SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hlas větru - 2. kapitola - Otec a syn

OTEC A SYN

Ty největší překvapení v životě obvykle nedostanete od svých blízkých, ale právě od Života.

Vysoký rudovlasý muž se napil vody a zadíval se na chlapce, který si ho prohlížel. Když ale zaregistroval jeho pohled, rozpačitě sklopil oči.
„Cítíte se líp, Yoshino-san?“ zeptala se doktorka Imai starostlivě.
„Ano, už je to lepší. Omlouvám se, na tohle jsem nějak nebyl připravený,“ vysvětlil muž svou předchozí reakci, kdy se při vstupu chlapce do místnosti neubránil slzám. „Tedy, ne že bych nečekal, že se nám budeš podobat, ale tvá podoba s Ayako je až neuvěřitelně věrná. Máš vlasy spíš po ní, než po mně, i ty oči jsou vysloveně její. Ty mě tenkrát zaujaly, když jsem ji viděl poprvé,“ zavzpomínal Yoshino.
Ren zvedl oči. Má se zeptat teď? Chtěl to vědět, tahle otázka ho pálila na jazyku nejvíc, ale netroufal si… Nakonec položil jinou: „Můžu se zeptat… Jak jste se poznali?“
Muž se zarazil. „Neřekla ti to? Nemluvili jste o mě?“ Tohle zase zarazilo Rena.
„Nikdy jsem mámu nepoznal,“ odpověděl zmateně. „Dala mě k adopci, než umřela, bylo mi pár dní. Vím jen, jak se jmenovala. Nemám ani fotku.“
„Myslel jsem… Řekli mi, že tvá matka a adoptivní otec nedávno zemřeli, ale myslel jsem, že se Ayako později vdala. Ne, že je už tak dlouho…“ Mužův hlas se mírně zachvěl. Celé ty roky věřil, doufal, že se ještě setkají...
„Ne,“ zavrtěl hlavou chlapec. „Rád bych ji poznal, ale… ne.“
„No, aspoň si máme o čem povídat,“ usmál se Yoshino na svého čerstvě nalezeného syna. „Ty mi budeš vyprávět o sobě a já tobě o matce. Ano, ptal ses…“
„Jak jste se poznali,“ připomněl mu Ren.
„Ayako přivedl jeden otcův zaměstnanec. Agent z nahrávacího studia. Vyhrála nějakou školní pěveckou soutěž a zaujala ho. Vůbec se mu nedivím, měla úžasný hlas, talent… a byla krásná. Možná, kdyby nebylo mě, dnes by z ní byla velká hvězda.“
„Já myslím… že kdyby nebylo mě…“ šeptl Ren provinile, ale doktorka zasáhla: „Tohle si nesmíš vyčítat, Rene. Vůbec na to nemysli.“
Chlapec se na ni zadíval, ale nic neřekl. Pohlédl na otce, němě ho vybídl, aby pokračoval ve vyprávění: „Bylo nám oběma šestnáct. Já ten den přišel za otcem, měl jsem studio na cestě ze školy. Ona čekala na chodbě, než si s ním agent promluví. Vypadala tak nervózní…“ Muž se při té vzpomínce usmál. „Přecházela po chodbě, na prst si natáčela pramen vlasů…“ natáhl ruku a jemně pročísl synovi vlasy. „Měly tu nejkrásnější červenohnědou barvu, jako podzimní listí. Máš je úplně stejné.“ Pak se vzpamatoval, ruku stáhl a zadíval se kamsi přes chlapcovo rameno.
„Když se na mě podívala, měl jsem pocit, že se svět zastavil. Usmála se… Ten jeden úsměv mi naprosto změnil život.“
„Proč…“ zašeptal Ren, ale najednou se mu zadrhl hlas. „Proč jste se nevzali?“
„Protože jsem… byl zbabělec,“ přiznal Yoshino tiše. „Otec mi dal na vybranou, když se rozhodnu pro Ayako, vydědí mě a zůstaneme na všechno sami, bez prostředků. Jenže v té době už měl otec pro mě dohodnutou nevěstu a hodlal mě se svými plány seznámit, jakmile mi bude osmnáct. Trval na tom, abych se Ayako vzdal. Nakonec mě napadlo, že se s ní naoko rozejdu, ale tajně se o ni budu starat, posílat peníze… a ožením se s ní, až budu mít po škole, nezávislý na otcových penězích. Ayako souhlasila. Otec s ní sice zrušil smlouvu, abych neměl možnost se s ní víc vidět, ale nějaké peníze do začátku měla, po svém otci. O té dohodnuté svatbě jsme tehdy nevěděli. Pak se něco muselo stát, protože od našeho fingovaného rozchodu uplynul sotva týden a já dostal od Ayako dopis, že odchází a abych jí odpustil. Nechápal jsem, proč se tak rozhodla, tak jsem šel za otcem a žádal, aby se mi přiznal, co s tím má společného. Předpokládal jsem, že v tom má prsty.“
„A měl?“ zašeptal Ren. Díval se na otce široce rozevřenýma očima, vyprávění ho pohltilo. Dokonce měl chvílemi pocit, že to není příběh jeho rodičů, JEHO příběh… Znělo to jako z filmu. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsou sami. Doktorka Imai je při vyprávění o Renově matce nechala o samotě, cítila se tam navíc… Tušila, že otec a syn se budou raději poznávat v soukromí. Raději šla připravit ten oběd.
„Ano, bohužel,“ povzdechl si muž. „Šel za ní, tak, abych to netušil a nabídl jí peníze. Zřejmě hodně peněz. Nevím, co jí napovídal, možná mluvil o té svatbě… Ale výsledkem byl její dopis na rozloučenou. Ještě pořád ho mám. Doktorka mi řekla datum, kdy ses narodil. Počítal jsem to… vyšlo mi, že když jsem poslechl otce a oženil se s tou vybranou ženou, byly ti tři měsíce. Když ti byl rok, narodila se Kamiko. A já o tobě celou tu dobu nevěděl. Nikdy jsem otci neodpustil, že mi takhle naplánoval život, i když nelituju, že mám děvčata.“
„Mé sestry?“ zeptal se Ren tiše.
„Ano. Ayumi je pět let, Kamiko sedmnáct.“
„Vaše žena prý…“
„Zemřela,“ přikývl. „Při nehodě, před pár lety. A tykej mi, Rene, jsme přece rodina. Chápu, že si musíš zvyknout, je mi líto, kolik drastických změn tě teď potkalo, ale chci, abys věděl… Jsi syn jediné ženy, kterou jsem kdy opravdu miloval, syn, jakého jsem s ní chtěl mít… jednou. Jen mi řekni, zlobíš se na mě? Že jsem ji nehledal? Že jsem ji… vás… opustil?“
„Možná bych se na vašem… tvém místě,“ opravil se Ren rychle, když viděl otcův výraz, „rozhodl stejně. Nevěděl jsi o mě, to…“
„To bych se rozhodl jinak,“ ujistil ho Yoshino. „Takhle jsem snadno uvěřil otci, když mi řekl, že se Ayako nechala uplatit. Odešla bez pořádného vysvětlení, co jiného jsem si měl myslet?“
Ren si povzdechl. Nelíbilo se mu tohle slyšet, ale snažil se to pochopit… pokud jeho matka už tehdy tušila, že ho čeká, peníze od bohatého muže se jí hodily, zvlášť pokud jí nějak pohrozil… S ohledem na otcovu domluvenou svatbu možná považovala útěk za nejlepší řešení… Pak ho napadlo…
„Tvůj otec…“ podíval se na muže před sebou, „ví o mě? Myslím, teď?“
„Ne,“ Yoshino zavrtěl hlavou a hned vysvětloval: „Otec zemřel na infarkt, pár měsíců poté, co se narodila Kamiko. Když nám po porodu lékaři oznámili, že další děti mít nebudeme, připadalo mi to jako boží spravedlnost. On si přál vnuka, mužského dědice, kterého bude moct řídit a ovlivňovat, jako mě… A má žena mu dala vnučku. Byl zklamaný a já rád. Ani jeden z nás netušil, že vnuk, o kterého tak stál, je už rok na světě.“ Ren se pousmál a hned se ptal dál: „A ta druhá dcera… Ayumi?“
„Zázrak. Bylo to obrovské překvapení, nečekali jsme to, Yori neměla být schopna znova počít… Ale měli jsme radost. Ayumi se na tebe moc těší. Vždycky chtěla brášku.“
„Z toho tuším, že ta starší… Kamiko, ze mě není odvázaná,“ broukl Ren.
„No, nevzala to klidně, ale… Možná za jiných okolností… Ona teď prochází těžkým obdobím,“ poznamenal muž.
„Pubertou?“ nadhodil Ren a začervenal se, když se otec rozesmál.
„Kéž by,“ posteskl si okamžitě, ale usmíval se. „Dostala košem od svého přítele a těžce to nese. Vzhledem k okolnostem se jí nedivím, chtěla si ho vzít.“
„A on se nechtěl ženit,“ usoudil chlapec.
„No, ne s ní,“ vysvětlil Yoshino. „Já byl s jejím otcem dohodnutý, že se naše děti vezmou, když budou oba souhlasit. Kamiko se zamilovala a souhlasila. Seiji-kun sice nejdřív neprotestoval, ale pak se na akademii zamiloval… a bylo to. Nedávno mi to vysvětlil, takže ho nebudu nutit, dost problémů si užije se svým tátou, až mu to řekne... Ten je bohužel stejně neústupný, jako býval tvůj dědeček.“
„Ty jsi jí domluvil svatbu?“ užasl Ren. „I když jsi sám…“
„Vymínil jsem si, že musí oba souhlasit,“ uklidnil ho otec. „Nechtěl jsem nikomu ublížit. A po rozhovoru se Seiji-kunem… Řekněme, že jsem z podobných dohod vyléčen. O tomhle by si koneckonců měl člověk rozhodnout sám. Takže se nemusíš bát, jestli ti jde o tohle. Napadlo tě, že bych to po tobě chtěl?“
„No, tak napůl,“ zatvářil se Ren nejistě. „Ale u mě by svatba neměla smysl, protože mně… se nelíbí děvčata,“ vyhrkl rychle a sklopil hlavu. Srdce mu bušilo jako splašené. Bál se, co může čekat, i když jeho otec, je pro něj Yoshino naprosto cizí. Může mít k těmhle věcem opravdový odpor.
„To si děláš legraci,“ vydechl Yoshino, s dost užaslým výrazem. „Ty taky?“
„Jak ‚taky‘?“ nechápal Ren.
„Proto sešlo z Kamičiny svatby,“ objasnil mu otec. „Seiji-kun dává přednost chlapcům. Zdá se, že si v sobě udělal jasno až na akademii.“
„A co je to za školu?“ zajímalo Rena. „Chlapecká akademie?“
„Ne, je smíšená. Kamiko tam chodí od začátku roku, je tam i Seijiho sestra. Takahiro Akademie, na ostrově Kiriyama. Slyšel jsi o ní?“
„No… ne, myslím, že ne.“
„Je to normální střední škola. Se Seiji-kunem se určitě seznámíš,“ ujistil ho Yoshino, „s jeho otcem se přátelíme, chodí k nám. Navíc o tom zrušeném zasnoubení ještě neví… Chudák chlapec. Nebude to mít lehké.“
„Tahle volba není snadná,“ zamumlal Ren. „Ale narodili jsme se tak, nemůžeme za ni.“ Zvedl oči k otci. „Asi nejsem… úplně podle tvých představ, co?“
Yoshino se na něj usmál. „Jsem překvapený, to ano. Ale byl bych pokrytec, kdybych to respektoval u svého kmotřence a u syna ne. Nezáleží na tom, Rene, pokud to tak cítíš, nebudu ti do toho mluvit. Chci, abys byl šťastný. Jen jedna věc; a tu jsem řekl i tvé sestře: Je jedno, do koho se zamiluješ, ale nerad bych, abys naletěl někomu, kdo ti ublíží… nebo měl zlomené srdce. Prosím, buď opatrný.“
„Jo,“ usmál se chlapec úlevně, „myslím, že tohle… ti můžu slíbit. Budu opatrnej.“ Potřásl hlavou, aby z ní vytřásl náhlou vzpomínku na svůj minulý vztah, který sice hezky začal, ale smutně skončil. Teď na něj nechtěl myslet.

„Tak, jak jste si popovídali?“ zajímalo doktorku Imai u večeře. Yoshino odešel kolem třetí odpoledne, ale domluvil se s Renem na další schůzce další den.
„Řek bych, že to šlo,“ poznamenal Ren zamyšleně. „Líbí se mi. A docela dobře vzal, když jsem mu řek, že nejsem na holky…“ pousmál se. „Prý je jeho kmotřenec stejnej.“
„Kmotřenec? Vidíš, ještě budeš mít něco jako bratra,“ usmála se na něj doktorka. „A dvě sestřičky. Hodně jsi ztratil, Rene, ale nezůstaneš sám. To je dobré, ne?“
„Jo, asi jo,“ přikývl, napůl duchem jinde. Pak vzhlédl. „Mám trochu strach, co bude dál. Ale kdyby chtěl, abych žil u něj, asi by mi to tolik nevadilo. Vypadá to, že si budeme rozumět.“
„Chce to čas, než se poznáte,“ uvažovala Imai nahlas. „Tyhle věci bývají složité. Jste blízcí příbuzní, ale znáte se pár hodin… Oba potřebujete čas.“
„Jo. Zítra půjdem na oběd,“ oznámil jí chlapec. „Takže se vrátím později, říkal, že mě vyzvedne ze školy. Už aby byly prázdniny. Je toho moc najednou.“
„To je pravda,“ souhlasila doktorka. „Ale ty jsi silný, Rene. Nepochybuju, že zvládneš všechno, co ti život hodí pod nohy.“
„Děkuju, že mi tak věříte,“ prohodil chlapec nejistě. „S takovou podporou se nemám čeho bát.“
„Přesně tak,“ kývla žena.

Zvládnu všechno, co mi život hodí pod nohy,‘ pomyslel si večer Ren v posteli. Opíral se o stěnu a v dlaních svíral fotku rodičů. ‚Kéž bych tomu sám věřil.‘ Prstem hladil usmívající se tváře. Snad poprvé ho napadlo, že by v takto veselé a uvolněné tváři otce nikdo nehledal přísného a vážného soudce. A žena vedle něj… Menší než muž, usměvavá, většinou tichá. Ale Rena milovala jako své vlastní dítě a on to věděl. A od chvíle, kdy zjistil, že ho adoptovali, byl vděčný, že byli ochotni ho vzít k sobě, vážil si toho. Milovali ho a starali se o něj… Vždycky si přál, aby jim to nějak oplatil, teď ho trápilo i vědomí, že to už neudělá. Jen doufal, že věděli, jak je má rád.
„Chybíte mi,“ řekl dvojici na obrázku. „Všechno se tak změnilo.“
Odpovědi se samozřejmě nedočkal. Nakonec šel spát, dnešek byl dost vypjatý.

Sarutani, druhý den
Bylo ještě brzo, když právě otevřenou branou městského hřbitova prošla mladá žena v šedém kostýmku, se šátkem na hlavě. Z jeho záhybů vykukovaly nezkrotitelné narudlé kadeře.
Návštěvnice mířila do zadní části hřbitova. Tam se zastavila pod vzrostlou sakurou. Na moment vzhlédla do růžové koruny, než sklopila oči ke kamennému náhrobku. Velkou kytici lilií vložila do vázy pod jméno a klekla si. Že je tráva ještě vlhká od rosy, jí bylo jedno. Sepnula ruce a pomodlila se. Pak se zadívala na obrázek sympatického muže v brýlích. Tolik jí chyběl.
„Ahoj, tati,“ zašeptala. „Jsem zase doma. Vím, že jsem ti slíbila, že se budu chránit a odstěhuju se daleko, ale… Myslím, že se začíná něco dít a měla bych… mu být nablízku. Udělal bys to taky, kdybys tu ještě byl, znám tě. Jen doufám, že mě nenajdou moc brzo.“ Odmlčela se, snad uvažovala, co by jí na tohle otec odpověděl… Ale pevně věřila, že by s jejím rozhodnutím souhlasil.
„Už musím jít,“ řekla tiše. „Ještě dneska odjedu do Kagoshimy, za právníkem. Slibuju, dám na sebe pozor a brzo se vrátím.“
Vstala, kapesníkem si otřela kolena a na rozloučenou se usmála na otcův obrázek. Pak se otočila a pomalu odcházela.
Pohledem na hodinky zjistila, že do odjezdu vlaku jí zbývá hodina, bylo teprve osm hodin. Rozhodla se zajít si na snídani.

Policejní okrsek města Kagoshima, oddělení vražd
Na prosklené dveře kanceláře se ozvalo nesmělé zaklepání. Detektiv Tamura zvedl hlavu od složky. „Dál!“ zavolal a sáhl po už druhém hrnku nechutného policejního kafe.
Do místnosti vstoupil hnědovlasý mladíček v brýlích. Strohý oblek, bílá košile a kravata, která ho určitě škrtila, to všechno naznačovalo, že se jedná o začínajícího detektiva, který má své představy, jak má detektiv vypadat a návštěva téhle kanceláře ho vždycky rozhodila, protože nabourávala každé z jeho přesvědčení.
Ani jeho starší a zkušenější kolega totiž těm ideím neodpovídal.
V obleku sice chodil, ale měl jakýsi podivný talent, nepůsobit ani v tom neupjatějším oblečení jako jiní detektivové. Ve všem působil tak nějak, uvolněně, nedbale, zároveň přirozeně… Na jiných policistech vypadal oblek skoro jako uniforma.
„Detektive…“ odkašlal si, aby upoutal mužovu pozornost, nedal totiž nijak najevo, že si jeho vstupu do kanceláře všiml.
„Poslouchám,“ zamumlal Tamura. Studoval jakousi složku a mračil se jako bůh hromu.
„Ehm, no, z loupeží poslali tu zprávu, co jste chtěl, tady,“ položil mu k ruce pár listů, sepnutých svorkou.
„Děkuju,“ zabručel detektiv. „Četl jste to?“
„Ano, pane,“ povzdechl si mladší policista. „Nic z toho se nepodobá našemu případu. A ty ukradené věci se zatím neobjevily… Ale je brzo, možná jen vyčkávají… Pokud to byli profíci, je jim jasné, že prohledáváme zastavárny a sledujeme známé překupníky. Když teď vystrčí nos, přijdou o něj.“
„Hm,“ zamračil se muž ještě víc. Očividně byl nespokojen s tím, jak se situace vyvíjí. Tenhle případ mu byl čert dlužen, nic v něm nedávalo smysl… To, co nejdřív vypadalo jako vyřizování účtů mezi zločincem a jeho soudcem, se změnilo v loupež, co se zvrtla… Ale něco mu na tom nesedělo. Vlastně to vypadalo, že loupež má zakrýt vraždu, která taky nebyla plánovaná…
„Co se tu sakra děje?“ mumlal si.
„Detektive?“ oslovil ho mladík. „Tamuro-san?“
„Hm?“ zvedl oslovený hlavu, vtom mu zapípaly hodinky. Mrkl na ně a vstal. Ze stolu vzal zprávu, kterou mu mladík přinesl. Přečte si ji cestou.
„Kdyby mě někdo hledal, jsem v terénu,“ oznámil mu. „Jdu si promluvit s právníkama našeho pana soudce. Chtěl jste ještě něco?“
„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou detektiv a radši se rychle vzdálil. Tamura nad ním jen pokrčil rameny a pustil ho z hlavy.

Za pět minut jedenáct už stál detektiv Tamura před kanceláří právníka Kobayashi. Dlouhonohá, blonďatá sekretářka v krátké sukni ho ohlásila a vybídla ho, ať se posadí, protože pan doktor má u sebe klienta.
Detektiv se usadil do pohodlného křesla v rohu čekárny, odtamtud měl perfektní výhled na celou místnost… a na klienta, který po deseti minutách vyšel ven.
Nebo spíš vyšla. Štíhlá mladá žena, ve střízlivě šedivém kostýmku, který měl pravděpodobně vyvolávat upjatý dojem, si otírala slzy. Jen z toho mohl Tamura soudit, že tu je ve smutné záležitosti, jinak totiž, kromě jejího nesporného půvabu, nemohl vidět nic. Takže si přivřenýma očima tu ženu prohlížel, zatímco se ona loučila s právníkem.
Sukně jí sahala ke kolenům, malé nohy vězely v lodičkách. Tohle Tamura nikdy nechápal, jak dokážou ženy balancovat na těch tenkých podpatcích… On by upadl na každém kroku… a děkoval bohu, že se narodil jako muž. Bohatě mu stačilo se dívat a teď si říkal, že je na co. Když zvedl oči od (dle jeho soudu) hezkých nohou výš, jen si pomyslel, jaká je škoda, že je teprve konec března, není dost teplo, aby tak atraktivní ženy neskrývaly své půvaby pod pláštěm, i když krátkým.
Když pohlédl neznámé do tváře, zmocnil se ho neodbytný dojem, že už ji někdy viděl. Milá, i když teď posmutnělá tvář byla lehce, nevyzývavě nalíčená, do odvrácených očí bohužel neviděl. Nejvíc jeho pozornost upoutaly vlasy, sice víceméně schované pod šátkem, ale barva vykukujících kadeří se mu líbila. Připomínala mu listy javoru, když se na podzim zbarví doruda. Měl rád podzim.
Natolik se zamyslel nad podzimem a krásnými ženami, že málem přeslechl právníkovu výzvu.
„Detektive, pojďte dál,“ usmíval se na něj postarší muž chápavě.
„Nádherná dáma, že?“ prohodil k policistovi, když vešel. Zavřel za nimi dveře a přešel ke svému místu. Návštěvníkovi ukázal na křeslo naproti.
„Vyrozuměl jsem, že případ pana soudce ještě není uzavřen,“ načal hovor. Tamura pokýval hlavou. „Bohužel. Nejdřív jsme předpokládali, že si nějaký bývalý odsouzenec vyřizuje účet z dřívějška, ale další důkazy nasvědčují, že se jedná o loupež, která se zvrtla. Jenže mám trochu pocit, jako by i ta loupež byla zástěrka, jen nevím, pro co. Kromě vraždy a vykradení k ničemu jinému nedošlo.“
„Tak co vás k tomu dojmu, že jde o něco jiného, vede, detektive?“ zeptal se právník. Ruce položil na stůl a propletl si prsty. Se zájmem si prohlížel policistu, který se při pomyšlení na nepochopitelný případ zase zamračil.
„Svěřte se, detektive,“ vybídl ho. „Třeba vám můj odstup od případu bude užitečný.“
„Znal jste zavražděného,“ usmál se Tamura. „Jste si jistý, že máte od případu odstup?“
„Máte pravdu, tak úplně ne,“ připustil doktor Kobayashi. „Ale za zkoušku nic nedáte.“
„To je taky pravda,“ přikývl detektiv. „Dobře, poslouchejte. První teorie říkala, že ten kdo se vloupal do domu, tam šel s úmyslem zabít soudce. Vy, stejně jako já víte, že vražda je dost osobní zločin. Mezi vrahem a obětí často bývá nějaké spojení. Tady jsme ho nenašli, i to nahrávalo teorii číslo dvě.
Personál měl volno a syn, díkybohu, byl na víkend u kamaráda. Vrah, pokud byl jeden, překvapil soudce a jeho ženu vzadu v zahradě, u bazénu, tam jsme našli těla. To vysvětluje, proč nebyl Igarashi ozbrojen, protože jak v salonu, tak v jeho pracovně se zbraně našly. Navíc, zadní část domu byla pro střelbu vhodná, za zahradou je sráz a pak moře. Jak jsme zjistili, sousedi nemohli nic slyšet, jedni nedávno dům prodali a druzí už jsou několik týdnů mimo město.“
„To svědčí o důkladném průzkumu, vrah si počkal, až nebudou svědci,“ podotkl právník. „Ale pak mi v tom nehraje ta loupež.“
„Přesně,“ rozhodil Tamura ruce a vstal. Chvilku přecházel sem tam, pak se zase posadil a pokračoval: „Pokud to měla být jen vražda, vyloupení je zástěrka. Vrah chce, abychom si mysleli, že se mu zvrtla obyčejná vloupačka. Jenže…“ udělal pauzu a zhluboka se nadechl: „Jenže… jak si vysvětlíme, že si vyčíhal dokonalou chvíli, kdy nejsou poblíž sousedi, syn a hospodyně, ale že je doma soudce se ženou už jim nevadí? Kdyby udělali opravdu důkladný průzkum, věděli by to, ne? Já bych si počkal, až bude dům komplet prázdný.“
„Máte pravdu, detektive,“ zadíval se na něj právník s obdivem. Snad po letech potkal policistu, kterému to opravdu myslí a nesnaží se zamotaný případ okamžitě odložit, než se najde někdo vhodný, komu to hodí na triko. Bohužel během své kariéry takových potkal hodně…
„Já bych podle toho usoudil, že máte co dělat s vraždou, schovanou pod vloupáním. Tak. Proč vám nesedí ani tahle verze?“
„Podle toho, co ukradli,“ vysvětloval Tamura. „Hospodyně nám dala seznam toho, co zmizelo, včetně odhadu ceny. Rodina paní Igarashi byla dost bohatá, to ona přinesla do manželství peníze. Její rodiče už nežijí několik let, zdědila velké jmění a mnoho cenných předmětů. Podle toho, co zmizelo a co zůstalo v domě… Odnesli hlavně hotovost, což chápu. Soudce prý měl po domě několik trezorů s hotovostí, jeho žena zase šperky, pochopitelně pravé… Dál zmizely vystavené předměty, cenné hlavně tím, že byly vyrobeny z drahých kovů… Ale takové obrazy, z nichž jediný je cennější, než to, co odnesli, tam zůstaly. Jestli chtěli, abychom si mysleli, že je to loupež, proč neodnesli ty cennější věci? Zvlášť, pokud to byli profíci? Když si profík- zloděj vyhlídne dům, musí mít přehled o tom, co tam asi je, ne? Jestli tam vůbec je něco k uloupení. Navíc, spousta bohatých dneska nahrazuje svoje umělecký kousky padělkama, ty pravý schovávaj, což je rozumný, podle mě. Takže pokud to byla zástěrka, tak dost chatrná.“
„Ano, rozumím,“ přikývl muž. „Ale tím jste mi řekl pouze to, proč považujete tu loupež za falešnou stopu. Neodpověděl jste mi, co se vám nezdá na té vraždě.“
„Věříte na instinkt, doktore?“ pousmál se detektiv. Zkoumavě si starého právníka prohlížel a čekal. Tušil, jak mu odpoví, ale chtěl to slyšet.
„Vy i já tenhle šestý smysl potřebujeme. Takže ano, věřím na něj. Myslíte snad, že když dělám hlavně dědictví, rozvody a podobně, instinkt nemám?“
„Tak jsem to nemyslel,“ málem se červenal detektiv.
„V trestním právu jsem začínal,“ řekl muž, zavzpomínal se. „Ale časem jsem přešel na to, co dělám teď. Jako obhájce jsem pomohl na svobodu jednomu zlodějíčkovi, jeho provinění nebylo tak neodpustitelné, věřil jsem, že se napraví. Takže dostal podmínku. Mohl ještě dobře dopadnout… Kdyby nesklouzl zpátky. Vrátil se ke svým způsobům a tentokrát to dotáhl na vraha. Když mi zavolal, odmítl jsem jeho případ a přestal jsem trestní právo dělat.“
„Vyčítáte si to?“ zeptal se Tamura účastně. „To byste neměl. Když jednou někoho špatně odhadnete, neznamená to, že jsou všechny vaše rozhodnutí špatné.“
„Můj instinkt tehdy selhal. Viděl jsem toho mladíka lepšího, než byl. Nebýt mě, ta zavražděná mohla žít. Měla dvě malé děti.“
„To jste nemohl vědět předem,“ přesvědčoval ho detektiv.
„Ne, to bohužel nemohl,“ povzdechl si právník. „Vrátíme se k vašemu případu,“ navrhl. „Takže, váš instinkt vám říká, že to není ani loupež, ani úkladná vražda. Co ve vás ten dojem vyvolává?“
„No, kdybych spáchal úmyslnou vraždu a chtěl ji zakrýt, udělal bych to líp. Nemůžu si pomoct, mám pocit, že ten, co zabil manžele Igarashi byl profesionál, věděl, co dělá. Ale odflákl to. Jako by to hlavní nebyla ani ta vražda. Je to jen pocit, nemám důkaz, který to podloží. Prostě…“ Tamura pokrčil rameny, nenalézal slova pro to, co měl na mysli. Starý muž si ho prohlížel a uvažoval.
„Podle vás tam za něčím šel, vraždu neplánoval a loupeží to chtěl na poslední chvíli zakrýt? Možná hledal něco jiného než cennosti,“ nadhodil zadumaně. Tamura se na něj překvapeně zadíval.
„Jo, ale co? Probrali jsme soudcovy případy, všechno byly v poslední době lehčí věci, kromě toho, v jeho pracovně nebyly žádné dokumenty, související s případy. Hospodyně potvrdila, že si soudce práci domů nenosil, jeho žena si nepřála mít takové věci v domě.“
„To neznamená, že si to útočník nemyslel. Nemohl vědět, že paní Igarashi má na to takový názor.“
„I tak, je to stejné, jako s loupeží. Ať už tam šel pro informace nebo pro cennosti, ověřil si, že sousedi a chlapec nebudou doma a nepočkal, až vypadne i soudce s manželkou?“
„Nebo mu bylo jedno, že je rodina doma a to, že syn byl u kamaráda, byla náhoda?“
„Nevěřím na náhody, doktore,“ zamračil se detektiv. „A vážně, to si nemohl vyčíhat lepší chvíli?“
„V tom případě nebyla motivem krádež, čehokoliv,“ usoudil doktor Kobayashi. „A zapomněl jsem se zeptat… Samozřejmě vím, jak zemřeli, ale… máte vražednou zbraň? Ta vás nemůže navést?“
„Bohužel ne,“ zavrčel Tamura. „K vraždě byla použita soudcova pistole, kterou měl v pracovně. Ta jediná byla volně přístupná. Navíc tam měl slušnou sbírku…“
„Historických zbraní, vzpomínám si,“ přikývl starší muž. „Ale vždycky byly zamčené.“
„Takže tam nešel s úmyslem vraždit,“ poznamenal Tamura. „Který vrah se spolehne na to, že má jeho oběť v šuplíku pistoli?“
„Vrah, který svou oběť dobře zná?“ nadzvedl doktor obočí. „Což ale vylučuje podezřelé z řad jeho ‚klientů‘. V tomto případě se tedy jedná o soudcovy známé či přátele. Tím pádem můžete začít podezřívat i mě, detektive. Chcete moje alibi?“
„Jaký byste měl motiv?“ zajímalo Tamuru. Usmíval se. Ani nenapadlo podezřívat tohohle starého právníka, sice souhlasil se závěry, k nimž došel, ale jeho samotného si nedovedl představit jako svého podezřelého.
„Popravdě, žádný mě nenapadá. Smrt Igarashiových mi nic nepřinese. Sice jsme si nebyli velmi blízcí, ale dá se říct, že jsem soudce považoval za přítele a dobrého klienta. Byl to výjimečný muž.“
„Když už jste u toho klienta,“ vzpomněl si Tamura, „chtěl jsem se zeptat, jestli mi můžete prozradit obsah závěti, aspoň naznačit.“
„Ano, není kdovíjak komplikovaná. Ale nesmíte to prozatím říct těm obmyšleným, dokud není po pohřbu a případ uzavřen. Kromě několika menších obnosů pro personál a mne, je hlavní dědic jen jeden – syn. Jakmile Ren-kun dosáhne 20 let, přejde na něj veškerý majetek, do té doby je manipulace s penězi či nemovitostmi vázána na právní dohled… v tomto případě na mě. Po dobu, která zbývá do zmíněných narozenin, mu bude vyplácena renta, něco jako kapesné, finance na školné půjdou ze studijního fondu, který jeho rodiče založili… Navíc podnik matčiny rodiny stále vydělává… Bude z něj bohatý mladý muž.“
„Ale ještě si na to počká,“ zamumlal Tamura. „Co s ním vlastně teď bude? Je u své poručnice, doktorky Imai, ale…“
„Z toho soudím, že nevíte, že se k chlapci hlásí jeho biologický otec,“ překvapil ho právník. Tamura skutečně užasl.
„Tak brzy? Znáte ho? Biologičtí rodiče obvykle mívají motiv k vraždě těch adoptivních. Buď jim jde o dítě, ve většině případů jsou ale ještě malé, nebo o jejich majetek, což je v tomto případě pravděpodobnější.“
„Osobně pana Yoshino sice neznám, ale informoval jsem se,“ řekl právník a hledal na stole jakousi složku. „Aa, tady. Tohle je vše, co o něm mám, podívejte se. Pan Yoshino o synovi nevěděl, dokud jsme ho s doktorkou Imai neinformovali. O jeho majetek stát nejspíš nebude, má vlastní jmění, je to velmi úspěšný podnikatel. S chlapcovou matkou se rozešli, no, byli ještě mladí. Když se Ren narodil, bylo matce sedmnáct. Je logické, že ho dala k adopci.“
„A víte, co se s ní pak stalo?“ zeptal se Tamura, listujíc složkou.
„Prý krátce po porodu zemřela, jak jsem slyšel. Všechny právní dokumenty k té adopci sice zařizovala moje kancelář, ale byl to případ mého kolegy. Bohužel zemřel, před patnácti lety. Odstěhoval se do Sarutani a utrpěl zranění při nehodě.“
„Měl rodinu?“ zajímalo ho.
„Ano, sice byl rozvedený, ale žil s dcerou. Teď by jí mělo být něco přes třicet. Ani si nevzpomenu, jak vypadala.“
„A na jméno si vzpomenete?“
„No, otec se jmenoval Yasuhiro, dcera Ayako. Ale netuším, co se s ní stalo, jestli nezemřela s ním… Ale vy jste policista, mělo by pro vás být snadné ji najít.“
„Říkal jste, že se odstěhoval do Sarutani. Adresu náhodou nemáte?“ usmál se detektiv.
„Podívám se do starých záznamů a dám vám vědět, ano?“
„Děkuju. No, já se vrátím do kanceláře. Začneme prověřovat lidi ze soudcova okolí.“
„Nerad bych vám přidělal práci, ale možná by bylo dobře, podívat se i na přátele paní Igarashi. Třeba to souvisí s její rodinou.“
„No, v tomhle případě si nemůžu stěžovat na nedostatek podezřelých,“ povzdechl si Tamura. „Ale moc děkuju, doktore, přece jen jste mi pomohl. A prosím vás, berte to jako spolupráci s policií. Budu vám vděčný, když…“
„Se o případu nebudu s nikým bavit, rozumím,“ usmál se na něj starý muž. „Nebojte se, detektive.“

Než Tamura opustil předpokoj doktorovy pracovny, zaregistroval vyzývavý úsměv jeho sekretářky. Na okamžik ho napadlo ji pozvat na večer na skleničku, docela se mu líbila… Ale v tom mu zazvonil mobil. Takže se na půvabnou blondýnku jen usmál a vyšel ven.
„Tamura, haló,“ řekl a vyrazil po schodech. Nesnášel výtahy a stísněné prostory vůbec, radši se ploužil po schodišti. A sejít z pátého patra by nikoho nezabilo.
„Detektive, shání vás tu slečna Bunko, ta hospodyně od soudce. Prý si ještě na něco vzpomněla, ale chce mluvit jen s váma,“ říkal hlas v telefonu. „Jste ještě u toho právníka?“
„Ne, zrovna jsem odešel, už jsem na cestě. Za chvíli budu na stanici,“ řekl Tamura a zavěsil. ‚Na co si ještě mohla vzpomenout? No, je to starší žena a byla v šoku, když jsme jí vraždu oznámili. Doufám, že to bude užitečný… A aspoň se jí zeptám na známý kolem soudcovy ženy.‘

„Tak, nepůjdeš odpoledne k nám?“ zeptal se kamarád Rena, sotva vyšli ze školních dveří. Ren se rozhlédl, na lavičce u školních vrat zahlédl rudovlasého muže. Telefonoval.
„Promiň, Keito, odpoledne budu s otcem. Támhle už čeká,“ kývl tím směrem. Muž si ho zřejmě všiml, protože vstal a zvedl ruku na pozdrav. Ren k němu zamířil, s kamarádem v patách.
„Jste si celkem podobný,“ poznamenal Keito.
„On říká, že jsem spíš po matce,“ odvětil chlapec. „Ahoj,“ pozdravil otce. Ještě pořád si nezvykl myslet na něj jako na tátu, natož ho tak oslovit. Ale už od prvního setkání se mu jeho rodič líbil.
„Ahoj, Rene,“ usmál se na syna. Pak upřel pohled na jeho kamaráda.
„To je můj kamarád, Fukuyama Keito,“ představil ho Ren. „Známe se od dětství.“
„Moc mě těší, Yoshino-san,“ pozdravil s úklonou chlapec. „Ren mi o vás vyprávěl.“
„Moc toho asi nebylo,“ řekl Yoshino pobaveně. „No, Rene, půjdeme? Máme rezervaci na třetí. Nepřidáš se k nám, Fukuyama-kun? Rád poznám Renovy přátele, třeba mi o něm i něco povíš,“ usmíval se muž.
„No, nechci překážet,“ ošíval se Keito.
„Prosím tě, co bys překážel,“ ozval se Ren. Pomyslel si, že společnost jeho kamaráda je dobrý nápad, nebude se cítit tak nejistě… A podezříval otce, že myslel na totéž. „Vaši teď stejně nejsou doma.“
„Jen pojď, chlapče, popovídáme si,“ pozval ho Yoshino ještě jednou. Keito nakonec přijal a zamířil se svým kamarádem do auta.

Na to, že byl pořádný provoz, nikde neuvízli, brzy seděli u pozdního oběda. Yoshino byl zvědavý. Ptal se na jejich dětství, zajímalo ho, jestli byl Ren rváč, nebo otloukánek, jak se poznali a podobně.
Dozvěděl se, že Ren si sice nenechal případné výzvy či surovosti třídních tyranů líbit, ale nepatřil k těm, co rvačky vyvolávají. Povahou je vlastně docela klidný.
„A v jednom kuse se snaží meditovat,“ vyčetl Keito kamarádovi z legrace. „Občas je to otrava, když na něj půl hodiny mluvíte a pak zjistíte, že vůbec neposlouchal…“ ušklíbl se, když se na něj Ren zamračil.
„Tak ty medituješ?“ Yoshino vypadal překvapeně. „Co tě k tomu přivedlo?“
„No, když mi bylo patnáct, začal s náma do třídy chodit novej kluk. Byl napůl Číňan, tak se s ním nechtěl nikdo moc bavit. Jednou jsme šli s Keitou domů, chodili jsme kolem parku a on tam cvičil tai-či.“ vzpomínal Ren. „Pak ho začali otravovat nějaký starší kluci, tak jsme se s Keitou přemluvili, aby ho nechali, tak nějak… jsme spolu pak začali mluvit. On vlastně… byl docela fajn. Když mi nabídl, že mě naučí cvičit, přijal jsem to. Tak od tý doby… dělám tai-či a medituju.“
„Není na tom nic špatného,“ mínil Yoshino. Tahle stránka jeho syna ho trochu překvapila, ale tušil, že jich bude ještě víc… A tu zmínku o přemlouvání radši přešel beze slova. „Takovéhle věci posilují ducha a podle toho, co se o tai-či říká, i zdraví. Jen tak dál, chlapče… Jen prosím nemedituj, když na tebe budu mluvit,“ usmíval se.
„Jasně,“ culil se i Ren.
Po jídle se Renův kamarád rozloučil, že už musí domů, ale otec se synem nespěchali. Dál si povídali a poznávali se. Když se Ren zeptal, kdy mu chce otec představit jeho sestřičky, muž zaváhal, ale usmál se.
„Ayumi se zrovna dnes ráno ptala, kdy tě konečně přivedu. Chtěl jsem se zeptat, jestli už si troufáš?“
„No, možná, čím dřív, tím líp,“ pokrčil chlapec rameny. „Možná to bude lepší pro všechny. Když se seznámíme teď, dřív si na sebe zvykneme. Vždycky jsem chtěl sourozence. Ale Kamiko mě asi už teď nemá ráda, co?“ zvedl oči k otci.
„No,“ Yoshino se zamyslel, znova mu v mysli vytanula ta scéna z minulého týdne, kdy své dcerky seznámil s existencí staršího bratra. Trochu ho překvapilo, že ho Kamiko nepřímo obvinila z nevěry vůči její matce a málem se zalkla vztekem, když jí sdělil, že Ren je, na rozdíl od ní, jeho prvorozený, starší dokonce o rok. Byla tak vytočená, že mu slíbila, že pro ni ten přivandrovalec nikdy nebude bratrem, to mu ale říct nemínil, aby se ho nedotkl. Oproti tomu ho neskutečně potěšila Ayumina reakce. Nejdřív nechápavě sledovala vzteklý výbuch své sestry, pak se otci vrhla kolem krku a chtěla aby ho hned přivedl, aby si s ním mohla hrát… Taky si nejdřív myslela, že je to malý chlapec, tak jí Yoshino vysvětlil, že je Ren starší bratr, který ji bude chránit.
„Byl bych moc rád, kdybys s nimi vycházel,“ vyslovil přání. „To si nejspíš přejí všichni rodiče.“
„Chce to čas, Ayumi si na mě musí zvyknout a Kamiko se s tím napřed potřebuje smířit. Teprve pak může začít uvažovat, jestli mě bude jen tolerovat, nebo mě začne mít ráda.“
„To je závěr, jak od dospělého muže,“ podivil se Yoshino. Pak si povzdechl. „Seznámíte se a pak se uvidí. Kamiko přivezu v pátek večer, tak co kdybys přišel v sobotu na oběd? S paní doktorkou, samozřejmě. Já Kamiko domluvím, aby se ovládala.“
„Tak jo. Dneska je pondělí, tak já to řeknu Imai-san a v sobotu přijedeme.“
„Dobře,“ oddechl si muž. Chvíli se bál, že se to Ren bude snažit oddalovat, ale jeho rozumný přístup ho potěšil… i trochu překvapil. ‚Mám statečného synka,‘ pomyslel si radostně. ‚Možná proto, že neví, jaká je Kamiko dračice. Snad z toho nebude třetí světová… Kamiko to musí přijmout,“ řekl si pevně. ‚Nechci o Rena přijít.‘
Nakonec odvezl Rena domů a domluvil se s doktorkou Imai na sobotním seznamování. Byl rád, že souhlasila, že Rena doprovodí, aby se cítil líp.

Doma, sotva otevřel dveře, se mu do náruče vyšplhalo jakési růžové klubíčko.
„Ayumi!“ zavolal a pokoušel se odháčkovat si z obleku prskající kočku, navlečenou do růžového úboru baletky. Zasykl, když ho škrábla do hřbetu ruky a pak skočila na zem, aby se své malé trapitelce vyhnula a zmizela kdesi v útrobách domu.
„Tatííí!“ vrhla se mu kolem krku dívenka. „Momo mi utekla!“
„Všiml jsem si,“ povzdechl si otec, s pohledem na podrápanou ruku. „Víš, zlato, možná bys ji neměla oblékat.“
„Myslíš, že se jí to nelíbí?“ špitla holčička. „ Moc jí to slušelo. Ale třeba nemá ráda růžovou,“ zamyslela se.
„Možná,“ souhlasil Yoshino a zamířil s dcerkou v náručí do kuchyně, aby prohledal lékárničku.

4.88889
Průměr: 4.9 (9 hlasů)