Home-cože to? (8.kap.) Catcher

Z jejich příchodu jsem málem dostala infarkt a v očích svých spoluhráčů jsem dokonce zahlédla zděšení vysokého kalibru. Měla jsem pocit, že ledově nabroušení vysoce postavení muži, že zaplňují celý prostor před jediným únikovým východem, ale mýlila jsem se. Za jejich zády stál klidným pohledem menší kluk, který nevypadal ani nadšeně ani zklamaně.
Stopro byl o pár měsíců mladší nežli já a to nejen kvůli podobné výšce ale i stavbou jeho postavy. Byl holt trochu vychrtlý.

Ale to úplně první, co bylo do očí snad každého v místnosti po celých těch pět minut ticha, byla barva jeho delších vlasů! Svítily na nás světle modrou barvou a ihned nás oslepily. Byla to dost nečekaná volba u někoho, kdo hraje baseball. Navíc se náš nováček tvářil, jako by spolknul všechnu moudrost světa.

"Takže, jestli jste se už uklidnili. Rád bych vám představil nově příchozího, který se k nám přidá," oznámil trenér Cooper a ukázal na modrovlasého kluka.
"Proč nepřišel na kvalifikaci jako zbytek?" Rejpnul si Kyle a společně s Peterem a Montym se tomu šklebili. Kapitán Harry je sjel ihned pohledem dospělé a vážené osoby.
"To tě nemusí zajímat, Kyle."
"Řekněme, že uspěl v mém osobním přezkoušení," odpověděl relativně klidným tónem trenér Cooper, ale v očích měl blesky nejvyššího boha Dia. "Stačí ti to takhle, Robinsone?"
"Ano, Pane," polknul na sucho Kyle a raději už nic neříkal.

"Jaký je jeho post, trenére?" Zeptala jsem se, jelikož to byla jediná důležitá informace pro náš tým.
"Správný dotaz, Parkere. Tady Miller, je Chytač," bylo mi odpovězeno trenérem a poprvé za celou dobu se na mě přívětivě a uznale usmál. To bylo zvláštní.
"Miller?" Ozvalo se překvapivě vedle nás od stolu.
"Správně."
"Problém, Frenku?" Optal se kapitán Harry a chvíli si s jmenovaným vyměňovali nenávistné pohledy. Pak to Frenk vzdal a raději si beze slova došel pro pití.

"Parkere, máš ho na starost. Ukaž mu, co kde je a jak to tu chodí," nakázal mi trenér a já překvapeně zamrkala. Rychle jsem se zvedla a ujišťovala se o tom, co právě řekl.
"Myslel jsem, že jste ho svěřil Lenymu."
"Zadal jsem mu něco jiného. Ty teď postačíš."
"Dík, za důvěru, generále..." Vzdychla jsem si nespokojeně pod vousy, ale pár lidí kolem mě slyšelo a přidušeně se zasmálo.
"Říkal si něco?" Optal se ledově trenér Cooper a stočil na mě pohled šelmy, co se chystá skočit na svou kořist. Já otočila.
"Bude mi potěšením, trenére."
"To rád slyším. A teď rozchod, pánové!"

...

"Jak že se to jmenuješ?" Optala jsem se, když jsem zmenšila naši vzdálenost na dva kroky. Ostatní už odešli a tak jsme zůstali na malou chvíli sami v místnosti.
"Lionel Miller. A ty si ten, co mě schytal."
"Reve. Tak mi tu říkají."
"Ten, co jako jedinej proměnil každou Jackovu střelu na Home-run," řekl povýšeně a pokračoval. "První ročník, Reve Parker."
"Je trochu brzo na slávu, ne?"
"Taky si myslím. Možná tě jen přeceňujou."
"Nic si neviděl a už odsuzuješ?"
"To, co vidím teď, mi stačí. Pro první představu určitě."
"Hajzle," jiný slovo ho prostě nemohlo lépe vystihnout.

Vyšla jsem ven z jídelny a směrovala nás bezmyšlenkovitě na hřiště. Lionel mě chvíli následoval beze slova, než se po krátkém rozhlížení rozhodl znovu pro konverzaci.
"Už se ti nechce zastávat ubohoučkého nováčka?"
"Tak to jsem dělal? A kdy jako?"
"Očividně sis chtěl zahrát na správňáka. Ulevit své malé dušičce, co je uvězněná v tvém malém těle a neustále křičí."
"Hajzl je filozof. Tak to se těším," poznamenala jsem s úsměvem a upoutala tak jeho nespokojený pohled.
"Na co?"
"Co filozofickýho si vymyslíš na hřišti, až tě sejmu."
"Ty asi nevíš, že jsem ve stejném týmu," vysmál se mi a dál pokračovala ve stylu všichni jste idioti. "By mě ale docela zajímalo, jak to hodláš udělat, když se naše posty vůbec nestřetávají?"
"Na hřišti jsem kouzelník."
"Jako by si mě zajímal."
"Já nevím, kdo si tu překvapivě zapamatoval moje jméno od velkého obdivovaného brášky," zařadila jsem pětku a rozhodla se mu to vrátit i s úroky. Překvapivě se zastavil a svůj klidný pohled změnil na uraženě naštvaný při myšlence na Jacka. Já se jen ušklíbla a nadzvedla pobaveně obočí. "Ale, citlivé místečko? Alespoň si dáš větší pozor na hubu. Ne každý si to nechá líbit bez odezvy."
"Všiml jsem si..." Řekl tiše a zklamaně sklopil hlavu. Pak šel zbytek naší vyhlídkové cesty celou dobu mlčky a to pár kroků za mnou. Za což si mohl upřímně sám.

Bohužel jsem ještě nechápala, jak moc jsem zarazila ten obří, stále stejný, dřevěný kůl hluboko.
Proč jenom jsem se za to tak moc nesnášela?