SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (29.kap.) Foul-Ball

Můj sen o třech společných letech s mým týmem se rozplynul jako pára nad papiňákem. Je zajímavé, že to uvědomění mě strašně bolelo jen prvních pár dní. Asi po týdnu mi ta myšlenka dokonce přestala úplně vadit. Možná už jsem dávno na tuhle situaci byla podvědomě připravená. Na tuhle beznaděj a věčnou prohru ze strany mojí účasti v mé oblíbené hře. Uff, takže zase jsem sama. Sama budu hrát, sama odpalovat míčky od mechanického nadhazovače, sama nadhazovat a házet míček na terč. Sama ve své hře, která mě uchvátila už jako malou skoro nemluvící holku.

Chození po školních chodbách a pozemcích nebylo moc příjemné, ale dalo se to do jisté míry vydržet. No ani jsem neměla na výběr. Rodiče za školné utratili úspory na mojí budoucí svatbu, která stejně byla v nedohlednu. A tak jsem nemohla trucovat nebo zahodit jejich láskyplné rozhodnutí tím, že bych do ní přestala chodit. Šlapat po jejich důvěře jsem nechtěla a ani nikdy chtít nebudu. Musela jsem zatnout zuby a vydržet to, za co jsem si stejně mohla sama. Jsem to ale číslo, takhle se sama zranit na srdci, to se jen tak někomu nepovede. Velkej pech pro holku mého kalibru.

Vzdychla jsem a dál hleděla na velkou černou tabuli popsanou asi čtyřmi dlouhými rovnicemi se třemi neznámými. Tohle nechápu a… tohle taky ne. Právě probíhající hodina matematiky mi náladu taky moc nezlepšovala. Spíš mě srazila až na úplný dno. Jako obyčejně teda abych byla upřímná. Posunula jsem si lehce černé brýle na nose a rozhlédla se po své třídě. Bylo štěstí i smůlou, že nikdo z mého, teď už vlastně bývalého týmu, se mnou nebyl hned na začátku roku přiřazen do stejné třídy.
Aby jste rozuměli, na této škole byli tři kategorie A, B a C a podle rozřazovacího testu nás poslali tam a tam. Já kvůli matice a ekonomii skončila v té nejhorší a to v Céčku. Podle našich týmových rozhovorů jsem věděla, že Alan s Bartem chodili do Béčka. A co se týče Holly a Šmoulodiota Lia, tak ti se samo sebou dostali do Áčka. Jednou si mě dokonce kvůli tomu druháci dobírali, ale jen ti, co si mysleli, že je to na pár hodin v autobuse zabaví. Alias Áčka Peter a Kyle, což podle mého názoru bylo tím největším překvapením celého půl roku.

Znovu jsem vzdychla a snažila se soustředit na X a Y. Bože! Já zapomněla na Z! Sakra! Takže znova na začátek… Dvě x plus 6 y a mínus… Tohle mě zabije. Určitě mě to zabije.

.
Nevědomky jsem se po skončení vyučování vydala pomalými kroky k hřišti, kde probíhal trénink. Nedělala jsem si starosti se svým vzhledem. Nepoznali by mě, ani kdyby chtěli. Měla jsem na sobě dost krátkou černou sukni s bílým tričkem, jelikož jsem si dneska zapomněla vzít košili, a tmavě modré kratší sáčko. Prostě konečně holčičí věci. Taky jsem se konečně za několik měsíců mohla depilovat, což bylo jako shodit medvědí kůži. Ulevilo se mi ale zároveň mi strašně táhlo na nohy. Zvláštní pocit to vám tedy povím. K tomu jsem měla rozpuštěné středně dlouhé hnědé vlasy, které mi zakrývaly dost velkou část obličeje. V tomhle větru se dost vlnily, což jim dávalo vzhledově kratší délku. Mě se tak ale líbily. A ještě jsem na nose měla velké černé Plasťáky.

Nepoznali by mě, ale to už jsem říkala.
Dívala jsem se na jejich zahřívací běh a kousla se do rtu. Nebylo mi příjemné stát tak daleko od nich. Tohle celé pozorování nebylo příjemné, prostě mi bylo na nic. Sevřela jsem ruce v pěst a upravila si tašku na rameni. Musela jsem odejít a to co nejrychleji. Vzdychla jsem a otočila se k hřišti zády. Stejně mám ještě něco na práci v nedaleké sportovní hale.
.

****

.
Zadala jsem na mechanickém stojanu, kolik chci nechat po sobě vypálit míčků a zalezla i s pálkou do kovové mříže, kde jsem se párkrát rozmáchla a pak promáchla na prázdno. Na světelné tabuli přede mnou nabíhaly čísla a pak se objevilo odpočítávání první nadhozené střeli. Mě to ale nezajímalo, zaujala jsem postoj a s přivřenými oči sledovala strojového nadhazovače, který se chystal jít na to. Slyšela jsem pípání a každou buňkou se soustředila. Brýle jsem nechala v tašce s učebnicemi, musela jsem trénovat bez nich, jinak by to ani nešlo… nebyl by v tom smysl, víte. Jelikož s nimi nikdy neminu. Ozvala se rána a z větší díry vyletěl bílý míček přímo na mě! Já se rozmáchla a přesně ho trefila do jeho středu těžiště! Odpálila jsem ho a sledovala, jak naráží do vyztužené protější zdi.

Tohle nebyl moc vzrušující pocit, ale byla jsem na něj připravená.

Tak pokračujeme. Druhý míček letěl hned za ním! Pak třetí a čtvrtý. Všechny jsem sejmula a pak…
„Chodíš jsem často?“ Ozval se známý mužský hlas za mými zády. Nesměla jsem dát najevo, že vím, o koho jde, nebo že si myslím něco dost sprostýho.
„T-to bylo na mě?“
„Na koho jinýho?“
„No, teď už to bude dva týdny. Proč?“ Zamyslela jsem se a věděla, že mu nemá cenu lhát, stejně mě jen hecuje a za chvilku odběhne k nějaké té blonďaté krasavici, co tu běhají na páse.
„Chtěl jsem tě někam pozvat?“
„Vždyť mě ani neznáš.“
„A to vadí?“
„No, ani moc ne. Ale, slušná holka ti nedá kladnou odpověď. Obzvlášť, když tě nezná.“
„V tom případě mám vyhráno,“ řekl spokojeně a začal se dost šklebit. Já na to jen nadzvedla obočí.
„A to jako proč?“
„Jelikož nejsi slušná holka a navíc ti pořád nejde lhaní,“ oznámil a přejel mě očima od hlavy až k patě. Poznala jsem, že ví všechno. Nemělo cenu dál tenhle rozhovor protahovat. A tak přejdeme k věci.

.

„Přišel sis za mě utahovat?“
„Jen tak procházím a lituju zdejší cvičitele vypasených opic,“ pokračoval tím svým vyrovnaným hlasem a opřel se o mříž. Teď taky byla tím jediným, co nás oddělovalo.
„Měl bys vypadnout! Tady smí být jen lidi s nějakým cílem a charakterem. A ty nemáš ani jedno!“
„Páni, zásah a přímo do srdce. Zajímalo by mě, co chlap musím obětovat, aby tě svedl?“
„Nejlépe svou hlavu!“
„A koule ne?“
„Tak už sakra vyklop, co chceš, Jime?!“ přešla jsem k věci. Už to chci mít za sebou.
„Dlužím ti rande.“
„Pche, cože… vždyť by sis o mě neopřel ani kolo,“ řekla jsem ironicky a promáchla se na další salvu míčků. Schytala jsem návštěvu toho nejhoršího těsta na světě.
„Trvám na tom, aby si se mnou šla na rande,“ to už znělo skoro vážně. Ušklíbla jsem se.
„Co v tom je? Ty bys přeci nikdy nikam nešel s holkou, jako jsem já.“
„Na hřiště jo,“ řekl a tím mě totálně rozhodil. Myslel tím to, co si teď myslím?
„O… O čem to mluvíš?“
„O pár schůzkách na hřišti.“
„T-to… myslíš vážně?“ ujišťovala jsem sebe a svou myšlenku. Přivřel své hnědé oči a zamračil se.
„Smrtelně, Parkerová.“
„Jak si se vůbec dozvěděl o…?“
„O tom, že si holka?“
„To taky,“ přitakala jsem a vylezla z klece ven. Vypnula jsem mechaniku a postavila se vedle něj.
„Nejsem kus ledu. Zjistil jsem si, jak na tom jsi a stál na chodbě v příhodnou chvíli.“
„Poslouchal si za dveřmi.“
„Můj cíl to nebyl, ale stalo se. Navíc, chtěl jsem se omluvit,“ přiznal a zahleděl se mi do modrých očí.

„Za mou hlavu? To nemusíš,“ mávla jsem rukou a položila pálku do držáku. Vypadal nespokojeně.
„Můžu se podívat?“
„Nic mi není vážně, bylo to v zápalu hry, takže není nutný…“
„River, můžu se podívat?“ Trval na tom, tak fajn neměla jsem důvod říct ne. Vzdychla jsem.
„Když tak moc prosíš.“
Přistoupil ke mně dost blízko a pravou rukou mi sáhnul na ještě zalepenou část hlavy. Přejel mi jemně levý spánek, kde jednou bude super jizva, a tak zvláštně provinile se na mě hodně dlouho díval. Nečekala jsem zase takovou starost a laskavost od někoho, kdo vypadal vždycky na to, že by vyměnil vlastní mamku za jednu noc s Rihannou. Ale vážně něco takové v sobě očividně měl.
.

„Zítra tě po škole vyzvednu, platí?“ řekl panovačně, ale nevzdálil se ode mě.
„Vážně to tak chceš?“
„Jo chci.“
„Nejsem tvůj typ,“ řekla jsem a sundala jeho ruku z mého čela. Usmál se a mrkl na mě.
„Ber to tak, že ti dávám šanci.“
„Tohle vážně holky žerou?“ Nadzvedla jsem jedno obočí a dala jednu ruku v bok. Bože, za co.
„Vychází mi to tak u sedmdesáti procent,“ oznámil pyšně a očividně čekal, že se zeptám. Tak jo.
„A ty zbylý?“
„Podlehnou v mojí posteli,“ oznámil a šklebil se ještě víc. Jak nečekaná odpověď. Ach jo.
„Nezapadám ničím do tvojí tabulky kozatek a blondýnek, to snad chápeš ne.“
„Zázrak viď, měla bys poděkovat vyšší moci,“ řekl a naschvál mi posunul jeden neposedný vlas.
„Ty seš d***l,“ oznámila jsem jasnou věc a přešla pár kroky ke své tašce, ve které jsem se snažila najít mobil. Jen na mě koukal a čekal na vhodnou příležitost. Právě na tu, kdy se znovu zeptá.
„Takže se uvidíme zítra po třetí?“
„Jo potřetí,“ řekla jsem rezignovaně a trochu se pousmála. Nikdo mi nevolal ani se nestaral, tak proč nevyužít alespoň nějakého pozdvižení. Zaklapla jsem ho a hodila zpět.

Zahlédla jsem přátelské zamávání od Jima, zřejmě na rozloučenou. Ten se po svém vítězství, šel vydýchat na pás, který byl plný vyvinutých blondýnek. Ach jo. Jdu domů.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Další dílek je na světě Smile kam vyhazov z týmu přivede naší River, stane se z ní to čím bývala, nebo něco víc a třebas i žádaným zbožím Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasy)