Hlas větru - 6.kapitola - Smysl existence

SMYSL EXISTENCE

Pondělí, Kagoshimská Západní střední škola, půl čtvrté odpoledne

Ren zamyšleně vyšel ze školních vrat, nevnímajíc jak povídání svého kamaráda Keita, tak rudovlasého muže, který se opíral o černé nablýskané auto. Teprve, když do něj spolužák šťouchl loktem, vzhlédl.
„Oh, ahoj,“ pozdravil otce. „Keito, nevadí…“ podíval se na kamaráda, ten chápavě potřásl hlavou: „V pohodě, uvidíme se zítra. Nashledanou, Yoshino-san,“ uklonil se muži, Renovi mávl na rozloučenou a vzdálil se.
„Myslel jsem, že přijedeš až večer,“ prohodil chlapec, ale neznělo to nespokojeně. Bylo na něm znát, že otce vidí rád. Proto se muž nemračil, ale chopil se vysvětlení: „Volal jsem detektivovi Tamurovi, sejdeme se u doktorky. Chtěl jsem ho informovat o tvém rozhodnutí a on má prý nějaké další otázky.“
„Neříkal, jestli náhodou…“ začal Ren, ale Yoshino zavrtěl hlavou.
„Bohužel, neříkal. Ale myslím, že to, nač se chce ptát, je taky důležité.“
„Asi bych neměl čekat, že to vyřešej rychle, když jsou kolem toho takový zmatky,“ poznamenal Ren, když už seděli autě. Otec pokrčil rameny, to ho trochu rozladilo.
„Pokud šli od začátku po špatné stopě, není divu, že se vyšetřování zpomalilo,“ podotkl Yoshino, neušlo mu, že je jeho syn trochu zklamaný. „Ten zločinec je schválně navedl jiným směrem, ale teď už to půjde určitě rychleji. Ani nevíš, jak jsem rád, že budeš v bezpečí.“
Tohle Rena potěšilo. Vzhlédl a chvilku si prohlížel otcův profil. Očekával to, přesto ho trochu překvapilo, když objevil některé rysy shodné s jeho. Nějak nechápal, proč mu to připadá zvláštní, je to přece jeho otec… Vzpomněl si, jak dřív, jako malý chlapec studoval tváře rodičů a hledal společnou podobu. Udělal to tehdy, když se při hádce s kamarádem dověděl o své adopci. Pamatoval, jak tomu nechtěl věřit. A aby se ujistil, že to není pravda, dělal tohle. Pravda, jak mu ji otec s matkou přiznali, ho nejdřív mrzela. Ale pak si uvědomil, že ho jeho adoptivní rodina miluje, bez ohledu na to, kým vlastně je. A stačilo mu to. Byl milovaný a chtěný. Tohle vědět, opravdu… stačilo.
Tak se Ren zamýšlel nad minulostí a genetikou, že si ani nevšiml, že dojeli. Teprve, když mu Yoshino poklepal na rameno, vzpamatoval se.
„Copak se ti honí hlavou?“ usmíval se na něj otec. Vystoupili, vzápětí u chodníku zabrzdilo druhé auto, vystoupil z něj Tamura.
„Zdravím, detektive,“ pokývl na muže v plášti Yoshino. „Dobrý den,“ odpověděl policista. „Ahoj, Rene,“ usmál se na chlapce. Ten jeho úsměv opětoval.
„Rád vás vidím, detektive.“
„To policajt moc často neslyší,“ podotkl Tamura.
„Možná záleží na tom, koho navštěvuje,“ mínil Ren. „My vás vidíme rádi.“
Detektiv se zatvářil potěšeně.

Nad svačinou se Ren zase neudržel a musel se zeptat: „Máte něco novýho, detektive?“ Tamura se zarazil. Jeho omluvný pohled chlapci odpověděl, aniž muž něco řekl.
„Děláme, co můžeme, ale dneska jsem přišel hlavně proto, abys mi s něčím pomohl,“ překvapil Rena dost nečekanou žádostí.
„Tohle jste mi neřekl,“ ozval se Yoshino neklidně. „Není to nebezpečné?“
„Nejde o nic nebezpečného, jen o informace,“ uklidňoval ho detektiv. „Nikdy bych vašeho syna nevystavil ničemu zlému.“
„Já se nebojím,“ prohlásil Ren vážně. „Jestli to pomůže dopadnout ty vrahy, tak… třeba by je vylákalo, kdybych…“
„To tě nesmí ani napadnout! Stačí, že jsem přišel o tvou matku, nechci ztratit i tebe!“ Yoshino sice nebyl rozzlobený, ale ani klidný. Syn se na něj zadíval, tušil, že za tou vážnou tváří a mírně zvýšeným hlasem je mysl plná strachu. Ale chápal to, otec ho nechce ztratit znova. A bůh ví, že jemu se zase nechce umírat tak mladý.
„Jak můžu pomoct?“ zeptal se, ale nespouštěl oči z otce. Usmál se na něj, aby ho trochu uklidnil. „Neboj se, nebudu dělat nic nebezpečnýho.“
„Tvůj otec mi už řekl, kolik toho víš,“ vzdychl si Tamura. „Takže, napadá tě někdo, kdo by…“
„…mě chtěl unést?“ dokončil Ren zamyšleně. Doktorka Imai, sedící vedle něj, zalapala po dechu. Šokovaně pohlédla na chlapce: „Ty… to víš?!“
„Jo, slyšel jsem vás,“ přikývl chlapec, trochu rozpačitě. „Já… nemám nepřátele, teda… aspoň o žádných nevím. Se spolužákama vycházím, nikoho jsem při ničem podezřelým neviděl…“ pokrčil rameny. „Nic mě nenapadá.“
„A co zhrzené slečny?“ nadhodil Tamura s úsměvem. „Ženy dokážou neuvěřitelné věci, když mají zlomené srdce.“
„Holky moje odmítnutí většinou chápou, já jsem gay,“ namítl Ren. „Vždycky to vzaly dobře… a tolik jich stejně nebylo. A pokud jde o uskutečněný vztahy, to zlomený srdce… jsem měl spíš já.“ Po tomto prohlášení sklopil oči, policista se tvářil trochu rozpačitě. Yoshino si naopak zkoumavě prohlížel syna. Neušel mu zvláštní tón, který cítil v té poslední větě. Nejen z té věty pochopil, že city jeho synka kdosi nelítostně ranil… Bylo mu jedno, že Ren miloval chlapce, rozzlobilo ho, že se zklamal. Že tomu někomu nestál za to, aby mu neublížil. A mrzelo ho, že v tu dobu nebyl s ním, aby mu byl oporou.
„No, to nahrává druhý teorii,“ vzal si slovo zase Tamura. „Motivem únosu bylo nejspíš výkupný. Soudci sice nejsou přeplácení, jsou na tom spíš jako my,“ neodpustil si hořkou doušku, „ale rodina tvé adoptivní matky bohatá byla… Výkupné by nebyl problém.“
„Stejně jako teď,“ podotkl Ren. „Čekáte, že to zkusej‘ znova? Proto mě chcete udržet v bezpečí.“
„Ano,“ připustil otec. „Nejradši bych tě sice zavřel do pokoje a nepustil tě ven, dokud mi policie neřekne, že ty vrahy mají, ale to bys mi nejspíš neprominul…“ pousmál se smutně. „Akademie je dobré místo pro úkryt, protože se tam dostanou pouze studenti, učitelé a rodiče. Je to tak omezený prostor, že se dá snadno kontrolovat,“ dodal. „Budeš tam v bezpečí. Budu tam samozřejmě jezdit, kdykoliv mi to práce dovolí. Za Kamiko jsem jezdil tak jednou měsíčně, ale psali jsme si. Tobě budu taky psát.“
„Promiňte,“ vložil se do toho slibování detektiv. „Ale uvědomujete si, že dopisy se dají zachytit? Zneužít? Pokud by Ren dostal dopis jakoby od vás, který by ho o volném dni vylákal ven… byli bysme tam, kde nás chtějí mít. Nebo Ren by byl, abych to upřesnil. Dopisy nejsou bezpečné.“
„Já to promyslím,“ řekl rudovlásek najednou. Yoshino na něj překvapeně pohlédl. Když si chlapec všiml jeho pohledu, dodal na vysvětlenou: „Něco mě napadlo, jak by se to dalo… jen si to musím promyslet. Pak ti to řeknu,“ slíbil otci, upřeně mu hledíc do očí. „Jen mi věř.“ Úsměv, který mu Yoshino věnoval, mu řekl přesně to co chtěl slyšet: ‚Věřím.‘
Pak se Ren podíval na Tamuru. „Dá se nějak zajistit, že i moje rodina… a Imai-san,“ dodal, když si uvědomil ženu, sedící vedle něj, „no, aby byli v bezpečí? Nějak na to dohlédnout,“ řekl prosebně. Snad ani netušil, kolik citu bylo v jeho žádosti obsaženo, ale Yoshino se zachvěl, když to slyšel. Jeho syn mu doposud neřekl ‚tati,‘ bylo brzo na to, aby k němu začal cítit synovskou lásku, ale tohle jasně říkalo, že nějaké city tam jsou. Zároveň si uvědomil, že svou rodinou myslí i své sestry. Ta starší bude ve škole, tím pádem zavrhl její odchod z Akademie, kde je schovaná a v bezpečí. Tak zbývá už jen on a Ayumi…
„Můžu si najmout další bodyguardy, pro sebe i Ayumi,“ řekl nahlas. „Chůva je mladá, neubránila by se, ale vycvičení, ozbrojení strážci…“
„Mohou být snadno podplacení, nebo přímo nasazení tím, kdo po Renovi jde,“ zamítl Tamura. „Pokud ty lidi neznáte osobně a dobře, nemůžete nikomu věřit. Často jsou to lidé, kteří dají své služby tomu, kdo zaplatí víc. Málokdo z nich dbá na čest.“
„Je něco, v čem byste se mnou souhlasil?“ opáčil Yoshino. Trochu se ho dotklo, že detektiv zavrhuje každý jeho nápad.
„Promiňte, jsem podezíravý,“ omluvil se detektiv. „Moje práce ze mě udělala dost nedůvěřivého patrona.“
„To je jistě v mnoha směrech prozíravé,“ poznamenal Renův otec smířlivě. „Ale určitě se najde nějaký způsob, jak ochránit všechny zainteresované. Nemůže po nás jít celý svět.“
„Pokud jo, jde jen po mě,“ připomněl mu Ren. „I když to vůbec nechápu. Jsou bohatší lidi, než byla moje adoptivní rodina, než jsi ty, určitě, ne? Proč by chtěli zrovna mně? Třeba to vzdají, když se ke mně teď nedostanou. Možná to zkusí na někoho jiného. Přece nemůže být smyslem jejich existence jen to, že unesou právě a jenom mně. Není na mě vůbec nic zvláštního.“
V nitru si byl vědom jisté neupřímnosti, dobře věděl, že JE něčím výjimečný… ale neuměl si představit, k čemu by jeho ‚zvláštnost‘ byla komu dobrá. Natož, aby o ní někdo věděl. Nikdy to nikomu neřekl, ani rodičům… Nikdy nikdo nevěděl…
Kolikrát už se lidé přesvědčili, že není moudré si říkat: ‚Nikdy…‘?

„Zdržíte se na večeři?“ ozvala se doktorka Imai, když si povšimla, že se stmívá.
„Nezdržujeme vás od práce, detektive?“ napadlo Rena. „Jste tu celý odpoledne.“
„To je v pořádku,“ usmíval se policista. „Dnes jsem ten, co má na starost tvé sledování.“
„To je dobře,“ usmál se i chlapec. „Takže můžem přemýšlet dál.“
Yoshino, který se na moment vzdálil, aby si zavolal do práce, se vrátil. Ren se po něm ohlédl s neklidem v duši. „Už musíš jít?“ zeptal se nejistě. Uvědomil si, že se cítí líp, když ho má poblíž. Nechce přijít o dalšího rodiče.
„Ne,“ zavrtěl muž hlavou. „Volal jsem své sekretářce, že si na zítra vezmu volno. Nechceš, abych tě omluvil ve škole? Teď už se neučíte, jen si v pátek dojdeš pro vysvědčení, jistě by pochopili rodinné důvody.“
„Ale co bych dělal,“ zabručel Ren. „Nechce se mi, být zavřený měsíc doma, než odjedu do akademie.“
„Přestěhuješ se, například,“ navrhl otec. „Nebo sis to… rozmyslel?“ znejistěl.
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou Ren. „Přestěhuju se. Pokud mě tam opravdu chceš,“ koukl na otce po očku, jako by si tím sám nebyl jistý.
„Samozřejmě, že ano,“ zamračil se Yoshino. „Jak tě napadlo, že bych nechtěl?“
„Pokud po mě někdo jde,“ zamumlal rudovlásek, „přijde se mnou do domu i nebezpečí. Já nechci, aby se zase někomu něco stalo… Jen kvůli mně…“ Sklopil hlavu, aby skryl jistou zrádnou vlhkost v očích. Nad tím Yoshino jen potřásl hlavou a pevně syna objal. Uvědomoval si jak hrozící nebezpečí, tak to, že se Ren trápí výčitkami. A bojí se. I když to nedává najevo. Obdivoval jeho statečnost. Tak mladý a už tak ohrožený. Jiní by se už dávno zhroutili a on… s nimi vymýšlí plán k ochraně sebe i celé rodiny.
„Rene, ty za to všechno přece nejsi zodpovědný,“ řekl tiše. „Staly se zlé věci, ale není to tvá vina, rozumíš? Přestaň se obviňovat. Snažíme se to přece nějak řešit, proto tu všichni jsme.“
„Yoshino-san, napadlo mě,“ ozval se zamyšleně Tamura, jakoby neslyšel, o čem teď byla řeč, „jak jste mluvil o najatých strážcích… Před pár lety, při jednom složitém případu, jsem se setkal s mužem, který se dává najímat na podobné věci. Má něco jako agenturu, zabývá se ochranou osob, hledáním lidí nebo věcí, řeší případy, které nechcete svěřit policii, z různých důvodů. Něco mi dluží.“
„Svěřil byste mu to nejcennější, co máte, detektive?“
„Už se stalo,“ odpověděl Tamura, Yoshinovi neunikl poněkud nahořklý podtón, který se v jeho hlasu mihl. „Dlouho jsme se neviděli, neměli jsme důvod udržovat styky… Ale ten dluh nezmizel. Můžu mu zkusit zavolat, pokud budete souhlasit. Dám mu kontakt na vás a sami byste se dohodli, co by měl udělat.“
„Zavolejte mu,“ kývl Yoshino po chvilce rozmýšlení. „Řekněte mu, že potřebuju ochránit svou rodinu a cena nehraje roli. Když se rozhodne přijmout, ať mi nevolá, ať hned přijede. Přivezte ho sem, pokud to nebude Imai-san vadit,“ pohlédl na doktorku. Ta se usmála.
„Můj dům už je tak jako tak sídlem spiklenců,“ řekla vesele, „tak proč v tom nepokračovat. Chci pro Rena to nejlepší, takže souhlasím se vším, co myslíte, že pomůže. Teď mě omluvte, udělám večeři.“
Muži přikývli, ohlédli se na už klidnějšího chlapce v křesle, který si něco čmáral do notesu a vypadal, že okolí nevnímá.

Tu noc šel Ren spát později než jindy, dlouho se coby spiklenci domlouvali, co a jak. S otcem se ještě domluvil, že druhý den zajdou k právníkovi, aby se postaral o to školné a začne se pomalu stěhovat. Pak už si dojde jen pro vysvědčení, na školní oslavy a podobné věci stejně nemá náladu…
Po odchodu do ložnice jen zívl a zachumlal se do peřiny. Chtělo se mu strašně spát.

Pondělí dopoledne, právní kancelář Kobayashi
Starý právník se pohodlně opřel ve svém velkém křesle. Právě od něj odešel ten mladý chlapec Igarashi, jehož případ nedávno probíral s tím policistou… Doprovázel ho jeho otec, o kterém už věděl první poslední… a teď ještě zjistil, že je velmi sympatický a pečlivě se o svého synka stará… Bylo to příjemné, vědět, že si o syna svých přátel nemusí dělat takové starosti, očividně je v dobrých rukou.
Ale v polovině té návštěvy starého muže přepadl podivný pocit. V jednom okamžiku pohlédl na rudovlasého chlapce, kterého dříve zahlédl jen letmo a zdálky, donedávna vlastně hovořil jen s rodiči a po jejich vraždě s opatrovnicí… Až dnes se s Renem setkal přímo tváří v tvář a při pohledu do jeho očí mu začalo cosi vrtat hlavou. Jakási neurčitá vzpomínka… Něco mu říkalo, že by si měl vzpomenout, že je to důležité.
Přemýšlel, pil čaj a vzpomínal. Ten statečný chlapec, když mu konečně viděl zblízka do tváře, mu někoho připomněl. Pak si vzpomněl, co zmínil ten detektiv, který za ním byl… Že Ren je vnukem jeho dávného kolegy…
‚Ale Yasuhiro už zemřel,‘ přemýšlel, ‚a Renova matka rovněž. Nikoho z jejich příbuzných neznám, ani nevím nic o Renově babičce… Ten chlapec není Yasuhirovi moc podobný, snad jen těma očima… Navíc mám pocit, jako bych ho viděl nedávno… tady, v kance…‘
Vtom se muž zarazil, chvíli hleděl do prázdna. Pak prudce odložil šálek s čajem a zadíval se na telefon. Pak po něm sáhl a vyťukal číslo.
„Dobrý den, detektive,“ pozdravil toho na druhém konci. „Tady doktor Kobayashi, právník, vzpomínáte?“
Byv ujištěn, že si na něj policista pamatuje, přešel rychle k věci: „Rád bych se s vámi sešel, jako minule v Modré vlně, tak za půl hodiny, vyhovuje vám to?“
Na otázku, jestli se něco stalo, odpověděl trochu nejistě: „Nestalo, ale něco mě napadlo a jsem si jistý, že to nějak souvisí s záležitostí, kterou jsme tehdy probírali. Rád bych se o tom s vámi poradil. Možná to nic neznamená, ale možná taky ano,“ naznačil muž a doufal, že tohle detektivovi stačí. Bude lepší, když si promluví mimo kancelář. Najednou měl pocit, že tady by o tom mluvit neměl. Neopodstatněná obava, přesto… důvěřoval svému instinktu. V tomto případu je příliš mnoho neznámých.
Neváhal, osobně zavolal do Modré vlny, aby si zamluvil stůl a vyšel z kanceláře. Od stolu proti dveřím zdvihla hlavu jeho blonďatá sekretářka.
„Potřebujete něco, pane doktore?“
„Vyhledejte mi všechny složky rodiny Igarashi, slečno. Potřebuju si něco ověřit. Spěchá to, takže ať je to hotové, až se vrátím. Teď odcházím na oběd, vy si nechte jídlo poslat do kanceláře, ano? Ať nemusíte odcházet a zdržovat se. Je to důležité.“
„Jak si přejete, pane,“ přikývla dívka poslušně a nechajíc práce, kterou doteď dělala, pustila se do zadaného úkolu.

„Zdravím, doktore,“ uslyšel starý muž, když došel ke svému stolu. Tamura už na něj čekal. „Jste tu brzo, detektive,“ usmál se potěšeně. Cestou do restaurace už si vzpomněl, co se mu na mladém Igarashim nezdálo. Chtělo to jen ověřit…
„Měl jsem to při cestě,“ odpověděl policista. „Kromě toho mě zajímá, na co jste přišel. Už minule jste mě navedl správným směrem. Vaše spolupráce, doktore, je pro případ moc přínosná.“
„Tak to mě těší,“ právníkovi se ulevilo. Částečně si dělal starosti, aby si policie nemyslela, že jim zdržuje vyšetřování… Ale vstřícnost tohoto policisty ho uklidňovala.
Ke stolu se překvapivě rychle dostavila servírka, zapsala si objednávku a zmizela. Detektiv se nedočkavě zeptal: „Tak doktore, co vám dělá starosti tentokrát?“
„Nemám tak úplně starosti,“ oponoval právník. „Je to spíš… teorie. Když jste ke mně přišel poprvé, byla u mě jedna mladá dáma, vzpomínáte? Líbila se vám.“
Pak se pobaveně zaculil, když detektiv proti němu viditelně zrozpačitěl.
„Ano, vypadala velmi… přitažlivě,“ připustil. „Jen byla smutná.“
„Ano,“ povzdechl si doktor Kobayashi. „Víte, že dnes za mnou byl mladý Igarashi?“
„Zmiňoval se, když jsme se včera viděli,“ přikývl Tamura. „Říkal myslím něco o škole, že na třetí ročník přestupuje do soukromé…“
„No tak, detektive, důvěřujte mi trochu,“ skočil mu doktor do řeči. „Yoshino-san i chlapec se mi zmínili, že spolu mluvíte častěji… a o jakých věcech.“
Tamura překvapeně vzhlédl, pak už zrudl docela. Bylo mu trapně, jak ho starý právník nachytal. Ten mu dal chvilku, aby se vzpamatoval a pak ještě dodal: „Není špatný nápad, poslat chlapce na místo s tak omezeným přístupem. Pokud nebude v bezpečí na té akademii, tak už nikde. Ale o tom jsem vlastně mluvit nechtěl… Jde právě o tu vaši první návštěvu. Když ke mně Igarashi-kun dnes přišel, něco mi připadalo podivné. Po jeho odchodu jsem o tom přemýšlel a konečně vím, co mi vrtalo hlavou. Ta jeho podoba.“
„Jeho podoba?“ vyjevil se detektiv. „Vždyť vypadá normálně, je celkem podobný otci, jak jsem si všiml, i když má jinou barvu očí… Co vám na jeho vzhledu připadá…“
„Je až příliš podobný té krásné smutné ženě z mé kanceláře,“ dořekl právník. „Taková podoba nemůže být náhoda. Jsem právník, detektive, mně jsou náhody více než podezřelé. Proto jsem vám volal. Já nemám možnost to podrobněji vyšetřit, aniž bych vzbudil… řekněme… podezření té mladé dámy. Nejdřív jsem považoval to, že u mne byla v souvislosti s vraždou Renových rodičů, za… vidíte, právě za náhodu. V jejich dokumentech byl nalezen pokyn tu slečnu informovat, v případě, který vraždou soudcovy rodiny nastal. Považoval jsem ji za jednu ze vzdálených příbuzných, ale její jméno nefiguruje v závěti, to jsem ověřil. Nevím, co bylo v obálce, kterou jsem jí měl předat. Ale zařídil jsem se podle přání zesnulých, svou povinnost vůči klientům jsem tím splnil… Přesto, až dnes mi přišla na mysl jedna otázka.“
„Jaká?“ zeptal se Tamura, plně zaujatý mužovým vysvětlováním.
„Je Renova matka skutečně mrtvá?“ vypálil doktor na policistu. „Víme to jistě?“
„Myslíte… kvůli té obálce a podobě…“ dovtípil se detektiv. „Může to být vzdálenější Renova příbuzná, ne přímo matka. Kromě toho, vyrozuměl jsem, že její rodiče byli rozvedeni, může být třeba její nevlastní sestra nebo tak… Možná vás překvapila rodová podoba.“
„Možná,“ přikývl Kobayashi. „Ale ať je ta dívka kdokoliv, mohla by mít třeba informace, nebo nějaké vodítko k vyřešení případu. Já bych rozhodně chtěl mít jasno. Zkoušel jsem jí ještě telefonovat, ale bylo mi oznámeno, že se odstěhovala do Sarutani.“
„Hmm, kde že bydlela předtím?“ zeptal se Tamura. Vzhlédl a všiml si, že se k nim blíží jejich objednávka. Právník počkal, až slečna odejde, než odpověděl: „Přijela z Miyazaki. Tam moje kancelář i posílala původní upozornění. Na její staré adrese už ale bydlí někdo jiný.“
„Předpokládám, že tu adresu s sebou nemáte,“ nadhodil Tamura nadějně. Potěšilo ho, když se jeho společník pousmál a sáhl do náprsní kapsy. Podal policistovi malý lístek.
„Okamoto Ayame,“ přečetl si Tamura jméno. „Velmi hezké jméno… pro tak půvabnou ženu. Zkusím se spojit s policií v Miyazaki, třeba budou něco vědět…“ vyslovil naději. Pak se usmál. „Už jsem dnes říkal, že je vaše spolupráce velmi přínosná,“ poznamenal. „Sice nevěřím, že to je Renova matka, ale může na tom něco být. Rozhodně nepochybuji o vašem instinktu, doktore. Itadakimasu.“ A chopil se hůlek.

Vyzvánění telefonu vyrušilo Aki od oběda. Nejdřív ho chtěla ignorovat, ale protože volající to zjevně nemínil vzdát, odložila hůlky a šla k telefonu.
Sotva se ohlásila, uslyšela hlas, na který čekala. Už dlouho se nikdo neozval, takže ji to potěšilo, čekala na zprávy. Vypadalo to, že se vůbec nic neděje a přitom… Teď by se toho mělo dít nejvíc. Ale její informátoři jakoby spali, nebo co.
„No, konečně!“ vybafla do telefonu. „Hlavně řekni, že něco máš!“ Hlas na druhém konci ji zřejmě ujistil, že 'něco má', protože se začala usmívat. Spokojeně poklepávala nehtem na rám zrcadla a culila se na svůj odraz. Po delší chvíli zavěsila. Nechala oběd obědem a vyrazila ven.

O 20 minut později, sídlo rodiny Horie

„Madam je právě v knihovně,“ oznámil Aki majordomus na otázku, kde je paní Horie. Dívka vyběhla po honosném schodišti ještě honosnější vily. O minutu později už klepala na dveře knihovny.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř, potichu otevřela a vešla.
Paní Horie seděla v pohodlném křesle, četla. Se vstupem mladé blondýnky vzhlédla, vložila mezi stránky záložku, ale nevstala. Opětovala dívčin pozdrav, ta rychle usedla do křesla, na které paní domu ukázala.
„Tak, povídej,“ nařídila stará žena bez okolků. Dávno věděla, že kdyby její nejlepší vyzvědačka neměla něco podstatného, nikdy by se do jejího domu bez pozvání neodvážila. „Nějaké dobré zprávy? Předpokládám, že HO pořád sledujete, nezmizel vám?“
„Ne, Horie-sama, nezmizel, pořád máme chlapce pod dohledem,“ ujistila ji Aki. „Ale před chvílí mi jeden z mých informátorů předal závažnou informaci. Nejsem si jistá, jak dalece je to dobrá zpráva, nicméně nepochybuji, že ji i vy budete považovat za důležitou.“
Dívka postřehla, že žena přivřela oči, sotva dořekla větu a neovládla své vnitřní zachvění. Tenhle pohled dobře znala, jen své výchově vděčila za to, že nedala najevo jak velký má strach, když se na ni její zaměstnavatelka podívá takhle.
Když se nedočkala očekávaného výbuchu, pokračovala: „Dostala jsem zprávu, že se k chlapci přihlásil jeho biologický otec. Jmenuje se Yoshino Kazuo, ten podnikatel… Můj informátor řekl, že se chlapec v blízké době chystá přestěhovat do jeho domu, ale nebude tam dlouho. Dnes prý složil platbu školného na soukromé akademii.“
„Co je to za školu?“ zazněl hlas staré paní řezavě. Aki potlačila zachvění a vytáhla z kabelky složený list papíru. Předala ho paní a mlčky čekala.
Chvilku sledovala tvář ženy v křesle a uvažovala. Nikdy nekladla otázky, aspoň ne nahlas, ale v soukromí své mysli si dovolila otázky či pochyby. A právě teď přemýšlela, proč je proboha právě ten kluk tak důležitý, že kvůli tomu museli zemřít už dva lidé a její zaměstnavatelka nehne ani brvou. Co je na něm tak extra? Ona sama má přece stejný dar, jako on, proč to nestačí? Kdyby věděla jistě, že za tuhle otázku nebude potrestána, položila by ji.
„Neuvěřitelné,“ poznamenala paní, když si papír už podruhé přečetla. „Zdá se, že to bude ještě snadnější, než jsem myslela. A oni sami ho tam pošlou, samotného… Nepočítala jsem s takovým štěstím.“
„Nerozumím, madam,“ zamumlala Aki. „Podle vás je to dobrá zpráva? Bude odříznutý od… nebudeme mít možnost k němu proniknout.“
„Neviděla bych to tak černě. Pamatuješ si dvojčata Kishiovy? Mají ideální věk, aby nastoupili do takovéhle školy. A pro tebe mám taky zvláštní úkol.“

Po delším poslouchání podrobných příkazů paní Horie Aki propustila. Ta se na odchodu neovládla a přece jen se zeptala: „Odpusťte, Horie-sama, že mám drzost se ptát… Ale proč to všechno? Proč ho chcete získat?“
„Protože díky jeho spojení s námi získáme mnohem víc, než už máme. Bude to výsledek toho, oč se má i tvá rodina snažila po generace. Je to smyslem existence nás všech. A teď běž, dala jsem ti něco na práci. Až tě příště uvidím, chci slyšet, že je vše připraveno.“
„Jak si přejete, Horie-sama,“ uklonila se blondýnka, opustila místnost a o chvíli později i rezidenci. A jako vždy cítila úlevu, když se její malé auto ocitlo mimo pozemky jisté děsivé majitelky. Jakkoli svou zaměstnavatelku ctila, vážila si jí, v neprvní řadě z ní měla nahnáno… a dobře věděla, že z dobrého důvodu. Že ji samotnou hněv paní Horie nikdy nezasáhl, neznamenalo, že se to nemůže stát. Proto odjela odhodlaná své úkoly splnit na výbornou… čistě jen proto, aby přežila.

Ten samý den, později večer
Snad poprvé po osmi letech si detektiv Tamura uvědomil, že je doma dřív než jindy. Asi proto, že obvykle v kanceláři zůstával déle, nepotřeboval spěchat, doma ho nikdo nečekal…
Až dnes ho napadlo, jak už je to dlouho, co je sám. Ty krátké známosti, co mu obvykle nevydržely déle než pár měsíců (ta nejdelší se protáhla na půl roku) jeho životem jen protančily, vlastně si sotva všiml. Žádná se nepodobala vztahu, který měl s Izumi. Jakmile se jeho myšlenky ometly okolo jeho bývalé ženy, automaticky se zadíval na rámeček s fotkou na stolku u okna. A jako pokaždé si pomyslel, že by ho měl už konečně uklidit… Ale pokaždé, když se k tomu chystal, řekl si, že by měl mít důvod… A lepší než to, že jejich manželství skončilo. Proto vždy zahnal pocit, že se drží na místě, něčím, co je dávno pryč.
Dřív věřil, že jakmile si někoho najde, bude snadné se téhle vzpomínky zbavit. Mýlil se, bylo to ještě těžší… S tím závanem nové, neznámé budoucnosti, který s sebou přinášely jeho nové přítelkyně, přišel i pocit, že nemá právo se zbavit tohohle posledního pouta s minulostí, která pro něj tolik znamenala.
A dokud mu každá z těch dočasných přítelkyň na svém odchodu neřekla: „Promiň, ale já chci budovat nový vztah. Ne bojovat se stínem tvých minulých vztahů. Ty na to očividně nejsi připravený,“ nedošlo mu, že žije minulostí. Když vám čtyři ženy řeknou skoro to samé jen jinými slovy, dojde vám to, co si nechcete přiznat.
Tamura si to přiznal teprve před rokem. Když mu jeho půlroční přítelkyně řekla, že není schopný se přenést přes svůj rozvod a ona nechce žít ve stínu jeho exmanželky, řekl si dost. Přestal hledat ženu, která by ho pochopila a pomohla mu odpoutat se a upnul se na práci. Ta se mu stala vším už poté, co se s Izumi rozvedli a ona z jeho života a blízkosti zmizela. Nedržel ji, chápal, že jí připomíná, co ztratili. Když zemřel jejich jediný chlapec, sotva dvouletý, nedokázala se s tím smířit a její manžel byl příliš živou připomínkou. Nechal ji odejít a doufal, že časem potká druhou Izumi. Na své přání nezapomněl… jen už přestal věřit, že se splní.

Když se přestal přehrabovat ve vzpomínkách, vyhledal ve svém starém diáři jisté číslo… a přál si neslyšet na druhém konci hlas své minulosti. Modlil se, aby ten telefon nezvedla ona.
Oh, už jsem říkala, že život je nefér?
„Halo?“ uslyšel po dvou nekonečných minutách vyzvánění ženský hlas.
„Izumi,“ zašeptal chraptivě. „To jsem já… Yuri. Potřebuju si promluvit. S NÍM.“