SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (32.kap.) Double-Touch

Dva týdny jsem byla jako na trní. Míčky mi v poli vyklouzávali vždy těsně u konečků prstů a já cítila, že jsem duchem mimo. Jasně, bylo to rozhodně tou novinkou, že moji stávající spoluhráči se střetnou ve finále s těmi bývalými. Ale taky to bylo tím, že jsem si všemi deseti uvědomovala, že já v tom celém napětí a konečném boji o titul figurovat nebudu. Už zřejmě nikdy. Z toho mi bylo na nic.
Po každém tréninku jsem se ploužila zpět do šaten, kde se mi párkrát povedlo zalíst pod sprchu ještě v dresu. Tak vážný to se mnou bylo. Kluci se tomu nejdříve smáli ale po čtvrtém mém pokusu umýt si dres spolu s mým tělem, už tak optimističtí nebyli. Lukas na mě vždycky hodil tu největší osušku v celé budově, což znamenalo tu svou, za což jsem mu vždycky s poloúsměvem poděkovala.

..
Asi dva dny před finálovým zápasem, který nijak neovlivním, to už zřejmě Jim nevydržel jen sledovat a pozval mě na oficiálně druhý rande. Už jsem v sobě neměla nic, a obranu vůči jeho domnělým jasným důvodům, proč jít zase s ním do té samé kavárny, už vůbec ne. Proto jsem prostě šla a dokonce se nechala chytit za ruku, jelikož jsem na posledních dvou přechodech málem skočila před autobus. Nechal mě posadit jako první a pak se usadil sám. Objednal velkou pomerančovou zmrzlinu bez ovoce a s tunou šlehačky s čokoládovou polevou,... neuvěřitelný že si to tak přesně pamatoval. To má asi prostě v povaze, pamatovat si dívčí zvyky a oblíbené jídla. Plus pro něj.
„Štve tě to, co?“
„Kdyby ne, byla bych blbá.“
„Vždyť si blbá,“ odpověděl nezáživně Jim a pousmál se. Já mu úsměv oplatila.
„Proto mě sem táhneš přes půl města?“
„Více méně.“
„Teď bych se chtěla urazit, fláknout se skleničkou a odejít.“
„Ale?“ Zeptal se a zřejmě očekával vtipnou odpověď. A tak ji dostal. Olízla jsem si ret.
„Chci… ten pohár.“
„Myslel jsem si to.“
„Jseš idiot, víš to?“
„Vím.“
„Díky,“ neodolala jsem vyslovit a přitom hledět do jeho mírně překvapeného obličeje.
„Za pohár? Vždyť ještě…“
„Za tohle,“ a pokývala jsem hlavou napravo i nalevo. Pochopil a rychle zachoval svou pověst.
„Co na to říct. Rozumím ženské představě a romanci.“
„Co má baseball společného s romancí?“
„To nemám ani to nejmenší ponětí.“

„Co si mi to vlastně chtěl?“ zeptala jsem se, když už jsem v sobě měla půlku velkého zmrzlinového poháru se všemi dobrotami, co tahle země vymyslela. Jim mě jen s úsměvem pozoroval a skoro to vypadalo, že čeká na vhodnou chvíli. Ach jo. Snad se mě nechystá pořádat o ruku.
„Navrhnout ti, jestli se nechceš stát oficiální členkou mého týmu,“ oznámil a já se zakuckala!
„C-cože…?!“
„Klid. Všechno bych zařídil. Dokonce jsem se už poptal vedení školy a trenéra. Nikdo proti tomu nic nemá. Pokud bys řekla ano, budeš za týden u nás a naše.“

Myslela jsem, že mu budu schopná odpovědět hned. Prostě nekompromisně, rozhodně a jasně. Ale část mě zapochybovala a snažila se popřemýšlet o tomhle celém trochu více do detailu. Nabízel mi něco, co mi nikdo nikdy nenabídnul a asi už nikdy nenabídne. Dával dost jasně najevo, že chce mě. Mě! Nemohla jsem se prostě pomoct. Lákalo mě to. Lákalo mě říct mu, ano vem mě do svého týmu na pevno a do konce celé školy. Bože, fakt moc mě to lákalo… jen z té představy, že by mě mezi sebe vzali dobrovolně, mi rozbušilo srdce. Vzali by mě, mně holku. Mě River Parkerovou. Těšilo mě to. Víc než jsem byla ochotná přiznat nahlas, prostě bylo mi najednou naměkko. Cítila jsem vcelku náhlou horkost v obličeji, kterou jsem se snažila uhasit další velkou lžičkou zmrzliny. Trochu to pomohlo, ale zároveň mi to zmrazilo půlku mozku a celý jazyk. Proto chvilku trvalo, než jsem, za hrozně rychlého máchání rukama a následného těžkého bolestného polknutí, dokázala odpovědět.
„Teď beze srandy. Myslíš to vážně?“ dělala jsem jako že nic a pokračovala v diskuzi. On udělal totéž.
„Na sto padesát procent.“
„Tolik si zase přihodit nemusel,“ řekla jsem a dala si do pusy další hodně malou lžičku zmrzliny.
„Chci, aby v tom bylo jasno,“ vzhledem k jeho vážnému hnědému pohledu si ani nešlo myslet nic jiného. Bože, tváří se jako generál před poslední bitvou.
„Jo chápu…“ sykla jsem a rychle se napila ze sklenice s limonádou. Léčit studené studeným je blbost!
„V pohodě?“ optal se konečně, když už mu pohled na můj vyplazený jazyk, přišel dost vtipný.
„Jasně… ústní dutinu ke hře nepotřebuju.“
„River, nemusíš mi odpovídat hned dobře,“ řekl mi nečekaně a já zpozorněla. Skoro jsem se do toho jazyka kousla, jak rychle jsem mu chtěla odpovědět na… auuu!
„Ne sakra!“
„C-co…?“
„Chci říct, no… jako že… nechci si nic promýšlet, já… umím se rozhodnout hned,“ opravila jsem hned.
„Dobře.“
Musím mu to říct teď! Odhodlaně!
River, řekni mu to už!

„Jime. Jsem ti moc vděčná, že si mě vzal na tréninky a dovolil mi s vámi hrát. Opravdu. Ani to neumím vyjádřit slovy, co všechno to pro mě znamenalo,“ začala jsem, když jsem si z obličeje utřela všechny sliny od jazyka. „Dokonce jsem byla ráda i za tebe, že jsem nějak mohla přispět k tvému zlepšení a vlastně navrácení tvých schopností,“ mluvila jsem dál a myslela to upřímně. „Ten čas jsem si užila a vždycky ti ho nebudu schopna úplně splatit, ale…,“ zastavila jsem se, abych se nadechla a dala tak svým slovům větší váhu. „Já… tě musím odmítnout.“

„Páni, jsi první ženská, co mi dala košem,“ oznámil zvesela asi po dvou minutách ticha.
„Tak jsem tvoje poprvé,“ reagovala jsem hned, abych vrátila naší konverzaci do lepších vod.
„Upřímně jsem to tak na osmdesát procent tušil.“
„Takže nejsi ani zklamaný.“
„Zklamaný bohužel jsem. Chtěl jsem tě,“ oznámil mi nekompromisně a jeho hnědé ledové oči mě propalovaly svých chtíčem a touhou. Vážně o mě stál, o mě a moje schopnosti. Neuvěřitelný…
„Ale… nepovídej,“ řekla jsem docela nervózně, jelikož mě překvapil svojí vážností. Copak jsem odmítla vést vylodění v Normandii? Proč se takhle tvářil bože? Chlapy.
„Jo chtěl. Celou i s tvým druhým mnohem větším tajemstvím,“ řekl a s mírným úšklebkem si mě prohlížel od hlavy až k patě. Hned mi bylo jasný, kam tím míří a co jako jediný vlastně zjistil. Nesměla jsem však dát najevo nic. Ani jsem to nikdy neměla v plánu.
„Je mi líto, Jime. Moje srdce už ukradl někdo jiný,“ přiznala jsem jen a dopila limonádu. Jim mě ještě chvíli skenoval, než vzdychl a zatvářil se opět uvolněně. Zbytek rozhovoru už byl spíš rozlučkový.

Ani jeden z nás si nevšiml, že nás celou dobu sledovaly čtvery dost zvědavé páry očí. Proč se taky rozhlížet po kavárně, ve které už jsem jednou byla, a nijak se mi její interiér nezamlouval. Možná tahle moje vlastnost jménem, nezájem o vše co se netýká baseballu, nebyla úplně dobrá. Brzy se dozvím, že se mi často vymstí. Ale abych také řekla něco na svou obranu, neměla jsem úplně super výhled. K tomu bez mých brýlí je všechno nad čtyři metry jen čmouha.
.

****

.
Začalo to! Celý ten důležitý den začal! Zápas století je tu! Je tady! Bože, proč jsem jen jediná, kdo musí sedět v hledišti na jedné z modrých tribun a držet nějakou blbou vlaječku, kterou mě donutili koupit u vchodu. Ach jo, k tomu je zase vedro jako… no v té oblasti kam slunce nedosahuje.
Hm, myslím, že svoje vlastní myšlenky vypípávat nemusím, ale jsem zase holka a tak bych neměla mluvit moc sprostě. Tohle už není moje hřiště a můj tým a rozhodně už na sobě nemám kalhoty s vycpaným suspenzorem tátovou obří ponožkou. Prostě teď je ze mě divák.
Hrozný jak to zní.

Vůbec netuším, odkud se sakra vyřítila ta blond Gorila, ale najednou mě popadli velké chlupaté ruce a odtáhli mě někam na plochu hřiště! Než jsem se vzpamatovala a rozmrkala, už jsem stála dva metry před pobaveným Jimem Moorem. Mělo mi to hned dojít sakryš. Lukas, kterého jsem už po několikáté ve své hlavě nazvala Gorilou, se za mnou jen pousmál a upravil mi pomuchlanou košili. Pak ještě přejel moje rozlítané neposedné hnědé vlasy a narovnal lem sukně. Poděkovala jsem mu bez jakéhokoliv negativního pohledu a sledovala, jak se vrací k týmu.
„To tedy musí být důležité, když už mě necháš unášet svými spoluhráči.“
„Tak nějak je.“
„Vlastě jsem ti… no, celému tvému týmu, chtěla popřát štěstí,“ řekla jsem a usmála se i na tým.
„Díky,“ řekl mi jen a zdál se trochu nervózní… no jasně, že byl, bylo přeci finále. Ironie neuškodí.
„Samozřejmě nemáte šanci, ale říkat to nahlas se mi nezdálo vhodný.“
„Ohleduplnost sama.“
„Znáš mě. Já nezklamu,“ oznámila jsem a zvesela se usmála. Jim vypadal, že se nad něčím rozhodl a tak udělal krok ke mně. Nevadilo mi to, stejně nebyl ten typ kluka, co by jen tak…
„River, chtěl jsem ti poděkovat,“ oznámil mi lehce a já z nějakého důvodu nezpozorovala, jak zvedá jednu ruku k mému obličeji… a mluvila sarkasticky dál.
„Super, už bylo na čase, aby sis přede mnou kleknul na čtyři a ukl...“ pak docela pomalu vzal moji tvář do jedné dlaně a následně druhou do druhé. Přisunul si jemně můj překvapený obličej k tomu svému a sám se lehce předklonil. Za dalších pět sekund mě bez jakéhokoliv upozornění před svým týmem i celým stadionem políbil na ústa. Nebylo to nic násilného nebo toužebného, ale jeden silný cit v tom byl. Byl v tom jeho čistý vděk. Neměla jsem nic proti tomu a tak jsem ho přijala. A zavřela jsem oči.

„Děkuji…“ zašeptal, když se ode mě na centimetr odtáhl. Já se neubránila rudým fleků a šepotu.
„Není zač…“
„Nechtěla si jít popřát i svým Havranům.“
„Když mě pustíš, tak půjdu.“

Pár kroků mi trvalo, než jsem zase chytila svou obvyklou rovnováhu, ale než jsem došla k Harrymu a svému bývalému týmu, byla jsem už v normálu. Nechtěla jsem působit sklesle, že s nimi nemůžu hrát a tak jsem se rozhodla pro povzbuzující úsměv. Došla jsem až k Harrymu a připravené Holly a nasadila spokojený tón hlasu.
„Ahoj. Přišla jsem vám popřát hodně štěstí.“
„Hej, ty. Děláš z nás debily?“
„Co… se děje? Já… nechápu…?!“ Vážně jsem nechápala, za co mě teď propichují pohledem a…

Jako blesk mě z čista jasna zasáhla bolest na pravém spánku a tváři! Neupadla jsem, ale ta bolest mě donutila trochu se předklonit! Když jsem zvedla pomalu hlavu, abych určila, kdo mě…?!

„Co všechno si mu navykládala o našem týmu, prolhaná děvko!“ křikl na mě naštvaně Harry!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Co se stane dál? Jaké bude finále bez River, a jaké dva dotyky zažije? čtete... předposlední kapitolu Tongue

5
Průměr: 5 (2 hlasy)