Inky - Kapitola 03

Inky - kapitola 3

"Kuck..kuck..." lidé vybíhali ze zakouřené učebny ... chemie. "Tfuj, to je hnus.... Prsk... kuck..." Jen jeden zúčastněný se skvěle bavil. "Úžasné... trošku zakouřené, ale úžasné!!!" Inky radostně výskal. "Jdu to zkusit ještě jednou..."
"NE!" hřbet kuchařky našel neomylně svůj cíl - prostředek Inkyho hlavy. "Na to zapomeň, nenechám tě vykouřit polovinu školy!"
"Hmpf... spíš mi závidíš moje úspěchy." dobíral si mě.
"Hmmm.... někdo tu večer nechce sušenky." výhružně jsem Inkymu zašeptal a on se naježil jako dikobraz. "To není fér!"
"Dobře, dobře....už to nikdy neudělám." omlouval se Inky a já si úlevně povzdechl. "Vyzkouším ten ... dy-na-mit.... ten nemá tolik čoudi.... Prásk..."
"NE!!! A dost!!!" zahřměl jsem, až všichni okolo mně uskočili. "Teď to tu uklidíme a už nechci o pokusech nic slyšet!!!" popadl jsem Inkyho a odtáhl ho do zpola vyvětrané místnosti. "Netušil jsem, že sušenky umějí létat...." mumlal praštěný Inky.
Úklid nám naštěstí trval jen do konce hodiny a pro tuto chvíli jsem Inkyho vyléčit z pokusnické nálady.

Bylo krásně slunečné počasí jako stvořené pro oběd na střeše. "Mňááám...." rozzářil se Inky nad svým obědem, který samozřejmě dělám já. Vždycky když se takhle rozzáří, nedokážu si pomoc, ale musím se chichotat. Teď se cpal špičkou párečku-chobotničkou, tyhle blbinky on prostě miluje.
Ze zdola jsem zaslechl jásot a křik. "Eh? Co se to děje?" tázavě jsem se podíval na Inkyho a šel se podívat dolů. Hlouček lidí obklopoval krásné auto, stojící na dvoře. "Idiot, parkovat na dvoře je proti školnímu řádu."
"Co se děje?" zeptal se mně Inky, když se postavil vedle mně. "Ale, nic. Jen nějaký idiot." mávl jsem nad tím ruku. "Princezna se vrátila!!" zakřičel dav tak, že to opravdu nešlo přeslechnout. "Cože!!" zakřičel jsem a vrhl se k zábradlí, divže jsem nepřepadl.
"Princezna?!"

Z nablýskaného auta vylez nejdřív nějaký kluk a pomohl vystoupit krásné dívce. "TA..." procedil jsem skrz zuby. Inky se na mě významně podíval a řekl: "Tak ona je ta... ta...ta... Bum." Kuchařka jej neminula. "Ta... ženská, které mám udělat ze života peklo?" zeptal se Inky tónem, ze kterého mi zamrazilo v zádech a zchladilo i můj vztek. Už se nějakou chvíli známe, ale ještě jsem na jeho tváři neviděl tak chladný a nemilosrdný výraz jako teď. Vypadal jako naprosto jiný člověk. Zatímco Inky probodával Marii svým pohledem, ona všem okolo mávala a přijala i několik krásných kytic. Kluk se rozhlížel nezúčastněně kolem.

Oba teď procházeli jednou z tichých částí zahrady lemovanou stromy a sloupy ozdobené popínavými rostlinami. "Ach, jak otravné." vzdechla si princezna a hodila květiny do popelnice, aniž by jim věnovala jediný pohled. Chlapec v tmavém obleku, který stál za ní, mohl spíš být již mladým mužem. Byl vysoký, jeho pleť měla nahnědlý odstín, nosil tmavé brýle a jeho vlasy měli neobvyklou barvu - perleťovou. "Co by si vaši fanoušci o vás pomysleli, kdyby vás slyšeli?" otázal se jí a sundal si brýle.
Jeho jasně žluté oči se upřeli na princeznu. Ta jen snobsky pohodila hlavou a pokračovala v chůzi. Mladík se jen pousmál. Náhle se ohlédl a zahlédl podivnou postavu částečně skrytou za jedním sloupem. Když však mrkl, postava byla pryč. 'Co...?'
"Děje se něco, Koukimi?"
"Ah, nic, vůbec nic." nasadil si zpět brýle a pokračovali dál.

"Ooh... zajímavé." medově pronesl Inky, který se teď skrýval v koruně stromu. "Tak, taková je naše princezna.... Velmi zajímavé." a olízl si chtivě rty. Já jsem se mezitím vrátil do třídy, neboť oběd se chýlil ke konci. Inky vešel do třídy a tvářil se spokojeně. "Princeznu si vychutnám." zašeptal mi, když okolo mně procházel. Trochu mi z toho zamrazilo. 'Ah...' Zazvonilo a do třídy vešel třídní učitel. 'Co se děje? ... snad ne zase nový student.'
Nikdo však za učitelem nevešel. Náš třídní řekl: "Jak asi víte, znovu se blíží výročí založení této školy." Třída se naplnila šeptem. "Výročí... málem jsem zapomněla... určitě bude nějaká slavnost... už se nemohu dočkat..." Učitel si pročistil krk. "Ehm, ehm... Toto výročí je o to víc významnější, neboť bude slaveno sto let od založení naší školy. Proto jsme se rozhodli místo tradičního festivalu uspořádat veliký ples. Nejlepší kostýmy a taneční páry budou odměněny hodnotnými cenami. Tématem bude Nebe a Peklo."
Po těchto slovech to bylo ve třídě jako v úle. Po očku jsem se podíval na Inkyho, ten se jen spokojeně usmíval. Byl jsem si jistý, že má něco za lubem, a to něco začne za měsíc... v den plesu. Ještě ten den bylo za Inkym snad sto dívek, žádající ho, aby jim byl tanečním partnerem. Inky je však vždy odmítl s tím, že již někoho má. 'Jsem si jistý, že všichni myslí na Princeznu.' Nejen její jméno se mi hnusilo.

Cestou domů jsem přemýšlel co může Inky mít tak za lubem. Když do mně jemně šťouchl. "Kdo je ta dívka?" a pokynul hlavou směrem k autobusové zastávce, na protější ulici. Stála tam hodně vysoká dívka, možná tak jako Inky. Nebyla ošklivá, ale ani nijak výrazná. Měla velké kulaté brýle, delší hnědé vlasy spletené v culíku a doslova zírala na zem. Patřila na moji školu, neboť měla naši školní uniformu.
"Nic o ní nevím, jen to, že je v prvním ročníku a všichni ji přezdívají 'bidlo', 'stožár' nebo 'maják'. Je mi jí líto." Posmutněl jsem, ale musel jsem pohlédnout na Inkyho neboť jsem ho slyšel se pochechtávat. Praštil jsem ho kuchařkou.
"Hej! Co je?"
"Opovaž se, .. opovaž se ji využít ke svým špinavým intrikám!!" zařval jsem na něj. Ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, jak moc řvu a podíval jsem se na ní. Můj křik ji samozřejmě vyděsil a proto uvítala přijíždějící autobus, do kterého spěšně nastoupila. Rychle jsem se otočil pryč a odcházel jsem. Inky se za autobusem ještě chvíli díval.

"Ji z toho vynech!" spustil jsem na něj, jen co se zavřeli domovní dveře. "Co máš? Děláš jako bych ji svedl."
"Něco horšího! Chceš ji využít!! To ti zakazuji!!" křičel jsem. Inkyho tvář potemněla a já ztratil hlas, udělal jsem krok zpět. On krok dopředu, já zase zpět, on dopředu,.... a takto jsme pokračovali, dokud jsem nenarazil na stěnu. Rukou jsem zašátral po zdi. Jeho tvář byla tak blízko, tak hrozivá... a já nemohl vydat ani hlásku. 'Co se to děje? Nemůžu se hýbat...'
Jemně mě vzal za bradu. "Ty mi nemáš co zakazovat... ani rozkazovat!" jeho hlas zněl tak temně. Je tohle skutečná podoba Inkubuse? Jeho uniforma zmizela v černé mlze a objevilo se jeho démonické oblečení. Lehce přejel palcem po mém rtu a celé moje tělo se zachvělo. 'CO?'
Jeho obličej se k mému začal pomalu přibližovat a moje srdce začalo tlouct ještě rychleji a rychleji. Prudce jsem zavřel oči. Cítil jsem jeho teplý dech, lechtal mě na tváři a já každým okamžikem čekal jeho rty na těch mých. I když jsem měl oči zavřené, věděl jsem, že je jen pár milimetrů ode mě.
Mé tělo se nijak nevzpíralo, bylo mu plně po vůli. Náhle jsem ucítil zvláštní pocit, jako když mě něco pomalu vysává. Mým tělem projíždělo zvláštní bodání, nebylo nepříjemné, právě naopak... bylo plné rozkoše.

Rozkoš náhle ustala a já ucítil jak se Inkyho ruka třese. Neuvěřitelně mě to vyděsilo. Inky padl na kolena a pak se stočil do klubíčka. "Inky!! Jsi v pořádku? Řekni něco!?" třásl jsem s ním.
"...p..ic... p...." prskal skrz pevně sevřené rty.
"Inky... Inky!!!" propadal jsem zoufalství.
"Panic!!!" vyletěl jak čertík ze škatulky a smál se jak maniak. "Panic a ještě nepolíbený!!!" Smíchy se válel po celé místnosti.
"Nepolíbený...hahahaha....!" moje prsty se škubali.
"Panic....hahahahaha." Sevřel jsem je v pěst a zatnul jsem zuby.
"Já už nemůžu... já umřu smíchy...." a rozvalil se na zemi jak dlouhý tak široký s hlavou u mých nohou. Těžce oddechoval. "Eh...Ack..." Musel jsem vypadat jak samotný Satan, neboť se začal potit a znervózněl...velmi znervózněl.
"K-Kasshy...."
"Gyaaaahhhh!!!" zařval jsem a teror mohl začít.
"O-Omlouvám se.... Auuuu..... slitování.... Auuuu.... Milost.... yaaaah... Ne, ne moji hrdost.... Aaaaaaaaaaaaaaa!!!!!" poslední výkřik se roznesl do širokého okolí.
"A jsi bez sušenek!!" zařval jsem zas pro změnu já a vběhl jsem do svého pokoje..
"Auuuuu....." zakňučel zmlácený Inky, který teď připomínal spíš palačinku než lidskou bytost.

Své slovo jsem dodržel a už to je 2 dny co jsem mu neudělal žádné sušenky, neviděl ani drobek natož drobeček. Podle toho také chudák vypadal. Byl celý sklíčený, bledý a vypadal opravdu uboze. Nemohl jsem mu však odpustit, udělal ze mně naprostého hlupáka, ještě horšího než se povedlo Marii. Rázoval jsem si to zrovna do školy a on za mnou doslova plápolal. "O-Omlouvám se!" už snad po sté zaskučel.
"To nestačí!" jsem mu odpověděl.
"Já to tak nemyslel, nemohl jsem se udržet.... je mi to vážně moc líto." Předběhl mě a pěkně prosil. Já se však rozhodl, že mě tak snadno neobměkčí. Sice jsem mu už částečně odpustil, ale to mu říkat přeci nemusím. Když však prošel okolo Ryua naprosto bez povšimnutí, bylo mi ho opravdu líto. Matně si vzpomínám, že se mně Ryu ptal co s ním je.

Inky se zasmušile díval na svůj oběd, ten jsem mu ještě udělal, ale bez těch roztomilých serepetiček. "Ach." Sebral jsem mu krabici. "Eh?" překvapeně se na mě podíval. "Jez!" přikázal jsem mu a dal jsem mu svůj oběd. Sedl jsem si vedle něho. Inky odklopil víko a radostně zavýskal. Svůj oběd jsem udělal tradičně - plný roztomilých blbinek.
Jakoby nic jsem se pustil do jeho obědu. Kupodivu Inky nijak nereagoval, jak jsem očekával. Jen si popřál dobrou chuť a vše snědl. Když jsem dojedl, uklidil jsem krabici do tašky a přešel k zábradlí. Zahleděl jsem se do dáli. Inky přišel ke mně.
"Neboj, k ničemu špinavému ji nevyužiji. Dej mi šanci se prokázat." v jeho hlasu byla slyšet žádost. 'On mě prosí?' Podíval jsem se na něj a on mi pohled oplatil. Lehce kývl hlavou.
Vzdychl jsem. "Dobře. Pokud jí neublížíš..." Samozřejmě jsem myslel onu vysokou dívku.

Inky kráčel zahradou, když dorazil k jednomu malému zahradnímu altánku. V něm seděla Marie i s tím mladým mužem. Když jej zahlédla sladce se usmála a pokynula mu, aby si přisedl. Inky jí oplatil úsměv a kývl hlavou na souhlas.
"Ach, vy musíte být Inkari. Hodně jsem o vás slyšela." její hlas byl med sám.
"Jsem poctěn, že jste si všimla mé maličkosti." zalichotil ji a rychlým pohledem přejel druhého muže. 'Hmm...'
Marie se jen zachichotala. "Ach vy lichotníku. Jak se vám líbí zde na škole?" nevinně se zeptala a chvíli pak s Inkym vedla nezávazný rozhovor. "Slyšel jste již o plese?"
"Oh, ano. Již se nemohu dočkat. Jistě to bude nezapomenutelná událost."
"Víte napadlo mě, zda by jste mi nešel za partnera." koketně se usmála a snažila se vypadat stydlivě. Inky se v duchu výhružně zasmál. "Jste si jistá, že jsem tím pravím? Měl jsem dojem, že již svého rytíře máte." a lehce pokynul k Kokimu a ten se jen usmál.
"Oh, Koukimi je můj bodyguard. Víte, sem tam točím reklamu. Ale přijmete moji nabídku, že?" zamilovaně se na něj podívala z poza řas.
"Je mi ctí, že mohu ...." udělal dramatickou pauzu. "Mohu vaši nabídku odmítnout." úlisně se usmál.
"To je....Cože?" oba sebou trhli.
"Neboť mojí partnerkou bude královna, která zastíní vaši nicotnou krásu." pronesl chladně Inky, postavil se a dvorně se uklonil. Ještě chvíli po jeho odchodu se ani jeden z nich nemohl hnout. "Ahhh!!" zakřičela Marie a roztrhla kapesník, který držela, vejpůl. "Jak se opovažuje!!!"
Koukimi si pobaveně urovnal brýle. "Odvaha nebo... namyšlenost?" zeptal se sám pro sebe. Marie by mu stejně neodpověděla, protože byla zaměstnána láteřením 'Tohle bude zajímavé.... opravdu nezapomenutelné.'

Inky se ještě chvíli procházel po zahradě a hledal onu vysokou dívku. Jak se procházel zjišťoval, že se odněkud line krásná hudba. Pomalu se začal rozhlížet a lokalizovat zdroj zvuku. Prodíral se stromy a menšími křovisky až dorazil k dalšímu altánku. Tenhle byl větší než ten kde potkal Marii. 'To je ona.' pomyslel si Inky a pomalu se přibližoval. Nevýrazná dívka hrála na zvláštně vypadající dechový nástroj.
Vypadal jako větší dlouhá lastura s několika menšími ostny. Hlavní část byla baňatější a měla otvor na foukání. Na oné části bylo na opačné straně několik děr pro prsty s menšími dírkami mezi dvěma většími. Ocas se držel podobně jako krk u houslí a i na něm byly díry.
Inky pozoroval jak mrštně se její prsty pohybují po tom podivném nástroji. Její hudba byla vskutku nádherná. 'Proč je tak nenápadná?' Dlouhý tón pomalu zeslábl. Dívka odložila svoji lastuří flétnu a zhluboka vydechla. Zvedla hlavu a všimla si Inkyho vykukujícího skrz zábradlí altánku. "Kdo jste?" zeptala se dívka poplašeně.

"Jsem Inkari a prosím přijměte moji omluvu. Nechtěl jsem vás vyrušit, ale vaše hra... na tento podivný nástroj mě prostě uchvátila." Lehce se usmál a vešel do salónku. Postavil se dál ode vchodu a také dost daleko od ní, aby se necítila ohrožena.
"Ach, děkuji. Jsem potěšena, že se vám moje ubohé představení líbilo." sklonila hlavu a červenala se, většinu toho však zakryli brýle. "Ubohá? Andělé by vám záviděli." řekl překvapeně Inky a zdůraznil to i svým výrazem. Dívka se zachichotala. "Už budu muset jít." řekla a popadla svoji flétnu a tašku. "Vážně jste vysoká...."
Tato slova ji přiměla se zastavit. Pevně objala prsty ocas flétny. "Tak proto, přišel jste si ze mně tropit legraci jako všichni ostatní. To proto jste sem přišel?" zeptala se ho s hněvem v hlase, bylo však znát, že zadržuje slzy. "Pouze jsem konstatoval pravdu, nechtěl jsem vás urazit." pronesl na svoji obhajobu.
"Maják....nenávidím to jméno!!!" rozlobeně se rozkřičela a otočila se při tom na něj. V očích ji byly vidět slzy. Chtěla utéct, ale Inky ji chytil za ruku, pevně, ale jemně, "Pusťte mě!"
"Nemáte právo nenávidět své jméno."
"Budu si nenávidět co se mi zachce!" snažila se svoji ruku vyprostit. "Toudai.... jmenujete se Toudai, že?"
"Jak to víte?"
"Jednoduše, sama jste to řekla 'Maják...nenávidím to jméno'." Inky pustil její ruku a ona udělala krok zpět. "Byla to jednoduchá dedukce." usmál se a lehce se poklonil.

"Tak jste přišel na to jak se jmenuji. Gratuluji." z jejího hlasu čišela zlost. "Hádám, že na tohle není teď vhodná doba, ale ..." udělal dramatickou pauzu a to dívku přimělo zůstat. "Nešla by jste se mnou na výroční ples."
"... ... ... Tak to by stačilo!!" rozzlobila se Toudai, když se probrala z počátečního šoku. "Ze mně si blázny dělat nebudete!! Stejně jdete s Princeznou, mě neoblafnete!!" křičela na něj a utíkala pryč. "Tu pidi mini trpaslici jsem odmítl!!!" křičel za ní Inky.
"Cože...?" Toudai se za ním ohlédla, když jí došel význam jeho slov. Jenže v témže zakopla o kořen stromu. "Kyaah!.... Auuu.... Au...!" pomalu se zvedala, ale nemohla na levou nohu. 'Můj kotník, bolí... ale naštěstí nevypadá vyvrknutě.'
"Není vám nic?" zeptal se Inky s nehranou starostlivostí. "Nesahejte na mě, vy úchyle!!" zakřičela na něj a praštila ho úzkou stranou tašky do středu hlavy. Inky se jemně zatřásl a uznale pronesl: "Rána je to dobrá, máte i dobrou mušku, jen by to chtělo ještě vylepšit ten švih, aby nebyl tak široký." lehce nadzvedl tašku trčícímu z hlavy a jemně se usmál.

"C-Cože?" Toudai byla teď dokonale zmatena jeho reakcí. "Kasshy mě takhle mlátí kuchařkou. Už jste o tom možná slyšela." a naznačil jí můj slavný švih 'Tisíc let sušenek', kterým ho vždy obdařím, když začne dělat vylomeniny. "Mh..hahahha...." dívka se nemohla ubránit smíchu a Inky se smál s ní. 'Není tak špatná.... ale... ale....'
"Hej, co to děláte?! Vraťte je!!" křičela Toudai, když jí sebral brýle a zkušeně uskočil zpátky, aby na něj nedosáhla. "Já to věděl! Já to věděl!!" pokřikoval, jako by se mu povedlo něco o čem všichni tvrdily, že je nemožné. Za velkými brýlemi se skrývali dvě veliké oříškově hnědé oči. Inky sám v úžasu nad její skrytou krásou zkoprněl. Což byla chyba, Toudai nebyla jen silná, ale i slušně mrštná.
Skočila po něm, povalila ho a během vteřinky se zmocnila brýlí a spěšně si je nasadila zpátky na tvář. Inky se pod ní pousmál. "Já to tušil." Ona zčervenala a spěšně si položila ruce do klína. "Barvu jsem nemyslel." šeptem pronesl a šibalsky se usmál. "Jste kokonem."

"C-Cože?!" rozlobeně, nebo spíše překvapeně, se Toudai zeptala a vyskočila na nohy. Inky se také zvedl, ale zůstal sedět se sklopenou hlavou. "Jste kokonem. Lidem se kokon jeví jako něco ošklivého, nevábivého a někdy i hnusného." Toudai se začala kabonit. 'Ten...'
"Ale když se kokon otevře..." Inky se náhle vymrštil, objal jednou rukou Toudai okolo pasu, přitiskl si ji k sobě a sundal jí opět brýle. "Odhalí světu nevídanou krásu." Jeho oči se upírali do jejích očí. 'Jeho tvář... je tak blízko... moc blízko. Co je? Ten zvuk....-Doky.... Doky-. To je... to je moje srdce? Proč tak buší?....' Jeho dech lehce dopadal na její pokožku.
'Coje, coje... coje..... Co je to?!?!' Její tvář rudla. "Aiiii...." skuhral Inky a zlomený v pase se svalil na zem. "A.. ah, promiňte!!" Inky lehce pozvedl hlavu. "To je dobrý." a snažil se přidušeným hihňáním zamaskovat bolestný sten.

"Prosím, vraťte mi moje brýle."
Inky se zvedl, upravil si oblečení a vrátil Toudai brýle. "Půjdete se mnou na bál?" Zeptal se jí Inky a dvorně se uklonil. Toudai se červenala. "Ale... já neumím tančit ani nemám oblečení."
"To nevadí, tančit vás neučím a šaty připravím."
"To po vás nemohu žádat!"
"Prosím, dovolte mi být květinou, která vám může nabídnout ten nejsladší nektar." Inky padl na koleno uklonil se ještě vice.
"Tak, tak... dobře. Přijímám vaši nabídku."

Inky se plížil domem jako nějaký přízrak. (ne, že by jím nebyl.) Už byla skoro půlnoc, když se domem kradl. "Sakra..." tlumeně nadával, když do něčeho narazil. -čmuch, čmuch- Jeho cvičený nos mu napověděl, že tu někde jsou sušenky. 'Mňam.... Po pořádné práci, pořádná odměna.'
Vůně se linula z kuchyně, tak jako vždycky. Inky opatrně vykoukl ze dveří a přísně hodnotil okolí. Už se poučil, že moje magické kruhy patří k velmi dobrým a že je může očekávat v blízkosti sušenek. Miska se sušenkami stála na kuchyňské lince, na svém obvyklém místě. Na témže místě byl také jeden magický kruh, o který se Inky už mnohokrát spálil.
Velmi opatrně se přiblížil k misce a chvíli ji pozoroval. Necítil však žádnou magii, kterou kruhy vydávají. Zpozorovat ji však může jen dostatečně zkušený démon, není to však vždy jisté. Mágové, kteří s kruhy pracují, dokáží často kruh udělat tak, aby emitovaná magie byla minimální.

Nic se však nedělo, Inky se doširoka usmál. "Dobrou chuť." Natáhl se pro sušenku, ale jen co se jeho ruka sušenky dotkla, ucítil bolest. "Auuuuiiiii....!!!" Z ruky se mu kouřilo. Foukal si ji jako šílený. Rozsvítilo se světlo, Inky se otočil se slzami v očích, a já stál ve dveřích s vítězoslavným úsměvem. "Trošku jsem studoval." řekl jsem nevinně a jen tak mimochodem jsem měl onu magickou knihu v ruce. "Ty! Dej to sem!" zakřičel a vrhl se po knize. Já jsem mu v tom nijak nebránil, taky nebyl důvod proč. "Aaaaarghhhh!!" I z druhé ruky se začalo kouřit. "Kýbl s vodou je tamhle v rohu." Inky na nic nečekal a vrhl se tam. Studené voda příjemně chladila.
"Aaaaah...." Inky si slastně ulevil. Já se jen usmíval a zvedl knihu ze země. "Proč?" zeptal se ublíženě. "Dělal jsem takový malý pokus. Napadlo mě, když mohou být kruhy mimo věci, které chceme chránit." Zvedl jsem jednu sušenku a zakousl se do ní.
"Proč by kruhy nemohly být vevnitř?"
"Cože? To jde?"
"Teď jsi si to vyzkoušel."
'To jsi mi nemusel připomínat.' uraženě si Inky pomyslel. Vytáhl ruce z kýblu, dobře polovina vody s vypařila a jeho ruce byly teď rudší než paviánův zadek. Povzdechl jsi.
"Tyhle jsou bezpečný." Podával jsem mu talíř plný sušenek. Bylo vidět, že tomu nedůvěřuje. Jenže mě znal, nenabízel bych mu faleš. Zakousl se do nich. "Mňam."

"Hádám, že je zbytečné se ptát jak to šlo." řekl jsem jen tak mimoděk, když jsem si sedal ke stolu. Inky si přisedl. "By jsi se divil.... a nasmál."
"Tak vyprávěj." Pobaveně jsem ho pobídl. On jen zavrčel a radši se věnoval sušenkám. Po chvíli však řekl. "Byla kokonem.... s titanovou skořápkou." Já se jen chichotal, tak nějak jsem si to dokázal představit. "V tom případě, to těžké teprve začíná." jsem trochu záhadně pronesl a opustil mrzutě se tvářícího Inkyho.