Home-cože to? (10.kap.) Play

Bart a Alan byli dost překvapení, když mě náš drahý a věčně příjemně naladěný spolužák, vážně poslechl. Nečekala jsem, že ho ta moje přednáška tolik dostane a náš šmoula se trochu uskromní se všemi svými negativizmy. Lio ale i tak vypadal spokojeně a stále nezůčastněně. A to i při výstupu ze školního autobusu, který nás dovezl až k našemu prvnímu kvalifikačnímu soupeři Mad Dragons.

Protože to bylo jako, že už na ostro jela s námi i naše první manažerka Emma Garcia. Byla to krásná druhačka tmavší pleti s na rudo obarvenými delšími vlasy, které se na slunci leskly až do nádherných odstínů oranžové a bronzové. Její nazelenalé oči ještě víc podtrhovaly její divokou krásu, která se nelíbila jen mě. Všichni kluci bez výjimky o ní utrousili minimálně jednu poznámku denně, některé byly dost oplzlé, ale co taky čekat od téhle bandy cvoků.

Asi za půl hodiny k nám lehkým krokem atleta přiběhl vysoký hráč z týmu našeho dnešního soupeře. S mírným úsměvem si nás prohlížel čokoládovýma očima, než spokojeně zastavil dva metry od skupinky prváků, tedy té mojí.
"Hledám kapitána, neviděli jste ho?"
"To jsou mi fóry, Jime. Jako by si na mě mohl zapomenout."
"Promiň Harry, to zřejmě to světlo nebo možná... máš jinak střižený vlasy."
"Vypadáš dnes bojovně nebo je to jen tvým velkým egem?"
"Pokaždé, co ho vidím ho má ve vyšších sférách," přidal se do jejich rozhovoru Frenk a dál si upravoval svůj culík.
"Ale, zapomněl jsem, Frenku," poznamenal Jim a naschvál bodnul do vosího hnízda. "Jak se má Leny?"
"Rozhodl jsem se, že tebe zabiju prvního," pokračoval Frenk v duchu odletujících třísek ale Jima to překvapivě nedostalo.
"To mi lichotí, Frenku, ale... neurazí ho to?"
"O mě se neboj, Jimíku. Frenkýho přání je pro mě priorita číslo jedna," přidal se jemně Leny, aby uklidnil situaci.
"Vždycky jsem měl pocit, že máš špatný vkus na chlapy."
"Chtěl by si ho změnit?" Zeptal se Leny a svůdně se kousl do spodního rtu a ukazováčkem si přejel lehce po bradě.
"Možná," ušklíbl se Jim a vůbec mu nevadilo hrát tuhle gay hru přede všemi čumili kolem. Spíš vypadal, že se dobře baví. Harry už to nechtěl nechat zajít dál a tak se znovu ozval.

"Tvůj přístup se nezměnil, Jime."
"Alespoň nějaký mám. Co tvoji prváčci, nejsou moc strašidelní," řekl a naschvál se jeho hnědý pohled zaměřil na mě. Zdá se mi to nebo v tom byla trocha ledového pohrdání? Pak ale dodal: "I když manažerku máte stále k nakousnutí," najednou se jeho pohled změnil a zase byl jemný a příjemný. "Zdravím, svůdná Emmo."

Nevím proč, ale takový lidi nemám ráda. Co to bylo za změnu?

"Co je to za debila?" Pošeptala jsem Lenymu, který ho zdá se dobře znal. Dal mi ruku kolem ramen a naklonil se ke mě, zatím, co si kapitáni vyměnili pár informací o začátku hry.
"To je k naší smůle kapitán Mad Dragons. A taky jejich nadhazovačské eso."
"Takže Pan nadhazovač..."
"Hlavně nedělej hlouposti, Reve," řekl mi Alan a bouchl mě zase naschvál do zad. Leny se jen pousmál mému nespokojenému úšklebku.
"Já? Nikdy."
"Takže na hřišti, Havrani," oznámil zvesela Jim a stejně rychle jako se objevil, taky zmizel. Harry už věděl, kde jsou pro nás připravené šatny a tak jsme vyrazili k našemu cíly.

Nastal mi drobný problémeček. Nesmí mě vidět se převlékat jinak je po všem. Kousala jsem se do rtu a snažila se nevypadat nervózně, což jsem stejně byla. Ještě, že to kluci brali jako nervozitu nováčka před prvním důležitým zápasem.
Ve chvíli, kdy se začali všichni naráz svlékat, jsem jaksi chytila rudou barvu a nedokázala si sundat ani kalhoty. Už moje nohy prozrazovaly, že je tutově něco špatně. Co sakra teď? Pak mi ale bliklo a se svojí hromádkou věcí jsem nenápadně zdrhla na záchody, kde jsem se zamkla v kabince. Oddechla jsem si a převlékla se do dresu se svým přiděleným číslem. Bohužel zatím dvojciferným, ale na tom zapracuju.
...
Vrátila jsem se opět nenápadně k ostatním a dělala, že jsem tu byla celou dobu. Kdo by mě taky pozoroval, že jo. Když se tu kolem stále potuluje naše výstavní kráska Emma. Trenér Cooper nám dal najevo, že si nemáme brát žádné servítky a ihned nás seřval mezi dveřmi, kterými jsme museli projít ven na hřiště.
Ten pocit vyběhnout na nádherně upravené hřiště jsem milovala. Diváci začali tleskat a pokřikovat a moji kluci byli všude kolem mě. Nádherný, bomba pocit. Moje srdce poskakovalo každou vteřinu a moje tváře byly příjemně horoucí. Nervozitu jsem měla, ale nic vážného to nebylo, jelikož jsem dýchala klidně. Postavila jsem se do lajny ke svému modrému týmu a zhluboka se nadechla. Naši soupeři měli sice větší aplaus, ale to mi bylo fuk. Srovnali se naproti nám a navzájem jsme se na povel rozhodčího uklonili.

Hra začíná.