Hurikán 17 1/2

17. Konec jednoho příběhu vede k počátku dalšího

Potřeboval se vydýchat, protože ten šok, který právě teď pociťoval, hrozil že jej zadusí. Jen pocit z toho, že by měl ztratit spřízněnou duši kterou pro něj Polák, nyní jako jeho otec, byl nepříjemný.
Posadil se na zem a položil hlavu do dlaní. V tu chvíli jej něco zatlačilo na ledvinách, sáhl si za pásek a vytáhnul zbraň. „Ještě, že mě neprohledali!“ pousmál se a vstal. Vykřesal ze sebe zbytky sil a vydal se dále.
Jen ta naděje, že jej může zastavit byla povznášející.
Jeden krok, druhý a pak se z kroků stala rychlejší chůze aby nakonec běžel. Narážel do zdí jako opilý, upadl aby se opět zvedl. Zdálo se mu že cesta nemá konce až se nakonec zastavil u pootevřených dveří. Mohl zpoza nich zaslechnout tři hlasy, které nebyl v tuto chvíli schopen nikam zařadit, ale pak zaslechl hlas svého otce. „...nemusíš...“
Pak neznámý téměř dětský hlas pokračoval: „Udělejte to. Pro něj. Prosím!“
A poté nevěděl co dělá, konal jako stroj. Vše jako kdyby se odehrávalo někde jinde, viděl to jako kdyby zdálky a přitom byl hlavním aktérem tohoto děje.
Zazněly výstřely.
Výkřiky slévající se v jednolitý hluk.
Ticho.
Sténání muže klečícího před křížem. Viděl sám sebe jak kráčí k vyděšeně se tvářícímu chlapci, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy, který vypadal tak na patnáct let ne-li méně.
Muž na kříži široce rozevřel oči.
Nechápavě.
„Zbláznil ses?“ slyšel sám sebe jak křičí. „Co si myslíš,...“ nedokončil protože uviděl jak se muži obrátily oči v sloup a pak znovu nepřemýšlel jen jednal.
…
Jemně sčísl muži vlasy na stranu a setřel z jeho tváře pot.
Sám se šklebil anebo usmíval? Nevěděl.
Odstranit hřebíky z těla šlo těžko, ale protože byl Polák mimo sebe šlo to.
Šeptal jakási slova, neznajíc jejich smysl.
„Proč si to sakra udělal, všechno se přeci dá vyřešit, ty sebestřednej hajzle. Jak si to představuješ, nechat mě v těhle sračkách samotnýho. Kdo má teď tohle všechno uklidit. No, řekni, kdo!“
„He-Henry?“ zmateně zašeptal. „Jsem...“
„Mlč, nic nemluv. Za chvíli je tady sanitka a...“
Pootevřel oči a nepatrně se usmál, co mu bolest dovolovala. „Jsi... tady...“
„Jasně, že jsem tady... tati...“
„Ty jsi řekl... tati?“
„Jo, řekl a nenuť mě to opakovat. Protože to už nikdy neřeknu.“
„Jo.“ zašeptal se šťastným úsměvem.
Výdech.
Poslední?

Po půl roce:
Věděl, že bude těžký Tobiho z toho všeho dostat, ale že se uzavře do sebe a bude odmítat s kýmkoli mluvit, to netušil. Snažil se promluvit s otcem Davida, ten však jakýkoli kontakt s ním odmítal stejně jako jeho bratr.
„Dej jim čas!“ zašeptal a jemně jej políbil na tvář, pohodlně se uvelebujíc v Benyho náručí. Miloval, když jej druhý rozmazloval, ale ještě raději měl, když jej přivázal k posteli a mučil jej všemožnými sexuálními praktikami. Připadal si sice jako schizofrenik, ale nemohl tomu zabránit. Dokázalo jej to totiž vzrušit až téměř k nepříčetnosti. Věděl, že to nemiluje tak jako on. Pro něj však byl schopen všeho, stejně jak pro svého bratra.
„Jak dlouho?“
„To nikdo neví. Doktorka říkala, že by si měl najít spřízněnou duši a hlavně... potřebuje rodinu a tu mu mi dva asi nejspíš nedáme!“
„Ale já...“
„Vím a stejně tak i on ví, že ho miluješ, ale tohle není všechno. Nikdy nepoznal co je to rodina a když něco podobného měl všechno se zvrtlo. Polák pro něj byl téměř otcem, myslel si že mu vděčí za život a byl pro něj schopen všechno obětovat.“
„Jo, já se s ním nemůžu rovnat. Jako bratr jsem selhal, neochránil jsem ho...“
„Pšt,...“ šeptal, líbajíc jej po tváři.
Klaply dveře a kdosi po chvíli jemně zaklepal na dveře jejich pokoje. „Mů-můžu dál?“
„Jasně,“ vyhrkl Benedikt a odskočil od Davida jako po zásahu elektrickým proudem. „Copak se děje, Tobi?“

Chlapec se zastavil ve dveřích a sklopil hlavu k zemi. „Myslím, že bych měl jít do školy.“ Tenhle rozhovor si připravoval už od té doby, kdy se naposledy rozloučil se svým pánem. Když už neměl jeho připadal si tak sám. Sice věděl, že jej jeho bratr miluje víc než svůj vlastní život, ale nechtěl stát v cestě jeho... lásky. Jo, připadalo mu to směšné protože na nic z toho nevěřil, ale byla to volba jeho bratra.
„Proč?“
Pousmál se, ale pohled nezvedl. „Psycholožka říkala, že bych měl přemýšlet nad svojí budoucností. Ty přece víš, že jsem nedokončil ani základku a George má pro mě možnost docílit toho něčeho v životě dosáhnout. Jeho bývalý kolega vlastní školu pro děti jako já.“
„George?“
„Jo, navrhl mi tykání. Vadí ti to?“
„Jen mě to překvapilo, nic víc v tom není.“
„Tak?“
„Je to tvoje volba.“
„Díky, tak já si jdu sbalit.“
„Sbalit?“ vyskočil na nohy a nechápavě na bratra hleděl pár vteřin než si v klidu opět sedl zpět na postel. Ten vyděšený pohled, který na něj jeho bratr vrhl a jak se přikrčil jako kdyby čekal úder. Vyděsilo ho, že se jej bojí. Nechápal to, ale... „Promiň, já...“ promnul si oči, „nechtěl jsem tě vyděsit.“ David jej obejmul a tiše mu cosi zašeptal do ucha. Beny jej pohladil po boku a obětí opětoval.
„V-v pořádku,“ koktal chlapec. Doopravdy nechápal proč jej vyděsila ta reakce, kterou druhý měl na to, že se chce odstěhovat. „Nechci odejít, ale je to internátní škola. Jeho bývalý kolega odešel před třemi měsíci z práce a společně se svým přítelem založily školu pro zneužívané anebo týrané děti. Zatím tam je asi deset dětí, ale...“
„Takže to nakonec Jess udělal.“

„Ty jsi?“
Dívka, kterou před chvílí oslovil zrudla, poklonila se a sklopila hlavu téměř k zemi. „Omlouvám, se nechtěla jsem do tebe vrazit. A...omlouvám se,...“ popotáhla.
„Ne...!“ vykřikl.
Rozbrečela se a odběhla pryč.
Tobi jen zavrtěl hlavou a vyšel z domu. Jsou tady fakt všichni divní.
„Cos jí udělal!“ vyrušil jej z myšlenek nerudný a podrážděný hlas. Chlapec se otočil a jen němě zíral na muže, který se objevil jen pár kroků od něj. Jen z pohledu na něj mu bylo jisté, že je naštvaný, ale doopravdy nechápal proč na něj. Až pak si všiml dívky, která jej tahala za rukáv. On se k ní sehnul a pak se podíval znovu na něj, aby se pokusil ve tváři vyvolat cosi jako úsměv – vznikl z toho však spíše škleb. „Doufám, že se to už nikdy nebude opakovat!“ zavrčel a byl pryč.
„Sakra!“ odvětil jen mladík tiše a vydal se ke koním.

Když své klisně vyčistil box a vykartáčoval ji až se téměř leskla, pohladil ji po lysině a z kapsy vytáhl kostku cukru. „Abys měla i nějakou radost. Nejsi jako lidi, ty nikdy nezradíš.“
„Já... omlouvám se, nevěděla jsem že na tebe Henry tak vyjede. On v poslední době... je hodně nevrlý, po tom co se stalo Robinovi... Nevěří každému, kdo se tady ukáže...“
„Aha,... slyšel jsem o tom!“
„Robin sice říká, že to byla jeho chyba – říká něco o karmě, ale nikdo jej nechápe, bylo...“
Chlapec jen mávl rukou a s nepatrným úsměvem se obrátil na dívku. „Chceš si pohladit Artemis?“
„Penny, jmenuji se Penny.“

„Jessi, myslíš...“
„Jo, byl to dobrý nápad. Dlužím mu to!“
Černovlásek jen zavrtěl hlavou, neměl se k tomu dál pokračovat v tomto hovoru. Věděl, že Jess cítí určitou zodpovědnost za to co se chlapci stalo, ale oba věděli – nemohl by tomu stejně zabránit.
„Kde je Dominik?“ přerušila je v jejich hovoru Annie, která se nečekaně objevila v pokoji. „Měl už před dvěma hodinama přijít a...“ v tu chvíli práskly dveře a kolem se jako vítr přehnal ten o kterém mluvila, ani nepozdravil a zmizel ve svém pokoji. „Nezdá...“
„Promiň, musím si s ním promluvit.“ ozval se jako první Jess a chlapce následoval do jeho pokoje. „Niku,“ zaťukal, čekajíc na nějakou reakci.
Nic.
Ticho.
„Niku, jdu dovnitř!“ stiskl kliku, bylo zamčeno, „děje se něco?“ v odpověď mu bylo opět jen ticho. „Sakra, otevř! Mám o tebe strach!“
„Nejsi moje matka!“ vykřikl. V jeho hlase bylo možné zaslechnout pláč.
„Co se ti stalo?“
„Nestarej se, prosím,“ zalkl se v návalu dalších slz.
Jess si jen povzdechl. „Dobře, kdyby sis to rozmyslel, jsem tady pro tebe.“ odvětil a vrátil se zpět dolů za ostatními.
„Neměj strach,“ zašeptal mu Henry do vlasů a políbil jej na líčka, „až ho to přejde, promluví si s tebou, má tě rád!“
„Nepřijde ti, že jsme doopravdy jako rodina? Možná by to ale chtělo ženskou ruku!“
„Jessi, máš telefon!“
Chvíli poslouchal hovor a pak jen odvětil: „Dobře, přijdu tam!“
Když uviděl jeho sinalý pohled, dostal strach. „Co se stalo? Mám mít strach?“
„Ten bar do kterého chodil Dominik, stala se tam vražda a George chce abych tam přišel. Mají nějaké otisky a rádi by je porovnali s jeho. Musím s ním mluvit!“
Zhluboka se nadechl.
„Možná bys měl říct Elizabeth, dobře spolu vycházejí.“
Přikývl a zvedl telefon.
Trvalo to jen půl hodiny než do domu vběhla udýchaná dívka. „Kde je?“
Ukázali rukou nahoru.

Když po pár hodinách sešla dolů, bylo vidět že plakala. Zavrtěla hlavou a posadila se zmoženě do křesla: „Máte nějaký alkohol!“
Po chvíli před ní stála sklenička a láhev alkoholu. Na skleničku se ani nepodívala, vzala si rovnou flašku a nahnula si z ní pořádným lokem. „Do pr**le! Ten hajzl, zabít ho málo!“
„Co se tedy stalo?“
Popotáhla a pustila se do hovoru – výpovědi.