Inky - Kapitola 07

Inky – Kapitola 07

Další den jsem již do školy šel, a když jsem se dozvěděl, co se včera stalo, nemohl jsem se udržet smíchy (Inky&Ryu - úklid všeho druhu). První hodinu jsem se pak pořád chichotal a nakazil jsem tím celou třídu. Naštěstí naše dějepisářka má velký smysl pro humor, takže to nebrala tak vážně. Spíš naopak, ještě si přisadila. Inky se v lavici snažil tvářit nezúčastněně, ale já věděl co se mu honí hlavou. O to víc jsem se bavil.

Taky se mnou potom moc nemluvil. Po škole si začal něco brblat a šel do komory se smetáky a příslušenstvím. Jejich robota, ještě zdaleka neskončila. Musejí uklízet školu celý měsíc. Tedy ono patro kde nadělali takový bordel. Trošku ho lituji, ale jen trošinku. S Ryuem jsem se ten den moc neviděl. Ani jsem nevěděl zda se s ním chci vidět nebo ne. Mám takový divný ... neidentifikovatelný pocit. 'Měl jsem ho nechat?.... Nebo...' Při první variantě mi přejel mráz po zádech. Ani druhá varianta však nebyla o moc lepší.

'Je možné, že senpaie nemiluji? Že si to jen nalhávám? Pak proto jsem nedovolil...?' Byl jsem před školou, dvorek byl prázdný. Vítr jemně foukal. Jaro končilo a blížilo se léto. A s tím i pobyt v horkých pramenech. Hodně jsem se těšil, už jsem mohl počítat jen týdny, neboť jsme za necelé dva týdny vyráželi. Se skleslou náladou jsem si sedl na schody vedoucí do vchodu školy. 'Těším se na výlet, ale … proč mi vadí, že neuvidím senpaie? Vážně.. ho miluji?'

Neslyšel jsem kroky za mnou. “Inky...?“ nestačil jsem doříct větu, něco mě uhodilo do hlavy a já ztratil vědomí. Jedno jsem věděl jistě, nikdo z těch, kdo stál za mnou, nebyl Inky.

“Hoď sebou!!“ křičel Ryu na Inkyho. Ten se ještě hrabal v kumbálu s košťaty. “Kam ten spěch, človíčku?“
“No já o sušenky nepřijdu!“ dobíral si ho na oplátku Ryu. Tenhle argument zabral. “Podívej, jdeme pozdě! Jen kvůli tobě!“ nadával Ryuo, slunce již pomalu zapadalo. 'Proč mám tak divný pocit...?' ptal se Ryu sám sebe. 'Musím být unavený! Ano, jsem unavený. Z toho jak se s ním pořád tahám... a padám do jeho problémů!'

“Hej! Čí to je?“ zavolal Inky, který předběhl Ryua. Na schodech od školy ležela školní taška. “Kdo ji tu mohl zapomenout?“
“To bych neřekl?“ Namítl Ryuo. “Koukneme dovnitř, čí je.“ Navrhl nakonec a Inky ji otevřel. “Kasshyho?!“ zvolali oba, když viděli moji školní průkazku.
“To nedává smysl...!“ namítal Ryuo, když si všiml papírku vloženého v ID. Vzal jej a přečetl.

-Inkarimu... Jestli chceš svého obrýleného kámoše zpátky, přijď na tuhle adresu. Jestli sebou někoho přivedeš, ten šprt si to odnese. … -
Celý dopis byl napsaný v rychlosti a zdálo se, že by autor potřeboval znovu přečíst pravidla pravopisu. “Bastardi!! Tohle je únos!“ vrčel Ryu.
Inky se mračil. “Přijmeš to?“
“Neptej se, když znáš odpověď.“ S podivným chladem v hlase řekl Inky.

Místo setkání byla stará velká hala. Už to bylo řadu let co ji zavřely. Teď sloužila jako útočiště pro všemožné pochybné existence, jako třeba tenhle gang. Napočítal jsem 15 lidí, ale mohlo jich tu být i víc. Ne všichni byly u mně. Ostatní se museli schovávat po hale nebo připravovali past. Byl jsem svázaný k jednomu podpěrnému sloupu. Hlava mě ještě brněla, ale nedal jsem to na sobě znát. Být v klidu, nepanikařit a nedávat jim záminku do mně mlátit, to bylo to jediné co jsem mohl udělat.

“Hej, přijde ten hezoun nebo ne?“ ozval se za mnou jeden hromotluk. Pokud si dobře vzpomínám, byl vysoký a měl dost velkou sílu. O mozku se to naštěstí nedalo říct.
“Neboj, Drtičko. Příjde. Tenhle prcek je pro něj důležitej, jinak by se s ním pořád netahal.“ řekl jeden kluk co vypadal celkem normálně, až na potetovanou levou ruku. Působil nebezpečně a to nejen proto, že si hrál s nožem.
Pomalu a jistě jsem přejížděl očima ostatní členy gangu a snažil jsem se je odhadnout. “Co na mě tak čumíš?! HUH?!“ zařval jeden svalovec. Hned jsem svěsil hlavu a cukl jsem sebou.
“Se na něj podívej!! .. Srab! … Kuře!!!“ smáli se mi. 'Jen si nemyslete. Nebojím se vás!' to malé divadýlko jsem zahrál jen proto, aby si mě přestali na chvilku všímat a já mohl pokračovat v průzkumu.

'Kolik je asi hodiny? Inky určitě bude chtít sušenky.... A co Ryu-senpai?' Při vyslovení jeho jména mi začalo tlouct rychleji srdce. Víc jsem zatnul pěsti. 'Sakra!'
Prázdným prostorem se rozneslo vrzání předních dveří. Někdo vstoupil a ten někdo byl Inky. 'Inky...? Touha po sušenkách musí být silnější než instinkt přežití....' trapně jsem se v duchu smál. 'Počkat, Inky je přeci démon, …. začínám ty delikventy litovat...'
“Ah, princátko se konečně rozhodlo nás navštívit! Hej chlapy, kde je naše pohostinnost!“ zařval ten potetovaný a ostatní se k němu přidali s vlastním řevem. Brzo se okolo Inkyho shlukli jak včely okolo bonbónu.

Inkyho samolibý a nezúčastněný výraz se nezměnil. Ostatní se na něj zle šklebili a snažili se ho všemožně přimět k reakci. Jenže to se jim nedařilo. Ten potetovaný se uchechtl: “Ale, ale. Naše představení na princátko nezapůsobilo.“
“Právě naopak.“
“Huh?“
“Mám co dělat, abych se neuchechtal k smrti.“ provokativně řekl Inky. Já jsem se vzadu chichotal. Potetovaný si odfrkl, tak jako někteří ostatní. Inky se však jen dál usmíval.
“Tak to naše představení trošku vylepšíme.“ zle se usmál potetovaný a vytáhl nůž. Ostatní vytáhli hole nebo kovové tyče. Avšak jen dva další měli nože.
“Ooh... Slušná sbírka...“ pochvalně je Inky okomentoval. “... smetí.“ tohle už znělo výsměšně.

“Žádný nafoukaný snob si z nás srandu dělat nebude!!“ zařval ten delikvent co se na mě tehdy obořil a zaútočil holí. “Chcípni!“ Jeho útok byl přímočarý. Když dokončil svůj příliš široký švih, zjistil, že trefil pouze vzduch. “Eh?“ Inky byl pod ním skrčený a jedinou ranou do žaludku ho poslal na vyhlídkový let. Tělo s těžkým žuchnutím dopadlo na zem. Ostatní oněměli překvapením.
'Inky...Jen do nich. Nešetři je! Za každého u mně máš plech sušenek!' radostně jsem Inkyho podporoval v boji.
“Tak kdo je další?“ nevinně a vyzývavě se jich Inky zeptal. Potetovaný pěnil, tak jako všichni ostatní. “Zabte ho!!“ zařvali sborově. Vrhli se po něm a srazili se. “Inky!!!“ zakřičel jsem hrůzou, protože to vypadalo ošklivě.

“Mám ho!!“
“To je moje noha!!“
“Kam si myslíš, že šaháš!!?“
“Od sebe!!“
Všichni unaveně dýchali, akorát zmlátili jeden druhého, ale Inky nikde. “Ale, pánové. Já jsem přeci tady.“ řekl ublíženým tónem Inky. Jejich reakce byla naprosto předvídatelná – honička. Inky mi zmizel za zorným polem, stejně tak jako i oni. 'Super. Zatímco je Inky zaměstná, pokusím se osvobodit.'

“Za ním! Nenechte ho utéct!“
Inky kličkoval mezi haraburdím, starými bednami a narezlými sloupy. “Rozdělíme se! Ty, ty a ty tamhle, vy 4 jděte tam. Zbytek se mnou!“
…
“Hej támhle je!“
“Chudáček, tuhle halu známe jako svoje boty! Zaběhl do slepé uličky.“ pomalu se blížili k ústí bednové uličky. “Když se hezky vzdáš, budeme na tebe hodní! .. gwahaha...!“
“Hej. Kam zmizel?!“ oba koukali jen do prázdné ulice.
“Nemohl se vypařit! Stěny jsou moc vysoké!“
“To máte pravdu, pánové.“ ozval se za nimi Inky. Otočili se. I když to byli tupci, poznali, že je něco jiné. Inky tam jen tak stál a pozoroval je. “Děkuji za nabídku. A s politováním vám musím zdělit, že ... takovou nabídku pro vás já nemám.“
“Ty bastarde!!“ a oba zaútočili. Inky je oba ve stejném okamžiku chytl pod krkem a zvedl do výšky. “Arg..mgh... po..moc...“ skučeli.
“Copak jsem neříkal? Jakou máte nabídku!... Nulovou!“ pronesl Inky tím nejkrutějším hlasem a odhodil je do stěn.

Jejich řev a hluk přivolal nejbližší členy gangu. “Co se stalo?!“ při pohledu na zakrvácená těla čouhající z beden všem přeběhl mráz po zádech.
“Byly to jen idioti. Museli mu skočit na nějaký blbý trik!“ zařval z nich ten nejsilnější. Ostatní souhlasně zařvali a povzbuzeni se rozběhli k dalšímu hledání.
Inky se tiše nad nimi chichotal. 'Hlupáci. Nemáte šanci. Poničili jste moji oblíbenou hračku. Teď za to zaplatíte.' Procvičil si klouby na rukou, přesně tak jak to vídával v televizi u tvrďáků. 'Hmmm.... hezký, tohle gesto se mi líbí...Auč, tohle křuplo moc....'

Vždycky když jsem zaslechl výkřik, škubl jsem sebou. Nevím co Inky dokáže, když začne bojovat. Ale vím jednu věc jistě, … v blízké době to nechci vědět, vlastně kdykoliv by bylo příliš brzo. 'Podle počtu bolestivých výkřiků, bych řekl, že jich zbývá tak 4-5. Dobře.' Zpátky k přeřezávání pout. Nůž ani nic takového jsem neměl, hrany sloupu však stačily. Šlo to pomalu a jen po kouskách. 'Vydrž, ještě chvilku!' Povzbuzoval jsem se.
Nějaký stín se za mnou mihl. Nic jsem neslyšel, všiml jsem si ho až když mi přiložil ruku na ústa. “Mmhmhmh...!“ Panikařil jsem.
“To jsem já, Ryu!“ zašeptal mi hlas do ucha. 'Senpai!' Uvolnil jsem svaly na znamení, že jsem už klidný. “Senpai, co tu děláte?!“ vychrlil jsem na něj, sotva mě pustil.
“Co asi? Záchranná akce!“ Vytáhl malý nožík a začal přeřezávat provazy.

Halou se roznesl další výkřik. “T-To muselo bolet...“ poznamenal nervózně Ryu-senpai. Já jen mohl souhlasit. 'Senpai... mě přišel zachránit. … Takže, se už na mě nezlobí...' Podíval jsem se za senpaie, protože se mi zdálo, že jsem zahlédl pohyb. Hlavu jsem už víc otočit nemohl, ale vyděl jsem ho jasně. “SENPAI!!!!“ zařval jsem varovně, ale bylo už pozdě. Ryu se jen instinktivně otočil. Halou se ozval výstřel.

Inky ztuhl a otočil se za zvukem. Ten potetovaný bastard toho využil a jednu mu vrazil. Inky se skácel na zem. Smáli se. “Zdá se, že to ten tvůj kamarádíček má spočítané!“
Inky si setřel pramínek krve tekoucí mu z koutku úst a pomalu se postavil. Už mu zbývali poslední 3 delikventi. “Copak, ty nerad pohled na krev? Tak to je mi fakt líto! Hahaha....“
Inky začal lízat vlastní krev. “Co... bastard šílenej!!!“
“Právě naopak, pánové.“ A olízl si jazykem rty. “Nic mě nedokáže tak potěšit jako pohled na čerstvou a rudou krev...“ Teď jim přebíhal mráz po zádech. “... a nebo pohled na čerstvě upečené sušenky.“ řekl Inky jako malé dítě, což bylo v naprostém opaku jeho předešlé větě.

“Seš normální!!?“
“Z náš si prču dělat nebudeš!!“
“Nedovolím nikomu stát mezi mnou a mými sušenkami!“
“Aaargghh!!!“ jeden řádně tlustý delikvent s kovovou tyčí se rozběhl. Svůj útok mířil na jeho hlavu. Jakmile však útok dopadl, byl odražen. “Co to?!“
Inky útok zablokoval holou rukou, nebo přesněji řečeno předloktím. “N-Nemožný!!!“ Tohle jimi otřáslo. “Jak jste slyšeli. Nemám čas si tu s vámi hrát!“ okolo Inkyho se začala formovat černá mlha. Oni to však jen cítili, neviděli. Možná to tak bylo lepší.
Inky k nim udělal krok a oni s křikem utíkali pryč. “Mamííííí!!!“
Povzdechl si, tak lacino je odejít nenechá. Přesunul se před ně, změnili směr. Takhle s nimi Inky manipuloval, dokud je nezahnal do slepé uličky. “Ne... Prosím slitování! Už to nikdy neuděláme!“ prosily o své životy.
“Tak to vám mohu zaručeně slíbit!“ Inky se do široka usmál, chichotal se a napřáhl ruku. “Nééééé!!“ jeho řek byl během chvilky umlčen. Tělo se sesypalo na zem. Zbytek se díval na Inkyho. “Kdo půjde další?“

“SENPAI!! SENPAI!!!“ řval jsem jak smyslů zbavený. Ryu ležel předem mnou na zemi a držel si žaludek a hodně krvácel. “Oh, oh. Jeden přijde pozdě na párty... a ostatní na něj ani nepočkají.“ řekl skoro smutně. Tohle musel být skutečný vůdce onoho gangu. V ruce měl pistoli, výraz ve tváři připomínal malé dítě a to na něm bylo to nejděsivější. V hlavě to rozhodně neměl v pořádku.
Senpai se s námahou zvedl. “Bastarde!!“
Začal jsem se cukat, ty pitomý provazy pořád nechtěli povolit. Ani nevím odkud to přišlo, ale dostal jsem pěstí do tváře, až mi uletěly brýle. Zatmělo se mi před očima. “Kasshyyy!!“ slyšel jsem Ryův hlas, ale zněl divně. Chtěl jsem promluvit, ale nemohl jsem.
Všechno se rozmazalo. Slyšel jsem řev, zvuky boje a další výstřel. Ten mě napůl probudil. “Senpai! Senpai!“ Přede mnou se pohyboval barevný flek, to byl on. Další flek byl na zemi, to byl senpai.

“Neboj, na tebe příjde taky řada.“ pronesl docela nevinně a kopl mě do žaludku. Ne tolik, aby mi něco zlomil, ale bolelo to dost. “Parchante!“ vrčel na něj Ryu a vrhl se po něm. Zatínal jsem zuby. Byl jsem plný vzteku. Do očí se mi řinuly slzy. Ryu-senpai na tom byl špatně a ten bastard si s ním hrál.
“Větře, který vaneš ze severu... Temnoto skrývající se v srdci...“ Pronášel jsem jedno zaklínadlo a v hlavě jsem kreslil kruh. “Můj hlas je ti průvodcem...“
“Hej, co si to tam mumláš?! Heh?“ Ryu ležel nehybně na zemi, zkroucený do klubíčka.
“Můj nepřítel je tvým cílem!!“ zařval jsem tak až ten bastard uskočil. “Hej, hej!!!“
“Rozsápej je, Fafrire!!!“ zařval jsem z plných plic. Poslední slovo, poslední znak.

“Pfuj... nakonec jsem si s nimi hrál.“ pronesl trochu zklamaně Inky. Cukl sebou a otočil se. “Co je to za energii?!“ Tohle se mu ani trochu nelíbilo. Rychle se ke mně vrátil, aby našel jen krvavou spoušť. “Pane Satane... “
Ryu ležel na zemi, já vysel v provazech, okolo nás pár částí lidského těla, obrovská kaluž krve a uprostřed.... něco černého.

…

…

…
Pohyboval jsem se na rozmezí spánku a vědomí. Byl to podivný pocit, tísnivý a nejistý. Bál jsem se... ne o sebe... o někoho. “Senpai!!...“
'Ten hlas? Komu patří?' … 'To je můj hlas... ale, já nekřičím.' Dolehla ke mně jeho ozvěna. 'Co je to? Co se děje?!' Začal jsem se nutit k probuzení. Náhle se mi to povedlo. Bolestně jsem zaskučel. Měl jsem pocit, že mě přejel parní válec, každý sebemenší pohyb mě bolel.
“Ani se nehni!“ Slyšel jsem přísný hlas nade mnou. Přinutil jsem se znovu otevřít oči. Z neforemného fleku se postupně vytvaroval Inky... v růžové zástěře se svázanými vlasy jako hospodyně. “Inky...“ slabě jsem zasípal.
“A ani slovo!“ znovu mě napomenul. “O Ryua se nemusíš bát, ten je v pořádku. Už se i probudil. Jeho zranění nebyla vážná. Měl z pekla štěstí.“ uklidňoval mě, když opatrně kontroloval můj zdravotní stav. Letmo jsem si všiml obvazů, měl jsem je na hlavě, rukou a břichu. Cítil jsem i oteklou tvář, proto se mi tak špatně mluvilo.

“Zvládneš něco vypít brčkem?“
Jemně jsem přikývl. Podal mi hrnek teplého kakaa. Vypil jsem toho jen málo. Necítil jsem hlad ani žízeň. Když Inky dával šálek na stolek, klesla mi víčka a já zase usnul. Ještě předtím jsem však měl pocit, že se o něco víc pootevřeli dveře, ale nikoho jsem tam neviděl.

…

Když jsem se znovu probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Pomalu jsem otáčel hlavu, vyzkoušel prsty i jsem se více nadechl. Pořád to bolelo, ale už ne tolik. Pomaloučku jsem se posadil. V pokoji nikdo nebyl. Dveře byly pootevřené a tak jsem se snažil naslouchat. Nic jsem však neslyšel.
Podíval jsem se okolo po hodinách s kalendářem, ale nikde jsem je neviděl. 'Inky, zase mi je schoval.' Usmál jsem se. 'Ryu?... Ryu-senpai?!' vzpomínka na jeho zkroucené zakrvácené tělo mnou trhla. Zatl jsem zuby a vylezl z postele.
Cítil jsem, jak se nohy pode mnou podlamují. Přidržoval jsem se stěny, abych neupadl. Opatrně jsem otevřel a vykoukl. Nikde nikdo. 'Dobře.' Schody se však ukázaly jako těší překážka. Dvakrát jsem na nich málem upadl, ale přežil jsem.

Trochu se mi zatočila hlava. Chytl jsem se za ni. 'Eh? Kde má brýle? Ale...' Bez brýlí jsem nemohl vyjít ani na krok, viděl jsem vždy jen čmouhy a teď... vidím naprosto jasně a ostře. Ledový pot mi stékal po celém těle. Bál jsem se. 'Co se to tam stalo?! CO?!'
Nohy mi definitivně vypověděly službu a já se skácel. “Tý... Tohle mi snad děláš naschvál!“ ozvalo se za mnou. Byl to Inky. “Inky... Já, já jen...“ začal jsem panikařit jak malý děcko.
“Jasně, jasně.“ Vzal mě jemně do náručí a posadil do kuchyně. “Tfuuj.. Jsi celý zpocený. Až se najíš půjdeš se hned vykoupat!... Máš hlad doufám?“
“Eh?... Um? …. Trošku.“ to jsem lhal, hlad jsem necítil, ale nechtěl jsem vzdorovat.
V kuchyni mě Inky lehce posadil ke stolu. Naservíroval mi suchý rohlík a dvě sušenky. Tiše jsem rohlík žužlal a přemýšlel jsem co se to vlastně stalo.

Tak moc jsem se topil ve svých myšlenkách, že jsem si nevšiml, že se mi něco chlupatého otírá o nohu. 'Huh?' Koukl jsem se dolů a uviděl podivný chumáč chlupů ze kterého koukaly dvě dlouhé v půli zlomené uši. “Králík?“ Položil jsem rohlík a opatrně se sehnul. Zvíře neutíkalo ani se neškubalo.
Nechalo se krásně zvednout. Opravdu to byl nějaký druh králíka. Jeho srst byla dlouhá a černá jak uhel a čouhali z ní dvě zadní nohy. Přední nohy z ní jen vykukovaly. Co mě na něm uchvátilo, byly velké modré oči. vůbec jsem netušil, že králíci mohou mít modré oči. Musel to být kříženec, neboť tu dlouhou srst měl jen na těle, na hlavě měl krátké chlupy.
Položil jsem si ho na klína začal ho mazlit. Vydával slastné kňučení. “Jak pak se asi jmenuješ, maličký?“ ptal jsem se víceméně sám sebe.
*Jsem Fafrire, můj pane.*
“Fafrire? To je dost divný jméno pro králíka.“ Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. 'Počkat...' Rozhlédl jsem se okolo sebe, nikdo v kuchyni nebyl. Jen já a chlupatý králík. Zamrkal jsem. 'To se mi muselo zdát. Zvířata nemluví.'
*Děje se něco, můj pane?* Ozvalo se znovu.
“Tak to by stačilo! Inky, tohle není k smíchu. Přestaň s tím!“ rozkřičel jsem se.

Inky, jak na zavolanou, vběhl do kuchyně. “Co jsem zase provedl?“ ptal se zmateně.
“Co asi? Mluvíš jako by jsi tu byl a přitom tu nejsi!“
“Já teď byl úplně zticha!“ řekl uraženě Inky.
“Ale....“
*Můj pane, to jsem byl opravdu já.* Ozvalo se znovu a králík se na mém klíně posadil. Podíval jsem se dolů. Králík koukal na mě. “Asi na tom nejsem tak dobře, jak jsem si myslel.“ a chytil jsem se za hlavu.

Králík mi ladně seskočil z klína. *Prosím nelekněte se, můj pane.*
“Huh?“ Asi musím mít něco s mozkem a tentokrát je to definitivní. Králík se přede mnou nejdřív naježil a pak se jakoby rozplynul do husté mlhy. Ta se pak začala rozpínat a zvětšovat. Celý ten proces jsem sledoval s úžasem.
Konečně se mlha začala měnit na něco specifičtějšího. Když vše skončilo, stál přede mnou velký humanoidní králík. Postupně jsem si ho prohlédl od nohou až po špičku uší.
Nohy mi připomněly klokana (jen měli navíc tři tlusté drápy), tělo bylo prakticky lidského tvaru, ruce byly od lokte dolů mohutnější než zbytek ruky a končily čtyřmi ostrými drápy. Okolo krku měl jakousi hřívu (měl jsem nutkání ji hladit). Hlava slzovitého tvaru vypadala drobně, nejvíc mě na ní uchvátily velké diamantově tvarované tmavě modré oči. Celou parádu zakončily dlouhé a úzké v půli přelomené uši.

Ten tvor stál přede mnou a když si vedle něj Inky stoupl, všiml jsem si, že je alespoň o 2 hlavy vyšší. “Vau....“
Inky si odkašlal. Oba jsme se na něj podívali. “Dost bylo představení. Kasshy dojez to nebo to nech být. A ty se zase zmenši.“ Fafrir udělal jak řekl a už tu byl zase ten maličký roztomilý králíček. Inky mi pomohl do koupelny, kde jsem se asi hodinu koupal. Inky se sice nabídl, že mi s tím pomůže, to jsem však kategoricky odmítl.

Když jsem se konečně dostal do postele, pocítil jsem náhlý příval únavy. Byl jsem strhaný jako nikdy předtím. 'Ryu-senpai, jak mu asi je?' Připadal jsem si jako ten největší zločinec. Kdybych nebyl tak blbý, tak neopatrný, tak … nemuselo se mu vůbec nic stát. 'Sakraaa....'
“Huh? … Fafrire?“
*Děje se něco, můj pane?*
“T-To nic, jsem jen unavený... unavený. A proč mi říkáš 'Můj pane'?“
*Protože jste můj pán.*
Zasmál jsem se. “Neříkej mi tak, připadám si jak starý dědek.“
*Uh... můj lorde?* Zkusil králíček opatrně. Znovu jsem se zasmál. “Ne, stačí Kasshy... prostě Kasshy... zzzzzzz....“
Démonický králíček na mě chvilku koukal a pak se mi stulil nad hlavou a spal se mnou. Inky se za chvíli na mě tiše podíval. 'Ten kluk je samý překvapení... Hmmm... Zajímalo by mě...'

"Inkari, jak jsi mi to mohl udělat!? Takhle mi lhát!!" rozčilovala se Toudai. Už to bylo pět dní od toho incidentu. Inky tehdy Toudai namluvil, že jsem se s Ryuem škádlil, spadli jsme do řeky a pak nastydly. Jenže Toudai brzo objevila pravdu. No, ne zrovna pravdu, Inky si vymyslel, že jsme spolu s Ryuem zachránily Fafa (tak mu zkráceně říkám) před autem. To nás srazilo a mi skončily na chvíli v nemocnici.
Teď jsme v domácí péči. Taky si tak připadám. Toudai se to otáčí jako by to tu bylo její. Ona se nezdá, dokonce i Inky byl její rozhodností překvapený. Teď k nám chodila každý den po škole pomáhat, ať v domácnosti nebo kvůli škole.
Když jsem viděl jak Toudai peskuje Inkariho a ten se tváří jak smutné štěně, nemohl jsem se neubránit úsměvu. 'Je krásné být...'