SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hi-tech – update 5 – První útok

Další dny se trochu vlekly. Seiji koupil několik základních útoků pro AIGie, ale všechny hlásily nekompatibilitu. Seiji z toho šílel, a ať dělal, co dělal, nic nefungovalo. O den později, kdy to vzdal dostal dopis.
„Kdo mi může psát?“ mumlal si, když sundaval tašku a hodil ji na zem vedle postele.
„Co to je?“ ptal se Tek.
„To nevím, dokud to nepřečtu.“ odpověděl trochu mrzutě.
Roztrhl obálku a vytáhl jeden list papíru. Popsána byla jen necelá horní polovina. Pomalu si celý dopis četl.
„Hmm … Někdo by s námi rád mluvil. Píše, jestli nepřijdeme tuhle neděli do jedné kavárny na náměstí. Dokonce nám přiložil i mapku.“
„A půjdeme?“
Seiji chvilku přemýšlel. Dopis byl napsán zdvořile a rukou, což v době digitálních podpisů hodně znamenalo.
'Pan Righto? … Hmmm … Kde jsem to jméno slyšel?'

***

Neděle přišla celkem rychle. Ráno se táhlo a odpoledne se zdálo v nekonečnu. Dvojka nakonec přišla dřív o celých dvacet minut. Kavárna měla přátelskou atmosféru a lidé se smáli, povídali si a chichotali se. Počasí dávalo najevo, že den bude hezký a skoro bez mráčků. Léto se pomalu blížilo. Seiji si sedl ke kulatému stolku na venkovní zahrádce.
Servírka mu během chvilky přinesla jídelní lístek. Objednal si zatím jen multivitaminový džus. Seiji pomalu usrkával nápoj a koukal na hodinky. Zbývalo ještě deset minut.
„Zajímalo by mě, kde je.“ řekl Tek po dalších minutách čekání.
„Ještě pořád má čas.“
Nastala doba S jako Setkání.
Nikdo nepřicházel.
„Kde zatvrdl?“ ptal se nedočkavě Tek, když uplynulo dalších pět minut.
„Lidé mívají normálně zpoždění. Ještě chvíli počkáme.“ Vytáhl brčko z nápoje a chvilku si s ním hrál. Uběhlo dalších deset minut. Seiji si objednal zmrzlinový pohár a další džus. Snědl již dvě třetiny, ale nikde nikdo.
„Možná nepřijde.“ napadlo Seijiho. Slízl ze lžičky poslední zbytky zmrzliny. Povzdechl si. 'Možná to byl jen vtip.' Natáhl se pro sklenici s džusem. Zaslechl za sebou unavené sýpání, k restauraci se blížil člověk a vypadal velmi unaveně, skoro ztrhaně. Chlapec se rychle zvedl a přiměl ho sednout si na jeho židli.

„D … huf … díky.“
„Na napijte se.“ Podal mu do ruky pití. Na několik hlasitých spolknutí tekutinu vypil.
„Áááách~ … Jsi můj zachránce.“ Postavil sklenici na stůl, aniž by se na chlapce podíval.
Zkontroloval hodinky a smutně si povzdechl.
„Ach jo.“
„Děje se něco?“
„Mám půlhodiny zpoždění. Měl jsem se tu s někým setkat, ale už tu asi nebude.“
„Aha. A kdo to byl? Možná tu ještě někdo blízko je.“ Seiji se začal rozhlížet.
Muž se zvednul a chtěl říct slova díků, ale zarazil se dřív, než se stačil nadechnout.
„Chlapče, nejsi ty Seiji Hitoi?“ zeptal se o dvě a půl vteřiny později.
„Ano, to jsem, ale jak to ví... Počkat! To vy jste mi napsal ten dopis?!“ Seiji leknutím nadskočil.
„Ano, to jsem byl já! Máš ještě chvíli čas?“ Muž vypadal, že prosí. Seiji jen tiše přikývl.

***

Muž se nejdříve trochu vydýchal objednal si kafe a džus pro Seijiho.
„Omlouvám se za zpoždění, ale jakmile se zaberu do práce, je těžké mě od ní odtrhnout. Je to trochu trapné.“
„O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ přešel Seiji hned k věci.
„Ano, jmenuji se Righto Hikaru, viděli jsme se na leteckém dnu a jsem jedním z předních programátorů v Centrále A.G. … “ Nestačil doříct, protože se z určitého PP ozval řev, jako když berou prase na nože. Vibrace ze vzniklého pohybu byly tak silné, že třásly i Seijiho rukou. Ikony na ploše poskakovaly jak šílené. Koš se nakonec klátivě točil, až spadl a vypadly z něj zmačkané papíry.
„Co se stalo?“ Na Seijiho se upírala spousta zvědavých očí.
„To nic, toho si nevšímejte.“ Seiji usrkl džus.
Righto se opřel do křesla a nadechl se.
„Rád bych s tebou mluvil o tvém AGIm. Je to možné?“
Seiji chvilku jen pil džus.
„Záleží na tom co chcete dělat s Tekem.“ Seiji si nervózně poposedl. Ten chlap nechce Teka rozřezat na bity, ne?
„Nemusíš se bát, nemám žádné postranní úmysly, ani nechci … Tekovi ublížit. Chci jen mít jisté odpovědi, které mohu získat jen od vás dvou.“
Seiji přikývl, že rozumí.
„Je možné se o tom popovídat někde jinde?“
„Můžu to místo vybrat?“
„Ano, pokud to nebudou veřejné záchody.“ Trochu se zasmál svému vtipu.

***

„Ups … “ řekl Seiji, když viděl, že nemá pořádně uklizený pokoj. „Zapomněl jsem na nepořádek.“
„To je v pořádku, tímhle si prochází každé dítě … i dospívající muž.“ Doplnil rychle, když viděl, že se Seiji mračí.
Seiji se sedl ke stolu, kde měl počítač a Righto na postel.
„Co přesně chcete vědět?“
„Kde začít?“ Lokty se opřel o kolena a bradu o propletené ruce. „Mám mnoho otázek. … Hmmm … Co začít u kořene? Jak jsi získal svého AGIho?“ Mírně zvedl hlavu.
Seiji přemýšlel, jestli mu to má říct, ale nikomu jinému se svěřit nemohl. Nikdo jiný by mu asi neodpověděl.
„Přišel mi jako archiv.“
„Můžeš to trochu specifikovat?“
„Když jsem jednou šel domů … asi před měsícem, dostal jsem mail. Nebyl tam žádný odesílatel a byla u něj jen příloha. Vymazal jsem to jako spam. Po chvíli jsem ho však dostal znova a pak ještě jednou.

Naštval jsem se a rozhodl soubor prozkoumat. Antivir mi nic nenašel, ale pro jistotu jsem vytvořil zabezpečenou oblast a soubor rozbalil. Měl jen okolo deseti mega, ale rozbaloval se skoro celou noc. Ráno jsem pak v kleci – zabezpečené oblasti – našel Teka.“
„To je … nemožné. AGI mají jako programy velikost několika giga, není možné, aby se kompletní program vešel do deseti mega.“ Righto se zamračil jak horečně přemýšlel. „Leda … Leda by to byl program, který AIGiho odněkud stáhl a nainstaloval. Kdo ho však mohl poslat?“
Chvilku přemýšlel a pak zakroutil hlavou.
„Prosím pokračuj.“
„No, pak jsem se s Tekem hádal a snažil se ho vymazat, ale sebral mi okno a nakonec ho snědl.“
„Snědl?“
„Přesně tak, i když ho spíš na jedno spolknutí sežral.“
„Ale … Ne, pokračuj, prosím.“
„No pak … a … stříbrnovlasý … červ … Airo … Suwana … a to je zhruba všechno.“
„Neuvěřitelné, červ, který dokáže kompletně ovládnout AIGiho. Kdybych to sám nezažil, asi bych tomu těžko věřil. AIGiové mají svůj vlastní bezpečnostní systém, který těmto situacím má předcházet.“ Opřel se rukama o postel a zaklonil se. „Ten červ nemůže být náhoda, někdo za tím musí stát.“
Po nějakou minutu bylo v pokoji ticho.
„Rád bych se tvého AIGiho na něco zeptal, můžeš ho zavolat?“
Seiji jen pokrčil rameny, vyvolal panel a otevřel koš. V okně byla hromada papírových kuliček a zpoza nich vykukovaly modré vlasy.

„Teku, vylezeš? Chce s tebou jen o něčem mluvit.“
„Ne! Ne! Já nechci!“ Divoce kroutil hlavou, až létaly kolem odpadky. „Já tam nechci! Já tam nechci!“
„Kam nechceš?! Co tím myslíš?! Teku!“
Přestal se pohybovat a z hromádky zůstaly jen tři kousky. Pomalu se otočil a v očích měl smutný, vyděšený a vzdorovitý výraz.
„Neboj.“ řekl klidně Righto. „Nikdo tě nikam nevezme. Slibuji.“ Položil si ruku na srdce.
„Přísaháš?!“
„Přísahám.“
„Přísahej na svoje nevypraný spoďáry!“
Oba sebou cukly vlivem nečekaného požadavku. Righto se křečovitě zasmál a odpřísahal:
„Přísahám na své nevyprané spoďáry v koši a hromadu smradlavých ponožek, že ti nijak neublížím.“ Ruku si znovu významně položil na srdce.
Tek vyskočil na nohy a řekl: „Fajn, co potřebuješ vědět.“
'Ten umí rychle měnit postoj.' pomyslel si Seiji a na tváři mu zůstal pokřivený úsměv.
„Můžeš mi něco říct o těch virech? Stačí cokoliv.“
Tek si dal ke rtům ukazováček a přemýšlel.
„Jsou mňamózní!“ řekl a překypoval radostí.
„Aha. … A odkud jsi přišel?“
Tekovi oči se rozšířily a čočky zmenšily. Ovládl ho nekontrolovatelný třes a stočil se do klubíčka. Křičel: „Ne! Ne!“ Tek začal plakat.

„To je v pohodě Teku! To jsem já Seiji! Jsi pořád v mém pokoji! Nikam nejdeš!“
Chvíli to trvalo, ale Tek se uklidnil. Vypadal smutně, i když jedl svoji oblíbenou pochoutku … malé viry, které vypadaly jako tousty. Righto ho pozoroval a dělal si poznámky.
„Pane Righto, můžu se vás na něco zeptat?“ zeptal se Seiji.
„Samozřejmě! Máš na to právo.“
„Víte, kde má AIGi uložené své útoky? Máme s nimi … trochu problém.“
„Ano, vím. Zaregistroval … Ach, to je asi hloupá otázky, že?“ Podrbal se ve vlasech. „Počkej chvilku.“ Na chvíli si půjčil Seijiho počítač a něco na něm dělal. Po deseti minutách byl hotov.
„Výborně, Tek je zaregistrován.“ Široce se usmál.
„Opravdu?!“
Righto jen zvedl vítězně palec.
„Takže už nemusíme spoléhat na štěstí! Juchů! Prosím, ukažte nám, jaké má Tek útoky!“ Opřel se o stůl vedle Righta. Programátor spustil příslušný program, třebaže se Tek trochu cukal. Výsledek byl šokující.
„Nic.“
„Nic?“ zopakoval nechápavě Seiji. „Ale proč?! Vždyť má Tek tu modrou pěsť! Nebo ne?“
„O to tu nejde. Útoky jsou také registrovány na Centrále, takže … “
„Takže?“ zopakoval Tek.
„Takže to znamená, že Tek prostě ovládá útoky, které jsou jen jeho samotného. Takové, které nejsou nikde zavedeny a zapsány.“

„Wau … takže něco umím.“ Tek se podíval na své ruce. Pevně je sevřel a kývl na Seijiho. Righto několikrát ťukl do kláves a u Teka se objevil malý vir. Vypadal jako větší kus uhlí a pohupoval se ve vzduchu.
„Tohle je Trash. Napadá dočasné soubory systému a využívá je k přístupu do počítače. V dnešní době nepředstavují už žádné riziko.“
Seiji vzal do ruky ovladač a zmáčkl tlačítko čtverečku. Nic se nestalo. Zkusil kruh. Také nic.
Křížek.
Trojúhelník.
Hvězda.
Tečka.
Nic. Nic.
Seiji se podíval na Righta, a ten začal ťukat do počítače. Vyskočila mu okna a on sledoval signály z ovladače. Seiji je porůznu mačkal, ale žádné odezvy se nedočkal.
„Hmm … To je divné.“ zamručel Righto.
Tek svíral pěsti a třásl se. Rozkročil se, pokrčil v kolenech a napnul svaly. Oba ho bedlivě pozorovali.
'Možná se snaží vzpomenout na některý ze svých útoků.'
Tek tiše křičel a postupně se posouval z jedné hladiny slyšitelnosti do druhé. Prudce se postavil a narovnal a … prrrd …
Oba se váleli po zemi, složeni šokem.
„Hupsí.“ Tek se podrbal na temeni hlavy.
„Nemůžeš být chvilku vážný!!“ křičel Seiji a ježil se víc než dikobraz.
„Já se snažím! Prostě … Já … No … “ Nevěděl co říct. Sklesle svěsil ruce i hlavu.
Seiji se trochu zastyděl.
„Neber si to tak Teku. Určitě je jednou objevíme.“
Nepříliš přesvědčivě kývl hlavou.

***

O tři hodiny později se už začalo venku pomalu stmívat. Pan Righto odešel a slíbil, že se pokusí nějaké útoky pro Teka naprogramovat a zjistit o něm víc informací. Seiji ležel na posteli na přemýšlel. O Tekovi nic nevěděl a jeho reakce na slovo 'Centrála' ho trochu děsila. Taky byl dneska víc zakřiknutý, většinou je samý zvuk, dotěrnost a zvědavost.
PP zapípal. Seijimu došla zpráva. Rychle vyskočil a doufal, že to jsou dobré zprávy. Byla to však výzva k boji.
„Pojďme!“ řekl Tek a vypadal velmi rozhodnutě.
„Ale ...“
„Tohle je jediný způsob, jak zjistit jaké útoky ovládám!“
Seiji by se s ním rád hádal, ale tušil, že Tek má možná pravdu. Z nějakého důvodu mohl Tek probudit své skutečné schopnosti, jen když byl ve velikém nebezpečí. Bylo to riskantní, ale možná i jediná cesta.

***

Vyzyvatel byl ve staré herně v severovýchodní části města. Budoval byla už deset let opuštěná a chátrala. Dřív byla populární pro svůj vnitřní interiér. Z druhého patra se šlo dívat do prvního a byly na něm umístěné restaurace rychlého občerstvení a další herní automaty. Seiji se do budovy dostal pomocí sundání volných prken, tak jak měl napsáno v dopise. Byl nervózní a rozhodně se mu nechtělo bojovat na takovémto místě. Vypadalo to tu strašidelně.
Ve stínech občas proběhly krysy, a že byly vypasené. V dálce kapala voda a občas někde něco zaskřípalo. K dokonalosti tu chyběla už jen rodinka duchů. Seiji polkl a postupoval dál. Každým krokem zvedal obláček prachu. Rozhlížel se skrz tmu, kterou občas prořízlo červené světlo slunce. Blížil se doprostřed prvního patra, když se proti němu rozsvítil kužel ostrého světla.
„Aaach!“ zakřičel, klopýtl a spadl na zadek. Pažemi si kryl oči a snažil se zbavit mžitek.
„Vidím, že jsi přišel.“ řekl vyzyvatel, který rozsvítil světlomet.
„Kdo jsi?!“
„Ty to nevíš? Myslel jsem si, že ti to dojde. Nejspíš jsem tě přecenil.“
„S-Shinobi?“
„Vida. Takže nějaký mozek máš.“
„Co po nás chceš?“

„Nás? … Pff! … Chci odvetu!“ Ztlumil světlo a nechal Seijiho, aby si protřel oči.
„Ah … Teku?“ Chlapec nevypadal zrovna moc nadšeně.
„Bude to OK.“ Ukázal mu zvednutý palec. Seijimu se navzdory jeho slovům sevřel žaludek. Podíval se na vyzyvatele a ten mu ukázal na veliký terminál. Sice byl zastaralý, ale pořád funkční. Nad obrazovkou se rozblikala stropní světla a obrazovka zašuměla. Trvalo jí několik minut, než se ustálila a zobrazila arénu.
Byla úplně stejná jako ta v předtím. Dřív se souboje prováděly pomocí 2D obrazovek a nebyl to takový zážitek jako s 3D holografickou technologií. Fantom už čekal se založenýma rukama. Tek se přesunul do arény a zadíval se na svého protivníka. Jeho oči byly plné odhodlání. Tek se ušklíbl. Nehodlal prohrát snadno a přesunul se do arény.
„Pravidla si ještě pamatuješ?“ zeptal se posměšně Shinobi ze svého vyvýšeného místa. Zhlížel na svého protivníka z patra. Bylo to znát z jeho pohledu, všichni okolo byli méně než on. Po kusu uvolněného kovu přeběhla krysa. Zavrzalo to a plech zakolísal. Kýval se sem a tam, až nakonec přepadl a zazvonil o podlahu.
Fantom vyrazil ještě rychleji než předtím. Tek uhnul, ale i tak ho lehce dýkou zasáhl. Fantom se jen deset centimetrů od AIGiho zastavil, otočil se a zaútočil druhou dýkou.
'Dvě dýky … Kruci!' Klel Tek, když mu úspěšně zasáhl rameno. Seiji napínal oči, ale žádný pohyb neviděl. Protivník byl příliš rychlý. Začal mačkat tlačítka jak šílený, držel je díl i jen krátce. Zkoušel kombinace, ale nic se nestalo. Tek jen uhýbal, a nebo se pokusil o marný útok, za který si vykoledoval zásah. Ninja věděl, že má navrch, tak si začal hrát.
'Je načase, abys poznal ponížení, které jsem cítil, když mě porazila nula jako ty. Celé dny jsem trávil na Fantomově vylepšení. Je o patnáct procent silnější, ale o třicet rychlejší. Svůj spánek si dneska rozhodně oba zasloužíme.' pomyslel si spokojeně Shinobi.
„Shadow Strike!“ zavelel, ani ne půl metru od Teka. Prorazil mnu břicho pěstí a odhodil na sloup.

„Néé! Teků~!“ Seiji se otočil a podíval se ninjovi do tváře. „Vyhrál jsi! To stačí!“ Zmáčkl tlačítko na terminálu, aby vrátil Teka do PP, ale nic se nestalo. „Co se to sakra děje?! Proč to nefunguje!?! Dělej! No tak!!“ Tlačil na tlačítko a mačkal a mačkal, ale nic se nestalo.
Shinobi se dal do krutého smíchu.
„Tos … tos udělal ty!?“
„Samozřejmě! Myslel sis, že přijdu nepřipravený? Blázne.“
„Cos provedl?!“
„Zarušil jsem signál z našich PP v okamžiku, kdy se guargi přenesli do arény. Na útočné povely to samozřejmě nefunguje.“
Seiji pohlédl na zmláceného Teka, jak si drží žaludek a těžce oddechuje.
„Tekůů~!“
Tek se trochu narovnal a zvedl ruku. Palec měl nahoru.
„Bude to OK!“
„Jak to může být OK?! Vždyť … Vždyť můžeš zmizet!“
I na guargy platilo stejné pravidlo jako na jiné soubory, že jakmile jsou komplet vymazáni, nelze je obnovit. Šlo vytvářet záložní kopie a pak obnovit starou verzi, ale Seiji nic takového neměl.
Shinobi se tiše chechtal a Fantom si Teka podával. Jakmile spadl, zvedal se. Spadl už mnohokrát, ale tolikrát se i zvedl. Shinobi začal jeho odhodlání uznávat a chválit, ale stejně mu k ničemu nebylo. Bez síly, bez moci byl nic.
'Tek … Jestli něco neudělám!' Seiji se kolem sebe rozhlédl. Něco! Potřeboval něco! Oči mu padly na kovovou tyč na zemi. Rozběhl se k ní. Napřáhl ruku. Vykřikl bolestí! Do hřbetu ruky se mu zabodl kunai.

„Nevzpomínám si, že bys dostal povolení něco dělat.“
Seiji se třásl bolestí a z očí mu tekly slzy. Vytáhl dýku.
„Jen tam seď a liž si rány. Tvého AIGiho už nic nezachrání.“
To jeho neustálé zvedání ho štvalo, ale nechtěl to rychle končit. Pomalé mučení mu vyhovovalo. Upřeně sledoval obrazovku, že nepostřehl, že k němu někdo běží. Všiml si toho na poslední chvíli. Otočil se a přemety dozadu se vyhnul ráně tyčí. Seiji předním stál, dlaň obvázanou rudým kapesníkem, zrychleným dechem a rozhodnutýma očima. Shinobi si ho přeměřil.
'Asi jsem ho trošku podcenil. Musím mu dát bod za odvahu a sto za pošetilost.' Sáhl do pouzdra na stehně, vytáhl kunai a mrštil ho po něm. Seiji instinktivně zavřel oči. Ostří prosvištělo okolo ucha. Když je otevřel, dostal ránu do břicha, která ho odhodila skoro ke stěně druhého patra. Kašlal a prskal sliny. Snažil se pomalu zvednout, ale druhý kluk ho kopl do žeber. Odkulil se kus a skončil na zádech.
Shinobi mu stoupl na tvář a tlačil ji k zemi.
„Snad sis nemyslel, že se mi může odpad jako ty postavit! Znej své místo!“
Seiji otevřel jedno oko a podíval se před sebe. Štěstí v neštěstí, nebo jen čistokrevná smůla. Viděl přímo na obrazovku. Tek taky ležel na zemi a nezdálo se, že by se zvedal. Celé jeho tělo se chvělo a pulzovalo jako špatně vyladěný kanál na televizi. Shinobi ho pustil, otočil se a pronesl: „Vida, vida, konečně padl. Fantome!“

Jeho guard se narovnal.
„Vymazat. Pomalu.“
„Rozkaz.“
„Ne!“ zasýpal Seiji.
Shinobi se jen uchechtl. Založil si ruce a nespouštěl oči z obrazovky.
'Ne … Teku … Tohle ne … Tohle jsem nechtěl … Zastavit … Zastavte to někdo … Prosím … '
-Příkaz nerozeznán. Opakujte vstup.-
'Dost … '
-Příkaz nerozeznán. Opakujte vstup.-
'Prosím … '
-Vyhledávám v rozšířené databázi příkazů.-

-Příkaz nenalezen. Opakujte vstup.-
'Sílu … Chci sílu … bojovat … '
-Příkaz analyzován. Zahajuji operaci.-
Shinobi se vrhl dopředu. Přesněji řečeno byl nedobrovolně a nečekaně odhozen. Stačil se však otočit a chytit se za zábradlí. Vědět, co následovalo potom, přál by si, aby byl snad v bezvědomí, nebo aspoň čtvrt světa daleko. Seiji stál na nohou, okolo rukou mu zářily dva modré kruhy, vlasy mu vlály a modrá záře vytvářela majestátní hřívu, stejně divokou jako ji měl Tek.
Mladík se odvážil pohlédnout na obrazovku. To samé se dělo s Tekem.
'Jak je to … ' Nestačil říct slovo „možné“ a už dělal přemety vzad. Tam, kde stával, byla díra jak vjezd do malé pískovny. Seiji se zvedl a pohlédl mu do očí.
'Nelidské!'
Uskočil do strany jen silou reflexů a díky instinktu, který řval dvě věci; Uteč, nebo zemřeš! Shinobi ho bez remcání poslouchal. Skočil na zábradlí a dolů na zem, dřív než se Seiji vyhrabe z trosek hracích automatů. Dva kroky, tři, čtyři. Úskok doprava. Prosvištěl mu kolem ramene a ostrost vzduchu mu rozervala látku. Seiji za sebou nechal pro přistání několik metrových rýh.
„Co to je?!“
Pryč! Pryč! Tak už vypadni!
Znovu vyskočil do druhého patra. Koutkem oka zahlédl, že Fantom je na tom podobně špatně.
'Sakra! Musím vypnout rušení!' Sáhl do kapsy, ale zjistil, že je prázdná.
'Ne! Kde jsem?!' Otočil se, ustoupil do strany. Seiji ho znovu minul, ať už dělal cokoliv, nijak to mozkem neovládal. Jako by to nebylo jeho tělo. Položil nohu na zábradlí, zapřel se, vyskočil a ze zápěstí vystřelil kotvu. Zabodla se do stropu, houpal se jak na liáně. Očima prohledával okolí.
'Kde?! Kde?!'

Světla začala blikat, až nakonec pohasla.
„Do hajzlu!“ Mechanizmus u zápěstí natáčel zpátky vlákno. Zastavil se až metr pod stropem. Seiji se znovu vyhrabal z trosek. Zlikvidoval při posledním nárazu malou rozvodnu, kterou předtím Shinobi zprovoznil a připojil k dočasnému zdroji energie. Naštěstí to platilo jen pro světla. Shinobi sáhl do náprsní kapsy a vytáhl brýle pro noční vidění. Znovu se rozhlédl. Seijiho tma zaskočila a nehýbal se.
'Támhle!' Rušička byla na okraji první díry. Jak se k ní nepozorovaně dostat? Znovu se podíval na Seijiho. Fantom se mezitím úspěšně skrýval na vrcholku skály a pozoroval Teka. Nebyl však v kondici pro přímý boj. Shinobi bez zaváhání vytáhl kunai a hodil ho na protější stranu.
Seiji sebou cukl a šel po zvuku. 'Teď!' Shinobi natáhl volnou ruku a taky mu ze zápěstního mechanizmu vyskočila kotvička. Jen co se zapíchla, trhl druhou rukou a uvolnil kotvu. Během vteřinky byla zpátky. Dopadl na zábradlí. Seskočil tiše a sklonil se. Vzal rušičku a prudký náraz ho odhodil stranou. Zakřičel, ale výkřik přidusila ruka, která mu sevřela hrdlo. Z hlavy mu srazil šátek a odhalil stříbřité vlasy.
Seiji byl zpátky a neměl dobrou náladu. Zadíval se mu do nelidských očí. Lidské byly plné života, ale tyhle byly … byly prázdné, pusté. Shinobi měl jen pár vteřin, než napřažená ruka dopadne na jeho obličej. Vytáhl kunai a vrazil mu ho do paže. Seiji sebou ale ani necukl. Napřažená ruka se ještě víc oddálila.
'Srdce … Musím ho zabít?!'

Shinobiho srdce začalo divoce být. Věděl, že zemřel, ale nedokázal se přinutit zabít. Zíral do chladné tváře a povšiml si dalších detailů. Po tváři mu běžely dvě volné čárky, kopírují povrch tváře. Procházely skrz oči, doků ke krku, přes paže, trup nohy až ke konečkům prstů. Čas se líně táhl. Jeho ruka se třásla, ale rána nedopadla. Modré světlo, které sebou celou dobu škubalo a vlnilo se víc než Medůzin účes, pohasínalo.
Jak klesal jas světla, klesala i Seijiho ruka. Stisk povolil a chlapec se sesunul vedle Shinobiho. Trvalo ještě několik vteřin, než se druhý kluk odvážil posadit a vůbec se pohnout.
'Žiji … '
„Fantome, podej hlášení.“
„C-Cíl znehybněl. Poškození v boji … osmdesát devět a půl procenta. Žádám o stažení z boje.“
„Ah.“ řekl jen. Natáhl se pro odhozenou rušičku, vypnul ji a Fantom se hned přenesl. V PP měl obnovovací software pro první pomoc. Prozatím to bude stačit. Postavil se navzdory třesoucím se nohám.
'Co se vlastně stalo?' Jeho mozek nedokázal nečekanou událost zpracovat. Pohlédl na ležícího Seijiho. Padl na kolena, sundal si brýle, rozsvítil lampičku skrytou v pásku a nevěřil vlastním očím. Rána nekrvácela a hojila se přímo před očima. Vypadalo to, jako by ránu překrývaly malé obdélníkové destičky až ji komplet zacelily. Strhl šátek z jeho ruky. Rána po dýce byla úplně pryč.
„Co jsi?“ zeptal se s hrůzou v hlase.

***

Seiji mručel. Do očí mu šlo tlumené světlo a lechtalo ho na nose. Otočil se na bok. Zamručel, zamračil se a pomalu otevřel oči. Hleděl do světle béžové stěny.
'Kde?'
Otočil se na záda a sledoval strop postele a okraje nebes postele vlající v mírném vánku. Na druhé stěně měl veliké okno zakryté závěsy. Sedl si a hleděl do další stěny. Byla na ní zarámovaná malba ovocné misky v tlustém rámu. Rozhlédl se kolem sebe. Nábytek vypadal přepychově a draze. Podíval se na své ruce. Oblečen byl do bílého pyžama s několika žlutými proužky.
Zvedl se z postele a obešel ji. Přesně na druhé straně našel bačkory. Nazul si je a opatrně otevřel dveře pokoje. Chodba byla prázdná, ale slyšel hlasy. Několik. Zavřel za sebou a šel prozkoumat chodbu. Připadal si jako v dlouhém a zamlženém snu. Vlastně nevěděl, jestli je to sen. Mohla to být fata-morgána, i když nikde nečetl, jestli můžou fata-morgány vonět jako čerstvé pečivo. Trochu zrychlil krok až dorazil k velikému schodišti. Mířilo dolů a mělo tvar přiškrceného obdélníku.
Dole zrovna probíhala služka v černo bílé uniformě. Hned si ho všimla.
„Ach, mladý pane, už jste vzhůru.“ Hned k němu vykročila. Trochu couvl, ale ona se mírně usmívala. „Nebolí vás něco? Když jsem slyšela, že vás mladý lord přinesl v bezvědomí, byla jsem v šoku.“
Seijimu najednou v hlavě sennul vypínač a nahodil ho. Zatřásl nebohou služkou.
„Tek! Kde je Tek?! Co jste s ním udělali?!“ Vytřásl z ní akorát prameny vlasů, které měla v drdolu přikrytý bílou látkou na gumičku.

„Ocenil bych, kdybys přestal třást mým personálem.“ řekl dětský hlas s dospělým přízvukem. Seiji služku odstrčil stranou a vrhl se k němu. Popadl stříbrovlasého kluka za límec saka a třásl s ním. Situace se opakovala. Chlapcův výraz se však neměnil. Jen byl pohoršen. Když se už jeho hlava zhoupla po páté, razantně ťukl svojí holí s pozlacenou koulí.
Seiji leknutím uskočil a pustil ho. Nevěděl co říct. První promluvil chlapec.
„Tvůj AIGi je v naprostém pořádku. Našel jsem tě při noční procházce na ulici v bezvědomí.“ Lehkými pohyby si očistil rukou límec. Na obou nosil bílé rukavice. „Musel jsem být ve velmi dobré náladě, když jsem tě sem odtáhl.“ Otočil se k němu zády. „Tvé oblečení je už připravené. Dojdi se obléknout a jistě máš i hlad. Služky ti ukáží cestu.“ S těmi ledovými slovy odešel do své pracovny.

***

Seiji seděl oblečen ve veliké jídelně. Ke stolu se mohlo vejít padesát i více lidí. Seděl na okraji stolu a připadal si velmi maličký. Vlastně se mu jídelna nelíbila, měl pocit, že i kdyby byla plná lidí, působila by chladně a odměřeně. Jídlo jedl pomalu a opatrně.
„Nechutná vám to?“ zeptala se zdvořile služka, která čekala na další příkazy.
Seiji rychle zakroutil hlavou.
„Ne, to ne, já jen … “ Bezradně se podíval na misky před sebou. „Nejsem na takové množství zvyklý.“
Na snídani si nakonec pochutnal. Komorná ho pak odvedla do jeho kanceláře. Za stolem nebyl skoro vidět, ale sálala z něj atmosféra dospělého. Seiji se hned cítil nervózně.
„Já … omlouvám se za všechny … “
Nenechal ho domluvit.
„Tvůj AGI je v naprostém pořádku.“ Na stole pošoupl dopředu jeho hodinkový terminál.
„Kdes byl?! Myslel jsem, žes mě opustil!“ Tekovi tekly slzy proudem.
„Mám hlad a tenhle tučňák mi furt leze na nervy!“ Ukázal prstem na AIGiho-komorníka. Měl uhlazené sako, brýle s malými kulatými obroučky a delší černé vlasy sepnuté do culíku. Tvářil se nepřístupně.
„Aha. Hned ti najdu nějakého vira, jo?“
Tek přikývl.
„Sebastián pouze dohlížel na jeho pohodlí.“ řekl chladně chlapec a Tek na něj vyplázl jazyk. Sebastian se lehce uklonil a opustil prostor jeho PP.
Seiji se na chlapce za stolem zadíval. Chladné oči skrýval za kulatými obroučky brýlí. Zamrkal. Seiji přivřel oči a snažil se na něco vzpomenout. Ukročil dozadu, ukázal ukazováčkem a vykřikl: „Ha! Ty!“

Kluk sebou trhl. 'On … Vzpomněl si?!'
„Ty seš ten kluk z herny! Katashi Matsuoka!“
„No jo, fakt je to on.“ dodal ještě Tek.
Matsuoka zatínal zuby. Měl chuť je oba zabít, nikdy by ho nenapadlo, že ho někdo hned nepozná. Jeho stříbřité vlasy byly prostě nezapomenutelné. Seiji se podrbal na temeni hlavy.
„Ach, promiň. V hlavě mám strašný nepořádek a vůbec si nepamatuji, co se stalo.“
„Nepamatuješ?“ Matsuoka projevil zájem.
„Pamatuji si, že jsem byl doma, ale … pak mám okno.“
„Zdá se, že jsi utrpěl částečnou amnézií. Nedělej si s tím starosti. Vzpomínky se ti časem vrátí.“
„Ještě jednou díky za tvoji pomoc.“ Lehce se Seiji uklonil a Matsuoka nadzvedl obočí. Na neformální chování nebyl zvyklý. Opřel se do křesla a ještě řekl, než Seiji odešel: „Zavolal jsem do tvé školy a i tvé kamarádce, co ti volala. Řekl jsem, že jsi na návštěvě u kamaráda, ale že jsi chytil virózu, takže další den, tedy dneska, nepřijdeš do školy.“
„Wau. To je jako myslet úplně na všechno.“ Seiji se podíval na Teka. „Což se tobě nestává, co?“ Tek se hned čertil a nafukoval.
Ještě jednou se uklonil a odešel. Matsuoka jeho odchod sledoval ze své kanceláře s výhledem na hlavní cestu k domu. Přemýšlel.
'Hmm … amnézie, bude však jen otázkou času, kdy si vzpomene. Co to způsobilo? Kdo je? Nemůže být normálním člověkem … pokud je nebo byl člověkem!' Zachmuřeně si sedl do křesla, spojil prsty do trojúhelníku a mlčel.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Po malé pauze je tu další dílek Hi-Techa Smile Tentokrát něco přes 8 stránek a Seiji a Tek odhalí jednu ze svých neobvyklých schopností Smile Na scénu se nám vrátí dvě postavy a Tek bude odhalovat svá tajemství Smile No, prostě si to užijte Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)