Hlas větru - 8. kapitola - Ve škole

30. března, začátek školního roku

Už podruhé během dvou měsíců stál Ren u zábradlí trajektu a pozoroval temný vrcholek ostrova Kiriyama. Někde tam nahoře tušil školu, která se má na několik měsíců stát jeho domovem.
„Jsi nervózní?“ uslyšel otcův hlas. Yoshino si stoupl vedle něj, když byl ztracený v myšlenkách, nepostřehl to. V duchu si připomněl, že musí být opatrnější. „Můžeme to odvolat, Rene. Ještě není pozdě, jestli tam nechceš.“
„Jsem nervózní, napůl,“ přiznal chlapec.
„A ta druhá polovina?“ usmíval se muž.
„Ta druhá je vděčná, že budete v bezpečí,“ díval se syn do očí otci. „Už nechci nikoho ztratit, nepřežil bych, kdybych měl přijít i o tebe… Ztratil jsem toho dost.“
„Nějak by se to udělalo, synku,“ prohrábl mu otec vlasy nad čelem. „Mám radost, že budeš v bezpečí, ale moc se mi nelíbí, že kvůli tomu odcházíš z domova.“
„Nebudu tu přece sám, je to škola,“ usmál se Ren. „Bude tu Seiji-kun a Kamiko. Možná si na mě konečně zvykne, když se mi ten měsíc tak vehementně vyhýbala. A určitě si najdu přátele. Jsem společenskej,“ uculil se. „Neboj se tolik.“
„Jsi můj syn, Rene, syn mojí životní lásky,“ připomněl mu muž. „Mám tě rád, jako jsem měl ji. Musím si o tebe dělat starosti. Nikdy by mi neodpustila, kdybych se o tebe špatně staral.“
„Ať je kdekoliv, myslím, že vidí, jak se o mě staráš… tati,“ to oslovení Ren skoro zašeptal, ale oči neodtrhl.
Yoshino dojatě zamrkal, pak syna objal. Konečně se dočkal. Od první chvíle si přál slyšet od svého synka to vytoužené: ‚tati‘.

Saki se zastavila, když Yoshino svého chlapce objal, mířila sice k nim, ale tuhle ‚citovou chvilku‘ rušit nechtěla. Těšilo ji, že Seijiho nový kamarád se svým otcem vychází. Vlastně i její kamarád. Už teď ho považovala za součást rodiny – navzdory tomu, že si její bratr nebere Renovu sestru.
Když to vypadalo, že se může připojit, zase se rozešla k nim. Protože si nebyla jistá, prohodila: „Neruším?“ Oba ji ujistili, že neruší. Ren ještě dodal: „Nechceš mě ještě před něčím varovat? Něco, co bych měl vědět a Seiji-kun mi to jen zapomněl říct?“
„Noo…“ dívka se zamyslela, poťukávala si přitom ukazováčkem na bradu, „varoval tě před Kamičinýma kamarádkama?“
„Ach bože,“ zatvářil se Ren naoko zděšeně, „co mám čekat?“
„Jakmile tě uvidí?“ uculila se Saki. „Srdíčka v očích, hromadný omdlívání… a následně moře nabídek na rande.“
„Dobře,“ teď se zamyslel mladík. „Jak se mám bránit těm nabídkám?“
„Když odmítneš jednu, další tři ji nahradí, takže jediná obrana… je jednu nabídku přijmout. Třeba potkáš životní lásku?“
„Z toho hádám, že ti brácha neřek‘, že jsem gay,“ poznamenal Ren a Saki lapla po dechu. „To si děláš… Páni. Nějak se nám ve škole rozrůstáte. Neboj, kluci k mání jsou tam taky. Ale pro případ, že to neudělal Seiji, čemuž bych se divila… Haru je zakázaná zóna, je to jasný.“
„Neboj,“ zvedl chlapec ruce, „i když by stál za hřích, kámošovi bych lásku nepřebral. Mám svoje hranice, neničil bych šťastnej vztah. A ti dva jsou šťastný. Já se teď ani necítím na vztah.“
„Na akademii se tomu stejně asi nevyhneš,“ broukla si dívka. Všimla si Yoshinova úsměvu a mrkla na něj.

Právě když Ren vzhlédl, loď minula poslední nevzhledné skalisko a ukázala se ta příjemnější tvář ostrova.
Bylo vidět, že je jaro. Plochy zeleně střídaly bílé a růžové skvrnky kvetoucích stromů. Ren si pamatoval, jak mu Seiji říkal, že z lodi není škola vidět, ale stejně se ji pokoušel zahlédnout.
Yoshino se při pohledu na syna usmíval. Trochu ho uklidnilo, že se netváří nervózně, nebo vystrašeně. Vlastně si dělal víc starostí on sám. Malou Ayumi s chůvou už nechal pod dohledem Tamurova přítele a jeho lidí, sám vyrazil (s doprovodem detektiva Tamury) odvézt zbytek své rodiny do školy.
„Mluvil jsem s kapitánem,“ ozval se detektivův hlas.
„Policajt se nezapře,“ poznamenal Yoshino. Muž se ušklíbl. Ani jeden si neuvědomil, že Saki je tu a poslouchá.
Otec i policista si stoupli k zábradlí a cosi probírali. Dívka se zavěsila do Rena a odvedla si ho stranou. Pak začala vyzvídat: „Hele, proč s váma jede policajt? Myslela jsem, že je to nějaký známý.“
Ren se rozhlédl, na rozdíl od obou dospělých si uvědomil, že si nedali pozor na pusu před nic netušícím civilistou. Pak Saki tiše vysvětloval: „Detektiv Tamura vyšetřuje vraždu mých rodičů. Policie si bere ten případ osobně, když byl táta soudce. Dělá si starosti i o mně. Dneska jede s náma, aby se ujistil, že se cestou něco nesemele. Ještě totiž nikoho nedostali. Proto jdu do školy, abych byl stranou toho všeho. Nechtějí mě ve městě, když ty vrahy ještě nemají.“
„Takže na tebe bude dohlížet?“ ujasňovala si to dívka. „Ve škole?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou rudovlásek. „Jde jen o tuhle cestu. Má na práci vyšetřování, ve škole budu v bezpečí.“ Pak se na ni zadíval. „Prosím tě, tohle nemusí nikdo vědět. Nechci, aby někdo cizí šťoural v tom, co se stalo mý rodině. Myslím na akademii.“
Saki se usmála. Pak mu poklepala na loket. K poklepání na rameno by si musela stoupnout na špičky, sahala mu bradou sotva po ramena… „Nemusíš si dělat hlavu. Jen… počítáš i mě, mezi ty cizí?“
Ren jenom zavrtěl hlavou. Pak se zeptal: „Proč se ptáš?“
„Když budeš potřebovat uši, jedny mám,“ pokrčila rameny. Chvilku se dívala okolo, pak se otočila zpět na něj. „Já nikomu nic neřeknu. Ale kdyby sis chtěl promluvit, vyslechnu tě. Jsi skoro rodina.“
„A to jsem si myslel, že jsem o celou rodinu už přišel,“ zašeptal s očima přilepenýma na palubu.
„Nepřišel,“ potřásla svými culíky. „Máš pravého tátu, dvě sestry, i když tě jedna nemůže vystát, no, to ji časem přejde. Seiji je tvýho táty kmotřenec, jste skoro bratranci, takže já…“
„Skoro sestřenice,“ usmál se Ren. Objal Saki kolem ramen. „Tak. Mám ještě s něčím počítat, sestřenko?“
„Ale, ale, ale,“ uslyšeli najednou jízlivý hlásek a prudce se otočili. Stála za nimi Kamiko a její kamarádka Masami a obě se usmívaly. Ta zrzavá ale mnohem děsivěji.
„Že by se nám tu klubal vztah?“ vyzvídala s nepřehlédnutelnou jízlivostí. Ren a Saki se na ni podívali, pak na sebe a zvedli obočí.
„Na to jsi proboha přišla jak?“ zeptala se Saki. Prohlížela si svou ex-skoro švagrovou, tušila, že i kdyby řekli cokoliv, ona si bude domýšlet svoje. Měla utkvělé představy ohledně jejího bratra, bude je mít i ohledně svého.
„Nějak se k sobě máte,“ culila se Masami. Ren protočil oči. „Jsme kamarádi,“ vysvětlil.
„Jasně, jasně,“ přikývla Kamiko. „A proto se tu objímáte. Tvůj táta by mohl mít radost, Saki-chan. Naše rodiny by spojilo vaše manželství, tak jak to chtěl.“
„To bych si musel vzít Seijiho, aby se naše rodiny spojily,“ odsekl Ren.
„Jak to myslíš?“ zarazila se Kamiko. Podezíravě si bratra měřila.
„Já dávám přednost klukům, takhle to myslím,“ usadil ji Ren. „Saki-chan je opravdu kamarádka.“
Kamiko široce rozevřela oči s hlasitým zajíknutím. Chvilku to vypadalo, že se zadusí, zatímco se její přítelkyně Masami snažila před ní utajit smích. Když se Renova sestřička konečně nadechla, opovržlivě se na Rena podívala, prudce se otočila a s kamarádkou v závěsu odkráčela.
Ren se ohlédl na otce. Oba muži už přestali mluvit a zjevně celou scénu sledovali. Když chlapec viděl Yoshinův výraz, pokrčil rameny. „No jo. Tohle nebylo moc jemný, připouštím.“
„Vyprovokovala tě, nedivím se ti,“ povzdechl si otec. „Myslel jsem, že jsem ji vychoval líp. To se neumí vůbec ovládat?“
„Když jde o zhrzené ženy, Yoshino-san,“ vložila se do toho Saki, „jde i dobrý vychování stranou. Z anděla se stane ďábel raz dva. Věřte mi, dokážeme být mrchy. A Kamiko to opravdu přehání, ale potřebuje pořádnou facku, aby se vzpamatovala. Myslím mentální facku,“ dodala, když si všimla, jak kmotr jejího bratra nadzvedl obočí. „Pořádný šok, aby se vymanila z těch svých představ. Stydí se za to, jak dopadlo to zasnoubení se Seijim, tak se snaží dokázat, že má pravdu ona. Neuvědomuje si, že si to dělá jen horší.“
„Ano, máš pravdu,“ řekl Yoshino. Víc nestačil, Ren oznámil: „Blížíme se k přístavu!“

Cestou z přístavu se Ren díval z okna, vyhlížel bránu ke školním pozemkům. Po chvilce se otočil k Saki. Využil toho, že spolu sedí vzadu, Yoshino vedle řidiče a Tamura si zašel na místní policejní stanici a zeptal se: „Jak jsme mluvili o tom, co mě na škole čeká… Měl bych slyšet ještě něco?“
„Hmm…“ Dívka se zamyslela. „No, nevím, kolik toho víš od Seijiho, ale… Ještě vloni jsme měli ve škole takovýho… Říkal si Osho, Král. A opravdu tak nějak vládnul škole, měl spoustu patolízalů a na každým prstě snad deset holek. Je to hroznej d***ař. Snad jedinej z profesorskýho sboru, koho neměl omotanýho kolem prstu, byl ředitel. A jedinej student, kterej si z něj absolutně nic nedělal, byl Seijiho kluk. Jasně, tehdy spolu ještě nechodili… Jde o to, že už na začátku Osho nebyl pro někoho král. A jak se pokoušel Haruovi nějak zavařit, nakonec to dopadlo tak, že přišel o všecko. Už nemá žádný přisluhovače a nohsledy. Jako první ho opustil jeho starej kamarád, potom jeho vlastní bodyguard a do konce druháku ho nechali i ti ostatní. Ale jeden z jeho bývalých lidí se teďka pokouší…“
„Založit vlastní království,“ uzavřel vyprávění Ren. „Jde o převzetí moci, tak to myslíš. A ten Osho… už tam nestuduje?“
„To nevím,“ pokrčila Saki rameny. „Ke konci už s ním nikdo nemluvil, takže nevím, jestli skončil. Pochopila bych to, kdyby jo. No, uvidíme. Ale na Takagiho si dej bacha. Je to homofob jak noha a schopnej snad všeho. Na podzim dostal ránu od Harua, protože mu zabil jeho oblíbenou veverku. Čekal, až na něj Haru zapomene a nebude čekat odplatu. Na večírku oslavy založení školy zaútočil… a otrávil Haruovi pití. Měl jsi vidět Seijiho, čekala jsem, že Takagiho zabije. Jakmile se Haru vrátil z ošetřovny, dali se s bráchou dohromady. Aspoň k něčemu to bylo dobrý,“ poznamenala ještě.
„Nechápu, proč ho v tom případě nevyhodili,“ podivil se Ren. „Z mý bejvalý školy vyrazili studenta jen proto, že ho jeden profesor přistihnul při kouření na záchodech. No, je fakt, že ten profesor to podal málem jako požívání drog, ale… otrava je vážnější. To jako vůbec nic neudělali?“
„Seiji mi to pak vysvětloval,“ řekla. „Ředitel ho vyhodit chtěl. Haru sám nechtěl, aby ho ze školy vyrazili. Tenkrát neměl moc přátel, Seiji byl asi jedinej, s kým se bavil, ale to měli zrovna problémy kvůli Kamiko… Nechtěl, aby si ostatní mysleli, že jim může zatopit, když se mu zachce. Takže Takagi na škole zůstal, ale každej taky ví, co udělal. Moc lidí se k němu nehrne. Tak velký království, jako měl Osho, mít nebude. Má kolem sebe jen pár ubožáků, co uvažujou podobně. Je to rozdíl, dejme tomu jako… pouliční gang vedle Yakuzy, takhle asi.“
„Ani jedna možnost se mi nelíbí,“ podotkl Ren. „No, každopádně vím, komu se vyhnu. Jinak se ve škole nic extra neděje? Seiji mi vyprávěl o kulturním festivalu.“
„Bývá na jaře,“ řekla Saki a koukla z okna. „Hele, už tam budem. No, festival jsi prošvihnul, další až za rok. Aspoň si užiješ i přípravu,“ uculila se.
„Nevím, jestli mám být rád.“
Saki se rozesmála.

„Ahoj!“ zamával ze schodiště před školou blonďák s menším černovláskem po boku. Saki popadla Rena za rukáv a táhla ho k těm dvěma. Yoshino, který jim šel v patách, se pobaveně usmíval.
Saki se nechala obejmout kolem ramen od bratra a jemně políbit na tvář od Haru.
„Rene, rádi tě vidíme,“ přivítal ho Seiji. „Vítej na Takahiro Akademii. Jak se těšíš?“
„No,“ Ren pokrčil rameny, „jsem trochu nervózní, ale jinak v pohodě. Mám kliku, že tu někoho znám.“
„Seiji-kun, mám k tobě a tvému příteli prosbu,“ vmísil se do hovoru Renův otec. „I k tobě Saki-chan. V tomhle se nemůžu spolehnout na Kamiko.“
„Jasně, Yoshino-san, o co jde?“ zajímal se blonďák.
„Rád bych, abyste Rena vzali mezi sebe. Myslím tím… seznamte ho se školou, aby se tu necítil sám. Jeho sestra mu bohužel oporou nebude… Můžu se na vás spolehnout?“
„Ale tati,“ protočil Ren oči. „Já si přece poradím, kluci budou rádi, když budou mít čas na sebe, ne abych je připravoval o volnej čas.“
„Ty jsi moula, Rene,“ zasmál se Nakamura. „Jsi skoro rodina. A rodina drží pohromadě… obvykle,“ dodal už trochu sklesleji. Pousmál se, když ho z jedné strany objala sestra a z druhé jeho přítel.
„V pohodě, Yoshino-san,“ ozval se doteď mlčící Haru. „To není problém. Kamiko by stejně nemohla na chlapeckou kolej… My prostě rodinu zastoupíme.“
Muž se zadíval na drobného černovláska poněkud překvapeně. Ne, že by s tím přímo počítal, ale tak nějak ho překvapilo, že Haru na bratra své rivalky nereaguje špatně. Je to tím, že jsou oba kluci?
Yoshino byl rád, že ponechává svého syna právě tady, s dobrými přáteli. I když se chlapec nemůže spolehnout na svou sestru, bude tu mít ostatní. Snad právě tohle pomyšlení mu později pomohlo odjet domů s trochu lehčím srdcem.

„Tak, tady si vyzvedneš všechny papíry,“ řekl Seiji, když s Haru odvedli Rena k přijímací kanceláři. „A buď v klidu,“ dodal Haru. „Namikawa-san sice vypadá, že člověka pokouše, ale jsou i lidi, na který je hodná. Třeba si oblíbí zrovna tebe.“
„Dobře,“ zamračil se Ren. „Kam mám jít potom?“
„Hmm,“ kluci se na sebe podívali, „víš co, pak běž zase dolů do haly. Vchod na chlapeckou kolej už jsi viděl, až dostaneš klíče, přijď tam, úplně nahoru. Ukážem ti pokoj.“
„Tak dík,“ usmál se rudovlásek. Najednou se cítil líp. Nervozita přešla. „Uvidíme se na koleji.“

Když po patnácti minutách opouštěl patro a mířil k chlapecké ubytovně, říkal si jen, že je dobře, že ta protivně naladěná hospodářka neučí. Zjevně jí nepadl do oka. ‚Z čeho proboha kluci soudili, že si zrovna mě oblíbí?‘ uvažoval.
Z myšlenek ho vytrhl náraz a výkřik „Hej!“ Ren zatřepal hlavou a rozhlédl se. Ke dvěma rozjíveným klukům, očividně mladším, se blížil nakrátko ostříhaný blonďák a netvářil se právě přívětivě.
„Nechcete se zklidnit?“ zeptal se obou chlapců, kteří nectili zákaz běhání po chodbách. „Jste ve škole. To lítání se dalo prominout jen v první půlce prváku a vy už jste druháci! Chovejte se trochu klidněji a když už musíte běhat, jděte na cvičiště!“ ukázal směrem ven. Okřiknutí studenti kývli, odpověděli: „Ano, senpai,“ a krokem zamířili, kam starší chlapec ukazoval. Sotva se ocitli z dohledu, uslyšel Ren běh a chlapecký smích.
Blonďák si jen povzdechl a zvedl oči v sloup, jak si vesmíru němě postěžoval na neposlušnost mladší generace.
Ren si odkašlal, tak mladíka upozornil, že ještě neodešel. Trochu zrozpačitěl, když na něj pohlédly modré oči.
„Nový, co?“ usmál se najednou majitel těch očí. Ren nedokázal promluvit, jen přikývl. Blonďák sáhl po deskách s několika papíry, ležících na stolku, kterého si předtím nevšiml… Nad stolkem visela prosklená skříňka s klíči.
„Jmenuješ se…?“ zeptal se.
Ren se rychle vzpamatoval a odpověděl, rádoby klidně: „Igarashi, Ren.“
„Vážně, to jsi ty?“ pousmál se neznámý. „Já jsem Koyama Nori, předseda třetího ročníku. Seiji a Haru o tobě hodně mluvili. Tady, klíč od pokoje. Ten velkej je od dveří k požárnímu schodišti na našem patře. Tyhle hlavní dveře na kolej,“ ukázal na zmíněné dveře, „zamyká profesor, co má večer dozor. Detaily se dozvíš časem.“
„Děkuju,“ Ren si převzal klíč s poněkud smíšenými pocity. „Jo… Chci se zeptat… budu mít spolubydlícího?“
„Je to problém?“ zarazil se Nori. „Víš, vloni bylo mnohem míň studentů, tak mělo dost lidí vlastní pokoj… Ale ředitelka trochu snížila školný, takže si může víc lidí dovolit tu studovat. Tenhle školní rok je skoro celá chlapecká kolej plná. Je tu míň prváků, druháci jsou plný úplně a třeťáci až na jedno místo taky. Vadí ti spolubydlící?“
„Ne, vlastně ne,“ zavrtěl Ren hlavou. „Byl jsem jen zvědavej. Už je tu?“
„Zatím si klíč nevyzvedl,“ odpověděl předseda zadumaně. Ren si pomyslel, že to vypadá, jakoby si dělal o dosud nedorazivšího studenta starosti… V duchu pokrčil rameny.
„Tak já půjdu nahoru,“ řekl, aby neodcházel jen tak beze slova. Zamyšlený blonďák se vzpamatoval, kývl na dveře na kolej a dodal: „Vítej na Takahiro, Igarashi-kun. Obrať se na mě, kdyby něco, jo?“
„Takhle pečuješ o každýho nováčka?“ zajímal se Ren pobaveně.
„Asi už to mám v povaze,“ zašklebil se Nori. „Tak zatím,“ kývl na něj a obrátil se k dalším příchozím, dvojčatům, co vypadali jako prváci – malí a vyjukaní.

Jakkoli se chtěl držet svého předsevzetí, nějak Ren nedokázal vyhnat jistého předsedu třídy z hlavy. Snažil se, ale ten blonďák ho něčím zaujal… Možná tím, jak se k němu choval laskavě. ‚Musím se na něj zeptat kluků,‘ napadlo ho. ‚Když s ním o mě mluvili, tak si s nima já promluvím o něm.‘
S tímto plánem vystoupal po schodišti do svého patra a podle čísla na svých klíčích vyhledal svůj pokoj. Na stěně vedle dveří spatřil cedulku se dvěma jmény, svým a budoucího spolubydlícího. Zadoufal, že ten ‚Endou Katsu‘, bude snesitelný společník.
Zrovna strkal klíč do zámku, když uslyšel: „Rene! To už jsi tady?“
Otočil se. Blížil se k němu ‚šťastný páreček.‘ Haru si ještě zapínal sako, Renovi stačil letmý pohled… Dobře věděl, co znamená ten jiskřící pohled, červené tváře a naběhlé rty… a sem tam ‚nenápadné‘ červené značky na krku, jimiž se honosili oba mládenci, kteří k němu mířili. A jako vždycky, se neubránil pocitu závisti. Záviděl jim, jak jsou spolu šťastní. A taky jim to přál. Z celého srdce.
„Pojďte dál,“ pozval je pohostinně, „můj spolubydlící prej ještě nedorazil.“ Zarazil se, když Haru okomentoval své mrknutí na cedulku se jmény větou: „No, to mě podrž! Seiji, hele!“ ukázal na cedulku. Jeho dlouhovlasý přítel překvapeně zvedl obočí. „Mě taky podrž,“ zamumlal.
Pak se podíval na Rena, ten jejich zvláštní reakce poněkud nechápal.
„O co jde?“ zeptal se.
„To ti vysvětlíme uvnitř,“ ukázal Seiji na dveře. Sotva byli v pokoji, Ren se napřed rozhlédl. Jeho nové bydliště, ač malé, se mu zamlouvalo. ‚Pokoj‘ byly vlastně pokoje dva. Z chodby se vcházelo do studovny, fungující zároveň jako obývací pokoj, do místnosti, sloužící jako ložnice Ren jen letmo nakoukl. Dvě postele, dvě skříně a okno. U postelí už stála zavazadla, dokonce i druhého chlapce. Jen on sám se ještě neobjevil.
Ren si pomyslel, že s vybalováním počká, než spolubydlící dorazí, aby si vybrali postele, chtěl se vyhnout půtkám hned na začátku.
„Pokoje vypadají podobně jako v druháku,“ poznamenal Haru a usadil se na gauči, potaženém světle zeleným plyšem. „Jsou i stejně velký. Jen ta obrácená poloha je nezvyklá.“
„Máš celej rok, aby sis zvykl, andílku,“ prohrábl mu vlasy Seiji a sedl si do křesla. Vytušil, že kdyby si sedl přímo vedle Haru, Ren by se mohl cítit v rozpacích. ‚Andílek‘ se jen nespokojeně ušklíbl. Radši by uvítal menší vzdálenost mezi sebou a svým milencem.
„Co myslíš tou obrácenou polohou?“ zajímalo rudovláska. Haru se usmál.
„Pokoje druháků jsou situovaný na tu stranu, kde jsou tady okna,“ ukázal ke dveřím na chodbu.
„Aha,“ chlapec to rychle pochopil. Teď ho víc zajímalo, proč jeho noví kamarádi reagovali na jméno spolubydlícího tak podivně. „Hele, co se vám to venku nezdálo? Říkali jste, že mi to vysvětlíte. Tvářili jste se divně.“
„Nelekej se,“ vzal si slovo Seiji. „Jen nás to trochu překvapilo. Čekali jsme, že už do třeťáku nenastoupí. Vloni si tak trochu… uřízl ostudu.“
„Hlavně mi neříkej, že to je ten Osho,“ nadhodil Ren a taky si sedl. Když uviděl výrazy svých přátel, zarazil se. „JE to on?“
„Kdes to jméno slyšel?“ zajímal se Haru. „Seiji?“
„Já ne,“ zavrtěl hlavou blonďák. Jak potřásl svými obarvenými vlasy, připomněl Renovi jistou blonďatou osobu, na kterou se chtěl zeptat…
„Saki-chan se zmínila,“ vysvětlil. „Když jsem se ptal, jestli jsi mi nezapomněl něco říct.“
„Aha,“ zamyslel se Nakamura. „No, snad se nic zvláštního nestane.“
„Kdyby něco, nechoď za učitelama,“ upozornil ho černovlásek a šel si přesednout. Seiji se chápavě pousmál, když se uvelebil na područce jeho křesla. „Prostě přijď za náma.“
„Čekáš, že mi bude dělat problémy?“ Ren se zamračil. „Že s ním nevyjdu?“
„To se uvidí,“ pokrčil rameny Haru. „Třeba jo. Obrázek si asi budeš muset udělat sám. Možná teď, když kolem sebe nemá ty svoje patolízaly a harém, začne se chovat normálně. Ještě se může polepšit.“
„Ty si pořád děláš hlavu s ostatníma,“ zasmál se Seiji. „I Takagiho bys nejspíš odprosil. A to tě málem zabil,“ dodal už zamračeně.
„Něco odpustit nedokážu a ty to víš,“ napomenul ho Haru a Rena úplně zaskočilo, jak pokorně se vysoký blonďák zatvářil. Tušil ale, že tohle je mezi těma dvěma a neměl by se ptát. I když měl sto chutí. Místo toho řekl: „Hele, chtěl jsem se zeptat… Když jsem dostal klíče, Koyama-kun se zmínil, že jste o mě mluvili. Co jste mu říkali?“
„Nic zvláštního,“ pokrčil Seiji rameny. „Víš, je nás tady taková parta a všem jsme řekli, že sem nastupuje syn mýho kmotra. Jsme všichni přátelé a ty jsi skoro rodina, prostě se o tebe staráme. Ale jestli je ti to nepříjemný…“
„Vadí ti, že se takhle angažujeme, Rene?“ otázal se Haru a přivřenýma očima si rudovláska prohlížel.
„Ne, to jsem neřekl,“ bránil se Ren, „jen mě to zaskočilo. Nečekal jsem, že se o mě bude někdo takhle starat.“
„Neboj, až Saki zjistí, že jsi na kluky, začne ti hledat ‚pana Pravýho‘,“ ozval se pobaveně Seiji. „To teprve poznáš, co je starání. Nás s Haru se taky pokoušela dát dohromady, prakticky od začátku.“
„A jak se zdá, uspěla,“ poznamenal Ren. „Jste spolu a řekl bych, že šťastný.“
„Jo, ale my se dali dohromady tak nějak… nezávisle na jejím snažení,“ Haru pokrčil rameny, ale zamračil se, když zjistil, jak se tváří jeho ‚pan Pravý.‘ „Co je? Nesouhlasíš se mnou?“
„Nechci svý milovaný sestřičce přiznávat body navíc, ale je fakt, že její přesvědčení mě na začátku tak trochu nalomilo,“ připustil. „Do tý doby jsem věřil, že mě kluci takhle nezajímají. Nechtěl jsem si to nějakou dobu připustit. Ale díky bohu, že jsem to udělal,“ vzhlédl ke svému milenci, který se na něj usmíval.
„Ehm-hm,“ odkašlal si Ren, aby těm dvěma zabránil vrhnout se na sebe přímo u něj na pohovce. „Nic proti dobrým koncům, přeju vám to. Ale můžeme se vrátit ke mně? Mám otázku.“ Pobaveně si všiml, jak oba zrudli. Ale věnovali mu pozornost, tak spustil: „Co mi povíte o Koyamovi?“
„Je gay jako vyšitej,“ spustil Haru. „Super kluk, uvidíš. Zodpovědnej, už od prváku byl předseda, zdá se, že ho to baví. Dokud byl ‚u moci‘ Osho, tak svou orientaci tajil a předstíral vztah s nejlepší kamarádkou Saki. Bál se přiznat, protože byl zamilovanej právě do Osha. Byli od dětství kámoši, nechtěl o jeho přátelství přijít... Tak dost dlouho přehlížel, co dělá, i když se ho snažil brzdit. Ale nakonec byl první, kdo od něj odešel, když si mě chtěl Osho podat. Došla mu trpělivost. Je to hodnej kluk, zaslouží si, aby ho někdo bral vážně… Osho ho dlouho zneužíval jako poskoka, neviděl v něm kamaráda, kterej ho přes všechno má rád. Nori je prostě ten, kdo je zodpovědný, rozhoduje o různých věcech, je ten, za kým většinou lidi chodí, když maj‘ problém. Nedává najevo, že sám potřebuje oporu, někoho, kdo by se staral o něj…“
„Prostě ten typ, co nosí na ramenou tíhu světa a nepípne,“ doplnil přítelovo vyprávění Seiji. „Nori by potřeboval, aby mu občas někdo řekl, že nemůže řešit každej problém na světě a měl by myslet i na sebe.“
„Jo, když o tom mluvíte, připadalo mi, že je to takovej Samaritán. Znali jsme se chvilku a už mi nabídl pomoc,“ podotkl zadumaně Ren. „Je… zajímavej.“
Seiji a Haru se na sebe s úsměvem podívali. Těšilo je, že jejich kamarád se smutnýma očima někoho zaujal a chtěli to nejlepší i pro Rena.
„A co ta vaše parta?“ zeptal se Ren, když bylo dlouho ticho. „Kolik vás vlastně je?“
„Saki a její dvě kamarádky,“ začal vypočítávat Seiji, „my dva, Nori, Kazuma a Madoka-kun. Bylo by fajn, kdybychom brzy mohli počítat i tebe,“ ušklíbl se.
„To by bylo bezva,“ usmál se Ren. „A Kamiko? Vyrozuměl jsem, že tu má kamarádky, ale domů je nezvala, asi měla strach, že si s nima něco začnu. Teď si naopak nebude zvát kluky, po dnešku.“
„Už zná tvou barvu?“ zavtipkoval Haru. Ren přikývl. „Jo, cestou mi to tak nějak ujelo.“
„No, teď si bude dělat starosti, abys jí nepřebíral nápadníky. Mě to ještě neodpustila,“ poznamenal Haru. „Ani se jí nedivím,“ dodal, když přejel pohledem po Seijim. Ren se málem začervenal, když si všiml, jak Haru slastně přivřel oči, když mu blonďák zezadu pročísl vlasy. Bylo to něžné gesto, nijak smyslné, přesto mu připadalo intimnější než vášnivý polibek. V duchu si přiznal, že už je dlouho sám a tak je na takové scény poněkud… citlivější. Vnímavější. Potřeboval by si někoho najít… To si přiznal, ale taky věděl, že právě tohle by teď neměl. Nechce riskovat.
„Nemám vás nechat o samotě?“ neudržel se a tajil smích, když oba zrudli.
Vzápětí se všichni lekli, dveře se poněkud hřmotně rozlétly a dovnitř vešel, obtížený taškou přes rameno, dosud nezvěstný – Endou Katsu. Rena překvapil jeho zaskočený výraz, když své spolužáky uviděl.
Očividně si nebyl jistý, že je ve správném pokoji, znova vykoukl ven, na cedulku se jmény. Když zjistil, že se nespletl, pokrčil rameny. Vrátil se dovnitř a podíval se do tváří svých spolužáků.
Endou Katsu dobře věděl, že teď se ve školní hierarchii propadl hodně hluboko a taky si uvědomoval, že si za to může sám. I kdyby nebylo několika vážných rozhovorů s Norim na konci minulého ročníku a o prázdninách, rozsvítilo by se mu. Časem. Takhle se mu otevřely oči dřív a upřímně… byl za to rád. I když nepočítal s tím, že mu každý okamžitě odpustí.
„Ahoj,“ pozdravil a snažil se nedat najevo nervozitu. V hlase se mu neprojevila, tak se odvážil promluvit znova: „Neruším? Nori říkal, že můj spolubydlící už dorazil, ale…“
„Ale nás jsi nečekal, co?“ nadhodil Haru. Podíval se na Rena, pak na Seijiho, ten neznatelně kývl a zvedli se. „Ren je kamarád, tak jsme ho zasvěcovali. Ale potřebujete se zabydlet a seznámit se, to už necháme na vás. Uvidíme se u večeře, Rene,“ kývl na rudovláska, kterého ta změna situace nějak zmátla. Jen popleteně přikývl.
Když osaměli, chvilku se na sebe nejistě dívali. Pak se Katsu probral a natáhl k Renovi ruku: „Jsem Endou Katsu. Vítej na Takahiro.“
„Igarashi Ren,“ představil se Ren a stiskl někdejšímu králi školy ruku. „Díky za přivítání. Hele, chci se včas zeptat… bude to problém, když za mnou kluci budou chtít přijít? Slyšel jsem, že moc nevycházíte, ale… jsem novej. Moc lidí tu neznám.“
„Nevadí, je to i tvůj pokoj,“ potřásl hlavou Katsu. „Já bych si sem taky vodil přátele…“ ‚Kdybych je měl,‘ doplnil v duchu sklesle. „Jen se snad scházejte jinde, když se budu učit. Potřebuju klid, při hluku se blbě soustředím. Můžu se zeptat, odkud se s nima znáš?“ kývl bradou ke dveřím, jak naznačoval, koho myslí.
„Můj táta je Seijiho kmotr,“ odpověděl Ren. „A přes Seijiho znám Haru-kuna. Ale známe se teprve dva měsíce. Podrobnosti nejsou důležitý,“ dodal, když zahlédl ve tváři nového spolužáka otázku. Ten zjevně pochopil, neptal se. Ale jedné otázce se stejně nakonec neubránil: „Tobě nevadí, že jsou…hm… spolu?“
„Myslíš to, že jsou gayové,“ přeložil si dotaz Ren. „Ty proti takovým lidem něco máš?“
„Vlastně ani ne,“ pokrčil rameny brunet. „Spíš mě dost překvapilo, kolik jich tu je. Vyrojili se zničehonic, dokonce i kluk, kterýho znám od dětství… Nepoznal jsem to na něm.“
„To na pohled nepoznáš,“ rozesmál se Ren. „Pokud ti ten dotyčnej neprojde před očima s kabelkou a v růžový košili, nenapadne tě to.“
„Tím chceš říct, že to prostě nepoznám,“ uzavřel Katsu. „Fajn, nebudu to řešit. Máš holku, Igarashi?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou oslovený. Tazatel si povzdechl… a pak vypálil nečekanou salvu: „A kluka?“
„Teď zrovna ne,“ odvětil Ren a snažil se udržet kamennou tvář. Protože tvář jeho spolubydlícího prozrazovala naprostý úžas. „To si děláš…“
„Vadí?“ zeptal se Ren. „Nemusíš se bát, že bych po tobě vyjel. Jsi na holky, respektuju to. Nehodlám tě obtěžovat.“
„Já ti věřím,“ ujistil ho Katsu. „Jen mám fakt dojem, že je vás tu čím dál víc. Jsem překvapenej, nic víc. Neber si to osobně, Igarashi. Mimochodem, mám to brát tak, že tě nepřitahuju?“ zeptal se najednou.
Rena tahle otázka zaskočila. Pořádně si chlapce proti sobě prohlédl. Snažil si všimnout detailů, spojit je v celek a všimnout si přitažlivých jednotlivostí.
‚Vysoký. Hnědé krátké vlasy, hezky sestříhané. Hnědé oči, vypadají skoro černé. Hezký úsměv, jen ta mračivá vráska mezi obočím mu to kazí. Postava…‘ Ren přejel pohledem po Katsuově těle, všiml si, že se mladík zatvářil neklidně. Pousmál se.
‚Postava pěkná,‘ připustil v duchu. „Sportuješ?“ zeptal se. „Máš docela pěknou postavu. Jestli mám bejt upřímnej… Nevypadáš špatně, určitou přitažlivost máš i pro mě. Ale jak jsem řekl, nebudu to na tebe zkoušet.“
„Dík,“ Katsu sklonil hlavu, poškrábal se rozpačitě ve vlasech, pak řekl: „Asi bych to měl brát jako kompliment, co? Od gaye je to asi upřímnější… No, přinejmenším mi nepolezeš do zelí,“ ušklíbl se.
„Jo, s tím si nemusíš dělat hlavu,“ ušklíbl se i Ren. „Tak, jakou chceš postel? Ještě jsem žádnou neobsadil.“

Toho večera v Kagoshimě, policejní stanice, oddělení vražd
Po návratu z ostrova Kiriyama se detektiv Tamura nevracel domů, na letišti se rozloučil panem Yoshino a vyrazil do práce. Sotva dorazil na oddělení, uslyšel hlas svého nadřízeného: „Jakmile se Tamura dostaví, pošlete ho ke mně!“
„Co se děje, pane?“ ozval se. Velitel Uchikawa se zatvářil úlevně, vzápětí štěkl: „Pojďte sem, detektive. Něco si poslechněte.“
„Ano, pane.“ Tamura se v duchu rozloučil s hrnkem kávy a zamířil za velícím do jeho kanceláře. Když míjel stůl kolegy Shibaty, mladík ho oslovil: „Detektive, máte tu vzkaz od doktora Kobayashiho. Volal asi před hodinou.“
„Děkuju. Říkal něco důležitého?“
„Jen, co je na tom lístku, detektive.“
„Dobře,“ kývl Tamura.
V kanceláři zjistil, že má velitel hosta. Podivně znepokojivého hosta. Muž, asi tak v jeho letech, oblečený ve střízlivě šedém obleku a tmavém plášti. Jeho tvář měla nic neříkající výraz.
„Zavřete dveře, detektive,“ poručil velitel. „A sedněte si. Tohle je…“ chtěl představit neznámého, ale ten se toho chopil sám.
„Satou Takuya. Agent Satou Takuya,“ řekl chladně a ukázal policistovi svou legitimaci. Krátce potřásl Tamurovi pravicí. „Vyrozuměl jsem, že to vy máte na starosti vyšetřování vraždy manželů Igarashi, detektive.“
„Ano,“ hlesl Tamura. Byl překvapený a jeho vyvedlo z míry máloco. Agenta zvláštní služby tu rozhodně nečekal. Natož aby mu bylo jasné, proč by se zajímal o Renovu rodinu.
„Máme zájem na tom, aby se ten případ rychle vyřešil,“ začal agent. Detektiv se zamračil. „Nehodlám to vyšetřování zametat pod koberec, agente Satou,“ vyskočil zase. „Nestal jsem policajtem, abych nechával vrahy na svobodě.“
„Tamuro!“ vyštěkl velitel. Agent se napřímil a vypadal ještě ledověji než předtím.
„Kdybyste mě nechal domluvit,“ poznamenal, „už byste věděl, že nežádám, abyste to, jak jste řekl, zametal pod koberec. Už jsme mluvili s prokurátorem a máme důvod se domnívat, že vrahy soudce a jeho manželky je skupina, po které už nějakou dobu jdeme. Mají na svědomí vraždy, únosy, krádeže informací.“
„Co je to za skupinu?“ zajímal se Tamura už klidněji. „Organizace, jako Yakuza? Mají s Yakuzou něco společného?“
„Ne. Předpokládáme, že jde o skupinu, která se zabývá okultismem. Zřejmě sekta. A z nějakého důvodu jde po soudcově synovi.“
„Jak to víte?“ zajíkl se Tamura. Zneklidnělo ho pomyšlení, kolik toho můžou vědět. Pak ho napadlo: ‚Je ten kluk vůbec v bezpečí?‘
„Máme své zdroje, detektive,“ usmál se najednou agent. Ten úsměv Tamurovi kdovíproč připomněl žraloka. „Víme, že jste toho chlapce schovali, což je dobře. Dohlíží na něj někdo?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Tamura. „Tady nemůžeme nikoho postrádat a tamější polici to nechci svěřit. Nevěřím nikomu, koho neznám. Kromě toho, myslím, že tam je v bezpečí.“
„Vy myslíte,“ uchechtl se agent pobaveně. „No nic. Chlapcovo bezpečí odteď přenechte nám. Kde je?“
Tamura se zamračil a mlčel. Pouze propichoval agenta Satou pohledem.
„Detektive,“ ozval se velitel Uchikawa. „Odpovězte.“
„Já mu nevěřím, pane,“ nechtěl muž spolupracovat. „Jak mám vědět, jestli mu jde o Renovo bezpečí? Neznáme ho!“
„Tamuro! Jestli teď nebudete spolupracovat, tak vám ten případ seberu!“ rozlítil se Uchikawa. „Nezdržujte to!“
Detektiv se na svého velitele naštvaně podíval, ten chlap dobře věděl, jak na něj. Musí ten případ mít. Nemůže se ho vzdát.
Poraženě sklonil hlavu a zamumlal: „Je ve škole. Takahiro Akademie na ostrově Kiriyama.“
„O téhle škole jsem v životě neslyšel,“ zamračil se agent.
„Je to prestižní akademie,“ vysvětlil Tamura neochotně. „Soukromá. Studují tam děti z bohatých rodin. Je to dost nepřístupné místo. Cizí člověk je tam nápadný. Pochybuju, že vaše lidi tam někdo přehlédne,“ ušklíbl se zlomyslně.
„To už není vaše starost, detektive,“ usadil ho muž v šedém. „Nasadíme někoho do školy. Pro případ, že by se k mladému Igarashi někdo z nich přiblížil, budeme připraveni. Bude pod celodením dozorem. Ani to nebude vědět.“
„Slibte mi něco,“ požádal Tamura. Agent překvapeně zvedl obočí. „Ať se mu nic nestane.“
„Vám na tom mladíkovi nějak záleží,“ podivil se Satou.
„Slíbil jsem mu, že najdu vrahy,“ vysvětlil detektiv zamračeně. „ A nechci mu chodit sdělit výsledek vyšetřování na hřbitov.“
„Berete si ten případ osobně,“ poznamenal agent. „Snad to nebude na škodu vaší práci?“
„To není vaše starost!“ odsekl Tamura nepřátelsky. „Prostě ho ochraňte!“
„Ochráníme,“ slíbil Satou s úsměvem. „Vy zase dělejte svou práci. Ozvu se, když budeme mít nové informace. Rád bych udržel naše vztahy v rovině spolupráce, veliteli,“ otočil se na Uchikawu.
Tamura zamyšleně sledoval, jak se agent loučí s velitelem a doufal, že neudělal chybu.