Hurikán 11 2/3

****

Henry se sehnul do umyvadla a ledovou vodou si opláchnul znavený obličej. Už druhý den bez přestávky hlídal Novákův sklad, který měl být podle zprávy kterou mu předal Benedikt někdy touhle dobou vykradený. Nic se však do dnešního dne nestalo a tak to prostě vzdal.
Proč by se o takovou triviální záležitost měl starat on jako nadcházející dědic? Nechápal to a tak se rozhodl, že si s otcem promluví.
Vyšel z koupelny a posadil se na pohovku, aby si na ni vzápětí lehl. Sice to nebylo moc pohodlné, ale po těch probdělých nocích si to přeci zaslouží. Zívl a otočil se na levý bok, aby ihned jakmile zavřel oči... usnul.

Flashback:
„Měl bych na tebe prosbu.“
Pozvedl obočí a podíval se na evidentně nervózního Nováka.
„Nechtěl jsem tě opět zatahovat do něčeho takového...“
´No jasně, jako kdybych mu to věřil.´ -odfrkl si posměšně v duchu.
„...jedná se o Davida, bývalého Robertova zaměstnavale. Jak už jsem ti před nedávnem řekl.“ tady se odmlčel a čekal na jakoukoli reakci ze strany Henryho, která však nepřicházela. „Zítra ke mně nastupuje a já bych potřeboval,...“
„O co se přesně jedná? Jen se odvažuji podotknout... do postele s ním nejdu!“
„Ale... tohle bych přeci od tebe ani nejmenším nechtěl.“
´Ještě bych ti to musel věřit.´
„Musíš zjistit co v tom je. Ujisti se že ti bude věřit a pak... Za každou cenu se musím dozvěděť co na mě chystá. Nikdo, kdo bude chtít narušit moji autoritu nesmí bez trestu zmizet a ON! On se o to pokusil...“ opět se odmlčel a tentokrát z pokoje odešel.

Otevřel oči, aby se okamžitě podíval na hodiny. Bylo deset hodin ráno a Henry se po dlouhé době cítil svěží a plný síly. Sen, který se mu před chvílí zdál jej jen ujistil v tom, že by potřeboval dovolenou.
Ten pohled, který Novák v té vzpomínce měl... ty oči ve kterých bylo možné zahlédnout tak dlouho potlačovanou bolest. Proč si na to musel vzpomenout zrovna teď!
Zcela automaticky vytáhl z kapsy saka, které měl přehozené přes nedalekou židli, telefon a vyťukal jediné číslo, které mu za ty roky z mysli nikdy nevymizelo. Telefon třikrát zazvonil a pak se ozval hlas, který evokoval ty dávno ztracené a hluboko zasunuté vzpomínky na ty krátké chvíle, kdy byl šťastný a zamilovaný. „Tady Jess, copak mohu...“
„Hoj, chtěl bych s tebou mluvit...“
„He-Henry?“

****

Koutkem oka se podíval po otci. Ten úsměv který měl na rtech – byl tak rád, že nemyslí na matku. Sice mu bylo jen pět let, ale tak nějak tušil, že ten vztah mezi nimi není zas tak úplně normální. Nikdy se spolu nesmáli, otec se netvářil šťastně když byli spolu sami jen s matkou a vždy ten jeho prázdný pohled...
V čem byl tenhle muž, který se představil jako Henry, jiný?

Cítil na sobě pátravý pohled Jessova syna. Otočil se k němu čelem a usmál se na něj, chlapec přistiženě zrudl a sklopil svůj azurový zrak k zemi. Tak roztomilý, stejně jako jeho otec. Něžně se usmál a pohladil hocha po vlasech.
Kdyby si měl vzpomenout, kdy byl naposledy v cirkuse tak by musel velmi dlouho vzpomínat a pak by se dostal... Protřel si oči, jen ta vzpomínka na bratra mu vehnala slzy do očí.
„He-Henry,“ zaslechl své jméno a podíval se po tom, který jej tak oslovil. „Stalo se něco? Najednou si vypadal tak..smutně.“
Donutil se na něj usmát, ne nemohl mu kazit radost, ničit to štěstí, které z něj právě teď přímo vyzařovalo. Jen jsem si na něco vpomněl, budu v pohodě.“
„Dobře,“ umál se.
Snažil se vypadat spokojeně, ale srdce jej bolelo tak jako kdyby... Jess se kousek poposunul k němu a položil mu na jeho třesoucí se ruku svoji, aby ji po chvíli stiskl. Jemně se pousmál a druhou objal svého syna kolem ramen.

Spící dítě na zadním sedadle Henryho auta a oni dva sedící na lavičce jen kousek od něj. Nemluvili, jen tak seděli a koukali se na hvězdy. Měsíc svým přívětivým světlem svítil na dvojici, která z dálky vypadala jako dva šťastní milenci.
„Proč se s tebou tedy nerozvede, když...“
„Pšt!“ zašeptal a přitiskl prst k jeho rtům, aby zastavil ten příval slov, který by mohl po tomhle následovat. „Já bych jej nemohl připravit o matku. Ne, nesmím do popředí dávat svoje zájmy. On je pro mě nejdůležitější na světě.“
„Takže se budeš připravovat o své štěstí. Pochopil by to!“
„Tomu nemůžeš rozumnět, nemáš...“
„Chceš říct, že do toho nemůžu mluvit, protože nemám děti, ale já...“ protřel si oči. Nemohl se na něj dívat, nemohl protože by pak řekl něco co by jej mrzelo a pak. „Miluju tě! Vím, že jsem ti říkal, že to chápu. Že vím, že nemůžeš opustit své dítě, ale... Když nebudeš sťastný ty tak se to projeví i na něm.“
„Tím chceš říct, že bych se měl vzdát svého syna!“
„Ne, to jsem...“
„Tati?“ ozvalo se ospale jen kousek od nich. Během svého rozhovoru, který se pomalu blížil hádce, si neuvědomili, že zesilují své hlasy a probudili Jerryho.
„Copak?“
„Už se nehádejte, prosím. Já nechci, aby to pak mezi vámi vypadalo jako mezi tebou a mámou.“
Vyskočil z lavičky a vrhl se k posmrkujícímu uzlíčku, který si protíral ospalá očka. „Neboj, zlatíčko. Henry a já jsme si jen povídali.“
„Jasně,“ vyhrkl druhý muž, „já mám tvého táty moc rád.“
„Tak jako já?“ odvětil, když si utíral nudli, která mu ukápla z nosu. „Máš rád tátu tak jako já?“ zopakoval snad proto, aby se ujistil, že muž odpoví na tu otázku na kterou tak moc rád chtěl znát odpověď. Upřený pohled z očí do očí jej utvrdil v tom, že to co ten muž řekne bude jisto jistě pravda.
„Ano!“ odpověděl rozhodně, až Jess musel zrudnout.
Lhal by, kdyby říkal, že jej to nepotěšilo, ale tahle před jeho pětiletým synem?

****

Nemohl uvěřit, že se nechal Henrym ukecat a vzal svoji ženu na večírek, který se konal na počest vyřešení jednoho zapeklitého případu. Šéf se divil, i když to neřekl přímo, asi ze všech nejvíc, protože si moc dobře pamatoval ten výraz, který Jess nasadil když vyslovil jen slovo – večírek.
ONA orážela všechny bary a vypila snad úplně vše co jí kdo nabízel. Sem tam zahlédl zúčastněný anebo dokonce potměšilý pohled svým směrem, ale nic si z toho nedělal. Jako kdyby mu to najednou bylo úplně jedno.
Ne, že by mu nevadilo, že zesměšní jeho, ale... Z jedné části věděl, že teď se už svému tchánovi do očí podívat nemůže vůbec, co kdyby zjistil, že tohle všechno je vlastně jeho vina, že nedokázal odmítnout své dceři přání a tím, že se vzali si navzájem zničili život.
Svého tchána obdivoval a měl k němu úctu. Svého vnuka miloval a dával mu to náležitě najevo, ale nebyla to taková láska jako k dceři. Teď už viděl, že ta láska kterou k ní choval byla spíš láskou opičí.
„Zlato,“ zadrmolila, když si k němu konečně proklestila cestu a posadila se na opěradlo křesla, aby mu ze zachitotáním přistála na klíně. „Mohl bys mě představit tomu...“ tady se odmlčela aby mohla přemýšlet co chce vlastně říct, „jak se jmenuje ten bývalej... hmmm... Engli-policman?“
Zavřel oči a napočítal do desíti. Nepomohlo a tak počítal dál než se ozval hlas, který jej vysvobodil z jejích spárů. „Jessi, můžeš na moment?“
„Promiň,“ zašeptal své ženě do ucha a posadil ji na své músto, aby se vydal za ním. Po dvou krocích se však zastavil a otočil se na svoji ženu. „Zlato, tohle je George, ten jak si řekla – Engli-policman?! Šéfe,“ otočil se na George, „tohle je moje milující manželka - Daniela.“
„Těší mě. Jsem poctěn, že Vás mohu konečně poznat, madam.“ dodal a políbil ji na hřbet nabízené ruky. „A pokud teď dovolíte, rád bych si popovídal z vaším mužem.“
„Tak šarmantní,“ zamumlala a okouzleně za nimi hleděla do té doby než zmizeli za rohem.
Jess zavrtěl hlavou. „Tohle jste dělat neměl, teď se jí už nezbavíte!“
George se jen rozesmál a pak dodal, „O sebe strach nemám, spíš...“ nedořekl, protože je zastavil kapitán, do kterého ve dveřích vrazili.
„Jessi?“
„Ka-...“
„Zapomeň! Tady jsem pro tebe Tom. Nevím kolikrát bych ti to měl ještě opakovat?“ zamumlal rozčíleně, ale jeho oči se usmívali. „Byli jsme přece parťáci a...“
„Jo byli,“ zavrčel a měl se k odchodu. „Chtěl jste mi něco kapi... Tome?“
Pousmál se a objal jej kolem ramen. „Mám se postarat o tvoji ženušku zatímco budeš pryč?“
„Klidně. Hlavně ji už držte od jakéhokoli alkoholu, jestli do sebe dostane byť jen další kapku... mohl by se Vám ten večírek trochu vymknout z ruky.“
„Trochu důvěry!“ vykřikl a bodře jej bouchl do ramene, „Na mě se můžeš spolehnout.“
Jasně! Pronesl pro sebe v duchu a vyrazil za již pomalu mizejícím Georgem.

Zívl a otočil se na druhý bok, aby se ihned na to probudil zcela. Zvonek, který dával vědět, že se někdo dobývá do bytu mu totiž nedovolil aby dál spal. S tichým klením vstal a vydal se ke dveřim, aby je otevřel a tak dovnitř vtrhl jako velká voda tchán.
„Kde je?“
„Kdo?“ odvětil mírně zmateně.
„Daniela.“
„Daniela? Myslím, že...“ Sakra, zanadával v duchu. Ne, že by si nepamatoval, kde ji nechal, ale nějak se mu nechtěly spojit ty správné dílky puzzle dohromady. „Byla se mnou na tom večírku a pak... Když jsem se vrátil z WC tak mi řekla, že pokračuje dál s kapitánem. Nechal jsem je jít...“
„Zbláznil ses?“
„Já?“ ukázal na sebe dotčeně prstem. „Vždyť je svéprávná a...“
Horký zavrtěl hlavou a vešel do bytu, aby se posadil na pohovku ve ktreré jeho dcera trávila povětšinu času z lahvinkou v ruce. „Já vím, ale... Volali mi z policejní stanice, že ji našli na mol opilou v parku. Nebyla schopná dát dohromady smysluplnou větu a...“
Jess ale stále nechápal, proč sem tedy přišel když tohle všechno ví, ale za několik okamžiků se měl dozvědět, že jeho tchán o tom že má jeho dcera problémy s alkoholem, nic neví.
„Nevěřil jsem tomu a tak,... přišel jsem sem abych se přesvědčil, že to není pravda. Její matka... ona měla přesně ten stejný problém a já myslel, že pokud.... Idiot!“