Hi-Tech - Update 6 - Hamburger

Další den, byl Seiji seřván. Mai byla naštvaná, protože mu celý večer volala a on neodpovídal a pak to vezme nějaký cizí kluk se sexy hlasem. Hned po tom ho čekal výslech. Mai se s tím klukem chtěla seznámit. Seiji se vymlouval, jak jen to šlo, ale příliš neuspěl. Zachránilo ho až zvonění na hodinu a Maiiny povinnosti jako předsedkyně třídy.
Oběd zase trávil na střeše školy a Tek pro něj měl neuvěřitelné překvapení.
„Hej Seiji, hoď mi sem nějaký ten kus uhlí. Něco ti ukážu!“
Zbytková a dočasná data v podobě kusu uhlí se houpala ve vzduchu. Nijak neútočila ani se neuměla bránit. Dokonalý cíl. Tek přesunul levou nohu víc dozadu, zapřel se, pokrčil kolena, ruce dal k pasu a chvilku čekal. Seiji nic neříkal. Sám byl zvědavý, co Tek vyvede. Pravou ruku posunul ještě víc dozadu a pak ještě o kousek. Seiji si všiml, že se mu třese. Modrala, okolo ní se vytvářela modrá aura.
Seiji zatajil dech. Tek vyběhl do útoku a jedinou ranou zlikvidoval kus uhlí. Vedlejším účinkem však byl otřes celého PP, až Seijiho brněla ruka.
„Teku, nemůžeš být víc opatrný! Ale, ale … to bylo úžasné! Jak to umíš?!“
Tek se sbíral z podlahy a koukal na úctyhodný kráter. Zašklebil se.
„Netuším, prostě jsem měl najednou pocit, že to umím.“
Seiji si to také neuměl vysvětlit, ale zvláštní pocit mu říkal, že ten útok už někde viděl. Tek pak ještě zkoušel, jestli umí ještě něco, ale už se mi nic nepodařilo. První útok, první krok. PP zapískalo a ohlásilo příchozí hovor. Číslo Seiji neznal, ale stejně hovor zvedl. Na obrazovce se objevil Righto.
„Pane Righto!“ zvolal Seiji překvapeně i zděšeně. Righto totiž měl kruhy pod očima a vypadal jak na drogách.
„Zdar Seiji, celou noc jsem nespal a lil do sebe jedno kafe za druhým.“ Svěsil hlavu a povzdechl si.

„Vy jste zkoumal Teka?“
„Ano, přesně tak.“ Zvedl hlavu. „Vyzkoušel jsem snad všechno, ale nedokázal jsem najít žádná ofenzivní ani defenzivní data. Je to, jako by je vůbec neměl.“
„To není pravda!“ zakřičel Tek a popadl obrazovku s rozhovorem. Righto jen přidušeně vykřikl, jak se lekl. „Podívejte! Tohle jsem udělal já! Já! Seiji mi je svědkem!“
Otočil obrazovku do PP a Seiji tak viděl jen šedivou stranu okna.
„Opravdu?“
„Ano, Tek to vážně udělal. Taky tomu nemůžu uvěřit. Vůbec nevím, co to mohlo způsobit.“
„Vlastně … “ začal Tek, „mám pocit, že ten divný pocit jsem měl už od včerejška.“
„Co tím myslíš? Že jsi ten útok, už uměl včera? Proč jsi mi ho neukázal?“ Pálil na něj Seiji otázku za otázkou.
„Nejsem si tím jistý, ale … prostě jsem si myslel, že mě jen svědí ruka, ale … teď je to pryč. A něco je divné … neříkal jsi, že si nic nepamatuješ?“
Seiji jen ze zamručením přikývl a vše Rightovi vysvětlil.
„Vůbec si nic nepamatuji po tom, co jste odešel.“
„Já taky ne!“ dodal rychle Tek.
„Jak to?“ zeptal se Seiji.
„Nevím, prostě si to nepamatuji. Vlastně to ani není poprvé, už jsem měl dva malé výpadky paměti.“ Seijimu hned došlo, že naráží na chvíle, kdy byla okolo něj modrá aura.
'Je tedy možné, aby za to mohla i teď?! Ale … proč si to nepamatuji, když před tím jo? Co se stalo?!' Seijiho rozbolela hlava a zatřásl s ní.
Rihgto si zamyšleně třel bradu, ale ani on nevěděl, jak může guard dostat amnézii. Svůj rozhovor však museli ukončit, jelikož se blížil konec přestávky. Dohodli si další schůzku na tenhle pátek po škole.

***

Škola skončila a Seiji co nejrychleji utíkal domů.
„Kam tak letíš?“
„Matsuoka mi včera možná zachránil život, nemůžu jen tak říct díky. Chci se mu nějak odvděčit.“
Cesta mu trvala skoro půl hodiny. Před branou zůstal chvíli stát. Dům i přilehlá zahrada na něj působily tíživým pocitem. Bylo to naprosto cizí území. Lidé se tu chovali formálně, jako by mezi nimi nebyly žádné vazby. Polkl. Zazvonil a čekal. Z reproduktoru se ozval hlas staršího muže.
„Rezidence Katashi. Kdo zvoní?“
„Tady Seiji Hitoi, rád bych mluvil s Matsuokou.“ řekl Seiji s trochu se mu třásl hlas.
„Jste ohlášen?“
„No … to ne. Nebudu ho zdržovat dlouho.“
„Dobře. Vydržte chvíli.“

Za necelých pět minut se u brány objevil komorník a otevřel ji.
„Mladý lord je zrovna na přednášce, zeptám se ho, zda vás přijme.“
Po Seijim tekl studený pot. Tohle bylo táá~k trapný.
Uvedl ho do pokoje, který mohl sloužit jako čekárna, obývák a odpočívadlo. U stěn stály knihovny, spousta obrazů, veliká televize, stůl s květinami a veliké vázy. Seiji to nevydržel a šel pokoj blíže zkoumat. Spousta knih byla zaměřená na politiku, manažerství, matematiku, IT technologie a další počítačové materiály.
'Wau … připadám si jak v naučné knihovně.' Namátkou vytáhl jednu knihu a otevřel ji v poslední třetině. Pojednávala o základních prvcích programu guardů.
'Hmm … Možná by mi ji mohl půjčit.'
Vrátil ji na místo a přešel k jedné poličce. Na ní byl vystavený obrázek malé rodiny. Otec, matka a dva synové. Víc se na ni zadíval, když někdo promluvil:
„Jaký je důvod tvojí návštěvy?“ Formální a chladný hlas. Seiji se napřímil jak šipka a ztuhl. Křečovitě se otočil.
„Matsuoko, chodíš jak duch.“ Nadechl se, vydechl a uvolnil se. „Chtěl jsem ti jen řádně poděkovat za tvoji pomoc.“

„Své díky jsi mi již řekl. Pokud je to všechno, tak odejdi, jsem zaneprázdněn.“ Otočil se a chtěl odejít, když ho Seiji chytil za rukáv drahého obleku.
„Žádné díky nestačí! Zachránil jsi mi nejspíš život! A když ne to, tak teď aspoň neležím v nemocnici s nějakou nemocí!“
„A? Jaká je tvá představa 'vhodného' poděkování?“
Seiji ho pustil, zmaten jeho otázkou.
„No … “ zamyslel se „Správně by to měla být záchrana tvého života, ale to asi nepůjde … tak snadno.“ Podrbal se ukazovákem na tváři. „Napadlo mě, třeba tě pozvat na oběd … nebo tak.“
Matsuokův pohled se nezměnil.
„Věř mi. Oběd se mnou si nemůžeš dovolit.“
„Já vím, ale napadlo mě … že … místo cizokrajných specialit … jak to říct … no, jestli by sis nedal hamburger.“
„Hamburger?“ Víc rozevřel oči a překvapeně trhl hlavou.
„Na víc nemá.“ Popíchl Tek Seijiho.
„Buď zticha!“ řekl mu naštvaně Seiji. Tek si z toho ale moc hlavu nedělal. „Hamburger je na tebe asi moc nízko, co?“
Matsuoka přemýšlel.
'Hamburger? To si opravdu na nic nepamatuje, nebo má něco v plánu? Mám to pozvání přijmout, nebo … Hmm … '
„Počkej chvíli.“ Odešel.

Vrátil se asi za deset minut. Na sobě měl zase černý oblek a s kravatou a za ním šel komorník, který Seijimu otevřel dveře.
„Jsem připraven. Můžeme vyrazit.“
„Nemusíš se tak formálně oblékat.“
„Tohle je mé neformální oblečení.“
„Aha … “ Nic víc Seiji neřekl, nebylo co.

***

Seiji byl cestou nervózní. Jeli limuzínou do které by se vešlo deset lidí a ještě by zbylo místo. Povzdechl si, ale jen v duchu. Odporovat mu a dívat se mu do chladné tváře nebylo nejjednodušší. Pozoroval lidi, spousta z nich po autě pokukovala. Byl rád, že mají jednosměrná zrcadla.
Zastavili před rychlým občerstvením – Ham World. Seiji nervózně poposedl, což už bylo asi po padesáté. Jen co se dveře trošku otevřely, vyběhl z nich. Za chvilku toho litoval, protože se na něj dívalo asi dvacet párů očí a lidé si šuškali. O něco větší pozdvižení nastalo, když vystoupil Matsuoka.
„Kdo je ten první kluk? … Není to nejmladší Katashi? … Co se to děje? … “
Seiji se na něj otočil.
„Hej, Mate, tohle se děje pokaždé?“
„Co přesně máš na mysli?“ Svojí hůlkou rytmicky ťukal do chodníku.
Poraženě svěsil hlavu a řekl: „Už nic.“

V podniku to nebylo o nic lepší. Matsuoka si vyžádal samostatný stůl a servírka jim hned podala nabídku jídel. Sedli si a dvě gorily stály hned u nich. Stříbrnovlasý chlapec si najednou něco uvědomil a prudce zvedl hlavu.
„Jakže … jsi mi to říkal?“
„M-Mat.“
„Nejenže mě oslovuješ jménem, ale ještě ho nesmyslně zkracuješ!“
Gorily se jemně pohnuly.
„No … Matsuoka je moc dlouhý.“
„Tak mě oslovuj 'Mladý pane Katashi' jako ostatní.“
„To je ještě delší!“
„A co ten Mat měl znamenat?“ zeptal se dál.
„Asi přezdívku, nebo tak.“

Přišla k nim nervozní servírka. Objednali si menu a čekali na jídlo. Trvalo to jen pár minut.
„Rozhodně je to rychlé občerstvení.“ usoudil Mat. Vzal si kapesník rozložil ho na klín a dal se do jídla. I při jídle vypadal formálně. Seiji se do hamburgeru radši zakousl a mlčel. V místnosti byla i LCD televize, trochu starší, ale pořád funkční. Zrovna tam byla reklama na AIGi a různé doplňky.
Seiji k ní zatoulal očima. Reklama skončila a pokračovala hlavní show.
„Tak lidičky, pauza skončila a je načase vylosovat jednoho šťastlivého výherce.“
'Aha soutěž.' pomyslel si Seiji, ale díval se dál. Byl zvědavý jestli bude znát odpověď dřív, než ji ohlásí.
„Ptali jsme se, kdo je ten nejzáhadnější Guard Master. Nápovědou bylo – Pohybuje se spolu se stíny.“ Moderátor to protahoval a dramatizoval a za ním se objevila silueta postavy. Seijimu byla povědomá.
„Hele, Mate, není to … “
„Seiji!“ Přerušil ho, až sebou cukl. Slova z obrazovky ustoupila do pozadí. „Já … Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„Klidně se ptej.“

Jedna z goril poodešla k majiteli, který nervózně postával u pultu. Takové hosty nemíval často.
„Proč jsi vybral tuhle restauraci? Ve městě je spousta takovýchto míst.“ Vypadal nenuceně.
„No … “ Seiji sklonil hlavu a vypadal napůl šťastně a napůl smutně. „Dřív jsem sem chodil s tátou. Brával mě sem, když dokončil nějaký projekt. Byla to taková malá oslava. Nebyl jsem tu už víc než dva roky.“
„Proč ne? Jistě už dokončil nějaký ze svých projektů.“
„Táta tu už není. Měl … Měl nehodu.“
„Chápu.“
Když se Seiji znovu zakousl do hamburgeru, pomyslel si Mat: 'To bylo těsné. Ten program mu mohl obnovit vzpomínky. Jeho pozvání jsem přijal, jen abych měl možnost ho pozorovat. Nevykazuje žádnou agresivitu. Dokonce ani v mé blízkosti. Viděl moji tvář, ale ještě si ji se mnou nespojuje. Vůbec netuší, že já jsem Shinobi!'
„Mate. … Mate!“
Trhl sebou.
„Co?“
Seiji se zasmál.
„Ptal jsem se, jestli budeš jíst hranolky.“
„Jo, budu. Proč se ptáš?“ Pohledem na ně sklouzl.
„To protože se Tek snaží zjistit, zda je může AIGi sníst.“ Jeho hologram se do jedné zakousl.

***

Seiji Matovi navrhl malou procházku na podporu trávení. Obě gorily je následovaly, jen krok pozadu. Matovi přišla zpráva.
Co jim utéct?
Mat se podíval na Seijiho.
Proč bych to měl dělat? Jsou to moji strážci.
Není to otrava je mít pořád za sebou?
Jsou za to placení. Mají mě chránit, proč bych jim měl utíkat?
Jen tak z legrace …
To je dosti hloupý důvod.
Tak to ber jako zkoušku. Otestuješ si je.
Hmm …
Matsuoka o tom přemýšlel, ale nedošel k závěru, protože ho Seiji chytil za ruku a odtáhl do postranní uličky. Nebránil se. Trochu se lekl a ucítil v Seijiho ruce známý tlak.
'Vzpomněl jsi?'
Strážci za nimi pokřikovali. Seiji se jen smál a táhl Mata za sebou v úzké uličce, kam se oni pořádně nevešli. Utíkali asi deset minut. Seiji se ohlédl, strážci byli z dohledu.
„Super, utekli jsme jim!“
„Co je na tom tak skvělého?“
„Neříkej, že ses jich někdy nechtěl zbavit?“
Šli v klidu a v tichosti. Mat přemýšlel.
'Vůbec není utahaný. Ti dva jsou trénovaní ve všech možných disciplínách. Dokáží běžet kilometr bez zastavení a on jim uteče? To není možné! Copak má moji fyzičku? Vůbec na to nevypadá!'

„Mám něco na tváři?“ Mat mu celou tu dobu sledoval obličej. Otočil se a nic neřekl.
„Hraješ fotbal?“ Ukázal na hřiště, kde byly děti jejich věku. Kopaly si s míčem. Dvojice k nim pomalu šla, když se objevila skupinka výrostků. Mohlo jim být o dva až tři roky víc. Došlo k hádce a padlo i pár ran.
„Co se tu děje?“ zeptal se přísně Mat. Seiji stál za ním.
Největší z nich se na něj otočil.
„Do toho se, skrčku, nepleť!“
„Zdá se, že máte rozepři o hřiště, proč to nevyřešit sportovně.“
„Eh?“ řekl kluk s piercingem.
„Máme tu hřiště, míč a šest hráčů na každé straně. Co víc chtít?“
„Ale nás je pět.“ řekl malý kluk s blonďatými vlasy.
„Já budu vás šestý hráč.“ řekl Mat, jako by to byla samozřejmost.
Starší se rozesmáli a pokřikovali: „Ty chceš hrát fotbal?! … Ušpiníš si svoje kalhoty! … Nechceš si nalakovat nehty?! … Nechceš napřed zavolat mamince?! … “
Seiji vycítil, že se aura okolo Mata změnila. Byla zlověstnější a chladnější než předtím. Mat se otočil a přišel k Seijimu.
„Koukejte už zdrhá!“

Mat si rozepnul sako, povolil kravatu a obojí podal Seijimu.
„Můžeš mi to pohlídat, hned se vrátím.“ Přidal k tomu i své PP. Seiji kývl hlavou a odešel si sednout na lavičku poblíž hřiště.
„Hej, Seiji?“ řekl Tek po delším mlčení.
„Hmm?“ zamručel Seiji a pozoroval, jak Mat mluví se svými vrstevníky a dává jim pokyny. Zdálo se, že o fotbale něco ví.
„Vytře s nimi hřiště.“ řekl Tek.
Seiji se krátce zasmál.
„A víš, že mě to taky napadlo.“
„Jak to?“
„Nevím, ale … Teku, ty vzpomínky, co jsme oba ztratili.“ Lokty opřel o kolena a položil hlavu na sepnuté ruce. Hra začínala. Mat byl hlavním útočníkem a sebevědomě si prohlížel svého prvního soupeře. Hra byla dohodnuta na jednu hodinu.
„Máš pocit, že jsou důležité? Že je v nich něco podstatného?“
„Ah.“
Mat sebral soupeři míč, sotva se odpískalo. Kličkoval mezi hráči a během minuty dal gól. Seijimu poklesla brada. Takový výkon nečekal. Pokud to půjde takhle dál, vyhrají na plné čáře. Mat se však rozhodl popojít do pozadí a dával prostor ostatním hráčům. Hráli celkem obstojně, ale starší protihráči byli agresivní.
Dali jim dva góly, ale Mat hned skóre vyrovnal. Seiji jim všem držel palce a povzbuzoval je. Tek řval ještě víc a řádné seřval Sebastiana, že svého pána nepodporuje. Hra trvala už třicet pět minut. Všichni už byli pořádně unavení, jen Mat vypadal, že je pořád v nejlepší kondici.
'Ty jo … ten má ale výdrž.'

Mat běžel k bráně a byl si jistý, že dá čistý gól. Realita však bývá jiná. Nejlepší útočník soupeřů, který dal právě ty dva góly se vrhl do útoku. Sjel po trávě a podrážkou boty přejel Matovi přes nohu. Roztrhl mu kalhoty a podrazil nohy. Mat se sice hned postavil, ale míč už měl soupeř.
„Ty bastarde!“ zařval útočník a ukazoval na Mata. Ten jen stál, měl skloněnou hlavu a zatínal pěsti. Seiji a nikdo z okolí nic nechápal.
„Ty seš plecháč! To je podvádění!“
Mat ještě víc zatnul pěsti. Nic neřekl a vydal se k Seijimu.
„Mate?!“ ptal se zmateně. Ten si jen zapínal sako a urovnával kravatu. Seiji se otočil a zařval na hráče:
„Mat nijak nepodváděl! Co tím chceš jako říct?!“
„Má plechový nohy! To proto není unavený! Plecháči nemají ve sportu co dělat!“
„Mat by nikdy nepodváděl! Hrál podle pravidel!“
„Seiji!“ řekl Mat.
Trhl sebou, otočil se a tvářil se překvapeně.
„Nech to být. Má pravdu. Podváděl jsem.“
„Ale … “
Utáhl si kravatu.
„Podváděl jsem. Lidé s mechanickými končetinami se nemůžou zúčastňovat soutěží ani jiných podobných akcí.“
„Ale … “
„Díky za jídlo, bylo dobré.“

Mat odcházel. Jeho myšlenky byly chmurné a prolétl skrz ně i vřelý úsměv ženy.
'Proč … Proč na ni teď myslím? Už jsem to překonal! Vím kdo je vrah, tak proč … ?' Otázku nedokončil, protože ho Seiji chytil za rameno a praštil s ním na lavičku. V tu chvíli si Mat přál, aby měl i kovový zadek. Bolest cítil až v mozku.
„Tenhle boj ještě neskončil! Kvůli takový blbosti nemůžeš všechno hodit za hlavu!“
Mat ho jen pozoroval, jak ze sebe shodil školní bundu, pod níž měl bílou košili. Rozepnul si první knoflík a vešel na hřiště.
„Ty góly … “ řekl.
„Aha. Chceš hrát místo něj a anulovat skóre, co? A nová hra.“
Seiji se jen uchechtl.
„Pravdu máš jen v jednom bodě. Ano, hraji místo něj, ale góly jsou vaše a pokračujeme.“
„Eh?“ Nejdřív se tvářil zmateně a pak se dal do málo kontrolovaného smíchu.
„Ty seš fakt šílený! Fajn jak chceš, ale … “
„Ale?“ Opakoval Seiji provokativně.
„Jestli prohrajete, budete jíst špagety nosem.“ zle se ušklíbl.
Seiji mu úsměv zdvořile oplatil a nevinně se zeptal: „Opravdu špagety? Jsi si jistý?“
„A?“
„Co třeba makarony, ty mají uprostřed dírku. Hůř se budou nasávat. Vážně to nechceš změnit?“
Kluk vrčel a zatínal ruce.
„Ty budou speciálně jen tvoje a dvojitá porce.“ zavrčel mu do obličeje.
„OK.“ řekl Seiji vesele a ještě víc ho naštval. Delikvent se nemohl už dočkat, až ho k tomu bude nutit. Měl v plánu si natočit video a dát ho na internet.

Tek se přesunul do Sebastianova PP. To ho značně šokovalo.
„Co je? Zíráš jako bys nikdy neviděl super duper cool AIGiho.“ křenil se na něj. Sebastian je těžce zakrýval své překvapení i rozhořčení. 'Jak se mu sem podařilo dostat? Komunikační kanál je kódovaný!!' pomyslel si a snažil si urovnat myšlenky. Založil si ruce na hrudi a sledoval pokračování hry.
Tek si ho chvilku prohlížel.
'Hmm … ?'
Pokrčil rameny a šel se věnovat hře.
„Ty, Teku.“ řekl Mat.
„Ah.“
„Co má Seiji v plánu?“
Tek se na něj nahoru podíval a ušklíbl se.
„Řekněme, že si od tebe vzal inspiraci.“
Mat se znovu zadíval na hru. Právo na odpískání teď měli delikventi.
„Připraveni?“ zakřičel brankář.
Všichni pokývali hlavou.
„Hra!!“
Seiji si vzal míč a mířil k bráně. Kličkoval mezi protihráči jak mýdlo na dlaždičkách.
„Zastavte ho!“
Pozdě. Míč se už točil v síti. Seiji oddechoval a hlavou mu proběhla zásadní myšlenka.
'Odkdy jsem tak agresivní?'

Neměl však čas na přemýšlení. Musel se soustředit na hru. Do konce hry zbývalo už jen dvacet minut. Nemohl ten čas promrhat. Další kolo. Seiji znovu ukořistil míč, ale už si na něj dávali víc pozor. Jejich vůdce mu míč sebral a utíkal dopředu. Přihrál spoluhráči a ten to dal dál. Seiji však nebyl jediný, kdo na hřišti zářil.
Kluk s modrou kšiltovkou s kšiltem dozadu, míč sebral a přihrál dál. Oni nebyli slabí. Možná je inspiroval Mat nebo Seiji. Nehodlali se však vzdát bez boje. Přihrál dál. Seiji míč vzal a běžel dopředu. Nedal však gól, jak ostatní čekali, přihrál dozadu, zpátky k němu. Rychle zareagoval a než se soupeři vzpamatovali, minul brankář míč o centimetr. Byl to jejich první vlastní gól, bez pomoci.
Skákali do vzduch a radovali se.
'Deset minut.' Pomyslel si Mat. Další gól dal zase Seiji, ale další dali málem soupeři. Malý brankář však byl pohyblivější než se zdálo, však už taky chytil dva míče, které Matovi proklouzly. Delikventi se očividně vztekali. Skóre bylo vyrovnané. Do konce zápasu zbývalo jen pět minut. Druhá minuta do konce se však stala Seijimu osudná.
Útočník soupeřů použil stejnou taktiku jako předtím. Seijiho noha byla zraněná a krvácela. Syčel jen bolestí, ale nekřičel. Takovou radost mu nehodlal udělat.
„Co teď budeme dělat? Takhle vyhrají!“
Seiji se jen zasmál.
„Cožpak jsem snad vyřazenej? Musel by mi zlomit obě nohy, aby mě vyřadil z boje.“ Seiji cítil, že v něm síla narůstá, místo aby z něj unikala. Měl by být unavený, ale mimo trochu potu únavu ani necítil.
'Co to se mnou je?!'
Mat se mu podíval do tváře. 'Do konce zbývají jen dvě minuty. Seiji, co uděláš?' Mat víc sevřel ruku.
„Bude to OK.“
Mat sebou trhl a podíval se na Teka, který mu pohled oplácel a šklebil se.
„Bude to OK.“ opakoval svá slova. Mat však neměl stejnou víru, i když …
'Možná … možná může zvítězit, pokud … '

Seiji zkoušel šlapat na nohu, bolelo to, ale ne tolik, kolik by čekal.
'Dobrý, není to tak vážný. Ještě pořád jsem ve hře. … Proč chci však tolik vyhrát? Chci vyhrát? Chci je porazit? Chci něco udělat? Proč … ?' Prudce zatřásl hlavou a ještě prudčeji otevřel oči. Na okamžik by přísahal, že svět pohltil šum.
'Co?'
Zapískalo se a Seiji přišel o svoji šanci získat míč.
'Kruci!'
Mat si jeho zaváhání všiml. 'Co se stalo? Vzpomínka? Všiml si něčeho?' Ještě pevněji sevřel ruce.
Seiji běžel za míčem, k brance zbývaly už jen metry. Ostatní se ho pokoušeli zastavit, ale nedařilo se jim. V těle silnější brankář se pokoušel odhadnout kam míč poletí. Po tváři mu stekla kapka potu. Útočník se rozmáchl nohou a vykopl. Brankář se vrhl do strany, ale do té špatné. Míč mířil do sítě a nic ho nemohlo zastavit.
Třicet vteřin.
„Ha!“ zakřičel Seiji, jak mu míč vrazil do žeber. Brankář dopadl na zem.
Dvacet osm vteřin.
Seiji přistál, chytil si míč nohou a rychle dýchal.
Dvacet pět vteřin.
Vyběhl do útoku.
„Zastavte ho!“
Všichni hráči se po něm vrhali. Spoluhráči se je snažili zastavit, ale oni je prostě srazili k zemi.
Osmnáct vteřin.
Seiji se však nenechal zastavit. Musel se sice dvakrát trochu vrátit, ale nepřestával postupovat.
Patnáct vteřin.

Vůdce mu sebral míč. Otočil se a jiný hráč mu zatarasil cestu. Byl od něj na pár kroků. Prudce se přikrčil a doslova projel skrz jeho rozkročení nohy.
Deset vteřin.
Sebral si zpátky míč.
Sedm vteřin.
Cítil v noze bodavou a ostrou bolest, jako by mu něco rvalo maso.
Pět vteřin.
Do cesty se mu postavili dva protivníci.
Čtyři vteřiny.
'Nemám čas!'
Pulz. Pulz. V hlavě mu něco pulzovalo. V těle mu něco pulzovalo.
Tři vteřiny.
'Rychlost!'
-Rozkaz rozpoznán. Spouštím sekvenci.-
Pulz. Pulz. Rychlejší, silnější, hlasitější. … Známější.
Svět nabral modrý nádech.
Oběhl je.
Dvě vteřiny.
Do cesty se mu dostal jejich nejsilnější delikvent a také jejich vůdce. Pohlédl mu přímo do očí a ucukl. Něco ho vyděsilo.
Jedna vteřina.
Seiji vykopl. Míč prosvištěl vzduchem a … Točil se v síti.
Konec.
Seiji se zastavil jen krok od brány a oddechoval. Cítil, že to co udělal, nebyla tak úplně jeho síla, tak jak ji znal.

***

Se svými krátkodobými spoluhráči se oba rozloučili a slíbili si, že si ještě někdy zahrají. Jen tak pro radost. Slunce zabarvovalo nebe do červena. Tek se vrátil k sobě a všichni šli tiše.
Ticho prolomil až Mat svojí otázkou: „Ty se nebudeš ptát?“
Seiji jen zakroutil hlavou.
„Říct, že nejsem zvědavý, by byla lež, ale … Nevypadá to, že chceš odpovídat.“
„Jsi si tím jistý, třeba hořím touhou se tím chlubit.“ Podíval se na něj a Seiji se rozesmál.
„Čemu se směješ?“ zeptal se velmi podrážděně.
„Já jen … Jsem si tě představil jak se tím chlubíš, a prostě mi to přišlo strašně legrační.“
Mat se jen otočil a tiše si odfrkl. Po několika krocích se zastavil a sundal si rukavici. Z rukávu trčela kovová ruka. Mat zahýbal prsty. Seiji na ni zíral a nevěděl co říct. Mat se trochu třásl a znovu nasadil rukavici. Šel beze slov, ale Seiji ho rychle dohnal a než řekl 'Kruci!' vyhrnul mu rukávy i nohavice.
„Co to děláš?!“
Seiji ho ignoroval a vesele povykoval.
„Za co se stydíš? Vždyť jsou naprosto úžasný! Tý jo, já bych se tím chlubil, až by mi museli zašít pusu! Fakt!“
Matsuoka pevněji sevřel předloktí.
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto!“
Mat si chvíli jeho rozhodnutý obličej prohlížel, chtěl se usmát, ale hlavou mu opět prolítla tvář té ženy. Usmívala se. Urovnal si své oblečení a znovu pokračovali ve své cestě. Za chvíli se před nimi objevily ty dvě gorily. Seiji sebou škubl, ale Mat ho ubezpečil, že na ně jen čekají. O chvíli později je přijel vyzvednout šofér a odvezl Seijiho k němu domů. Před jeho domem se rozloučili, ale Mat na sobě zase nedával znát emoce.

***

Když si Seiji sedl na postel, rozpomněl si na zvláštní pocit při fotbale. Prohlédl si ruce, ale nic zvláštního na nich nenašel. Povzdechl si a sundal kapesník, kterým si obvázal ránu.
„Hej, Teku.“
„Mhmm … “ zahuhlal, protože měl plnou pusu.
„Na levé noze jsem měl ránu, ne?“
Tek polkl.
„Jo, měl.“
„Tak proč tu není?!“ Odtáhl ruku a ukázal Tekovi nohu bez škrábnutí.
„Eh?!“ Tek zamrkal. „Jsi si jistý, že je to správná noha?“
Seiji se na něj uraženě podíval.
„Dobře, dobře, hloupý vtip.“ Oddechl si a řekl: „To sis toho nikdy předtím nevšiml? To, že se třeba uzdravuješ rychleji.“
Přivřel oči, jak vzpomínal.
„No, je pravda, že doktoři říkali, že se rychle uzdravuji, ale … nikdy to nebylo takhle rychle.“
Sklonil hlavu.
„Jsem vůbec člověk?“
„Jsi ten nejčlovětější člověk, jakého znám.“ Seiji se na něj usmál, ale hned mu z očí šly blesky, protože Tek dodal: „Jsi totiž ten nejotravnější tvor, jakého znám.“
Šklebil se na něj a Seiji se nakonec začal taky usmívat.
Před usnutím si pomyslel, že možná ta rána nebyla tak vážná a možná to není ani krev, ale špína.

***

Matsuoka ještě o půlnoci seděl u počítače a hledal informace. Nevěděl co přesně, ale musel někde něco najít. Nějaká informace, nějaké zvěsti, povídačky, legendy. Trávil nad hledáním hodiny, ale nic nenašel.
'Tek … A pak Seiji.' Hlavou se mu míhaly vzpomínky na jejich druhé setkání. Zamnul si krk. Občas měl pocit, že ho tam stále drží.
„Sebastiane!“
„Ano.“
„Jaká je tvá kondice?“
„Zranění bylo opraveno na 75%. Do konce týdne, by mělo být odstraněno úplně.“
„Hmm … Dneska je úterý … Chci aby to bylo hotové do pátku večer! Budu si potřebovat něco ověřit a legální to nebude.“
„Provedu.“
Na Matsuoku padla únava, zalezl do postele, ale i poslední myšlenka patřila Seijimu a jeho záhadné proměně. Měl sen a v něm tančily, poskakovaly a zpívaly hamburgery v růžové sukénce. Když se ráno probudil, přísahal, že už nikdy nebude před spaním jíst hamburger.