SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 05

Inky – Kapitola 05

Protože byl bál v pátek večer, mohl jsem ráno spát jak dlouho jsem chtěl.... čistě teoreticky. Prakticky tu byl jeden dotěrný Inkubus, dožadující se sušenek. Nezbývalo mi nic jiného než vstát nebo poslouchat jeho brblání. Toudai ještě spala, ani se jí nediví, já bych taky spal. 'Zív.... Zatracený Inky....' mumlal jsem si v myšlenkách zatímco jsem zadělával těsto. Vzbudil mě před osmou, takže jsem nespal ani 7 hodin. Mohutně jsem zívl.

Dal jsem sušenky do trouby a šel si dát ranní sprchu. 'Snad mě voda probudí.' Když jsem si v koupelně sundaval pyžamo, vzpomněl jsem si na senpaie... hned jsem ucítil jeho ruku rejdící po mém těle. Zamrazilo mi. Jemně jsem se špičkou prstů dotkl svých rtů a znovu jsem ucítil senpaie. “Sakra!!“ zakřičel jsem a pustil jsem na sebe ledovou sprchu. Měl jsem co dělat, abych pod ní aspoň 5 vteřin vydržel. Když se mi podařilo trochu uklidnit a vyčistit si hlavu, šel jsem zkontrolovat sušenky.

“Ještě chvíli a budou akorát.“ vesele jsem prohodil, když jsem viděl, jak křupavé budou. “Eh...? Kde je Inky?“ Uvědomil jsem si, protože většinou když je doma, se mi plete v kuchyni. Šel jsem se podívat k němu do pokoje, ale tam nebyl. Zkontroloval jsem i ostatní místnosti, ale nebyl nikde k nalezení. “Počkat... tak mě napadá... Jak se dostal z pokoje?..... “ Povzdechl jsem si. 'Určitě mávl rukou nebo tak... haha...' Vrátil jsem se do kuchyně neboť byl čas vytáhnout sušenky. Někdo přišel do kuchyně. “Dobré ráno, Inky.“ pozdravil jsem ho a on se mlsně zadíval na sušenky. “Mňam... mňam....“

“To po tom včerejšku nejsi ani trochu unavený?“ zeptal jsem se ho.
“Ne ani trochu. Jsem Inkubus, mi se hned tak neunavíme.“ a už už se sápal po jedné sušence. “Až po snídani!“ Lehce jsem ho okřikl a dal je do kouzelného kruhu na kuchyňské lince. “Brbly .. brbly....“
Pustil jsem se do přípravy snídaně. Inky se ke mně přidal. Což bylo neobvyklé, neboť to nikdy předtím neudělal. 'Asi ho něco trápí.... a já asi tuším, co to je.' Povzdychl jsem si. Bylo mi Inkyho docela líto, možná nemá srdce člověka, ale to neznamená, že ho má z kusu ledu. Nemůžu se prohlásit za znalce lidských povah a tak, ale... ale občas se mi zdálo, že Inky... svým smíchem, vtipy (občas pěkně perverzními) a nevyzpytatelnou povahou něco maskuje.

“Děje se něco?“ zeptal se mně Inky, neboť jsem na něj už notnou chvíli jen zíral. “Eh?... N-Nic, vůbec nic.“ a rychle jsem se pustil do přípravy jídla. “Jen mě zarazilo to, že mi pomáháš s přípravou snídaně a ne jen konzumací.“ řekl jsem se smíchem. Inky si jen lehce odfrkl. Za chvilku jsme to měli hotové, já si šel číst a Inky se zase někam ztratil. Netrvalo to ani patnáct minut a šel jsem ho hledat. Nemůžu si pomoct, jakmile si o někoho začnu dělat starosti, nepřestanu dokud z něj důvody nedostanu, i kdybych je měl vymlátit. Poslední možnost si na Inkym mohu dovolit, má tvrdou palici.

Okolo domu je pěkná zahrada, no spíš je to jen shluk trávy, nějakých křovin a stromů. Pozemek se táhne do dáli, daleko za dům. Ať jsem se rozhlížel jak jsem se rozhlížel, nemohl jsem Inkyho najít. 'Hmmm.... Kdybych já byl Inky, kam bych se ztratil, kdybych chtěl být sám?' ptal jsem se sám sebe v duchu. Jak jsem se po verandě vracel domů, zafoukal vítr. “Eh?.... To je ono!“ Málem jsem to místo úplně přehlédl. Vyběhl jsem do druhého patra, jedním oknem jsem hbitě vyšplhal na okraj střechy a plazením vpřed jsem se dostal až na vrchol. Najít pak Inkyho nebyl problém. Ležel na opačné straně střechy a měl zavřené oči. 'Sice jsem ho našel, ale... co teď? No, vím že je OK. Tak ho nechám být.'

Pomalu jsem se vytratil ze střechy. Inkyho tajemný výraz ve tváři mě však nechtěl opustit. V takových chvílích jsem zmizel v malé knihovně a začetl se do magické knihy. Studoval jsem kruhy a několik jednoduchých už umím na zpaměti i se zaříkávadlem. Nikdy jsem je však neprovedl, nebyl důvod a taky jsem se bál co by mohlo vylézt. 'Jo, zase něco vyvolám a dokonce života nebudu péct nic jiného než sušenky...' kysele jsem si pomyslel. 'Ale... od chvíle co tu je Inky se hodně změnilo. … Připadám si … šťastnější?' Položil jsem knihu na klín. “Eh?... Tohle kouzlo si nepamatuji.... že bych ho přehlédl?“

Ještě víc jsem se začetl, že jsem si ani nevšiml nově příchozího. Teprve zavrzání podlahy mě probudilo. “Ah! … Ah.. Toudai, nevěděl jsem, že už jste vzhůru.“ Bylo vidět, že je trochu rozrušená. “N-Nechtěla jsem vás vyrušit.“
Jako odpověď jsem se usmál a řekl: “To je v pořádku. Pojďte do kuchyně, připravím snídani.“ Odložil jsem knihu zpátky do knihovny a zaběhl do kuchyně. “Hned to bude, jen ještě zavolám....“ Inky seděl u stolu s hladovým výrazem. “Inkyho.... hehehe“ S rozesmátým obličejem jsem připravil snídani. Toudai se zatím snažila zmateně omluvit, že jsme na ní nemuseli čekat a kdesi cosi. Inky na to jen mávl rukou, že jsme zrovna taky vstali. 'Pff... jen před víc než dvěma hodinami...chvilinka....' Mrzutě jsem si pomyslel, ale moji radostnou náladu to nezničilo.

U snídaně jsme se nasmáli a pak Toudai zahrála na svoji lastuří flétnu. Nedivým se, že s ní přilákala Inkyho. Byla to naprosto úchvatná hudba. Poslouchal bych ji ještě další hodiny, kdyby mi do toho nekručel žaludek. Připadal jsem si trapně, ale jen do chvíle, než začalo kručet i smějícímu se Inkymu. Nakonec zakručelo i Toudai a pak jsem se jen už dusily vlastním smíchem. Na přípravu oběda bylo už pozdě. Vyrazili jsme do města a v rychlém občerstvení jsme si objednali hamburgery, hranolky, spoustu kečupu i hranolky a coca colu. Byl to úžasný oběd s úžasnými lidmi okolo mně. Zbytek dne jsme strávili ve městě, parku zašli jsme i do cukrárny.

Nikdy v životě jsem si snad žádný den neužil tak jako tenhle. Už se smrákalo, když Toudai zazvonil mobil. “Ach ne!“ vyděšeně řekla a zvedla ho. Ať už to byl kdokoliv, bylo ho slyšet: “Co tohle má znamenat!? Ať jsi okamžitě doma!!“ byl to ženský hlas. Toudai se celá roztřásla. “M-Mami, omlouvám se. Jsem s přáteli ve městě a .. a úplně jsem zapomněla na čas. Hned přijdu domu a ...“ zbytek věty však nedokončila, neboť jí mobil sebral Inky. 'Hej....!'

“Haló, tady Inkari. Omlouvám se, že ruším váš rozhovor, ale prosím nezlobte se na vaši dceru, neboť toto je pouze a jen moje chyba.“ řekl Inky s tím nejomluvnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Její matka byla očividně zaskočena. “Oh, to jste vy! Kdyby mi dcera řekla, že je s vámi, nedělala bych si takové starosti.“
“Hlavní je, že je vaše dcera v pořádku.“ řekl s úsměvem Inky, zmizel nám z doslechu a ještě se chvíli s její matkou bavil.
“Moji rodiče jsou docela přísní.“ omluvně řekla Toudai. Já jen zakroutil hlavou na znamení, že to nevadí. “Já žiji sám, tak mě ani nenapadlo se ptát, zda vaším rodičům nevadí, že u nás přespíte.“
“No, já... jsem jim trošku lhala. Napsala jsem, že přespím u kamarádky, tak...“ Vážně se styděla, nejspíš poprvé ve svém životě lhala.

“K čemu ty smutné obličeje?“ zeptal se nás Inky a vrátil mobilní telefon. “Byl to krásný den, ale už budu muset jít...“
“Netřeba, netřeba.... mám od vaší matky povolení být vaším rytířem do zítřejšího večera.“ řekl Inky a dvorně se uklonil. “Cože!?“ jsme, já i Toudai, vykřikli v jednom okamžiku. “Co je na tom tak divného?“
“Já... já vám nechci být na obtíž!“
“Vždyť nejste.“ řekl s velkým úsměvem Inky a já přikývl. Rozhovor se za chvíli stočil jinam a mi se dál spolu bavili. Slunce již zapadlo a začali se rozsvěcovat pouliční lampy. “Hele, nechcete dobrou teplou oplatku? Jsou vážně výborné! Počkejte tu!“ náhle jsem radostně řekl a nechal lehce zaskočenou dvojici na ulici. Netrvalo ani 10 minut a už jsem byl zpátky i s oplatkami. “Krásně voní!“ poznamenal Toudai a hned se zakousla. Inky nic nekomentoval a už se cpal. “Sakra!! Musel jsem tam nechat peněženku!!“ a podruhé jsem je tam nechal.

Inky jen nevěřícně zakroutil hlavou a zakousl se do oplatky. Už je měli snědené a já nikde. Toudai vypadala ustaraně. “Myslíte, že se mu mohlo něco stát?“
“To si nemyslím, ale pojďme to radši prověřit.“ K obchodu dorazili za chvíli, neboť byl jen o roh dál ve vedlejší ulici. Bylo už zavřeno, ale po mně ani stopy. Inky se rozhlížel okolo. “Něco jsem našla...“ řekla Toudai a ukázala na dveře obchodu. “Eh?.... 'Hezky si užijte rande.'“ předčítal Inky text z papírku přilepeném na dveřích. “Rande..!“ vyděšeně vykřikla Toudai.
[i]“Ten bastard.... tu nás jen tak odkopl!!“
láteřil Inky a vztekle dupal nohou do chodníku. “Až se mi dostane do rukou... ani sto plechů sušenek ho nezachrání!! ….. i když možná jo.“

“Hepčíííík....!“

Inky se pomalu uklidnil, zhluboka se nadechl i vydechl a podával se na Toudai. Ta se červenala a nervózně přešlapovala. “Em? Co je to rande?“
“Eh? Vy nevíte? Ale jistě jste musel jít na rande.... vždyť máte tolik obdivovatelek!“
“Prosím.... nepřipomínejte mi je....“ Inky zaskuhral, chytl se za hlavu a dřepl si. “Jen si na ně vzpomenu už mě bolí hlava. To je jich neustálé štěbetání.... “ řekl zkroušený Inky a zacpal si uši. “To je trest boží.“
“Ach, vážně vám to tak vadí?“ Inky na odpověď přikývl a vstal. “Je to … otravné. Mám rád klid, hudbu, přírodu … harmonii.“
“A město vám nevadí? Je docela rušné.“
“Ne, protože i město má svoji harmonii. Také i neživé věci, obzvlášť ty co jsou vytvořené člověkem, jako obrazy nebo sochy.“
“Teď vám nerozumím...“ Inky si konečně uvědomil co říká a nervózně se podrbal na hlavě. “Zase plácám nesmysly, promiňte...“

“Ne, ne.. to nejsou nesmysly. Jen zní zvláštně, nic víc.“ omlouvala se Toudai a zase se červenala. “Víte kudy ke Kasshymu?“ zeptal se jí Inky.
“M-Myslím, že ano.“
“Super, já nemám nejmenšího tucha. Harmonie je hezká věc, ale domů vás nenasměruje.“ řekl žertem Inky. Toudai se zasmála. Pak se spolu vydali hledat cestu domů.

Já jsem mezitím běžel skrz park. 'Sakraaa, Inky mě za tohle zabije... ne, bude chtít sušenky... až potom mě zabije.' Musel jsem to však udělat. Když jsem je viděl jak dobře se spolu baví, jak se smějí a vůbec... Nedokázal jsem s nimi už být. Měli být sami, mít oči jen jeden pro druhého. 'A já idiot mu říkal ať se rozejde!! Bože!! Jak já se nenávidím!!'
Na chvilku jsem zastavil a odpočinul jsem si. Rozhlédl jsem se kolem, park byl prázdný a vypadal strašidelně. Polkl jsem, park byl vždycky oblíbeným místem pro přepadení.
Přidal jsem do kroku a napínal uši k vytažení. Očima jsem se snažil proniknout do tmy za hranicí světla, ale moc mi to nešlo. Najednou jsem zaslechl nějaké žuchnutí. Zastavil jsem se a naslouchal. Napravo se ozval další zvuk. Vydal jsem se tím směrem. 'Co když se někomu něco stalo?' Uběhl jsem asi dvacet kroků když jsem narazil na vysokou postavu. Stála uprostřed louky a v ruce měla něco dlouhého. 'Meč?' skryl jsem se za stromem a opatrně vykoukla. Postava tam pořád stála.

'Kdo to jen může být? A proč má meč? …. Chce snad někoho zabít?' poslední myšlenka mě vyděsila. Nevěděl jsem, co bych si s ozbrojeným protivníkem počal. V kendó jsem sice dobrý, ale... abych to použil proti člověku s úmyslem ublížit. Na to jsem nikdy nepomyslel. Stál jsem za stromem a naslouchal vlastními dechu. Najednou mě čísi ruka uchopila za zápěstí.
Moje tělo sebou škublo a aniž bych věděl co přesně dělám, začal jsem se bránit. Využil jsem silu jenž mě táhla ve svůj prospěch a udeřil jsem útočníka otevřenou dlaní do brady. Hlava se mu zvrátila dozadu a ztratil rovnováhu. Stisk povolil. Jenže ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, komu to tu vlastně lámu vaz. “SENPAI!! J-Jste v pořádku?!?“ Nevěděl jsem co dělat dřív, omlouvat se, volat záchranku a nebo zdrhat do hor.
“Snad jo.“ odpověděl mi vstávající Ryu a mnul si bradu. “M-Moc se omlouvám!“
“Za tohle si můžu sám. Co tu vlastně děláš?“
“Já? … jdu domů.“ nervózně jsem se podrbal na hlavě. 'Tohle není dobrý...'
“V noci v parku není bezpečno. Doprovodím tě na okraj!“ Poslední věta byla doslova rozkazem. 'Uch oh...' Následoval jsem ho. Mluvil stejně přísně a odtažitě tak jako od první chvíle co přišel k nám na školu. 'Tak mě napadá, nepřišel k nám z jiné školy?'
“Uch... Omlouvám se! Nechtěl jsem do vás vrazit!“ Senpai se třást, spíš jsem to cítil než viděl. 'Bojí se něčeho?' Rozhlédl jsem se kolem, ale nic než stromy a malý altánek jsem neviděl.

'Vlastně jsi nevzpomínám, že bych kdy ten altánek tady viděl. Nejspíš jsem nikdy nešel okolo, proto jej nepoznávám.' Senpai mezitím už byl pár kroků přede mnou. Rychle jsem jej doběhl a dal jsem si pozor, abych do něj znovu nenarazil. 'Odkdy má senpai tohle oblečení?' Měl totiž na sobě staře vypadající oblečení, takové které vídám na senseiovi. Vypadal jako potulný samurai – ronin, jen bez toho šrotu. S tímhle slovem jsem senseie vždycky škádlil.
Pak jsem se však musel připravit na extra cvičení, konec dne se pak jevil v nedohlednu. Smál jsem se té vzpomínce. Ryu vždycky senseiovi prokazoval větší úctu, než kdokoliv jiný. 'Senpai musí být v kendó velmi dobrý. Výborného bojovníka, prý dokáže skutečně ocenit jen jiný výborný bojovník.'
Jak jsme kráčeli, Ryu se začal chovat divně. “Jste v pořádku senpai?“
“Nic mi není!“ řekl úsečně. Stejně jsem k němu přišel blíž. “Nesahej na mě!!“ zařval na mě tak, až jsem jsem ustoupil. 'Co je se Senpaiem?'
“Omlouvám se.“
“Eh?“
“Omlouvám se!!!“ zařval zase na mě.
“Já jsem vás slyšel!“ Bránil jsem se. “Ale proč?“
“Víš moc dobře proč!“ Ryu přešel ke stromu a opřel se o něj rukou, ke mně zády. 'On myslí...' Hned jsem zčervenal a tělem mi proletěl pocit podobný elektřině. “Ah.. tohle... já-já se na vás nezlobím.... o nic nešlo...“

“O nic nešlo! Jak to můžeš říct!?!“ senpai byl vážně rozlobený. “Promiň...“
“Už je to jen kousek...“ Ryu řekl, ale zbytek věty ne, neboť zakopl a spadl na zem. Hned jsem k němu přiběhl. “Vaše tělo...“ na dlaních měl jizvy... a čerstvé. “Že vy jste trénoval až do padnutí! To nesmíte, něco si uděláte! Jak... Jak pak budu trénovat kendó když tam nebudete vy!!“ křičel jsem pro změnu na něj já. Zmateně se na mě podíval. “Od chvíle, co jsem vás poprvé viděl předvádět nám vaše schopnosti. Přál jsem si... přál jsem si být jako vy. Taky tak silný a sebejistý. Byl jste můj vzor.... Senpai? “
Cítil jsem jak se třese a viděl jsem jak zatíná zuby. “Sakra!!!“ zařval a než jsem mohl něco namítnout, vrhl se po mně. Bylo to jako předtím .. a ještě intenzivnější. 'Senpai!!'
Na nic nečekal a jazykem mi vnikl do úst. Přejížděl mi po zubech, zaplétal ho s mým jazykem a vůbec prozkoumával moje ústa. Já jen vydával -Mhhh mhhhh-, ale nevím jestli to mělo znázorňovat stížnost nebo pobídku.

Jeho ruce mě objaly a já si všiml jak silné jsou. Levou rukou mi zajel do vlasů a pravou ještě víc k sobě přitiskl. 'Senpai...' Jak náhle se na mě vrhl, tak náhle mě i odhodil. “Ne!“ vykřikl a snažil se dostat ode mně. Zamračil jsem se a pocítil zlost. “NE!!“ zařval jsem já a vrhl se po něm. Nebýt jeho zmatení a špatné poloze těla, neměl by s mým odhozením problém. Teď však neměl šanci, oplácel jsem mu stejnou měrou. Na rozdíl od něho jsem ho však držel hrubě až křečovitě. Můj splašený dech ho musel šimrat na tváři, alespoň můj jazyk se snažil.
Ucítil jsem jeho ruce jak mě znovu objímají. Naše jazyky se propletly a hrály zvláštní hru, které jsem nerozuměl a přesto jsem ji chápal. Mé objetí nakonec povolilo tak i to jeho. Byl jsem unavený, zvedl jsem se a začal rychle dýchat. Senpai na tom byl stejně. Seděl jsem mu na břiše a sledoval jeho tvář. Smíšené sliny nám tekly všude. Připadal jsem si jako pitomec, ale byl jsem rád... senpai vypadal uvolněněji, jako kdyby z něj spadla tíha a on mohl zase volně dýchat.

Když jsem se pořádně vydýchal, zeptal jsem se ho: “Senpai... je.. je vám lépe?“ dech mi přesto skoro nestačil. Senpai jen vydechl: “Jo.“ Usmál jsem se. Byl jsem rád. Moc rád. “Eh...? Promiňte, ….“ Teprve teď jsem si uvědomil kde sedím. Prudce jsem se zvedl, ale to nebyl dobrý nápad. Nohy mě nechtěli poslouchat. “Uaa...!“ Už už jsem cítil tvrdou zem, když mě Ryu-senpai uchopil za ruku a přitáhl k sobě.
Nikdy nepochopím jak se mohl tak rychle zvednout, chytnout mě a navíc bez toho, aniž by sám upadl. Slyšel jsem tlukot srdce. 'Srdce... Je tohle Senpaiovo srdce?' Výškově by to odpovídalo. Stál jsem tam jako socha a bál jsem se pohnout. “Jsi v pořádku?“
Ta slova mě probudila a já ustoupil. “A-Ano! Díky vám, senpai.“ nervózně jsem se smál, ale to mě přešlo, jakmile jsem uviděl Ryuovu tvář. “Senpai?“
“Zase .. zase jsem to udělal!!“ vypadalo to, že toho lituje.. hořce lituje.
“To je v pořádku senpai! N-Nic se nestalo...“ snažil jsem se jej uklidnit.

“Nic se nestalo? Právě, že se stalo! Copak to nechápeš! Vždyť jsem oba muži!“
'Senpai mě nazval... mužem?' Chvíli jsem na něj jen tak zíral. “A záleží na tom? Oh... pravda. Já-já nevím jestli jsem na holky... nebo na kluky. Ale... ať už je to tak či onak, když najdete někoho koho máte rád... tak nemůže být špatné být spolu!“ Šermoval jsem okolo sebe rukama.
“I kdyby to jednoho mělo... stát život? sotva jsem ta poslední slova slyšel. “Eh?“
“Už je pozdě! Pojďme!“ s těmi slovy se Ryu otočil a odcházel. 'Senpai.' Tiše jsem šel za ním a pozoroval jeho záda. Každým krokem se mi zdál vzdálenější a vzdálenější. 'Co vlastně vím?... Nevím nic... Když jsem říkal ta slova... cítil jsem, že mu mohu být oporou... někým na koho se může spolehnout... ale teď...'

Něco vrazilo ze křoví. “Aaargh!!“ Ani já ani senpai jsem nestačili zareagovat.
“TY BASTARDE!! JAK JSI NÁM TOHLE MOHL UDĚLAT!!!“ Inky mě držel pod krkem a mlátil se mnou jako s hadrovou panenkou. 'Au.' Senpai stál vedle a nevěděl co má dělat, celá ta scéna... byla absurdní.
“D-Dobrý večer...“ ozvalo se nedaleko a zpoza stromu vykoukla Toudai. “D-Dobrý večer.“ odpověděl Ryu automaticky a dál se věnoval sledování mého krutého osudu. Konečně se Inky unavil dost na to, aby mě postavil na nohy. Celý svět se okolo mě točil a já snad zapomněl i na to jak se jmenuji. “A-Ahoj.... Inky.... to .. už .. je čas... sušenek...“ vyblábolil jsem ze sebe a svalil se na zem.
Jak se svět přestával točit, tak se mi vraceli vzpomínky a … ozval se i žaludek. “Brgrh..!!“ Nikdy by mě nenapadlo, že překonat pár kroků ke křoví, může být tak zdlouhavé. Pak se již jen ozývali podezřelé zvuky. “Aaaa..... Inky.... to bylo kruté.“ Kapesníkem jsem si utíral ústa. Ryu stále stál na svém místě a vše jen sledoval. “A to byl teprve jen překrm! Počkej si na hlavní chod! To teprv bude jízda!!“ Vyhrožoval mi Inky.
“Nemluv mi o jídle!“ žadonil jsem a chytl se za žaludek. “Mi.. jsme se ztratili.“ polohlasem se připomněla Toudai. “Eh? .. Aha...“ Cítil jsem jak po mně stéká pot.

“Hej a co tu děláš ty? … Človíčku....“ začal si Inky dobírat senpaie. “To není tvůj problém!“ Ryu se zase vrátil do svých starých kolejích. “Óooh...“ Inky se na Ryua významně podíval a já si všiml, že senpai zrudl. Inky se do široka usmál, to už senpaiovi ruply nervy a mách po něm svým mečem. “Hyaaa...aaaaa.... AAAAH!“
“Eh?“
“Eh?“
“Eh?“
“Eh?... Můj meč!... Kde je!!?“ Všichni jsem se začali zmateně rozhlížet. “Před chvíli jsem ho ještě měl!“ Jako kouzlem nám to došlo, mě a Ryuovi. Podívali jsem se na sebe. 'Pod... pod tím stromem.' Ryu na nic nečekal a běžel zpátky. “Senpai! Počkejte, pomůžu vám!“
“Co to človíček vyváděl, že ztratil meč? “ zeptal se mně Inky co běžel vedle mě. “No to je.... “ 'Tohle mu říct nemůžu....'
Když jsme se zastavili, zjistil jsem, že je tu i Toudai. Společně jsme pak hledali Ryuův meč, ale nebylo to lehké. Všude byla tma a né všechny lampy svítili. Nakonec to byla Toudai, kdo meč našel. “Moc vám děkuji!! Opravu!! A .. je mi moc líto, že jsem vám způsobil takové starosti!“ rychle se Ryu omlouval a klaněl se jí. “T-To je v pořádku....“

-Bim... Bim...-
“Eh? Hodiny?....“ Počítal jsem údery. “Dvanáct?!....“ Rychle jsem si zkontroloval čas na hodinkách a bylo tomu opravdu tak.
“Kdo je to tam?!“ ozvalo se zdáli. Musel to být noční hlídač. Nevím proč, ale když jsem začal zase používat mozek, zjistil jsem, že běžím spolu s ostatními s větrem o závod ven z parku. Zastavili jsme se, až když jsme od něj byly co nejdál to šlo. “Uf... -síp síp-... Ach.... Ví někdo... proč... -síp- jsme .. utíkali?“ poslední slovo ze sebe Ryu doslova vyplivl
“Ne... vím...“ vypadlo ze mně. Inky se začal tlumeně smát a postupně nás tím nakazil všechny. “Ryu-senpai, kde bydlíte? Doprovodíme vás.“

Ryu se však najednou zatvářil rozpačitě. “Bydlím daleko... a ujel mi poslední vlak.“
“Eh? To je mi líto, je to moje chyba.“
“Tak pojď k nám!“ navrhl radostně Inky. “Eh?“
“To je pravda, senpai. Ke mně domů je to nejblíž.“ Senpai zdráhavě přikývl. A tak jsem měl doma dalšího hosta. Nejdřív jsem se bál, co bude, až znovu senpaie uvidím, ale teď... to bylo pryč.

Domů jsme se dostali opravdu pozdě, ani jsem neměl odvahu kouknout na hodinky. 'Sláva bohu za víkendy....' Šli jsme rovnou spát. Ryu-senpai spal v mém pokoji a já si provizorně ustlal na gauči v knihovně. Někde na hranici mezi spánkem a vědomím jsem zaslechl vzdalující se kroky.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Hi, tak jak jste žádali tak dostanete Laughing out loud ... Už se můžete těšit na menší akcičku XD a samozřejmě i 5+ stránkový zážitek. Začínám pomalu rozvíjet vlákna, která .... no, v anime/mange zběhlí fanoušci už možná tuší Laughing out loud Tak už vás nebudu zdržovat, hezky si to užijte a kdyby něco (cokoliv) stačí písnout Wink

4.966665
Průměr: 5 (30 hlasů)