SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 02

Pěšky to mám do školy asi 45 minut, s Inkym to trvá přes hodinu, protože se všude zastavuje a všechno zkoumá - hlavně výlohu cukrárny. Při pohledu na něj se nemůžu ubránit chichotání. "Co zase?" neuvěřitelně ho tím štvu. "Ale, jen jsem si vzpomněl na tvůj první den ve škole." On se jen uraženě otočil. 'To je pravda. Už je to týden...'


"Jdu zase do školy." zavolal jsem ode dveří.
"Jak dlouho tam budeš ještě chodit?" zeptal se Inky otráveně."Ještě hodně dlouho, Inky." jeho jméno jsem zdůraznil. "Přestaň mě nazývat něčím tak ubohým!!" rozčiloval se.
"Není moje chyba, že nejsi schopný si vymyslet normální jméno. A jelikož jsi mi ještě svoje neřekl...." zbytek věty nebylo třeba. Inky jen vztekle vrčel.
"Je to legrace být ve škole?"
"Jak kdy, ale je to místo, kde se dá zažít spousta věcí. Je tam hodně lidí, studenti a učitelé, uklízečky, kuchařky máme i zahradníky, neboť v okolí školy je velká zahrada." Nazouval jsem si boty. "Jdu taky."
"Dob- Cože!" Vytřeštil jsem na něj oči. "Jdu do školy." zopakoval to.

"Počkat, to není jen tak! Nemáš školní uniformu,..." mávl rukou a měl na sobě uniformu, "...nemáš tašku,..." mávl rukou a měl tašku, "Učebnice dějepisu, matematika, japonština,.... etika,... " všechny učebnice vytáhl z tašky, "...nemáš průkazku a na to ti tvoje čáry máry nestačí." zastavil jsem ho v půli pohybu.
"Tohle není tak jednoduché, potřebuješ na to spoustu papírů a další spisy. Jako rodný list, adresu trvalého bydliště a co víc... potvrzení od svých rodičů nebo opatrovníka." uzavřel jsem diskuzi a vyrazil do školy, už tak jsem měl zpoždění. Ještě že tentokrát jsem měl kolo doma. Cesta naštěstí uběhla bez problémů a já se v klidu mohl posadit do lavice. Škola je dost velká budova s pěti patry. Přízemí hlavně zabírají různé kluby, kabinety s pomůckami a tělocvičny. Mimo budovu máme dokonce dojo. Moje třída je v druhém patře, protože jsem ve druhém ročníku. Pro každý ročník je vyhrazeno jedno patro spolu s kabinety většiny učitelů, kteří nás učí.

Tak jako vždycky jsem byl všemi ignorován. Za tu dobu co tu jsem, jsem si na to už zvykl, takže mi to ani nevadilo. Zvonek ohlásil začátek hodiny, ale ani po deseti minutách se učitel neukázal. 'Co se děje?' ptal jsem se sám sebe, když se otevřely dveře a vešel náš třídní učitel, co nás má na anglický jazyk a etiku. Nebylo by to divné, kdyby nás neměl po ránu mít matikář. Za ním šel .... 'INKY!!!' Usmíval se jako andílek.
"Toto je náš nový student a váš spolužák. Je v této zemi poprvé, tak se k němu chovejte slušně a pokud nebude něčemu rozumět, tak doufám, že mu pomůžete. Prosím představte se třídě." pokynul mu nakonec učitel. Já se mezitím v lavici snažil vypadat co nejnenápadněji. "Jmenuji se Angelo Demario di Inkari, prosím dobře se o mě postarejte." vykouzlil ten nejsladší úsměv.
"Kyaaaaaaah!!!!" řev holek mohl zbořit celou školu. Ještě jednou a zavolají na nás policii. Inky se posadil do poslední lavice, samozřejmě si mě všiml a hodil po mě vítězný pohled. 'Ten bastard, určitě svedl ředitelku.'

Hned první přestávku se okolo něj nahrnuly všechny holky ze třídy a vyzvídaly na něm kde co. Já jen otráveně koukal z okna, on si však dal záležet, abych všechno slyšel. "Se svými rodiči jsem hodně často cestoval. Itálie, Španělsko, Rusko, Portugalsko, Egypt,... hm Severní pól." teď se zarazil stejně tak jako dívky. "Nebo Jižní pól,... ach ten sníh vypadá všude tak stejně." udělal bezradný výraz a dívky se rozesmály. 'Oh, jak vtipné.' neodpustil jsem si jedovatou poznámku.
"Co se vám na Japonsku líbí nejvíc?" zeptala se jedna z nich.
"Na tuto otázku je jednoduchá odpověď." usmál se na ně a ony zase výskaly jak malý holky.

Když zazvonilo na oběd, na nic jsem nečekal a vyrazil na střechu, moje oblíbené místo, kde trávím většinu volného času. Tam jsem si ulevil. "Bastard, on si mávne má uniformu, chce papíry... si snad luskne prsty, či co!" nakopl jsem zábradlí.
"Jak jsi to poznal?" ozvalo se za mnou. Samým překvapením jsem nadskočil. "Jee... Musíš mě tak děsit. Hmpf... Kdes nechal fanynky?"
"Ani mi je nepřipomínej ... Ani kurník co navštívila liška není hlučnější. ... Ještě teď mě bolí hlava." opřel se o zábradlí. "Vážně jsi jen lusk prsty?"
"Ty o tom pochybuješ?"
Vzdychl jsem si. "Musí být skvělé, lusknout a mít co chceš." Jen tak jsem to zkusil a svému nezdařenému pokusu jsem se jen kysele usmál.

"Proč jsi vlastně volal Sukubu?"
"Eh?... Jo tohle? Chtěl jsem se pomstít."
"Aha." a okolo hlavy se mu objevily hvězdičky. "Rival ti ukradl tvoji lásku. Tak jsi se rozhodl zavolat Sukubu a tu mu předhodit. On by tvojí lásku odmítl a podlehl Sukubě, ty by jsi mezitím získal srdce své lásky. A jako třešničku na dortu...." ten to fakt dost prožíval. "By nakonec Sukuba toho kluka odkopla a on by zemřel opuštěn a všemi odsouzen. Aaaah.... Že?" vítězoslavně se na mě podíval, já však jen zakroutil hlavou.
"Tak tedy proč?"
"Máš pravdu v tom, že tu jde o jednu dívku, ale pomstít se ... pomstít jsem se chtěl jí. Chtěl jsem ji pozvat na rande a tak jsem upekl speciální sušenky jen pro ni....."
"A?.. A! No tak, pokračuj!" pobízel mě netrpělivě. To už se ve mně zase vařila krev, ještě stále jsem se svého vzteku úplně nezbavil. "Ta... TA!.... TA!! ... TA!!!" s každým -TA- jsem dupl do země. "Zadupala je,.... zadupala moje speciálně dělaný sušenky spolu s mojí hrdostí." Ještě chvíli jsem měl zatnuté pěsti, než jsem si byl jistý, že jsem dostatečně uklidněný.

Setřel jsem si z tváře slzy a otočil se na Inkyho. Teď to byl on, kdo plál plameny zlosti. "Inky..."
"Ta... TA!.... TA!! ... TA!!!" vážně bylo nutné mě parodovat? 'Eh?'
"Která to je?" Touha zabíjet z něj tryskala proudem. "To už je minulost...."
"NE! Nedovolím nikomu šlapat po sušenkách!!!"
'Aha, takže mu celou dobu šlo o jídlo.' Vzdychl jsem. "Tak?" a vztyčil se nade mě jako hora, což s jeho výškou nebylo nic těžkého. Vzdal jsem se a popsal jsem mu ji, ale jen pod slibem, že nebude jednat zbrkle. Navíc stejně byla do konce příštího týdne pryč, kvůli nějaké reklamě či co. Teprve pak jsem si v klidu mohl sníst svůj oběd, tedy aspoň tu polovinu, druhou mi nesnědl Inky. Po obědě následoval volný předmět. Pro tento předmět se vybíralo z různých oblastí - malířství, sochařství, zpěv, hudba, různá bojová umění i vaření či dokonce tradice čajových obřadů nebo tradiční japonské vějíře. Já chodím na lekce kendó, neboť mi to pomáhá udržovat duševní rovnováhu a aspoň ze sebe dostanu občas i vztek.

"To je fakt, ty nemáš ještě zapsaný svůj volný předmět."
"Na co chodíš ty?" zeptal se mě cestou ze střechy.
"Já chodím na Kendó."
"Eeh? Je to legrace?"
"No, občas ano. Náš mistr je moc hodný člověk, možná přísný a trochu i podivínský, ale rozhodně je spravedlivý."
Dojo bylo umístěno za školou obklopené stromy. Mělo tvar U a hlavní tréninková místnost byla v oblasti obloučku. Zbytek U-tvaru zabíraly místnosti pro převléknutí, malou kuchyň, toaletu a několik sprch. Sám mistr také v doju bydlel. "Ehh... Co to je, co to je?" rozradostněně se Inky ptal, když viděl malé jezírko s kapry a malou bambusovou fontánku. "Je to tradiční výzdoba japonských zahrad, stejně jako ty kamenné sloupy a lampy. "
"Je to tu moc pěkné."
"Pojď se převléknout nebo nám mistr napaří padesát dřepů."

Uniformy jsou zavírané ve skřínkách v šatně, každý student si ji však musí koupit sám. Pro Inkyho to však s jeho mávnutím nebyl problém. "Mám v tom tlustý zadek."[i] Poznamenal Inky, když se viděl. Tato poznámka se ovšemže neobešla bez mého chichotání. [i]"Tohle je nutná výzbroj, bez ní nemůžeš Kendó cvičit." uklidňoval jsem ho. "Hlavu ti chrání Men, ramena a horní část rukou Keigoiki, pro dolní část je Kote, trup je chráněn Do a nakonec boky pomocí Tare. Ty široký kalhoty jsou Hakama. Trénuje se pomocí bambusového meče, Shinaie." dokončil jsem svůj výklad.
"Pff." zaslechl jsem odfrknutí ode dveří šatny. Stál tam ... "Ryu-senpai?" Ryu je ve druhém ročníku, ... ne, na celé škole, ten nejlepší v Kendó. Navíc je hodně populární u všech holek, a není se čemu divit. Hodně se podobá Inkymu, má taky černé vlasy, ale svázané do vyčesaného culíku a sahají mu zhruba do půlky zad, je vysoký a působí autoritativně. Na rozdíl od něj má však světle zelené oči. Jeden by řekl, že to jsou dvojčata.

Jeden druhému pevně hleděl do očí a provokovali se tak navzájem. Ryu si znovu odfrkl. "Tak ty jsi ten nováček? Celá škola se nebaví o nikom jiném než o kluku, jehož jméno je tak dlouhé, že si ho nikdo nepamatuje." Pronesl jízlivě při oblékání. Již jsem dokázal vycítit, kdy Inky vrčí a teď to bylo i slyšet. Naštěstí do šatny přišli další studenti a místnost se zaplnila hovorem. Rychle jsem odtáhl Inkyho do Doja. Tam jsem mu ukázal, jak si protáhnout tělo před vlastní hodinou. Dveře se odsunuly a ... "Kasshy? Nevzpomínám jsi, že by jsi se zmiňoval o duchu, co neumí procházet stěnou." Kasshy je moje jméno.
"Ehm. Ehm." Inky se nadále rozhlížel okolo sebe. Náhle se před ním cosi mihlo a než se nadál, ležel na zemi s pěkně velkou boulí na hlavě. "Aiii...." tlumeně skuhral.
"Že bych se nezmínil o tom, že učitel je menšího vzrůstu." V hlavě jsem si zatím počítal, kolik plechů sušenek budu muset dneska upéct, abych ho uklidnil. Inky ze země vzhlédl. Náš sensei nebyl víc než 70 centimetrů vysoký, moc vlasů už na hlavě neměl, ale dobrý pozorovatel si nemohl nevšimnout jiskry v jeho očích.
Inky po něm sekl. Sensei však hladce uskočil stranou a na místě poskakoval jako hopsa koule. "Inky, ne!" ale bylo už pozdě. Inkyho hrdost byla vážně pošramocená a odplata si vyžadovala krev.

"To nebylo špatný, dědku!" Inky se dál po něm vrhal a sensei nadále jeho úderům uhýbal. 'Sakra, vždyť Inky je démon, pekelné stvoření! ... Sensei musí být opravdu úžasný, když s Inkym dokáže držet krok, ... ne, spíš si s ním hraje!' Vždy jsem senseie považoval za úžasného člověka, ale teď byl naprostá super-star.
A opravdu tomu tak bylo, neboť zrovna teď mu sensei skočil na záda a pořádně to křuplo. "Vážně jsi dobrý dědku, ale ... co kdyby jsi chvilku postál, ať tě můžu zabít!!" a Inky se po něm znovu vrhl.
"Ale, ale..." řekl stále poskakující mistr. "Pak by to nebyla taková legrace, že?" sensei ho očividně provokoval a výborně se při tom bavil.
"Hlupák, dělá ze sebe jen hlupáka." pronesl Ryu, který se náhle objevil vedle mě. "Ha...ha... on Inky má trochu horkou hlavu.... hehehe...." nervozně jsem se smál. "Inky? Vy se nějak znáte?"
"On-On...." 'Sakra!!' .... "On je můj vzdálený bratranec." vykoktal jsem nakonec ze sebe. Naštěstí se Ryu víc neptal, protože ho víc zaujal Inky. Ten se chopil Šinaie a sekl po mistrovi. Ryu se už už chystal mistra bránit, jenže byl příliš daleko. "HA!" Tento jediný zvuk vyplnil celé dojo a ještě chvíli zněl jako ozvěna. Všichni jsme ztuhli. Inky těžce oddechoval a pomalu se postavil.

"Dědku..."
"Chlapče, velmi jsi mě překvapil."
"Eh?"
"Máš velkého ducha, to je poznat z tvého výkřiku." Inky si přehodil meč přes rameno. Mistr ho nečekaně udeřil do žaludku.
"Nekryješ se. Padesát dřepů!"
"Coo?!" Mistr ho však umlčel přískokem na jeho záda. 'To muselo bolet.' Inky si nakonec uniformu musel sundat, celou lekci dělal dřepy, lehy a sedy, kotrmelce a vůbec jiná cvičení. Občas jsem se po něm podíval, bylo mi jasné, že krev v něm vře. Zdálo se však, že svým vlastním způsobem mistra respektuje.

"Auuiii....Hahhh... Konečně je konec. To je to takový pořád?" Ptal se unaveně Inky. "No skoro pořád..... jo a gratuluji k dokončení tvého prvního dne ve škole." Usmál jsem se a on se zazubil v odpověď. "Pokud nechceš skončit jako přítěž, začni pořádně cvičit." pronesl Ryu opět jedovatě. "Ryu-senpai!"
"Problém, človíčku?" zeptal se ho jedovatě Inky.
"Co jsi to řekl?"
"Copak,... ty jsi mě neslyšel?" pronesl sladko-jedovatě Inky.
Elektřina, která mezi nimi jiskřila, by mohla napájet celé naše město a ještě by byla dostatečná rezerva. "Ryu-senpai, mistr si vás žádá..." řekl student, který se objevil ve dveřích. Katastrofa byla zažehnána. 'Uff... to bylo o fous.'

S Inkym jsem byl ve školní knihovně a dělal jsem si některé domácí úkoly. Inky se však na stole jen líně rozvaloval. "Inky, měl by jsi si taky dělat domácí úkoly." Pomalu zvedl hlavu, zívl a zamumlal: "Jasně, jasně..." chtěl mávnout rukou. "Bez má-vá-ní." Zdůraznil jsem každou slabiku.
"Proč ne?"
"Je to podvádění." a zahleděl jsem se do knížky.
"Jak mohu podvádět, když používám své přirozené schopnosti?" zvedl se a opřel si hlavu o ruce.
"Na tom nic špatného není, ale..." odkašlal jsem si. "Všichni studenti tu tvrdě trénují, učí se, pracují ... ty jen mávneš rukou a hotovo. Nesnažíš se, nic pro to vlastně neuděláš... Neříkám, že tvé schopnosti jsou špatné, ale ..." vzdychl jsem. "Co to zkusit pomalým způsobem? Pomůžu ti s tím."
"Hmm, tohle je jedna z těch 'zábavných' částí školy, že?"
"Dá se to tak říct." 'Většina lidí, by řekla, že je to ta nejotravnější část.... Nebudu mu, ale zatím ničit jeho iluze...' uchechtl jsem se pro sebe.

"Zábavné věci dokážou být i pěkně únavné...." protáhl se Inky za chůze domů. Slunce se chystalo zapadnout. Já se na něj jen usmál.


Už jsem viděl školní bránu. "Dobrý dééén, človíčkůůů!" zpěvně zakřičel Inky, vyskočil a objal zezadu Rya, který měl dneska hlídku u vchodu. 'Už zase,... mám špatné tušení.' Tohle nebylo poprvé. "Ty..." Ryu se po něm ohnal Shinaiem. Inky však ladně vyskočil do vzduchu, udělal přemet a neméně ladně přistál. Nezapomněl se však při tom sladce usmívat, Ryu tenhle úsměv už také znal -Pojď si pro mě.-.
"Přestaň mi tak říkat!!" Ryu vyrazil a ranní rozcvička těch dvou mohla začít. 'Ah, Bože, to bude zase den...'
Prásk, .... prásk... Ozvalo se dvojnásobné bolestné zaúpění. Oba si drželi hlavy. "Vidím, že máte po ránu hodně energie." řekl sensei. 'Subeta-sensei... '
"Deset koleček kolem školy."
"Všechno je to tvoje vina...." Ryu polohlasem vrčel na Inkyho. Ten se jen šibalsky usmál. "Looser, platí oběd!" náhle Inky zakřičel a dal se do běhu. "Co?.... Hej!! Ty podvádíš!" křičel Ryu za chechtajícím se Inkym.
"Dobrý den Subeta-sensei."
"Tobě také, Kasshy. Není to mládí krásné?" položil sensei řečnickou otázku.
"Mám pocit, že tenhle den bude hodně dlouhý." 'Ano, tento den bude dlouhý, ale už se ho nemohu dočkat.' Od chvíle co do školy začal chodit Inky, jsem do ní začal chodit rád.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Edit. 4.3. : Opraveny některé chyby Smile

Tak další kapitolka je tu, zase je extrémně dlouhá ^^; Doufám, že si ji užijete stejně dobře jako tu první.

Enjoy :3

4.9
Průměr: 4.9 (30 hlasů)