Home-cože to? (25.kap.) Coach

Mám za to, že už jsem to říkala, ale věděli jste, jak jsem vlastně ve skutečnosti úžasná? Strach mě neohrožoval, nervozita mnou neprostupovala a jistoty se sebevědomím jsem měla na rozdávání. Přitom všem, co se dělo, to moje tělo a hlava nemohlo prožívat lépe. Cítila jsem se na vrcholu svojí hráčské kariéry. Jako, že se toto kolem mě dalo pokládat za kariéru té nejlepší úrovně. A taky popravdě jedinou, co ještě můžu zažít jako žena.

Uff, k tak černým myšlenkám jsem se dostat nechtěla, ale sem tam se to holt stane a člověk se tomu nemůže tak úplně ubránit, jelikož je to součást jeho samotného. A to bez ohledu na pohlaví. Ale konec filosofování a jdeme do reálné hry zvané život. A život je baseball. Musím to dokázat i zbytku stále slepého světa, i když se moji kluci už trochu rozkoukávají, pořád nevidí úplně všechno. Jako třeba to, že jsem holka. Není to sice lehké, ale zvládám je docela slušně oblbovat, i když dobře, občas se trochu přeřeknu, ale nic vážnýho.

„Parkere!“ Zazněl vážný hlas nalevo od naší lavičky, kde obvykle stává jen trenér a zapisovatel. Tedy Cooper a Holly, která se tvářila jako ledovec a přitom také tak analyzovala.
„Ano, Trenére?“
„Ke mně!“
„Rozkaz,“ přešla jsem zaskočeně od kluků až k dospělému vzrostlému čtyřicátníkovi. Ten mi z nepochopitelných důvodů dal ruku kolem ramen a sklonil se blíž k mému uchu. Oho, nějaká tajná strategie? To je super! Musím, musím už něco dělat. Z toho sezení mě jen rozbolely půlky.
„Teď mě dobře poslouchej, chlapče. Myslím, že už ti došlo, že tě do hry nasadím. Ale jen pod jednou podmínkou,“ pošeptal mi překvapivě milým a jemným hlasem. Jeho vousy mě sem tam pošimraly na spánku, ale já se to snažila nevnímat. Pevně jsem semknula rty.
„Splním všechno, Trenére!“ řekla jsem odhodlaně a pohlédla na něj koutkem oka. Zamračil se.
„Nebředbíhej, Parkere!“
„Pardon…“ omluvila jsem se a sklopila modré oči trochu k zemi. On ale pokračoval dál jemně.
„Ta podmínka je spíš na tvých spoluhráčích, než na tobě.“
„Co je to?“
„Budeš se modlit, Parkere,“řekl a trochu se pousmál. Další zvláštnost, kterou nikdy neprojevuje.
„Modlit k čemu, Trenére?“
„Za skóre 7:9 v deváté směně.“
„Pro nás?“ Zeptala jsem se, jelikož by v tom případě už nebylo moje nasazení nutné.
„Pro ně, Parkere,“ opravil mě a nadzvedl jedno obočí. Já se jen omluvně pousmála.
„Aha, chápu. Poslední útok je náš.“
„Správně. A to je tvá chvíle,“ řekl a poplácal mě jemně po rameni. Pak mě pustil a vrátil se zpět do své pozice stojícího aristokrata připraveného k boji. Já se jen nadšeně, napůl postěna, usmála a dala ruku k čelu, jak to dělají vojáci v aktivní službě tohoto státu.
„Rozumím, Trenére.“

.
Po takovém zjištění vás příjemně zamrazí v zádech a pak vás polije horko. Slova trenéra Coopera mě zahřála tak moc u mého dívčího srdce, že jsem pár minut vůbec nebyla schopná slova. Pro kluky to byla příjemná změna, tím myslím můj klid, alespoň už nemuseli být každou sekundu připraveni k výskoku na mě. Posadila jsem se spokojeně na lavičku mezi ostatní prváky a neměla důvod pro nějaké protesty. Moje vzpoura se prozatím odkládá, vzhledem k neodolatelné nabídce mého nadřízeného, přesně tomu, komu jsem se chtěla vzbouřit.

„Páni, co ti řekl, že si jak vyměněný?“ Zeptal se mě Alan a naklonil se k mému obličeji. Já ho nedokázala moc vnímat. Spokojenost mě úplně ochromila. Bart se pousmál a odpověděl za mě.
„Jistou představu bych měl.“
„Určitě se to týká jeho nasazení do hry v poslední směně,“ přidal se nečekaně ale věcně Lio a nijak na svém obličeji nedal znát, že ho taky pěkně štve, že není v poli. Trochu jsem začala vnímat a kousla se jemně do rtu. Nebudu se hádat, ale něco kousavého bych říct měla.
„Mohli byste věštit,“ napadlo mě nakonec.
„Jsi jednoduchej a máš tím pádem jednoduchý touhy,“ shrnul to Lio a hodil po mě jeden ze svých arogantních ledových pohledů alá si pod mýma nohama a tam taky zůstaneš. Ach, zasloužil by si…!
„Lépe řečeno, si prostě průhledný,“ snažil se jeho hrubost napravit Alan, jelikož si všiml, že se chystám k útoku pravačkou. Bart na to jen vzdychl, když viděl, jak nespokojeně mi cuká obočí.
„Tím si to nezlepšil, Alane.“

Vzdychla jsem a protentokrát se vzdala. Nemělo cenu zapírat, všichni jsme spoluhráči.

„Dobrá, Šmoulodiot se trefil.“
„Hustý, takže jim to nandáš. To je bezva,“ řekl nadšeně Alan a bouchl mě do ramene. Bart se usmál.
„Cooper ti projevil důvěru. Proto si tak nervózní?“
„Nejsem nervózní jen… spokojenej. Překvapeně dojatej,“ prozradila jsem bez násilý.
„Aha. Moje chyba,“ řekl Bart a jen smířeně vzdychl. Co tím jako myslel, jsem netušila.
.

****
.

Nevyhrávali jsme, ale moc pozadu jsme také nebyli. Skóre jsme drželi dobře a já při osmé směně začala poklepávat mírně nohou o zem. Bylo jasné, že už není návratu. Cooper bude muset slíbit, co mi řekl před hodinou. Hoho, už se těším, až zavolá mé jméno a pustí mě do té jámy plné lvů. Lvů, které skolím jako hrdinný gladiátor a to jen jednou ranou. Mnula jsem si prsty a začala se kousat do rtu, který už značně napuchl. Mě to ale bylo jedno. Zavolej, zavolej moje jméno. Po tom jediném jsem toužila, po tom jediném, abych mohla vyskočit a vzít svou zbraň. Kovová krasavice se leskla v paprscích slunce a volala na mě moje jméno. Tohle už byla nemoc.

A pak se to stalo. Slyšela jsem, co jsem tak moc chtěla.
„Parkere!“ Zavolal pevný a přísně ledový hlas, který jsem znala. „Připrav se, jdeš tam!“
„Rozkaz!“ Odpověděla jsem hrdě a postavila se. Kluci si jen spokojeně oddychli.