SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (33.kap. konec) Final

Vážně mi řekl, děvko? Jako vážně mám sluch v pohodě?
Směšný. Přišlo mi to absurdně směšný.
 Za tu dobu, co ctím tento svět svou existencionální přítomností, jsem měla jen tři velké známosti a jen s jednou z nich jsem spala se vším všudy. Takže moje zkušenosti z tohoto odvětví byly stále na úrovni panny. Dalo by se to přirovnat i k mokrému řidičáku ale to by znělo moc úchylně.
 Proto mě celkem tento titul překvapil a… i urážel. Ale spíš jsem byla hodně překvapená. Takový ten pubertální cože obličej, chápete ne. Dostávala a dostávám sice horší tituly, ale za to mnohem pravdivější, takže je přijímám, tedy většinou. Ale tuhle sračku tedy nepřijmu!
Ani ve snu tuhle kravinu nepřijmu!
 „Co si to kur*a dovoluješ, Lopézi?!“ křikla jsem a stupeň výbuchu byl za rohem. Harry nebyl pozadu.
 „Jen to, co si právem zasloužíš, děvko!“
 „Nic o tom nevíš, tak laskavě zavři hubu, debile!“
 „Kolikrát řekni?!“
 „Kolikrát jako co?!“
 „Kolikrát ses nechala vojet, než ti dal do ruky pálku?!“
 
 Nikdy by mě nenapadlo, ani s mojí mozkovou kapacitou, že potom všem, co jsme spolu zažili, mě nazvou tak hnusně a bez špetky důkazu o pravosti vyřčené špíny. Ale k mé smůle se tak stalo a já zase neměla jediný důkaz o opaku. Jako mohla jsem je vzít na gyndu, anebo jim rovnou ukázat svůj aktuální menstruační cyklus, ale to by zřejmě jejich slabé žaludky nezvládly. Nezbyla mi tedy jiná reakce než vztek, zklamání a nevěřícný údiv.
 Co byste si o těch pakách s polovinou mozku pomysleli vy?
 Já mělo jasno: Zmrdi! Nic jiného nebyli nebo alespoň polovina z nich! A ta druhá půlka jsou slaboši, jelikož se mě ani nezastali. Najednou mi ze všeho ale hlavně z nich bylo na nic.
 Jak jen tohle sakra dopadne?
 Dobře určitě ne. Holt né všechno zpravíte lepicí páskou. A tohle bude chtít hodně kvalitní lepidlo na zadělání všech těch průstřelů, ale hlavně toho bolestného, co zranilo mě. Protože ať jsem udělala cokoliv, oni byli v celém tom story mnohem bezcitnější.

 Zarazila jsem se zklamaně na dlouhou dobu a snažila se zpracovat, to, co právě vypustil s pusy.
Vážně to byl ten samí člověk? Ten samí Harry Lopéz?  Jak si sakra může myslet něco tak hnusnýho? Já přeci nikdy…
 „T-to… tohle si vážně myslíš, Harry?“ řekla jsem klidněji a trochu se mi klepal hlas.
 „Jo myslím,“ Harry byl ale nekompromisní. Já se zmohla jen k šepotu.
 „Dobře…“
 Otočila jsem se na podpatku a lehkými kroky došla ke střídačce, kde jsem vzala jednu náhradní pálku plus rukavice. Další moje kroky vedli k domácí neboli hlavní metě, kde jsem se zastavila a naštvaně si nasadila rukavice. Uchopila jsem pevně dlouhou kovovou krasavici a párkrát s ní nasraně no spíš hodně agresivně promáchla!
 „Co jako děláš na…?“ otázal se Harry, ale já mu nedala prostor. Zařvala jsem na celé hřiště svoje ultimátum! Dala jsem si hodně záležet na tom, aby to slyšelo co nejvíce lidí.
 „Když mě dostane kdokoliv z vás z domácí mety, přijmu to, co za sr***y tu blejete, a odejdu! Když ne, klekneš si a s plnou parádou se mi omluvíš, hajzle!“
 „Víš, že nemůžeš tohle…!“ oponoval mi tvrdě a přesto lehce Jack, ale nezdál se, být v tak naštvaném rozpoložení, jako Harry a zejména druháci. Já ale nepřestala a křikla jsem další výzvu!
 „Tak co je, profesionální zmr*i?! Stačí mě jen vyautovat!“
 „Fajn! Jak chceš, Parkerová! Na místa!“ Křikl mi najednou stejnou Harry a mávl na ostatní.
Já se jenom pohrdavě ušklíbla.
 
 Zřejmě jim nedošlo, že nemají žádnou šanci. Nemají. Ne proti mně a mé momentální nasrané náladě, při které mám chuť všechno a všechny jenom drtit a ničit!
 Stačilo jen pár super Home-runů, aby jim došlo, co já věděla od začátku. Mě tedy rozhodně neporazí ani nedostanou z domácí mety! Na to prostě teď nemají a možná ani nikdy mít nebudou.
 Zvládla jsem odpálit všechno, co na mě ti debilové arogantní poslali! Ať už to bylo od esa týmu Jacka, což bylo nejtěžší, nebo od vážně vyhlížejícího Barta, nebo dokonce od všeuměla Harryho. Nepovedlo se to ani nikomu z naštvaných polařů, kteří po pár neúspěchách rozhodli, že se také zapojí do mého poražení. Slaboši, co jim narostl hřebínek, ale nebyli žádným problémem. Ne pro mě.
 „To je všechno?! Na víc se nezmůžete?!“ Křičela jsem co nejvíce posměšným tónem.
 „Zavři hubu, Parkerová!“ Křikl mi do obličeje rozzuřeně Kyle!
 „Jo, ještě jsme neskončili!“ Přidal se k němu Peter a trochu se v poli protáhnul. Ušklíbla jsem se.
 „Spíš to vypadá, že vítězství je moje!“
 „Ty jedna…!“ Začal Harry, ale zbytek jsem kvůli rychlému švihu pálkou přeslechla.

 Nemohli mě zastavit. Věděla jsem to. Proto jsem se tam postavila! Na místo, kde jsem byla svá a nespoutaná. To místo, které mi všichni chtěli tak hroznými způsoby vzít!
 Nenechám je ale. Prostě nenechám! Snadné to rozhodně mít nebudou, to se raději proběhnu nahá po hřišti, než abych to vzdala a nechala se lehce vyšachovat. Nedostanou mě a tímhle tu potupu hodlám ukončit a s tím i jejich namyšlená ega, která vytáhly až ve chvíli, kdy já svou fofrmušly.
 Takže to není fér! A já taky nebudu fér! Nebudu! Já jsem totiž…
 
.
 „RIVER PARKEROVÁ?!“ Ozval se nespokojený a mohutný hlas z éterových rozhlasem stadionu! Škublo mi ve všech svalech najednou, jelikož jsem ten mírný a přitom přísný hlas velmi dobře poznávala! Pomalu jsem se s hořkostí v puse otočila k tribuně, kde v odděleném sektoru pro komentátory a významnější lidi, byla zhotovena prosklená budka s mikrofony. U jednoho z nich stál muž středního věku s mírně přerostlými hnědými vlasy a týdenním strništěm na bradě. Sjížděl mě s modrým vážným pohledem zodpovědného dospělého. Tak trochu mě opustila arogance a vzteklost, jelikož jsem těžce polknula a snažila se při to slově nekoktat.
 „T-t-tati…?“ Nepovedlo se, ach jo. Můj otec ale bez slitování pokračoval.
 „Okamžitě vypadni z hřiště! Zdržuješ začátek finále!“
 „Ne!“ Stále jsem si najednou zase za svým, jelikož jsem si vzpomněla na důvod!
 „Jak ne?!“ Oponoval mi taky, jeho hlas zněl z éteru dost strašidelně.
 „Urazili mě! Nepůjdu, dokavaď mě neporazí!“ Ukázala jsem na lavičku k Harrymu a ostatním.
 „Jak neporazí?!“
 „Povyšujou se kvůli pérům, a přesto mě nikdo z nich nedokáže dostat z domácí mety!“
 „Nikdo…?“ To znělo tajemně, o čem to probůh přemýšlí?! Já tu bráním svou čest!
 „Nikdo!“
 „A… je jedno, kdo to bude?“ Ptal se stále tajemně a jeho hlas začal mít klidnou vyrovnanou barvu, skoro tu samou jakou používá, když v neděli hraje poker se sousedy Billem a Paulem.
 „Jo, řekla jsem, že kdokoliv mě může vyautovat a přesto…!“
 „Fajn!“ Přerušil mě a najednou se mikrofon na asi pět minut záhadně odmlčel, než se postava mého táty nevynořila v jednom z vchodů na hřiště. Nevěřícně jsem zamrkala, jelikož jsem nechápala, co jako jde dělat? To mi nafackuje tady přede všema? Nevypadalo to tak.
Ne. On přešel ke střídačce Modrých Havranů, kde si s dovolením Jacka půjčil rukavici, míček a kšiltovku v modré barvě se znakem mého ex-týmu. Udělal na ně nějakou grimasu a pár posuňků a pak se rozešel na kopec pro nadhazovače. V tu chvíli, kdy se na něj postavil do útočné pozice, mi to docvaklo a taky dost vytočilo.
 „C-co… to děláš?“
 „Řekla jsi kdokoliv. Když tě vyautuju, půjdeš poslušně semnou domů,“ oznámil mi, mrkl na mě a provokativně hodil míček jemně do vzduchu a zase ho chytil. To už mi trochu naběhla žilka.
 „Ale od mých patnácti si mě nikdy nedokázal…“
 „Platí, River?!“ Přerušil mě a stále tím provokativně sebejistým pohledem mě propaloval za živa.
 „Fajn! Platí!“ Kývla jsem a se stejnou arogancí se postavila do své pozice! Tohle nedokážeš!
Dokonce ani ty ne, tati!
 „Dohodnuto,“ řekl jen a podíval se s tak zvláštním pohledem do nebe. Po minutě se postavil do základní pozice nadhazovačů a kývnul na mě.
Pak, aniž bych si to uvědomila, mi míček nadhodil levou rukou.

 Byla jsem asi hodně mimo.
 Na malý okamžik jsem totiž… vůbec nic neviděla. Ani jsem podvědomě nezareagovala. Prostě nic.
 Zaslechla jsem jen zašustění chytačovi rukavice za mnou! Otočila jsem hlavu, abych se přesvědčila o nezměnitelném faktu. Přestřelil mě! To jako vážně? Jak to udělal?! Nic jsem nezahlédla! To švihnul ramenem a zápěstím tak rychle?! To nikdy neuměl! Neuměl to, ne…!
 Počkat! On to neuměl, ale neuměl to pravou rukou, to stoprocentně. Tak jak…?
 Aby jste rozuměli. Celý život mi nadhazoval pravou a tak jsem si myslela, že je pravák, ale on…?
 On… není pravák!
 „To je myslím první… straike, ne? Tak tomu říkáte.“
 „Ano,… pane,“ řekl nervózně Harry, který stál kousek od něj v poli a nestačil se divit, jako všichni ostatní, kteří ještě nezažili mou porážku. Táta se je potěšeně usmál a podíval se na mě.
 „Už to vzdáváš, Zlato?“
 „To si uhodl!“ Křikla jsem a nehodlala se tak snadno vzdát. To mého tátu očividně potěšilo.
 „Hodná holka.“

 Bohužel k mé smůle, oba další nadhozy dopadli stejně. I když jsem klela a můj vztek se měnil na zoufalost. Nic nezměnilo výsledek. Slyšela jsem to jen. Svou prohru jsem dobře slyšela.
Jen ten pískavý rychlý zvuk kolem a naprosto žádná čmouha po míčku!
Tohle… sakra! Proč jenom…? Proč mi to neřekl dřív?

 „Spokojená?“ Zeptal se mě, když došel lehkými kroky až k domácí metě. Měla jsem hlavu skloněnou k zemi a byla dost na dně. Tohle mi dělat nemusel, i když jsem to chápala. Udělala jsem to z čirého sobectví, ale taky kvůli mnohaletému utlačování. Uspokojovalo mě je drtit a myslím, že otec si toho všiml a nechtěl, abych skončila v očích svých kamarádů jako mrcha.
 „Hm.“
 „Fajn. Tak pojď,“ řekl mi klidně a vzal mě kolem ramen. Jeho velké tělo mi tak dalo najevo bezpečí.
 „Hm,“ kníkla jsem a chtělo se mi tou náhlou úlevou brečet. Přesto jsem se přemohla a soustředila se jen na kroky, které kráčely vedle těch jeho.
 .

****
 
.
 „T-ty?!“ ozvalo se najednou překvapeně od střídačky, když už jsme s tátou byli skoro u jednoho z jižních východů. Ten jen nechápavě zvedl hlavu a s nezájmem pohlédl na mého bývalého trenéra Coopera. Vidět ho s obličejem mimoně bylo tedy něco.
 „Já, co?“ řekl táta a skoro to vypadalo, že ani nechce, aby mu na to odpověděl. Cooper pokračoval.
 „Tenhle styl nadhozu…“
 „Co je s ním?“
 „Ty… jsi Stream, že jo?“ zeptal se tak napůl jistě trenér Cooper a ostatní naráz najednou vypadali, jako by prohlásil, že je prezidentem spojených národů. Táta na to ale nereagoval žádným mě známým výrazem. Stále se tvářil jako sfinga, než ho s jistou odměřeností opravil.
 „Jsem Darren Parker. A už docela dlouho,… Coopere.“
Tak tohle jsem nečekala! Táta zná trenéra Coopera?
Trenér se jen ušklíbl, což také nebylo obvyklé a schválně si nás dva delší chvilku porovnával.
 Jasně měla jsem tátovu podobu, ale nemuselo to nutně znamenat, že jsem… Bože, nechce teď říct, že to tušil nebo tak něco? Hloupý dospělý chlapy.
 „Myslel jsem si to. Nikdo není tak arogantní a spolehlivej jako ty. Tedy, když nepočítám tvojí dceru.“
 „Je úžasná, co?“ řekl táta pyšně a naschvál mi začal cuchat vlasy. Já neměla, co říct.
 „To vskutku je.“
 „Vždyť já vím. Trénoval jsem jí,“ další hrdá věta. Skoro jsem zrudla i na zadku. To si říkat nemusel.
 „Říkal jsem si, co to je za povědomí pocit. Když jsem jí viděl hrát.“
 „Kecale.“
 „Vždycky jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ řekl Cooper najednou o dost vážněji. Ale stará povaha medvěda Coopera se vrací. Pevnej a necitelnej. Tátu to ale nijak nerozhodilo a jen se mírně usmál.
 „Tak se ptej.“
 „Proč ses tak najednou vypařil a ještě uprostřed sezóny?“ O, šel přímo na věc. A bez zbytečných řečí, které mívají hlavně… Moment! Říkal něco o sezóně?! Jaký sezóně?!
 „Měl jsem něco důležitého.“
 „Důležitějšího než Nároďák?“
 „Jo,“ odpovídal rychle a naprosto bez problému. Cože? Můj táta? Sezóna? Nároďák? O čem se to tu tihle dva sakra baví?! To přeci není možné. Pak mi dal táta znovu ruku na hlavu, kde mě ale na rozdíl od předešlého cuchání, jen lehce pohladil. „To víš, jedna malá holčička si chtěla hrát s pálkou.“
 Na to už jsem neměla a před všema jsem tam pustila rudou barvu do obličeje.
 „Nezměnil ses,“ poznamenal trenér Cooper a jen si tak povzdechl. Táta se je pobaveně ušklíbl.
 „Vážně?“
 „Jo. Pořád děláš, co se od tebe nečeká.“
 „To já rád.“
 Po tomhle rozhovoru jsem byla ještě víc naštvaná a zmatená zároveň. Nemohla jsem mluvit natož se rozloučit s oběma týmy, tedy jen s určitými lidmi. Bart a Alan se na mě celou dobu soucitně dívali a chápali mojí situaci. Vždycky to budou fajn kluci, i když trochu odvahy by jim neuškodilo. Pak jsem ještě zahlédla očividně naštvaného Jima, který taky kývl na znamení rozloučení. Na mě naštvaný nebyl, no alespoň jedno plus dne. Leny mi zamával a společně s Felixem mi taktéž věnovali krátký pokývání hlavou. Pousmála jsem se na ně a rozhodla se na nikoho jiného nepohlédnout.

****
 
.

 Nevím, jak jejich zápas nakonec dopadl a možná je to dobře. Navíc jsem zaslechla něco o fatální nečekané prohře favoritů. To už je ale fuk.
 
 Celý víkend jsem strávila doma ve svém starém pokoji a dívala jsme se zamyšleně na plakáty velkých basebolových hvězd. Bylo mi mizerně, ale nebrečela jsem. Přeci jen jsem těch odmítnutí zažila hodně a tohle, i když bylo zdaleka nejhorší, jsem se také rozhodla přežít. Přesto, jednu věc jsem do budoucna změnit a rozřešit chtěla.
 A to byl táta a jeho tajemná super síla, o které mi nikdy neřekl.
 Možná proto, jsem se ho hned po sobotním obědě rozhodla vyzpovídat.
 „Tati, můžu…?“
 „Omluva se přijímá, ale jen proto, že si tu tvrdou palici zdědila po mně.“
 „Hm, ok. Ale taky bych…“ řekla jsem a úplně přesně nevěděla, jak začít s tím, že chci vědět, co dělal před tím, než potkal mámu a měl s ní mě. Pousmál se na mě pobaveně a vypnul zvuk u televize.
 „Bylo jasný, že se zeptáš.“
 „Jo. Ale… si ochotný mi odpovědět?“ Zeptala jsem se zcela vážným tónem. Pořád se usmíval.
 „Tobě ano,“ nezvládla jsem nic jiného, než si vedle něj sednout a trochu se začervenat. Jak mě pozoroval, uvědomil si, že mi to možná měl říct dříve. Vzdychl a trochu si protáhl ztuhlá záda. Pak se nepřítomně podíval kam si před sebe a ponořil se do vzpomínek, o kterých začal mluvit nahlas.
 „Myslím, že já a baseball jsme začali teprve na střední…“ A jdeme na to. Pravdivá minulost je tu.
 .

.

Konec
PS: plánuju druhou sérii, ale pšt :-D 

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

[=]Kuku, poslední kapitola je na světě Laughing out loud
Tak tak, jak dopadne slavné finále, a co to bude znamenat pro River?
Dozví se něco překvapivého? Bude potupena nebo odkráčí jako vítěz?[/]

4.75
Průměr: 4.8 (4 hlasy)