SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hračka 1/2

Kluci, už jdu domů, spěchám. Mějte se tu. Ahoj, zítra.“
„Počkej, Uruho! Chtěli jsme jít ještě do klubu. Nepůjdeš s námi?“
„No já… ani ne. Vlastně nemám čas. Díky za pozvání. Snad příště.“
„Jo, to říkáš vždycky. Tak nic. Měj se.
„Mrzí mě to. Užijte si to tam. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Uru.“
„Dobrou, Uruho!“
„Měj se, Uru-chan.“
„Dobrou!“

Dveře se za pár chvil zabouchli a drobounký světlovlásek za nimi nenávratně zmizel. Ono ani tak nešlo o to, že by spěchal, naopak věděl, že ostatní se půjdou ještě bavit, ale on nechtěl jít, nemohl jít. Měl strach, že by si z něj chlapci utahovali. Když se napili, měli velice kousavé poznámky a on alkohol neměl rád. Uruha byl zvláštní, stydlivý, tichý, plachý, nikoho neměl, žil sám, svůj skromný, uhlazený život do něhož nikoho nepouštěl. Často upadal do rozpaků z nevhodných otázek na svůj sexuální život, či případnou partnerku. Na rozdíl od ostatních byl jemný, zdaleka ne tak drze vyhlížející s vyzývavým pohledem. Kluci z kapely jej mnohokrát nazývali štěnětem pro jeho nesmělost a poslušnost. Nedalo se tvrdit, že by mezi ně zapadl, uvědomovali si, že je trochu jiný, moc nemluvil. Byl zkrátka takový. Jediný, s kým občas zapředl krátký hovor, byl Aoi, ale o hlubším přátelství mezi nimi se ani tak mluvit nedalo. Uruha byl svět sám pro sebe – nikým nepochopen.

***

„No tak Aoi, tak už to vyklop. Má holku, nebo ne?“
„Říkám, že nevím. Nemluvil se mnou o tom. Ale s nikým jsem ho neviděl.“
„Štěně je nejspíš ještě panic,“
prohodil jakoby nic Ruki a zapálil si další cigaretu. Už měl v plánu z podniku dávno odejít, začínalo ho to nudit, alkoholu měl v krvi dost, avšak téma konverzace se stačilo k nepřítomnému z nich a to jej zase zajímalo, jestli o něm někdo něco neví. O velkém otazníku jejich kapely. Rádi si o něm dělali iluze. Představovali si jej s muži i ženami, či, že si v sexu vystačí sám. Spekulacemi, že je světlovlasý dokonce třetího pohlaví, si vytvářeli zábavu na celé hodiny. Byl pro ně častým tématem při skleničce. Právě proto, že byl jiný, tvořil pro ně nesmírnou záhadu, výzvu. Okolo stolu začínalo být živo.
„Myslíš, Ruki? Tomu bych moc nevěřil. Určitě bude v posteli pěkný zvíře. Vsadím na to krk,“ usmál se štiplavě Reita a upil ze své poloprázdné sklenice saké. Byl z nich všech nejvíce opilý a jeho bezpředmětné nápady se v takových stavech přestávaly kontrolovat. Lezly mu na jazyk sami a on je nestoudně podstrkoval světu. Kai významně pohodil hlavou a pronesl.
„Taky si myslím. Tichá voda břehy mele. Znáš to, Ruki. Uruha se sice nezdá, ale určitě by stálo za to zkusit, copak se nám ve štěňátku skrývá. Vypadá pořád tak napjatě, potřeboval by uvolnit.“ Kai přesně věděl, kam tím míří. Nahrál Reitovi přesně na pálku a odpal na sebe nenechal dlouho čekat. Blonďák odložil své pití, pohlédnuvši na Aoiho, který se snažil předstírat, že jejich rozhovor neposlouchá. Slyšel každé slovo a bohužel i tušil, co se stane. Reita na něho významně pohlédl.
„Tak ho vyzkoušíme. Co myslíš, Aoi? Dokázal bys to? Máš k němu nejblíž, polož ho na lopatky. Odváže se a uvidíme, co se z něho vyklube. No kdyby nic, aspoň si vrzneš, ne?“ Všichni se naráz rozesmáli, i když směšní byli jen oni sami. Neuvědomovali si, jak křehký krystal mají v úmyslu rozbít. Aoi polkl, pokoušel se uklidnit, avšak i jen ta představa ho vzrušovala. Neměl ponětí proč. Samozřejmě už své zkušenosti s chlapci měl, asi tak, jako každý, ačkoli si na světlovláska nikdy předtím nemyslel. Teď, když si to jen představil, že by si to samotné zosobnění jemnosti podmanit, bylo mu příjemné horko po těle.
Jakmile se probral ze zamyšlení, zjistil, že jsou na něj upírány nedočkavé zraky ostatních členů, čekající na jeho reakci. Měl by odmítnout, Uruha je jedním z nich, není to profesionální. Ale jen co zavřel oči, měl ho před sebou, surově si ho bral a světlovlasý nadrženě křičel jeho jméno. Chtěl víc. Čert vezmi profesionalitu, Uruhu dostane. Usmál se.
„Jasně, že to dokážu. Je to hra na city, vím jaký Uruha je. Chce to pár sladkých frází, něžný pusinky a je můj. Je to štěně, prostě stačí se mu věnovat a on už se mi nabídne sám. Ještě se ukáže, jaká je to d***a.“ Aoi pro opilost neuměl držet jazyk za zuby. Měl by se zatratit. Sebevědomým mu přetékalo ego i srdce, náhle okleštěné o veškeré city. Jeho potřeba předvést se před ostatními byla natolik nutná, že by souhlasil snad s čímkoliv. Další, kdo se ujal slova, byl kouřící Ruki.
„Ale, ale, Aoi, ty si nějak věříš. Podle mě nemáš moc šancí. A já nestojím o to, aby sis s ním hrál měsíc, než Ti vůbec dovolí se ho dotknout. Krom toho, i když ho vošukáš, v což osobně vůbec nevěřím, jak nám to chceš dokázat, co? Na Tvý čestný slovo, Ti se*u. Promiň. Měl by ses na to vykašlat, jestli na to nemáš.“
„Mám na to!“
Zvýšil Aoi agresivně hlas. Štvalo ho, že ho kluci podceňují. Dostal do postele i větší naivky, než byl ubohý Uruha. Však on jim ukáže, že se v něm mýlí. „Vyspím se s ním, Ruki. Už zítra. Zítra touhle dobou už mu to budu dělat. A taky Vám to všem dokážu!“ Černovlasý byl absolutně přesvědčený o svých slovech. Věděl, že ať se stane cokoliv, on Uruhu zítra pomiluje. Nejspíše by to udělal, i kdyby si chlapec zdráhal. Nebyl násilník, jen neměl ve zvyku prohrávat. Reita se uchechtl a ukázal na něj prstem.
„A jak nám to, pane ´vojeduUruhu´ chceš dokázat, co?“
„Celý to natočím!“

***

Do zkušebny přicházel jako první vždy světlovlasý. Byl hlavním kytaristou a rád si svůj nástroj hýčkal. Nějakou dobu ho ladil a zkušeně vyhlazoval zvuk k dokonalosti. Líbilo se mu ticho, panující všude kolem. Samota mu nevadila, byla jediná, kdo mu rozuměl. Tvářila se jako jeho přítelkyně, stačilo odejít od lidí, někam stranou a cítil se být sám sebou. Jeho citlivost a jemnost se staly překážkou v navázání vztahů mezi jednotlivými členy, kteří byli drzí, sebevědomí a přístupní prakticky všemu. On takový být neuměl, styděl se. Věděl, že si o něm povídají, když s nimi není. Říkali mu „štěně“, jakoby snad byl nesvéprávný a potřeboval pevnou ruku, jež by ho vedla. On se o sebe uměl postarat. Právě seděl na stoličce uprostřed místnosti, v náručí svůj elektrický nástroj, když uslyšel vrznutí dveří a poté kroky. Ohlédl se.
„Zdravím, Uru,“ oslovil ho pomalu Aoi, s milým úsměvem na rtech. Nijak zvlášť nehlučel, byl klidný.
„Ahoj,“ odpověděl tiše chlapec, obrátil se ke kytaře a zlehka pohladil struny. Bylo neobvyklé, že by černovlasý přišel dříve, než jindy a bez přátel. Mnohokrát to býval on, kdo dokonce chodil poslední. Uruhu to maličko znervóznělo, ovšem snažil se si toho nevšímat. Věnoval se hudbě.
Aoi nejprve přešel k jednomu rohu zkušebny, odkud si vzal také otočnou stoličku a poté se na ní usadil vedle Uruhy. Ne nijak blízko, věděl, že na něj musí pomalu. V hlavě si utvořil dokonalý plán na lapení ptáčka a první krokem byla trpělivost. Proto se nijak extrémně nevnucoval, musel být uvolněný a nenucený.
„Uruho?“
„Hm?“
Zamručel světlovlásek, ačkoli nevzhlédl.
„Potřeboval bych si s Tebou o něčem promluvit,“ řekl váhavě, předstírajíc rozpaky. Uruha se na něj podíval, nerozuměl tomu. Proč s ním Aoi musí mluvit? Je to snad vážné? Chtějí ho vyhodit z kapely? Zamrazilo ho.
„Klidně mluv, Aoi. Poslouchám.“ Chlapec se na něj obrátil celým tělem, odložil svůj nástroj a opřel jej o svou nohu. V konverzaci preferoval přímost, dávajíc tím černovlasému najevo, že jej plně vnímá. Oči mu však klesaly k podlaze. Byl příliš bojácný.
„Víš, ono… je to celkem osobní. Nechci to probírat tady. Navíc, kluci za chvíli přijdou a já… nechci být před nimi nejistý. Rozumíš mi, viď.“ Lehký, letmý úsměv na Aoiho tváři, druhého mile překvapil. Byl k němu tak laskavý, mluvil s ním rozumně a klidně. Ovšem byl poněkud bezradný, co se týkalo černovláskovi prosby. On může pomoct?
„Rozumím, jak tedy…“
„Můžeš večer přijít ke mně? Je to celkem naléhavé, potřeboval bych Tvou pomoc a radu, Uruho. Pochopím, jestli třeba už dnes něco máš, ale vážně bych byl rád, kdybys mi pomohl. Myslíš, že…“
„To je v pořádku, Aoi. Nic důležitého dnes nemám. Moc rád Ti poradím, jestli budu moct,“
usmál se chlapec. Byl nesmírně potěšený, že je to on, na koho se černovlasý obrátil. Takže může být užitečný. Konečně bude prospěšný, za každou cenu vyjde Aoimu vstříc a pokusí se mi pomoct jeho problém vyřešit. Nebyl nikdy sobecký. Tmavovlasý mu úsměv nadšeně oplatil. Ano! Bylo to tak snadné, Bože, ten kluk je tak lehko ovladatelný.
„Vážně? Uruho, děkuji! Jsi zlatý, moc si toho vážím. Tvůj názor pro mě, ohledně té věci dost znamená. Víš, kde bydlím? Chceš adresu?“ Tahle hra se Aoimu nesmírně líbila.
„Udělám, to rád, Aoi. Adresa není potřeba, vím, kde máš byt,“ přitakal uvolněně Uruha. Kéž by jen tušil. Srdce mu tlouklo o hrudní koš, jak jen byl rád, že může někomu svým slovem pomoci.
„Tak o šesté? Můžeš?“ Černovlasý se tvářil nevinně a zároveň šťastně. Do šesti hodin stihne vše připravit, kameru má svojí. Skoro mu až bylo světlovláska líto, jak jim měl dělat štěňátko na hraní. Však on roztaje, až mu Aoi roztáhne nohy. Nad tím pomyšlením se pousmál.
„Budu u Tebe,“ souhlasil Uruha, když v tom se do místnosti nahrnuli tři rozjaření chlapci a o něčem zaníceně debatovali. Strkali do sebe, smáli se a vůbec si nevšimli dvou osamocených lidí. Věděli samozřejmě, že tam budou, předstírali velice dobře, že nic nevidí. Uruha se trochu polekal, nečekal je, ale to už se černovlásek zvedl a když od Uruhy odcházel k nim, přátelsky mu pocuchal vlasy. Nic v tom nebylo, vůbec nic. Ale první dotek, kdy chlapec nedal najevo protesty, jej ujistil v tom, že se mu to podaří. Za pár hodin, už bude v Uruhovi. Společně s chlapci odešel do vedlejší místnosti, kde se hudba nahrávala, přehrávala, dodělávala. Posadil se na stůl, před ostatní a ušklíbl se.
„Už mám štěně na vodítku.“

***

Černovlasý stál u kuchyňské linky, opíral se o ni zády a v rukou svíral malý kalíšek s černým čajem. Pomalu upíjel, chtěl působit klidně, krom toho, vůně nápoje uvolní atmosféru. Za deset minut šest. Postel byla rozestlaná, objektiv kamery pečlivě zakrytý, mířil přímo na matraci, takže obraz bude ideální. Muselo to vyjít. Sám byl zvědavý, jak bude Uruha reagovat na to, co mu řekne. Aoi měl ve své jistotě už připravenou řeč, gesta, pohyby, kterými, jak doufal, si světlovlasého omotá kolem prstu, popřípadě i jiných částí těla. To štěně je tak naivní. Ubožák, pomyslel si černovlasý, když zazvonil zvonek. Takže on vážně přišel. Opatrně odložil šálek s čajem a rozešel se světlovlasému otevřít.
„Dobrý večer, Aoi,“ usmál se zlehka Uruha a čekal až bude moci vejít. Nadechl se, čaj. Zbožňoval tu milou vůni.
„Proč tak formálně? Rád Tě vidím, Uru. Prosím, pojď dál,“ uvedl jej Aoi zdvořile do předsíně, kde se chlapec odstrojil a jen bílé košili a volnějších džínech jej následoval do obýváku. Už jen jeho oblečení působilo strojeně. Jako uniforma školou povinných. Bude to, jako přefiknout studenta, uchichtl se Aio a pohledem Uruhu studoval. Byl tak štíhloučký, vlasy mu padaly do obličeje, měl ladné pohyby a působil nesmírně křehce. Motýl v pavučině.
„Posaď se. Dáš si čaj?“ Nabídl mu tmavovlasý a přivedl chlapce k pohovce. Ten se pomalu usadil k jednomu okraji, jakoby chtěl zabrat co nejméně místa, pokrčil nohy v kolenou a mírně si je objal. Roztomile se podíval a s díky odmítl. U Aoiho byl poprvé, líbilo se mu tam, měl v bytě pořádek, vše bylo spořádané, uklizené, vkusné. Nic kýčovitého ani přezdobeného. Cítil se tam uvolněně. Muž se uvelebil na druhém konci pohovky, avšak sedl si na ní tak, aby viděl na světlovláska přímo. Své nohy stočil do tureckého sedu a povzdychl si.
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš, Uruho. Začínal jsem být nervózní, ale jsi vážně moc hodný, že jsi dorazil. Cením si toho, vážně,“ začal Aoi opatrně a oči mu těkaly z podlahy na chlapce a zpět. Jindy by neměl problém přímé konfrontace, avšak chtěl se chlapci svou hranou nejistotou přiblížit. Chtěl mu ukázat, že nejen on je plachý. Uruha nahnul hlavu na stranu a potom mu přes tvář proběhlo kouzlo. Aoi nikdy nádhernější vřelý úsměv neviděl. Zastavil se mu dech. Tuhle chlapcovu rozpustilou mimiku neznal. Na okamžik jej to vyvedlo z míry.
„Aoi, jsem rád, že můžu být užitečný. Pověz mi, o co se jedná, pokusím se Ti pomoct. To je maličkost. Určitě to vyřešíme.“ To víš, že to vyřešíme, promluvil si k sobě černovlasý a zatvářil se sklíčeně a úzkostlivě. Jako by nic, si začal hrát s pramínkem svých vlasů. Věděl, že Uruha to také dělává, když je v rozpacích. Společná gesta lidi spojují. Polkl a tiše pronesl.
„Víš… mno, já jsem zamilovaný. Už delší dobu, pořád na toho člověka myslím, moc se mi líbí. Problém je v tom, že je to chlapec a bojím se, že by mne odmítl.“ Kdyby Aoi mohl, začal by se sám sobě smát, jak vynikající je herec. Neměl ponětí, kde se to v něm bere, možná by mohl změnit kariéru. Nicméně se podíval smutně po Uruhovi, který vypadal nanejvýš překvapeně. Světlovlasý byl nejistý, on měl radit v ohledech lásky? A k tomu, Aoimu, který mu byl sympatický a někdy si bláhově představoval, že je to právě on, kdo se ho při rozhovorech v kapele zastává a brání jeho čest. Měl Aoiho v hlavě tak trochu, jako svého zachránce, i když to bylo dětinsky nerozvážné, takhle o někom přemýšlet. Pokusil se proto nasadit sebevědomější tvář a spustil.
„Nemyslím si, že by byl problém v pohlaví. Na chlapecké lásce není nic špatného a pokud se Ti líbí, měl bys mu to říct, Aoi. Třeba ho někam pozvi, to je příjemné a zdvořilé. Můžete si o tom přeci rozumně promluvit. Mít strach ze zklamání je přirozené. Nikdo nechce, aby byl odmítnut někým, koho má rád. Musí to být úžasný člověk, když Tě zaujal, Aoi,“ konstatoval slušně Uru, snaže se projevit více nadšení. Aoi je zamilovaný, na někoho si myslí. Zamrzelo jej to, že on se těm představám jistě vyhýbá. Samozřejmě, že ano, kdo by zavadil o někoho, jako je on. Proto se musel alespoň pokusit černovlasému pomoci, povzbudit jej, aby byl šťastný. Chtěl vidět úsměv na mužově tváři. Ten se na něho podíval, znejistěl, ale klidně mluvil.
„On je skutečně úžasný, Uruho. Je nádherný, přímo okouzlující. Má roztomilou tvář, jakoby byl stále ještě dítětem. Je štíhlý, droboučký. Kdybych mohl, láskou bych ho umačkal. V očích má takovou zvláštní nevinnost a plachost. Mám pocit, že ho musím chránit před světem, jakoby mu všechno mohlo ublížit. Já ho chci chránit, držet ho v náručí, objímat a líbat ho. Potřebuju, aby věděl, že ho miluju a že je mi drahý. Mám z toho obavy, je to poprvé, co jsem se zakoukal do chlapce, ale jen když ho vidím, moje srdce se úplně splaší. Sakra, promiň, Uru, nechal jsem se unést. Mluvím jako poblázněná holka,“ pokusil se to Aoi zahrát vedle, ale už jen na mluvil a díval se na světlovláska, jak pod jeho slovy chřadne, měl vyhráno. Uruha byl úplně naměkko. Černovlasý se už těšil, jak bude vyprávět, že to bylo příliš snadné. Všechna slova byla pochopitelně pečlivě nacvičená a i kdyby nebyla, stačilo se na chlapce podívat a šlo by to samo. Hloupé štěně.
Uruha to vše dychtivě poslouchal. Ta slova ho ohromila, neměl ponětí, že někdo jako Aoi může takhle přemýšlet, tak jemně a přitom hluboce citlivě. Nikdy na to nevypadal. Náhle mu připadal o tolik bližší, jakoby se znali dlouhou dobu, přistihl se, že černovlasého zasněně pozoruje, přejíc si, aby to byl on, o němž je řeč. Před jeho očima se neznámý muž měnil v člověka plného skrytého citu a porozumění. Po někom takovém Uruha vždy toužil. Bohužel, Aoiho srdce už patří jinému, ovšem zvědavost mu nedala.
„Mluvíš upřímně, Aoi. Myslím, že on by tohle měl slyšet místo mě. Kdyby tady seděl, nedokázal by Tě odmítnout, věř mi. Stačí, když mu to řekneš, jak to cítíš, co na něm máš rád a on Ti určitě porozumí. Jsem si jistý. Já jen… omluv mou zvědavost. Tedy, chtěl bych vědět, kdo to je. Znám ho?“ Pokusil se z něho Uru vymámit jméno a tušil, že toho člověka bude znát. Kdo ví, proč měl takový pocit. Zavrtěl se na pohovce, když se k němu černovlasý přiblížil, jakoby to jméno muselo být šeptané.
„Znáš ho. Je… je to někdo z kapely, Uru. Je to někdo se světlými vlasy a s plnými rty. Je to někdo, koho obdivuji, protože je hlavní kytarista a zároveň ten, koho jsem si dnes pozval k sobě, abych se mu mohl vyznat.“ Ticho, upřímné pohledy do očí, splašená srdce, Uruha byl v rozpacích, ale zaplavoval ho pocit neskutečného štěstí. Je to pravda? Má tomu věřit? Neměl by utéct? Nechtěl jednat zbrkle, když běl Aoiho tvář jen několik centimetrů od své. Muž zašeptal.
„Miluji Tě, Uruho. Odpust, musel jsem vědět, jestli se mi nevysměješ, pro to, co cítím. Klamal jsem Tě, ale moje city jsou skutečné, věř mi. Miluji Tě, prosím, neodmítej mě. Prosím Tě.“ Bylo neobvyklé, jak šla najednou Aoimu takováto vyznání na jazyk. Skoro, jakoby to bylo doopravdy. Líbil se mu polekaný pohled menšího z nich, věděl přesně, že chlapec jej neodmítne. Jen čekal až mu povolí pohyb. Uruha byl zmatený, avšak neskutečně šťastný, uvnitř ho hřál pocit naplnění a touhy. V několika sekundách si v hlavě přehrál vše, co Aoi řekl: je úžasný… nádherný… droboučký… nevinnost… chci ho chránit… chci ho objímat a líbat… je mi drahý… MILUJU HO.
„Aoi,“ vyslovil Uruha to jméno měkce a s citem. Jakoby ho dnes pronášel poprvé v životě, tak neznámě překrásné to jméno bylo. Ani netušil, jak to dokázal, nebo jak vlastně se to stalo, ale byl to on, kdo překonal kratičkou vzdálenost mezi nimi. Opatrně se rty dotkl těch Aoiho, byly horké a vybídly se mu. Ochutnal je jen krátce, kdy mu tělem projelo lechtavé vzrušení, usadilo se mu v bříšku a poletovalo v něm. Odtahoval se jen nerad, avšak byl nezkušený, netušil, kolik si může dovolit, ovšem nestačil ani nic namítnout, než jej černovlasý vášnivě napadl. Jemně jen znovu políbil, ale poté už se jazykem dobýval do jeho úst, což bylo celkem násilné oproti tomu, jak zranitelný se Uru jevil. Zavřel oči, nechával se líbat, nechával se cokoliv. Svět se zhmotnil do doteku, do pohlazení, do polibku, do šeptání jmen. Černovlasý se na chlapce natiskl, přinutil ho roztáhnout kolena od sebe a mezi ně se potom vměstnal. Jednou rukou hladil jeho pas pod košilí, zatímco prsty druhé ruky si jej za vlasy přidržovaly v polibku. Nesmělý světlovlásek si to vše nechal bez odporu líbit, jen laskal mužovu kůži na zádech, přes látku trika. Vnímal své vzrušení, tísnící se v kalhotách a zastyděl se za něj. To jen do chvíle, než na něm ucítil Aoiho rozkrok s naprosto stejným problémem. Uruha ho vzrušil? On někoho přitahuje? Chlapci div nevyhrkly do očí slzy, myslel si, že není schopen kohokoliv rozpálit, muže teprve ne a najednou se zdálo, že všechno to teplo, jež si předávali, ani nemohlo mít jiné vyústění. Bylo to snadné, mít někoho rád, dotýkat se. Nikdy nic takového nezažil, bylo to pro něho nové, krásné. Ani si nestačil uvědomit, že už na sobě nemá košili. Aoi byl rty přisátý k jeho bradavce a jazykem ji dráždil. Slyšet Uruhovi steny a umřít. Takhle chtivě pod ním ještě nikdo nevzdychal. Uruha byl jako nezletilá dívka, co právě přichází o pannenství. Přišlo mu to nesmyslně rozkošné, začal se věnovat i druhému růžolícímu se výkvětu ploché hrudi, jež se svíjela rozkoší, kdykoli se jí dotkl. Chlapec nestačil s dechem, kňučel a čechral černé vlasy. Bylo mu lehko a zároveň ho svírala tíseň. Kam to až zajde? Měl strach, který se s každým polibkem a vzdychem vypařoval. Ovšem panoval stále. Jeho štíhlý hrudníček se vzdouval a zase klesal, jak si vranovlásek podroboval jeho tělo. Ono chtělo, žádalo, prosilo o víc. Potřebovalo lásku, něhu, ujištění, že vše bude v pořádku, že nic nehrozí a svět zůstane stejným světem, když dovolí černovlasému, aby v něm žil – uvnitř něho. Nikdy se nikomu nedal a nikdy neslyšel nádhernější vyznání lásky. Aoi začal rozepínat pásek na jeho kalhotách.
„Aoi, já… po… počkej…“
„Ššš, miluju Tě. Vydrž, půjdeme do ložnice, ano? Nemusíš se bát, Uru.“
Svá slova doplnil živočišným polibkem. Bože, ty seš naivka, Uruho. Doufám, že mi předvedeš víc, než jenom kňučení, až ho do Tebe strčím, pomyslel si Aoi, přestože to hrál spíš sám se sebou. Uruhovo tělo ho dostávalo do extáze, už se v něm viděl. Penis ve spodním prádle bolel vzrušením. Protože chlapec nic nenamítal, což bylo spíš tím, že měl ústa plně zaměstnaná, tak ho Aoi vzal do náruče a rychle s ním mířil do postele. Němý společník v podobě nahrávacího zařízení běžel. Dokonalé. Položil světlovláska mezi přikrývky.
Mazlili se, Aoi chvili nechal Uruhovi čas, než se odhodlal stáhnout mu nohavice. Líbáním mu dokazoval, že je to vše přirozeně správné, jakkoli to od něj bylo pokrytecké. Chlapec si po chvíli, kdy se cítil jistější a uvolněnější, nechal svléct i spodní prádlo. Pokoušel se nedat najevo nervozitu, nejistotu a stud. Připadal si tak nehezký a nepřitažlivý, že se hanbil za každičkou část svého těla, ačkoli Aoi měl pocit, že má před sebou zázrak. Jen studovat očima mu nestačilo, vše musel ochutnat, jazykem lačně kroužil po té sametové kůži a líbal ji. Sám se přitom svlékal, neb viděl, že chlapec se k tomu moc nemá. Zklamalo ho to, ale o to tu přeci nešlo. Musel ho pomilovat, tak zněla úmluva. A on to rozhodně v plánu měl. Když se ústy blížil k světlovláskově rozkroku, musel se probojovat přes dlaně, kterými si jej chlapec zakrýval. Byl tolik stydlivý, nebylo za co, Aoi jej musel upokojit a ujistit, jak je to zbytečné. Zdržovalo ho to, sakra, ten kluk byl snad panic. Začínalo ho štvát, že se vše tak nesmyslně prodlužuje, když on už potřeboval být v něm a drsně přirážet. Uruha se však nedal.
„Copak je, Uru? Ty se stydíš?“ Usmál se na něj Aoi jemně a pohladil jej po vlasech. Chlapec si zkousl ret, sklopil pohled a přikývl. Byl rudý ve tvářích, skutečný andílek.
„Nemáš proč. Není důvod ke studu, můj milovaný. Jsi naprosto dokonalý, neboj se. Miluji Tě, víš to, že?“ Zeptal se a přilehl si k němu na bok. Pomalu ho hladil po hrudníku a bříšku. Občas přejel po rtech palcem. Byl už také úplně nahý a za své mužství se rozhodně neostýchal. Uruha zvedl zrak k tváři černovlasého a jen opatrně stáhl ruce ze svého klína. Měl u toho násilně zavřené oči, jakoby se přemáhal, nechtěl se vidět vzrušeného. Avšak ihned, jak se sebe nedotýkal, vlastní dlaň nahradila jiná, pevnější a zkušenější. Aoi pevně obemkl jeho penis a klidnými, táhlými pohyby jej začal uspokojovat. Nespěchal, přestože tak moc chtěl.
„Otevři oči, Uruho,“
to byl příkaz, chlapec poslech a uzřel sebe v ruce černovláskově. Vnímal jeho dotek na svém naběhlém údu, cítil jeho pohyby. Věděl, že je zadýchaný, zmateně a rozpačitě hleděl do svého klína, jakoby se mělo stát něco, co ho zraní, ale nic nepřišlo. Aoi líbal jeho šíjí, bylo to nádherné. Nejnádhernější, co do té doby zažil. Pohyby dlaně nabíraly tempo, když světlovlásek vzdychal hlasitěji.
„Otoč se, prosím,“ požádal Aoi, který už víc pnutí v rozkroku nevydržel. Uruha ztuhl.
„Aoi… já nevím. Je to všechno moc rychlé. Nejsem si jistý, ještě se necítím na…“
„Uru, prosím. Prosíím. Potřebuji Tě, dovol mi to. Budu opatrný, slbuji, jen mi dej šanci. Jsi pro mne vším, nikdy bych Ti neublížil, lásko. Nesmíš mne teď odmítnout, moc by to mne to zranilo.“
Posledními slovy Aoi udeřil přesně tam, kam musel. Zahrál na své vlastní city, Uruha za žádnou cenu nechtěl někomu uškodit, natož jemu, který ho tak miluje, ne? Tohle štěně se učilo rychle, při správné povelu. Kriste pane, on to fakt udělá, nastaví mi zadek. To je lehčí, než jsem myslel. Aoi už na nic nečekal, když jej Uruha políbil, vzal jeho ruku do své a navedl si ji ke konečníku.
„Jen buď opatrný, ano? Pomalu,“ upozorníl jej šeptem světlovlásek, i když se na sex skutečně necítil. Představoval si, že poprvé to bude krásné, že to bude jemné, něžné, pomalé a procítěné. Že na to bude vždy vzpomínat, protože poprvé to musí být s tím pravým. Musí to být dokonalé. Jeho iluze se rozplynuly, když do něj Aoi vtlačil první prst.
„To bolí!“
„Já vím, že ano. Ale ty to pro mě vydržíš, že ano, Uru?“
A Uruha přikývl, zatímco se mu po tváři skutálela slza.
Kamera nahrávala.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

FF na kapelu The GazettE (AOI X URUHA)

Je mi Uruhy strašně líto, upřímně hrozně moc, nevím, proč mu to dělám....
Uru, promiň...
Ale myslím, že to celkem slušně napsané, mám z toho docela dobrý pocit...
Děkuji.
Dasty I. Harst

5
Průměr: 5 (27 hlasů)