Hlas větru - 3. kapitola - Trpělivost přináší... podezřelé?

TRPĚLIVOST PŘINÁŠÍ… PODEZŘELÉ?

Policejní okrsek v Kagoshimě, oddělení vražd, pondělí odpoledne
„Dobrý den,“ pozdravila Tamuru malá, hubená žena, tvář prozrazovala pokročilý věk, ale vlasy měla jen mírně prokvetlé. „Čekám tu na vás, detektive.“
„Ano, říkali mi o vás,“ přikývl policista. Odvedl ji do své kanceláře. „Posaďte se, slečno. Prý jste si na něco vzpomněla.“
„Přemýšlela jsem nad tím, co říkal mladý pan Ren. Předevčírem si přišel pro pár svých věcí, tak jsem se ho zeptala, co se doma vlastně stalo, policista, co mě vyslýchal, mi nechtěl nic pořádného říct. Nevěděla jsem, že pán a paní zůstali doma, naopak, doma měl zůstat mladý pán. Prý byl na víkend u rodiny Fukuyama, jejich syna si pamatuju už jako malého chlapce. Prakticky spolu vyrostli. Volno jsem měla už od pátku, tehdy se asi domluvili, že jsem to nevěděla dřív. Pan Ren původně neměl odjíždět.“
Tamura na ni zůstal zírat.
„Tím chcete říct, že soudce s paní měli být pryč a kluk sám doma?“
„Přesně to říkám, detektive,“ potvrdila hospodyně.
„Víte, kde…“
„Pan soudce a paní měli na víkend zamluvený pobyt v lázních,“ vysvětlila žena. „Měli se vracet v neděli večer. Při úklidu pánovy pracovny jsem našla fax z těch lázní, tady, přinesla jsem ho.“ Podala Tamurovi složený list papíru, jen přelétl hlavičku se jménem hotelu a ihned se zaměřil na zprávu, která vyjadřovala omluvu za zrušení soudcovy rezervace, z technických důvodů, které majitele lázní donutily podnik dočasně uzavřít.
Žena se trošku lekla, když detektiv vyskočil a vyrazil s kanceláře.
„Shibata!“ vyštěkl, nato od jednoho stolu zvedl hlavu mladý obrýlený detektiv. Tamura mu podal papír a nařídil: „Prověřte tuhle zprávu a ty lázně, chci vědět, proč zrušili soudci rezervaci, hned!“ Mladík popadl papír, jen na něj koukl a začal telefonovat. Tamura se vrátil do své kanceláře.
„Tak vám moc děkuju, slečno,“ poděkoval hospodyni. „Zdá se, že jste nám ukázala nový směr pátrání.“
„Takže vám to pomůže?“ zeptala se. „To jsem ráda. A mladý pan Ren se taky bude cítit líp, až budou ti zločinci ve vězení. On svoje rodiče zbožňoval. Víte, že byl adoptovaný?“
„Ano, to víme,“ přikývl Tamura. „Vy už jste u soudce pracovala, když ho adoptovali?“
„Ano, přišla jsem s paní po její svatbě. Mí rodiče pracovali pro rodinu Matsukaze, z níž paní Igarashi pochází… pocházela. Ona nemohla mít děti, tak využila situace dcery soudcova bývalého právníka.“
„Moment,“ zarazil se Tamura, „Ren je vnukem Yasuhira?“
„Znáte ho?“ Hospodyně vypadala překvapeně. Detektiv zavrtěl hlavou.
„Ne, jen mi o něm říkal doktor Kobayashi, tak před hodinou... Takže Renova matka zemřela po porodu, jeho adoptivní rodina ani dědeček nežije, no, chlapec má jen svého otce.“
„Promiňte?“ nechápala žena.
„Objevil se jeho skutečný otec,“ vysvětlil jí detektiv. „Předpokládám, že vy ho neznáte.“
„Ne, detektive,“ zavrtěla hlavou. „Můžu předpokládat, že pan soudce s paní věděli podrobnosti kolem chlapcova původu, ale já tehdy byla jen chůva. Když pak odešla původní hospodyně do důchodu, nastoupila jsem na její místo. To už je skoro sedm let. Můžu mít prosbu, detektive?“ požádala váhavě, když Tamura dlouho mlčel.
„Jistě, o co jde?“
„Já jen… znám toho chlapce odmalička, mám ho ráda… Mohl byste nějak ověřit, že ten muž, který se k němu hlásí, je jeho pravý otec? A ne lump, který se chce dostat k majetku? Nechci, aby se mu něco stalo.“
Tamura se s úsměvem díval na tu věrnou duši a po chvíli slíbil: „Toho otce budeme tak jako tak prověřovat, nebojte se. Prozatím jsem se dověděl, že je to podnikatel, majitel několika hotelů a restaurací. Zdá se, že o majetek mu nejde. Nedělejte si starosti. Nedovolím, aby se Ren-kunovi něco stalo.“
Stará hospodyně se vděčně usmála a vstala. „Kdybych mohla ještě nějak pomoci, víte, kde mě najdete.“
„Ano, vaši adresu máme. Děkuju za pomoc.“
Rozloučili se a žena odešla. Tamura se posadil ke stolu. Zauvažoval, pak popadl telefon.
„Právnická kancelář Kobayashi, jak vám mohu pomoci?“ uslyšel ženský hlas.
„Dobrý den, u telefonu detektiv Tamura. Byl jsem u pana doktora dnes dopoledne,“ řekl. Žena na druhém telefonu ihned reagovala: „Ano, vzpomínám si na vás, detektive. Co potřebujete?“
„Rád bych si ještě promluvil s panem doktorem, jestli má chvilku. Nebo už odešel?“
„Ne, ne, ještě pracuje. Přepojím vás, okamžik, prosím.“
„Děkuji.“
Detektiv čekal jen chvilinku, sotva za minutu se ozval hlas starého právníka: „Co byste rád, detektive?“
„Mohli bysme se sejít, doktore, ještě dnes? Mám nějaké nové informace a rád bych se s vámi poradil.“
„Dobře, detektive. Z práce obvykle odcházím v šest hodin. Na rohu kousek od mé kanceláře je restaurace Modrá vlna. Můžete tam být v půl sedmé?“
Tamura souhlasil a rozloučil se.

Restaurace ‚Modrá vlna‘, 18.32 večer
„Dobrý večer, doktore.“ Tamura se objevil u zastrčeného stolu v rohu, kde si právník krátil čekání pročítáním jídelního lístku.
„Dobrý večer, detektive. Povečeříte se mnou?“
„Moc rád… Dám si rýži Ojako donburi, prosím,“ řekl dívce, která mu přinesla jídelní lístek. Doktor Kobayashi si objednal totéž, slečna s úklonou odešla.
„Tak, co má na srdci, detektive?“ zajímalo právníka. Případ se ho osobně dotkl, Tamura čekal, že se zeptá brzy.
„Když jsem od vás dnes odešel, čekala mě v kanceláři hospodyně od pana soudce. Upozornila mě na zprávu, kterou Igarashi dostal pár dní před smrtí. Poněkud to zahýbalo se všemi teoriemi, které jsme spolu probrali.“
„A o co v té zprávě šlo?“ Informace právníka okamžitě zaujala, problém, jak mu ho detektiv před pár hodinami nastínil, mu vrtal hlavou.
„Byl to fax od vedení luxusních lázní, kde měli manželé Igarashi rezervaci na víkend. A teď se podržte: na TEN víkend, co zemřeli. Majitel z technických důvodu lázně zavřel, takže zůstali doma. Hospodyně tu zprávu našla při úklidu. Naši lidi to zřejmě přehlédli, nebo to nepovažovali za důležité. Podstatné je ale jedno, hospodyně tvrdí, že o té zrušené rezervaci nevěděla, protože měla od pátku volno. Závěr je takový, soudce s manželkou neměli být doma, ALE! Chlapec ano. To pozvání ke kamarádovi zřejmě dostal na poslední chvíli.“
„Tím vaše teorie poněkud padají, detektive,“ uznal starý muž. „Pokud se nevrátíte k té o vloupání.“
„Tu už jsme přece probrali,“ namítl Tamura. Právník se nadechl, najednou ke stolu přistoupila servírka s jejich objednávkou. Mlčeli, dokud se nevzdálila.
„Někdo tam vnikl, to nepopřete,“ nadhodil právník.
„To ani nemůžu, vzhledem k těm mrtvým,“ zabručel Tamura. „Dobře, jak jste to myslel?“
„Někdo se do domu vloupal, to zaprvé,“ řekl Kobayashi. „A za druhé, pro něco tam šel. Jen to s největší pravděpodobností nebyly cennosti, ani informace. Co když neměl ten někdo v úmyslu krádež… ale únos?“
„Myslíte…“
„Pokud vrah Igarashiových věděl, že rodiče mají objednaný pobyt na celý víkend a chlapec má být doma sám… Nemohl vědět předem, že rezervace bude zrušena a syn půjde ke kamarádovi. Zařídil se podle původních informací.“
„Podle vaší teorie si tam tedy šel pro kluka,“ opakoval Tamura. „Není to trochu nedomyšlený? Co ho unést cestou do školy, nebo ze školy? Proč pro něj chodit domů?“
„Třeba spěchal?“ pokrčil rameny právník. „A únos venku je riskantní. Můžou být svědci, případně někdo natolik statečný, aby se pokusil pomoci. Otázka je ovšem motiv. O co v případě únosu šlo? O výkupné? V tom případě je chlapec stále v nebezpečí, zvlášť pokud vrah zjistí, čí je syn. Majitel řetězce restaurací má víc peněz než soudce.“
„Dohlídneme na něj. Zítra si promluvím s velitelem, ale měl bych varovat i doktorku Imai, aby si dala pozor.“
„To je rozumné,“ pochválil mu plán právník. „Pokud byl skutečným cílem syn, ještě to neskončilo.“

Policejní okrsek v Kagoshimě, kancelář velitele odd.vražd, úterý ráno
„Jste si tím jistý, Tamuro?“ hromoval jeho nadřízený. Přecházel po místnosti, rozhazoval rukama, z toho v jedné držel cigaretu a trousil si popel po stole. Tamura jen protočil oči, tak, aby to šéf neviděl a pokrčil rameny. „Nemám pro to žádný důkaz, aspoň ne takový, co bych mohl předvést návladnímu.“
„Takže jen dohady. Teorie.“ Velitel se otočil a zapíchl do detektiva své světle hnědé oči. „Myslel jsem, že toho máte víc.“
„Především mám strach o toho kluka, pane,“ vysvětlil Tamura. „Pokud šlo opravdu o něj, neskončilo to. Ani vy, ani já tu nechceme další mrtvoly. A já bych fakt nerad šel na pohřeb právě jemu.“
„Jo, já vím. No, návladní s váma naštěstí souhlasí, i bez těch důkazů. Soudce Igarashi byl jeho přítel, dělá si starosti i o syna. Ale co navrhujete, ochrannou vazbu?“
„To ne! Tomu klukovi je sotva osmnáct a měl by jít do basy? Nestačilo by nechat ho sledovat? Večer jsem volal doktorce Imai, aby byla opatrná.“
„No, zkusit to můžeme, než přikročíme k radikálnějším opatřením.“ Velitel típl cigáro, které mu během řeči stejně zhaslo, vyšel z kaceláře a pokýval na mladého detektiva, který šel právě kolem.
„Mám pro vás práci, Shibato-san. Všechno, co teď máte udělat, dejte kolegům a ve tři hodiny seďte v autě před Kagoshimskou Západní střední školou. Zavolám tamějšímu řediteli, aby nebyli překvapený, kdyby si vás někdo všiml a nahlásil to. Víte, jak vypadá syn soudce Igarashi? Přilepte se na něj. Vypadá to, že cílem útočníků byl ten kluk a ne soudce se ženou, takže ho sledujte, všechno hlašte, prostě klasická policejní sledovačka. Něčemu jste nerozuměl?“ zatvářil se přísně.
„Ne, pane. Sledovat mladého Igarashiho, ve tři před Kagoshimskou Západní. Všemu jsem rozuměl.“
„To jsem rád. Teď běžte domů a zařiďte se podle rozkazu. Večer vám pošleme střídání. Odchod.“ Když mladík odešel, otočil se muž zase na Tamuru. „A vy proboha přijďte na to, co se tu sakra děje! Tenhle případ vůbec nedává smysl! Úkladná vražda, co se maskuje za vloupačku a je to ve skutečnosti nepovedenej únos? Jestli tohle nevyřešíme, budeme muset všichni vrátit odznaky a ten můj mě návladní nechá sežrat! Jo a vyberte někoho na to střídání za Shibatu!“
„Já to vezmu, pane,“ chopil se toho Tamura. „Stejně bych doma neměl klid.“
„Jak myslíte,“ zabručel velitel, ale jistou úlevu v hlase nezakryl. I on si dělal starosti, ale vědomí, že na případu dělá jeho nejlepší detektiv, mu trochu zlepšovalo náladu.
Když Tamura opustil kancelář svého nadřízeného, jen chvilku uvažoval, pak šel k sobě. Sáhl po telefonu.

Dům dr. Imai, večer
Ren byl překvapený, když mu doktorka oznámila, že budou mít k večeři hosty.
„A kdo přijde?“ zajímal se.
„Tvůj otec a detektiv Tamura. Dnes mi volal, chce se tě ještě na něco zeptat... A rád by se seznámil s tvým otcem.“
„Už ho dostali?“ Imai zaskočila ta naděje v chlapcově hlase. „To mi neřekl,“ odpověděla. „Takže asi ne. Zatím, Rene. Určitě ho najdou.“
Na to už chlapec nic neřekl, jen si vzdychl.
‚Říkal, že to možná bude dlouho trvat,‘ pomyslel si zklamaně. Ale zajímalo ho, s čím policista přijde, takže se své zklamání snažil potlačit.
Hosté dorazili brzy, neměl moc času se zamýšlet nad tím, co možná bude nebo nebude. Ale neodolal, když povečeřeli, musel se zeptat: „Detektive, prý jste se chtěl na něco zeptat.“
Muži i doktorka se zarazili, ale detektiv nasadil ‚pokerový obličej‘. „Dnes mi vaše hospodyně řekla, že rodiče měli být na víkend v lázních. O tom jsi nám neřekl.“
Ren se zarazil. „Myslel jsem, že odjeli. A stačili se vrátit přede mnou. Proč?“
„To by se museli vrátit ještě v noci,“ namítl Tamura a pokračoval: „Patolog určil dobu smrti mezi sedmou a osmou ráno. Vedení lázní tu rezervaci zrušilo, důvody jsme prověřili,“ řekl. „Vůbec neodjeli. Ten, kdo se do domu vloupal, počítal s tím, že tam nebudou.“
„Tak proto je zabili? Protože jim překazili loupež? Copak je museli zabíjet?“ Tentokrát se Renovi hlas nechvěl žalem, ale vztekem. V současné době jeho bolest ze ztráty blízkých provázel vztek. Jen jeho zvyk meditovat a udržovat si tak sebeovládání, mu bránil v ohnivém výbuchu. Ke kterému teď měl o něco blíž.
Yoshino ho pozoroval a v duchu jeho vnitřní sílu obdivoval. Znal spoustu lidí, kteří by se po takovém zážitku sesypali, uvědomil si, že jeho syn je silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Na okamžik pocítil lítost nad tím, že nemá tu nejmenší zásluhu na jeho výchově, že promeškal jeho dětství, první krůčky, pubertu a první lásky. Teď si přál být aspoň součástí jeho budoucnosti.
„Pokud neměli masky, nebo něco takového, pravděpodobně nechtěli nechat svědky. Alarm sice přerušili, kriminálka objevila přeštípnuté dráty, ale s majiteli domu zřejmě nepočítali. Jistě víme, že měli rukavice, otisky, které jsme našli, jsme dokázali přiřadit k daným osobám. Ty jsme pochopitelně vyslechli.“
„Máte podezřelé?“ zeptal se Ren, podepřel si bradu a zkoumavě hleděl detektivovi do očí. Tamura potlačil nutkání se pod tím málem rentgenovým pohledem ošít a odpověděl: „Spoustu. Navíc, podle seznamu odcizených věcí prohledáváme zastavárny a sledujeme překupníky. Tyhle věci jsou dost nápadné, takže…“
„Spíš než v zastavárně je teda šance objevit je u překupníka,“ usoudil chlapec. „Na spoustu z těch ukradených věcí by se našel kupec, možná sběratel, zmizelo pár starožitností. Zlato sice můžou roztavit, kameny ze šperků vyndat, ale některý věci mají větší cenu v celku.“
„Z tebe by byl docela dobrý detektiv,“ usmál se Tamura. „Uvažuješ bystře.“
„Jen hodně čtu detektivky,“ zlehčoval to Ren, ale pochvala ho přece jen zahřála u srdce.
„Na takovém cvičení mozku není nic špatného,“ namítla Imai. „I když se některé knihy takového žánru někdy dost liší od reality. Příběhy, které skutečně vycházejí z popisu lidského chování psychiky se dají brát za poučné. Člověk si prostě musí dobře vybrat, aby se nedal ovlivnit brakem. Dobrá kniha nás poučí, špatná jen zmate.“
„Teď mluvíte opravdu jako psycholožka, doktorko,“ složil jí poklonu Tamura. Žena se začervenala. „To už je profesionální deformace,“ hájila se. „Člověku to přejde do krve.“
Všichni se zasmáli. Doktorka vstala, aby naservírovala nový čaj, vzala si šálek od Rena, ten při tom zavadil pohledem o hodiny. Snažil se potlačit zívnutí.
„Unavený?“ zeptal se ho otec s úsměvem.
„Trochu jo, dneska to bylo ve škole náročný. Ještě, že dostanem za čtrnáct dní vysvědčení,“ řekl s úlevou chlapec. „Nevadilo by vám, kdybych si už šel lehnout?“
„V pořádku,“ ujistili ho všichni. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ popřál Ren všem a odešel do svého pokoje.

„Tak, detektive, přiznejte barvu,“ řekla doktorka. „V telefonu jste zněl moc vážně na to, abyste se chlapce ptal na tak obyčejné věci. O co jde doopravdy? A včera jste zněl taky divně, když jste mě varoval.“
„Varoval před čím?“ zajímalo Yoshina. „Něco se děje?“
„Nechtěl jsem, aby to Ren-kun slyšel, nerad bych ho vyděsil,“ přiznal Tamura. „Ale chci se s váma poradit. Věci, co jsme zjistili… Zdá se, že loupež je zástěrka vraždy, která nebyla úmyslná, vlastně je nechtěným následkem vloupání za účelem…“ nadechl a dokončil: „…únosu.“
„Ti zločinci chtěli unést soudce? Nebo jeho ženu? Tak proč je zabili?“ nechápal Yoshino. Doktorka Imai přivřela oči.
„Protože nechtěli unést JE,“ řekla vážně. „Vzpomeňte si, Yoshino-san, detektiv přece říkal, že rodiče neměli být doma. Ale Ren byl u kamaráda, tak…“
„Pozvání k němu přece dostal až na poslední chvíli. Přesto dost brzy na to, aby nevěděl, že jeho rodiče nikam nepojedou,“ řekl Tamura. „Ten, kdo se vloupal do domu a vraždil, nevěděl o těch změnách, čekal, že chlapec bude doma sám. Ten vrah tam šel pro něj. Pro vašeho syna, Yoshino-san,“ podíval se na muže. „Proto jsem vám včera volal, doktorko. Abyste byla opatrná. Rena ode dneška sledujeme, detektiv byl i před školou… Návladní se o ten případ hodně zajímá, znal soudce Igarashi osobně… A můj velitel chce případ vyřešit.“
„Tak, že ho nechá sledovat?“ neovládla se Imai. „Čeká, že se o to pokusí znova?“
„Buď tohle, nebo ochranná vazba.“
„Strčili byste ho do vězení?“ zvýšil Yoshino hlas a vyskočil z křesla. „Je to ještě kluk, proboha! Navíc nevinný!“
„Šéf se mnou souhlasil, proto ho sledujeme. Dáme na něj pozor venku, vy s ním buďte uvnitř. A neříkejte mu to.“
„Ale když nebude nic vědět, může se snadno stát, že se sám nechtěně ohrozí,“ namítla Imai. „Když půjde s kamarády ven, nemůžeme ho mít pod dohledem.“
„Já mám nápad,“ řekl Yoshino už klidněji, ale zamyšleně. Posadil se a pokračoval: „Pokud jde o to, zajistit, aby byl můj syn v bezpečí a nebyl přitom zavřený… Jsou dvě možnosti. Nastěhuje se ke mně, což jsem mu stejně chtěl brzy navrhnout, anebo… Pošlu ho na ten poslední ročník do akademie. Jen musí souhlasit a to může být problém, když mu neřekneme pravdu.“
„Ta akademie je dobrý nápad, v prestižní soukromé škole by byl v bezpečí. Nikdo cizí tam nesmí,“ souhlasil detektiv. „Teď jen, aby souhlasil.“
„Kdy mu to chcete navrhnout?“ zeptala se doktorka.
„V sobotu k nám přijdete na oběd,“ poznamenal Yoshino. „Ren se seznámí s děvčaty. Zkusím naladit hovor na školu. Tam jim končí školní rok stejně jako tady, Ren by pak mohl odjet zároveň s Kamiko. Za měsíc by nastoupil, nebude problém ho zapsat, už jsem se informoval u ředitelky.“
„Kde ta škola je?“ zajímal se detektiv.
„Na malém ostrově u pobřeží Kjúšú. Kiriyama, pokud vám to něco říká.“
„Ne, ale mě zeměpis nikdy moc nešel,“ zavrtěl hlavou Tamura. „Věříte, že tam bude v bezpečí?“
„Je to vážně malý ostrov, jediné městečko, kde zná každý každého a další dvě vesnice na druhém konci ostrova… Škola byla postavena na skále, přístup po jediné silnici. Pokud chcete, přinesu vám prospekty, mám je z doby, kdy jsem tam přihlašoval dceru.“
„To budu rád, když tam bude, ať se tam vyznáme. Jsem pro, ale chlapec musí napřed souhlasit. Takže do té doby ho budeme sledovat… Vy se zatím snažte, aby na vás nepoznal, že se něco děje, pokud mu nechcete říct pravdu. Nebo chcete?“
„Já nevím,“ povzdechl si Yoshino. „Nechci mu nic zamlčovat, tak ke mně spíš ztratí důvěru, než aby si ji vybudoval… Natož, aby mě začal mít rád. Ale taky nechci, aby se bál. Nejsem si jistý, co mám dělat. Chci ho chránit aspoň teď, když jsem tu možnost neměl dřív.“
Doktorka i policista se na něj chápavě dívali. V zaujetí ‚novopečeným‘ otcem si nevšimli stínu za pootevřenými dveřmi.

‚Chci ho chránit aspoň teď…‘
Tyhle slova vyvolala na Renově tváři malý úsměv. Neznal svého skutečného otce ještě dost dobře, ale vážil si ho, zamlouval se mu… Taky doufal, že si k němu vytvoří vztah, vlastně už mu zůstal jen on…
Až po chvíli si uvědomil, co říkali předtím. Že ten, kdo ho připravil o rodiče, ŠEL PO NĚM. Chtěl ho unést, ale on tam nebyl a proto… Když ho zaštípalo v očích, potřásl hlavou, rychle si oči otřel a po špičkách se vrátil k sobě.
Zalezl do postele a zahleděl se na obrázek svých adoptivních rodičů. U srdce ho bodl pocit viny… Ti vrazi šli pro něj a protože našli místo něho rodiče…
„Omlouvám se,“ zašeptal, nespouštějíc oči s usměvavých tváří. Kousl se do rtu, když se mu do hrdla tlačil pláč, vyvolaný lítostí, nechtěl brečet pod dekou, jako když byl malý. Ale z koutků očí se mu přece jen vydralo pár krůpějí a skáplo na polštář.

Druhý den ráno
Cestou do školy se Ren snažil nerozhlížet, když kráčel vedle svého kamaráda, i když ho to ponoukalo. Cítil, že je sledován, i když si nikoho nevšiml. Taky o tom víc přemýšlel, takže když si před školou uvědomil, že na něj Keito mluví, rozpačitě ho požádal, aby to zopakoval.
„Co se ti honí hlavou, Rene, dneska jsi úplně mimo a to ani nemedituješ. Něco se stalo? Myslím, kromě… víš co.“
Ren si uvědomil, že kamarád nechce přímo mluvit o vraždě jeho rodičů, zřejmě předpokládal, že jen to mu může ležet v hlavě. Naštěstí si vzpomněl, co slyšel minulý večer, využil toho, aby odvedl Keitovu pozornost: „Nikomu to neříkej, jo? Otec mi chce navrhnout, abych se k němu přestěhoval a pak šel na stejnou školu, jako ta starší sestra.“
„Myslíš od třeťáku? Jako, že tady nebudeš s náma?“ Keito vypadal zaskočeně, ale Ren si poblahopřál, jak je dobrý herec, nebylo na něm poznat, o čem opravu přemýšlí a že se na křižovatce a u přechodu rozhlížel víc než obvykle, většinou právě to odflákl… Vlastně měl kliku, že ho nikdy nic nepřejelo.
„Rene? Už ses rozhod‘? Půjdeš tam?“
Chlapec se na kamaráda zadíval, jen na moment zaváhal. Tady byl doma, kdyby se jen odstěhoval do Yoshinova domu, sem by musel dojíždět, ale to by zvládl… Ne, větší problém je to, že je CÍL… Pro někoho tam venku.
‚Ať po mě chtěj‘ cokoli,‘ pomyslel si, ‚stálo jim to za to, vzít mi rodiče… Nedám jim další možnost ublížit někomu, na kom mi záleží…‘
„Jo, asi jo,“ povzdechl si a sklopil oči, když se kamarádův obličej smutně protáhnul. „I tak budem kámoši, Keito,“ popadl hocha jednou rukou kolem krku a druhou mu zcuchal vlasy. „Není to konec světa, zase se sem vrátím. Tohle je mý město.“
„A vysokou už máš taky vybranou?“ zajímal se Keito. Jeho rodiče byli oba lékaři. Otec kardiochirurg a matka pediatr. Oba velmi zaměstnaní, Keito se ani nedivil, proč je jedináček. Na další děti by neměli čas, občas mu přišlo zvláštní, jak si ho dokázali udělat na něj… Otec se ho snažil přitlačit k výhledu na medicínu, ale Keito se necítil být přitahován k profesi doktora. Tak si řekl, že by mohl dělat to, co Ren. I když tušil, že to bude něco kolem zákona, zesnulý soudce měl na syna velký vliv…
„Ne tak úplně, pořádně si to promyslím během posledního ročníku,“ zamumlal Ren. „Ale víš, co jsem vždycky chtěl.“
„Jasně, jasně,“ vzdychl Keito. „Ale ze mě soudce určitě nebude, počítáš s tím?“
Ren se zasmál a rozehnal se, aby kamarádovi znova ‚urovnal‘ účes. Zábavu jim ukončil školní zvonek. Veškerá mládež se začala hrnout do budovy.

Sobota, rezidence rodiny Yoshino
Ren sice věděl, že je jeho otec bohatý, ale když viděl jeho dům, zaskočilo ho to. Už od hlavního vjezdu vypadal obrovský a mnohem větší byl zblízka. Ren si připadal tak malinkatý. A byl docela rád, že v tak obrovité budově nevyrůstal, vila soudce Igarashi byla menší a působila útulněji, navíc byla tradičnější. Takhle majestátní domy v něm vyvolávaly poněkud nepříjemné pocity, měl pocit, že se v nich na každém kroku ztratí…
Ale sotva uviděl v domovních dveřích vysokou otcovu postavu, cítil se líp.
Doktorku potěšilo, když si povšimla Renova úsměvu. Pomyslela si, že objevování jeho původu chlapce odvedlo od truchlení, pár dní (nebo spíš nocí) už se nebudil nočními můrami… Měla pokoj hned vedle jeho, tak jí neušlo, když se s výkřikem probudil…
Zato teď byla nervózní, protože jí Renův otec minule naznačil, jak zprávu o novém bratrovi vzala jeho starší dcera. A nepochopila, proč se jí o téhle, docela zásadní věci, chlapec nezmínil… ‚Že by mužská hrdost?‘ myslela si.
„Děkuju, že jste poslal řidiče,“ řekla doktorka Imai po pozdravu. „I když myslím, že bysme trefili, vás dům se nedá přehlédnout.“
„Ano, je trochu velký,“ připustil Yoshino. „Původní sídlo rodiny bylo postaveno za mého dědečka a o dost menší. Otec ho poněkud… zvětšil. Ale žiju tu celý život, takže mi to už ani nepřijde. Yori to tu neměla moc ráda, byla skromnější než můj otec. Ale rád bych, aby ses tu cítil dobře, Rene,“ objal syna kolem ramen. „Račte dál a vítejte.“
Zavedl návštěvu dovnitř, nad halou Ren zatajil dech. Nečekal v této megalomanské stavbě útulnost tradičních staveb. Líbila se mu. Tázavě se otočil k Yoshinovi.
Ten, jakoby tušil, co má na mysli, řekl: „Hala je původní, moje matka při přestavbě trvala na tom, aby se některé části domu zachovaly. Dědeček by z toho měl radost. Hodně dal na staré zvyky, kdyby své sídlo viděl dnes…“
„Kleplo by ho,“ ozval se za nimi dívčí hlas. Otočili se, tak mohl Ren poznat své sestry. Stála tam hezky stavěná dívka ve světle zeleném kimonu, které zvýrazňovalo její rudé vlasy a jak si Ren všiml, šaty byly úplně stejného odstínu jako dívčiny oči. Když viděla, že si ji zaujatě prohlíží, sklopila rozpačitě oči.
Když ji přestal studovat, uvědomil si, že vedle ní stojí malá holčička, taky v kimonu, ale růžovém. Vytušil, že Ayumi je zřejmě podobná své matce, soudil tak podle jejích hnědých očí a vlasů. Když ucítil na rameni jemný stisk, vzpamatoval se. Tak se zabral do prohlížení svých sester, že zapomněl pozdravit.
„Ahoj,“ vymáčkl ze sebe, trochu nervózně.
„Ty jsi můj starší bráška?“ zeptala se ta maličká a vytrhla se sestře z ruky. Postřehl, že se Kamiko zamračila, ale nebránila jí. Když k němu ta malá došla, dávala si pozor na každý krůček, kimono jí bylo trochu dlouhé, dřepl si, aby se na něj mohla podívat zblízka.
„Ahoj, Ayumi-chan,“ pozdravil ji a jemně potřásl ručkou, kterou mu podala. „Říkej mi Rene.“
„Těšila jsem se na tebe, tatínek říkal, že jsi hodný,“ oznámila mu. „Tohle je Kamiko,“ otočila se k rudovlásce za sebou. Teď měla ruce založené na prsou a nepřívětivě si chlapce měřila. „Ta se netěšila, ještě pořád se zlobí.“
„Až mě líp pozná, zlobit se přestane. Nekoušu,“ poznamenal Ren, Ayumi se zachichotala, zároveň se z boční chodby ozvalo chlapecké zasmání. Ren se otočil, zjistil, že se k jeho otci připojil vysoký štíhlý blonďák s hnědýma očima. Usmíval se.
„Ahh, Seiji-kun,“ povšiml si ho Yoshino. „Pojď mezi nás, představím vás. Rene, vzpomínáš si, minule jsem ti o Seijim povídal. Seiji-kun, můj syn Ren.“
„Ahoj,“ natáhl k němu ruku Seiji. „Moc mě těší.“
„I mě, rád tě poznávám,“ opětoval Ren jeho přátelský pozdrav. „Nevěděl jsem, že tu dnes budeš.“
„Ani já, bylo to moc narychlo,“ řekl Seiji. „Můj táta se vždycky rozhoduje na poslední chvíli. Odsud jedem na nějakou charitativní recepci…“
„A Seiji se tam bude otravovat, jako obvykle,“ ozvala se Kamiko trochu jedovatě. Ren nedokázal určit, jestli je taková víc kvůli němu, nebo svému blonďatému ex. Tipoval obojí.
„Má tam být spousta známých lidí, dokonce i herci,“ vložil se do toho vážný hlas robustního bruneta. Ren vytušil, že to je Seijiho otec, i když si nejsou podobní… Tak si ho prohlížel, že mu nejdřív uniklo, o čem mluví.
„… takže mezi takovou honorací se nudit nebudeš,“ zakončil muž svou řeč, zatímco jeho syn vypadal znuděně už teď. Sotva se muž otočil k Renovi, tomu neušlo, jak blonďák protočil oči. Pvzbudivě se na něj usmál. Zmátlo ho, když Seiji naklonil hlavu na stranu a začal si ho prohlížet.
‚Co si mě tak prohlíží? Aha, no jasně,‘ vzpomněl si na otcovo vysvětlení, ohledně zrušení svatby. ‚Ale neříkal otec, že má přítele?‘ uvědomil si. ‚No, možná se rozešli… Musím mu kdyžtak říct, že já teď nikoho nechci.‘
Sotva si to pomyslel, ucítil, jak se mu vzadu v mozku ozývá vzpomínka, na minulé léto. Krásné, romantické a vášnivé zároveň. Sice ne první láska, ale první opravdový vztah. Horko letních měsíců se podepsalo i na jejich vztahu, vlilo vášeň do žil a přidalo do vztahu fyzickou část lásky. Ren se poprvé seznámil s vášní a rozkoší, jaká lásku provází, bylo to pro něj velkým milníkem v životě. Snad proto vzal nečekaný rozchod špatně. A proto každou myšlenku na NĚJ, na ten vztah i možnost zamilovat se znova, prostě odháněl. I teď. Jen potřásl hlavou a soustředil se na přítomnost.

Než zamířili do jídelny, byl Ren ještě představen Nakamurovi staršímu, stejně jako doktorka Imai. Ayumi si vymínila, že bude její ‚bráška‘ sedět vedle ní, Ren ochotně souhlasil. Ta malá se mu líbila, snad proto, že v něm svou veselostí a dětskou upřímností vzbouzela pocit, že je vítaný. Právě díky ní si nic nedělal z její (vlastně i své) sestry, která se mu pokoušela aspoň pohledem dát najevo, že ho vidí nerada. I Seiji ho zaujal, tedy, v kamarádském slova smyslu. Dobře se s ním povídalo a Ren oceňoval, že mu svým vyprávěním přibližoval jeho sestry a vlastně i otce.
„No, a co ty, Ren-kun? Už máš představu, čím budeš?“ oslovil ho Nakamura, když se po jídle přesunuli do salonu. „Teď půjdeš do třetího ročníku, viď? Už ti bylo osmnáct?“
„Bude za měsíc, Nakamuro-san. A ano, teď končím druhák,“ přitakal chlapec. „A co se týče povolání, ještě nejsem úplně rozhodnutý, ale asi něco kolem práv a zákona vůbec.“
„Ale?“ podivil se muž. I Seiji se na svého nového kamaráda podíval se zájmem. „A smím se zeptat proč? Co tě k tak vážné profesi vede? Chlapci tvého věku obvykle neuvažují až tak…“
„Vážně?“ napomohl mu Ren, Nakamura přikývl.
Ren si povzdechl a pak tiše řekl: „Vlastně jsem s tím vyrostl. Můj táta…“ zarazil se a kousl se do rtu, pak nejistě pohlédl na Yoshina. Ulevilo se mu, když zjistil, že se na něj chápavě usmívá. „Ten, co mě vychoval,“ vysvětlil dodatečně, „byl soudce. Učil mě vážit si života, ctít zákon, byl docela přísný, ale…“
„Měl jsi ho rád,“ doplnil Yoshino. „Vůbec se nedivím. Z toho, co jsem slyšel, to byl dobrý člověk.“
„Jo,“ přikývl chlapec. Pak se na otce usmál a znovu se zadíval na jeho přítele. „Chci tím říct… Jeho práce mi připadala důležitá. Prospěšná. I kdybych nebyl zrovna soudce, chci být taky tak užitečný. Prostě pomáhat.“
„To je chvályhodný plán,“ poznamenal Nakamura. Pak pohlédl na svého syna, který se na Rena zamyšleně díval.
„Seiji půjde po vysoké do banky,“ řekl. „A vezme si tvou sestru. Takže budeme vlastně příbuzní. Už se ti otec zmínil?“
„Ano, něco už jsem o tom slyšel,“ přikývl Ren. Pohlédl na Seijiho, jeho téměř úzkostný pohled mu neušel. „Ale i tak už jsme rodina,“ poznamenal k Seijimu, „otec mi říkal, že jsi jeho kmotřenec.“
„Jo,“ přisvědčil blonďák. „To je pravda. Kam chodíš do školy, Ren-kun?“
„Na Kagoshimskou Západní, mám to blízko… domů…“ zarazil se znova Ren a loupl očkem po otci, ten mu naštěstí zrovna nevěnoval pozornost, mluvil o čemsi s Nakamurou a doktorkou Imai. Mládež právě teď ani jeden z nich moc nevnímal. „Teď ještě bydlím u Imai-san, je moje poručnice,“ dopověděl.
„Co vlastně dělá?“ zeptala se Kamiko. Nějak pozapomněla na svůj plán Rena pokud možno ignorovat a nezajímat se o něj, hovor ji prostě tak nějak vtáhl. Vždycky byla společenský tvor. „Vyrozuměla jsem, že je doktorka, ale…“
„Psycholožka, je u policie,“ řekl Ren. „Dělá posudky zločinců, mluví s rodinama obětí a tak. Kdyby nebyla můj poručník, stejně by se mnou mluvila.“
„Aha,“ dívka nevěděla, co jiného říct, tak se odmlčela. Zato se do hovoru vložila ta menší. Zatahala Rena za rukáv a zeptala se: „Chceš ukázat Momo?“
„Jistě,“ sklonil se k ní chlapec. „A kdopak je Momo?“
„Kočka,“ odpověděla Ayumi. „Ale utekla, když jsem jí chtěla dát šatičky. Pořád mi utíká.“
„Některý zvířata to nesnášejí,“ mínil Ren. „Třeba ti přestane utíkat, když ji nebudeš oblíkat. Kdyby příroda chtěla, aby kočky nosily šaty, nedala by jim chlupy. Víš, jak to myslím, Ayumi-chan?“
Holčička se zamračila, ale po chvilce přemýšlení přikývla.
„A co takovej pes naháč?“ nadhodil Seiji.
„Takhle mi nepomáháš,“ ucedil Ren potichu, ale usmíval se. Ayumi na udičku se psem naháčem nezabrala, takže to bylo v suchu. Ale uvnitř se nudila, takže se mladí rozhodli, že půjdou na zahradu. Kamiko se půvabně usadila v houpačce a nenápadně pokukovala po Seijim, čehož si Ren okamžitě všiml. Ayumi se vrhla na první jarní květy, s úmyslem uplést Renovi věneček. Moc jich tam nebylo, vypadalo to nadlouho.
„Tak, něco nám o sobě řekni, Ren-kun,“ vybídl ho Seiji po chvíli. Jeho bývalá snoubenka mlčela, jen Seijiho hypnotizovala, takže hovor byl na něm. „Co tě baví?“
„No, čtu detektivky,“ pokrčil rameny chlapec. „Taky dělám tai-či.“
„Vážně?“ zpozorněl blonďák, „já jsem dělal kendo, ale na akademii k tomu teď není příležitost… I když bych chtěl zase začít.“
„To se dá zařídit, ne?“ zeptal se Ren. Letmo se rozhlédl po zahradě, působila uklidňujícím dojmem. V jednom rohu, mezi několika nízkými javory se krčil altánek.
„Tam chodí táta přemýšlet,“ poznamenala Kamiko, když si jeho pohledu všimla. „Zbožňuje javory.“
Ren se pousmál, vzpomněl si, jak nedávno otec opěval vlasy jeho zemřelé matky. Barva podzimních javorů. Barva Renových vlasů. A zároveň si uvědomil: i přesto, jak se matka s otcem rozešla, on ji milovat nepřestal, i po těch letech si ji připomínal a to ho uvnitř hřálo.
Zatímco se zamýšlel nad vztahem svých rodičů, přiřítila se k němu Ayumi s květinovým spletencem v rukách. Když mu nařídila sklonit hlavu, poslechl. Sestřička mu do rudonědých vlasů vtiskla věneček spíš z ozdobných trav a břečťanu, než květin, usoudil, že do toho zapletla všechno, co se jí podařilo utrhnout.
„Líbí se ti?“ zeptala se, celá rozzářená a… ušpiněná. Očividně se prošla po všech záhonech, v honbě za materiálem pro věnec.
„Líbí, je nádherný, Ayumi-chan. Hezčí jsem nikdy nedostal,“ pochválil ji Ren. „Ale měla by ses jít umýt, podívej, umazala ses.“
„Spíš rovnou vykoupat,“ broukla Kamiko, poměrně dotčená, že si jí ani jeden z chlapců nevšímá. Vzala sestru za ruku a vrátila se s ní do domu.
Seiji se podíval na Rena s zelenou záplavou stále ještě ve vlasech a v duchu si na moment, na zlomeček vteřinky pomyslel, že mu to takhle docela sluší… a vzápětí si vrazil pár facek (duševně). Má svého stříbroočka, tyhle myšlenky nemá ani mít.
Když se na něj Ren s úsměvem otočil, rozpačitě sklopil oči. Ale jakmile Ren požádal, aby mu pověděl něco o škole, rozpovídal se a zapomněl na ‚nežádoucí‘ myšlenky, především proto, že má školu bytostně spojenou se svým přítelem. Tak zaníceně vyprávěl, dokud je rodiče nevyrušili.