Dvojsrdcí: část 6 Jedno srdce

Víte, možná, že někde hluboko v sobě sem tenkrát tušil, co se stane. Někde uvnitř, u srdce sem to asi věděl. Možná bych to i poznal, kdyby byl čas přemejšlet, ale ten bohužel nebyl. Nebyl čas vůbec na nic a já ho tak moc potřeboval. Nepřišlo mi vůbec na mysl, že bych se s Gabrielem musel loučit, já to nechtěl a nechtěl sem to tak moc, že…
„Sanosuke, pospěš si,“ pobízel mě princezna pořád, když jsme zbíhali schody. Proč bych měl k***a spěchat, když to je právě to, co chci oddálit? Ale poslech sem ho a nasadil tempo. Za běhu sem si navlíkl bundu a chtěl si jí zapnout, než mě zastavil. „Ne, to nebude potřeba. Tam si jí stejně svlékneš,“
„Co? A proč?“ Taky vám to celý připadalo na palici?
„Musí být vidět Tvoje světlo, jeho síla a záře,“ odpověděl, aniž by to nějak zdůvodnil. No bezva, tak teda jo, když to řikáš, lásko. Lásko… je to krásný slovo, ne? Usmál sem se. Vyběhli sme ven před kolej, venku sněžilo, byl mráz a vítr a taky tma. Bylo mi z toho divně, běželi sme vstříc něčemu, co se nedalo nijak ovlivnit, bylo mi z toho smutno a taky… taky tak divně prázdno. Byl přede mnou, jakoby přesně věděl, kam má jít, spěchal, nejspíš se vůbec nebál. Byl statečnej, odhodlanej a odvážnej s tím, co se mělo stát. Jakoby to prostě vzal tak, jak to je. Tohle sem mu záviděl, tvářil se tak sebejistě, že prostě musel vědět víc, než já. Mně bylo oproti tomu na zvracení, žaludek sem měl na vodě, nic se mi nechtělo, zpomaloval sem a on se mi ztrácel z dohledu. Mířil za město.
„Gabrieli!“ Zavolal sem na něj, ohlédl se a vrátil se kus zpátky za mnou.
„Sanosuke, co se děje?“ Pohladil mě po studený tváři. Vítr se do mě opřel a já ho objal. Možná to přece jenom bylo naposledy. Vzal mě za ruku, pochopil. „Pojď, půjdeme spolu. Ničeho se neboj, zvládneme to,“ usmál se a já ho políbil. Opětoval sem mu stisk dlaně a vydal se s ním jeho směrem.
Samael už na nás čekal, jestli se to tak dalo říct. I přes to, jak už bylo zataženo, sem jasně na nevelký mýtině uviděl siluetu člověka. Byl to on, ten samej chlápek, stejně vysokej, ve stejnejch hadrech. U nohou mu stál ten jeho kufřík, jakoby v něm schovával snad moudrost světa. Amatér. Seznamte se, tohle je ten d***l, co mi vezme mojí princeznu. Kolem něho bylo divně tmavo, černo a temno, jakoby to z něho vyzařovalo a když sme přišli blíž asi na dvacet metrů, tak si svlíkl sako i košili. Jo, měl sem pravdu, bylo to z něj. Tak jako u nás hrudník svítil, v jeho prsou byla velká černá skvrna, co se rozpínala do jeho těla. Bylo to děsivý, brrr. Úplně mě zamrazilo a počasím to teda nebylo, i když to byl taky pěknej humus. Uslyšel sem, jak si Gabriel vedle povzdychnul, pustil mojí ruku a začal se vlíkat do půl těla. Následoval sem jeho pohyby. Jo, s velkým sebezapřením sem si svlíkal triko, protože byla - vážně – strašná – kosa. Jestli nevíte, co to je, podívejte se ven. Prostě ideální doba na souboj dobra se zlem, nezdá se vám? Je s podivem, že sem odtamtud nezdrhnul, protože ten člověk naproti nám se začal smát. Kdo ví proč, asi mu z toho hráblo. Popravdě bych se tomu moc nedivil, můj duševní stav nebyl o nic lepší. Divný spíš bylo, že sem se nezvoknul už dřív, právě v tuhle chvíli by to bylo přínosný. Tak jo no, konec srandiček. Odhodil sem svý svršky za sebe a podíval se na svůj hrudník. Fakt svítil, týýýýýjo, to byl mazec. Ha ha ha, Sanosuke, hoď se do klidu. Hele lidi já jako nevim jak vy, ale já to nedělám schválně. Mrzla mi prdel, svítil mi hrudník a do toho mi něco v mý hlavě říkalo, že tohle asi nebude nejšťastnější den v mým životě. Zkuste si v takový situaci zůstat nad věcí. Zajímalo by mě, co by v takový chvíli dělal Zikmund Freud. Vím, co by dělal – odjel by do Peru. Myslím, že teď už bude pozdě na to objednávat letenky.
„To není dobré, Sanosuke,“ prohodil Gabriel a zadíval se na mě. No doufám, že tím mě nechtěl uklidnit. A kruci.
„Co není dobrý?“ Shlídnul sem vlastní hruď a zjistil, že nesvítím tolik, jako Gabriel. Moje světlo bylo slabý, moc slabý. Už sem to pochopil. „Co to je? Proč…“
„Protože nejsi připravený, sakra! Nevěříš, Sanosuke, ty nám nevěříš!“ Vyjel po mně a chytil mě za zápěstí. Cuklo to ve mně a vím, že měl pravdu. Nevěřil sem tomu, že by to mohlo dopadnout dobře, asi sem byl moc velkej srab. Podíval se mi do očí, ty jeho byly už rudý. „Proč, Sanosuke? Copak ty nechceš, aby…“
„Ne, nechci! Nechci Tě ztratit!“ Oplatil se mu to. Jo, výborná chvíle na hádku. Chvíli bylo ticho, jen sme se na sebe dívali. On na mě a já na něj. Přestal sem vnímat, že sněží, že máme bojovat, že je zima. Přestal sem vnímat svět a díval se na toho, koho sem miloval. Myslím, že mu něco v tu chvíli něco blesklo hlavou, protože se na pár vteřin začal dívat klidně. Naprosto vyrovnaně a mile. Byla to ta chvíle, kdy sem si stoprocentně uvědomoval svoje city k němu a on ke mně. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři, do toho doteku sem se opřel.
„Je mi… moc líto,“ zašeptal, stáhl se a pak udělal něco, co definitivně ovlivnilo zbytek dění. Odvrátil ode mě tvář a rozběhl se k Samaelovi, přičemž křičel slova, kterým sem nerozuměl. Běžel, prostě jen běžel, já… nemohl sem nic dělat. Slyšel sem ho, ale stál sem na místě v šoku. Lekl sem se, ale nerozběhl sem se za ním, nevím proč. Nešlo to. Jeho světlo stále zářilo, všechno bylo zpomalený, nemohl sem tomu uvěřit, nechtěl sem věřit. Viděl sem jenom, že se mi vzdaluje a pak tu temnou postavu v dálce, jak se přikrčila a… no, teď se vám to bude zdát jako šílenství, ale… roztáhla křídla. Obrovský, široký černý křídla ke kterým se upínala sama temnota kolem něj. Vytřeštil sem oči, zdál se tak obrovskej, byl ohromnej oproti mojí malý princezně, která se k němu blížila. Byl rychlej, a já tam jenom stál a díval se. Co sem měl dělat? Co sem vůbec mohl dělat, když…
„Sanosuke!!!“ Vykřikl Gabriel a mohutným skokem, kterej by člověk nikdy nebyl schopnej vyvinout se řítil na Samaela. Viděl sem to naprosto detailně, srdce mi tlouklo. On vypnul ve skoku hruď a paprsek jeho světla ozářil nepříteli tvář. Spálil ho. Páááni, Samael odklonil pohled stranou a přidržel si líci. Gabriel by byl bejval dopadl přímo na něj a povalil ho, jenže ten hajzl se ohnal křídlama a srazil ho k zemi tak nešikovně, že princezna přistál na lokti ruky, která se s hlasitým křupnutím zlomila. Myslím, že hned na několikrát. Zastavil se mi dech. Odehrálo se to tak moc rychle, tak strašně rychle, že sem ani neregistroval, jak za ním běžím, byl to instinkt. Sníh a vítr mi bránily v tom, abych dobře viděl. Zvláštní bylo, že Gabriel nevykřikl, muselo to přece strašně bolet, ale on byl ticho. Vyděsilo mě to. Ne, princezno, to ne! Prosím Tě, vydrž! Co mám dělat? Sanosuke, no tak, takhle to nemůže dopadnout, nevzdávej se přeci. Bylo to zoufalství, beznaděj. Uviděl sem ho, ležel na zemi, zkroucenej a na hrudi si držel poraněnou paži, díval se mým směrem. Tiše plakal. Divný bylo, že sem to viděl, byla přeci taková tma, ale přesto sem měl na očích každou jeho slzu. Můj zrak byl téměř dokonalej. Nechápal sem to a vlastně mi to v tu chvíli bylo jedno. Zastavil sem se, protože nad ním stál Samael, prohlížel si ho, jakoby nerozuměl. Prostor mezi mnou a jím byl asi deset metrů, uboze málo. Polknul sem, zdychleně dejchal a čekal, co se bude dít. Nemůžu tam Gabriela nechat. Nemůžu! Tohle bolí, ku*va. Černokřídlej se potom podíval na mě, vypadal obludně s tou popálenou tváří a pak se ten zkurvenej bastard usmál, jakoby se mi šklebil do ksichtu. Hned sem věděl, že je zle. Samael obrátil svojí pozornost k maličkýmu a napřáhl nohu.
„Věř!“ Zakřičel ke mně Gabriel, než dostal těžkou botou přímo do břicha, až nadskočil a začal se dávit. Stulil se do sebe, aby se ochránil před dalším kopancem, ale tem přišel z boku do žeber. Sledoval sem to, díval sem se jako zvrácenej divák, kterýmu to dělá dobře a uvnitř sem cítil, že všechno, co sem miloval se mi ztrácí. Že se to rozpadá a mizí to a já už k tomu nemůžu. Ztrácel sem sám sebe. Přišla další rána a pak další, kosti křupali a Gabriel zvracel krev. Snažil se… snažil se mi něco říct, ukázat mi světlo, ale jakmile se narovnal v páteři, bolest ho donutila se opět skrčit. Byl to příšernej pohled. Ne! Je to moje princezna! To se nesmí stát! To se nesmí stát! Sebral sem odvahu, zatnul pěsti. Už se nebudu jenom dívat, už to stačilo, ty zm*de. Gabriel je můj! Už mu neublížíš! Moje nohy se pohnuly, srdce zrychlilo a já poprvý začal vnímal, že moje světlo sílí.
„Dost! Už to stačí!“ Co sem si v tu chvíli myslel? Nevím, nejspíš sem měl prázdno. Bylo to rychlý, už sem stál u Samaela a hrubě ho od Gabriela odstrčil. Zapotácel se, ale nespadl, nečekal to. Zaútočil sem znova, ale on najednou zvedl ruce v obraným gestu. Co? Co to mělo bejt? Dělá si ze mě prd*l? Dýchal sem fakt kvapně. Plíce nestíhali nápor ledovýho vzduchu, stáli sme naproti sobě. Měl tak obrovský, mohutný křídla, že bych to nebyl schopnej nikdy popsat. Bylo ticho, jen Gabriel za mnou na zemi sténal bolestí. Nedíval sem se tam. Děsila mě ta Samaelova černá skvrna na těle a to, jak se na mě podíval. Tak nevinně, naivně, jakoby nikdy neměl v úmyslu mi ublížit. Strašně mě to přitahovalo a vzrušovalo.
„Synu,“ promluvil na mě vlídně.
„Sanosuke,“ ozval se princezna. „Sanosuke, neposlouchej… ho! Neposlouchej!“
„Drž tam hubu!“ Okřikl ho Samael a začal se ke mně přibližovat. Couval sem, bylo mi divně po těle. Byl sem zmatenej, nejistej, nesvůj. „Neublížím Ti, Sanosuke. Jsem Tvůj otec, nemusíš se bát,“ ujistil mě. Najednou měl tak příjemnej hlas. Milej, myslím, že mi byl povědomej a to, jak se na mě díval, bylo to ochranitelský, rodičovský. On by… neublížil by mi. Poznal sem to, byl to jako zlom, jako prozření. Nic mi neudělá. Určitě ne, Gabriel se musel mýlit. Musel se v něm plést, není takový. Usmál sem se a zůstal stát.
„Otče,“oslovil sem ho, bylo to jako ve snu. Jako v nějaký frašce.
„Né, Sanosuke! Né! On Ti lže… klame Tě!“ Asi to byl princeznin hlas, bylo mi to jedno. Byl sem jako v transu, opilej nevědomostí a iluzema. Na ničem mi nezáleželo, byl to on. Můj otec… můj pravý, jediný, skutečný otec. Rozpřáhl ruce a objal mě. Mě, jako svýho syna, jako svoje dítě, který nikdy nepoznal,´. Bylo mi tak krásně. Sálalo z něj teplo a hřálo mě, nemůže bejt zlej. Ne on, vždyť je… je… je mi…to bolí. Ne, počkat, bolí to, můj hrudník, moje světlo, ne! Co se s ním děje?! Co to je?! Ne! Pusť! To bolí! Chtěl sem se odtáhnout, ale on mě pořád držel, cejtil sem, že se moje světlo ztrácí, pohlcuje ho ta temná skvrna. Temnota mě polykala, žrala moje dobro. Gabriel měl pravdu! On měl… on měl PRAVDU! Ne! Probral sem se, ale bylo pozdě, slábnul sem vážně rychle, podlamovaly se mi nohy. Kdyby mě Samael pořád nedržel, spadl bych, vysával ze mě světlo, zabíjel mě. On mě zabíjel a já se nechal. Promiň, princezno! Já… mrzí mě, že sem Ti nevěřil, promiň. Miluju Tě. Odpusť mi. Tolik to bolí. Proč? Já to takhle nechtěl, musím Ti přece… pomoct. Musím Ti… pomoct! Zabije i Tebe. Ne, tohle přece nemůžu dopustit, ale už, nedokážu žít.
„Ty hajzle!“ V tom, když už sem myslel, že je konec a ztrácel sem vědomí, tak nevím přesně, co se stalo, ale uslyšel sem silně Gabrielův hlas, než mě Samael pustil a já spadl do sněhu. Oči se mi zavíraly, kéž bych věděl, co udělal. Nevím, nevím a nemůžu ani otočit hlavu správným směrem, jak sem vyčerpanej. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou energii, nic necítím, ani vlastní končetiny. Ani studenej sníh, nebo vítr. Nemám cit. To už je konec? To je celý? Asi bych se měl smát.
„Sanosuke!“ Někdo… někdo na mě mluvil. „Sanosuke… musíš…no tak…vnímej mě!“ Gabriel, něco mi říkal, ale já ho moc neslyšel. Začala mi bejt zima.
„Princezno… pro… promiň,“ dostal sem ze sebe.
„To nic… uděláme… nejde to jinak. Nemůžu Tě nechat…“ Sakra, kdybych ho jenom slyšel, kdybych věděl, co mi říká! „Miluju Tě… nezapomeň… s Tebou rozloučit, ale vím, že Ty… pochopíš. Budeme jeden a … srdce se spojí. Budu žít v Tobě, jen… udělat… je správné. Prosím. Zabij…a žij.“ Co? Já nerozumím. Jak žít ve mně? Kdo? Dřív, než sem stačil cokoliv odpovědět, mi Gabriel položil obě dlaně na prsa a silně tisknul zdravou k tý poraněný, jakoby se do toho nutil. Skřípal zubama a zavřel oči. Zvláštní, vůbec to nebolelo. Nejdřív sem nic necítil a potom ani nechápal. Neměl sem potuchy o tom, co dělá, ale jistý bylo, že mi tím zachraňoval život. Proč? To nesmíš, nechci Tě ztratit! Prosím. Chci ještě chvíli… dívat se na Tebe, líbat Tě, milovat se s Tebou. Chci to všechno vrátit, princezno! Nesmíš mě opustit. Nechci se loučit. A pak jsem to ucítil. Moje srdce se dalo do pohybu, nejdřív pomalu, ale pak zrychlovalo, a stále víc a víc. Nestačil sem to rozdejchávat a moje oči byly dokořán. Díval sem se na Gabriela a on na mě. Usmíval se na mě, jenom zlehka, jenom tak. Byl tak nádhernej, překrásnej. Jeho rudý oči ztrácely svojí barvu a zrůžověly. A světlo? Jeho světlo!! Gabrieli! Ono… ono sláblo! Né! To nesmíš!! Gabrieli! Prosím Tě! Já Tě… prosím, přestaň! Cejtil sem na tvářích vlastní slzy a skrz jeho dotek mý srdce nestíhalo pumpovat krev do oběhu. Vím, co dělal. Já to vím a nemohl sem tomu nijak zabránit. Lásko! Přestával sem vidět jeho záři, už nebyla. Už nebyl žádnej jas, žádnej paprsek a ani oči už nebyly jeho. Tyhle byly hnědý a jeho vlasy tmavly. O už nebyla moje princezna. Byla pryč… dočista zmizela. Má hruď se uklidnila a já se cejtil silnější, než kdy dřív.
Takto tohle jsi chtěl, můj Gabrieli? Tohle sis přál? Teď jsme jeden, naše srdce je jednotný, silný a ty žiješ potlačenej uvnitř mě. Nevím, jsem mimo… jenom ležím, dívám se do nebe, ten chlapec se krčí vedle mě a pláče bolestí z poranění. Je mi cizí, neznám ho. Nemám k němu vztah, vůbec nic mě k němu netáhne. Byl to pocit mrtvýho, který miluje jen sám sebe, protože jeho nitro je právě tím, co mu tu lásku oplácí. A tak už nebyl žádnej Gabriel, žádná moje krásná princezna, nic. Jenom já, Samael a světlo tak silný, tak přímý, že by bylo schopný kohokoliv oslepit. Brečel bych, kdyby bylo koho oplakávat. Ne! Jsme jeden a společně uděláme to, co sme chtěli. Tak jsi to chtěl, tak to udělám! Je mi to už vše jedno! Miluji Tě, princezno a udělám to pro Tebe!
„Prosím… to bolí, pomoz mi…,“ zakňučel ten kluk vedle mě a svýma uslzenýma očima se na mě podíval. Bylo znát, že vůbec neví, nemá tušení kde je, co se mu stalo ani kdo sem já. Byl zmatenej a vyděšenej, jako štěně. Chudák. Usmál sem se na něj a pohladil ho po tváři. Neměl v sobě sice nic z mojí princezny, ale byl to jenom zraněnej chlapec, kterej se bál. Blonďáček, už neměl sněhobílý vlasy, plakal a občas vyplivl krev.
„To bude dobrý, hochu. Jak se jmenuješ?“ Zeptal se ho a pomalu vstával. Rozhlídl sem se kolem sebe, Samael se potácel kus dál ode mě. Vrčel a zmítal sebou, chvíli na zemi, chvíli stál na nohou. Muselo to bejt příšerně nesnesitelný, protože měl zlomený křídlo. Gabriel mu ho zničil a ono se teď za ním vláčelo jako přívěsek. Bylo vylomený, vykroucený z kloubů i svalstva, ale drželo na roztržený kůži. Kamkoliv se hnul, perutě po sobě nechaly ve sběhu krvavou stopu a tak kolem sebe kreslil vlastní krví. Ten klučík mi něco pověděl, ale nevnímal sem ho. Přesně sem věděl, co mám dělat, teď byla ta chvíle. Teď byl oslabenej, zranitelnej. Adrenalin se mísil s mojí krví. Pomalu sem se rozešel k němu, nebyla mi zima, byl sem rozpálenej, žhavej. Bylo mi horko, rudly mi tváře a šel sem k Samaelovi, kterej měl dost práce sám se sebou, takže mě nevnímal.
„Počkej… kam jdeš? Pomoz mi!“ Zaprosil blonďák a já se ohlídnul.
„Ničeho se neboj, vrátím se,“ ujistil sem ho.
„Slibuješ?“
„Slibuju,“ usmál sem se na něj. Nedaleko bylo nějaký naše oblečení, tak sem mu přinesl Gabrielovu bundu. V ní mu bude teplo. Miloval tu bundu, byla jenom jeho, líbila se mu. Poděkoval a zachumlal se do ní. Sbohem, chlapče.
Zrak mi ujel na vlastní hrudník, světlo bylo tak silný. Udělám to. Teď nebo nikdy! Už se toho nebudu nikdy bát! Nesmím se bát! Nemám co ztratit! Rozeběhl sem se k Samaelovi. Už si stihnul odervat křídlo ze zad a ono se teď plácalo ve sněhu jako ryba na suchu. Začal sem řvát, nevím co a nevím proč. Noha míjela nohu, byl sem zatraceně rychlej, vítr mi cuchal vlasy. Srdce mi divoce tlouklo, Gabriel mě povzbuzoval. Bylo to nepopsatelný. Taková jistota, nezlomnost, vůbec sem nezapochyboval. Ani na okamžik. Absolutní víra v to, co dělám, mě naplnila, podporovala mě v běhu, v myšlenkách, v tom, co se muselo stát. Už nepochybuju! Dokážu to!
„Samaeli!!!“ Už sem byl u něj, skočil sem mu přímo na prsa a ošklivě ho popálil. Zkroutil se, začal nadávat a klít. Chvíli ke mně byl zády, pak se na mě obrátil. Byl nechutnej, bylo to zvíře. Změnil se. Vypadal jinak, jako démon, jako ďábel. Jeho žlutý, zářivý oči mě propalovaly. Vrčel, cenil zuby, žádná lidská podoba. Ten chlap nebyl v lidským těle, to nebylo půjčený tělo. Byl to on a jen se měnil. Hajzl!
Vrhnul se na mě, uhnul sem jen tak tak, ale to už mě chytil za rameno drtil ho svojí mocnou obří tlapou. Vykřikl sem. Bolelo to, lámal mi klouby. Gabrieli, pomoz! Nemám tucha jak, ale najednou sem se mu vysmeknul, ta paže byla nepoužitelná. Už s ní nikdy nebudu moct hýbat, to vím i bez vyšetření. Dokonale jí rozdrtil. Ale já nechtěl tu bolest vnímat, přestala mě zajímat, přestalo mě zajímat všechno okolo, zaměřil sem se jenom na Samaela. Totální odhodlání mě neopustilo. Všechno ostatní šlo stranou, jenom smysly sem zbystřil a nepochybně udělal to, co bylo nutný. Věděl sem, co chce. Potřebuje pohltit mý světlo a já potřebuju pohltit jeho temnotu. Zabít jeho duši. Uděláme to teda po jeho. Stačil mi zlomek vteřiny na to, abych se k němu přitisknul a zdravou rukou ho objal. Hruď na hruď, temno na světlo. Ztuhnul a opětoval mi stisk. Bylo to ale jakoby mě chtěl rozmačkat, tisknul mě na sebe. Bolelo to! Bolelo TO! Světlo bojovalo, nechtělo se vzdát. Gabriel byl statečnej, bil se jako lev. Vím to. Cejtil sem to. Byl uvnitř mě, zápasil s tím, aby mě to nepozřelo. Já se tím nenechám sežrat. Jsem silnější, ty svi*ě! Zabiju Tě! Je mi jedno, co se stane! Zabiju Tě!! Chcípni!!! Z hrdla sem vyluzoval chrčení, vrčel sem vším tím vztekem. Hlodala ve mně i pomsta za to, že sem přišel o princeznu. A ON ZA TO MOHL!
Trvalo to jenom několik minut, než sem začal vnímat, že necejtím nohy. Od pasu dolů sem nevěděl o ničem. Co se to stalo? Co? Nechápu. Nemyslelo mi to, vytrácel se pocit síly. Slábnul sem. Pořád mě silně svíral, asi moc silně, nevím, necejtil sem to. A pak mi to došlo. Zlomil mi páteř. Ten bastard mi… jen tak zlomil páteř. Ku*va! Ne! To ne, to…
„Synu,“ zašeptal mi do ucha jemně, než padl i se mnou na kolena. Taky byl slabej, moc slabej na to, aby ještě vstal. Bylo pozdě. Na všechno už bylo moc pozdě, tohle bude konec. Povolil sevření a podíval se na mě. Měl krásný, modrý oči. Zrovna jako já a usmíval se. Už to nebyl klam, ani přetvářka. Předtím mi ten hlas byl povědomej, protože byl můj. Vypadal přesně jako já, změnil se. Byl já, jenom moje starší verze. „Umírám…“
„Já vím…,“ šeptnul sem k němu až mi bylo toho všeho líto. Proč to tak muselo dopadnout? Proč to tak muselo bejt? Copak to nešlo jinak? Vymyslet nějaký jiný řešení? Gabrieli?! Proč už ke mně nemluvíš? Proč už mi neodpovídáš? Je to… takhle správně? Tak tohle si teda chtěl?!!! Je tohle to, co sem měl udělat?! Polklnul sem a díval se do Samaelovi tváře a do očí, který slzely. Potom se jedno jeho křídlo pohnulo, omotalo se kolem nás, jakoby i to nás chtělo obejmout, ale v tom mě zasáhla prudká bolest v zádech. Nemyslím, že by to udělal úmyslně, a vzpomněl sem si na tu noc s Gabrielem, kdy se vrátil celej zakrvácenej ke mně na pokoj. Ty jeho rány… ty na jeho těle. Nebyly to zranění od šípů, jak sem se domníval. Bylo to od brků… od peří z křídel. Bylo tak pevný a tak tvrdý, že se mi jako široký, tenký jehly jedna po druhý zapíchly do těla. Následoval můj němej výkřik.
„Ššš,“ utěšoval mne Samael se stále vlídným pohledem. Je tohle to zlo, který mě chtělo zabít? Teď bych tomu nevěřil. Co na tom záleží…Už sem přestával vnímat, zatím mi ještě nedocházelo, co se se mnou stane. Ale on to měl jistý. Dokázal sem to a on teď umíral. Gabrieli, byly sme silnější, zvládli sme to, lásko moje. Princezničko, kéž bys tu byl se mnou a držel mě za ruku. Chybíš mi i když jsi uvnitř mě. Chybíš mi i když Tě mám u sebe. Miluju Tě. Oči se mi zavírají, je mi zima. Chtěl sem se ohlídnout za tím klukem, jestli tam pořád ještě leží, ale nedokázal sem to. Nesvedl sem se otočit. Ne, že by to nešlo, jenom sem postrádal sílu. Tolik mě to vyčerpalo, byl sem překvapenej, že už se nedokážu pohnout. Že mi horká krev stýká po zádech, to mi bylo fuk.
Pak sme padli do sněhu. Pořád vedle sebe. Otec a syn, světlo a temnota, dobro a zlo. Po chvíli zmizelo jeho objetí, už mě netisknul, protože neexistoval. Rozpadnul se mi v náručí na prach. Jednou fouknul vítr a zmizel. Najednou byl pryč, prostě jen tak, jakoby nikdy nebyl. Bylo to neuvěřitelný. To poslední, co z něj zbylo byla osamělá slza, která spadla do sněhu a mě už nebylo nic jinýho, než zavřít oči. Bylo ticho a klid. Přestalo to. Nemusel sem se ani dívat na to, abych měl jisto v tom, že mi nezbylo žádný světlo. Nezbylo mi už nic. Nemohl sem sehejbat, měl sem rozdrcený rameno, zlomenou páteř a nejspíš bych ani nikdy nechodil. Už nikdy sem se nepostavil na nohy. Jenom sem klidně oddechoval a poslouchal vlastní, klidný srdce, jak pomalu tluče. Tlouklo… tlouklo… tlouklo. Začalo mi být dobře, moc příjemně. Necejtil sem už žádnou bolest ani žádnej stesk. Žádnej strach ani lásku… všechno bylo pryč. Nenávist vyprchala. Nebylo koho nenávidět, byl mrtvej. Rozlilo se mnou zvláštní teplo a mír. Přestával sem slyšet a chvíli před tím, než sem ohluchnul úplně mi hlavou znělo jenom tichý pískání. Možná sem se v tu chvíli usmál, jenom pro sebe a jenom tak z rozmaru. Dejchat bylo pořád těžší, dlouho to nepůjde. Byl sem smířenej se vším, podvědomě sem to věděl. Už na začátku sem to vlastně věděl. Moje princezna se už nevrátí. Nikdy neuvidím svoje rodiče. Nikdy se nepodívám do Peru. Nikdy nedodělám školu. Nikdy už se nepomiluju s žádnou holkou a nikdy už se nenadechnu. Tlouklo… tlouklo… a potom jsem… umřel. Nebylo už nic. Vrátil sem se tam… na začátek.
„Gabrieli?“
Ticho…
„Princezno?“
Ticho…
„Miluju Tě.“
„Miluji Tě.“

*KONEC*