náhradu. Sepíšeme smlouvu, kde se zavážete vrátit se po studiu k nám. Z toho titulu vám bude firmou poskytnuto stipendium."
Budu mít hodně práce s přebráním firmy a pak na ni budu muset dohlížet, aby mi ji znovu někdo neukradl.
„Budu potřebovat každou ruku a tak skvělý mozek, jako je váš. Klidně na vás počkám.“ Položím mu ruku do vlasů. „Blahopřeji k přijetí, Danieli."

Najdeme si za vás náhradu. Můžete se vrátit. Sepíšeme smlouvu. Kdo mi zaručí, že bude čekat na mě? Mlčím. Stisknu jeho ruku ve vlasech a přejedu si s ní po tváři a pak ji políbím do dlaně.
„Já netušil, nikdy bych to neudělal, kdybych věděl, že se...," dochází mi slova.
Nadzvednu se a slezu z něj, abych ho nezatěžoval. Posadím se na okraj postele a svěsím nohy na zem. Promnu si čelo, abych rozehnal tlačící se úzkost do hlavy.
„Promiňte, už raději půjdu. Měl byste odpočívat."

„Co tvoje ruka?" zeptám se, abych převedl řeč na něco jiného. Na něco, co teď méně zatěžuje mou mysl, zahlcenou tou novou informací.
„Netiskl jsem ji moc silně?" přejedu prsty po dlaze.

Zvedám ruku k očím. Ani jsem si nevšiml. Tohle asi bude chtít menší opravu, protože konstrukce už nesplňuje účel, ke kterému byla určena.
„Je v pohodě," zalžu a seskočím na zem. „Hlavně abyste byl v pořádku vy a brzy zpátky v práci." Podívám se na jeho odhalené tělo a na obvaz, přes který prosakuje krev. Zamrazí mě. Když si vzpomenu, že se kvůli mně dostal do průs**u. Jeho nahé tělo mě tak vzrušuje. Chtěl bych se i nadále dotýkat a zkoumat dál jeho jizvy.
Jako vždy mám problém se nasoukat do kalhot. Vždy si připadám jak idiot. Musím na kolena, abych zpod postele vylovil boty.

„Vemte si pár dní zdravotního volna za plnou náhradu,“ rozhlédnu se kolem sebe. „Já se tu nejspíš pár dní zdržím."
Přitáhnu si deku k pasu. Zajedu rukou pod ní a položím dlaň na břicho, kde zůstal důkaz po Danielovém uspokojení. Aspoň to mi tu teď zůstalo.
„Nedali mi sem telefon, jednají se mnou jak s malým děckem, asi jim tu budu muset udělat trochu průvan." zamračím se. „Vyřiďte, prosím, paní Thomsové, ať se za mnou zítra staví."
Celou dobu co mluvím tyhle nesmysly, abych nějak zaměstnal mozek, sleduji Daniela, jak se obléká a mám chuť ho stáhnout k sobě zpátky na postel, aby tu zůstal se mnou.

Natáhnu na sebe tričko a snažím se na něj nedívat. Kývnu jen, že rozumím.
„Já už musím jít," řeknu omluvně a chytnu za kliku. „Je mi to hrozně líto," a jako zbabělec vyběhnu na chodbu.
Srazím se s Jeffem. Nejspíš má uši jako ostříž a musel všechno slyšet.
„Odcházíš?" zaútočí na mě zostra.
„Já...musím," vyhrknu.
„Myslíš, že tím slovem POTŘEBUJI, jsem myslel sex?"
Uhnu pohledem.
„Chápeš vůbec smysl těch slov?" zeptá se znovu.
„Teď potřebuje doktora," hlesl jsem.
„Co jsi mu udělal?" nečeká na odpověď. „Ani se odtud nehni."
Vlítne k šéfovi do pokoje.

Málem jsem dostal infarkt, když Jeff vpadl do pokoje. Vidím, jak nasraně jde ke mně, a mám pocit, že mě chce zabít.
„Co se děje?" zeptám se jako by nic. „Měl bys odvést Dani..."
„Zavři hubu!" zavrčí vztekle, když dojde k posteli. Chytne cíp deky a strhne ji dolů. Pořád mám ruku položenou na břiše a chráním Danielovo sperma jako poklad.
„Ty idiote, jestli budeš mít potrhané stehy, tak tě vlastnoručně zabiju." Zazvoní na sestru místo mě. Když se na mě znovu podívá, nechápe, proč se usmívám, i když ta noha kur.vsky bolí. Nedávno jsem za potrhané stehy takhle nadával Danielovi.
„Už sis mě dost prohlídl? Můžu se přikrýt?" ptám se pořád s tím svým debilním úsměvem.
Jeff jen mávne rukou. „Jdu ho odvést domů. Ráno přijdu a ty tu budeš ležet v pozoru a nekrvácet." Naštvaně odchází a ve dveřích se ještě míjí se sestrou.

Jeff vypadá hrozivě.
„Je šéf v pořádku?" zeptám se ho.
„Tlemí se jak d***l a rochní se v...," sjede mě pohledem. „Co na tobě vidí. Jsi ubožák."
Sjíždíme dolů výtahem do přízemí.
„Přemýšlel jsem nad vašimi slovy," zastavím se ve vchodových dveřích.
„A?"
Ohlédnu se směrem k výtahu.
„Jsem rád, že aspoň nejsi hlupák. Moje číslo máš. Ale nejsem taxík. A jestli ho budeš neustále...." „Dobrou, Jeffe," usměji se a sednu si na lavičku.
„Každá kapička krve na Richardovi bude tvůj hřebík do rakve, rozuměl jsi?"
Zvednu ruku na pozdrav a zamávám mu.

Než přijde doktor, sestra si přitáhne lékařský stolek a začne mi opatrně sundávat obvaz. Když zavadí pohledem o moje břicho, natáhne se znovu ke stolku a podá mi ubrousky.
„Tohle není hodinový hotel!" vynadá mi.
Pouštím její slova hned druhým uchem ven. Doktor mi zkontroluje stehy. Naštěstí jsou v pořádku. Daniel je mimo ohrožení života a já taky. Jeff nás nezabije.
O něco později jsem zas v pokoji sám. Ani ten telefon mi nedonesli, i když jsem žadonil jak malé děcko. Zhasl jsem a položil se na záda. Zíral jsem do tmy a přemýšlel nad tím, co všechno se událo. Co se mohlo stát. A co se ještě stane.
Pět let.
Pět dlouhých let.
Tak málo budeme mít možnost se vidět.
Musím si to nějak zařídit. Nevydržím bez něj dlouho. Tak moc si mě k sobě přivázal tím, že je. Že je to on.
Usínám rychle. Zasraný injekce.

Pozoruji minutovou ručičku na nástěnných hodinách, jak se zase o kousek posunula. Zvedl jsem se a šel nahoru pěšky. Několik pater. I když jsem už nemusel přemýšlet. Přemýšlel jsem dost.
Chvilku stojím před jeho dveřmi, než stisknu kliku a vejdu dovnitř. V pokoji je ticho, které narušuje jen jeho slabé oddychování. Vezmu si židli od stolu a přisunu si ji k jeho posteli.
Nepotřebuje sex. Potřebuje mě. A já tu budu vždy.
Položil jsem hlavu na okraj postele. Jedna ruka kontroluje jeho pravidelný srdeční tep a druhá spočívá na jeho břiše, zda dýchá klidně.
Všechno je v pořádku.
Postarám se o vás.