SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky- kapitola 06

Inky – Kapitola 06

Zábavná zeměpisná fakta:
Fakt první: Pevná část zemské kůry je tvořena deskami, které se po sobě posouvají.
Fakt druhý: Zemětřesení vznikají sražením dvou takových desek.
Objev století – Země se může otřásat i silou zvuku.

“AAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!“
“Aaaaa!!!.... INKY!!! Kolikrát ti mám říkat, ať nesaháš na tu troubuuu!!!“ řval jsem a letěl jsem z pokoje do kuchyně. V ruce jsem měl připravenou svoji válečnou kuchařku, ale když jsem se v kuchyni objevil, nikdo v ní nebyl. “Síp... síp.... Inky...“ Rozhlížel jsem se kolem, až mi zrak padl na onu troubu. “Ale... vždyť já nepeču..... Tak kdo...?“

“Dobré ráno, Kasshy.“ pozdravil mě vesele Inky. Já se na něj notnou chvíli koukal jak na idiota, než jsem se zeptal: “Kdo to tu křičel? Když ne ty?“
“D-Děje se něco!?“ slyšel jsem Toudai jak spěchala do kuchyně. Na rozdíl ode mně nebyla v pyžamu, ale už normálně oblečená. Když jsem si to uvědomil, zrudl jsem a dal před sebe kuchařku, jako bych byl nahý. Toudai se také červenala: “H-Hezké pyžamo...“
“Ha-ha... Děkuji.“
“A … co se tu vlastně stalo?“
“Nic zvláštního.“ řekl Inky, ale jeho bezstarostný tón v hlase, mě utvrdil, že mohu očekávat jen to nejhorší. “Jen jsem si trochu pokecal s Ryuovým dědou.“
“A?“ co nejpodezíravěji jsem si Inkyho přeměřil.
“Dohodly jsme se, že bude lepší aby Ryu-človíček bydlel tady. Už tu má svoje věci.“

Chvilku jsem na Inkyho jen tak zíral, můj mozek prostě nebyl schopen pochopit, co že se to vlastně stalo. Za tenhle víkend už toho měl víc než dost. “COŽEEEE!!!!“ řval jsem pro změnu já a vyletěl jsem z kuchyně. Nikdy v životě jsem nebyl rychleji převlečený než teď.
Utíkal jsem do vstupní haly. Pohled co se my naskytl byl víc než … dostačující. Chodba byla plná kufrů a pár beden, ale hlavně.... uprostřed toho všeho stál Ryu s úsměvem idiota a tikem v levém koutku úst.
“Když Ryu říkal, že jezdí vlakem, napadlo mě proč ho nenechat bydlet tady. Je to levnější, má to blíž a ... bude tu víc legrace. Že, človíčku?“ řekl Inky rozradostněně.
Okolo Ryua se začala tvořit vražedná atmosféra, viděl jsem stín smrti. “Neutahuj si ze mně!!“ zařval Ryu a hned vyrazil pěstí proti Inkymu. Ten mu však ladně uhnul, přiběhl k jednomu oknu a mrštně vyskočil ven. Ryu mu byl v patách. “Co si jako myslíš, že děláš?“
Inky chytil Ryuovu pěst, která mu mířila na obličej. “Že by stěhování?“ zeptal se ho Inky nevinně. Ryu si odfrkl a zkusil ho udeřit druhou pěstí. Inky to však vykryl předloktím, uvolnil stisk a uskočil dozadu. Ryu však nepřestával útočit a pustil se za Inkym. Brzo se nám ztratili z dohledu.

Mlčky jsem za nimi zírali. První jsem promluvil já: “Snídali jste už?“
“N-Ne, není to ani půl hodina co jsem vstávala a... a Ryuo taky není dlouho vzhůru.“ vyhrkla ze sebe Toudai. “Pomůžu vám s ní!“ zavolala za mnou a přidala se k přípravě snídaně.
Snídani jsem měli za necelých dvacet minut hotovou. Toudai jsem pochválil za její zručnost. Ona to však popřela, ale byla tímto malým komplimentem potěšena. Pak mi pomáhala se sušenkami a než jsem se nadál, už jsem jí vykládal o všem možném i nemožném ohledně sušenek.
Pozorně mně poslouchala a občas přišla i s drobnou úpravou receptu. Takže jsem získal několik nových variant. Do našeho hovoru tiše vstoupil Ryuo.
“Ah... Ryu-senpai....Je vše v pořádku?“ Bylo hloupé se na to ptát. Jeho tvář mi připadala bledší, i když oproti jeho předešlé rudé barvě je vše bledé, unavená a ustaraná. Zaslechl jsem tichý chichot, to se Inky očividně dobře bavil na něčí účet. Ryu se na něj jen zamračil.

“Děda mě nechce doma vidět. Prý jestli se vrátím, přerazí o mě všechny dřěvěné meče a tyče co v domě najde.... vrrr.“ Unaveně si povzdechl a sedl si ke stolu.
“A...ah...“ byla moje jediná reakce, ale Toudai se naštěstí chopila iniciativy a začala nosit jídlo na stůl. Hned jsem se k ní přidal. Já a Toudai jsme si seděli vedle Ryua, Inky mu seděl naproti. Bál jsem se, že se začnou hádat nebo, že ho Inky bude provokovat. Ten se však držel zpátky a třebaže tahle snídaně byla znatelně tišší než ta včerejší, proběhla v klidu a míru.
Ryuo se nabídl, že umyje nádobí a Toudai zase pomohla s utíráním. Já jsem co nejrychleji sundal z plechu sušenky a šel jsem najít Inkyho. Ten se už činil a nosil Ryovi věci do dalšího pokoje pro hosty (Celkem jsou v domě 3, všechny v druhém patře.).
“Inky, co se stalo? A nedělej, že nevíš o čem je řeč!“ hned jsem na něj naléhal. Položil kufr, který měl v ruce a podíval se na mě. “Nic moc, jen jsem mu sdělil, že tu od teď bydlí.“
“To není všechno! Co mi ještě tajíš?“

Inkyho tvář lehce potemněla, co však chybělo na barvě, bylo nahrazeno silným pocitem bezprostředního ohrožení. “Zdá se, že zapomínáš na své místo, smrtelný tvore.“ Poslední dvě slova, mnou projela jako nůž máslem. Třásl jsem se, na tuhle jeho tvář jsem si nemohl zvyknout. Vždycky přišla tak náhle. Sevřené pěsti jsem pomalu rozevřel a nechal ruce volně viset.
Inky se potěšeně usmál. “Učíš se rychle.“ pošeptal mi do ucha když okolo mně procházel. Jestli mi teď z jeho pohledu byla zima, z jeho šepotu mě popadla zimnice, mrzl jsem i vevnitř.
“Kasshy!“ ozval se Inky ze schodů. Trhl jsem sebou. “Pojď mi pomoct. Človíček má těch kufrů víc než celá královská rodina!“
“Přestaň mi tak říkat!“ řval na něj Ryuo. Do jeho řevu se vmísil ženský výkřik a zvuk rozbitého nádobí. Toudai leknutím nejspíš upustila talíř. Zaslechl jsem Ryuovy zmatené omluvy i Inkyho potměšilý smích. Měl jsem pocit, že jsem usnul, měl noční můru a teď jsem se probudil a zjistil, že vše je při starém. Jenže, to nebyla pravda.

Kufry jsme přestěhovali a zatímco si Ryuo vybaloval, Toudai se s Inkym vydala do zeleniny, protože jsem chtěl dělat zapečenou brokolici se 4 druhy sýra. Jen co se mi ztratili z očí, šel jsem naslouchat k Ryuovu pokoji. Nebylo však slyšet nic jiného než zvuky skříní, přihrádek, stolu, podlahy, kroků, látky a oken. 'Pitomec Inky.' zaláteřil jsem a odešel do knihovny. Přípravy na oběd byly hotové, teď to chtělo jen tu brokolici.
Magická knížka mi opět poskytla uklidnění i útěchu. Znovu jsem zkoumal ten malý magický rituál, který jsem nedávno objevil... no, ono to ani nebylo rituál, spíš jen zaklínadlo s několika pohyby rukou. Co však bylo důležité, byl jeho účinek. -Pokud se prvotní rituál z nějakého důvodu nezdaří. Lze tvora spoutat tímto malým kouzlem. Je však nutné dodržet následující podmínky.... Eh?- Unaveně jsem si povzdechl.

-Co mám dělat? Pokud by se mi tenhle rituál povedl, mohl bych nad Inkym získat kontrolu.- Knihovna teď působila neutěšeně a chladně. -Ale co pak...? Inky není žádná zrůda nebo tak... no není to člověk, ale není... ani zrůda....- V mysli se mi objevil obraz temného Inkyho. Ještě víc jsem se schoulil do starobyle vypadajícího křesla. -Který Inky je ten skutečný a který je jen lež? Je vůbec některý skutečný? Pokud ne... čím je pak který, je to jen....-
Už jsem to nemohl vydržel, zaklapl jsem knížku a vyběhl do druhého patra. Ani jsem si neuvědomil jak moc dupám. Střecha byla teď pravým opakem knihovny, slunečná, volná a přátelská. Zhluboka jsem se nadechl, chvíli zadržel dech a pak vše vypustil. Lehl jsem si a pozoroval mraky.

Oči se mi brzy zavřely únavou.
“...shy.... Kas...shy...“ slyšel jsem z dáli a pomalu jsem se probouzel. “Mmmm...mmm … Co?...“ pomalu jsem otevřel oči. Vůbec se mi nechtělo vstávat, spánek byl tak krásný. Zamrkal jsem a jistě jsem začal rozpoznávat obličej nade mnou. Ušklíbal se a vypadal, že má něco za lubem. “I-Inky!!“ zakřičel jsem a leknutím sklouzl do poloviny střechy. “Co to mělo znamenat?!“ křičel jsem na něj a rychle dýchal. Vyděsil mě k smrti. “Spáči! Oběd je hotový, čekáme už jen na tebe!“

“C-Cože?! Kdo vařil?“ spěšně jsem se hrabal na druhou stranu střechy.
“To Toudai. A musím říct, že máš vážnou konkurenci....“ smál se mi Inky, když zmizel v domě. 'Ach ne!' Jakmile jsem Toudai uviděl, hned jsem se jí omlouval. Ona nad tím však mávla jen ruku. Oběd byl skvělý. Inky byl jako vždycky ukecaný, ale Ryu mlčel a jen sem tam odpověděl.
Jelikož jsem zanedbal vaření oběda, pustil jsem se hned do nádobí a Ryu utíral.

Pak jsme hráli Člověče nezlob se, to se tentokrát bavil Ryu. Inky totiž i po asi už dvacáté hře prohrál. Mi všichni (až na Inkyho) jsme si to samozřejmě užívali. Jako trest musel pak Inky nosit ve vlasech velkou růžovoučkou mašli. Ryu to komentoval slovy: “Naprosto k zulíbání....“ a jeho slova byla velmi rychle nahrazeny smíchem.

Díky tomuhle nám čas do večeře utekl jako voda. Tentokrát jsem její přípravu neprospal a vyřádil jsem se. Udělal jsem bramborové placky ve tvaru ostatních hlav a pomaloval je kečupem. Samozřejmě jsem udělal i další blbinky – párkové chobotničky, vaječno-rajčatové muchomůrky, šunkovými červy prožraný sýr a další maličkosti. Inky se na svůj bramborový obličej tvářil obzvlášť zaraženě, což Ryu využil k tomu, aby mu snědl cop. Inky se však nedal a snědl mu kus hlavy.... a pak se začali prát. Já s Toudai jsme se jen dobře bavili.

Po večeři Inky šel doprovodit Toudai domů. Podivně se na mě usmál a mrkl. 'Cože..... Neříkejte mi, že …. Ne ne....' odmítal jsem. 'Není možné, aby to věděl. Nebyl tam.' Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to významné mrknutí nemělo žádný význam. Ale při představě, že mohl použít svoji magii se mi udělalo lehce nevolno. Bezmyšlenkovitě jsem zamířil do koupelny. 'Potřebuji studenou sprchu.'
Otevřel jsem dveře a zůstal stát jako opařený. Ryu tam stál.... 'Eh....' … ke mně zády ... nahatý. Ani jeden z nás nevěděl jak reagovat. “O...o...o... OMLOUVÁM SE!“ bylo vše na co jsem se zmohl a rychle jsem zabouchl dveře. Srdce mi tlouklo o závod. 'Co.. co jsem to udělal?!' Zaletěl jsem do knihovny a schoval jsem se za křeslem.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. 'Jeho tělo... tak krásný...' Asi musím mít něco s mozkem. 'Na co to myslím... jeho tělo... Počkat... ta jizva na zádech.' Ta jizva vypadala už zahojeně, ale byla pěkně veliká a táhla se po celé délce. 'Kdo mohl senpaiovi udělat něco takového?' Pocítil jsem zlost a vztek.
Chtěl jsem toho bastarda popadnout a uškrtit ho. 'Škrtit ne... nejdřív ho rozemelu na prášek, pak přidám vejce, mléko, droždí, prášek do pečiva.... všechno to smíchám, uhňácám a … a …. a nadělám z něj masový sušenky!!!' Plánoval jsem svoji pomstu aniž jsem si neuvědomil, že po místnosti běhám jak hyperaktivní křeček.

Až najednou jsem se zastavil a pocítil jsem, že na mě někdo zírá. Otočil jsem se a ve dveřích stál Ryu. Škubl jsem sebou, naštěstí nebyl nahatý, měl na sobě bílý župan. “S-Senpai, moc se omlouvám! Nechtěl jsem!“ vychrlil jsem ze sebe.
Ryu si povzdechl. “Je to moje chyba, nezamkl jsem se tam.“
“A...Aha....“ nervózně jsem se zasmál.
“Viděl jsi to!“ jeho hlas zněl teď odměřeně. Trhl jsem sebou a ucítil jsem strach. Nezmohl jsem se na odpověď a tak jsem jen přikývl. Nebylo těžké uhodnout co myslel tím „to“.
“Nikomu o tom neříkej! Jasný!“ jeho autorita se vyhoupla na novou úroveň. Prkenně jsem se postavil do pozoru a zase jsem jen přikývl.

Ryu ke mně udělal krok a já, tak jako tehdy před Inkym, jsem ustoupil dozadu. Stejně mi to bylo prd platný, opět jsem skončil u zdi. Ryu teď stál přímo u mně a shlížel na mě. Připadal jsem si tak malý. Jeho pohled se do mě vpíjel, jako by se mi snažil číst myšlenky.... ne, pohlédnout do samotného nitra. Jemně jsem pootevřel ústa, čekal jsem ze mě začne líbat. Místo polibku, se mých nedočkavých úst dotkl špičkou prstem. Tělem mi prošla elektřina a začala se kumulovat v jedné jisté části těla.

Ryu se náhle otočil a odcházel. Nabitá atmosféra zmizela a já zůstal bez dechu stát. Už jen pohled na jeho vzdalující se záda mě nepředstavitelně bolel. “N...n... NE!“ zakřičel jsem, ale moje nohy mně neposlouchali a tak jsem padl jen na kolena.
Ryu se však zastavil a přišel zpátky ke mně. “To.. to to nechápeš? Už jsem ti to jednou vysvětlil! Nepřibližuj se ke mně!!“
Sebral jsem poslední zbytky své síly a vyskočil jsem. Nebylo to moc vysoko, ale stačilo to na to, abych ho svojí vahou na chvíli vyvedl z rovnováhy. Jenže mi to nebylo nic platné. Ryu to vydržel a strhl mě ze sebe. Bolestně jsem zakřičel, spíš na protest než skutečnou bolestí, senpai mě totiž hodil na gauč. Tam jsem se sesunul. Moje tělo mě pořád nechtělo pořádně poslouchat.

Můj útok přeci jen měl nějaký účinek. Pás u županu povolil a odhalil jeho tělo... a zase na sobě nic neměl. Zrudl jsem jak rak a rychle pohlédl jinam. “Proč? Bez ohledu na to jak moc jsem zatvrdil své srdce. Bez ohledu na to jak moc chladný jsem byl.....“ senpai zatnul pěsti a bylo vidět, že v sobě dusí něco bolestivého.
“Ty... ty jsi vždycky zůstal poblíž. Ať jsi byl kdekoliv, vždy jsi mi byl poblíž. Smál jsi se, volal jsi mě, staral jsi se.... řekni mi, proč? “ Poprvé v životě jsem viděl senpaie plakat. Kolik bolesti v sobě musel dusit.

“Já... já chci, aby se senpai usmál.“ jsem po chvíli řekl.
“U-usmál?“
“Senpai byl vždycky tak vážný a odtažitý. Chladný a vzdálený... tak... tak to říkali ti ostatní. Ale já... ale já viděl skutečného senpaie.....“
“Skutečné mé já....?“
“Smutného, opuštěného.... a zrazeného.“ konečně jsem přiměl nohy se postavit. I když to vypadalo lehce, dýchal jsem jako bych zrovna uběhl několik kilometrů. “Chtěl jsem senpaiovi ukázat... ukázat, že i když ztratil jeden důvod se smát.... že lze najít jiný.... “

Ryu padl na kolena a třásl se. “Senpai!“ pomalu, ale rozhodně jsem se k němu dobelhal.
“Ty... ty...“
“Aaahh...!!“ zakřičel jsem. Ryu se po mně vrhl, povalil mě na zem a než jsem se nadál, moje triko vzalo za své. “S-Senpai...!!“ vyděšeně jsem vykřikl, zbytek věty však pohltily moje slastné steny. Ryu líbal moji bradavku a druhou rukou se dotýkal mého boku. 'Senpaiovy rty... jsou tak horké.'
Jemně onu bradavku zkousl. Zakřičel jsem, mé tělo se napružilo a já jsem navzdory rozkoši, začal couvat. To mi však nevydrželo dlouho. Ryu mě jediným plavným skokem dohonil, přimáčkl k zemi a sundal mi brýle. “M-Moje brýle! B-bez nich nic nevidím.!“

Uvězněný pod senpaiovým tělem jsem však neměl šanci je polapit. Po chvilce je senpai odhodil někam stranou. “N-Neee....mmmmmm...“ Ryu se ponořil do mých úst naplno, a já se potápěl s ním. Jeho ruce zkoumali moji hruď. Kde se mě dotkl, tam jsem cítil oheň. Žár spalující mě zevnitř. Naprosto volně jsem se oddával jeho hladovým polibkům. Jen občas a krátce udělal pauzu na nadechnutí.
Obě bradavky teď byly terčem jeho nenechavých prstů. Zmáčkl je a já do jeho úst křičel svoji slast. Ještě pevněji jsem ho objal, nechtěl jsem ho pustit za žádnou cenu. Jeho ruce si teď razili cestu víc dolů a dolů.

Chvěl jsem se a ještě ho víc objal. Jeho ruce se zastavily a popadly ty moje. Bránil jsem se, ale moje tělo se už potřebovalo nadechnout a podlehlo mu. Rychle jsem oddechoval, on také. Držel moje ruce a já cítil jeho pevný stisk. Moje tvář byla celá rudá a naše sliny nám stékali po tvářích jako malé vodopády. Najednou chytil moje ruce jen jednou rukou a druhou pokračoval v průzkumu dolní části břicha. Vzdychal jsem slastí, ale postupně jsem cítil další emoci... strach. Chtěl jsem promluvit, ale moje ústa dokázala vydávat jen jediné … slastné vzdechy.
Olizoval moji druhou bradavku, kterou poprvé zanedbal. Mé tělo se kroutilo jako úhoř, ale z jeho sevření vyklouznout nedokázalo. Pomalu rozepl zip a vjel pod kalhoty. Když se dotkl P, zasténal jsem co nejhlasitěji to šlo. “Nnnnnn.....“ Cítil jsem jak jeho prsty přejíždějí po slipech. Do nohou mi proudily s každým jeho dotekem šoky a cukali sebou.

Cítil jsem pot jak mi stéká po tváři. Kalhoty již byly napůl dole a jeho ruka si teď podala i moje slipy. “Roztomilý... “ ohodnotil můj P Ryu a dotkl se ho svými prsty. To jsem už nevydržel a to vše co se ve mně doteď kumulovalo se konečně dostalo na povrch.
“NEEEE!! Dost! …. Prosím.... Ryuova ruka se stáhla a já cítil slzy stékající po mé tváři. Ani nevím proč jsem plakal.
Atmosféra se změnila. Nebyla už plná chtíče a touhy, byla... prázdná. Třásl jsem se, zimou... strachem... studem. Mé ruce se konečně mohli volně hýbat, sám jsem však nebyl schopen pohybu.
Druhé ruce mě zvedly a objaly. Ryův hlas mě začal konejšit a zabalil mě co nejvíc do županu, který ještě pořád měl.
“Je mi to líto, je mi to líto....“ mi pořád dokola šeptal.

Já se zmohl jen na pláč a naprostou pasivitu. Za nedlouho jsem usnul. Když si byl senpai jistý, že se mu nepodlomí nohy, vstal a odnesl mě do mého pokoje. Tam mě s jistou neohrabaností i zručností oblékl a položil do postele. Setřel mi slzy a tiše se vytratil.
Zmizel do koupelny a šel se konečně vykoupat. Jenže místo koupání jen stál pod sprchou a civěl na své ruce. “Nezáleží na tom kolikrát je umyji. Pořád budou špinavé!“ pevně zatl pěsti a udeřil do stěny.


“Ryu, co to děláš?.... Aaargh!!!“
“C-Co?... Pomóc... Arghg!!“
Blesk ozářil místnost a na okamžik odhalil tři postavy v prázdné místnosti nějaké staré budovy. Dvě na zemi v kaluži krve. Třetí držel meč z něhož kapala krev.. “Aaaaaaaa!!!“


Prudce jsem se posadil a zatočila se mi hlava. Slunce naplno proudilo do mého pokoje. “Sakra! Kolik je hodin?“ Budík mi prozradil, že už dávno minula jedenáctá hodina. “T-To není možný!! Proč mě nikdo nevzbudil!!“ Tím nikdo jsem myslel spíš Inkyho, neboť je to jedna z jeho oblíbených (a občas úchylných) kratochvílí.
Běhal jsem po domě jak potrefená slepice. Už už jsem se chystal vyrazit ze dveří, když jsem si na nich všiml připevněného papírku. “Zpráva?“
„Kasshy, nechoď dneska do školy. Potřebuješ si vážně odpočinout, řeknu jim, že ti není dobře. O Inkariho se neboj, postarám se o něj. Snídani jsem udělal, je na stole. Snad ti bude chutnat, nejsem zrovna mistr kuchař tak jako ty...“ Tahle poznámka mě potěšila. „Užij si svůj den volna. Slibuji, že nepřijdeme dřív než večer. Inkari stejně potřebuje extra cvičení. …. Ryu-senpai“

Ještě jednou jsem přehlédl celý dopis a nemohl jsem se ubránit úsměvu. “Eh? Co je tohle?“ palcem jsem zakrýval ještě jednu zprávu. „Je mi to líto.“
'Senpai....' Posmutněl jsem. “To bych měl říkat já.“ Navzdory své skleslé náladě jsem se pustil do úklidu. A s každým pokojem se moje nálada zvedla. Toaleta, kuchyně, knihovna,.... prostě všude jsem nacházel malé papírky se vzkazem. „Na dveřích máš vzkaz.“
Ryu-senpai to musel udělat, protože věděl, že budu šílet. 'Senpai...Snad se ti dva moc neporvou...'

“Nemohu uvěřit tomu, že kvůli tobě musím vytírat celou školu!“ nadával Ryu, když vytíral chodbu v prvním patře. Studenti co šli okolo se chichotali. Nejhlasitěji se však chichotal Inky a taky to schytal hadrem. “Ty...“
A další rvačka mohla začít. Voda i bubliny lítali všude okolo. “Už zase! Jestli budete takhle pokračovat. Budete vytírat ještě napřesrok.“ klidným hlasem za nimi řekla postava něžného pohlaví. Oba ztuhly a opatrně se ohlédly. Za nimi možná stálo něžné pohlaví, ale ten něžný úsměv však vypovídal něco jiného.
“M-Moc se omlouváme!“ sborově skandovali. “Už to nikdy neuděláme!“ poklonili se jí do pravého úhlu. “To ráda slyším. Prosím pokračujte ve své práci.“ Rychlostí světla se narovnali. “Ano!“ Škola se nikdy předtím neleskla tak jako teď.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Omlouvám se za zpoždění O:) V polovině mi došla inspirace a taky za to trochu může Chazz z Yu-Gi-Oh GX (můj další miláček - anti-hrdina Love -Nemůžu se dočkat až zase bude mít další díl jen pro sebe-) No, snad to napravím tím, že je to opět 5+ a užijete si tam konečně i jednu větší akcičku Laughing out loud Omlouvám se za případné chyby nebo překlepy, už se mi to nechce tak důkladně kontrolovat Laughing out loud

5
Průměr: 5 (20 hlasů)