Double gravitation - Útěk před odpovědností - část 6

Ještě ten den jsem podepsal revers a na druhou stranu papíru propouštěcí zprávy napsal levou rukou neúhledným písmem svou výpověď. Omluvil jsem se několikrát za svou neschopnost a zklamání, které jsem firmě způsobil, ale nemohl jsem své chování nijak ospravedlnit. Nemohl jsem se už šéfovi podívat do očí. Zavolal jsem svému jedinému příteli "krtkovi" Jackovi, který bydlel na kraji města v nepojízdném karavanu a živil se tím, že pálil na alkohol vše, co mělo trochu cukru, a usušil vše, co mělo nějaký vliv na omámení mozkových buněk. Byl to podivín, ale pro přítele by se rozkrájel. Veškeré úspory jsem dal domovnici na opravu bytu, který jsem vytopil.
Musel jsem to udělat. Bylo to ode mě zbabělé, prašivé a víc klesnout na dno už jsem nemohl. Ale do těch tmavých očí jsem zrovna v tuhle chvíli neměl odvahu se zpříma podívat natož se mu po stopadesáté omluvit. Mít ho ve své blízkosti, dotknout se jeho ruky, nebo se s ním milovat.

Sedím v kanceláři a rozhlížím se kolem sebe. Vůbec není poznat, že se tu včera večer něco stalo. I skříň už měla nové sklo. Paní Thomsová je zlatá. Koupím ji velkou kytici růží, má je ráda.
Pořád myslím na to, jak tam Daniel ležel celý od krve a blekotal nějaké nesmysly o nezastavené vodě.
Po cestě do kanceláře jsem potkal Nowaka. Myslím, že se zase chtěl ukázat jako super zaměstnanec. Pokud se k němu otočím zády, tak mi vleze do zadku, nebo zapíchne kudlu do zad. Nevím, co si o něm mám myslet.
Ani jednou se nezeptal na Daniela.
Je už devět hodin a Dan si ještě nepřišel pro práci, kterou jsem mu chtěl dát včera. Nechám si ho vyvolat. Asistentka mi zkroušeně vysvětluje, že nedorazil do práce.
Zvedám telefon. Je nedostupný.
Vytočím druhé číslo.
„Jeffe, potřebuji od tebe službičku."
Člověku na druhé straně vysvětluji, co po něm chci.

Krtek Jack mi domluvil schůzku v obchodě se zahradním nářadím. Majitel potřeboval někoho k ruce, hlavně rozvážet větší kousky, jako jsou čerpadla či sekačky. Potěšil jsem ho, že nepovažuji nijak velký plat, jen abych měl aspoň na splátky za šéfovo oblečení. Chtěl jsem si to přímo strhávat z platu a do kolonky příjmového dotazníku jsem napsal přímo číslo jeho bankovního účtu. Měl jsem důvěryhodnou tvář, vše jsem vyložil a pomohl odnést většinou postarším lidem, kteří za to byli vděčni, dostal jsem domácí stravu a nějaké jejich pěstitelské úspěchy a dýška taky nebyla k zahození, abych si mohl koupit na jednom nároží své oblíbené kafe z automatu. I když byl první den více než uspokojivý, stýskalo se mi po mým kanclu, po obleku, který byl tak hebký a po něm. Poškrábal jsem se na zápěstí, kde jsem měl uvázanou kravatu, otřel si ji o tvář a šel zase pracovat.

Celý den o něm nemám zprávy. Občas mu zkouším volat, je nedostupný. Jestli tu nebude do zítra, může se rozloučit s novým místem. Podle mých předběžných informací, je v předstihu před Nowakem. Jen by se měl trochu sebrat a nedělat jednu hovadinu za druhou.
To je vždycky takový poděs?
Nowak už byl zvědavý, co se s Danielem děje. Odsekl jsem mu s tím, že čerpá řádnou dovolenou, stejně jako včera. Nějak se mu to nezdálo, ale nekomentoval to.
Je večer. Sedím doma a pořád žádné zprávy. Jeff mě průběžně informuje o tom, co zjistil.
Rozloučíme se s tím, že druhý den ráno se u mě staví. Má nějaké informace, ale musí si je ještě potvrdit.
Doufám, že to budou dobré zprávy.

Sedím opřený o kolo karavanu a pozoruji hvězdy. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd. Krtek Jack kouří nějaký svůj experiment a mlčí.
„Měl by ses vrátit," řekl najednou do ticha. "Nepatříš sem. A nemůžeš pořád někam utíkat. Lepší je se tomu postavit čelem. Nechceš náhodou někomu zavolat?"
Zavrtím hlavou.
„Dáš si čouda?"
Usměju se.
„Ne, dík. Myslím, že jsem s tímhle vším už skončil."
„Jak myslíš."
Vrátit se. Kam. Stojí o mě vůbec někdo? Zítra vezu něco do města. Mohl bych...? Ukázat se před ním? Možná zastavit se pro facku. Zavřel jsem oči. Na tohle jsem moc velký zbabělec. Chybí mi. Ale nejde to. Nemůžu.

Jeff mi navečer ještě volá. Chce si prohlídnout jeho byt.
Scházíme se před Danielovým domem.
Domovnice nám otevře byt. Podle toho, co s Jeffem vidíme, jsme oba došli k závěru, že na to, aby se Daniel ožral jen tak z blbosti, tam byl moc velký bordel. Zvlášť, když vidíme ty rozkopnuté věci po zemi. Málem hodím držku, když se mi nohy zamotají do nějakého provazu. Zvednu ho a ukážu Jeffovi. Víc není potřeba cokoli říkat. Ví, co má dělat. Vracím se zpátky domů.

Měl jsem jeho ruce na mém těle a jazyk mi prozkoumával oblast krku a kolem ucha. Cítil jsem ho tak intenzivně v sobě, že jsem vykřikl. Někdo mi zacpal ústa a já se musel zhluboka nadechnout. Probudil jsem se.
„Danieli, můžeš mi vysvětlit, proč nám děláš průvan pod peřinou?“ vrčí na mě „krtek“ Jack. „Co jsi vyhulil, že se ti staví do pozoru. To bych potřeboval pro své zákazníky.“
Sáhl jsem si mezi nohy a setřel si kapky ze ztopořeného penisu. Sakra, tak živý sen.
„Promiň, musím na něj stále myslet.“
„Škoda, že se ten jeho vliv na tebe nedá nějak extrahovat. Byl by to dobrý matroš.“
Usměju se do tmy. Ale moc mi to směšné nepřipadá.

Ráno se scházíme s Jeffem před domem. Sedáme k němu do auta. Sděluje mi, co zjistil.
Danielův byt jsem nechal dát do pořádku.
Domovnice slíbila, že se o vše postará.
Jedeme skoro dvě hodiny. Kam až se ten blbec stihl dostat, a jak mi je záhadou.
Raději jsem si ani neoblíkal oblek. Hodil jsem na sebe jen rifle, a černou mikinu. Je to takové uvolnění, mít na sobě jednou něco jiného než tu blbou kravatu a límeček zapnutý až ke krku.
Jeffův Rover zastaví u jednoho karavanu. Vystoupíme. Všude je ticho.
Zaboucháme na dveře a vejdeme dovnitř.
Nějaký týpek, který vypadá, jako by právě vylezl z nory, nám sdělí, že Daniel tu není, je v práci.
„V práci?" nevěřím tomu, co slyším.
„Jo, pomáhá v jednom obchodě."
Řekne, kde to je. Nasedáme do auta a vyrážíme za ním. Není to daleko, jsme tam do deseti minut.

Rozložil jsem si mapu na klín a převrátil ji vzhůru nohama.
Dopr.ele a ještě jednou do toho samýho místa! Praštil jsem do volantu. Kam mě ten d***l poslal. Vždyť to ani není na mapě. Kdyby měl v tom krámu aspoň GPS. Je tu jen jedna dlouhá cesta, ztrácející se v písku. Tady se snad ani nedá farmařit. Znovu jsem zaklel a rozjel se.
Jel jsem snad hodinu a musel jsem z kanystru dolít benzín. Jo, řekl, že to bude na celý den, ale že se stihnu vrátit. Ku.va. Je už po poledni a já někde blbě odbočil. Moje nadávky neměly konce, není tu ani ten blbej signál!

Začínám být hodně nervózní, nebyl ani v obchodě.
Kde ku.va zas je. Už toho začínám mít dost. Naháním ho jako nadmutou kozu.
Jeff se mě snaží uklidnit. Jedeme na uvedenou adresu. Je to kousek, ale ani tam nedorazil Doufám, že se mu někde nic nestalo. Je to takový poděs a zmatkař. Jak chce zastávat vedoucí pozici?
Někde v koutku mysli vztek začíná přebíjet obava, jestli se mu něco nestalo.
Cestou zpátky do obchodu jsme zahlédli odbočku. Zajedeme tam. Možná blbě odbočil. Ani bych se nedivil.
Už zdálky vidíme uprostřed ničeho, stát starší ford. To by mohlo být ono. Dojedeme blíž.
Vidím ho sedět v autě a mlátit do volantu.
V tu chvíli nevím, který pocit je silnější. Jestli vztek nad tím, jak se ztratil bez jediného slova, nebo úleva, že se mu nic nestalo. Vystoupím z auta a jdu pomalu k němu.

Podívám se do zpětného zrcátka, jak se ke mně valí oblak prachu. Nějakej maník si to žene minimálně stopadesát ve svým Land Roveru. Doufám, že mě vidí a laskavě se mi vyhne. Sklopím znovu zrak do mapy, kterou už znám úplně nazpaměť. Zapamatovat si dvě čáry a pár bodů by nedělalo problémy ani dítěti. Můj pohled do zrcátka zaznamená pohyb. Vůz zastavil a někdo ke mně kráčí v černé mikině. No bezva, doufám, že se mě budou ptát na cestu. Když rozeznám jeho obličej, polije mě horko.
Ku.va, co tady dělá můj šéf? Jak mě našel? Přijel mě vlastníma rukama zaškrtit a zakopat tady v poušti. Vzal si na to ten správný ohoz. A velkej bourák.
Vyděšeně jsem odhodil mapu na sedadlo spolujezdce a zařadil jedničku a po ní všechny další rychlosti, které měl Ford k dispozici a odpíchl jsem dodávku od písku, jak jen to nejrychleji šlo.

Ku.va fix, mám toho dost. Mávnu na Jeffa. Pochopí a rozjede se za ním. Dohoní ho během pár vteřin. Hodí se před něj a zablokuje cestu. Daniel je donucen zastavit. Jeff vyskočí z auta a otevře dveře u řidiče. Vytáhne Daniela ven i přes jeho protesty a v mžiku leží na zemi v prachu. Jeff mu naučenými pohyby vojáka z povolání ruku zkroutí dozadu a zaklekne mu na záda.
Nespěchám. Nebudu se za ním honit. Mám toho dost.
Jdu pomalu k nim.

Můj obličej v písku a koleno tlačící mi na páteř. To nemluvím o své ruce, vykloubené z ramene. Sleduji ty pomalé kroky zaprášených sportovních bot, vířící pod sebou obláčky prachu. Srdce mi tak splašeně tluče, překotně dýchám a nasávám ten prach do plic.
„Řekněte tý svý gorile, ať ze mě sleze!" vyštěknu, ale evidentně nemá zájem mě nechat pustit z drtivého sevření. „Už vám nepatřím. Dal jsem výpověď," snažím se bránit.

Pomalu přicházím k nim. Honím se tu za ním jak k****n a on mi pak dá dávku rozvířeného prachu do obličeje. Mám obavy, že se mu něco stalo a on jenom prostě utíká. Chvilku nad ním stojím, dívám se, jak víří prach svým odfukováním a mám chuť si do něho kopnout. Nasral mě.
Dřepnu si k němu.
„Výpověď? Nic jsem nedostal. Něco na nějakém cáru papíru z nemocnice není výpověď. Ani to nešlo přečíst. Pořád jste můj zaměstnanec."
Poprvé vidím v jeho očích vztek. To mě vážně tak nesnáší?
„Pusť ho, Jeffe."
Daniel je volný. Pomalu se zvedá a já mám pocit, jako by se do mě chtěl zahryznout.

Konečně mě ta gorila pustila. Zvednu se na nohy a oprašuji si kolena, plivu kolem sebe sliny s prachem a jsem docela rozhozený. Že si dal tu práci a našel mě. Vrhnu na něj naštvaný pohled.
„Nechci být váš zaměstnanec," zavrčím a sednu si na sedadlo do auta, nohy položené v písku. „Nemůžu se vám už nikdy podívat do očí. Musím být vaše noční můra. Pořád mě z něčeho taháte a já se odvděčuji tím, že spadnu ještě do většího bahna. Nechci být ničí přítěž. Proto jsem utekl, proto jsem dal výpověď. Ve vaší blízkosti se mi vše s**e pod rukama! Nejsem schopen ani doručit tu blbou sekačku!“

Chytnu Daniela za loket a vytáhnu ho znovu z auta. Co kdyby ho zas napadlo odjet. Nechci se za ním už hnát. Držím ho silně a cítím v něm to napětí a frustraci. Otočím se na Jeffa.
„Můžeš to prosím tě doručit?" ukážu na papíry vedle spolujezdce. Bez řečí nastoupí. "Vrátíme se do obchodu, počkám tam na tebe."
Nastartuje, kousek vycouvá a odjíždí směrem, odkud jsme přijeli. Zůstal jsem sám s Danielem, uprostřed země nikoho.

„Vezměte mě domů, šéfe," zabořím mu čelo do hrudníku.
Jeho blízkost je najednou pro mě děsně uklidňující. Tlukot srdce. Teplo. Drtivé obětí, které bolí. A ta mikina je fakt měkoučká.

Pořád mám vztek, ale tímhle mě mírně odzbrojil. Uvědomím si, že pod látkou flanelové košile cítím obvaz. Musí ho to bolet. Trochu povolím stisk. Bez řečí se otočím, a táhnu ho za sebou k autu, i když bych ho nejradši k sobě přitiskl ještě víc. Zastavím u Rovera a otevřu zadní dveře. Strčím ho a on dosedá na podlahu kufru.

Podívám se na něj ukřivděně. Tak moc se zlobí, že pojedu v kufru? Jsem ale ochoten přijmout jakékoliv ponížení.

„Co jsi tímhle chtěl dokázat?" vyštěknu na něj.
Stoupnu si až těsně k němu a zapasuji se mu mezi nohy. Nedám mu už možnost utíkat.

„Jen jsem utíkal. Před odpovědností. Před sebou. Tolik to místo chci a tak to podělám."
Jsem v takové depresi, že si ani neuvědomuji jeho blízkost. Nechci se mu dívat do očí.

„Tolik práce jsi tomu dal a teď to chceš nechat Nowakovi?" musím se trochu přikrčit. I přesto že je to auto velké, mám hlavu až těsně u otevřených dveří.

„Přišel jsem,“ v hrozném stavu, ale přišel. Až tak moc jsem to místo chtěl.
„Mám ještě nějakou šanci? Chtěl bych se vrátit. Udělám pro to cokoliv. Tamto všechno zaplatím. Začnu od začátku. Porazím Mike."

„Přišel jsi, rozmlátili jste mi kancelář. Oblek mám zas na odpis, celý od krve. Ty pak najednou zmizíš. Utečeš z nemocnice jak malý kluk. Tomu říkáš zájem o práci?" trochu víc se k němu nakloním. „Šanci máš vždycky. Tobě nestačí, že mi tě chce ukrást velký boss?"

„Řekl jste mi, že nemám míchat sex s prací. Ale když jsem s vámi, nejde to. Musím na vás pořád myslet. Nejdou mi ty dvě věci od sebe oddělit, když se obě týkají vás. Proto jsem chtěl od vás pryč, když nemůžu mít oboje...." začínám se zamotávat do svého monologu. Neumím se vyjádřit. Nemůžu mu říct, že ho mám plnou hlavu.

Adrenalin kolující v mých žilách mi rozpumpoval srdce na maximum. Vztek ale pomalu ustupuje. Zahlédnu na jeho ruce mou kravatu, kterou jsem po něm ve vzteku mrskl, když jsem ho dotáhl z baru. Chytnu ho za zápěstí a zvednu ruku před jeho oči. Tázavě se na něj podívám. Vidím, že je v koncích. Zatlačím mu na ramena a on tvrdě dopadne na záda. Auto se zhoupne.
Má na ruce moji kravatu. Znamenám pro něj něco?

Hodil mě do kufru. Cítím z něj naléhavost. Vybít si na mě svůj vztek? Prohlíží si kravatu na mé ruce. S otázkou v očích. Co mu na to mám říct? Že to mám jako fetiš a že s ní onanuji ve sprše?
Vytrhnu mu ruku ze sevření a schovám kravatu pod rukáv košile.
Nechci, aby se na ni díval nebo mi ji sebral.

Chytnu jeho košili a vztekle s ní škubnu. Knoflíky se rozletí na všechny strany. I přes to, že se mi v tom snaží zabránit, mu stáhnu jeden rukáv.

„Je to jen kus látky, neberte mi ji, šéfe!" řvu a snažím se bránit ten kousek, co patřil mýmu šéfovi.

Kašlu na kravatu. Chytnu ho za paži a prohlížím si obvaz. Mírně skrz něj prosakuje krev.

Vytáhnu nohy na horu, vyškubnu mu svoje ruce a choulím je k sobě, aby mi neubližoval.

Už zase přede mnou couvá. Jen jsem se chtěl podívat, jestli se mu nepotrhaly stehy. Flek na obvaze se nezvětšuje. Bude to nejspíš v pohodě. Jeho pohyb dozadu kufru ve mně vzbudí pudy. Lovecké pudy. Je jak zvíře chycené v pasti. Rychle ho chytnu za kotníky a prudce je potáhnu k sobě. Nohy visící přes okraj auta roztáhnu a zakleknu kolenem mezi ně. Už nebude utíkat. Nedovolím to.

Snažím se od něj odsunout zadkem, zapřu se mu za hrudník rukou, na které mi ještě visí košile a odstrkuji ho pryč. Srdce mi v hrudi zběsile buší. Zahnal mě do kouta. Jeho koleno tak blízko mého rozkroku. Položil jsem na jeho hrudník i druhou ruku.

Chytnu ho za ruku, kterou se mě snaží odstrčit. Omotám volně visící košili za madlo za sedačkou a přitáhnu.

Sleduji, jak mi přivazuje ruku. Vrhnu na něj prosebný pohled, ať to nedělá.

Druhou ruku chytnu za zápěstí a natáhnu mu ji za hlavu. Trochu sykne, jak se odře o polstrování sedačky. Nakloním se až k němu. Dívám se mu střídavě do očí a na ústa. Snažím se zklidnit zrychlený dech. Ze zápasu? Ze vzrušení? Srdce chce odejít ven na procházku a mám co dělat ho přemluvit, aby zůstalo na místě.

„Nechci to, takhle.... neubližujte mi, pane," syknu bolestí, jak se mi košile zařezává do zápěstí.

„Nechci ti ublížit. Ale nechci, abys přede mnou utíkal." Skloním se a další námitky mu vezmu z úst hlubokým polibkem.

Sjedu pohledem na jeho rty, tak blízko a usmívající se. Beroucí vášnivě ty mé. Zatajím dech a nechám se jím líbat, aniž bych měl možnost mu je oplácet.
Zapřu se o uvězněné ruce a vyjedu mu pánví vstříc, abych se o něj mohl otřít.

Volnou rukou mu zajedu pod hlavu a prohrábnu vlasy. Nechám je zamotané mezi prsty. Všechno to napětí za poslední dva dny, to že jsem ho konečně našel, to že přede mnou chtěl utéct... moje kravata na jeho ruce... ztrácím se. Musím ho mít. Jeho vyzývavý pohyb znamená poslední povel, který vše odstartuje - můžeš.

Látka mikiny mi drhne o holý hrudník, nevědomky mi rozedírá bradavky. Vzrušuje mě to. Znovu se o něj otřu.
Zaklesnu mu nohy na zádech, těsně nad pasem a přitáhnu si ho blíž.
Touha po něm je nesnesitelná.
Pnutí v kalhotách ještě nesnesitelnější.

Tiskne mě k sobě. V nohách má sílu, kterou bych od něj nečekal. Začíná mě polévat horko. Už nemůžu déle čekat. Musím vynaložit spoustu síly, abych rozpojil jeho nohy. Pustím jeho ruku a na moment se zvednu do kleku. Rychle ze sebe stáhnu mikinu i s trikem a hodím je za sebe. Myslím, že bude jak prase, leží někde v prachu za autem.

Moje tělo k němu vysílá tiché prosby, jak po něm moc touží.

Chci cítit jeho kůži. Lehnu si na něj a znovu ukořistím jeho ústa.

Jeho holá kůže mě tak rozhodí, že jsem zapomněl dýchat. Jeho ústa mi brání se nadechnout. Tlačíme o sebe svými vyboulenými rozkroky a já už to nemůžu vydržet. Volnou rukou mu přejedu po páteři a sjedu za pásek.
Zaklesnu se nohou za jeho stehno a ještě víc se na něj přitisknu, abych ho cítil co nejtěsněji.

Teplo jeho těla mě dostává. Hebkost jeho kůže se nedá srovnat ani s tou nejjemnější látkou. Jemnost a hebkost a proti tomu pevnost jeho svalů a tvrdost jeho rozkroku kombinace toho všeho je neskutečná. Nemůžu se nadechnout pod tíhou všech těch pocitů.
Jeho ruka na mých zádech cestuje dolů a mám pocit, jako by za sebou zanechávala nesmazatelné stopy.

„Hrozně jste mi chyběl," zalapám po dechu a objedu mu pásek ze zad dopředu. Je mezi námi tak málo místa, že se tam rukou ani nedostanu.

„Jen dva dny. Neviděli jsme se jen dva dny," stihnu odpovědět, než jazykem zajedu k jeho uchu.

Při drancování mého ucha se vrátím zpět rukou na jeho pevný zadek a zaryju do něj nehty.
„Dva dny... věčnost," vydechnu.
Nemůžu se nabažit jeho horké kůže, která se o mě otírá.

Ku.va, zas škrábe. Zanadávám v duchu a skousnu mu ušní lalůček. Když zavzdychá, pousměju se. Sjedu níž na jeho hrudník. Chci ochutnat jeho růžové hrbolky.
Prostor mezi námi se malinko zvětší.

Už jen představa, kam zamířil svými ústy, mě dohání k šílenství. Povolil tlak na mém ztopoření a já zaprotestoval. Prohnu se v zádech, abych se k němu opět přitiskl.

Jazykem laskám jeho bradavky, které stojí v pozoru jako dva malí vojáčci na stráži.
Jednu jemně skousnu, druhou promnu mezi prsty.

Nikdy bych nevěřil, co se mnou dokáže udělat jazyk na bradavkách. Týrá moji mysl, trhá ji na kousky a svíjím se pod těmi návaly slasti jak žížala na háčku.
Moje nehty kopírují jeho páteř. Hluboko, bezmyšlenkovitě.

Opustím je. Vlhké, na studeném vzduchu ještě víc zpevní svůj postoj dvou hlídačů, pod kterými splašeně bije jeho srdce.
Nehty na mých zádech se zarývají do kůže. Ústy se přesouvám níž, zanechávám za sebou vlhkou cestičku až dolů k chloupkům, které neskryly ani jeho těsné džíny.

Zvednu si volnou ruku k ústům a zakousnu se. Nechci křičet, nechci mu tak jasně ukázat, jak moc mě jeho polibky vzrušují. Nechci, aby viděl mou roztouženou tvář, která jen dychtí po tom, aby si mě co nejrychleji vzal. Stydím se za svůj chtíč.

Ruka na mých zádech mě opouští. Pokleknu a rozepnu jeho kalhoty a snažím se je rychle stáhnout dolů. Do prd**e, musel si vzít zrovna tak těsné džíny? Nemožnost dostat se do nich tak rychle, jak bych chtěl, mě vzruší ještě víc.
Po chvilce však jeho prádlo letí na návštěvu za mým trikem. Rychle si rozepnu poklopec a vypustím své vzrušení ven na svobodu.

Natáhnu ruku, chci ho chvilku podržet v ruce, ochytat si jeho velikost, než do mě vnikne. Netoužím ani po jeho prstech, zvednu nohu nahoru, abych ji zapřel o rameno a nasměroval tím pánev proti němu.

Jeho dotek a jeho pohyb mi dává svolení. Chvilku ještě váhám. Rozhlížím se kolem sebe, čím bych usnadnil vstup, aby to pro něj nebylo bolestivé.
Má tu jen motorový olej. Blbej nápad. Ještě na moment přemýšlím. Daniel vypadá, jako by se chtěl nasunout sám. Pod jeho vzrušenými nádechy se mu zvedá hrudník. Ještě jednou se rozhlédnu. Bingo. Jeff je bývalý voják. V menší krabici zahlédnu přesně to, co potřebuji.
Natáhnu se, otevřu malou krabičku a zabořím dovnitř prsty. Čistá vazelína na čištění zbraní.

Sleduji jeho ruku, jak šátrá vedle sebe v krabici. Jsem vzrušený a každá jeho nečinnost mě dohání k šílenství.
Jeho prsty mě odzbrojily.
Pronikly do mě jako po másle, že jsem jen rychle zalapal po dechu.

Promnu si ji mezi prsty a zamířím s nimi k jeho vyzývavě nastrčenému zadečku. Jde to lehce.
Daniel ztrácí dech.
Chvilku počkám a pak pomalu třu jeho otvor.Párkrát prsty povytáhnu a zase vsunu dovnitř.
To stačí.
Pnutí v mém rozkroku přebírá vládu nad mým rozumem.
Už žádné zdržování.
Nemůžu...
Musím...

Hodím na něj i druhou nohu a vystavím se mu jako angorák na chovatelské výstavě. Pátrám zadečkem po jeho penisu, abych mu usnadnil přístup. Pleskne mě po hýždích, ať se nevnucuji.

Přidržím si jeho nohy a natlačím se na něj. Tak moc ho chci, že do něj vjedu jedním prudkým pohybem.
Zatají se mi dech pod náporem toho pocitu.

Jen k sobě přitisknu rty, nekřičím, snažím se vyrovnat tlak v hlavě a vrhnu na něj roztoužený pohled, že ho moc chci.

Párkrát se nadechnu, abych se vzpamatoval. Jeho pohled mě však vrací zpátky do té šílenosti.
Ještě víc se na něj natlačím a nohy přitisknu k břichu. Cítím pod sebou jeho vlhký penis.
Když se nakloním, mám jeho obličej tak blízko.
Jeho horký dech, jeho roztoužený pohled.

Vyjíždím mu pánví vstříc, tvrdě, nechci, aby mě šetřil, potřebuji ho cítit.

Vzdávám se pod jeho impulsy.

Potřebuji, aby mě potrestal za mou neschopnost.
Cítí moji neukojenou touhu po mém těle a tlačí mi kolena skoro až k zemi.
Páteř se mi pod tím nátlakem hroutí, ale chci ho… Hodně hluboko.

Už na nic nečekám. Chytnu jeho ruku s kravatou, silně ji stisknu v zápěstí a začnu se pohybovat rychle a nečekaně.

Jeho stisk bolí. Přírazy ale přebíjí veškerou bolest a odvádí mě pryč od všeho.

Nedržím se zpátky, ruku mu přitlačím k podlaze vedle hlavy.
Jeho druhá ruka se snaží najít oporu, aby se mohl chytit a uvolnit tak škrcení, které bere krev jeho prstům.
Zvednu hlavu a ještě jednou se zadívám do jeho očí.

Neovládám se, je mi v té chvíli jedno, co se mnou dělá a ztrácím pojem o čase, dívám se do jeho očí, tak blízko, tak temných, hlubokých, nečitelných a jen mu dám najevo, že už to nevydržím.

Tak moc mě přitahují, tak moc mě přitahuje jeho tělo, tak moc mě přitahuje on...
Musím ho cítit víc.

Otevřu ústa, olíznu si rty, potřebuji ty jeho.

Jeho ruku nasměruji za můj krk.
"Chytni se."

Poslechnu každé jeho slovo, nepřemýšlím.

Rukama se zasunu pod jeho ramena a přitisknu se k němu, nepřestávajíc ve svých pohybech.

Ta těsnost našich těl ... nemůžu už víc vydržet.

Pevně ho tisknu na zátylku a přitisknu se víc břichem o jeho napnuté svaly.
Mám jeho ústa tak blízko... neodolám....

Jeho neustávající pohyby, ústa na mých rtech, začínám se třást a pouštím jeho ústa, protože už nemůžu dýchat.

Houpání auta se zrychluje podle rytmu mých přírazů. Už nejedu tak moc do hloubky, pohyby se zkracují a zrychlují. Přestávám mít pojem o tom, co se dějem kolem.
Pustím ho z objetí, opouštím jeho tělo, zvedám se na ruky a zapřu se o podlahu.

Pouštím jeho krk, protože nemám sílu, dopadnu na záda.

Rychlost a tvrdost přírazů ho zatlačí zpět na podlahu.
Vše, co se na mě valí, mě zbavuje vědomí.

Zadrápnu nehty do podložky v kufru a přestanu dýchat.

Jeden hluboký příraz... Zůstanu na chvíli ve strnulé poloze a počítám vteřiny, než se proberu z toho největšího náporu právě prožívaného orgasmu.

Nechám se zaplavovat tou euforií, střecha auta mě tlačí ještě víc k zemi, dostávám závrať a chci křičet, ale jen zasténám, když se mi tlak nahrne do jednoho místa.

Chytnu jeho ruku a rychle ji nasměruji k jeho penisu.

Jeho strnulá poloha a všechno to napětí na mě krutě zaútočí. Nechám si vést ruku jak při tanci, naše propletené prsty na mém miláčkovi mě tak vzrušují, že už nemá smysl v sobě něco zadržovat.

Společnými tahy dokončíme to, co má už nadosah.
Ruka, o kterou se opírám, se mi podlomí a já na něj tvrdě dolehnu.
Můj penis v něm, jeho sperma mezi našimi břichy nás pojí v jedno tělo.

Ostré podráždění uvnitř mě donutí ještě několikrát vykřiknout.

Pouštím jeho nohy a snažím se uklidnit své plíce roztažené přes celý hrudník, že i rychle bijící srdce má málo místa.
Zvuky z jeho úst mi zní v uších jako rajská hudba.

Cítím v sobě pořád vzrušujíc tlak, jak se do mě opět udělal.
Zatnu zadek, abych si to teplo a kousek ho v sobě co nejdéle udržel.

Oddychuji a opírám se čelem o jeho rameno.

Jeho teplo a blízkost mě uklidňuje.

Jeho stisk v konečníku je příjemný a miláčkovi se ani nechce z toho tepla ven.

Bojím se ho dotknout, mám ruce za hlavou a jen vstřebávám to, co je mi ochoten dát.

Poslepu natáhnu ruku nad sebe a rozvážu košili, kvůli které má už skoro modré prsty.

Zachytím jeho ruku, která mě osvobozuje a propletu prsty s jeho. Nechci, aby mě pustil
chci, aby mi stále držel ruku za hlavou a dal mi tím najevo, že mu patřím.

Vymaním prsty z jeho sevření. Nadzvednu se mírně na rukách. Usměji se na něj a pohladím po vlasech. Vysunu se z tepla jeho útrob a pomalu se zvednu do sedu.

Svraštím obočí. Ztráta jeho tepla je tak bolestivá.
Nahmatám svou košili a přitisknu si ji na odhalený hrudník.

Ještě jednou mu přejedu rukou po stehně. Mračí se, nebyl spokojen? Šel jsem na něj tvrdě?
Nadzvednu se a natáhnu si kalhoty na zadek. Pokrčím nohu v koleni a opřu se o ni. Natočím hlavu bokem a pozoruji Daniela, jak k sobě tiskne svoji košili.

Sednu si a začnu se rychle oblékat.

„Počkej!" Zastavím ho v oblékání.

Chci se obléct. Moje tělo je vždy tak zranitelné.

Chytnu ho za obvázanou ruku.
„Krvácíš." Flek na obvaze se zvětšil. Třese se. Vylezu z auta a vymotám z mé mikiny triko. „Obleč si tohle," podám mu ho.
Je chladno. Obléknu si aspoň tu mikinu, která je celá od prachu.

Pohled na krev mi nedělá dobře. Nesnáším pohled na krev. Nemám ani sílu se obléct a jen si ho k sobě přitisknu.

Mám pocit, že asi omdlí.
Pomůžu mu natáhnout triko a zvednu ze země jeho kalhoty.

„Zase jsem neschopnej," zavrčím, když mi podává kalhoty. Ruce se mi třesou, když se soukám do kalhot.

Opírá se o zadní sedačky a s brbláním si bere kalhoty do ruky.
„Zavři pusu," okřiknu ho.
Jsem nervózní z toho, že krvácí. Pořád vidím ten velký kus skla, který mu tam trčel.

Zachvěji se pod jeho hlasem. Cítím, jak mě opouští jeho dávka a teče mi po stehnech. Stydím se před ním, a chci mít kalhoty co nejrychleji na sobě.

Když vidím, jak se trápí s kalhoty, natáhnu se, abych mu pomohl.
Zavadím rukou o jeho vlhké stehno.
"Kapesník nemám," podám mu jeho košili, která postrádá všechny knoflíky.

Stáhnu nohy k sobě a uhnu před jeho dotekem. Košili si nacpu mezi nohy. Tohle mi moc nepomáhá.

„Zvládneš to sám?" zeptám se, když vidím jeho výraz.

Jenom kývnu a přitáhnu nohy k hrudníku.
Jeho dávka po dvoudenní abstinenci nemá konce.

Vylezu z auta a nasednu na místo řidiče. Čekám, až se upraví. Možná bych stihl dát cigaretu.

Je mi trapně, že nejsem schopen se stále obléct.
Konečně mě nechal o samotě. Klekl jsem si a otřel jsem si pořádně stehna. Nasoukal jsem se do kalhot a vyšoural se ven z kufru.
Nevím, co mám očekávat.

Znovu vystoupím. Nemůžu kouřit v Jeffově autě. Zapálím si a čekám. Už tak bude muset čistit kufr, Nejspíš mě za to zabije.

Chytnu svou umazanou košili a setřu zbytky z podlahy kufru. Jsou tam i kapičky mé krve, které nejdou dolů.

Daniel vylezl opatrně z kufru a snaží se ještě očistit podlahu.
„Kašli na to, akorát to zhoršíš," udělám k němu pár kroků.

Zaplaví mě panika, že mě za to ta gorila zabije. Jeho tykání mě vždy rozhodí.

Cigaretu nechám v ústech a chytnu ho za pravou ruku. Natočím k sobě tak abych viděl, jak moc to prosáklo.

„Nic to není," uklidním ho, když vidím jeho starostlivý pohled.

„Dej mi tu košili," nečekám a vyrvu mu ji z ruky. Kašlu na to, že je špinavá od… Omotám ji přes obvaz. „Nesmíme zašpinit Jeffovi auto."

„Kdyby ... jestli... můžu... v sedm?" zablekotám.

„Co v sedm? Jedeme k doktorovi. Nejspíš máš potrhané stehy.“
Pozdě mluvit o špíně, když má Jeff zasraný celý kufr.

Sleduji, jak mi obvazuje ránu. Chce mě vzít k doktorovi. Nechci jít k doktorovi. Mike číhá, jen aby mi vzal, co je moje.

„Nasedni," potlačím ho bokem a zabouchnu zadní dveře.

Svalím se na zadní sedadla. Myslím, že je mi špatně.

Ještě jednou potáhnu z cigarety, a když vidím, jak se Daniel skládá na zadní sedačku, raději rychle nastoupím a vyrážíme zpět do města.

Potřebuji se jen chvilku natáhnout, pane, řeknu si v duchu.

Ve zpětném zrcátku sleduji, jak se ztrácí. „Danieli?"

Přitáhnu si jeho tričko pod nos a to mě uklidňuje. Zavírám oči.

Neodpovídá, přišlápnu plyn víc k podlaze.

Zdá se mi, že je pořád semnou. Jeho prsty v mých vlasech. Dech na obličeji.

Když zastavíme před ordinací jediného doktora v tomhle městě, vystoupím a rychle jdu zkontrolovat jak na tom je.
Vypadá to, že jen usnul. Nechám ho ležet a jdu pro doktora.

Neochotně otevírám oči, když mě někdo pleská po obličeji. Ten ksicht neznám a ani se s ním nehodlám seznamovat.

Doktor ho bez milosti propleskne a probere k životu.

„Nic mi není," zavrčím a přitáhnu si tričko k sobě.

„ne**r mě a vystup," vyštěknu na něj.
Může být rád, že ten průplesk nedostal ode mne.

Vím, že nesmím odporovat. Vylezl jsem z auta, jak nejrychleji jsem uměl. Natáhl jsem ruce k tomu týpkovi v plášti: „Už to nekrvácí. Musím zítra do práce."

Nechal jsem ho v péči doktora, který ho už táhl bez milosti dovnitř. Vypadá spíš jako řezník a ne doktor.

„Šéfe, nenechávejte mě tady!"
„Přísahám, že už nic nepodělám!"

Opřu se o auto a neodpovídám na Danielovo kňourání.

„Jste ještě můj šéf, šéfe?"
Ignoruje mě.

Jen se ohlédnu a okřiknu ho.
„Zapadni dovnitř a nemel hovadiny!"

„Jestli pro mě do pěti minut nepřijdete, už mě nikdy nechytíte," zařvu ještě, než za mnou zapadnou dveře ordinace.

„Richarde!"
Otočím se po hlase. Jeff už se stihl vrátit. Došel ke mně a opřel se vedle mně.
Mám s ním ještě co probírat. Mluvíme tiše, a občas se ohlédneme, jestli není nikdo poblíž.
Než stihnu vykouřit cigaretu, jsme domluveni. Jeff obchází auto, aby si nastoupil na své místo řidiče. U zadních dveří se zastaví a přes sklo se zahledí dovnitř auta.
Bude peklo.
„Ty..." zaskučí protáhle a já mám pocit, že začne brečet jak malá holka. Překvapil. Myslel jsem, že mi zakroutí krkem.
„Zaplatím ti vyčištění, nekomentuj to prosím tě."
Z ordinace se ozve menší hluk.

„Ku.va, to bolí, co takhle nějaké umrtvení. Můj šéf vás zabije, jestli se mi něco stane!" ječím.
Lokální umrtvení začalo působit a já se uklidnil, když mi začal upravovat stehy.

„Pane bože, co se tam zas děje," chytnu se za hlavu.

„Tady ten hadr musí dolů," řekl doktor.
„Ten mi nikdo nesebere," tahám se s ním o kravatu.

Zajdu dovnitř a vidím, jak se Daniel pere s doktorem.
„Co děláš?!" zařvu na něho.

„Je to jen blbá kravata," snaží se mi ji odvázat. „Potřebuji se dostat dolů. Nespolupracuje, udělejte si s ním něco."
Seskočím z lehátka a vytrhnu doktorovi jehlu z ruky.
„Chci jít domů."

Přistoupím k Danielovi, i když kolem sebe šermuje tou zatracenou jehlou.
„Jestli se hned neuklidníš a nesundáš tu kravatu z ruky, zavolám Jeffa, a to určitě nechceš. Viděl ten bordel v autě!" zasyčím mu polohlasně do obličeje.

Zarazím se, když mi tak vyhrožuje. Při představě jak mi ta gorila klečí na páteři mě donutí si lehnout zpátky na lehátko.
„Nemám stejně kam jít," hlesnu. "Myslím, že jsem si vytopil byt."

„O to se nestarej. Nech doktora, ať si udělá svou práci. Pak pojedeme. Jsem už dost utahaný a nemám náladu se tu ještě víc zdržovat."

Jen tiše sykám, když se na mě ten řezník vyžívá a bodá mě do kůže. Otočím k němu hlavu a usměju se. Podařilo se mi ho donutit, aby tu zůstal.

Raději zůstávám a čekám, až doktor skončí, aby zas Daniela nenapadla nějaká blbost. Sleduji ho jak křiví obličej a v druhé ruce svírá tu zatracenou kravatu. Proč jsem mu ji tenkrát dával?
Tak že by úsměv? Při tom jak se tváří teď, to fakt nepoznám. Raději se na něj taky usměju.

„Jsem rád, že jste mě hledal," řeknu. „Znamená to, že mě pořád chcete?"

Když ho tlačím k autu, zarazí mě jeho otázka. Jasně že ho chci. Víc než předtím.
„Jste v tom, co děláte dobrý. Lepší než Nowak." Otevřu mu dveře, aby mohl nastoupit. Jeff po něm hodí jeden ze svých hnusných pohledů.

Zaculím se, protože mě v tu chvíli napadla, jen jedna věc, v které jsem lepší než Mike a pak jsem se zamyslel, jestli to mělo znamenat, že se s Mikem taky vyspal. Nasedl jsem do auta se smíšenými pocity a zahryzlo se ve mě semínko pochybností. Celou cestu jsem na to musel myslet. Co když ano.
Mike je svině. Udělal by to. Odvázal jsem si kravatu z ruky a položím ji vedle sebe. Taková blbost, být fixovaný na šéfově kravatě.

Když nastupuje, neudržím se a plácnu ho po zadku. Myslím, že jestli to udělám ještě jednou před Jeffem, že mě fakt zabije. Určitě mě proklíná za ten kufr. Vyrazíme domů. Skoro dvě hodiny cesty. Nikdo nemluví. Je to ubíjející, ale aspoň si můžu utřídit myšlenky.
Zítra... zitra je ten den...
Mračím se, když si vzpomenu, co mě zítra čeká. Když dojedeme, zastavíme před Danielovým domem.

Nikdo nemluví. Je tady takové ticho. Anestetikum přestává účinkovat a ruka mě zatraceně bolí. Mike. Ten hajzl. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem si vzpomněl, co mi Mike udělal. Jsem doma. Mám na poslední minuty strávené v bytě špatné vzpomínky.

Daniel stojí před domem a evidentně nechce jít nahoru.

Mám strach tam zůstat sám.

Strčím mu jeho klíče do ruky a postrčím ho dovnitř.
„Zítra budu v práci jen dopoledne. Potřebuji, abyste hned ráno za mnou přišel."

Stisknu klíče v ruce a vynutím na tváři úsměv.
„Budu tam," řeknu přesvědčivě.

„Co ruka," zeptám se ještě, když vidím jeho zkroušený pohled a chabý pokus o úsměv.

„Je to dobrý. Děkuji vám za všechno." vykročím k domu. Nic se nestalo. Jen jsem se opil. Z toho člověk noční můry nemá.

Když se za ním zavřou hlavní dveře, nasednu zpátky k Jeffovi do auta. Odveze mě domů a ještě asi hodinu se u mě zdrží. Dořešíme spolu, co potřebujeme.
„Zvládneš to zítra?" zeptá se, když si obouvá boty a chystá se k odchodu.

Neotočil jsem se. Nepopřál dobrou noc. Byl jsem tak soustředěný na svůj krok do bytu, že jsem ostatní vyhnal z hlavy.
Bylo tu uklizeno. Jakoby se nic nestalo. Domácí se teda vytáhla. Šel jsem do postele. Neměl jsem sílu se sebou něco dělat. Jen jsem si natočil budík o dvě hodiny dřív.

„Jo, neboj. Budu v pohodě," řeknu, ale vnitřně si tím nejsem jist. Rozloučíme se. Rychle se osprchuji a zalezu do postele. Nemysli na to, co bude zítra. Nemysli na to.

Sledoval jsem svoje holé zápěstí a bylo mi smutno. Nic, co by mě svazovalo. Zítra mě čeká práce. Kravata mi chyběla. Ale měl jsem jeho tričko. Smrdělo kouřem. Nesnáším cigarety. Zhluboka se nadechnu a snažím se usnout. Ta ruka zatraceně bolela, ale nakonec mě spánek přemohl. Nezdálo se mi o ničem. Byl jsem prázdný.