Hlas větru - 4. kapitola - Přání našich otců

PŘÁNÍ NAŠICH OTCŮ

Seiji byl zrovna uprostřed vyprávění, jak konečně a zaslouženě sklaplo třídnímu ‚králi‘, když ho přerušil Yoshino: „Koukám, že si rozumíte, to jsem rád. Seiji-kun, omluvíš nás na moment? Potřebuju s Renem něco probrat, nevadí?“
„V pohodě,“ zvedl se blonďák. „Pak ti to dopovím,“ kývl na Rena a vzdálil se.
„Co jste probírali?“ zajímalo Yoshina. „Připadalo mi, že se dost bavíte.“
„No, jo,“ připustil chlapec. „Mluvili jsme o Seijiho škole. Zajímalo mě, jaký to tam je… a Seiji-kun mi zrovna vyprávěl jednu příhodu svýho spolužáka.“
„Aha, no… to jsem rád, že jste mluvili zrovna o škole, chtěl jsem si o ní s tebou popovídat.“
„A proč?“ zeptal se Ren nevinně, ač měl jasno. Od chvíle, co poobědvali, to čekal.
Yoshino si povzdechl. Tohle nebylo snadné, když o té akademii mluvil s Kamiko, bylo to naopak, ona přihlášení požadovala. Kdežto teď bylo na něm, aby o nutnosti přejít z původní školy přesvědčil svého syna. Bez toho, že by ho vyděsil skutečností.
„No, vlastně jsem toho chtěl probrat víc. Zaprvé jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsi neuvažoval o přestěhování… sem?“
„No,“ Ren sklopil hlavu a pak přikývl. „Je mi samozřejmě jasný, že nemůžu být u doktorky věčně… I když je má poručnice a od začátku mi tvrdí, že můžu zůstat, jak dlouho budu chtít… Ona má svůj život, svou práci, má lepší věci na práci, než se starat o cizího kluka, zvlášť, když mám tebe… a děvčata,“ střelil očima k terase, kde zahlédl sestřino zelené kimono a… Seijiho. ‚Už ho zase uhání,‘ pomyslel si, ‚ani homosexualita ho před ní nechrání? Nebo je jí to fuk? Chudák kluk.‘
„Takže jsi ochotný, začít bydlet tady?“ usmál se Yoshino spokojeně.
„Ano,“ řekl Ren. „Ale neříkal jsi taky něco o škole?“
„Napadlo mě,“ ošil se otec, zjevně nevěděl, jak do toho, „chceš dokončit střední školu tady? Mohl bych tě přihlásit do akademie. Nebyl bys tam tak úplně mezi cizími… Kamiko se tam po prázdninách vrátí, stejně jako Seiji. S ním si rozumíš. Je to jen nápad, prosím, promysli si to. Když odmítneš, pochopím to. Pokud zůstaneš tady, aspoň bychom se viděli častěji, i když jsem hodně v práci.“
„Můžu si to rozmyslet?“ požádal chlapec, trochu zamyšleně. Byl pevně rozhodnutý souhlasit, ale kdyby kývl hned… Nechtěl vyvolat podezření. „Až… až skončím druhák, tak ti řeknu, jo?“
„Ano, rozmysli se,“ usmál se muž. „To je v pořádku. Zůstat s kamarády, nebo jít na cizí místo… To si opravdu dobře rozmysli.“
„Díky,“ usmál se i Ren. Věděl, že na něj otec nebude tlačit, ale dobře viděl v jeho očích úzkost, i přesto, jak se snažil tvářit bezstarostně. Těšilo ho, že se o něj bojí, dokazovalo to, že mu na něm záleží.
„Není zač, chlapče. Mimochodem, napadlo mě, mám jít s Nakamurovými jít večer na tu recepci,“ změnil Yoshino najednou téma, „říkal jsem si, jestli bys nechtěl jít se mnou? Můžu s sebou mít doprovod, ale Kamiko ještě trochu stávkuje, takže odmítla. A Seiji-kun se tam nebude tolik nudit, když si bude mít s kým povídat… Šel bys?“
„U jaký příležitosti je ta recepce?“ zeptal se Ren. „Pochopil jsem, že jde o charitu, ale víc Nakamura-san neříkal…“
„Myslím, že jde o sbírku na opravy severního křídla Hlavního muzea, nedávno bylo poškozen.“
„Vzpomínám si, bylo to v novinách,“ vybavil si Ren velký článek. „Chodil jsem tam jako kluk, nejdřív s tátou, pak i na školní výlety…“ Zamyslel se, na moment se ztratil ve vzpomínkách.
„Nemusíš chodit, pokud by to pro tebe bylo nepříjemné,“ řekl tiše Yoshino. Pozoroval zasněný pohled svého syna a přemýšlel, jestli se od něj taky někdy dočká oslovení ‚Tati‘… Z Renových poznámek, které mu občas unikly cítil, že muže, který mu dal jméno, měl opravdu rád a vážil si ho. Trochu zahanbeně si uvědomil, že na mrtvého soudce žárlí. A zároveň mu byl vděčný, že se o jeho chlapce postaral, vychoval z něj úžasného kluka… Může mu to oplatit jen tak, že se postará, aby ta snaha nepřišla vniveč… Aby Rena ochránil, jako ho jeho adoptivní rodiče chránili po jeho dosavadní život.
„Nepříjemné?“ vytrhl Yoshina chlapec otázkou, trochu nechápavou.
„Nerad bych v tobě vyvolával bolestné vzpomínky,“ vysvětlil muž. Ren se smutně usmál.
„Myslím, že když nebudu vzpomínat a všechno to v sobě zavřu, bude mi nakonec hůř,“ mínil. „Imai-san říkala, že bych svoje pocity z toho, co se stalo, neměl zapírat. Když o tom budu mluvit, líp to přijmu, aspoň podle ní. Začínám si myslet, že má pravdu…“ Zadíval se znovu na altánek mezi javory, pak na otce.
„Kamiko říkala, že tam chodíš přemýšlet,“ prohodil tiše. Yoshino se po tom místě ohlédl a přitakal. „Když jsem tvou matku poznal, byl podzim. Javory se začaly zbarvovat do odstínů, jaké měly její vlasy, i když jen vzácně se trefily přesně. Od té doby ty stromy miluju. Po otcově smrti jsem je dal zasadit kolem toho altánku. Chtěl jsem si ji připomínat. Mít občas aspoň pocit, že je pořád se mnou. Když jsem si potřeboval vyčistit hlavu, nebo zvednout náladu, byl jsem tady. Míval jsem pocit, jakoby tu byla… Odcházel jsem odsud trochu silnější. Dokud jsme byli spolu… vždycky říkala, že jsem dost silný, abych zvládl všechno, co mi život postaví do cesty. Na svůj věk byla moudrá. A já ji tak zklamal. Umřela s vědomím, že jsem o ni nebojoval.“
Ren otce poslouchal a pochopil, že svého rozhodnutí dodnes lituje, že si vyčítá svůj strach… Nevěděl, co říct. Tak se jen natáhl a objal otce kolem ramen.

Když se po chvíli tichého porozumění vrátili dovnitř, Yoshino zaregistroval Kamičin nespokojený pohled, když vcházela z terasy do salonu. Pochopil, že zřejmě byla svědkem jejich důvěrné chvilky, ale nekomentoval to. Pevně rozhodnut se nevzdat syna, jakého mu Ayako dala, aniž to dřív tušil, neupustil ani od svého úmyslu nastěhovat Rena do vily. Ten měsíc do nového školního roku budou všechny jeho děti doma a budou si na sebe zvykat. Ještě si znovu promluví s Kamiko, musí se smířit se skutečností. Do jejích soukromých věcí se jí nemotá, ale tady jde o celou rodinu. Proto teď na chlapce zavolal: „Rene? Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Počkal, až ho chlapec dojde a zamířil nahoru do patra. Cestou mu povídal, kde co je, aby se trochu orientoval.
„V tom pravém křídle jsou pokoje děvčat a jejich matky. Ty jsou teď prázdné. Moje pokoje a pracovna jsou na druhé straně. Napadlo mě, když jsem přemýšlel, jestli bys tu bydlel, jestli bys nechtěl mít moje staré pokoje? Jsou to vlastně tři místnosti,“ dodal, když otevřel dvoukřídlé dveře a postřehl Renův výraz. Zřejmě byl rozměry místnosti překvapen.
„Je to… je to tu hodně velké,“ hlesl chlapec, když vešel. Yoshino za nimi zavřel dveře. S úsměvem pozoroval, jak se Ren rozhlíží. Nábytek tam sice nebyl, ale podlaha byla čistá, leskla se jako nová a okna byla umytá, navíc zabírala celou stěnu naproti vstupním dveřím. A uprostřed oken byly další dvoukřídlé dveře.
„Balkon?“ ukázal na ně chlapec.
„Terasa,“ odpověděl Yoshino. „Prostorná, uvidíš sám.“
„Dobře… A nábytek?“ zajímalo Rena.
„Říkal jsem si, že bys možná chtěl nějaký přivézt ze svého domu,“ vysvětlil jeho nepřítomnost otec. „Zařiď si ty pokoje úplně podle svého. Jen bych tu rád ponechal jednu věc… A myslím, že ty se jí taky nebudeš chtít zbavit.“
Teď se na něj chlapec podíval nechápavě. Yoshino mu pokynul, ať jde za ním. „Téhle místnosti otec říkával přijímací pokoj, ty si to nazvi podle svého. Tady jsem měl studovnu,“ ukázal na dveře napravo.
„Takže tamhle je ložnice?“ zeptal se Ren s pohledem na druhou stranu.
„Ano, ložnice a malé překvapení,“ usmíval se Yoshino. Pokýval synovi prstem a šel první.
Ložnice, menší než přijímací pokoj, ale stejně prázdná, se Renovi taky líbila. Měl rád vzdušné, světlé pokoje, ve tmavé místnosti by se cítil stísněný, jako uvězněný. Pokoje, které mu nabídl otec, ho nadchly. Přešel doprostřed místnosti, aby se pořádně rozhlédl, přitom si povšiml velikého placatého balíku v rohu. Tázavě se zadíval na Yoshina.
„Podívej se.“
Ren zaváhal, ale šel se podívat. Když sáhl na balík, zjistil, že to není papír, ale plátno.
„Opatrně, ano?“ slyšel otce, zněl trochu starostlivě, podle toho si Ren odvodil, že to uvnitř je nejspíš křehké, snadno poškoditelné.
Rozvázal provázek, který plátno přidržoval, jako povolil, začala látka sama klouzat. Ren ji nechal, jen opatrně držel tu podle otce křehkou věc, aby mu nespadla… pak zatajil dech, když uviděl, co plátno skrývalo.
Byl to obraz.
Malířova ruka neskutečně věrně zpodobnila štíhlou dívku v životní velikosti, možná sedmnáctiletou, v sytě zeleném kimonu se stříbrnou výšivkou. Stála na červeně lakovaném můstku a kolem ní se ve větru snášely k zemi javorové listy… Ale žádný neměl barvu jejích vlasů, upravených do tradičního uzlu. Něžně se usmívala, jako by se dívala na někoho, koho má ráda… Ren cítil její pohled přímo na sobě. Ani se nemusel ptát, kdo to je. Bylo to, jako se dívat do zrcadla, vidět sám sebe, jen v dívčím těle. Když ho začaly pálit oči, stiskl víčka. Jakmile si byl jist, že se nerozbrečí, otočil se na otce.
„Děkuju,“ zašeptal dojatě. Opatrně opřel rám o zeď a šel muže obejmout. „Děkuju,“ zopakoval tiše. „Jak jsi…? Jak dlouho ho máš?“
„Nechal jsem ho namalovat po otcově smrti. Yori to nevěděla, schovával jsem ho tady. Brali jsme se sice bez lásky, ale byla hodná, nežádala, abych ji miloval. Vážil jsem si jí. Nechtěl jsem ji trápit veřejným ukazováním toho, že ji nemiluju. Nezasloužila si to. A nechtěl jsem zraňovat naše děti. Tobě by se chtělo žít s vědomím, že tvůj otec matku nemiluje?“
„To ne. Je to od tebe moc hezký,“ řekl Ren. „Spousta mužských by na domluvenou manželku nebrala ohled. Jsem rád, že takovej nejsi. Ale ten obraz…“ vrátil se k němu, protože ho něco napadlo: „Jak ten malíř věděl, jak vypadala? To ji maloval jen podle popisu?“
„Ne, samozřejmě měl předlohu,“ zasmál se Yoshino. „Než otcovo studio s Ayako rozvázalo smlouvu, už nahrála několik písní a samozřejmě s ní nafotili reklamní snímky. Ten obraz je podle fotky, která měla být na obalu. Už dávno jsem nařídil, aby se ve studiu podívali do archivu, jestli ty skladby nenajdou. Až bude hotové cédéčko, přinesu ti ho, chceš?“
„Jasně,“ souhlasil Ren nadšeně. „Moc děkuju. Em- pomůžeš mi ten obraz zase…“ naznačil rukama něco jako motání, „než ho pověsím. Ještě se rozhodnu, kde bude. A můžu si sem přivézt obrazy od nás? Myslím…“
„Z tvého původního domova,“ pochopil Yoshino. „Rene, tohle budou tvé pokoje, tvůj nový domov. Dej si sem cokoli. Mimochodem, rozhodl ses, jak naložíš s domem? Necháš si ho?“
„Ještě nevím,“ pokrčil chlapec rameny. „Vyrostl jsem tam, ale teď si neumím představit, že bych tam ještě někdy žil… Asi bych si pořád připomínal…“ Potřásl hlavou, rozhlédl se po místnosti a zamířil zase ven. Když Yoshino vyšel za ním, zjistil, že Ren zamířil do studovny, tu ještě neviděl.
„Knihovny jsem tu nechal,“ překvapil syna, který ho neslyšel vejít, „bylo mi líto, dávat je pryč. Ale pokud bys chtěl…“ nabídl mu, ale Ren zavrtěl hlavou.
„Jsou ze stejnýho dřeva, jako nábytek v tátově pracovně. Ten bych si mohl dát sem… Vždycky jsem mu záviděl ten velkej pracovní stůl...Když jsem byl kluk, nechal mě na něm sedět, zatímco četl nebo psal… a já jsem z papíru skládal vlaštovky,“ zasnil se.
„Podle těch vzpomínek bych řekl, že jsi měl hezké dětství,“ poznamenal Yoshino tiše.
„Jo,“ šeptl Ren. Jak se zadíval na otce, pomyslel si, že je to od něj asi necitlivé, jak dává najevo, že měl svou adoptivní rodinu rád…
„Promiň, já… nemůžu si pomoct, měl jsem je rád,“ sklopil hlavu. Najednou se zase cítil provinile.
„Nikdy se neomlouvej za to, že máš někoho rád,“ pokáral ho Yoshino jemně. „Moc rád bych je oba poznal a poděkoval jim, byli ti milující rodinou, postarali se o tebe, když jsem to neudělal já… Přeju si, abys mě jednou měl taky tak rád, ale je na mě, abys si takové pouto vytvořil.“
Ren se začal usmívat, tahle řeč ho potěšila. Instinktivně vytušil, že by jeho pravý otec mohl na jeho adoptivní rodinu žárlit, chtěl mu dát najevo, že tvorbu ‚toho pouta‘ nevylučuje…
„Víš, je brzo, málo se známe, ale… Chtěl jsem ti říct, já vím, že… že ti na mě záleží a vážím si toho. Jsem s tebou rád. Víš, jako malej kluk jsem měl sen. Od chvíle, co mi řekli, že jsem adoptovanej, jsem chtěl vědět, čí vlastně jsem. Představoval jsem si, že až vyrostu, najdu tebe i mámu a budu mít dvě mámy a dva táty. Že budu mít obrovskou rodinu. To už… se mi nesplní, tak, jak jsem chtěl.“
„Ale i tak rodinu máš, Rene,“ pohladil ho otec po vlasech. „I když menší. Máš mě, dvě sestry. Seiji-kun je něco jako bratr, nebo bratranec. Sám nejsi, na to nezapomínej. Máš rodinu, která tě má ráda,“ ohlédl se ke dveřím a s povzdechem dodal: „rozhodně z té větší části. Neboj se, Kamiko se s tebou časem smíří. Teď je toho na ni prostě moc.“
„Jak může reagovat, až se doví, že nejsem na holky?“ zajímal se Ren. Yoshino se zarazil. „Vidíš, o tom jsem nepřemýšlel. No, zkus jí to sdělit šetrně a moc ji neprovokuj. Umí být dračice. Dnes se neskutečně ovládá, na to, že jste tu se Seiji-kunem oba najednou.“
„Protože to na něj pořád zkouší,“ práskl ji Ren. „Celou dobu na zahradě na něj dělala oči. Myslím, že to nevzdala. Ale takhle se bude jen víc trápit.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si Yoshino. „Já jí pak domluvím. A chci se zeptat… Tvůj přítel, Fukuyama-kun…“
„Je jen kamarád,“ ujistil ho Ren, okamžitě pochopil, na co se chce otec zeptat. „Já… s někým jsem chodil loni v létě, ale rozešli jsme se. Od tý doby jsem sám. Zatím si neplánuju další vztah, teď je toho stejně moc najednou a já nejsem na nový srdeční záležitosti připravenej. Nebo jsi tím myslel, že si sem nesmím nikoho…?“
„To jsem říct nechtěl,“ zamítl Yoshino. „Když si někoho najdeš, klidně ho přiveď, ale… Nezapomeň, že je tu v domě malé dítě, které to ještě nepochopí… doufám, že na ni budeš brát ohled. Některé věci by jí mohly v hlavě udělat zmatek… Až bude starší, líp to pochopí a možná přijme snadněji, než její sestra. Ta si teď ovšem bude veškeré zmínky o homosexuálech brát osobně.“
„Umím se chovat slušně,“ přesvědčoval ho syn. „Neboj, nemíním před ní provádět kdovíco. To bych nedělal ani jako heterák, věř mi, vychovali mě dobře.“
„Věřím,“ usmál se Yoshino a zamířil ven. „Pojď, jsme tu dlouho a máme hosty. Málem jsem na ně zapomněl. A tady,“ vložil Renovi do dlaně klíče od pokojů, když zamkl. „Teď jsou tvoje.“
„Děkuju,“ znova ho objal Ren.
„Nii-cháán!“ ozvalo se z druhé chodby zapištění malé holčičky. Chlapec se se usmál na muže vedle sebe a zamířil tam, odkud se ozýval hlas děvčátka.

Později toho večera, Hlavní muzeum
Jakmile Ren zjistil, že luxusní recepce se sice koná na pozemku muzea, ale ne přímo v něm, byl zklamaný. Zároveň si v duchu vynadal, že ho to mohlo napadnout, kurátoři určitě nechtějí, aby se jim, i když bohatí, hosté courali po výstavách jen tak, kde je nemohli kontrolovat. Trochu doufal, že si bude moct prohlédnout sbírky, které viděl ještě se soudcem, ale fakt, že se večírek odehrává ve vyzdobeném pavilonu, zřejmě právě pro takové události, ho přesvědčil, že se moc nepobaví.
Když ho otec představil už šestému svému známému, pochopil Ren, proč se Seiji necítí na podobných akcích dobře, jak se mu svěřil.
Soudce ho z takovýchto večírků spíš omlouval, nepovažoval je za vhodné místo pro dospívajícího mladíka… Částečně mu byl Ren vděčný, protože i teď se začínal nudit a zároveň ho trochu mrzelo, že na to nebyl duševně připraven. Netušil, že mu honosné recepce bohatých budou až tak cizí. Sice viděl pár známých herců, krásných hereček, dokonce i jednu proslulou hudební skupinu, ale najednou to pro něj nebyla zábava. Přisoudil to všem těm změnám, které ho v poslední době potkaly. Ale nechtěl proto zalézt do kouta a litovat se, rodiče (ti adoptivní) z něj vychovali bojovníka.
Radši se rozhlédl, jestli nezahlédne Seijiho, aby si popovídali, když už se (určitě) oba nudí. Zaregistroval ho kousek od baru, stál vedle otce a zřejmě poslouchal něco, co mu říkal starší muž s knírem, v nažehleném obleku. Zaváhal, jestli za ním má jít, když spatřil, jak Seiji něco říká, pak se ukloní a vyráží pryč.
Ren si povzdechl a otočil se k Yoshinovi s omluvou, že si na moment odskočí. Nejdřív si opravdu došel na toaletu, ale vracet se zpět mezi společnost, která mu nic neříkala, se mu ještě nechtělo. Zkusil štěstí, za jedněmi dveřmi objevil něco jako salon, odtamtud vyšel na balkon.
Na čerstvém vzduchu si vyčistil hlavu. Přemýšlel o celé návštěvě v otcově domě a o svých sestrách. Ta maličká se mu moc líbila. Vždycky si přál sourozence, občas ho mrzelo, že je jedináček… pochopil to, až když se dověděl o své adopci. Přál si, aby ho Kamiko časem přijala. Nemusí ho mít tak ráda jako Ayumi, ale respektovat a tolerovat skutečnost, že má bratra, by snad mohla. ‚Jak dlouho mě může nesnášet?‘ pomyslel si a koukal do setmělého parku kolem muzea.

„Seiji?!“ zavolal Nakamura starší za synem, který právě před jeho důležitým obchodním partnerem vyvrátil tvrzení o otcových plánech. Rychle se omluvil svým společníkům, dobře tušíc, že se tahle scéna, kterou si Seiji neodpustil, stane vděčným námětem drbů a zamířil za synem.
Seiji si všiml, že jde otec za ním, jen těžko odolal pokušení mu zavřít dveře salonu před nosem. Vešel dovnitř a čekal, co přijde.
V duchu už si vynadal, že se neovládl a vmetl mu své, už zrušené, zasnoubení do tváře, takříkajíc na veřejnosti. Byl rozhodnutý mu to říct po ukončení akademie, aby neriskoval, že ho otec nějakým způsobem od jeho lásky oddělí… Teď mohl jen panikařit, ujelo mu to, když mu otcův důležitý společník blahopřál k zatím neoficiálnímu zanoubení. Teď se, po dlouhých třech měsících, zase opravdu bál. A každým okamžikem čekal, že otec rozpoutá peklo, dobře věděl, jak se umí naštvat. A on ho naštval.

Ren už se chtěl vrátit dovnitř, ale v tom ze salonu uslyšel hádku. Věděl, že se to nemá, ale zaposlouchal se: „Uvědomuješ si, jak jsi mě před mými přáteli ztrapnil? A jakto, že najednou tvrdíš, že svatba nebude? Proč jsi doteď nic nenamítal, když je to domluvené celé roky?“
Ren poznal hlas Yoshinova přítele, Nakamury. Dveře nebyly dovřené, takže rozuměl každému slovu. Ale překvapilo ho, když uslyšel odpověď, od hlasu, který taky poznal: „Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl takhle. Ale Kamiko si prostě nevezmu.“
„Proč?“ hlas Nakamury staršího zněl hrozně ledově. „Jak to mám jejímu otci říct? Jak se mu vůbec mám podívat do očí? Dlouhý roky to plánujeme a ty si najednou nakráčíš a řekneš ‚Svatba nebude‘, jakoby se nechumelilo! Seiji, já jsem dal slovo!“
„Ale JÁ ne!“ odvětil syn vážně. „TYS dal slovo, tak si ji vezmi sám, volný jsi! Já si ji prostě brát nebudu.“
„Vysvětli mi, proč!“ nevzdával se otec. „A nebuď aspoň ke svému otci drzý, když už mu kazíš jeho plány!“
„To je ono!“ vybuchl chlapec uvnitř. „Tvoje plány! Tys to naplánoval, celý léta dopředu a nikdy tě nenapadlo, že mi to třeba bude vadit!“
„Tak o tohle jde?“ zeptal se muž. „Že jsme to domluvili, když jsi byl malý?“
„Nejen o tohle jde. Jde o to, že mi lajnuješ všechno! Od studia a kariéry po manželství! Beru v úvahu možnost, že si myslíš, že je to pro mý dobro, ale já nic z toho nechci! Přihlásil jsi mě do Akademie, za to jsem ti vděčnej, změnila mi život! Ale to ostatní si chci vybrat sám!“
„Co si chceš vybírat?“ Nakamura očividně syna nechápal. „Prosím tě, copak si můžeš vybrat lepší život, než ti můžu dát?“
„Ty to nechápeš,“ prohlásil Seiji sklesle. „Nejde o to, jestli je to lepší. Jde o to, že to, co mi chceš dát, je TVŮJ život! Ale já chci žít ten svůj! Nechci být bankéř, nehodím se na to! Chci si sám vybrat, na jakou vysokou půjdu! A nechci jít k oltáři s vědomím, že od něj odejdu s někým, koho nemiluju!“
„Tak v tom to je!“ prohlásil otec chápavě. „Už rozumím. Na Akademii jsi potkal jinou? A kvůli holce, jakých můžeš mít tucet na každém prstě, odháníš Kamiko? Seiji, něco ti řeknu. Ženy jsou dohromady všechny stejné. Je jedno, jestli se ti tahle líbí víc, protože nakonec to s nimi se všemi dopadne stejně. Vdají se za tebe, dají ti pár dětí a za to ti vysávají konta a do všeho ti chtějí mluvit.“
„Kvůli tomu poslednímu se ani nemusím ženit, na to mám tebe,“ broukl chlapec. Otec ho zřejmě neslyšel, Ren si dovedl představit, že by za tuhle drzost Seiji dostal pár facek. A v duchu se svému novému kamarádovi hluboce obdivoval. Byl vděčný, že jeho přiznání se obešlo bez scén a jím očekávaného opovržení, s otcem se teprve poznávají a Ren dal jasně najevo, že si nenechá mluvit do soukromí… A když teď slyšel tu hádku, byl opravdu rád, že není na Seijiho místě.
„Já se nechci ženit, tati. Nechci si vzít Kamiko ani jinou holku. Nikdy. Nechápeš to? Chci si svůj život řídit sám a sám rozhodnout, s kým ho strávím!“ řekl Seiji, už poměrně zoufale.
„Co je to za dívku?“ zeptal se muž, jakoby synova neposlouchal. „Promluvím si s ní, třeba bude rozumnější než ty.“
„Tati, já nechodím s žádnou holkou!“ vybuchl Seiji podruhé. „Jsem na kluky, proto se nechci ženit!“
Nastalo ticho. Trapné, řekl by Ren, být uvnitř. Ale protože ti dva nevěděli, že má jejich důvěrná hádka svědka, nemuseli se trapností zabývat.
„Co prosím?“ Seijiho otec se konečně ozval, z jeho hlasu bylo dost patrné zděšení. „C- co jsi to říkal?“
„Jsem na kluky,“ opakoval Seiji zřetelně. „Jsem gay, tati. Proto nechci Kamiko.“
„To nemyslíš vážně.“
„Myslím to smrtelně vážně,“ namítl Seiji. „Jsem prostě takový a ty, jakkoli na to budeš reagovat, to nezměníš.“
„Kdo to ještě ví? Matka, tvá sestra? A co Kamiko?“
„A její otec,“ dodal chlapec. „Takže s ním o tom vůbec mluvit nemusíš, já mu to už vysvětlil.“
„No, aspoň ses tomu postavil zodpovědně,“ vzdychl si Nakamura starší. „Takže tenhle problém za tebe žehlit nemusím.“
Ren si pomyslel, jak se tohle Seijiho muselo dotknout. Jako by jeho orientace byla ‚problém‘. On sám je neskutečně vděčný, že jeho otec se s tím smířil, nebo mu to aspoň nevyčítá… Možná je to i tím, že ho předtím vůbec neznal, takže si na něj zvyká celkově.
„A ve škole?“ zajímalo otce.
„Ví to ředitelka a pár spolužáků,“ řekl Seiji. Zněl klidně, asi čekal, že to bude horší.
„Hm-hm. A nikomu z nich to nevadí? Myslím, jak se na tebe dívají, když vědí, že…“
„Tati, být gay neznamená, že skočím na každýho kluka, kterýho vidím!“ naštval se chlapec. „Ty taky nevyjedeš po každý ženský, kterou potkáš! Zkusíš to, když se ti líbí, ale nestřídáš je! Se mnou je to podobný, jen jsou to kluci! A rád mám jen jednoho a jsem mu věrnej!“
‚Tak úplně klidnej asi není,‘ usoudil Ren.
„Ušetři mě detailů, buď tak hodný,“ odsekl muž. Z toho chlapec na terase odvodil, že ani on není v klidu, asi se s tím těžko srovnává… „Podrobnosti tvého intimního života slyšet nemusím!“
„To je dobře, stejně bych ti to neřek‘!“ odsekl i Seiji. „Můj život je moje věc, to se ti snažím celou dobu říct!“
„A tvoje školné je taky tvoje věc?“ ozval se otec posměšně. „Uvědomuješ si, že tu akademii, která ti tak změnila život, ti platím já? Co budeš dělat, když platit přestanu?“
Ren si pomyslel, že tohle je zákeřný útok. ‚Co má ten chlap za lubem? Bude mu vyhrožovat, bude muset ze školy odejít? Ale jeho přítel tam zůstane, co budou dělat?‘
„Tím chceš naznačit co?“ ozval se Seiji. Snažil se nedat najevo úzkost, ale Ren ji v jeho hlase zřetelně cítil… možná protože ji očekával?
„Uzavřeme dohodu, co říkáš,“ řekl otec Nakamura. Ren se podvědomě otřásl, jak z jeho tónu přímo odkapávalo pokrytectví. „Dám ti čas na rozmyšlenou. Ukončíš ten svůj… ‚vztah‘, najdeš si jinou dívku, když nechceš Kamiko a o prázdninách budeš v mé bance na stáži. Já ti najdu jinou školu, kde střední školu dokončíš. Pak půjdeš na vysokou a oženíš se. A budeš mít děti. Povedeš normální, slušný život. Bez těch tvých nechutností a bez hanby, která by padla na celou rodinu. Tohle jsou moje podmínky. Až příští týden přineseš vysvědčení, tak mi odpovíš, jak ses rozhodl.“
„A když řeknu ne?“
„Úplně tě odříznu od všech peněz. A vydědím tě. V tom případě si tě možná matka vezme k sobě, ale… pokud chceš mít další vzdělání, nezbude ti, než studovat na státní škole. Matka nebude mít na to, aby platila dvojí školné na prestižní akademii.“
„To je vydírání!“
„Vykládej si to, jak chceš,“ zněl přísně Nakamurův hlas. „Zvykl sis na pohodlný život, nikdy ti nic nechybělo. Ale to všechno jsem ti dával já, nebo matka. Chceš si žít SVŮJ život, podle těch tvých zvrácených představ? Na ten si vydělej sám, já ti ho platit nebudu. Pořádně si to rozmysli, když nejdřív odmítneš a potom přijdeš s prosíkem, zavřu ti dveře před nosem. Už nebudeš můj syn.“
Ren ani nedýchal, jak ho Nakamurovo prohlášení ohromilo. Za okamžik zaslechl bouchnutí dveří. Jeden z nich odešel.
„Dop***e,“ ulevil si Seiji.
Ren se zarazil, uslyšel, jak se otvírají dveře na terasu. Teď ho uvidí.

Seiji se zarazil, když kamaráda spatřil. Chvilku se na něj mlčky díval, pak prohodil: „Byli jsme dost slyšet, co?“
Chlapec zčervenal. Sklopil oči a kývl. Pak tiše řekl: „Šel jsem si vyčistit hlavu. Chtěl jsem se zrovna vrátit dovnitř, když jste vešli. Neposlouchal jsem záměrně, promiň.“
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se ho Seiji zamyšleně, jakoby nevnímal jeho omluvu. Ren pochopil, že je to poněkud zastřená žádost o radu.
„Hele, nemůžu ti radit,“ zamumlal. „Kdyby ale šlo o mě, já bych se na takový podmínky vykašlal. Co by to bylo za život, popřít sám sebe a žít podle něčího řádu? To by nebyl život, jen existence.“
„Jo,“ souhlasil Seiji. „Já nechci žít podle tátových představ, mám svoje sny. Nevidím svou budoucnost v upjatým obleku, kanceláři se sekretářkou a manželce s dětma.“
„Nechceš děti?“ zajímalo rudovláska. Opřel se o balustrádu a Seiji si stoupl vedle něj. Zadíval se někam do tmy.
„No, tak moc jsem o nich nepřemejšlel,“ pokrčil rameny. „V budoucnu… mohl bych je adoptovat nebo tak, ale…“ povzdechl si, „svoje asi mít nebudu.“
„A můžu se zeptat… jak vypadá tvoje vysněná budoucnost? Teda, nemusíš mi to říkat, ale… zajímá mě to.“
Seiji se usmál a chvilku mlčel. Pak se zasněně zadíval před sebe a začal povídat: „Strašně mě baví historie a mytologie. Hodně čtu. Možná bych mohl učit, dějiny nebo literaturu. A zkouším psát. Nedávno jsem poslal jeden rukopis vydavateli, ale nedělám si velký naděje… A co se týče vztahů… Ten, co mám teď, bych klidně protáhl do konce života. I když je to moje první láska. Neumím si představit, že bysme s Haruem jednou nebyli spolu. Co je na tomhle snu zvrácenýho?“
„Nic, máš hezký představy,“ uznal Ren. „Takhle vypadá docela fajn život, mě by spíš děsila ta představa bankéřský kanceláře a obleku. Já nejsem na kancelářskou práci. Táta… víš, soudce… byl sice taky věčně v kanclu nebo u soudu, ale… jeho práce mi připadala důležitá. Víš, jako… prospěšná pro spoustu lidí. Něco takovýho chci já. Jen bez toho kanclu.“
„Můžeš to mít,“ podíval se na něj Seiji. „Myslím, že ty si taky vybereš sám, nenecháš si nic lajnovat. Ještě si někoho najdi a jsi na tom skoro jako já,“ ušklíbl se vesele.
„Jo, skoro,“ zamumlal Ren. Chvíli společně mlčeli a koukali do tmy, každý přemýšlel o svých věcech. Najednou se rudovlásek ozval: „Tak… víš, co uděláš?“
„Říkal, že mi dá čas na rozmyšlenou, tak ho využiju,“ řekl Nakamura. „Poradím se s Haru. Mívá dobrý nápady, třeba bude vědět, jak sehnat peníze na školný. Vysokou si můžu vybrat státní, ale chci ten poslední ročník zůstat na Akademii, s ním. Pak se uvidí.“
„Třeba tě tam nechají jen tak,“ poznamenal Ren. „Chodit se synem ředitelky má i svý výhody, ne?“
„Ty nejlepší výhody jsou, že s ním bydlím a jeho máma mě má ráda.“
„To máš dobrý,“ usmál se Ren. „Hele, kdybych ti mohl nějak píchnout… Já vím, vlastně se skoro neznáme, ale…“
„Dík,“ usmál se Seiji. „I když si tvou sestru neberu, jsme skoro rodina. Dík tomu kmotrovství.“
„To je fajn,“ zasmál se Ren. „Ayumi je zlatá, ale ještě moc malá… S Kamiko počítat nemůžu, nesnáší mě.“
„Mě teď taky,“ uklidnil ho blonďák. „Jsme na tom stejně. Skoro…“
„Když tě napadne, jak ti můžu pomoct, řekni mi,“ nabídl se Ren, vzápětí se za nimi ozvalo: „Tak tady jste! Seiji-kun, Rene, už odjíždíme,“ oznámil jim Yoshino. Zkoumavě se zadíval na blonďáka, když ho míjel, poznával na něm rozrušení, ale nic neřekl.

Když se u auta loučili, podal mu Renův otec ruku, pravý význam toho gesta Seiji pochopil, když v dlani ucítil něco jako kartičku.
‚Navštívenka?‘ Tázavě se zadíval na svého kmotra, ten se na něj povzbudivě usmál a nastoupil do auta. Ren na Seijiho mávnul a rukou naznačil, že zavolá.
Že otci to gesto neuniklo, Seiji pochopil, když usedl do auta vedle něj. Nakamura starší si neodpustil jedovatou poznámku: „Netvrdil jsi, že jsi tomu svému ‚příteli‘ věrný? Co mělo znamenat to ‚zavolej mi‘, co naznačoval Ren-kun? Zkoušíš to na něj? Abych Yoshina nevaroval.“
„Klidně můžeš, já to na Rena nezkouším,“ pokoušel se Seiji udržet v klidu. Nechtěl udělat scénu, při tom blahopřání od otcových společníků se prostě neudržel… Ale teď se snažil opanovat. „A on naznačoval, že zavolá sám.“
„Tohle gesto se dá vykládat různě,“ odvětil otec suše a zatočil volantem. „Podle mě to vypadá, že za zády toho svého kluka děláš oči na Ren-kuna. On ví, jaký jsi?“
„Ano, ví. Ale nemám o něj zájem. Mám svýho přítele, nepotřebuju bokovku. Tati, být gay neznamená, že jsem d**ka!“
Kdyby muž zatvrzele neupíral pohled na vozovku, kdyby s ním aspoň trochu pohnulo synovo dotčené rozhořčení, uviděl by v jeho očích slzy.
Seiji tušil, že to otec vezme špatně, ale smrt by přijal raději, než vidět jeho opovržení. Bolelo ho to, měl svého tátu rád… Ale ani vědomí, že ho jeho rodič odsuzuje a považuje za ‚promiskuitní osobu, živící se svým tělem‘ (jednoslovný název uveden výše), ho nepřinutilo přijmout ty nefér podmínky. Věděl, že pokud na ně kývne, bude to jeho poslední svobodná volba. Otec už ho nikdy nespustí z očí, dohlédne, aby neudělal ani krůček vedle… Takhle nechce žít. Byl by jako ve vězení.

„Tak co, rozumíte si se Seijim?“ vyzvídal Yoshino na synovi, když ho vezl domů k doktorce Imai. Ren se pousmál. Mohl upřímně říct, že budou určitě přátelé.
„Jo, zdá se, že budem kámoši, je prima,“ přikývl. S tím byl Seijiho kmotr očividně spokojený.
„Nezmínil se náhodou, jestli už o té zrušené svatbě mluvil s otcem?“ zajímal se. „Připadalo mi, že vypadá ustaraně. Dal jsem mu vzkaz, aby mi zavolal, jestli něco nepotřebuje.“
„Tos udělal dobře,“ rozhodl se Ren pro upřímnost. „Byl jsem na terase, když přišli s otcem do salonu. Nevěděli, že tam jsem, nechtěl jsem se ozvat, protože se hádali. Takže jsem slyšel úplně všechno. Ale Nakamura-san o mě neví. Seiji si mě všiml, když pak vyšel na terasu. Nezlobil se na mě. Vlastně chtěl poradit, teď má vážně starosti…“
„Takže to můj starý kamarád nevzal dobře, co?“ povzdechl si Yoshino. „No, napůl jsem s tím počítal.“
„A počítal jsi s tím, že ho bude vydírat?“ nadhodil Ren.
„Cože?“ Tohle jeho otec určitě nečekal. Trochu přibrzdil, zpomalil a podíval se na chlapce vedle sebe. „Jak to myslíš s tím vydíráním?“
„Nakamura-san dal Seijimu ultimátum. Podle mě to nedomyslel, nabízí mu přesně to, co Seiji nechce.“
„Tohle mi není moc jasné,“ zavrtěl hlavou Yoshino. „Co přesně říkal?“
„Že se má vzdát svýho přítele, najít si holku, vzít si ji a nastoupit v jeho bance na stáž,“ opakoval chlapec Nakamurovo ultimátum, skoro slovo od slova. „Jinak přestane platit školný, vydědí ho a úplně se ho zřekne. Seiji má týden na rozmyšlenou. Až přijede na prázdniny, dá mu odpověď, jak se rozhodl.“
„To jsi vážně slyšel?“ ujišťoval se Yoshino, poměrně šokovaný. Asi svého přítele dobře neodhadl. Předpokládal, že se s volbou syna nakonec smíří… Nikdy ho nenapadlo, že je takový homofob.
„Bohužel,“ přikývl Ren. „Přál bych Seijimu, aby tohle nemusel řešit. Sám bych to nechtěl řešit, musí mít pocit, že má nůž na krku. Já bych mu chtěl nějak pomoct, ale nic mě nenapadá…“
„A Seiji ti řekl, co si přeje?“ zeptal se ho otec. Zajel do garáže a zastavil.
„Řekl to i otci, ale Seijiho sny se mu zdají nechutný… Tím myslí hlavně to, že se nechce rozejít se svým klukem. Já myslím, že na jeho vztahu, ani představě budoucnosti, kterou si chce vybrat sám, není nic zavrženíhodnýho. Říkal mi, co chce, myslím, že spousta lidí má podobný představy, rozdíl je jen v tom, že on vidí vedle sebe kluka, ne manželku.“
„Chápu,“ přikývl Yoshino. „No, když si to Saburo nerozmyslí a Seijiho se zřekne, ještě má mě. Jsem jeho kmotr, já ho nezavrhnu. Kdyžtak mu pomůžeme my, jsi pro?“ podíval se na syna. Ten se na něj usmíval, vzal to jako souhlas.

Domů už dojeli mlčky. Nakamura na syna promluvil, jen když ho poslal do jeho pokoje. Pak se zamyslel a ještě za ním zavolal: „Pořádně si to rozmysli, Seiji. Uvědom si, co ti nabízím a jak můžeš skončit.“
„Jak to myslíš?“ otočil se Seiji, tohle moc nechápal.
„I přes všechny povinnosti vážného povolání můžeš mít hezký život,“ vysvětloval otec. „Teď ti ta tvá představa připadá ideální, protože jsi mladý, nezkušený, netušíš, jak zle s tebou svět může naložit…“
Tady se musel Seiji hořce pousmát, on to věděl dobře, už dokonce i zemřel… Rychle se vzpamatoval, protože jeho otec mluvil dál: „… ale budoucnost málokdy dopadne, jak si ji vysníš. Já měl taky sny, kterých jsem se musel vzdát. Život prostě není takový, jak si ho představujeme. Teď jsi jen dospívající kluk, poblázněný hormony a myslíš si, že je to v pořádku. A to tvoje přesvědčení, že nejsi d**ka… Teď možná ne. Ale jestli s tím nechutným životem neskončíš, jednou jako obyčejná ku**a dopadneš. Ještě není pozdě na záchranu, Seiji. Vzpamatuj se. Co je špatného na tom, že chci, abys žil jako slušný člověk? Teď běž do svého pokoje… a přemýšlej.“
Otočil se a nechal syna o samotě. Seiji jen ohromeně stál v hale, koukal na otcova záda a polykal slzy. Bylo mu jasné, co si o něm otec myslí, ale nečekal, že mu do očí řekne, že pro něho je… Tohle fakt bolelo.

Jakkoli se ho otec snažil přesvědčit o jedinečnosti ‚toho správného světa‘ , jeho poslední proslov udělal opak. Seiji pochopil, že otec ho už nikdy nebude vnímat jinak, než jako nechutného zvrhlíka, ani souhlas s jeho podmínkami ho nepřiměje, aby na syna nehleděl skrz prsty. Natož, aby mu dovolil rozhodovat se podle sebe, i když udělá, co chce.
Potlačujíc pláč odešel do svého pokoje, až v koupelně pod sprchou povolil. Tam tiše vzlykal, zklamaný a ponížený. Teprve teď si uvědomil, jak moc doufal, že to otec přijme jako všichni ostatní, že ho má dost rád na to, aby ho bral, jaký je, místo toho jej ale odsoudil málem jako středověkého kacíře. Seiji věděl, že prostě nedokáže žít tak, jak to po něm požaduje, nebyl by šťastný a udělal by nešťastné i lidi kolem sebe… Nehledě na to, jak moc by ublížil svému stříbroočkovi.
Když se konečně uklidnil, vypnul vodu, usušil se a už převlečený do pyžama se vrátil do pokoje. Zhasnul a sedl si k oknu.
Vždycky, když měl jako kluk depresi, nebo jen špatnou náladu, zašil se do svého pokoje a koukal z okna. Nejradši, když byl večer a tma. Miloval úplněk.
Přemýšlel o otcových slovech. O jeho návrhu i té poslední ‚radě‘. Ať na to koukal z jaké chtěl strany, došel pokaždé jen k jednomu závěru.
Nepodřídí se. Nemůže… Nechce.
V duchu už se rozloučil s životem, na jaký byl zvyklý. Nevěděl, jak se o sebe postará, ale luxus mu nebyl dostatečnou proticenou za to, co by ztratil. Přišel by o hodně… Kromě Haru by ztratil svobodu a nemyslel tím mládeneckou volnost. Je ochotný se nechat spoutat manželstvím… s tím pravým člověkem. Ale toho někoho si vybere sám. Vlastně už... si vybral.
Byl hluboce zamyšlený, ale vibrování svého mobilu na nočním stolku nepřeslechl. Na tenhle telefon se těšil od minulého večera. Rychle si pro mobil došel a vrátil se k oknu. Krátký pohled na displej ho ujistil, kdo volá. Právě teď jeho hlas potřeboval slyšet.
„Ahoj, andílku.“