SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (31.kap.) Touch

Postoupilo to až do okamžiku, kdy jsem musela dokázat, že jsem opravdu ten úžasný odpalovač Reve Parker. Tak nějak jsem to předpokládala, a vzhledem k mojí krátké sukni jsem jim to ani neměla za zlé. Párkrát jsem na domácí metě odpálila všechny jejich rychlé míčky, ale jak sami uznali, nadhozy od náhradníka z prvního ročníku, nic nedokazovaly.
 A tak přišel na řadu Jim, který si nebyl úplně jistý svým postavením. Naposledy, když proti mně střílel, to nedopadlo úplně dobře. Oproti jeho normálnímu profesionálnímu stavu, teď střílel stále mimo strike-zónu a jednou dokonce trefil moje nohy. Jeho obvyklý ledový klid byl najednou ten tam.  
 Naznačila jsem jeho chytači vojenské Gorile, Lukasovi Walkerovi, ať ho raději stáhne a pošle proti mně raději druháka z lavičky, co z dálky vypadal nadějně. Lukas na mě překvapivě lehce pokýval hlavu a opravdu pokynul Jimovi, aby sešel z nadhazovačského kopce. Jim ho bez protestů poslechl a vydal se na lavičku k ostatním, kde se posadil a nespokojeně odhodil kšiltovku před sebe. Napil se připravené vody a raději sledoval strop střídačky.
 
.
 Tak hodinu jsem drtila druháka Pedra, který mě nevyautoval ani jednou, než jsem se rozhodla pro změnu. Uvolnila jsem pálku druhým a vzala si rukavici. Pak jsem se lehkými kroky přesunula k Jimovým polařům. Z mého příchodu do jejich řad byli docela zmatení a taky na sebe dost divně pokukovali. Snad si nemysleli, že budu trénovat jen odpaly. Trénovat by se mělo hlavně to, co člověku nejde… a já věděla, v čem mám velký nedostatky. I když dost bolelo si to přiznat.
 “Nečekal jsem, že půjdeš dobrovolně do pole,” promluvil první polař s blond delšími vlasy a hodil mi lehce míček. Já ho chytila a trochu si ho ošahala. V příštích dvou hodinách bude jen můj.
 “Nejde mi to, takže musím trénovat hlavně to,” přiznala jsem a hodila mu ho zpět s trochou toho provokativního švihu. Blonďák ho ale čistě chytil bez sebemenšího zaváhání.
 “To je docela upřímné sdělení,” řekl mi a bylo na něm znát, že to vážně ocenil. Byl tu jasný signál, že je pomyslným šéfem polařů. Takže bod pro mou maličkost.
 “Stejně si toho za pět minut všimnete sami.”
 „Pochopitelně,“ přiznal a krátce se kouknul po ostatních. „Jinak jsem Mike.“
 „River,“ potřásli jsme si rukou a pak se mě zeptal, na co jsem čekala.
 „Kde chceš stát?“
 „Druhá lajna.“
 „Jak je libo… Na místa! Hra!“ Zakřičel na zbytek sestavy v poli a šlo se na věc.
 
.
 Nešlo mi to, jak se dalo čekat. Tedy, abych to upřesnila. Jak jsem to čekala od sebe já. Ostatní byli dost překvapeni, jak špatný je můj odhad na odskočené míčky. Byl to ze začátku děs, ale to i kvůli nim a jejich výrazům nadrženým tuleňů. Za prvé. Nejdřív se zdráhali mi cokoliv říct nebo poradit… než jsem je konečně okřikla, ať si neberou servítky a prostě mi narovinu řeknou, co dělám blbě. A ať na mě klidně křičí a nedávají mi, když něco zvořu. A za druhé. Jsem jim, po půl hodině divných lítostivých pohledů, z plných plic nařídila, ať na mě přestanou koukat jako na křehkou ženskou. Když tohle všechno uznali a zvykli si na to, šlo to o něco lépe.
 Naučila jsem se za ty čtyři hodiny dost a hlavně to, že každý stádo polařů má jinou taktiku a jiný učební pomůcky. Sice jsem ještě nezvládla plně a na jisto chytit míček do rukavice, přesto jsem se k tomu blížila. Najednou jsem na sebe byla hrozně pyšná.
 .

 „Usmíváš se,“ poznamenal Jim a trochu si mnul ruce. Já měla jasno. Tohle hned tak nepřiznám.
 „Ne. To je jen křeč z tréninku.“
 „To byla forma šťastného úsměvu, pokud se nepletu.“
 „Pleteš se a teď mě omluv, jdu do sprchy,“ řekla jsem a dost arogantní chůzí se pomalu snažila dostat zpět do šaten, kde jsem předtím zahlédla i sprchy. Jim se jen šibalsky pousmál.
 „No, pokud toužíš vidět stádo slonů, tak si posluž.“
 „Ach jo, tak počkám no.“
 „Dobrý nápad.“
...
 Hodně dlouhou chvilku si mnul ruce, pořád neustále hlavně tu pravou. V hlavě mi naskočila otázka, kterou bych měla začít nový rozhovor. Stejně jsem to chtěla vědět.
 „Jak si na tom?“
 „S čím?“
 „Jime,“ prskla jsem a naklonila se blíž k jeho stále stejnému obličeji. Moc se mu nechtělo ustupovat, ale zdržovat se výmluvami mu taky nebylo po chuti. Když vzdychl, měla jsem vyhráno.
 „Moc dobře ne. Sama si to odzkoušela.“
 „Jo no… tak trochu mě to mrzí,“ řekla jsem a trochu se stáhla, jelikož mě to vážně mrzelo. A ta rána do hlavy stále bolela, což jsem mu samozřejmě nehodlala povědět. Jim samozřejmě protestoval.
 „Nebyla to tvoje chyba.“
 „Ale byla.“
 „Možná tak z jedné osminy,“ řekl nakonec, aby mě utišil a zároveň mě i zahnal do autu.
 „Fajn,“ řekla jsem spokojeně a pousmála se. Tohle bude ještě zábava. „Stejně jsem se rozhodla.“
 „O čem?“
 „Na… a stoupni si na kopec,“ rozkázala jsem a vzala si jednu z pálek včetně helmy a košík s míčky. Ten jsem nechala u kopce a vrátila se lehkým během zpět k první metě. Trochu užasle zamrkal, než se sebe dostal jen nějaké zamumlání plus začátek protestu.
 „Není už…“
 „Tak hejbni tím svým zadkem!“ překřikla jsem ho a ukázala směrem ke kopci uprostřed hřiště. Jim mě sjel dost nespokojenýma hnědýma očima a pomalými kroky snížil naši vzdálenost na osm metrů.
 „Nepovede se ti to, River.“
 „Jo, něco takovýho jsem jednou zaslechla na základce předtím, než jsem odpálila nejdelší Home-run v historii školy,“ poznamenala jsem a zamračila se na něj stejně jako on na mě. Nepřístupně a nespokojeně. Myslela jsem to vážně sakra! Do deseti sekund to zdá se poznal a tak jen smířlivě vzdychl, jako já na jeho rande ne-rande a dalšími pomalými kroky se přesunul tam, kam jsem mu řekla.
 „Takže tě nepřesvědčím.“
 „Marnil bys čas.“
 „Dobře. Připravena?“ řekl a nandal si rukavici, ve které dřímal první míček.
 „Já vždycky. Ukaž mi, co v tobě je!“ vyhrkla jsem a ani si neuvědomovala, jak moc mě jeho prví nápřah dostal do extáze. Úžasný!
 .

 A teď  vážně nevím... kolik je sakra vlastně hodin?
 Bože, už je dokonce tma!
 Byla to fuška, ale za ten podvečer jsem do Jima vlastně nakřičela zpět jeho malinký talent. Docela se mi zamlouvala pozice trenéra a chytače v jednom. Nové zkušenosti tohoto typu vždycky uvítám a co nejvíce z nich vstřebám do sebe. Jim po pár povedených pokusech taky změnil výraz a to na šťastný až eufórický. Musela jsem ho dokonce krotit, když začal vyřvávat na znamení vítězství nad vlastním tělem. Stejně jsem byla taky šťastná, jeho spokojenost mě zahřála u srdce. Teď už jsem v sobě žádné výčitky mít nemusela. Uff, a že to byl záhul se jich zbavit. Ach moje záda!

.
 
****

.

 
 Za týden, kdy jsem chodila na tréninky pod vedení kapitána Jima, jsem se zlepšila. A to jak já ve své pozici polaře, tak samotný Jim v nadhazování. Už nebyl tak nervózní, neklepala se mu ruka a ani neházel do autu. Dokonce si na mě i ostatní kluci docela zvykli a brali mě jako něco, co na hřišti prostě být má. Ať už to mysleli jakkoliv bylo to super. Všechno směřovala docela dobrým směrem.
 
 Tak cca maximálně do pondělí.
 Byla jsem holt naivní...
 
 No... směřovalo by, kdyby nepřišla zpráva o odvolání výsledků posledního zápasu, kvůli mojí nehodě, a stanovení nového data opakování hry. Samozřejmě šlo o můj bývalý tým Havranů a tak nějak současný a proto to pro mě nebylo dvakrát suprové... ani příjemné. Netušila jsem fakt, jak se mám vlastně chovat. Jediné, co bylo jisté, byla má volba víry. Já věřila a budu vždycky věřit Blue Ravens. Koneckonců to na mě Jimovi kluci stéle viděli a chápali to vzhledem k tomu, co se událo.
 „Za čtrnáct dní to vypukne, pánové… a drahá River.“
 „Bezva, bude pomsta,“ oznámil zvesela druhák Pedro, kterému jsem začala říkat po druhém dnu soužití Kendy, leč to byla moje komolenina od slova Sladký. Mike, který mě celou tu dobu tak skvěle vedl a učil různé triky v poli, jen lehce přitakal, když si bral od kapitána rozpis hráčů k utkání.
 „Jo, nandáme jim to.“
 „Bez urážky, ale tak snadný to mít nebudete,“ zapojila jsem se do rozhovoru a nasadila bojovný výraz.
 „Ale, bývalý protivník promluvil,“ řekl Pedro a jen lehce protočil oči v sloup. Na někoho, kdo mě za celou tu dobu několika týdnů nedokázal ani jednou překonat toho dost nakecal! Oponoval jsem tedy bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy dál.
 „Moji kluci jsou silní!“
 „To bez pochyby, přeci jenom to dotáhli až do finále,“ ozval se Lukas a kývl na znamení uznání, které ke mně cítil po celou tu dobu, co jsem sem chodila na tréninky. Chtěla jsem ještě něco…
 „To nezní, jako by si…!“
 „Hoď se do klidu. Nikdo se nesnaží říct, že je tvůj tým slabý. Naopak, dáváme těmahle kecama najevo respekt,“ řekl mi Mike a položil mi lehce ruku na rameno. Já jen smířlivě vzdychla a pousmála se na něj. Měl pravdu, neměla bych to přeci brát tak vážně. Přeci jen mužský uvažovaní znám dokonale.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Pokračování, co River zažije v cizím týmu Smile Napraví se sváry a chyby všech Laughing out loud
Snad každý zná překlad názvu kapitoly, proto není potřeba.

4
Průměr: 4 (1 hlas)