SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hračka 2/2

Ráno prosvítalo skrz žaluzie přímo na nahé stulené tělíčko v posteli. Bylo osamělé, chladlo a ještě podřimovalo, neb bylo celé rozbolavělé z večerního milování. Přikrývka z něj nejspíš sklouzla, jak se převaloval, neschopen naleznout takovou polohu, při které by jej nic nepobolívalo. Byl to neklidný spánek, který se ukrýval za masku příjemného, neb stále chlapec věřil, že po boku mu odpočívá ten, jenž mu vyznal lásku. Není krásnějšího pocitu, než se vzbudit s někým milovaným vedle sebe. Stále na sobě cítil jeho doteky a polibky, i když si připadal ošizený o něžnost v sexu. Jakmile do něho černovlasý pronikl, přestávalo to být jemné a ani na naléhání, že je to příliš bolestivé, nepolevil v prudkosti přírazů. Uruhu to zklamalo, že iluze o prvním milování byli čirou bláhovostí. Nebylo to takové, jaké si vysnil. Zdaleka ne tak procítěné a lehké, jako když dva motýli spolu laškovně poletují v milostném tanci. Chtěl to takové. Pomalé, přesycené citem, polibky a hlazením, kdy jeden druhého ujišťuje, že je to v pořádku, kdy si očima říkají ´miluji Tě´ a tělem si to dokazují. On si to takové zasloužil. Včera byl ještě krásným motýlem. Dnes se probouzel zneužitý anděl se surově vyrvanými křídly. Zkažená čistota.
„Aoi?“ Zašeptal, jakmile otevřel oči a pohledem zjistil, že druhá strana postele je prázdná a po doteku již studená. Černovlasý dávno opustil teplo lůžka i jeho těla a zanechal jej tam osamoceného s prvními pocity po noci, která byla jeho premiérou v mnoha ohledech. Chlapec začínal přemýšlet, zda se mu to vše nezdá, protože se to celé jeví jako noční můra. To první, co chtěl spatřit, až se vzbudí, byla Aoiho klidná, uvolněná tvář a poté dostat polibek na dobré ráno. Nic z toho se však nekonalo, bolelo to.
„Aoi? Jsi tu?!“ Zkusil to tedy ještě jednou a zvýšil hlas, kdyby drahý byl v jiné části bytu a třeba připravoval snídani, což by bylo milé. Ticho. Uruha se tedy pomalu, velice opatrně zvedl, popravdě byl rád, že stojí na nohou. Instinktivně si prsty sáhl mezi půlky, tam, kde to mučilo nejvíce. Nepřekvapilo jej, že za nehty mu ulpěla zaschlá krev. Předpokládal to pro zažitou bolest, dokonce i prostěradlo bylo špinavé, znesvěcené jeho nevinností. Postupoval bytem do kuchyně, nahý, nevadilo mu to, stejně tušil, že je sám. Opuštěný v cizím bytě se zmatenými pocity vypadal jako narozené dítě, nechápající okolní svět a krutou realitu, do níž jej matka přivedla. Na stole ležel vzkaz.
„Dobré ráno. Promiň, že tam nejsem. Chovej se tu jako doma. Jídlo je v lednici. V poledne přijď do zkušebny. Měj se.
P.S.: Dej si sprchu, trochu jsi krvácel. Aoi“

Chlapec si povzdychl smutkem i vztekem na černovlasého.
„Nekrvácel bych, kdybys byl…!!!“ Nedokončil svá slova, jen zavrčel, zmačkal papír a nechal jej odložený na stole. Žádné vysvětlení, kde je a proč odešel tak brzy. Dokonce ani, kdy se vrátí. Slova byla okleštěna o všechny emoce. Na jídlo neměl Uruha popravdě ani pomyšlení po tak trpkém ránu s velice nepříjemnou příchutí. Jediné, co mu tedy zbývalo, byla sprcha. Vydal se hledat koupelnu.

***

„Kecáš! Fakt jsi to udělal?“
„Tak si to pusťte a uvěříte. Vyspal jsem se s ním, všechno je to na té kazetě.“
„Reito, strč to do počítače a přesvědčíme se.“

Blonďák si vzal od Rukiho malou kazetu a začal hledat přihrádku v bedně počítače, do které by ji zasunul. Byli tam všichni čtyři, v zadní místnosti zkušebny, která byla vybavena vším potřebným, co pro přehrávání potřebovali. Ve skutečnosti nevěřili, že by se Aoimu podařilo Uruhu tak snadno ulovit, proto se nedočkavě natahovali k monitoru, aby ukojili své zvrácené představy o tom nejcitlivějším z nich. Tak všichni čtyři znásilnili anděla pro potěchu.
Zatímco si Reita hrál s přístrojem, Kai potáhl z cigarety a zeptal se.
„A kde je štěně teď? Vyhodil jsi ho?“
„Je pořád u mě, spí. Neblázni, přece ho nemůžu vyrazit hned po sexu. Ve dvanáct sem přijde, napsal jsem mu vzkaz a potom mu to budu muset říct,“
povzdychl si Aoi. Tahle část celé té komedie jej děsila nejvíce. Jak to Uruhovi říct, že byl jen hračkou? Že slova lásky byla lživá, umělá, že cit byl podvod. Však on se z toho vzpamatuje, není to dítě. Aspoň se probere do skutečného světa, kde se takové věci prostě stávají. Ruki se zasmál.
„Tak na to se těším nejvíc, na ten jeho výraz. Možná bysme mu měli tu nahrávku taky pustit, co myslíš, Aoi?“ Zpěvák se očividně výborně bavil, ovšem černovlasý měl jiný názor na věc.
„Deb*le, už tak mi to nikdy neodpustí. Nemusí vědět, že sem ho nahrával. Vlastně je mi ho docela líto,“ přiznal se tmavovlasý muž s pohledem sklopeným k zemi. Když se ráno vzbudil a uviděl Uruhu, jak se k němu tiskne, vnímal jeho křehké tělo vedle sebe, neuvěřitelně se za sebe zastyděl. Neodpustil si ho políbit na čelo a pohladit po tváři. Poté ho pořádně přikryl, aby mu nebyla zima i když tušil, že se světlovlásek zase brzy odkope. Pousmál se.
„No tak Aoi, snad ses nám do štěněte nezakoukal doopravdy, že ne?“ Vzhlédl Reita od počítače, kde se snažil pásku přetočit a upravit do potřebného formátu. Chtě nechtě si Aoi přiznával, že se mu Uru začíná líbit, ta jeho jemnost a naivita byla svým způsobem roztomilá. Nikdy by to však před ostatními nepřiznal. Přeci si nemůže dovolit zamilovat se do štěněte, to nesmí.
„Moc vtipný, Reito. Tak už si pospěš, Uruha přijde za hodinu a půl, chci s ním mluvit o samotě, jasný? Nestojím o to, abyste se mu vysmáli. Nechci být taková svině.“ I když už jí sem, promluvil si spíše k sobě Aoi a odvrátil od ostatních pohled. Nikdy by nevěřil, že může mít výčitky, které se ovšem snažil všemožně zlehčovat.
„Tak pánové, už to je. Usaďte se prosím na svých místech a zavřete klapačky, protože film právě…“
„Drž hubu, Reito!“
Okřikl jej Aoi a všichni poslušně začali sledovat nahrávku. Seděli tiše, čekali vše možné, dlouho se nic nedělo, než se v obraze objevil černovlasý s polonahým Uruhou v náručí a líbal jej. Jako na povel si začali povídat, byli nadšení, jakoby na tom bylo vůbec něco, co by si takové zanícený zasloužilo.
„Podívej, jak se stydí, to je blbeček.“
„Jo, je trošku stydlivější, ale popravdě vůbec nebylo za co.“
„Aoi, tys ho honil! Ty jsi zvrhlík!“
„Kdybys slyšel, jak krásně sténá, udělal bys to taky.“
„Je na něm vidět, že váhá. Moc se mu do sexu nechtělo, že?“
„Musel jsem ho přesvědčovat, ale nakonec souhlasil.“
„Koukejte, jak se tváří. Ou, to muselo bolet.“
„Já za to nemůžu, pořád ho to bolelo. Byl strašně úzkej, dokonce krvácel.“
„Děláš si srandu?“
„Přestaň žvanit a dívej se. Bude to tam.“

***

Nakonec se světlovlasý rozhodl, že přeci jen něco malého posnídá, avšak jakmile si kousl do pečiva, rozkousal jej a polkl, rozběhl se na záchod, aby to zase vyzvracel, spolu s žaludečními šťávami. Netušil, proč mu ne tak zle, z čeho nevolnost pramení, avšak pousmál se, když si uvědomil, že to vypadá, jako kdyby čekal dítě. Roztomilá, nelogická a nikdy neuskutečnitelná představa.
Po koupeli se cítil čistší, voňavější a přitažlivější, než když se ráno vzbudil. Byl si sám sebou více jistý i když ani to nebylo moc, plachost v něm přetrvávala. Strašně si přál, aby přišel Aoi, jeho princ, kterému by se stulil v náručí a nechal by se jím hladit, konejšit a líbat. Chtěl se mazlit, tulit, lísat se jako štěně, kterým ho nazývali. Tak moc toužil po fyzickém kontaktu, když se osaměle ploužil prázdným bytem, postrádajícím majitele. Bylo mu smutno. Proč jen Aoi odešel? Proč ho tam nechal? Uruha si povzdychl, snaže se nevnímat, jak zneužitě se cítí. Neměl by, když se vším souhlasil, ovšem rozum mluvil jinak, než jeho přesvědčení.
Po delším uvažování se rozhodl, že do zkušebny dorazí dříve, aspoň naladí ostatním nástroje a třeba se černovlasý objeví brzy. Ta myšlenka ho zahřála, nyní měl alespoň nějaký cíl a ne jen nic neříkající čekání na druhého, když nejspíš neměl v úmyslu se dopoledne do bytu vracet. Škoda, ale brzy se přece uvidí a černovlasý mu jistě vše vysvětlí. V to Uruha doufal a tak se pomalu oblékl, obul a ujistil se, že v kapse černého kabátku má stále klíče od auta. Byly tam a jeho vůz stál před domem. Naposledy se rozhlédl po prostorách, jakoby ve skrytu duše cítil, že už se tam nikdy nevrátí. Odešel, zanechaje po sobě svou vůni, krev na prostěradle a zmačkaný vzkaz na kuchyňském stole. Zoufale málo vzpomínek. Mrtvo.
Před budovou zkušebny stála auta všech zbývajících členů, včetně Aoiho stříbrného sportovního. Byli uvnitř, Uruhovi jen nedocházelo z jakého důvodu se on měl dostavit až v poledne, když oni už tu byli. Jestli zkouší, tak jak to, že bez něj? Zmateně vystoupil, pohledem se přesvědčil o svém správném úsudku, že se ohledně vozů nemýlí. Snažil se přijít na nějaké vysvětlení, ovšem byl od rána už přejedený přemýšlením, raději se zeptá přímo kluků na místě. Tlačítkem pro automatické zamykání zavřel auto a vydal se do domu.
Po chodbě se rozléhalo zvláštní mumlání, ostatní tam byli, o něčem žhavě debatovali, smáli se a chrlili jeden na druhého své názory. Mezi hlasy uslyšel ten Aoiho a srdce mu poskočilo radostí. Už brzy jej černovlasý obejme a možná i poví kapele, že si spolu začínají vážný vztah, že se milují. Bylo by to krásné, nádherné, nemuset nic tajit a skrývat se, být spolu kdekoliv, držet se za ruce a políbit se kdykoli by to šlo. Uruha byl tímhle nápadem posedlý, ano, jistě jim to Aoi už řekl, že je zamilovaný a oni mu teď gratulují a mají z toho všeho radost. Světlovláskova prostoduchost volala do nebe.
Stál za dveřmi, odkud se ozývaly chlapecké hlasy, rozrušené a pobavené. Jasně je slyšel a s nimi i nějaké zastřené zvuky v pozadí, jakoby si přehrávali film, či video. O neslušnosti poslouchat věděl, ovšem nedalo mu na okamžik strnout, aby si vyslechl téma konverzace.
„Člověče, tys ho vážně nešetřil. Vždyť brečí.“
„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml.“
„Ale je rajcovní. Bože, udělal bych se, jenom se na to dívám.“
„Nech si zajít chuť, Ruki. Ale povím Ti, že to bylo skvělý.“
„Ani to neříkej, budu ho muset vojet taky. Už zase kňourá, to je to taková fňukna?“
„Ještě větší, kamaráde. Pořád si stěžoval ´Aoi to bolí, prosím, buď opatrnější.´ Štěně.“
„A nakonec krvácel. Bod pro Tebe, Aoi, mimochodem, krásně přirážíš.“
„Buď zticha.“

Uruha byl vystrašený, ne, to přeci není pravda, to ne! To by mu Aoi neudělal! Aoi ho miluje, nebo ne? Ovšem, že ano, ty hlasy se mu jen zdají. Není to skutečné, tohle není skutečné! Nechtěl tomu věřit, musel se přesvědčit a nepřemýšlel nad tím. Pootevřel dveře, aby viděl to, co bylo zřejmé. Ihned si musel přitisknout dlaň na ústa, aby nevykřikl. Na obrazovce byl on, ležel na zádech, nohy měl vysoko na Aoiho ramenech, který do něj hluboko pronikal se stále větší razancí. Sám plakal, slzel, oči měl zarudlé a rychle oddechoval, zatímco jeho milenec drtil jeho boky v sevření a vůbec nevnímal, že okolí jejich spojení rudne teplou krví. Všichni se dívali, VŠICHNI!!! Dívali se a smáli se. Pošklebovali se jeho slabosti a nezkušenosti. Bylo to jeho poprvé, on za nic nemohl. V hlavě měl prázdno, svět se nořil do temna. Očima sledoval monitor a s jistotou prožitého věděl, že černovlasý se po několika dalších prudkých pohybech udělá. Bylo mu zle, z toho všeho. Ze sebe. Vypadal jako levná coura, co se dá každému. Naletěl na předstírané city, na milující slova. To všechno byla lež! Hnusná lež, jenž zraňovala, drásala mu srdce do krve a jí to bylo lhostejné. Nevnímal nic, byl v šoku, ošizený o sny, o touhy, o lásku, o víru v lidi. Krystal se rozbil, roztříštil na nesčetně střepů, jež se nikdo nebude obtěžovat poslepovat. Veškerenstvo chlapcovi nádhery a iluzí o světě se rozplynulo. Tohle byla realita, zabíjela to. Umíral jen při pohledu na sebe. Aoi do něj vyvrcholil.
„To ne..,“ šeptl a nechtěně vrazil do dveří, které se se skřípěním více pootevřeli. Náhle bylo ticho, nikdo se nesmál. To tíživé, trapné němo, kdy pohledy z očí do očí zračily překvapení, stud, bezbrannost a místy i pobavení. To množství mlčenlivé viny se mezi nimi rozprostřelo jako dech někoho třetího. Černovlasý by v tom momentě raději ztratil vše drahé, než spatřit Uruhu, jak s nechápavým výrazem pozoruje svou vlastní sexuální zkušenost. Cítil, že je vše špatně, je zle. Pak náhle, je jejich oči střetly a to, co Aoi uviděl v těch chlapcových, jím otřáslo. Nikdy u nikoho neuzřel tak silnou bolest, prázdno, zklamání a nekonečné ponížení. Takové byly oči padlého anděla. Tvář zkrášlily dvě vyzývavé slzy, křičící do světa své zahanbení. Vše se to odehrálo během pár vteřin.
„Uru, ne! Počkej, já Ti to…. Uruho! Kur*a!!!“ Zaklel nahlas Aoi, když odhozená panenka nedokázala dál snášet nic z toho, co se v místnosti odehrálo. Utekla a on musel za ní. Musel, aniž tušil, co jí poví, jak se ospravedlní. Zkrátka musel. Vyběhl ze dveří a za sebou ještě uslyšel hlas jednoho z přátel.
„Kašli na něj, Aoi! Najdeš si jiný štěně na šukání!“ A chlapci se rozesmáli. On však nemohl, ublížil a teď přijde trest. Uruha mizel za rohem, běžel rychle, míjel jeho slzy na podlaze jako drobečky co vedli k cíli. Chodbou se rozléhal světlovláskův pláč. Když si chlapec myslel, že jej nikdo nepronásleduje, za rohem se opřel o stěnu, avšak sjel po ní dolů na zem, kde se schoulil. Chvěl se a třásl. Proč? Proč mu to jen udělali? Copak si to zasloužil? Proč mu ublížili? Ničemu nerozuměl a tolik chtěl pochopit důvody, jenž ostatní vedli k tomu, aby zmrzačili jeho nevinnost. Hruď měl sevřenou strachem a úzkostí, nejhorší ovšem bylo, že si na vše vzpomínal. Na to, jak sténal Aoiho jméno, jak mu vybízel svou kůži, aby se jej dotkl, jak se jím nechával líbat, dovolil mu, aby si ho vzal a pošpinil ho. Chápal, proč mu bylo ráno tak nevolno, bylo to ze své vlastní ubohosti. Přitiskl si kolena k bradě a pevně je objal, ani si nevšiml, že nad ním stojí černovlasý, dokud jej neoslovil.
„Uruho,“ vyslovil měkce a sklonil se k němu, načeš jmenovaný ztuhl. Ne, musí pryč, Aoi je zrádce, nechce ho vidět. Nikdy, už nikdy! Byl rozrušený, nemusel se ani přesvědčil pohledem o tom, kdo na něj mluví, jak nejrychleji mohl, se vyškrábal nohy. Bylo to zbrklé, rozpačité, hysterický pláč mu bránil v uvažování. Přál si utéct, daleko, kde ho nikdo nenajde a on tam bude moct žít a zemřít se svou hanbou. Černovlasý jej však chytil za rukáv a trhl k sobě. Náhle byl Uruha tam, kde být za žádnou cenu nechtěl, v Aoiho náruči, jenž ho drtila silou, aby se mu nevysmekl.
„Pust mě! Ty jeden hajzle! Nedotýkej se mě, rozumíš?! Pust! Ne! Ne!“ Vyděšený Uruha se vší snahou bránil, zatínal nehty do kůže druhého, odtahoval se od něj a bušil jej pěstmi do hrudi. Nejspíš si ani neuvědomoval, co dělá, tak z toho všeho byl šokovaný. Obraz zkázy v jeho hlavě, nikdo by to nesnesl. S tímhle se nelze vyrovnat, bolest pulsovala, srdce tlouklo, mozek nepracoval, vše křičelo a zároveň bylo zpomalené tichem. Nemožno napravit co již bylo zničeno.
„Uru, uklidni se! No tak přestaň, sakra! Klid, chlapče, ššš! Uruho! Uruho, utiš se, vysvětlím Ti to, jasný?“ Aoi se pokoušel světlovlasého přitisknout ke stěně a pažemi mu zabránit, aby utekl. Nikdy by nepředpokládal, že to štěně vezme takhle. Bylo to přeci jen video, ano, byla to od nich hloupost to natočit, ale proč sakra Uruha tak vyvádí? Sex, nic víc.
„Vysvětlíš?! Nepotřebuju vysvětlení… seš lhář, Aoi! Využil jsi mě, sprostě sis se mnou užil a bylo Ti jedno…, zatraceně! Bylo to poprvé, jasný?! Nikdy sem s nikým nebyl. Věřil sem Ti! Tak rozumíš tomu?!! Já Ti věřil, ty šmejde! Pust mě!! Už se mě nikdy nedotkneš! Nenávidím Tě, Aoi! Nenávidím!!!“
„Po..počkej, Uru.“
Černovlasý se zarazil, hlas mu zjemněl, snad mu ještě nedošlo, co se mu chlapec snažil sdělit. Jak to má chápat? „Jak poprvé? Ne, ne… to mi chceš říct, že sex se mnou… se mnou byl Tvůj první? Tys nikdy…“ Aoiho srdce vypovídalo službu. Jestli je to pravda. Proboha, co to provedl?
„Nikdy! S nikým! Až včera… zmetku! Jak jsi mohl?! Sundej ze mě už konečně ty svoje tlapy, ty bezcitný zvíře! A dej mi pokoj!!! Všichni mi už dejte pokoj!“ Vyjel Uruha, Aoiho stisk povolil, byl dokonale vyvedený z míry.
„Do prd*le…“zaklel, dokonce nechal chlapce, aby se mu vysmekl a stále ještě rozrušeného a plačícího jej nechal odejít. Už nemohl nic dělat, nelze se omluvit, přejít to. Tohle nic nezahojí, chlapec si tohle zranění ponese do konce života s tím, že nůž držel v ruce jeho přítel. Aoi by se na místě tisíckrát proklel. Poprvé? Ježíš, co to je za hru? Estráda, skandál. Tohle NE! To přeci nechtěl! Poprvé to mělo být úplně jiné, pro Uruhu něžné a jemné, ne to, co mu provedl on. Vydýchával se, opřel se o zeď čelem, snaže se přijít na něco, co by situaci zlehčilo. Ale nic nemohlo již vrátit vytržená křídla andílkovi. Styděl se, přál si vrátit čas. V hlavě se jako ozvěna, která nikdy neskočí ozývalo to jediné slovo: poprvé, poprvé, poprvé. Poprvé a naposledy. Byl si jistý, Uruha už nebude schopný kdy někomu věřit. Štěně bylo bito, nepřileze zpět pod ruku pána, jenž jej udeřil. Pamatuje si a nezapomene. Jediné, co mu zbývalo, bylo věřit, že to bude dobré, že se chlapec vypláče, že se vrátí. Chabá útěcha, ovšem mohl dávat vinu jen sobě. Vrátil se mezi ostatní.
„Co se děje, Aoi? Štěně Ti dalo košem?“ Poznamenal rozesmátě Reita, avšak černovlasý nereagoval a zapálil si cigaretu. Přešel k oknu, odkud měl výhled před budovu, Uruhovo auto už tam nestálo.
„Aoi? Je všechno v pohodě? Kde je Uru…“
„Ku*va, ne! Nic není v pohodě, Reito! Pěkně sme to podělali, pánové. Můžeme si gratulovat a já nejvíc. Bože, co sem to za idiota!“
Černovlasého stíhaly výčitky, nebránil se jim. Byly to poslední, co jej mohlo potrestat. Opřel se zády o prosklenou okenní tabuli a svěsil hlavu. Paže i se sevřeným kuřivem ochabla podél těla. Cítil se setsakramentsky mizerně. Kluci netušili, co se stalo, dívali se po sobě, zatímco na monitoru stále běžel amatérský gay porno snímek. Tušili, že se někde stala hodně velká chyba, když i jindy nad věcí Aoi se tváří takhle. Kai se odvážil na muže promluvit.
„Tak už řekni, co se stalo? Něco s Uruhou? Jak to vzal?“ Houpá otázka.
„Jak to vzal? Jak to vzal?!! Jak to asi mohl vzít, co?! No nadšenej teda zrovna nebyl a to sem usoudil jenom z toho, že pořád brečel! A taky… byl sem jeho první. Úplně první, chápete to? V jeho věku, s tím jak vypadá. Neskutečný! A já mu to dělal, jakoby byl jenom děv*a, sakra! Nejradši bych se neviděl!“ Z tónu jeho hlasu byla patrná skutečná lítost. Nikdo to přeci nemohl vědět, ale právě proto je taková věc neměla nikdy napadnout. Ruki se podíval na obrazovku, na to, jak světlovlasému tečou po tváři slzy, jak kňučí, prosí o opatrnost, avšak jeho prosby nejsou vyslyšeny. Náhle to vše viděl úplně jinak. Spatřoval tam naprosto nezkušeného, nikým neposkvrněného chlapce, jenž jen žádá o to, aby s ním bylo zacházeno jemně a zlehka. Něco takového bylo pro něj nové, neměl ponětí, jak na to, chtěl jen něhu. To byl Uruha. Muselo to samo o sobě tolik zraňovat. Jediným stiskem tlačítka video vymazal.
„Do háje!“ Vykřikl Reita a udeřil pěstí do stolu. Všechny to najednou vzalo, avšak měli přemýšlet dřív. Pozdě na výmluvy, na omluvy, na jakékoliv další řeči. Ruki vzhlédl.
„Co budeme dělat teď? Nemůžeme to přeci nechat takhle, ne?“ Rozhlédl se zmateně po ostatních, jakoby u nich hledal odpovědi. Nikdo nic neřekl, co říct? Co dělat? Nemůžou si dovolit nechat Uruhu v tomhle stavu, kdo ví, co si provede. Neměli ponětí, čeho by byl schopný. Potřebovali jednat, něco vymyslet, ačkoli se nezdálo, že by někdo horlivě přemýšlel nad tím, co si nyní počnou se zneužitým kytaristou. Aoi zvedl paži s cigaretou k ústům a nervózně potáhl. Vydechl.
„Promluvím s ním. Svedu do celé na sebe. Můj nápad, moje vina, moje video. Nechci, abyste…“
„Tak to teda ne!“
Vyjel najednou Reita. „Jedem v tom průse*u všichni a tak to bude. Nenecháme Tě v tom, Aoi! Zajedeme za Uruhou a všechno mu…“
„Sakra zavři už hubu, Reito!“ Obořil se na blonďáka černovlasý. „Teď tady chceš dělat hrdinu?! Najednou!! Ale tys ho nevošukal, to já!! Laskavě si zase sedni na prd*el. A pochybuju, že by štěně zrovna teď ocenil, kdybychom mu vlezli do bytu. Pojedu jenom já, jasný?!“ Přísným pohledem shlédl zbylé chlapce v místnosti. Nikdo necekl. „Tak je to jasný?!“ Zopakoval nahlas.
„Jo, jasný.“
„Jasný.“
„Jo, jo, jasně, jenom Ty.“
Postupně souhlasili, možná s jistou dávkou úlevy, že se nebudou muset se světlovláskem vidět tváří v tvář. Takže Aoi, obětoval se pro dobro přátel, jak šlechetné, že? Černovlasý típl cigaretu a vydal se ke dveřím. V tom zazvonil Rukimu mobil. Vyzvánění protnulo ticho, Aoi se zastavil. Chlapci pohlédli na zpěváka, jak nechápavě zírá na display.
„To je manažer,“obeznámil ostatní, a zvedl to.
„Ano?“
„Co… co, počkejte, nerozumím Vám. Co se stalo?“
„Nevíme? Co máme vědět?“
„Uruha?! Ne, ne, ne… počkejte, to… to není možné, teď tady byl!“
„Ale to… to přeci. Ježiš! To není… já… žije?! Co je s ním?!“
„Ano, ano, samozřejmě, jedeme tam… já, nevím co mám říct! To přeci není možné! Ano, spolehněte se, budeme Vás informovat. Ano! Naschle!“
Típl hovor, ve tváři byl bledý. Oči doširoka otevřené a sám vypadal, že omdlí. Dříve, než se kdokoli stačil zeptat, zpěvák vyhrkl.
„Uruha měl autonehodu. Právě ho převážejí do nemocnice.“

***

„Je to moje vina! Pane Bože, co jsem to udělal! Jestli umře, tak já…
„Přestaň se obviňovat Aoi! Samozřejmě, že neumře. Doktor říkal, že bude žít.“
„Jo, ale jestli si poslouchal dobře, tak říkal něco i o poškození mozku. Ku*va, to ne… sme takový debi*ové. Kdybych do toho nešel, nic z toho se nemuselo stát! Proč jsem ho nechal odejít, byl rozrušenej, úplně bez sebe. Měl jsem ho zastavit, měl jsem!“
Černovlasý spolu s ostatními chlapci seděl už několik hodin v čekárně nemocnice. Byl z toho všeho v neuvěřitelném stresu, nikdy se mu tak neklepala kolena. Hlavu měl jako střep, bál se, neskutečně se o Uruhu bál. Před nějakou dobou by to bylo ještě nemyslitelné, ovšem jediné, co měl v paměti byl chlapcův vystrašený výraz, jeho slzy a snahu se ubránit. Popravdě se nemohl divit, že to takhle dopadlo, avšak nebyl to pokus o sebevraždu, Uru neměl v plánu skončit život. Hloupá náhoda, kdy přes slzy nesledoval provoz. Zatracená hloupá náhoda a všechno, co bylo, je pryč. Jakoby to bylo závaží, Aoi cítil na svých bedrech, ohromné břemeno viny, které jej tížilo. Bylo oprávněné, ne, že ne. Dávno mu mělo být jasné, že lidé jako Uruha nemohou být hračkami v rukou bezcitných lidí. Křehká panenka se poškodí, když ji zasáhne neopatrný dotek. V tomto případě se roztříštila na kousky. Čekali, víc nemohli.
O světlovláskově stavu je informoval doktor zhruba před dvěma hodinami. Na těle nebyl nijak zvlášť zraněný, jen pohmožděniny, zlomené žebro a mnohočetné odřeniny. Zato lebka se po nárazu střetla přímo s tvrdostí volantu a mozková plena tak tak vydržela náraz. To nemluvě o tom, jak těžký uraz hlavy mu zůstane. Nikdo netušil, zda to bude stále ještě ten samí Uruha, nebo zda si na tu nehodu vůbec vzpomene.
„Aoi, co se stalo, stalo se. Už to nemůžeme vrátit, nejde nic dělat. Jen při něm musíme teď stát, i přes to, co jsme způsobili. Bude potřebovat podpořit, rozhodně nemám v úmyslu ho z kapely vyškrtnout. Patří k nám.“ Jak odvážná a šlechetná slova z úst zpěváka, který vlastně chlapce nikdy nebral jako toho, co je člen jich všech. Aoi hned chtěl něco namítnout, ale na chodbě se objevila sestra, mířící rovnou k nim.
„Promiňte, pan Aoi. Je tady?“ Zeptala se klidně. Kluci se po sobě nevěřícně podívali.
„Ano, to… to jsem já. Děje se něco?“ Černovlasý byl v rozpacích, nechápal, proč si ho sestra nechala zavolat. Jak to, že ho vůbec zná? Žena si ho přeměřila zkoumavým a hodnotícím pohledem.
„Pan Uruha Vás chce vidět. Pojďte za mnou, prosím.“
„Uruha?! On je vzhůru?!! Jak mu je?! Co a proč mě chce vidět.?“
Bylo to celé zmatené. Jak to, že Uruha komunikuje? Aoiho bázeň se nyní stupňovala. Má jít za chlapcem? Ale co mu poví, jak se omluví? Bože, ne, ještě ne. Tiše postupoval za sestrou a nervózně těkal očima. Nevěřil, že je Uru vzhůru.
„Probudil se před půl hodinou, jak se zdá, není to tak vážné, jak jsme čekali. Stále mluví jen o Vás. Jste jeho přítel, ne?“ Co? Černovlásek ztuhl. Přítel? Moment, něco setsakramentsky nesedělo. Nebyl chlapcův přítel, nedorozumění. Avšak žena v bílém se na něj otočila, aby z něho dostala souhlasnou odpověď, jinak bylo jisté, že ho k Uruhovi nepustí.
„Já? No… samozřejmě, že jsem jeho přítel. Počkejte, on… on si tu nehodu nepamatuje, že ne.“ Vydedukoval si Aoi rozumně, protože něco o vztahu by světlovlasý nemohl nikdy vypustit z úst, kdyby si vzpomínal na něco jiného, než na včerejší noc. Takže nic neví? Nemá ponětí, proč havaroval ani co ho tak rozrušilo?
„Vlastně si z dneška nevzpomíná na nic. Netuší, jak se sem dostal ani co se mu stalo. Nevíme, zda je to krátkodobá ztráta paměti, nebo bude mít trvalou amnézii. Buďte k němu prosím ohleduplný, je ještě v šoku. Nechám Vám čas, ale jen chvilku. Můžete dál.“ Oznámila žena a jakoby nic, zanechala Aoiho před pokojovými dveřmi. Zrychlený, trhaný dech, souvislosti se skládali dohromady. Amnézie. On si nevzpomíná. Neví. Má za to, že spolu chodí, když měli sex a Aoi se mu vyznal. Jakoby ta noční můra neměla konce. Kdy už se to všechno zpraví? Černovlasý muž se prudkým výdechem snažil uklidnit. Vzal za kliku a vešel.
Drobné tělíčko světlovlasého bylo zachumláno v bílé přikrývce, měl zavřené oči. Do těla mu proudilo několikero různých tekutin a monitor s přerušovanou čárou hlásil, že je vše v normě. Štěně. Aoi pocítil lítost, při pohledu na ovázanou hlavičku, kterou ještě včera líbal na čelo. Je to ještě vůbec pravda? Uruha při zaskřípání dveří pootevřel víčka jemně se usmál.
„Aoi… tys… přišel.“ Hlas to byl slabý, sotva znatelný, ale byla v něm patrná nesmírná radost. Chlapec byl šťastný, měl svého drahého u sebe. Nic jiného neexistovalo.
„Bál jsem se, Uru.“ Černovlasý by si v té chvíli nejraději nafackoval. Pokrytec, zbabělec, ale co měl dělat? Jak říct chlapci, že to všechno byl jen žert? Má vůbec právo v jeho stavu něco takového zmiňovat? Křehkému světlovláskovi by se tím jen přitížilo, to nesměl dopustit. Ne teď. Jak to řekl Ruki, je potřeba stát při něm, být jeho opora. Nyní jej nemůže nechat padnout zase zpátky na dno, kam ho sám dostal. Teď NE! Pomalými krůčky k němu přešel, přisunul si stoličku blíže a chytl Uruhu za ruku. Stiskl jen jemně. Úsměv na chlapcově tváři byl tím nejkrásnějším, co kdy viděl. A v ten moment se rozhodl.
„Tohle už mi nikdy nedělej, lásko. Miluji Tě, nikdy Tě nechci ztratit.“ Naklonil se nad chlapce, něžně jen pohladil po tváři a poté mu věnoval dlouhý lehký polibek. Proklel se.
Kdysi ho nazývali štěnětem, smáli se mu a ponížili jej. Avšak pouze takovýmito polibky, se ze štěňat stávají velice cenné Hračky. Uruha už svého majitele měl…

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Tak je to tu... něco jsem sice slíbila, ale nemohla jsem odolat...
Nemá to šťastný konec... nemá to smutný konec... má to jen KONEC!
Ale líbí se mi to... kdo ví, proč...
Hračka je svým způsobem celý takový prazvláštní text... nedokážu si vzpomenou na chvíli, kdy bych to psala a měla z toho textu radost... neměla jsem ji... a nemám ji ani teď... ovšem stejně se mi líbí...
Přeji příjemné čtení...
Mimochodem... naprosto miluji tu první scénu, kdy se Uruha probudí... je dokonalá... zbožňuji ji...
P.S. Kiliene se omlouvám. Až dopíšu T+K, pochopíš, proč to tak dlouho trvalo XD

5
Průměr: 5 (30 hlasů)