SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 1

"Aiiiiiuuuu...!!!!" Vydávala postava splašeně lítající po celém domě, které se navíc kouřilo od pravé ruky, a ne málo. 'Už zase, cožpak se nikdy nepoučí...' Pomyslel jsem si, vzdychl jsem a odložil tužku. Onu postavu jsem našel v koupelně, jak si chladí ruku proudem vody. Ještě jednou jsem vzdychl. Postava se urazila a otočila se ode mně. Ona postava je vlastně on, je to kluk jako já. Jen s několika drobnými rozdíly, které snad nestojí ani za zmínku.... no, něco možná jo.

Je vyšší než já, má určitě přes 180, jeho vlasy jsou dlouhé až ke kolenům a jsou černé jako noc, jen jeden pruh vlasů je rudý jako krev. Jeho oči jsou na tom stejně, černé a hluboké tak, že by se v nich dala utopit i velryba. Teď na mně dělal psí oči a ještě kňučel. Podrbal jsem se na hlavě a trochu si rozcuchal krátké a hnědé vlasy. "Nojo, tak pojď." Radostně zavýskal a pelášil za mnou. Jen nevím proč jsem si připadal, že za mnou jde kudlanka. Vrátili jsme se do kuchyně k objektu, který mu způsobil onu popáleninu – k talíři s domácími sušenkami.

Nejdřív jsem mu ošetřil ruku a až pak jsem ho pustil k talíři. Jeho radost neznala mezí, hned je rozkošnicky do sebe cpal. Já jsem se posadil naproti němu a pozoroval ho. Nikdo by mi nevěřil, že mě tenhle kluk chtěl před pár dny zabít, ani já tomu vlastně moc nevěřím.

***

Jako obvykle jsem šel ráno do školy. Dům, kde bydlím patří tetě a strýci, kteří nejsou mými blízkými příbuznými, ale jsou snad jedinými, které mám. Moje rodiče zemřeli když mi bylo 7. Nějakou dobu jsem si pobyl i v dětském domově, ale to jen dokud se nevyřídily všechny nutné formality. Teta i strýc jsou hodně přísní a mají na mě velké nároky, naštěstí jsem dost nadaný, a tak nemám se svojí školou pro bohaté problém. Ano, teta i strýc vlastní a vedou jednu velkou firmu v zahraničí, proto je vídám jen zřídkakdy, a taky proto mě poslali na tuhle školu pro děti z vyšší společnosti. Naštěstí se mi je podařilo přesvědčit, že nepotřebuji chůvu, a tak teď žiji sám ve velkém domě na okraji města. Kondici si udržuji ježděním na kole, ale autobus také občas využiji.

Dnešní den však pro mě byl speciální, rozhodl jsem se požádat jednu krásnou dívku ze školy, zda by se mnou nešla na rande. Hodně jsem si věřil, neboť zde na škole patřím mezi padesát nejlepších studentů, nebyl jsem ani nikterak ošklivý. Sice nosím brýle, ale ty jsou malé a moderní. No sice moje výška, něco málo přes 160, není nijak úchvatná, ale to snad nebude na překážku. Nesl jsem jí moji domácí sušenky, trvalo mi měsíc než jsem by spokojený s receptem. Pečení je moje hobby, hlavně sušenek.

Zhluboka jsem se nadechl, stejně jsem byl nervní. Ještě jsem žádnou dívku na rande nepozval,... a ona byla tak populární a oblíbená. 'Ah, už jde.' vydechl jsem. Nesla se jako princezna, a tak jí i všichni přezdívali. Její blonďaté kudrnaté vlasy byly perfektní, její sladký úsměv byl perfektní, její hlas byl perfektní a školní uniforma jí perfektně sedla. Bílé volánky na okraji béžové sukně, která sahá až pod klena. Bílá košile s mašlí u krku, překrytá béžovou vestou se znakem naší školy – třemi hvězdami.

"Ah...!" Jsem se tak zasnil, že jsem zapomněl, co vlastně chci dělat. Podél chodby se už nashromáždilo hodně studentů i studentek obdivující její krásu. Už byla u mě. 'Teď nebo nikdy.'
"S-Slečno Marie." Vykoktal jsem ze sebe a udělal krok dopředu.
"Copak?" sladce se na mě usmála. 'Je tak úžasná...' rozplýval jsem se.
"P-Prosím přijměte tento můj skromný dárek." Uklonil jsem se jí jako níže postavený dvořan.
"Ach~ To je od vás tak milé." sladce zašvitořila a já cítil jak rudnu. "Co to je?" tón jejího hlasu mě přiměl se narovnat. 'Co sem to tam sakra zabalil?!??' V malé krabičce ležely sušenky. 'Ach, díkybohu je to OK'.
"To, to jsou domácí sušenky. Sám jsem je upekl, snad vám budou k chuti. Skvěle se hodí k..." ani jsem nedopověděl, neboť se na její tváři objevil znechucený výraz. Pustila krabici na zem a začala na sušenky dupat. "Já nemohu přijmout něco tak špinavého od špinavého chlapce z dětského domova." sladký med v jejím hlase mi připadal jako ten nejsmrtelnější jed a její cinkavý smích probodával každý kousíček mého těla. K jejímu smíchu se přidával i smích ostatních.

"To si ten nuzák myslel, že ji může požádat o rande? ... Jak nechutné... Z dětského domova... Odporné... Vrať se do špíny kam patříš!..."
'Ale... Ale... já ty sušenky udělal s láskou.' Aniž bych si to uvědomoval, nahrnul jsem rozdupané sušenky zpátky do pomačkané krabice. Zbytek dne byl pro mě zahalen v mlze. Jen matně si vzpomínám na matematiku, dějepis, náboženství.... a ten den jsme snad měli i etiku. Až cestou domů jsem se probral a popadl mě nepředstavitelný vztek jako nikdy předtím.
"Ta... TA... TA!!!!" nemohl jsem nalézt slovo jak ji popsat, tak jsem jen nakopl nevinnou popelnici. Pak jsem se konečně uklidnil. Několikrát jsem vzdychl a šel posbírat odpadky, které se rozletěly na všechny světové strany. Už jsem to měl hotový, když jsem si všiml, že z popelnice nejspíš vypadla i velká kniha. "Kdo mohl vyhodit tak krásnou knížku?" Byla vázána v kůži a vypadala i velmi staře. "Magické rituály....? Eh?" už chápu proč ji vyhodily. Taková blbost. 'Ale je to škoda. Je fakt moc pěkná... A co si ji nechám, v knihovničce mi bude aspoň dělat parádu.' Při této myšlence jsem ji lehce očistil a šoupl do tašky.

Domů jsem se dostal až dost pozdě večer. Kolo jsem nechal ve škole. Abych se uklidnil, zadělal jsem těsto na sušenky a dal je péct. Moje oblíbené čokoládové s kousky kokosu a čokolády. V obývacím pokoji, který by se dal skoro použít i jako malý taneční sál, jsem si sedl do křesla a podal si svoji novou knihu. Naštěstí nebyla moc špinavá a ani vazba nevykazovala žádné vážnější poškození. Náhodně jsem ji otevřel uprostřed a začal listovat. "Magický kruh pro démona,.... ďábla,... přízrak,.... draka,..... Oi, oi, kdo by takovému blábolu věřil." Nervózně jsem se zasmál. Něco krásně zavonělo. "To už je to hotový?" ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem knihu prohlížel.

***

To, že mě budou ostatní druhý den ve škole ignorovat a špitat si mezi sebou, mě ani nepřekvapilo. Navzdory svým výsledkům, jsem tu nikdy nenašel žádného kamaráda ani kamarádku. Když jsem zahlédl Marii, znovu jsem ucítil nával vzteku a radši jsem rychle vyklidil pole, než znovu vybouchnu. Už tak to mám těžké, nechci být ještě znám jako démon. 'Démon...? Hmm...' Zavrtěl jsem hlavou, 'Pitomost.', Vyhnal myšlenku na podrobnější prozkoumání magické knihy z hlavy. Několik dalších dnů se táhlo v podobném duchu, dokonce i kolo zůstalo ve škole. Až čtvrtý večer od oné události jsem to nevydržel a začal jsem pořádně listovat knihou. Trochu jsem doufal, že její "pitomosti" mi ten šílený nápad nakonec vyženou z hlavy. Kdo by ve 21.století věřil na magii, že?

Spíš než čtení mi to připadalo jako de-kryptování. Byla psána směsicí staré japonštiny, angličtiny, francouzštiny a snad i němčiny. V těchto okamžicích jsem byl za náročnost mých příbuzných vděčný. "Eh... Su-Sukuba...? Sukuba?..." Zamyslel jsem se. "Kde jsem to jen slyšel...?" zaběhl jsem k počítači a během chvilky jsem našel popis. "Sukubem je označován ženský démon, který svádí muže." předčítal jsem z internetové stránky. Článek nebyl moc obsáhlí, ale stačil na to, aby se mi začal v hlavě rodit plán. Nejdřív jsem však šel knihu ještě pořádně prostudovat. "Takže pokud provedu tenhle rituál, tak si ze Sukuby udělám svého otroka. To znamená..." začal jsem rychle chodit po místnosti. "To znamená, že se nebudu muset bát její moci. A až bude mým otrokem, nechám ji hrát mojí přítelkyni... ANO... Zostudím Marii, nechám ji ochutnat stejné ponížení jaké ona dala mě. Až ji ve škole uvidí, bude jim Marie připadat tak úžasná jako bílý flek na bílé stěně. Hahahaha!!" Smál jsem se jako maniak

Celý víkend jsem strávil kreslením magického kruhu. Nebylo to vůbec jednoduché, ani nevím kolik balení kříd jsem na to spotřeboval, ale konečně v neděli večer to bylo perfektní. Už jsem svůj výtvor zkontroloval snad stokrát. Cítil jsem stejnou trému jako když jsem chtěl dát Marii své sušenky. "Jen počkej, ty náno pitomá!! Ty... Ty ďáble s maskou anděla!!" musel jsem se vydýchat. "Ještě mě budeš prosit, abych na tebe vůbec promluvil.... NE!... Abych se na tebe vůbec podíval!!" Konečně jsem ze sebe dostal všechen vztek, protáhl jsem se a zapálil šest svící z pravého včelího vosku. Za patnáct minut bylo šest a toto číslo bylo pro rituál velmi důležité, neboť jinak bych se stal její svačinkou. Setřel jsem si studený pot. 'Copak můžu něco ztratit?'

Čas pomalu ubíhal, nastavil jsem si stopky, abych se nezpozdil ani o vteřinu. 'Teď!' zaříkávadlo jsem už znal nazpaměť, každý den jsem si ho opakoval. Neměl jsem v něm jedinou chybičku. "Zjev se, služ mi! Sukubo!" zakřičel jsem finální slova a v okamžiku vykřičníku jsem měl pocit, že to stejně nevyjde. 'Ale, bylo to legrace...' Plamen svící se najednou zvětšil a začal vířit. "Uaaah!" vykřikl jsem a uskočil dozadu. Plameny se oddělily od svící a začaly se točit ve středu a tam se také začalo něco formovat. Nejdřív to vypadalo jako velká černá čmouha, ale pak to začalo růst... rozpínat se a vyplňovat prostor. Stíny běhaly po místnosti jako by byly živé a šeptaly něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Stín se pomalu proměňoval do lidské podoby a já si mohl začít všímat detailů.

To co vypadalo tak mohutně a strašidelně, se ukázalo býti obřími pavučinově tkanými motýlími křídly. Prostor mezi jednotlivými vlákny byl vyplněn blankami zbarvené do té nejrudší rudé, jakou kdy svět poznal. Ty křídla mě naprosto uchvátila a mé srdce bušilo jako o závod. Plameny zmizely a svíčky se znovu rozhořely, jako by se nic nestalo. Postava byla ke mě zády, schoulená v klubíčku, pomalu zvedla hlavu a já si všiml černo černých vlasů s jedním rudým pramenem, tak jako byla křídla. Postava se pomalu postavila a kompletně svojí přítomností vyplnila prostor. Otočila se na mě. Její tváři dominovaly černé hluboké oči, její rysy byly krásné hladké, naprosto bez poskvrny.

"D-Dobrý večer..." vykoktal jsem, sice to bylo zdvořilé, ale pro tuto situaci naprosto hloupé. Postava naklonila hlavu do strany, jako by mě zvědavě pozorovala. "Slečna Sukuba, že?"
'Co to plácám za pitomosti!!?' Pot mi stékal po tváři. "Sukuba?" Hlas postavy byl hlubší, panovačný, rozkazovačný a dával značně najevo svoji nechuť vůči mně.
"A-Ano! Zavolal jsem Vás tímto rituálem." A obranně jsem před sebe postavil rozevřenou kouzelnou knihu. Postava mi ji vzala z ruky. "Huh?...." koul jsem se nejdřív nahoru a pak dolu. Ona byla mimo kruh. "Kyáááh!!! Jak to, že jste mimo kruh?!" hystericky jsem křičel.
"To je naprosto jednoduché, človíčku." ten med okolo slova -človíčku- nebude zrovna nejsladší. "Ale, nejdřív tě musím pochválit, ten kruh i zaříkávadlo. Ještě nikdy jsem se nesetkal s ničím tak perfektním od pouhého smrtelníka." Já se jen potil.
"Ale, je tu jedna drobná maličkost."
"J-Jaká..."

"Řetěz, který jste tvořil slovy byl opravdu mířen na Sukubu, ale kruh-klec, který jste nakreslil, byl pro mě ... Inkuba." jeho úsměv měl daleko od uklidnění. Byl plný lstivosti a triumfu.
"Jak je to možné, aspoň desetkrát jsem to zkontroloval!!" Vyskočil jsem na nohy a dýchal jako parní kotel. "Tady..." ukázal prstem dolů k místu přechodu stránek a sladce se usmál, asi tak jako lovec před zakousnutím své kořisti.
Já tam dolů jen zíral a až teď jsem si uvědomil svojí chybu. Bezmocně jsem k němu vzhlédl. "Ano přesně tak, je tu vytržená stránka." utápěl jsem se v jeho medu. Kolena se pode mnou svezla. "To znamená, že mě k tobě nic nepoutá... takže...." olízl se. "Můžeme přejít rovnou k věci." vrhl se po mně a povalil mě na zem. "Co to děláte?" zoufale jsem zakřičel.
"Jdu si vzít tvoji duši. Nebo jsi si snad myslel, že jen tak odejdu? ... Děcka sice nejsou můj obor, ale nu což.... přeci se nevrátím domů s prázdným žaludkem, že?" Ten úsměv, se nedal slovy popsat. Už už se chystal mě vysát, když se zastavil a začenichal.... "Co to tu tak krásně voní?..."

"Voní...?" až teď mi to docvaklo. "Sušenky!!" zařval jsem a letěl do kuchyně. Než jsem se pustil do rituálu, dal jsem je péct a úplně jsem na ně zapomněl. Rychle jsem je vyndal a dal na talíř. "Ah... Díky bohu,... nespálily se... Auč." Trhl jsem bolestí a sáhl si na čelo. Bolelo jako čert. "Jak to?" Otočil jsem se a spatřil skloněného Inkubuse a aura okolo něho nebyla zrovna přátelská. "Uh..."
Zvedl jsem a nejenže měl na krajíčku, ale jeho čelo bylo rudé. Jak jsem se prudce zvedl, abych zachránil sušenky, musel jsem ho praštit do čela. "M-Moc se omlouvám, hned dojdu pro lékárničku!"
"Tohle ... je to voňavé?" v půli kroku jsem se zastavil. Inkubus civěl na talíř a čenichal okolo něj jako pes. "Ano, to jsou moje domácí sušenky. Dal jsem je před rituálem péct. Mě napadlo, že Sukuba asi nebude nadšená když ji jen tak vyvolám, tak jsem je chtěl nabídnout na usmířenou a .... ale to je teď stejně jedno...." sklonil jsem hlavu a čekal jsem až mě vysaje. 'Nemá cenu utíkat, tohle je můj konec.'
"Hej, jak dlouho tam budeš tak blbě stát?"
Tohle mě naštvalo a zařval jsem na něj: "Pokorně tu čekám na svůj osud, blbečku!"
"To rád slyším... až na toho blbečka.... Další!" přikázal mi a dal mi pod nos prázdnou misku. "Eh?"
"Došly." Jako tupec jsem se podíval do misky, na něj a pak na stůl. "COŽE!! Vy jste je všechny sežral! Nenechal jste ani drobeček!" Prohledával jsem okolí stolu, misku i troubu. "Vždyť si ze žaludku uděláte mrzáka!"

"Hloupý tvore! Jsem Inkubus." Vážně vypadal uraženě. Položil misku na kulatý stůl. "Není to oficiální styl, ale co bys řekl na změnu smlouvy?"
"Změnu?" Posadil se na stůl, přehodil nohu přes nohu a zaujal vyzývavou polohu.
"Ano. Jelikož prvotní smlouva nebyla podepsána, měl jsi zaplatit svojí duší." Polkl jsem a tím jsem ho dobře pobavil. "Mám pro tebe jinou dohodu. Ty mi budeš dělat ty...."
"Sušenky."
"Sušenky a já nechám tvoji duši na pokoji. Stejně vypadáš naprosto nesexy, nevyvinutě a bez chuti." Vzplál ve mně plamen vzteku 'Ten....'
"Tak, co tomu říkáš?"
"Copak mám jinou možnost?"
"Hodný chlapec." Inkubus se usmál a mávl rukou. Zničeho nic na stole zavířily rudé okvětní plátky a jak zmizely, byla na stole smlouva a kalamář s brkem. Vzal jsem brko du ruky a ... "Ten kalamář je jen těžítko, podepiš se svojí krví." řekl Inkubus, jako by to byla jen bezvýznamná poznámka pod čarou, neboť kalamář byl prázdný. Mně to však zase rozproudilo krev v žilách, což možná byl i jeho úmysl.

"Hodný chlapec." a smlouva i kalamář-těžítko zmizely v záplavě rudých okvětních lístků. Já jsem se odebral ke kuchyňské lince, neboť mi bylo jasné, co hned chce. Vzdychl jsem. 'Proč bych si měl ztěžovat, vždyť žiji.'
Když jsem plech strčil do trouby, šel jsem ho najít. Našel jsem ho v obývacím pokoji, rozvaleného na pohovce. Křídla mu zmizela a tak jsem místo zírání na ně, mohl obdivovat jeho postavu. Tu by mu záviděli i vrcholový sportovci, sice nebyl samý sval, ale že je má bylo znát a ví jak je používat. Na sobě neměl zrovna moc oblečení. Měl krátké přiléhavé kraťasy, které dávaly vyniknout nejen jeho bokům. Od těch se táhly proužky kůže ke stejně přiléhavým podkolenkám. Boty na sobě neměl, a tak byly vidět jeho drápy, které nejsou zrovna lidské. Hruď mu zakrývalo jen něco, co se podobalo lambádě a mělo stejný účel jako kraťasy. Jak jsem se na něj tak díval, zachytil jsem jeho pobavený výraz a lehce nadzvednutý koutek úst.

'Ten bastard se očividně dobře baví.'
"Kde jsou?" Nebylo těžké uhádnout o čem mluví.
"Pečou se v troubě, zhruba za půl hodiny budou." řekl jsem uraženým tónem.
"Co~, tak dlouho?"[\i]
[i]"Jestli chcete zjistit, zda si ze žaludku můžete udělat mrzáka, klidně si je snězte hned."
Jeho naštvaný pohled a tlumené vrčení mi bylo dostatečným důkazem, že jsem ho namíchnul. To, že mě může během chvilky zabít a způsobit mi nepředstavitelné bolesti, mě snad ani nezajímalo. Nenechám si takhle poroučet. "Pojďte se mnou."
"Kam?"
"Do vašeho pokoje, přeci nebudete trávit každou noc na pohovce."

Zavedl jsem ho do druhého patra. "Tady je můj pokoj a tenhle vedle je váš." Otevřel jsem a ukázal mu ho. Byl vlastně stejný jako můj pokoj, postel, 2 skříně, poličky, skříňky a stůl se židlí. Jen nebyl vybavený. "Hned vám ho vybavím, nebo alespoň ustelu pro zatím postel."
"Už s tím dej pokoj!" rozzlobil se mi za zády. "S čím?" nechápal jsem.
"S tím 'Vy, vaše ....' .. bla bla bla... Připadám si jak starý dědek."
"OK." A pokrčil jsem rameny. Je vážně těžké se v něm vyznat. V jednu chvíli vás chce sežrat, v druhé po vás chce péct sušenky. Postel jsem mu povlékl a zrovna jsem se rozhlížel, co bych ještě mohl udělat, když jsem ze zdola zaslechl řev. Vběhl jsem do kuchyně a nestačil se divit, Inkubus poskakoval po místnosti a řval bolestí.

"Co se ti stalo?" běžel sem k jeho schoulenému já. "Ty bastarde!! Ty jsi tam vytvořil ohnivou bariéru!!!" Nadával a foukal si spálenou ruku. Nechápavě jsem na něj koukal. 'Bariéru...?' Pak mi to došlo. On si sáhl na rozpálenou troubu a spálil se. Nedokázal jsem zadržet chichotání. "Ty se mi opovažuješ smát?!? .. au au..."
"Ta...Ta...Tam...." smíchy jsem nemohl mluvit. "Není bariéra, to jsi se jen spálil o troubu. ... Počkej, hned ti to ošetřím." Ze skříňky v koupelně jsem přinesl první pomoc. "Teď to bude trochu štípat." Jeho reakce však byla naprosto .. dětinská. "Auuu. Ty mě chceš zabít!!"
Mám jen jedny nervy. "Když budeš hezky držet a ticho, dostaneš sušenku."
"Stejně je děláš." řekl uraženě.
"Přidám na ně čokoládovou polevu." Teď byla řada na mně, abych se sladce usmál. Zabralo to, Inkubus si poslušně sedl a držel. "Tak, hotovo a koukám, že v ten pravý čas." Sušenky už byly hotové a Inkubus vypadal jako malé štěně vítající svojí misku. "Nech je aspoň ještě pět minut vystydnout." Káral jsem ho, když se jich chtěl hned zmocnit. Hodil po mně vyčítavý pohled.

Z lednice jsem podal mléko a z komory čokoládovou polevu. Na rozdíl od minula je nesežral na posezení a dokonce i na mě vyšlo. Spokojeně vzdychl a já se začal chichotat. Na čele mu naběhl křížek vzteku. Hřbetem ruky jsem si přejel po puse a on udělal to samé. Hned zjistil proč se chichotám, měl čokoládu úplně všude.

Provedl jsem ho celým bytem a ukázal jsem mu jak se používá koupelna a další zařízení. Obzvlášť splachovací záchod ho uchvátil. A než se někdo z nás nadál, byla skoro půlnoc. "To už je tolik?" mohutně jsem zívl. "Budeme pokračovat zítra, jo?" Naštěstí proti tomu nic neměl, taky asi byl unavený. 'Musím mu sehnat nějaké oblečení, nebo nastydne...' napadlo mě ještě než sem se svalil do postele.

***

Konečně jsem se probral ze vzpomínek, jen abych našel jeho pobavený a podrobený obličej jen pár centimetrů přede mnou. Jeho pokus byl obdařen hřbetem kuchařky, kterou sebou tahám pro případ nutné sebeobrany. "Dost ulejvání, jde se do školy." řekl jsem a vyrazili jsme. Ještě předtím jsem však do misky dal pár sušenek, které jsem předním schoval a postavil je do ochranného magického kruhu, o který se mi můj malý Inkubus Inky spálil.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Edit 20.3.2011 : Opraveno spoustu gramatických chyb XD

Varování: Je to přes 5 stránek dlouhé, omlouvám se, ale nedokázala jsem najít místo kde bych to mohla dobře rozdělit ^^; tak to tu máte v kuse. Snad se vám to bude líbit. Chyb je tam určitě jak máku v poli, pokud je něco opravdu hrubka, neváhejte mě na to upozornit, v nejbližší době to opravím.

Snad je to dost přehledné, používám jak přímou řeč na nový řádek (větší rozhovor) tak i v textu (krátké věty, jeden člověk).
.
Podle ohlasů můžu napsat další kapitolky Wink

4.81818
Průměr: 4.8 (33 hlasy)