Fiat Boban - 1

Už třetím rokem jsem tím skoro nejspokojenějším uživatelem polorozpadlého automobilu Fiat Punto. Je to upravené punto ze série nákladních automobilů. Je to takový můj malý stříbrný bobánek, od toho dostal jméno Boban. Zbožňuju Bobana. Akorát každé ráno, když jdu na parkoviště, mám za stěračem lísteček a pokaždý na něm stejný vzkaz: "Sešrotuj tu plechovku".
To mě vždycky dokáže vytočit. Naštvaně muchlám papírek a snažím se hodit ho do koše. Bez úspěchu, basketbalista ze mě nebude, protože naprosto famózně míjím koš. Ještě o stupínek nasranější jdu ten papír zvednout a hodit ho do koše normálně tak, abych měl jistotu, že opravdu skončí v koši. Musím zjistit, kdo mi tam ten papírek pořád strká. Rukopis je na něm vcelku úhledný. Dál nad tím nepřemýšlím, nasednu do svýho miláčka, trochu ho zatýrám při startování a pak za ustavičného hekání vyjíždím do ulic. No, jezdit s rozbitým posilovačem je opravdu prostě makačka. Proplétám se do práce kolonou aut. Miluju ten pocit, když chci přejíždět z pruhu do pruhu volně. Vždy stačí auto postavit tak, aby ten, kdo mě nechce pustit, viděl můj odřený a promáčklý bok a rázem tam mám místa jak pro dodávku. Do práce přijíždím ale i tak pozdě, jelikož semafory se nijak ovlivnit nedají a i přes moje jistě velmi hlasité vztekání prostě zelenou dřív nedají. I když já jsem notorický jezdec na oranžovou...
Ještě jsem se asi nepředstavil, že? Je fajn, že mého Bobánka jste již poznali, ale už je opravdu řada na mě. Jsem Maki. Vcelku vysoký, cca 185 cm, tmavé vlasy, modré oči...toť asi všechny superlativa, jelikož co se týče svalů, ty abyste lupou hledali, nohy chlupatý, jako kdybych nosil kožíšek... ale tak což, je to moje srst a já jsem na ní hrdý, konečně je ze mě pořádnej chlap. I když na to vlastně ve svých šestadvaceti letech vůbec nevypadám a v hospodách po mě vždy chtějí občanku. Pracuji jako rozpočtář ve firmě zabývající se výrobou oken. Bobánek byl dřív firemní autíčko, ale postupně docházelo k redukci vozového parku a šéf mi ten -dle jeho slov- vrak prodal vcelku levně.
Tak, jak zbožňuju svoje auto, tak zbožňuju i svého šéfa. Je mu 38, je vysoký, dokonce vyšší než já, hnědé vlasy, které tak strašně nerad češe a dělají se mu v nich krásné prstýnky, modro-zelené oči, které jsou až neskutečně hluboké a pořádné chlapské svalnaté tělo. Vždycky, když spolu mluvíme, jsem celý blažený. Opravdu málokdy potkáte tak sexy chlapa. Ajaj, až mi z jeho popisu tečou sliny.
V práci to spolu máme veselý. On se mě snaží komandovat, ale vlastně to je naopak. On je sice šéf, ale kanceláři velím já. Já určuju, kdy on pojede domů, protože má tři syny a nejmladšího musí vozit na tréningy on. Prostředního vozí jeho tchán a nejstaršího má na starost jeho žena. Mám ji rád, je milá. Trochu jí manžela závidím. Ale opravdu jen trošičku. Nikdy, opravdu nikdy jsem si mě a svého šéfa nepředstavoval v choulostivé situaci. Nikdy, ani maličko. Jo..občas kecám...

Toho dne bylo deštivo a šéf sebou zrovna neměl auto, občas totiž jezdí do práce MHD.
"Maki, jste tu autem?" Zeptal se mě.
"Jistěže, potřebujete ho půjčit?" Nabídl jsem mu. Dovedete si představit, kdyby sedl do Bobana a ulpěla tam jeho vůně? Bych se z toho auta nehnul!
"Vy byste mi ho půjčil?" Zarazil se šéf trochu a podíval se na mě přímo. Asi nemohl uvěřit, že bych mu Bobánka půjčil a jel domů MHD. No, MHD bych asi nejel, nechal bych se domů samozřejmě odvézt od něj...
"Jistě, pokud chvilku vydržíte, vytisknu vám k němu návod a pokud mě hodíte alespoň domů, bude to v pohodě." Hodil jsem po něm sladký úsměv a začal ve svém počítači hledat ten dokument.
"Návod?" Zarazil se šéf.
"Jistě, návod." Odpověděl jsem s ledovým klidem a dal tisk dokumentu.
Tiskárna ho vytlačila během chvilky a já na židli projel kolem šéfa k tiskárně, abych dokument vyzvedl a mohl mu ho předat.
Trochu váhavě ho vzal do ruky a začal číst nahlas:

FIAT BOBAN
Kompletní manuál pro Bobana, doporučuji dodržovat.
Přední světla – LP slepé, PP seřízené tak, aby co nejvíce přebíralo funkci
Chlazení – Před každou jízdou zkontrolovat stav vody, vyplatí se vozit si v autě rezervní láhev!
Řemen – pozor na něj, je přismahnutý, pokud bude Boban po nastartování vydávat divný zvuk, je lepší řemen zkontrolovat.
Boban nesmí stát bez nastartování déle než cca 1-2 týdny, stačí ho třeba jednou za týden alespoň nastartovat a zase chcípnout, je to kvůli alternátoru, má tendence přirezat.
Přední brzdy jsou kupodivu v pořádku.
Tlumiče se také tváří, že drží.
Olej a filtry po výměně v pořádku.
Nové kuláky, nemělo by ti tudíž upadnout ani jedno přední kolo.
Vyměněný termostat, když budeš hlídat vodu, neuvaříš ho.
Pokud chceš zacvaknout kapotu, pusť jí minimálně z 50 cm natvrdo.
Bliká kontrolka motoru – ignoruj jí, je tam na nic.
Svítí kontrolka posilovače – nepotřebuješ ho! Občas se stává, ze po nastartování servo sepne – poznáš to podle vrčení. Máš MAX půl minuty, než vypne.
Když startuješ, nenechávej kontrolky naběhnout, startuj rovnou natvrdo, máš větší šanci, že posilovač sepne. -> Když chceš parkovat, chcípni motor, napočítej do pěti a pak rychle nastartuj. Na zaparkování budeš mít cca 10-20 sekund, kdy bude servo fungovat...
Zámek volantu je svině, občas kouše klíč, lepší ho nepoužívat.
Zrcátka jsou obě v pohodě, ale je v nich prd vidět, lepší si najíždět v kolmém úhlu, z jakéhokoli jiného úhlu vidíš úplný ho**o...
Zámek spolujezdce neni. Teda je, v kaslíku. Dobrovolník ho může zkusit opravit... Dveře spolujezdce nejdou kvůli pojistce otevřít zvenčí, musí je řidič otvírat zevnitř.
Pozor na pásy, mají tendenci se nevracet, musí se jim pomoct rukou!
Sedadlo spolujezdce poskakuje – kutil šikula chybku zvládne odstranit, stačí přitáhnout nějaký šroubečky...
Svítí kontrolka ABS – pojistka vedle zámku od spolujezdce v kaslíku, ABS vypojené, protože kope, chce nové ložisko na PZ.
Na zadní nápravě skřípou nějaké gumičky – nejsou potřeba, jen vyluzují divné zvuky.
Tlumiče se tváří, že drží.
Zadní brzy chroustají, na palubce svítí ručka – NEFUNGUJE!!!
Při zatahování ruční brzdy platí jasná pravidla – stojíš dolů čumákem, dej zpátečku a ručku, opačně když stojíš dolu zadkem, dej jedničku a ručku. Zpátečku doporučuju řadit až po vypnutí motoru.
Při zařazení zpátečky hraje couvací alarm – moc užitečná věc, přes ty výplně je ho**o vidět.
Slepý bod – to auto je jeden velký slepý bod, nutno na to myslet a být opatrný při přejíždění mezi pruhy či odbočování.
Voda v ostřikovačích chybí!! Nutno dolít.
Zadní stěrač vyluzuje divné zvuky a matlá – snesl by i výměnu, přední stěrače měněné nedávno.
Auto topí jen po důkladném dolití vody.
Tlačítko na posilovač CITY nefunguje, zbytečné ho mačkat.
Pokud chceš zavřít kurf, musíš s ním třísknout a ujistit se, že drží.
K anténě by to chtělo tmel, při větším dešti teče do auta – u kurfu už tento problém zatmelen.
Spojka je po výměně, ale občas má tendence se kousat. Řeší se to posunutím koberečku nebo důkladným produpnutím.
Při tankování nutno vychýlit pistoli držátkem po rýze až co to půjde. Rýhy okolo čerpacího otvoru napoví – pokud není pistole dobře, vypíná a kope.
Nevytáčet motor, pak hodně žere. Nejlépe na jedničku max. do 30. Na dvojku max. do 40, na trojku max. do 50-60 v krajním případě – zvuk motoru napoví, na čtyřku max 70-80 pak řadit pětku, jinak auto břečí.
Auto nesmí do myčky s kartáčema, sloupaly by se polepy! Lepší mýt ručně nebo v bezkontaktní myčce.
V žádném případě nehýbat s PZ světlem. Jinak přestane blikat blinkr!
Klakson jako jediný funguje bez problémů.
Rádio nebere MP3.
Nutná kontrola povinné výbavy, já ani nevím, co v autě vozím.
Občas při startování škytně či odmítne startovat. Vrátit klíček do základní polohy a týrat, naskočí...
Od první čárky svítí hladové oko, ale auto dokáže jezdit až skoro po oranžovou značku, pak už je krize dojet k benzínce.
Pokud tě zastaví hlídka, chcípni motor, aby neviděli kontrolky!!

Jakékoli další dotazy přes telefon

Po dočtení trochu vystrašeně ke me zvedl pohled a zeptal se:
"Maki, je tohle auto, nebo polopojízdný tank?" Trochu mě to urazilo, ale i tak jsem se usmál.
"Nenutím vám ho..."
Vypadalo to, že se zamyslel. A přemýšlel opravdu dlouho.
"Maki...a nemohl byste mě odvézt vy? Potřebuju jen hodit na jednu stavbu zaměřit okna."
To jako že bych byl jeho osobní šofér? Muhihi, co víc si přát...
Horlivě jsem přikývl.

Po pracovní době jsem tedy hrdě nasedl do Bobana a otevřel šéfovi dveře. Trochu bojácně se na něj podíval, než si do něj sedl. No jasně, chápu, že to není jeho Chrysler, ale já to auto mám rád a relativně věrně mi slouží!
První, co udělal po nasednutí do auta bylo, že se ihned připoutal. Tomu jsem se musel pousmát. Dál jsem jeho strachu čas nedal, protože jsem vystřelil z firemního parkoviště jako namydlený blesk a začal se proplétat hustým odpoledním provozem. Boban vydával své zvláštní zvuky a můj milovanej šéf v reakci na ně stále více blednul. Já už byl naučený to ignorovat a tak jsem jel, až do určeného cíle. Když jsem zastavil, šéf se rychle odpásal a utekl mi z auta. Nezdvořák...
Nikdy jsem nečekal, že uvidím takového chlapa líbat zem, ale on to udělal! To Bobana urazilo, určitě jo!
Každopádně jsem se svým autíčkem přečkal tu dobu, kdy šéf zaměřoval, abych ho mohl odvézt domů. Cestou jsme projížděli lesíkem.
"Maki, mohl byste mi prosím zastavit? Potřeboval bych si odskočit." Požádal mě. Milerád jsem zajel na lesní cestu a zastavil mu. Odběhl k nejbližšímu stromku a pokropil jeho kmen. S více než spokojeným výrazem se vrátil k autu.
"Teda Maki, musím uznat, že s tím autem docela lítáte, na to, ja je obsahově slabé a na to, v jakém je stavu." Trochu mi to zvedlo sebevědomí, Bobánek se totiž opravdu nezdál. Aniž bych o tom přemýšle, chytil jsem ho dlaněmi za tváře a přitáhl si jeho hlavu do mlaskavého polibku.
Jeho výraz byl více než překvapený a začal sebou cukat, chtěl se co nejrychleji odtáhnout. Já ale nasadil železný stisk a začal se mu do úst dobývat jazykem. To už se začal kroutit opravdu hodně, žížala by se vedle něj asi styděla. Já to ale nevnímal, zavřel jsem oči a veškeré své emoce směřoval do toho polibku. Po chvíli mi bylo divné, že už sebou tolik nemrská. On se k mému údivu zapojil do polibku! Nejdřív jen váhavě obkroužil svým jazykem můj. Pak se na mě ale přisál jak koupelnový zvon na odpad a začal mě vášnivě líbat. Pustil jsem v náporu vášně jeho tváře a směřoval své ruce do jeho vlasů. Tak moc jsem chtěl držet mezi svými prsty ty jeho prstýnky. Vychutnával jsem si tu rozkoš při polibku a vnímal své narůstající vzrušení. Pomalu jsem se na něj začal tisknout tělem. Po delší chvíli smyslného polibku jsem se od něj svými rty oddálil, abysme se oba mohli nadechnout a hluboce jsem se mu zadíval do očí. On můj pohled opětoval a mě div srdce nevyskočilo radostí z hrudi. Pak si však jen pamatuju tupou ránu a černočernou tmu.
Probudil jsem se večer, sám, ve svém autě a hlava mě bolela, jako bych byl po týdenním flámu.
Ten zmetek mě praštil a zdrhnul! Značně nabroušeně jsem nastartoval a odjel se domů vyspat.
Druhý den jsem očekával v práci peklo, místo toho se ale v kanceláři asi hrálo na bobříka mlčení. Jen atmosféra tam byla značně hustá. Věnoval jsem se své práci, když mě šéf chytil za opěradlo židle a odvezl mě na ní až do zasedačky. Nezapomněl za sebou zamknout.
"Maki... k tomu včerejšku..." Začal.
"Omlouvám se, už se to nestane, nevím, co to do mě vjelo." Mumlal jsem automaticky, i když mu muselo být jasné, že toho nelituji ani tolik, kolik by se za nehet vešlo.
"To je škoda, chtěl jsem to dnes dokončit. Ale jak je vidno, byl to jen chvilkový zkrat, tak se nedá nic dělat." A aniž jsem stihl protestovat, odvezl mě zase na mojí židličce zpět k pracovnímu stolu. Pak, aniž by se na mě podíval, odjel na zaměření. Od dveří jen zavolal:
"Tak zítra, Maki."
Zítra... Zítra... Zítra? Zítra je sobota...!