Hurikán 16 2/2

Když pohřeb konečně skončil vypadal Edvard že se každou chvíli zhroutí. Bylo mu na zvracení a pocit tížící jeho hruď hrozil že jej zadusí. Tiše si odkašlal než na Jesse promluvil. „Omlouvám se za tu tirádu, netušil jsem že otec zaplatí ochotníkům aby zahráli truchlící rodinu.“
„To snad...“
„Nic z toho co mluvčí říkal není pravda. Byla to čarodějnice,...“ polkl a sklopil zrak k zemi, „...milovala, když mohla někomu ublížit. To ona dostala moji matku do hrobu a hanila ji i po její smrti. Škoda, že je spravedlnost slepá a nepotrestala ji dříve.“
Opět mu rozcuchal vlasy než na mladšího promluvil. „Jsi moc silný chlapec.“
„Pane...“ zvolal na ně Edvardův otec, čímž je vyrušil z jejich hovoru.
Jess se zhluboka nadechl, než odvětil: „Jess, můžete mi říkat Jess. Máte snad něco na srdci?“
„Jistě, Jessi. Rád bych vás pozval na hostinu na matčinu počest.“
„Omlouvám se,“ zavrtěl oslovený hlavou. „Musím Vaši žádost odmítnout, mám totiž na programu další důležitou...“
„Tak to tady Edvard může zůstat. Myslím že v domově budou rádi, když...“ skočil mu muž do řeči.
„Prosím,“přerušil jej Jess, „co tím chcete říct?“
„Já,“ zatvářil se ne moc ochotně a na mladšího muže se zamračil. „My bychom potřebovali jeho pomoc, a to jak s přípravou, tak s následným úklidem. Je jeho povinností, aby se odvděčil ženě, která jej tolik let vychovála s láskou v srdci!“
„Ha,“ pousmál se Jess, „Asi jste chtěl říct, týrala!“
„Prosím!“ vykřikl rozhořčeně muž, až mu od pusy odletěly sliny. Vypadal jako rozběsněný a rozzuřený pes se vzteklinou. „Pokud si pamatuji, tak soud jasně řekl, že to všechno bylo jen podezření, nikdy nikdo nedokázal, že by mu někdo z mojí rodiny ubližoval. Je to jen prašivej pes, který by měl být rád za to, že jsme se o něj starali. Byl a je stejný jako jeho matka. Ta fena se tahala s každým chlapem, který kolem domu prošel. Jakmile ucítila mužskýho tak roztáhla nohy. Kdo ví jestli je ten parchant vůbec můj.“
Edvardovi oči se zaleskly dlouho potlačovanou nenávistí. Nebýt pohotovosti Jesse určitě by se na svého otce vrhnul. „Ach. Tak já vaši smečku nechám na pokoji a společně s Edvardem odejdeme. Bylo moc poučné se s vámi setkat, pane. Pokud nás omluvíte. Chytáme se na hon!“ a s tím odešel společně s chlapcem.
Na tohle už omezená kapacita mužova mozku nenalezla odpověď a tak mohli oba odejít bez toho aby je zastavil.

Uvázal poslední smyčku a pevně stáhl. „Pane, je to tak v pořádku?“
Muž jen přikývl.
Tobi měl oči jen pro svého pána, vůbec nevnímal, co muž sedící u stolu dělá. Přeci jen jej svázal sám a tak věděl, že nemá sebemenší šanci se z toho dostat. Na něj čekal jen jediný úkol a Tobi jej donutí aby ho splnil, i kdyby měl použít krajní donucovací prostředky.
„Tobi,“ zašeptal na hranici slyšitelnosti, „moc děkuji za to že jsi při mně stál,“ dostal ze sebe konečně po pár minutách Sebastián.
„Kdykoliv a navždy, můj pane.“
„Slib mi, že se vrátíš za svým bratrem.“
„Ale, pane...“
„On se o Tebe postará, miluje tě víc než vlastní život a...“
Přitiskl se k němu, tiše šeptajíc: „Ale on... zemře... je to osud. Já jsem...“
„Ano, pokud je to osud a já věřím, že mu není souzeno zemřít, ne, teď ještě ne. Veř mi i v tomhle. Postará se o tebe. Nikdo ti už nikdy neublíží. Neměl jsem být tak sobecký. Měl jsem tě s ním nechat odejít, ty jsi nikdy nikomu neublížil, to já...“
„Pane,“ snažil se jej chlapec přerušit.
„Dokonči to, prosím.“
Vstal, předtím z krabice na zemi vytáhl několik hřebíků a kladivo, a přistoupil k pravé pánově dlani. Předtím ji lehce políbil. Vzal hřebík a špičkou jej přiložil k ruce. „Odpusťte, pane!“ Doprovázen výkřiky, zatloukal hřebík po hřebíku do mužova těla.
S vypětím sil poklekl a opřel se hlavou o zem. Ten psychický tlak, který pociťoval při ubližování někomu na kom mu záleželo více než na vlastním životě byl neúprosný.
Pomocí kladky postavil kříž do vzpřímené polohy.
Muž na kříži omdlel, možná to bylo následkem ztráty krve anebo šokem, ale stále dýchal. Sehnul se do kbelíku s vodou a namočil do něj kousek hadru, kterým otřel jeho zpocenou a bledou tvář.
Zvedal se mu žaludek z toho že není schopný jakkoli mu pomoci. Nebyla to však jeho práce, jediný, kdo mu mohl pomoci byl muž sedící na židli.
Nebyl to však život co měl zachránit, na záchranu Benediktova života bylo už dávno pozdě, protože se svého života už dávno vzdal.

Zavrtěl hlavou a odklonil ji na stranu. Nechápal proč tohle všechno dělá. Karl byl přesvědčen o tom že by... mohl pomoci... kdyby si druhý muž nechal pomoci. Přiznal si nakonec sám v duchu.
„Já...“ odmlčel se a olízl si okoralé rty, „...proč jsi... tak moc.“
Těžké a šouravé kroky které se k němu přibližovaly jej donutily aby zvedl pohled k příchozímu. Chlapec měl sklopenou hlavu, špinavé tváře ušmoulané od slz, které si setřel špinavým rukávem daly vědět, že je na tom psychicky hodně špatně. Popotáhl a na stůl položil něco jako oštěp. „Vezmi... ukonči... pomoz.“
„Ale...“ začal ale nedokončil.
Pohled, který do něj mladík zabodl vyvolal v jeho těle třesavku. „Je to jeho prosba, žádost. Nemůžeš odmítnout, ne pokud jsi ho někdy miloval. On už nemá sílu dál žít, kdybych mohl já...“
„Chce být snad mučedník?“
„Ne, jen...“
„Ni-nikdo to nechápe Tobi. Nemusíš...“ dostal ze sebe po několika nádeších Polák.
„Pa-pane,“ vykřikl.
Kdyby to viděl někdo nezúčastněný připadal by si jako v nějaké frašce hrající si na ukřižování Ježíše Krista, ale oni to tahle nechtěli. Nemělo to nic společného, byla to jen... metafora.
„Udělejte to. Pro něj. Prosím!“
Ten upřený a odhodlaný pohled.
Kdesi odbyly hodiny.
Výkřik.
A pláč.
Všechno se slilo dohromady.
Vykoupení.
Osud.
Zrada.
Odpuštění.
Láska.
Nenávist.
Přikývnoutí a opětovaný pohled.
Chlapec vytáhl nůž a muži přeřízl pouta na zápěstí. Karl si promnul zápěstí a zhluboka se nadechl než se zvedl a ze stolu vzal tyč s bodcem na konci.
Propíchnout?
Seknout?
Doopravdy může něco takového udělat? Bude to pro druhého znamenat vysvobození anebo zatracení? Ne, on nemůže. Pochopil jakmile se mu podíval do očí.
Pak zazněly výstřely.
Výkřiky slévající se v jednolitý hluk.
Ticho.
Muž na kříži široce rozevřel oči.
Výdech.
Poslední?

Otevřel oči, ale jakmile tak učinil byl donucen je opět zavřít – bolest hlavy byla nesnesitelná. Poslední co si pamatoval byl odchod z baru ve kterém strávil několik hodin v příjemné společnosti svých přátel z mládí.

Střep v hlavě?
Možná by to byl stejný pocit kdyby dostal něčím po hlavě?
Posadil se a složil hlavu do dlaní, musel na chvíli přemýšlet – i přes tu bolest si musel vzpomenout na něco co předcházelo tomu než v jeho hlavě nastalo výstavní okno.

Opřel se zády o lavičku.
Vzduch tady byl o dost lepší než vevnitř. V restauraci bylo vydýcháno a do toho ty alkoholové výpary, tomu moc nepomáhaly. Už dlouho nepil a tak to bylo na jeho fyzičku moc silná káva. „No jo, odvykl jsem si!“
Zhluboka se nadechl.
Tichý smích.
Stejně tak tiché kroky a pak.
Vůně.
Ta tolik specifická vůně.
A pak svět zčernal.

„Jasně,“ máznul se dlaní do čela, „někdo mě omámil.“
Rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se v malé místnosti ve které byla jen postel a přímo naproti ní byly pootevřené dveře. Vstal a vyrazil ke dveřím, narazil do nich ramenem a šel dál. Měl rozostřené vidění, ale věděl že musí dál. Nevěděl sice kam ani kudy, i přesto jej to nutilo jít.
Opět se zastavil, jako tolikrát předtím.
Všude kolem bylo jen ticho.
Zaposlouchal se, jako kdyby z dálky k němu doléhaly hlasy.
Teď vpravo.
Rozrazil další dveře.
Na stole ležel diktafon a vedle něj cedulka: Pusť si mě! Pousmál se, vzpomněl si na Alenku v říši divů, odhodlán že nic nevypije i kdyby našel lahvičku na které bude napsáno – Vypij mě! Pustit si nahrávku však mohl, nic mu z ní nehrozilo, snad.

Následuj přímý směr, pokud jej budeš donucen změnit, udělej tak jen vpravo. Za dalšími dveřmi tě čeká další, poslední úkol a věz... vždy jsem byl na tebe hrdý.

A tak cesta pokračovala.
Byl pořád dezorientovaný a mimo, ale nemínil v téhle podivné hře prohrát. S nikým.
Otevřel další dveře, tentokrát doufal, že ty poslední za kterými bude nějaké vysvětlení. Věřil že tam už dojde k rozluštění téhle trapné hry na kočku a myš. Jen nechápal, kdo představuje kočku a kdo myš.
Osamocený stůl. To bylo to jediné co v místnosti bylo a na něm kartička na které bylo „otcovým“ písmem napsáno...
Stálo tam: Třikráte mě zapřeš, a já přesto k tobě nepocítím zášť. Ne, ani za nic na světě nemínil tuhle jeho předpověď dotáhnout do konce. Už bylo dost toho že mu předepisoval jeho život. Sice mu několikrát zachránil život a byl pro něj téměř otcem, ale... Možná tohle byl ten důvod. „Ne, nikdy tě nezradím. Já ne!“

Zvednul telefon, teď byl odhodlán zavolat Annie a pěkně od plic jí říct, co si myslí o tom ignorantským blbečkovi, který si říká Edův otec.
Bohužel mobil zazvonil dřív než mohl číslo vytočit.
„Haló?“
„Jessi, kde jste tak dlouho? Máme stopu. Víš, kde se nachází Petrovický zámeček?“ Její slova mu vzala vítr z plachet. „Tak...?“
Pousmál se – sourozenci snad mají společný myšlenky. „Zrovna jsem myslel na to, že ti zavolám. Nejsi náhodou médium?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Možná? Kdo ví?“
Oba dva se uvolněně rozesmáli.

„Pane, mám stopu. Nejspíš se nachází poblíž Prahy. Říká vám něco Petrovický zámeček?“
„Že váháš! Před chvílí tam odešel David!“
„David? Cože?“ Jess zavřel oči a na chvíli se zamyslel. To si snad George dělá legraci! „Šéfe, jdu tam a očekávám, že do půl hodiny budete na místě i se zásahovou jednotkou. Určitě má nějaké rukojmí a já nemíním o nikoho z nich přijít!“ a s tím zavěsil, protože věděl, že chtěl jeho nadřízený určitě něco dodat. Teď už nebylo času nazbyt, každá minutka navíc by mohla znamenat ztrátu dalšího cenného života.
Pomsta nic neřeší!