Hurikán 11 1/3

11. Nikdy nepolevuj v ochraně toho co miluješ

S úsměvem se podíval na svého malého syna, který usnul hned jakmile se jeho hlava dotkla polštáře. Přeci jen měl za sebou únavný den. Ve svých třech letech byl neuvěřitelně hyperaktivní a jen tak něco jej neunavilo, ale celý den běhat od jedné klece ke druhé a dívat se na ta zvířata která nikdy v životě neviděl... byla to zábava.
Nepřítomně a stále s tím přiblblým úsměvem syna pohladil po vlasech a přitáhl mu peřinu až téměř ke krku. Pak se otočil a vydal se do obývacího pokoje, kde na pohovce ležela jeho milovaná žena. Chrápala s pootevřenými ústy, jednu ruku měla téměř na zemi a konečky prstů opírala o hrdlo zpola vypité lahve od whiskey. Znechuceně se od ní odvrátil. Nikdy si nemyslel, že by mohli dopadnout takhle, ale mohlo být hůř. Znaveně si protřel oči a vydal se do koupelny.
Nechal po svém těle stékat hřejivé kapky vody a tím si prohříval své prokřehlé tělo. Musel být stále ve střehu, aby se neopakovalo nic z toho co se stalo před pár měsíci. Nikdy už znovu nechtěl zažívat strach z toho, že přijde o něco co miluje. Ne, nikdy více.
Hlavou se opřel o kachličky a zhluboka se nadechl. Jediné co bylo pozitivní na tomhle manželství byl jeho syn, jen kvůli němu v téhle nesmyslné šarádě pokračoval. On byl to jediné co drželo jejich takzvanou rodinu pohromadě.
Zastavil vodu a vystoupil ze sprchy aby se jen letmo utřel a oblékl si župan. Potichu prošel kolem obývacího pokoje a vešel do pracovny, do jediného pokoje, který jeho žena nikdy nenavštívila. Aspoň v jednom z nemnoha pokojů v jejich domě mu nechala alespoň trochu byť jen nepatrného soukromí a on byl alespoň za tenhle malý ústupek rád.
Posadil se do křesla a vyhodil nohy na stůl, aby se poté uvolněně protáhl. Mrkl na monitor počítače, který se rozsvítil hned jakmile se posadil, v pravém rohu na něj blikala zpráva od jeho šéfa. Zívl a klikl na ikonku.
Jak si mohl myslet, že alespoň jeden den bude v klidu!
Protřel si oči a posadil se ke stolu jako správný pracující člověk, aby si otevřel složku ze které mu bylo pak ještě několik dalších dní zle.

V kanceláři bylo přímo boží dopuštění. Po nedávných personálních změnách si i Jess mohl užívat soukromí své kanceláře a jen tak okrajově vnímat to co se dělo v periferiích jejich ústředí.
„Jessi, mohl bys na moment ke kapitánovi? Někdo by tam s tebou chtěl mluvit a to hned!“ dodala Marie důležitě a pak byla pryč.
I jí stouplo povýšení do hlavy stejně tak jako... Protřel si oči. Jen při té vzpomínce, že kvůli němu málem přišli o George se mu zvýšil v těle adrenalin. Už abychom ho dostali!
„Tak jak se daří Jessi?“ Oslovil jej nadřízený hned jakmile vešel do jeho kanceláře. Jess jen přikývl a zůstal stát v dostatečné vzdálenosti od kapitána. „Nemusíš být přeci tak odtažitý.“ promnul si bradu a zamyšleně na svého podřízeného pohlédl. Od určité doby se k němu Jess začal chovat velmi podivně, nechápal tu anipatii. Vždyť mu nikdy nedal příležitost k tomu aby jej nenáviděl. Snad jen kdyby... „George tě očekává ve své kanceláři má pro tebe další důkazy ohledně zprávy, kterou ti poslal na mail, nenech jej moc dlouho čekat.“ Mladší se lehce uklonil a pak s tichým: Omluvte mě, zmizel ve dveřích, které za sebou tiše zavřel.
Kapitán se po jeho odchodu opřel zády do křesla a povzdechl si. Nerad by se tohohle nadějného podřízeného musel zbavit, ale kdyby dospěl k nějakým závěrům které by jeho kariéru mohli ohrozit, musel by to udělat i když velmi neochotně.
Zvedl telefonné sluchátko a nechal se svojí sekretářkou spojit na vyšší místa. Po jednom zazvonění na druhé straně kdosi telefon zvedl. Po obligátním: Ano? se kapitán pustil do hovoru který tak dlouho odkládal. „Měli bychom si promluvit, Sebi!“

****

George nervózně přecházel od stolu k oknu a tento úkon alespoň pětkrát zopakoval než se konečně ozvalo zaklepání na dveře. Zvolal: „Dále“ a poté pokračoval ve svém monologu. „Musíš se ihned vrhnout na vyšetřování, tady jde o minuty.“
„Také Vás rád vidím,“ odvětil zasmušilým hlasem a hodil na stůl složku s případem. „Podíval jsem se na to a něco na tom nesedí. Ten závěr, kapitán...“
„Neměl bys narušovat autoritu svých nadřízených!“ odvětil George a konečně se posadil do svého křesla. Protřel si znavené oči a stočil se na židli tak, aby mohl vyhlédnout z okna. Vrásky na jeho obličeji jako kdyby se za těch několik dní prohloubyly. Pobyt v nemocnici mu naopak uškodil místo aby vypadal odpočatě, tak... „Pane,“ začal, ale ihned zmlkl, když na něj George upřel své smutné oči.
„Jessi posaď se a poslechni si moji verzi případu, ano.“
Mladší po několika vteřinách váhání splnil šéfovu prosbu a čekal.
George, vytáhl ze stolu další fotografie, společně s tlustou složkou, která obsahovala celý případ. „První indicie k tomuto případu se objevily v roce, kdy jsi u nás nastoupil. A pak, když ses ženil, našli jsme oběť, která byla podle všeho jednou z prvních našeho umělce. Zpočátku jsme nechápali, co tím chce říct, ale když...“ vytáhl fotografii a položil ji lícem k Jessovi, „...se objevila tahle fotografie, pochopili jsme!“
„Proboha!“
„Taky ti to přijde povědomé?“
„Jistě, tohle je téměř identická předloha, živá scéna obrazu.“
„Ano, tahle je však ještě horší.“ Na fotografii, kterou mu ukázal vzápětí byl živý obraz – ukřižování Ježiše.
Jess přikývl. „Ten poslední případ je ale něčím zvláštní, ne? Připadá mi, že je tam něco divnýho. Hlavně mě tam upoutalo to, že obětí byla mladá dívka.“
„Ano, to bylo zvláštní, ale to jsi ji neviděl předtím. Oblékala se jako chlapec a zdálky i tak vypadala, i když je divný, že to dotáhnul do konce. Tahle oběť nás však překvapila, jakmile jsme dorazili na místo činu a vytáhli ji z vody... byla ještě naživu. I když by pro ni možná bylo lepší, kdyby nežila. Má vážně poškozený mozek.“
Do ticha, které ihned nato nastalo se ozvalo zvonění telefonu.
„Ano?“
…
„Dobrá!“
…
„Řekněte to kapitánovi, a...“
…
„Jak jsem řekl!“ zařval a třískl s telefonem zpět na stůl. „Panebože, jako kdybych si to nemyslel. Poslal nám dopis.“