Hurikán 10 - 2/2

„Když mi bylo patnáct tak jsme se přestěhovali sem, do České republiky, všichni jsme si mysleli, že teď bude všechno skvělé, ale… nechali jsme se zlákat pozlátkem. Otec se dostal do divné party a během několika měsíců se těžce zadlužil, neočekávaně i onemocněl a tak vše zbylo na matce. Ta se však musela starat o děti a tak sem zbyla já jako nejstarší dítě a jediné, které je schopné sehnat alespoň nějaký prachy a tu se opět projevili otcovi takzvaní přátelé!“ tady se Elis odmlčela, neschopna na chvíli popadnout dech.
„Zhluboka dýchej,“ zaslechla tichý povel ze strany terapeuta. Když tak učinila na nějakou dobu se odmlčela a toho hned využil Edvard a zmizel s tichým –Promiňte– na záchodě.
Jakmile mladík zmizel rozhostilo se všude kolem ticho, že by bylo téměř možné, s trochou trpělivosti, zaslechnout spadnout na zem i špendlík.
To trapné ticho nebyl schopný nikdo narušit, rozprostřelo se to mezi nimi jako neproniknutelná clona. Všichni věděli, co se tam bude dít, ale nikdo se neodhodlal k tomu, aby zakročil anebo si to možná terapeut neuvědomoval a to byla chyba. Chyba, která by pro někoho mohla být osudnou.
„Pane, já…“ ozvala se jako první Annie, „…omluvíte mě na chvíli? Udělalo se mi trochu zle a musím…“ položila si ruku před ústa a byla pryč, ani nečekala na povolení vzdálit se z místnosti. „Idiot,“ dovolila si upustit trochu páry když byla venku z té mučírny.
Ani se kolem sebe nerozhlížela a vplula na chlapecké záchodky, nakoukla do každé byť jen pootevřené kabinky, ale po Edvardovi nebylo nikde ani stopa. Zhluboka se nadechla a vyletěla ze záchodků jako střela a vběhla na holčičí a tam ho uviděla. Dlaněmi se opíral o hrany umyvadla, trhaně dýchal a z rukou mu odkapávala rudá barva, mísící se s vodou, která vytékala z přeplněného umyvadla. „Co děláš, idiote!“ vyhrkla na něj dřív než se dokázala zastavit. Vrhl na ni ublížený pohled jako kdyby to byla ona, kdo jej zranil a svezl se po dlaždičkách na zem. Ruce měl mezi koleny a posmrkával, snažil se zadržet slzy, ale něžný téměř mateřský dotyk na rameni jeho vůli zlomil. Vůli, která už dlouho byla tak slabá…
Objala jej a nechala, aby si položil hlavu na její rameno. Tiše jej hladila po vlasech a nevypadala, že by jí vadilo, že zašpiní její oblečení vlastní krví. Po několika vteřinách od dívky odstoupil. Otřel si nos do rukávu a zadíval se jí do očí. Když jeho pohled opětovala sklopil zrak na její svetr a vykoktal: „Máš špinavý svetr, promiň.“
„Kdo by se staral o svetr. Jsi v pořádku?“
Chlapec kývl a opět popotáhl. „Dě-děkuji.“
„Za tohle se neděkuje, kecko!“ plácla jej lehce po hlavě. „Ty jsi teda éro.“ opět jej objala.
Olízl si oschlé rty a naprázdno otevřel pusu jako kdyby se chystal něco říct. Annie čekala, ani slovem se nezmínila o tom, že by měli něco udělat. Udělat cokoli, aby se o to Edvard už nikdy nepokoušel a hlavně… „Pokud budeš mít nutkání TO použít, řekni mi!“ to bylo jediné co řekla a pak jej za ruku odvedla na ošetřovnu.
Posadila jej na volné lůžko a zcela automaticky z lékárničky vytáhla obvazy a vzápětí z vozíku vzala dezinfekci, aby vyčistila jeho rány. Vzala do ruky gázu a namočila ji do roztoku, kterým se omývaly rány, aby se z nich dostala všechna nečistota. Když na ni vykoukla ne moc hluboká ranka, jen si povzdechla. Byla šťastná za to, že rány nejsou hluboké a nebude je nutné šít. To by asi bez pomoci sestřičky nedokázala, ale tohle byla pro ni hračka. Už nespočetněkrát ošetřovala bratrova zranění, která měl jak ze sportu tak z rvaček, kterými byl ještě doma tak známý. Tohle ji pomohlo na chvíli vrátit chvíle, kdy ještě měla milující rodiče. Popotáhla a koutkem oka se zadívala na Edvarda, který se kousal do rtu. Nejspíš ho to docela bolelo, ale také věděla, že bolest je to co by jej mohlo probrat.
„Máš nějakou oblíbenou hudbu?“
„Ani ne…“
„Nemaluješ náhodou?“
„Jak to víš,“ vyhrkl a trhl rukou tak silně a nečekaně až mu dezinfekcí zajela hluboko do rány. Zasyčel bolestí a téměř podlehl nutkání svoji ruku vytrhnout z jejího sevření. „Sss..“
„To vydržíš, a nemel s sebou pořád!“
Sklopil oči a zrudl. „Maluju, ale nikdy jsem to nikomu neukázal. Malování je jediná věc která mě dostává z deprese a taky…“ druhou rukou, kterou měl volnou si snad mimoděk sáhl na jizvu na pravém boku. První kterou si udělal ten den, kdy jej poprvé jeho matka uhodila. Vždycky si dával vinu za to, že jej trestají, nikdy nehledal chybu u nich, vždy jen a jen u sebe. Buď nebyl dobrým synem anebo… Silně si skousl ret a probrala jej až silně železitá chuť kterou ucítil v ústech. „Nejsou…“
„Mohla bych některý z nich vidět?“
Opět sebou trhl. „Ja-jasně,“ překvapeně odvětil.
Naposledy omotala kolem Edvardova zápěstí obinadlo a pak na něm uvázala mašličku. „Hotovo,“ zaznělo z jejích úst spokojeně a pak se na mladíka usmála. „Pojďme se dneska projít ven a ty bys mohl něco namalovat.“
„Ale dneska je moc krásně raději bych…“
„Právě proto! Namaluješ nějakou pěknou krajinku a já ti ji vyberu. Jasný!?“
Přikývl. Věděl, že mu nic jiného nezbývá.

****

„Zítra u mě nastupuje mladík, který ještě nedávno pracoval pod Robertem.“
„Hmm a co já s tím?“ zamumlal Henry nezaujatě a dál si prohlížel jakýsi časopis o historii. „Vždyť jich u tebe pracuje nespočet. Je snad tenhle něčím výjimečný?“
„Výjimečný?“ na chvíli se zamyslel, „ možná, že jo, možná je výjimečný!“
Nyní už u mladšího muže začala převládat lehká zvědavost. „A tím myslíš co? Otče?“
Na tváři staršího se objevil úsměv. „Byl jeho nejbližším důvěrníkem a určitě toho o něm hodně věděl a ví. Byli si hodně blízcí!“
„Hmm, a tak co jej vede k tomu, že bude dělat u Tebe? U člověka, který nepřímo dostal jeho nadřízeného do vězení. To asi nebyly jejich vztahy moc vřelé!“
„Právě naopak.“
Henry konečně odložil časopis a upřeně se zadíval Polákovi do očí. „Tím chceš říct, že u Tebe bude pracovat TEN David? On půjde pracovat ke člověkovi, muži jehož bratr jej dostal tam kde doteď byl! To je divný!“
„Právě proto chci abys na něj dohlídl! Bude u mě pracovat jako barman a protože vím jaké má charisma a že z každého vydoluje to co bude chtít vědět, musíš na něj dávat pozor. Ty jsi totiž jediný člověk kterému věřím, bezvýhradně.“
Mladší z mužů si nervózně promnul několikatýdenní strniště a pak se upřeně zadíval na Poláka. „Asi bych se měl oholit, co říkáš? A proč tedy neřekneš Benediktovi? Je to tvůj osobní asistent a nejbližší…“
„Nech toho, ano.“ odvětil starší znaveně. „Co je mezi mnou a jím tě nemusí vůbec zajímat. Ty jsi pro mě téměř jako syn a on je jen můj zaměstnanec, to jsou dvě zcela odlišné věci.“ přiložil si ke spánkům prsty a promasíroval si je. „Pokud mě zradí on, tak ho nahradím, ale pokud by jsi to udělal ty… tak…“ odmlčel se. Přivřel oči a podíval se na Henryho. „Nevím, co bych udělal… možná něco hodně špatného! Nezapomeň komu vděčíš za to že jsi tam kde jsi!“
„Neměj strach, já to vím moc dobře.“
To si jen myslíš, pomyslel si sám pro sebe Polák. A právě v tu chvíli jej napdlo, že si jsou s druhým mužem až neuvěřitelně podobní. Oba dva obdivovali své bratry a chovali se k nim téměř jako k božstvu. Přece jen ale nepatrný rozdíl mezi nimi byl, Henry si to vybral sám, on byl donucen.
„Chtěl bys slyšet příběh?“
Mladší jen cosi zahuhlal, ale i kdyby něco namítal nemohl už zastavit Polákův projev, který mu měl ukázat jeho pravou tvář, kterou tolik let skrýval.

Když mě bylo patnáct let....
Tahle by to možná mělo začít, ale podstatné bylo spíš to, kdy se vztah mezi oba bratry změnil!

Nikdy na svého mladšího brášku nepomyslel jako na objekt svého zájmu, ale pak se něco změnilo. Ne, nechtěl jej dostat do postele, jen chtěl pokořit ty jeho oči, ten pohled, který ho vždy dráždil k nepříčetnosti. Chtěl jej poslat na samotné dno, do pekla, aby se na něj už nedíval tím pohledem který ho obviňoval!
Pohledem, který byl tak čistý a zcela prost té nenávisti, která jeho přímo spalovala!
Chtěl z něj udělat jen hračku pro choutky jeho společníků, jen se chtěl dívat jak se z té nevinné bytosti stává... něco zcela bez emocí.
Když si jej bral další z jeho nemnoha „přátel“ jen pozoroval a v očích měl zvláštní lesk. Snad ho vzrušoval ten pocit, když viděl v očích svého mladšího bratříčka tu bezmoc. Pocit, že jej zrazuje někdo komu měl věřit
a komu věřil.
Nikdy jej nenapadlo, že to dělá jen a jen pro něj a pak, pak bylo pozdě.
Neměl šanci to poznat.

Probudil jsem se a ucítil pouta, která se mi zarývala do zápěstí a pak tupou bolest jak kdosi pronikal do mého konečníku. Dřelo to! Bolelo to! Ale nemohl jsem dát najevo svoji slabost. Proč? Možná jsem věděl, že se dívá a že... doufal jsem že konečně nebude mít v očích ten lesk, lesk jako kdyby se ho nic z toho netýkalo!
„Podívej, d***a se nám probrala!“ zaznělo odkudsi z temnoty a já ucítil další z přírazů, které začaly příbývat na intenzitě. Přivřel jsem oči a kousl se do rtu. Ta bolest byla silná, ale já... nechtěl jsem aby vyhráli. Ne, on mě nesmí vidět zlomeného! Nikdy!
Připadal jsem si jako hadrová panenka a možná jsem jí i v té chvíli byl. Cítil jsem jak cosi stéká po mých stehnech a věděl, že to může být jediné... krev.
A pak jsem ucítil na tváři čísi prsty a donutil se otevřít oči. Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděl. V první chvíli jsem měl za to, že sním, ale když mi prstem přejel po rtech a druhou rukou, kterou měl položenou na mém hrudníku, přejel po bradavce a poté ji silně stiskl mezi prsty až jsem zaskučel, jsem pochopil že tohle sen není. Zakňučel jsem, ale ne bolestí... slastí! Přivřel oči a zatvářil se zklamaně a pak, pak odešel.
Zalkl jsem se a ucítil že mi po tvářích stékají slzy.
Přírazy začaly být hrubší a já jim poprvé vyšel vstřít, i přes tu bolest která se usídlila hluboko v mém srdci anebo právě proto, i přes ten pocit prázdnoty, že mě tady nechal můj vlastní bratr napospas těm odporným bestiím.
Možná jsem mu tím chtěl vrátit... Vrátit co? Bylo mi zle ze sebe samotného a pak opět promluvil ten který mě šukal. Ano, šukal, jiné slovo jsem pro to neměl. „Ale, ale,“ olízl mi jazykem tvář, „tý malý děvce se to líbí!“ a znovu do mě pronikl. „Odvaž ho!“
Když mě nic nenutilo k tomu, abych vzpřímeně stál, sesunul jsem se k zemi. Ale to by tam se mnou nesměli být oni. Číši silné paže mě vyzvedly a posadily na křeslo. Snažil jsem se rozhlédnout kolem sebe, ale silné světlo, které mi svítilo přímo do očí mi nedovolovalo, abych své trýznitele viděl. Přivřel jsem oči a pak ke mně přistoupil další z nich. Téměř něžně mě pohladil po tváři a zašeptal mi do ucha něco, co mě na chvíli zcela probralo. „Takové koťátko a on se ho tak klidně vzdá. Nikdy by mě nenapadlo, že si takhle budu hrát s mladým pánem.“ Jazykem vnikl do ucha a pak mi jej olízl. Otřásl jsem se, ale stále se nehýbal.
„Pojď za mnou!“ ozvalo se panovačným tónem. Jen na chvíli jsem zaváhal a pak slezl z křesla a po čtyřech se připlazil za neznámým mužem. Seděl na dalším z křesel a jeho hlava byla v temnotě. V tu chvíli mi to ani nepřišlo zvláštní. A pak přede mně natáhl nohu. „Sundej to! Ne rukama,“ dodal, když viděl, že se k jeho nohám natahují mé roztřesené ruce. „Jsi přece naše zvířátko a to nemá ruce!“
Kousl jsem se do rtu a vzápětí jej olízl.
„Ale protože jsi tak sexi, ulehčím ti to!“ odvětil jako kdyby mi tím prokazoval obrovskou laskavost a vyzul si obě boty, nechal si jen ponožky. Opět natáhl nohu před sebe přejel mi jí po tváři a poté i lehce po rtech kde s ní zůstal. „Zubama!“ v jeho hlase byl jasný výsměch.
Poté jsem se posadil na nohy a naklonil hlavu na stranu. Chtěl jsem, musel jsem s nimi hrát tuhle divnou hru pokud se chci odsud dostat. Musí si myslet, že mě zlomili a pak když nebudou připraveni, zaútočím.
„Koťátko, pojď mi pěkně očistit prsty, jazykem.“
Rozkazy začaly být víc a víc zákeřnější a odpornější, ale já je stále plnil bez jakéhoholi náznaku znechucení ve tváři. A pak řekl to, na co jsem tak dlouho čekal. „Pojď za mnou. Pěkně mě připravíš a pak si užiju tvého výrazu když budeš dosedat přímo na mě. Už na tebe moc dlouho čeká!“
Proboha. Bylo mi samotnému ze sebe zle, když jsem z úsměvem udělal to o co mě požádal.
Sedl jsem si mu na klín a rukou si jej pomalu připravoval, abych se prsty druhé ruky připravil na atak z jeho strany. Olízl jsem si rty a pokusil se mu podívat do očí. Maska, kterou měl na obličeji skrývala jeho podstatnou část tváře, ale oči byly jasně zřetelné. I on se kousl do rtu a pak mě vášnivě políbil. Na nic nečekal a sám svůj penis navedl na můj otvor a divoce do mě vnikl. Zakňučel jsem jako pravý podřadný čokl a z očí mi vyhrkly slzy. Slzy, které on nečekaně olízl. Z této od něj nečekané reakce, jsem se svalil na jeho hrudník a poté jej objal kolem pasu. Byl oblečený až na stažené kahoty do půli a spodního prádla.
Na dlani jsem ucítil tvrdost jeho zbraně a spokojeně se pousmál. Vášnivě mě políbil a zašeptal mi do ucha cosi co znělo jako: „Miluju tě!“ ale to jsem nevnímal. Jediné co jsem chtěl bylo dostat se odsud a taky jsem věděl, že toho brzy dosáhnu.
Rukou jsem mu vjel pod tričko a lehce je vyhrnul až nad jeho bradavky, které jsem vsál do úst, jednu po druhé a pak po nich přejel lehce nehty. Prohnul se a pokusil se vzít do ruky můj zcela ochablý penis. Snad si myslel, že mě dokáže vzrušit! Idiot. Zavrtěl jsem hlavou a vášnivě ho políbil.
V tu chvíli jsem byl přímo ukázková d***a!
S lehkým úsměvem se do mě udělal a pak začal zhluboka oddechovat a já věděl, že právě teď je ta chvíle na kterou jsem tak dlouho čekal.
Jeho oči se změnily ze spokojeného výrazu na nechápavý a poté na zděšený. Vykřikl, když ucítil jak jsou jeho vnitřnosti trhány jeho vlastní zbraní. Možná ani neslyšel ten výstřel, který zapříčinil tu neuvěřitelnou bolest. Stihl se mi jen zadívat do očí ve kterých mohl jen zahlédnout zuřivost zvířete utrženého z řetězu.
„Říká se, že největší orgasmus zažiješ při své smrti! Je to tak?“ Zašeptal jsem mu s nekrytým sadismem do ucha a poté ho kousl do krku. Ucítil jsem v ústech krev, ale on necítil, že mu právě teď necrčí krev nejenom z břicha, ale i z tepny.
Jeho hrůzou rozšířené oči se najednou staly skelnými a pak... dodýchal. Všechno proběhlo tak rychle že než si to byť jeden z nich uvědomil... i jejich těla byla provrtána kulkami jejich parťáka. Ne nadarmo mě bratr učil jak správně střílet.
Moc dobře věděl, že se odsud dokážu dostat, ale proč... proč to udělal?
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak můj pohled upoutal jeden který se krčil ve stínu a cosi blekotal. Přistoupil jsem k němu, klátil jsem se ze strany na stranu jako zombie a v očích měl nepříčetný výraz. Pohlédl na mě, protože jsem do něj kopl a pak vykřikl. Určitě na mě musela být skvělá podívaná. Celou tvář jsem měl od krve, stejně tak jako stehna plus pomalu usychající sperma z toho bastarda.
„On... on... on říkal, říkal, že...“
„No tak to vyklop!“
Ze zakrvácené tváře zářily jen oči, široce rozevřené oči bestie.
„...dal nám tě jako zástavu! Říkal, že jsi jeho cena za svobodu!“ vykřikl. To byla poslední jeho slova než jsem jeho hlavou prohnal kulku.
Místostí se rozléhal jen pološílený smích, který vzápětí vystřídal pláč a dopad mého psychicky vysíleného těla na podlahu.

Probrala mě až nehorázná zima která se zahlodávala do mého těla. Otřásl jsem se a přitáhl si kolena těsněji k tělu jako kdyby pouze tenhle pohyb mohl způsobit aby mi bylo tepleji. Nic se však nezměnilo a tak jsem byl nucen k tomu se postavit.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Věděl jsem co uvidím, ale i přesto... bylo to zvráceným způsobem vzrušující. Já... takový slabý čllánek bratrova společenství, jsem dokázal odstranit tři muže, kteří mě ve všem zcela převyšovali, ať šlo o fyzickou sílu anebo... Bláznivě jsem se rozesmál.
Klátivým krokem jsem přešel k tomu, který umřel z nevěřícným pohledem do mých očí chvíli poté co jsem jeho břichem prohnal kulku z jeho vlastní zbraně. Něco mě nutilo k tomu, abych zjistil kdo za tím vším vlastně stál. Ta slova, která řekl, i když jsem si to pokoušel nepřipouštět, mě silně nahlodala.
Zastavil jsem se u jeho zakrávecého těla a natáhl k té masce roztřesenou ruku. Byl jsem víc nervoznější než při svém prvním sexu, který jsem prožil před bratrovým dohledem. Rozesmál jsem se, nervozita zmizela a nahradila ji jen zvláštní otupělost.
Nevím, co jsem očekával, ale o to horší bylo co jsem na vlastní oči uviděl. Tvář kterou se přede mnou objevila bych neočekával ani v těch nejděsivějších snech, nočních můrách. Přímo na mě se dívaly oči mého nejlepšího přítele, jestli se tak dal v našich kruzích označovat někdo kdo mi byl oporou ve všem. Měl být jen mým sluhou, ale i přesto byl něčím víc.
„Ach, Ernie,“ zašeptal jsem a lehce přejel prstem po jeho rtech. „Tys chtěl zradit mého bratra a proto to takhle dopadlo. Promiň že jsem....“
Moc dobře jsem si pamatoval ten den, kdy se mi vyznal ze svých citů a já se... smál jsem se tomu a nic jsem nedal na to, že bych tím mohl zranit jeho city. Jsem takový idiot, nehorázný idiot. Další část mě mi však říkala – Zasloužil si to, bastard!
Otočil jsem se ke všemu zády a pomalu se vydal směrem ven, až pak jsem si uvědomil, že takhle ven vijít nemůžu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, pohled mi padl na kabát, který vysel na jedné ze stěn. Přes tvář se mi přehnal lehký úsměv. Sundal jsem ho a chvíli se přehraboval v kapsách než jsem našel vlhčené kapesníčky. Vždy jsem se Erniemu smál, když si s nimi utíral ruce když se dotkl něčeho co bylo podle něj špinavé. Dělal to i když si s někým potřásl rukou, každému kdo ho znal to přišlo divné, ale já ho za to obdivoval. Nedal nikdy nic na to co by si o něm kdo myslel kdyby...
Zavrtěl jsem hlavou a očistil si obličej. Směšné! Jeho kapesníky čistí moji tvář špinavou od jeho vlastní krve.
Tyhle myšlenky mě na chvíli vrátily do doby kdy jsem stiskl spoušť a byl spokojený z toho, že jsem se z toho dokázal dostal sám. Ale co teď? Vždyť ani nevím, kde jsem, nevím jestli... Na tyhle dramatické myšlenky však nebyl čas, nyní jsem musel jednat a dostat se co nejdřív za... musím vidět jeho, hned!

Udýchaně jsem se zastavil na rozcestí. Až teď jsem si uvědomil, kde právě teď jsem. Blížila se nejspíše půlnoc protože v dáli odbil zvon. Byla temná noc a všude kolem byli jen a jen stromy a stromy. V dáli však prosvítalo něco modrého – voda a z největší pravděpodobností to byla přehrada.
Opřel jsem si ruce o kolena a zhluboka se vydýchával. Běžel jsem jen pár minut a i přesto jsem byl na pokraji svých sil. Jediné co mi tepalo v mé hlavě bylo jméno, jeho jméno. Jméno jediného člověka který mi teď zbyl.
Karel.
Jediný on mě může dostat z toho všeho, jediný on mi porozumí!
Opakoval jsem si to stále dokola jako mantru, ale i přesto mi kdesi v hlavě znělo: „Jsi si tím jistý!“ Nechtěl jsem aby to nahlodávalo moji odhodlanost dostat se k němu a nechat se jím obejmout. On byl jediný kdo mi zbyl, jediný kdo mě miloval a jediný kdo mi bude věřit.
Tím jsem zahnal ty pochybnosti a s novou silou se rozběhl za ním.
Za svojí minulostí, přítomností a jak jsem věřil... i budoucností.

Blížilo se svítání, když jsem se zastavil před jeho domem. Cítil jsem chlad, kterým mnou prostupoval. Bylo brzy ráno, teplota se jistě blížila jen k pěti stupňům celsia a já měl na sobě jen kabát.
Otřásl jsem se a promnul si prokřehlá ramena, abych se vzápětí rozběhl k jeho dveřím a natáhl se ke zvonku. Chvíli jsem přemýšlel jestli dělám dobře, ale pak jsem zazvonil.
Nějakou dobu se nic nedělo a já přemýšlel o tom jestli jsem neměl počkat alespoň do přijatelnější hodiny, ale pak se rozrazily dveře a já se ocitl v těsném objetí.
Téměř jsem nemohl dýchat.
Cítil jsem jemné až motýlí dotyky ve svých vlasech, rty, kterécosi šeptaly do mých vlhkých vlasů a pak jsem se otřásl. „P-pro-promiň,“ vykoktal jsem.
„Hlupáčku,“ něžně me od sebe odstrčil a políbil mě na čelo, „kdepak jsi tak dlouho byl? Měl jsem o tebe strach. Kde je tvůj bratr?“ Jeho poslední věta mě zarazila.
Proč se ptá na něj? Proč nechce vědět co se mi stalo, proč ho nezajímá jak se já cítím!
Vzal mě do náruče jako kdybych vážil míň než pírko a donesl do ložnice, kde mě položil na postel. Z pod přimhouřených očí pozoroval mé tělo a pak se mu pohled zastavil stehnech, která nesla zbytky krve a zachlého sperma. V očích se mu mihl stín a pak silně sevřel rty.
Sebastián pochopil – je naštvaný! Ale proč?
„Seš d***a, víš to!?“ vrhl se na něj jako šelma a zároveň stiskl jeho zápěstí. Bolestí se mi zamžikalo před očima, ale vydržel jsem. Nesměl poznat že TO bolí. Nejvíc však bodala do srdce ta jeho nenávist, které z jeho očí vyzařovala.
„Ne,“ vyšlo mi šepotem z úst dřív než jsem se mohl zastavit.
A pak všechno splynulo jen v šedavý oblak. Slyšel jsem sám sebe odpovídat na Karlovi otázky, vše jako kdyby vycházero z nepředstavitelné dálky, jako kdyby se to neodehrávalo, neděl mě, lae někomu jinémo. Jako kdybych se díval na film.
----„Já nechtěl, to oni...“
„Nabízel ses jim?“
Opět zavrtění hlavou.
„Kde je?“
„Bráška?“
„Jasně, kdo jinej!“
„Já- já nevím!“
„Prodals jim ho!“
„Nikdy bych ho nezradil!“
„Ani potom, co všechno ti udělal? Udělal z tebe děvku a ty...“
„Neurážej ho... prosím!“-----

Probudil jsem se. Se stále zavřenýma očima jsem se pokusil otočit na bok, ale nepředstavitelná bolest mi to nedovolovala. Zaskučel jsem a silně v ruce sevřel cosi co jsem měl v dlani. Ozval se divný nervy drásající zvuk a po chvíli se otevřely dveře. Slyšel jsem klapot bot, ale nic mě nemohlo domutit k tomu, abych oči otevřel. „Copak se děje pane Poláku?“ ozvalo se milým hlasem. Nečekaně milým a to mě donutilo abych oči konečně otevřel. Přede mnou stála a nakláněla se nad moji tvář zdravotní sestra. Vypadala jako anděl a v první chvíli se mi zdálo, že jsem v nebi.
„Co se děje? A proč jsem tady?“
Dívka naklonila hlavu na stranu a zatvářila se vážně. „Nemáte bolesti?“
„Proč...“ chtěl říct – proč se ptáte, ale zkroutil se pod neutuchající bolestí.
Povzdechla si a ze stolečku, který stál v jednom z rohů tohoto VIP pokoje, vzala lahvičku s lékem a natáhla ji do stříkačky, aby ji vzápětí vstříkla do kapačky. Zúčastněně se na něj podívala a pohladila ho po tváři. „Tak mladý.“
Pokusil jsem se odtáhnout, a povedlo se, protože boest už začala pomalu ustupovat. „Proč...“ olízl si oschlé rty, „proč... jsem tady?“
„Vy si tedy nic nepamatuje?“ nakrčila obočí. Natáhla se ke stolečku a vzala z něj skleničku s brčkem a přitiskla mu ji ke rtům. „Tady, napijte se,“ odvětila s úsměvem.
Napil jsem se a polkl chladivý čaj, který mi, i přesto že byl nemocniční, chutnal. „Co se mi tedy stalo?“

„Po půl roce jsem zjistil jak to všechno bylo. Karl využil toho, že byl vystudoval lékařskou fakultu a udělal ze mě kastráta. Když viděl tu krev kolem sebe tak dostal strach že bych mohl vykrvácet a odvezl mě do nemocnice, kde mě našli a pak mi poskytli první pomoc.“