Fiat Boban - 2

Znáte to, když jdete pít, řeknete si Nebudu to přehánět, ať mi zítra není blbě. Ve většině případů to dopadne tak, že na zmíněnou akci jedete, cumláte si tam ty svoje dvě dvoulitrové láhve pivka a nakonec přijede banda moraváků, kteří vám naředí Jim Beama s bůhvíčím v poměru 9 Jim x 1 bůhví co a rovnou vám to míchají do půllitrové lampy. A vy, po čtyřech litrech piva nemáte inteligentnější nápad, než to začít exovat. Výsledek? Druhej den máte ráno na rameni opici, že by se na ní musela volat výjezdovka ze zoo, následovanou výstavní kocovinou, spojenou s velmi intimním objímáním vašeho oblíbeného plastového kyblíku modré barvy, původně určenému pro vytírání podlah.
Zhruba jsem vám přiblížil svůj sobotní ranní stav. No, ráno už moc nebylo, jelikož v nechutnou ranní dobu jsem se teprve nějakým záhadným způsobem dostal domů. Netušil jsem, že paprsky brzkého sluníčka jsou tak destruktivní. Zalezl jsem do ložnice a zavrtal se s kyblíkem pod všechny peřiny, co jsem doma našel a snažil se i přes houpající se a burácející žaludek usnout.
Myslíte, že se dají sehnat neotravné melodie domovních zvonků? Určitě bych jeden potřeboval, jelikož když se ten můj rozezvonil jen pár hodin po tom, co jsem usnul, měl jsem chuť si dojít do sklepa pro kladivo a zvonek v bytě rozmlátit. Akorát jsem nebyl ve stavu do toho sklepa dojít. Vlastně jsem nebyl ani ve stavu se zvednout z postele a jít se ohlásit do zvonku. Tudíž jsem ten otravný zvuk královsky ignoroval a chrupal dál na celý kolo.
Do doby, než mi začal zvonit telefon. Fajn tak tohle vyzvánění si opravdu už musím změnit...
"Hmmmm." Ozval jsem se velice kultivovaně do sluchátka a víc k sobě přitiskl svůj milovaný modrý plastový kyblík.
"Neslyšíš zvonek, když zvoní, lenochu vochrápaná?!" Ozval se do sluchátka až příliš hlučný hlas. Kolem hlavy mi zapoletovalo trošičku hvězdiček a můj žaludek udělal super salto a já hodil šavli do kbelíku. Užitečná to věc, jen co je pravda...
"Hmmmm." Zahuhlal jsem do telefonu poté, co jsem vyprázdnil obsah svého více než podrážděného žaludku.
"Poblijóne, otevři mi!" Zavelel autoritativní hlas mého šéfa.
Zmohl jsem se na zvednutí z postele, pípnutí bzučáku u vchodových dveří dole v baráku a otevření dveří od bytu. Hned po těchto nelidsky náročných úkonech jsem hodil ukázkového placáka do postele a očima hypnotizoval svůj kýbl.
Otevřely se dveře od bytu a dovnitř ve vší noblese naklusal šéf.
"Tak co, kořalo, pojedeme zaměřovat? Myslel jsem, že bych ti ukázal jednu stavbu jako trest za ten čtvrtek."
"Héé?!" Odmítal jsem se byť jen pohnout, natož vylézt z postele a někam jet.
"Vstávej semínko holalááá, bude z tebe fialáááá." Začal mi šéfík zpívat svým zvučným hlasem nad hlavou a pro mě to bylo jako rána palicí do hlavy.
"Okamžitě toho nech, nebo ze mě bude hoooodně pichlavej bodlák!!" Vztekal jsem se na celé kolo.
"Zvláštní, představoval jsem si tě spíš jako včeličku po tom, cos ve čtvrtek tak vystartoval..." Uculil se na mě a šel si do kuchyně udělat kafe. Teda voráchlej jak hřbitovní veverka, fakt že jo. Nejdřív se mi nacpe do bytu o víkendu, přirovná mě k píchajícímu otravnýmu hmyzu a ještě mi vychlastá zásoby kafe, který tak zoufale potřebuju já? Ne vlastně, nedám si kafe. Zrovna nedávno jsem viděl nějakej dokument, kde říkali, že kofein odvodňuje tělo a alkohol taky a dát si na kocovinu kafe je pro tělo hroznej šok, radši prej sklenici nebo dvě vody. Super, budu kuňkat žáby, jestli do sebe otočim celou sklenici. Ale tak potom je také otázka, jestli tu vodu v žaludku udržim, že jo...
"Vstávej, ty lemro, za půl hodiny tam musíme být a těžko tě povezu v peřině, navíc musíš řídit, já tu nemám auto."
Bliklo mi. Jakto, že nemá auto?!
"Nemáte?" Zaskřehotal jsem.
"Ne, nemám. Spoléhal jsem na tu tvojí pojízdnou plechovku." Pousmál se.
"Plechovku?!" Vyskočil jsem z postele jako čertík z krabičky. Urazil Bobana!
Zabublal klučičím smíchem a poukázal na fakt, že mám na sobě pouze svoje opilecké saténové trenky s hlavičkama The Simpson. Zrudl jsem jako uvařený humr a vzal rychlou čáru do koupelny, abych se polidštil. Takovej trapas hned v sobotu po ránu...
Do deseti minut jsem byl připraven vyrazit, snídani jsem vynechal, protože žaludek jsem měl jako ždímačku a tudíž jsem nechtěl riskovat, že bych si poblil Bobana nebo pokud bych stihl někde při troše štěstí zastavit, tak nějaký stromeček nebo pangejt.
Přešli jsme ulici k místu, kde parkoval můj Bobánek a já při svém stálém ranním rituálu vytáhl zpoza stěrače lísteček a aniž bych ho přečetl, hodil jsem ho do koše.
Šéf povytáhl obočí.
"Tebe nezajímá, co tam je napsáno?" Hýřil zvědavostí.
"Vím, co tam je." Odsekl jsem.
"Jsi jasnovidec?" Vykulil oči v předstíraném překvapení.
"Jo jasně." Ušklíbl jsem se.
Nasedli jsme do auta a já začal týrat studeného Bobana aby nastartoval. Na třetí pokus se mi povedlo udržet na neutrál motor v chodu, aniž by ztratil otáčky a s noblesou Bobanovi vlastní chcípnul. Šéf to nijak nekomentoval, jen sáhnul po pásu a chtěl se připoustat, ovšem nešlo mu to. Chvíli za pás tahal a lomcoval s ním, než jsem se teda milostivě uvolil mu říct, že si pás přivřel do dveří a ani při sebeurputnějším lomcování ho prostě nevytáhne tak, jak potřebuje...
Za ustavičného hekání Bobana a i sebe, jelikož bez posilovače s kocovinou nic moc, jsem vyrazil do ulic.
"Kam mám vlastně jet?" Zeptal jsem se šéfa, jelikož cíl cesty mi zůstal tak nějak nesdělen.
"Jsi jasnovidec, tak proč se mě ptáš?" Zasmál se na celé kolo a mě tím ještě víc vytočil.
"Jestli mi to nehodláte říct, tak já vám tu zastavím u kraje, vysadím vás, vy si běžte třeba ke všem čertům a já se vrátím domů do postele, co vy na to? To je fér nabídka, nemyslíte?" Obořil jsem se na něj ve vší své super ranní poopiční kocovinové náladě.
Překvapeně zamrkal a udal cíl naší cesty.
Hnal jsem Bobana lesní cestou k cíli, hlídajíc si na mobilu zapnutou navigaci. Měl jsem ztížené podmínky, jelikož jsem si stále na svůj telefon nepořídil držák do auta a tudíž jezdím s mobilem na klíně a snažím se neohrozit ostatní účastníky provozu. Což teda na týhle cestě, kde lišky dávají dobrou noc, asi není zrovna akutní případ.
"Maki, odboč mi tu, potřebuju vyvenčit slimejše." Hodil šéf rukou někam na pravou stranu vozovky a naznačil mi, že to myslí vážně. Bože, ten chlap je hroznej pochcánek, to si neumí dojít před cestou?
Fakt, že mi už od vtrhnutí do bytu tyká jsem ignoroval, moc se mi motala hlava na to, abych se proti tomu ohradil. Spíš mi hlavou vrtalo to, že si něco dohodl na víkend, vždyť vždycky přeci říkal, že na víkendy má u dětí službu on, a tak tu svojí velkou smečku musí chodit venčit.
Vyhodil jsem kvalt a nechal Bobana běžet na volnoběh u krajnice a čekal, až se tedy šéf ráčí vyčůrat. Když se vracel k autu, létaly mu kolem hlavy spárklíci, jak se culil. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo Ajajaj. Byl zatraceně sexy. Huá, proč zrovna já mám tak fešnýho ženatýho šéfa.
"Maki, můžete mi prosím otevřít kurf?"
"Proč?!" Na co sakra potřeboval kufr?
"Chci si tam vlézt."
"Do kufru?!!" Ježiši, co ten chlap blbne? Proč chce sakra do kufru?!
"No jo, otevřu." Chcípl jsem Bobana, abych mohl klíčema otevřít kurf, jelikož páčka na otevření kufru v autě nenávratně vypověděla službu, kdo ví proč...
Líně jsem se přesunul k zadní části auta, což byla jen chvilička vzhledem k faktu, že Boban je jen kraťoučký Punto.
Křupl jsem klíčem v zámku a za velice hlasitého vrzání jsem začal otvírat kufr. Šéf nic neříkal, jen koukal na tu obrovskou plochu, kterou Boban nabízel.
"Maki, vlez tam." Ukázal na útroby kufru.
"A proč bych jako měl?!" Do háje, co to má za blbý nápady?!
"Maki, vlez do toho kufru HNED!" Chytil mě za límec a smýkl mnou do kufru. Štestí, že jsem si do kufru dal dozadu koberec, jelikož ta pogumovaná věc, co tam byla mi přišla nechutná a jelikož jsem v Bobanovi občas jen tak posedával, byl vzadu kobereček příjemný. I deku jsem tam měl...
Dopadl jsem na lopatky, nohy mi visely přes práh kufru a praštil jsem se do hlavy. Super, nejen opice na krku, šéf za zadkem, ale ještě i boule na hlavě, já to teda vedu...
Než jsem stihl přemýšlet dál, klečel nade mnou šéf a díval se na mě shora.
"Tak, Maki, ve čtvrtek jsi zlobil, tak teď si budeme hrát a zlobit budu já, okej?!"
Ou, nebezpečnej šéf...